Další ročník soutěže O Gondorský semenáček! Zapojíte se?

Rady začínajícím pisálkům - Laisi

8. února 2019 v 8:00 | Laisi Finwen |  O Gondorský semenáček
Laisi Finwen, spisovatelka, překladatelka a porotkyně několika předchozích ročníků soutěže O Gondorský semenáček se s vámi dnes podělí a další rady pro začínající pisálky. To ovšem není všechno. Na konci článku se dozvíte více o tom, že rady nabízí i naživo. Proto kdo se chcete zlepšit v mluveném projevu, neváhejte a využijte této jedinečné nabídky.
Doufáme, že vám to o dalšího ročníku soutěže O Gondorský semenáček pomůže a třeba dodí i nějakou tu inspiraci :-)


Próza
Když člověk píše prózu, výsledná kvalita záleží na několika hodně odlišných věcech:

1. jakou má text základní myšlenku, pokud nějakou. Jasně, autor může nabídnout čtenáři taky jen zajímavé čtení, které ho upoutá a vloží do jeho života další dějovou linku, a ano, to samo o sobě je požehnání. Ale přece jen, pokud autor dovede zároveň nějakou myšlenkou zaujmout a inspirovat, mnoho čtenářů (a možná všichni, i když si to zřetelně neuvědomí) si to užije podstatně víc.

2. jestli má text zajímavý děj. Není to tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Zejména mezi Tolkienovými fanoušky se často stává, že vidí detailně nějakou scénu, v jeho díle jen naznačenou, nebo nějaký detail z jeho světa, a tak to rozpracují a text je krásný těmi detaily, ale čtenáři trochu chybí, že se tam vlastně vůbec nic nestalo. Nebo stalo, ale byl to příběh, jaký četl už mockrát. Chtěl by, aby ho něco zaujalo, aby cítil napětí, jak to dopadne, a hodně čtenářů velmi ocení, když je vyvrcholení příběhu překvapí a objeví se souvislosti, jaké naprosto nečekali.

3. jestli je to všechno logické. I fantasy příběh se musí odehrávat v nějakých kulisách, které nějak fyzikálně fungují. Zpravidla stačí, když fungují velmi podobně jako náš svět, ale i když ne, musí tu nějaké logické fyzikální fungování být (jen je podstatně těžší o něm psát). A na fyzikální fungování se nabalují další reálie (jako příroda nebo společnost mluvících bytostí). Týká se to technických detailů (jak by probíhal souboj s danou bytostí, zvířetem, obludou), detailů hospodářských a politických (které se projeví i na typu obydlí, tom, co postavy jedí a hromadě dalších věcí), ale i zásadních otázek, které se často pomíjejí (kde se v daném světě vzaly mluvící bytosti určitého typu, například elfové a trpaslíci? Proč je tam přítomna magie a co je podstatou jejího fungování?). Když člověk píše z Tolkienova světa, třetí bod má dobře vyřešený (ale měl by se ho snažit respektovat). Detailům hospodářským a politickým se někdy nevyhne a technickým rozhodně ne. Je strašně poznat, pokud si dá tu práci a věc promyslí, něco si o ní načte, a pokud ne. Nemusí všechny souvislosti podrobně popisovat, a pro příběh by to většinou ani nebylo dobré, ale nečetla jsem příběh, z něhož by přesto nebylo velmi dobře cítit, zda se jimi zabýval a jak moc.

V bodě 2 a 3 věřím, že kvalita v posledních letech stoupá (myslím si, že to je mimo jiné pozitivní účinek RPG počítačových her :)). Ale zbývá ještě jeden prvek kvality, který hry člověku intuitivně nedají, a to krása a poutavost textu samotného.

Poměrně dost autorů volí suchý jednoduchý styl. Napíšou věc tak, jak jim to přijde do hlavy napoprvé, způsob vyjádření neřeší - jsou soustředěni na myšlenku svého textu nebo na jeho děj (nebo na obojí), zkrátka, na ty skutečně důležité věci. A já to chápu, protože jsem taky autor a tyhle věci pro mě jsou taky důležité.

Na druhou stranu, naučit se řemeslo je to nejsnazší ze všeho. Má-li člověk dobré myšlenky nebo nápady na děj, má to hlavní, protože to si v apatyce nekoupí. Ale řemeslo není k tomu zbytečné. Představte si to třeba tak, že jste bard a to, jestli se dneska navečeříte nebo ne, závisí na vašem úspěchu u publika. Sešli se k hostině a chtějí se bavit. Ne slyšet, co se stalo. Chtějí prožít napětí, vzrušení, smát se i brečet, a příběhu, který pro ně chystáte, takové momenty jsou, které jim něco z toho dají. Ale možná by stálo za to zařadit další? A na druhou stranu, než se k nim dostanete, publikum se může začít nudit a vyhodit vás - a dokonce i když se k nim dostanete, nevyužije se jejich potenciál, když je nebudete umět prodat. A měli byste hlad. Takže na tom musíte fakt makat celou dobu svého vystoupení (a tedy v každé větě svého textu).

Nejlepší k naučení řemesla je číst autory, kteří tohle umějí. Tolkien je jeden z nich, a je hodně dobrý, ale vyplatí se podívat i na jiné (Čapek, Schulz, Waltari, Maurierová, Gulbranssen...), protože zjistíte, že každý to dělá jinak a to je na tom právě to pěkné, že jazyk je nesmírně tvárná věc a každý si může vypracovat svou osobitou techniku, nemusí to opisovat od druhého.

Pro ilustraci vám zkusím přeložit kus Tolkienova textu do řeči, jakou by to klidně mohl napsat, kdyby si s tím nedal práci:

"Sam chvíli váhal. Měl ohromný strach. Pak spěchal dovnitř. Glum se plížil za ním.
Uvnitř byla úplná tma. Sam si zkusil posvítit lahvičkou od Galadriel, ale nepodařilo se to, Sauronova moc tu byla příliš silná. Pár kroků musel opatrně postupovat v úplné tmě. Pak se udělalo větší světlo. Bylo to samozřejmě světlo ohně ze sopky a střídavě sláblo a sílilo. Vycházelo z pukliny, která byla kus před ním a vedla k ní asi sto metrů dlouhá chodba. Bylo slyšet silné dunění.
Frodo se už dostal na okraj pukliny. Stál tam úplně strnule a bojoval svůj vnitřní boj. Bylo pro něj nesmírně těžké se teď Prstenu vzdát.
Sam na něj zavolal, a to Froda vytrhlo. Najednou si byl jist, že ví, co chce. Prsten je přece právem jeho a on si ho klidně může ponechat. Zvučným hlasem ho prohlásil za svůj, nasadil si ho a zneviditelněl.
To bylo na Gluma příliš. Srazil Sama z cesty a vrhl se chodbou kupředu. Sam narazil hlavou na kámen a na chvilku ztratil vědomí.
Glum Froda neviděl zřetelně, ale vnímal ho, protože moc Prstenu je spojovala. Krom toho ho cítil čichem i hmatem. A měl štěstí, Frodo byl ještě trochu nesoustředěný po prodělaném vnitřním zápase a nestačil odejít daleko z místa, na němž předtím stál. Pár kroků ale přece jen udělal, takže když po něm Glum skočil, nespadli oba rovnou do propasti.
Začali se rvát. Tak jako předtím, Frodovi dávalo nečekanou sílu vědomí, že mu někdo chce Prsten sebrat. Glumovi ovšem také. Boj byl vyrovnaný. Na nebezpečí nedbali, několikrát by se byli málem ještě do propasti zřítili. Cloumali jeden druhým, občas spadli a váleli se po zemi, pak zase vstali. Glum syčel, Frodo byl zticha.
Konečně se Glumovi podařilo chytit oběma rukama Frodovu levou ruku. Frodo ho přitom druhou rukou škrtil, jak mohl, ale Glum to ani nevnímal. Kousl. Cítil, jak praská kost. Do vyprahlých úst mu vytryskla čerstvá krev, ale nevnímal dokonce ani to. Vůbec nepomyslel na to, že by prst mohl vyndat z kroužku a sníst. Věděl jen to, že konečně má zase svého Miláška. Upíral na něj oči a tančil nadšením, nevšímal si Froda, nevnímal, kde je. A tak se stalo, že udělal krok navíc a bylo po něm i po Prstenu."
Teď (zejména, pokud si připomenete skutečný Tolkienův text) asi vidíte, že když chci takhle zploštit a znudnit ten text, nedělám to jen tím, že všechna hezká a barvitá slova nahrazuju neutrálními a vypouštím všechna přirovnání. Taky například:
  • vynechávám přímou řeč
  • vynechávám pohledy očima hrdinů a podání příběhu skrze jejich pocity (takové věci to oživí hodně, protože vyvolají ve čtenáři empatii)
  • naopak nevynechávám nechutné a technické detaily a spoustu zbytečných vysvětlení
  • snažím se všechno podat tak, aby to lineárně a v logické řádce na sebe navazovalo (logika je nutná věc, o tom už byla řeč, ale musí vyplývat z příběhu sama. Pokud je takhle přímo vysvětlována, není místo pro drama. Pokud je dokonce nutné ji vysvětlovat, protože jinak by to čtenář nepochopil, možná není přece jen tak logická? Ale možná je, jen by bylo potřeba informace nenápadně a v malých dávkách rozptýlit do textu.)
Každý začínající autor se cítí nepříjemně, pokud mu někdo kritizuje jeho dílo. Proto to píšu takhle obecně a spíš pozitivně. Ale možná i tak se někdo cítí nepříjemně. Má pocit, že laťka je nastavená příliš vysoko a že to nikdy nedá, nebo už pak z psaní vlastně nebude mít radost. Jenže bude, tím větší, s čím víc překážkami se popral. A já vám věřím. Posuňte fantasy literaturu o level výš!


Poezie

Když člověk píše poezii, má v některých ohledech situaci snazší a v některých obtížnější.
Kupodivu ale to nejtěžší - ani to nejdůležitější - není, aby se text rýmoval. Proto tuto otázku zmíním až nakonec.Čím začínalo povídání o próze?
Myšlenka: ano, v poezii na ní také záleží. Nemusí to být ale myšlenka v pravém slova smyslu, stačí jiskra něčeho, co bude čtenáře inspirovat, dotek krásy. Na druhou stranu, prozaický text bez myšlenky může aspoň upoutat a obohatit příběhem. Poezie bez zmíněného jádra může působit dost nijace.

Body 2. a 3. odpadají úplně. To je dobrá zpráva. Nemusíme vymýšlet příběh, není nutný a dnes už v poezii ani moc obvyklý; a studium reálií, někdy dost náročné, odpadá úplně (no, ne tak úplně, pokud člověk chce psát z Tolkienova světa :), ale přece jen i tak je o dost snazší).

Zato to všechno musí bohatě nahradit bod 4, krása a poutavost textu samotného.

Především je potřeba vyslovit věci neobvyklým způsobem. Právě to dělá poezii poezií. Próza zaujme tím, že podá dobrý příběh nejkrásnějším možným způsobem a co nejživěji. To může zahrnovat i neobvyklost, a je to jen dobře, pokud je přimíchána. Poezie na neobvyklosti stojí. Mluví se v ní tak, jak bychom normálně nemluvili. Poezie je řeč, která mluví mnohem míň k rozumu a mnohem víc k intuici než ta běžná.

Jedním ze způsobů je mluvit ve verších, ale ten zdaleka nestačí. Rýmovaný text má řadu dobrých využití. Hlavním bylo od dávných dob snazší zapamatování. Stály na tom celé kultury, které svou moudrost neuchovávaly písemně, využívali toho učitelé, kteří mluvili k davům pod širým nebem. Rýmovaným textem si zpestřoval život venkovský lid v naší zemi 18. a 19. století (aspoň Baar např. popisuje obřad přijímání za souseda v jihočeské vesnici, kdy k sobě všichni hovoří v rýmech, někdy nejspíš dokonce improvizovaných na místě) a začátkem 20. století našel dobré uplatnění v reklamě. Ale to všechno se nedá zaměňovat s poezií.

Jistě byste rádi, abych tu neobvyklost popsala trochu konkrétněji. Dobrá, tak tady je několik příkladů, větičky, které se nijak nerýmují, a přesto "nejsou normální":

Jaká to, dítě, ti řeč teď vyklouzla z ohrady zubů?

Náš Boubín má šedivou čepičku a zvolna si z dýmky kouří.

Sešili stíny v jednu noc - navlhle modré jarní stíny.

Na stovky sametových hvězd na žlutou zastavují chodce.

Potkal se takhle jednou zlý skřítek s prastarým pralesním ufonem.

Zapomněli nám nad hlavami nebeskou klenbu a odešli.

Nikdo ti v dlani vodu nepodá - zčernala po zvonech a nesmíš.

(Mezi autory jsou Homér, Neruda, Skácel, Markéta Procházková a několik amatérů.)

Já tu nechci odborně rozpitvávat básnické prostředky. Jasně, použité příklady jsou většinou metafory. Ale ta neobvyklost se neomezuje jen na ně. I jen užití pěkného a nezvyklého přídavného jména může křísnout tu správnou jiskru (viz příklad z Tolkiena za chvilku - ale i ten pralesní ufon je dobrá myšlenková výzva ve dvou slovech: Cože, pralesní ufon? To je přece nesmysl… ale vlastně není, pokud jsou na jeho planetě taky pralesy… ale nakolik jsou podobné? Jaké mohou být? …a už se rozjedou představy…). Nebo kontrast. Kainar dokázal napsat i zvolání dítěte: "Kocourku malej! Čerte škaredá!" tak, že to poezie byla (a ano, možná by to nějaké dítě přesně tak někdy řeklo, a právě v tom ta poezie je: kouzlo momentky).

Těžké na celé záležitosti je, že tahle hra běží už po staletí. Neruda si nemohl dovolit psát jako Homér a Skácel jako Neruda. My si nemůžeme dovolit psát jako Sládek nebo Vrchlický a když to uděláme, budou naše verše působit fádně, možná i trapně. Některým spojením a obratům, které byly tehdy běžné, se dokonce musíme vyhýbat zvlášť pečlivě, protože už jsou prostě moc ohrané. No jo, ale už si nemůžeme dovolit psát ani jako ten Skácel, aspoň v mnoha případech. Působili bychom jako opisovači

Ale zase je krásné, že po celá ta staletí to šlo. A půjde to zas. Jazyk je fantastický nástroj a možnosti jeho využití jsou obrovské. A nemusíme být hned od prvních krůčků zas až tak dokonalí. Jen nesmíme nikdy pustit ze zřetele ten základní požadavek: Řekni to tak, jak to ještě nikdy nikdo neřekl.

Krásné na tom je i to, že my tu poezii máme už v sobě a nemusíme se vlastně tak namáhat, abychom ji vydolovali. Máme, jako lidstvo, dar symbolického myšlení. Věci v nás vyvolávají asociace. Tím je pro básníka připravená půda. Hoďte čtenáři obraz, on už si s ním nějak poradí. Potřebujeme jen tři věci: a. nechat plynout svoje autentické asociace a prostě je čtenáři předložit (to není těžké, že? je to výborná relaxace) b. být natolik výstižní, abychom ve čtenáři vyvolali empatii c. být natolik struční a originální, abychom ho přitom nenudili. Jakmile se to podaří, máme vyhráno.

Možná budete mít obavy, že čtenář pak nemusí pochopit, o čem vlastně píšete. Jenže básně se nepíšou proto, aby se z nich dalo přesně určit, o čem ten člověk vlastně psal. Stejně jako Tolkien celý život hájil, že z příběhu nesmí být jasně určitelné, že jde o alegorii (jedné konkrétní věci). Ať si tam každý čtenář, i tentýž čtenář v různých obdobích, najdou různé roviny významu! Aragorn rozdrtí v dlaních lístek athelasu a člověk neví přesně, co všechno se v tu chvíli odehrává, ale určitě to spoluprožívá a je to krásné a vkládá si do toho své srdce, druhé významy, které jsou pro něj důležité:

"…a těm, kteří stáli okolo, se zdálo, že oknem vnikl dovnitř ostrý vítr, který je naprosto čerstvý, čistý a mladý, jako by jej ještě nevdechl žádný živý tvor a jako by, nově stvořený, právě přilétl od zasněžených hor pod hvězdnou klenbou nebo z dalekých stříbřitých břehů, omývaných mořem pěn…"
(Tomu se říká poezie v próze :)).

Podobně tam ten Skácel (poslední citovaný verš) má tíhu zármutku, kterou s člověkem nikdo nedokáže sdílet, a skoro jistě slzy, které zatím ani nemůžou jít ven, a možná další věci, které teď nevidím, ale vyplynou mi někdy jindy, a právě tohle, ne formální věci jako rytmus a rým, z toho dělají poezii.

Nechat plynout asociace je relax. Na ten stačí si udělat čas :).

Co počít, aby člověk ve čtenáři vyvolal empatii? Myslím, že hodně pomůže, když je prostě upřímný. Četla jsem i básně, kde metafory vybuchovaly jako ohňostroj, ale budilo to ve mně ponejvíc dojem, že autor chce být originální za každou cenu. Když obraz vyplyne ze srdce, empatii většinou vyvolá. (Takže je to vlastně taky o hledání balancu mezi originalitou a upřímností.) Je to však také otázka volby slov. Nesmí být moc abstraktní a neurčitá. Čtenář musí každé z nich jakoby vidět před očima. Tím víc ho zaujme, když budou neobvykle spojena.

Co počít, aby člověk čtenáře nenudil? Vynechat vše myslitelné. Prvním přikázáním básníka je nepoužít nikdy v metaforách slovo "jako". (Všimněte si, že už ani ten Homér to nedělal.) Nic nevysvětlovat. Nesnažit se psát v logických větách. I když popisujete krátký děj, lze ho vystihnout sérií obrazů. Třeba takhle (báseň je amatérská a neuvádím ji jako příklad dokonalosti):

Pavučiny plné blínu!

- reje skřítků v lesním stínu...

V uších zmatek plný ticha!

- v patách někdo tiše vzdychá...

Samota se plíží keři!

- kdekdo na bludičky věří...

Mezi stromy někdo stál!

- vítej na náš noční bál!


Patvary, stíny, obrysy...

- jestli si troufáš, sáhni si!

Ozvěny, ševely, šepoty...

- jsme tví a přece nejsme ty!

Iluze, pachutě, sladkosti...

- klamy vás s radosti pohostí!

Závany, parfémy, pachy...

- nejprve zemřeli strachy...


Mlčky tančit do umdlení...

- křičel, že snad sil už není!

Šátrat trávě mezi vlasy...

- chtěl krást více naší krásy!

Plazit se jak štvané zvíře...

- ať tě červi žerou v díře!

Zalykat se stále víc...

- jednou nezbyde z vás nic!


Usnout pod měsíční tváří.

- nikdys neměl srdce, lháři...



A ještě jeden příklad z amatérské poezie o tom, jak čtenáře nenudit:



Mosazná klika

tiše vzlyká

zastamdací

trám se kácí

a černobílá veverka

jmenuje se Caverka



Kousky skal

vítr hnal

kam jen pádí

suché vádí

a prales krásně pestrý

svolává své sestry



Vlčí píseň

ničí plíseň

krtčí hrouda

blíž se loudá

a modravý Glum

zbudoval si dům

Je to pěkné spojení poezie a humoru, plné kameňáků. Ty kameňáky ale nejsou jednoho druhu, střídají se, každý má trochu jiný mechanismus. Kdyby se druh začal opakovat, začne se čtenář možná nudit, ale to se nikdy nestane (i tak ale báseň končí po třetí sloce a to je velmi rozumná délka, kterou je dobré nepřekračovat, aspoň ze začátku) Jaké ty mechanismy jsou? Třeba: Využití lidové jazykové tvorby. Personifikace věci. Naprosto ohrané poetické spojení se vloží do něčeho, co zní jako reklama na čisticí prostředek. Kousky skal vítr hnal: věta působící tak přirozeně, že se člověk zarazí až chvíli potom. Prales krásně pestrý: skoro taky ohrané, čtenář už začíná usínat, a najednou bum, překvapení. Cože, sestry? Kdo to je? Jaké asi jsou? ...a už se rozjíždí představivost.

Teprve úplně nakonec, když už text má své dobré jádro a asociace se rozjely a vše je vyjádřeno tak, aby to ve čtenáři rezonovalo a vždycky znovu inspirovalo, přichází na řadu formální stránka věci. Tím není řečeno, že člověk musí nejdřív napsat hotovou nerýmovanou báseň a pak se ji snažit nacpat do nějaké formy. Často se forma začne rodit zároveň s asociacemi. Jen člověk nesmí nechat poetičnost stranou a snažit se jen o formu; a často udělá dobře, když se rozepíše na nerýmované poezii, než se pustí do rýmované.

Rýmovaná poezie ale samozřejmě není jediná možnost. Jsou poetické texty založené třeba na opakování stejné myšlenky vždy ve dvou řádcích, které ji vyjádří pokaždé trochu jinak (ty se pak dobře překládají!). Nebo na závěrečných slovech veršů, která se opakují v určeném pořadí. A spousta dalších kouzel. Četla jsem sérii sonetů, jejichž poslední řádky pak daly dohromady sonet závěrečný a fakt to dávalo smysl a bylo působivé. Quen ve své písni o Oromëho jízdě v jednom verši použil pouze dvě souhlásky, r a n. A fantazii se meze nekladou: jen ať je to klidně stejně neobvyklé jako obsah. A ještě k tomu krásné.

Forma se začne často rodit s asociacemi. Na její dotvoření ale člověk většinou potřebuje obrovskou trpělivost. Je to jako luštit křížovku: musí v tom najít radost a zábavu a nepovolit, dokud tam ta slova přesně nesednou - a ještě k tomu nedopustit vyprázdnění obsahu nebo hluchá místa, kde text ztratí svou originalitu a krásu. Je však povoleno nahradit jeden obraz jiným, neboť k téže asociaci se dá doplout z různých směrů.

Často je při tom problém, když člověk už slyší v hlavě i melodii písně. V té se některé "škobrtající" verše jakoby rozplynou a autor už je nevnímá (čtenáři ale žel většinou ano). Každopádně když člověk tvoří písničku, nesmí nikdy text ošidit a spoléhat na to, že se to "nějak zazpívá". Naopak by měl usilovat o to, aby ta melodie zněla správně už ze samotného textu (většinou na to někde ta slova jsou).

Nejlepší lék je prostě nespěchat, hrát si s jazykem, zkoušet si různé formy vyjádření.

A závěrem výběr slov, která si můžete vystříhat a různě spojovat do dvojic podstatné jméno s přídavným a pozorovat, jak se vám ty dvojice líbí a jaké asociace to ve vás vyvolává. (Jistá poetičnost už i toho seznamu samotného vznikla prostě tak, že jsem slova z úplně normálních spojení rozdělila na podstatná a přídavná jména a každá seřadila podle abecedy):

jarní dráp

jiskřící guláš

kvetoucí hadr

lesní hvězda

měsíční pírko

mrkající kapka

nemocniční paprsek

noční kůň

orlí káva

páchnoucí let

poletující louka

ranní tvor

spící pěšinka

skřivánčí kámen

sváteční písek

vířící pokoj

vlčí řasa

vodní láva

vroucí vážka

zarůstající úsměv

žhnoucí zahrada



A teď již slibované pozvání:

Milí autoři Semenáčku!

Jak asi víte, už několikrát mě moji kamarádi ukecali, abych porotcovala a hodnotila Vaše díla. Protože celkem nerada lidi kritizuju, není to zrovna činnost, do které bych se vrhala s nadšením. Mimoto mi připadá jako ztráta času nechat lidi, aby nejdřív něco vyplodili, a pak jim to hodnotit. Pokud už se někdo chce něco naučit - a samozřejmě, ani to každý nemusí chtít - připadá mi mnohem užitečnější dát mu k tomu příležitost před soutěží, a ne až po ní.

Protože už řadu let pořádám na své zahradě letní "minitábory" pro malý počet účastníků, dohodli jsme se s letošními staršími účastníky (mezi nimiž také autoři Semenáčku převažují), že tábor pro nepojmeme tentokrát jako "kumštýřský" a všechny Vás na něj pozveme.

Naše tábory se vyznačují tím, že asi polovinu času věnujeme čtení nějaké knížky a jejímu hernímu ztvárnění. O to byste připraveni nebyli, neboť trocha legrace musí být. Přitom byste těsně spolupracovali s poměrně malou skupinou lidí, kteří s Vámi sdílejí mnohé: například zájem o Tolkienův svět, kumštýřské sklony, a v mnoha případech asi i tendenci navazovat spíš hlubší přátelství s menším počtem lidí. Myslím, že mnozí z Vás by se v takové partě mohli cítit dobře.

Druhá polovina času je věnována tzv. workshopům, tzn. učením se různým činnostem v malé skupince, vedené někým, kdo danou činnost většinou hodně dobře ovládá. Samozřejmě, že se na ně lidi hlásí po libosti podle zájmu.

Určitě by mezi nimi byl workshop literární, který bych se snažila vést co nejméně agresívním způsobem. To jest, každý den bychom se zaměřili na nějakou dílčí dovednost dobrého spisovatele či básníka, ukázali si ji na příkladech, a dostali byste i nějaké úkoly, s nimiž byste mohli ale naložit po libosti: plnit je sami, ve dvojici i ve skupině, a sdílet jejich výsledky s celou skupinou, jen se mnou či s někým jiným, nebo je utajit.

Vedle toho mám v jednání celou řadu workshopů výtvarných. Nevím, jestli se všechny podaří, ale je mezi nimi dřevořezba, intarzie, rytí do skla, high-level elfí výšivka a vyloučeny nejsou ani další jako drátkování/šperkaření nebo výroba kostýmů a rekvizit. Pravděpodobná je i možnost nějakého toho hudebního workshopu.

Navíc počítám s užitou psychologií v nějaké zábavné podobě a vyloučeny samozřejmě nejsou ani elfí jazyky, písma a kaligrafie, pokud by o ně někdo stál.

Starší, zkušenější a úspěšnější kumštýři jsou zváni také, aby s ostatními sdíleli své zkušenosti. Mohou přijet klidně i na kratší čas na nějakou tu besedu.

Minimálně o víkendu 3. a 4. srpna tu budou i mistři šermu a lukostřelby. V sobotu 3. srpna plánujeme společně slavit elfí slavnost Bran léta.

Termín celého kumštýřského tábora je 2. - 11. srpna.

Platí se jen to, co skutečně spotřebujeme, většinou to vyjde na 150 - 200 Kč na den. Ubytování i výuka všeho, co Vám mohu poskytnout já ze svých sil, je zcela zdarma.

Jediné, co od svých hostů a táborníků žádám, je zodpovědně a včas podaná přihláška. Potřebujeme vědět, kolik a jakých lidí nás bude, a každý, kdo by si to nerozmyslel včas a dodatečně se odhlašoval, může při tak malém počtu účastníků natropit poměrně značnou paseku. Proto se prosím případně hlaste po důkladné úvaze, ale zároveň co nejdřív, ideálně v nejbližších dnech, nepůjde-li to, do konce února, ve zvlášť nouzových případech do konce března.

Veškeré další informace průběžně doplňujeme na táborové stránky, které najdete na adrese vlastovka.hurecko.cz

Pokud byste měli nějaké další dotazy, neostýchejte se napsat.


Budu se těšit!

Laisi, v.r.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Estel Estel | 10. února 2019 v 22:02 | Reagovat

Já na ten tábor chci! Mám ale jistý problém... Maminka má zrovna 3. narozeniny a asi by jí vadilo, kdybych byla zrovna někde pryč. A navíc to máme poněkud daleko. Ach jo. A to bych hrozně ráda jela někam, kde budou fanoušci Tolkiena v mém věku(tady mám maximálně svoje sourozence, z nichž nejmladší je o tři roky starší než já). :-(

2 Laisi Laisi | 11. února 2019 v 3:30 | Reagovat

Myslím, že věc je tentokrát zvládnutelná, pokud dorazíš v neděli. Napiš a domluvíme se...

3 Isilien Isilien | E-mail | 20. února 2019 v 19:52 | Reagovat

Ta první báseň je naprosto dokonalá ❤, jen by mě zajímalo o čem je, první dvě sloky mi připomínají Temný hvozd, když jím procházela společnost Torina Pavézy, ale ta poslední mi na Hobita příjde moc temná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama