Vánoce ve Středozemi - ADVENTNÍ KALENDÁŘ

Krtek

Pondělí v 11:11 | Tani |  Jednorázové povídky
Po dlouhé době tu máme jednu středozemskou povídku o zoufaltsví, mučení, vině a nenávisti... nebo tak nějak :-) Rozhodně oddechové čtení, které je umně podané.


Vedli ho tmavými tunely. Hlouběji a hlouběji, až měl pocit, že už musí být u samých základů Ardy. Jindy by sledoval kamenné stěny a hledal v nich náznaky žil drahých kovů a třpytivé drahokamy. Jediná věc, kterou nyní dokázal sledovat, byla zakrvácená ostří skřetích kopí, jež ho výstražně doprovázela. Začínal si připouštět, že z téhle situace se už živý nedostane. Naděje je tu vždy, ale pro něj nikdy šťastná hvězda nesvítila. Snažil se však stát pevně a nedat na sobě nic znát.
Skřet vepředu se náhle zastavil a otevřel kovové dveře. Železo, z kterého byly ukované, bylo zrezlé a rozhodně se nedalo mluvit o poctivé a dobré práci. Vlastně se nedalo mluvit o žádné práci. Tahle celá hromada železa, které říkají Angband, stejně drží jen díky Morgothově vůli a ne umu těch jeho obludek. Pomyslel si.
Jeden ze skřetů ho chytil za paži a vhodil ho do kopky. Elf se při tom úchopu musel znechuceně ušklíbnout. Když to uviděl skřet, jedovatě se zasmál.
"Aaa, tak pán se štítí… Hrdý, hrdý elfík, bude z tebe... cedník! Jo, jo cedník. Až tady s tebou skončíme - cedník z tebe bude!" chechtal se skřet a při tom na elfa cenil své zkažené zuby. Elf sarkasticky obrátil oči v sloup.
"Ty jsi musel chybět, když vám Morgoth rozdával rozum, co?" skřet se na něj jen nechápavě podíval.
"Jo, jak říkám... chyběl," dodal elf.
"Teď si ty elfíku vyskakuješ. Ale počkej, až s tebou skončíme! Budu to já, kdo se bude smát poslední, cedníčku," Řekl slizky a vší silou zabouchl mříže. Elf zůstal sám, v tichu a ve tmě. Po dlouhé době doma, řekl si pro sebe cynicky. Otřel si krev, která mu tekla ze rtu a s bolestí se doplazil ke zdi. Opřel se a zavřel oči.

Nevěděl, jestli uběhly týdny nebo jenom dny. Ve tmě bylo vše stejné. Na šero byl zvyklý, ale tahle temnota byla přece jenom něco jiného. Cítil z ní úzkost a přítomnost někoho dalšího - oči, které ho neúnavně sledovaly.

Musel tu být už delší dobu, protože se mu rány začínaly hojit. Poznal to podle ustupující bolesti, ale i svědění zraněné kůže. Samota začala být tíživější, i když ji obvykle vyhledával. Znenadání ho vyrušil zvuk těžkých bot. Mříže se se skřípáním otevřely a k nohám mu přistál špinavý kus něčeho, co mohlo být původně pečivo.
"Tady jsem ti přinesl něco na zub, cedníčku. Lepší něž ty vaše elfí hnusy," ozval se z chodby skřet.
"Pán říkal, že si tady ještě chvíli pobudeš, aby sis ho pak víc vážil…" dodal a zavřel mříže. Elf zvedl chleba ze země a s nechutí si k němu přičichl. Žádné překvapení se nekonalo. Ale až teď při vzpomínce na jídlo si uvědomil, že už má nepříjemný hlad. Otočil oči v sloup a utrhl malý kus té věci. S přemáháním si ten kus dal do pusy. V ten moment začal kašlat a dusit se. Vyplivl zbytky, co mu zůstaly v ústech a bochník se zlostí hodil do kouta. Nakonec se stočil na studenou zem a pokusil se usnout. Když nebude vzhůru, unikne hladu i svým myšlenkám, které ho začaly ve tmě čím dál tím víc navštěvovat.

Prudce sebou cukl a zvedl se na kolena. Přemýšlel, jestli se mu to zdálo nebo ho opravdu viděl. Ne. Muselo se mu to zdát. Zase se opřel o stěnu a zíral do tmy. Promnul si oči a rezignovaně vydechl.
"Drahý…" měl pocit, že slyší šepot. Nevěřícně se díval do tmy.
"Drahý!" zaslechl znovu. To nemůže být pravda, nemůže to být možné… jen se mi to zdá. Říkal si v duchu. Ale opravdu. Spatřil, jak se z nicoty vynořuje světlo. Vypadalo to, jakoby do jeho cely náhle vstoupila sama Arien. Zlaté prameny jí stékaly po bílých šatech a její úsměv mu vracet teplo do žil.
"Co… co tu děláš? Jak jsi se sem dostala?" dostal ze sebe zmateně.
"Já se ztratila… chtěli mne mučit, ublížit mi… ale podařilo se mi utéct. Musíš mi pomoct, prosím… musím se dostat domů! Musíš mi říct kudy se dostanu domů. Mám strašný strach…" odpověděla mu a s pláčem se mu vrhla do náruče.
"Idril, neboj se, bude to v pořádku. Už ti nikdo neublíží a dostaneme se spolu domů. Bude to v pořádku. Jen už neplač. Postarám se o tebe," utišoval ji, ale ona se mu vyděšením dál klepala v náručí. Pustil ji, aby se ji mohl podívat do očí a zkusit ji ještě uklidnit, ale v tom se zarazil. Ty oči. Tohle nebyla Idril. Odhodil ji od sebe.
"Řekni svému pánovi, že mu nikdy nic nevyzradím! A tyhle laciné triky ať si nechá pro Engwar!" zakřičel na ni s pohrdáním. Dívka se zasmála a vycenila na něj dva bílé špičáky.
"To se ještě uvidí," procedila a zmizela ve tmě. Vyčerpaně se složil na zem a schoval si hlavu v dlaních. Byl tu dlouho, musel být. I když celé dny nic nedělal, byl neuvěřitelně vyčerpaný. Chtěl zavřít oči a přenést se na jiné místo, ale už ani to nefungovalo. Byl tu osamocen, ale přeci ne sám. Připadal si jako by byl nahý. Nahé, bezbranné zvíře ležící na piedestalu a kolem něj kroužily hladové šelmy. Bylo už jedno jestli to byli Morgothovy poskokové nebo jeho dotěrné myšlenky. Kousali a trhali stejně bolestivě. Chtěl se ztratit a prostě nebýt. Zmizet z reality.
"Jsi k ničemu!" slyšel šepot ze tmy.
"Je mi z tebe na zvracení, "V životě nic nedokážeš. Zrozen ve stínech, zůstaneš navždy stínem…" "UBOŽÁKU!" "Nenávidí tě. Hnusíš se ji. Čím víc ji miluješ, tím víc je ji z tebe zle!"
"Jsi zvrácený, zvrhlý… jako on," elf se rozklepal a ještě víc se schoulil.
"Ani nevíš, co je láska. Nemůžeš ji cítit." "Chceš ji, nemiluješ ji… protože je něco, co ti bylo odepřeno." "Jsi rozbitý zoufalec!" "jako on…"
"Dost!" zakřičel do ticha se slzami na tváři. Jediné, co v té temnotě teď slyšel, bylo jeho rychle bušící srdce. Kdyby ho teď někdo pozoroval, musel by si myslet, že se zbláznil. Ale někdo ho pozoroval. Začínám bláznit.

"Vstávej, cedníčku. Přinesl jsem ti další papání. Měl by ses vyspat - vypadáš ještě hůř než jindy," usmál se skřet slizky, zatímco si prohlížel elfa opřeného o zeď. Jeho pohled byl prázdný, orámovaný fialovými kruhy. Kůži měl ještě víc nezdravě bledou než obvykle.
"Ale pořád vypadám líp než ty," oplatil skřetovi jeho poznámku. Až pozdě si uvědomil, jak zoufale vlastně vyzněla. Mlčení je zlato. To věděl moc dobře a většinou se tím řídil, ale pro idioty měl slabost. Teď si ale začínal připadat jako jeden z nich. Skřet se jen ušklíbl a hodil mu bochník k nohám. Elf si ho ani nevšiml a dál seděl bez hnutí. Neměl ani sílu ho hodit k ostatním bochníkům. Neměl sílu už na nic. Poloha, v které byl, vyžadovala nejméně energie, aniž by ležel. Už ani nic necítil. Ze začátku bojoval, ale sami nad sebou vyhrát nemůžete. Vzdal se a přestal cítit. Jen někdy opět našel zbytek síly a v zoufalství se rozbrečel.
"Nicko!" "Vidíš, jaký jsi slaboch?! Ani tě nemučí a ty se tady hroutíš!" "UBOŽÁKU!" "Kdyby tě viděla, i s ním by se ti vysmáli," "I ten smradlavý, smrtelný chudák je lepší než ty," "Jsi stejný jako on. Nikdy nenajdeš cestu ze stínů," "Pohrdal's jím. Chtěl jsi být víc, ale při tom jsi ještě větší zoufalec," "Můra, která touží po světle, ale světlo ji spálí," "Vždycky budeš nikdo. Ničeho nedosáhneš. Nikdy nepoznáš teplo a svit," "Nenáviděl jsi ho a teď všichni nenávidí teb,." "Skončíš jako on," "Nemilován, pohrdán..."
"Prosím…" šeptal zoufale.
"Za jejich falešnými úsměvy, dýky," "Váží si tě jen pro to, že jsi její syn a jsi v přízni krále," "Nejraději by tě vyhnali," "Zoufalá, sindarská nicko!" "Dítě stínů…"
"Ne…"

Měl pocit, že něco zaslechl z chodby. Otec ho zrovna pustil z kovárny a on se rozhodl umýt. Teď ale chtěl zjistit, co se to děje. Když přišel blíž, zjistil, že to jde z matčina pokoje. Cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Bylo to poprvé, co slyšel svou matku plakat. Stejně jako ve všem i tady byla znát její síla a hrdost, i přes to však rozpoznal její bolest. Zmrzl na místě a měl pocit, že se mu srdce rozkočí ve dví. Čím víc naslouchal tím víc si chtěl své srdce vyškrábat z hrudi, jen aby její bolest nemusel snášet. Pláč matky je jedna z nejbolestivějších věcí, co dítě může slyšet - i když je jeho matka hrdá, noldorská paní.
Další slza, co mu během kýženého spánku sklouzla po tváři.

Nikdy na to nezapomene. Její pohled, zrak upírající se k němu. Viděl její slzu, avšak neslyšel pláč. I tak tu ta bolest opět byla. Přál si, aby mohl vrátit čas a nejen to.
Jediný člověk, který ho v životě miloval a teď byl pryč. Měl chuť se na to ostří také nabodnout. Nevěděl, co dál…

"Kdyby tě teď viděla, bylo by ji z tebe na nic," "Styděla by se," "Její syn a takový slaboch," "Zrůda, co touží po zvrácenosti," "Nejsi o nic lepší než ty skřeti!" "Bylo by lepší, kdybys zemřel místo ní," "Můžeš, za to že zemřela!" "Nebýt tebe, nikdy by nešla…" "... nebýt tebe, nikdy by ji ten oštěp nezasáhl..." "Pro všechny by bylo lepší, kdybys nebyl!" "Je mi z tebe zle," "Chtěl jsi být jako ona, chtěl jsi být noldo stojící ve zlatavé záři. Ale jsi jako on. Temný elf," výkřiky kolem náhle přerušilo zaskřípání mříží.
"Pán tě chce vidět. No tak se zvedej, cedníčku. Přece nechceš, abych ti pomohl," křivě se usmál skřet.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Istiä Istiä | Středa v 17:51 | Reagovat

Ahoj! Jako vždycky bezvadná povídka, Maeglin měl opravdu prostě smůlu :-D Jinak omlouvám se za hnidopišství, ale:
-Jo, jak říkám... chyběl," dodal elf.
-jakoby do jeho cely náhle vstoupila sama Arien.
-byli Morgothovi poskokové

2 mittalmar mittalmar | Středa v 21:40 | Reagovat

[1]: Jo, toho smějícího se smajlíka si ta jeho smůla fakt zaslouží...

Ne, to je v pořádku. Takové lidi svět potřebuje.
Ale jestli jsem měla tři chyby (z toho je jedna chybějící tečka a druhá jméno, které bylo v původní word verzi v pořádku...), tak jsem z toho vyšla ještě relativně v dobře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama