Vánoce ve Středozemi - ADVENTNÍ KALENDÁŘ

Na okraji

6. dubna 2020 v 14:47 | Třezalka |  Jednorázové povídky
Přišel čas na další povídku. Opět nestředozemská, opět vznikla kvůli škole. Té předchozí se podobá více, než by se mi líbilo.
Tentokrát byl zadán úryvek z písně Jarka Nohavici: "... a kdyby se někdo z vás na anděla ptal, tak mám jizvu na rtu, když při mně stál."


Zhluboka se nadechnu. Tady nad mořem, daleko od všeho, je vzduch o tolik čistší než ve městě. Hluboko pode mnou se o skálu tříští vlny, jedna za druhou. Neměnný rytmus, jako už tísíce let před tím.

"Tak do toho. Skoč. Život stejně nemá smysl. Nikdy neměl." Ta slova jsou jen v mé hlavě. A přesto se mi zdá, jako by se nad skalami nesl hlas a nějakým zázrakem přehlušoval burácení vln i hučení větru. Asi už blouzním.

Opatrně se přiblížím k hraně útesu. Okamžitě se mě zmocňuje závrať. Zkouším ji překonat, ale podlamují se mi kolena a dopadám tváří na kameny.

Chvíli trvá, než se zvednu. Po bradě mi stéká krev z natrženého rtu a slaný mořský vítr se opírá do čerstvé rány. Tu bolest skoro nevnímám.

"No jen se na sebe podívej. Jsi k ničemu, ani zabít se nedokážeš. Je mi z tebe na blití." Ne, opravdu se mi to nezdálo. Někdo tu mluví. Hlas má hluboký a úlisný.

Konečně si ho všimnu. Stojí na skále pár metrů ode mě. Vysoký muž v černé košili a tmavých brýlích. Usmívá se na mě. Ne, neusmívá - šklebí.

"Hele, možná ti to půjde lépe, když se rozběhneš. Tak dělej. Není to tak hrozný, jak si lidi myslí. Chvíli poletíš, pak to trochu zabolí a bude po všem," pokračuje. Nemluví nijak nahlas, přesto mu rozumím každé slovo. Je na něm něco známého, jako bychom se už potkali… Proboha, ať se přestane šklebit!

"Nezapomínáš na něco?" ozve se z druhé strany. Tenhle hlas je o něco vyšší, jemný a melodický. Patří bíle oděné postavě. Je nadpozemsky krásná - nebo možná krásný. Jako by zářil (nebo zářila) bělostným světlem.

"Ne, to ty zapomínáš," odvětí černý, "sebevražda je smrtelný hřích a každá taková duše připadne mně."

"Možná, ale tato duše dosud chodí mezi živými. A ty ji zcela otevřeně lákáš do spárů Pekla."

Cítím, že stojím uprostřed sporu staršího než vesmír. Něco mi říká, že musím co nejrychleji pryč, nebo se aspoň někam schovat, ale nedokážu se pohnout.

"Co na tom záleží?! Chce se zabít? Chce. Jenom trochu urychluju proces." zavrčí černý. Úlisnost z jeho hlasu se kamsi vytratila. Teď hrubě duní, jako když se kameny řítí po úbočí.

Zářící zůstává klidný (klidná?), dokonce ani jeho slova nevyjadřují hněv: "Přímo zasahovat do záležitostí smrtelníků je zapovězeno a Peklo to dobře ví. Ve jménu Všemohoucího ti přikazuji, odstup a zanech tuto duši jejímu osudu."

"Přinuť mě!" zařve. Černá košile se rozerve, když mu ze zad vyraší blanitá křídla. Odkudsi vytáhne meč s ohnivou čepelí a vrhne se na zářícího. Ten útok odrazí v jediném záblesku světla a rovněž tasí.

Konečně se mi podaří přimět svaly k pohybu. Vrhám se k zemi a zakrývám si hlavu. Snažím se nevnímat vířící světla, rány a strašlivý řev z probíhajícího boje. Skála pode mnou se chvěje, jako by se každou chvíli měla zřítit do moře. Bože, ať už to skončí.

Pak najednou vše ztichne. Neslyším ani burácení příboje. Když se odvážím nadzvednout hlavu, vidím, že černý někam zmizel. Zářící se nade mnu sklání a s jemným úsměvem mi podává ruku. Vděčně ji přijmu a s jistými obtížemi se vyškrábu na nohy. Bolí mě snad každý sval v těle.

Hlava mi vybuchuje snad tisícem myšlenek přetahujících se o mou pozornost, aby se spojily v nevěřícné: "Proč?"

"Protože byl porušen řád," usměje se. Není na něm vidět jediný náznak únavy z předchozího boje. "On neměl žádné právo zasáhnout do tvého života,"

Zahledí se na moře. Po chvíli mlčení prohlásí: "Pokud si stále přeješ odejít z tohoto světa, nebudu ti nijak bránit. Je to pouze tvé rozhodnutí. Přesto věz, že žádná noc není tak temná, aby po ní nemohlo přijít jitro."

Vezme mou tvář do dlaní a políbí mě na čelo. Na krátký okamžik mě zcela prostoupí jeho bělostná záře a zašeptání: "Jdi s mým požehnáním."

Když opět otevřu oči, skála je prázdná a vzduchem opět zní jen dunění příboje. Nic nenasvědčuje tomu, že zde právě byla svedena jedna z tisíců bitev v nejstarší válce. Jenom zaschlá krev na tváři mi říká, že to celé nebyl jen horečnatý sen.

Už se začíná stmívat. Když vyrazím hned, ještě stihnu poslední autobus do města. A pak… kdo ví.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Túrantelen Túrantelen | 7. dubna 2020 v 21:35 | Reagovat

Skvěle napsaný a silný, nejvíc mě dostal moment závratě a podlomení kolen, viděla jsem tu scénu úplně živě před očima a slyšela hukot moře. Navíc se mi líbí konec plný naděje. :-)

2 Isilien Isilien | E-mail | 8. dubna 2020 v 21:33 | Reagovat

Dokonalé, krásně napsané, silné, plné emocí... ostatně, jako všechno od Tebe ❤. Přiznám se, trohu závidím Tvým učitelům :-D .

3 rf rf | Web | 13. dubna 2020 v 11:01 | Reagovat

super skvělé, máte napsanou nějakou knihu ?

4 Třezalka Třezalka | 14. dubna 2020 v 17:23 | Reagovat

[1]:[2]: Děkuji za krásná slova :)

[3]: Bohužel nepíšu ani tak dobře, ani tak často, aby to vydalo na knihu. Ale i tak děkuji.

5 Mexafell Mexafell | Web | 24. dubna 2020 v 20:43 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, představovala jsem celou dobu Crowleye a Arizaphala z Good omens :))

6 Třezalka Třezalka | 24. dubna 2020 v 21:56 | Reagovat

[5]: Přiznávám, Crowley byl trochu inspirací :)

7 Ryon Ryon | Středa v 11:02 | Reagovat

Moc se mi to líbí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama