Tar-Míriel

2. prosince 2018 v 2:00 | Túrantelen |  Vánoce ve Středozemi
Dnešní příběh od Túrantelen nám poodhalí něco ze života dcery númenorského krále a oslav zimního slunovratu, včetně nezbytných tradic.



Onoho večera zapadalo Slunce nad Númenorem časně, nastávala nejdelší noc v roce. V jiných zemích a v jiných časech obvykle bývá časem oslav, ale v zemi jitřní hvězdy už málokdo měl důvod slavit cokoli, natož návrat světla po zimní temnotě. Naopak tma se stala předmětem uctívání a malý zbytek, který zůstával věrný světlu a Západu, se musel skrývat v obavě o vlastní bezpečí. Přesto existovala osoba, pro kterou měl zimní slunovrat v srdci zvláštní místo, Míriel, dcera Tar-Palantírova, ačkoli už uplynulo drahně let, co ji někdo tímto jménem oslovil. Jako každý rok se uchýlila do samoty svých komnat, sledovala třpytivý Helluin, zářící nízko nad obzorem, a vzpomínala na šťastné dny svého dětství.

Stejně jako většina lidí si ze svých raných let pamatovala hlavně to hezké. Přestože vyrůstala za vlády svého děda Ar-Gimilzȏra, který pronásledoval věrné a ještě před jejím narozením zakázal používání elfských jazyků, tak se její otec, který byl pravým opakem svého otce, společně s její matkou a babičkou Inzilbȇth postaral o to, aby z ní vychoval královnu, která bude ctít staré pořádky a udrží na Númenoru klid a mír. Součástí tohoto bylo i tajné slavení v té době téměř zapomenutých svátků, včetně zimního slunovratu. I dnes, po tolika letech, si stále jasně pamatovala světlo svíček, které se nacházely snad na každé rovné ploše uvnitř domu, kde vyrůstala její babička. Otec vždy říkával, že na jejich výrobu padl vosk ze všech úlů z oblasti Nísimaldar. Slýchávala to sice každý rok a věděla, že si dělá legraci, ale o to víc jí to nyní chybělo. Nyní, když už její vlas zbělel a na vzpomínky padl sníh, jí dělala společnost jenom jedna zapálená svíce, poslední plamének naděje v okolní temnotě.

Vzpomínala na vůni skořice a hřebíčku a na chuť šťavnatých jablek. Každý rok je celá nedočkavá rozkrajovala, aby zjistila, zda bude příští rok zdravá a zůstane při síle jak na duchu, tak na těle, a pokaždé bez výjimky našla uprostřed dužiny hvězdičku z jadérek. Babička říkávala, že jinak tomu přeci ani v zemi jitřní hvězdy nemůže být.

Milovala vyprávění o starých časech, o činech jejich předků a příbuzných, o krajích, které pokrylo moře, a o elfech, které znala jenom z vyprávění. Vždycky jí bylo líto, že už z Tol Eressey nikdo nepřiplouvá a strávila mnoho zimních večerů sehnutá nad pergamenem ve snaze co nejlépe zachytit svoji představu o těchto pro ni záhadných bytostech. Zvláště měla ráda příběhy o Melian, Lúthien a Idril, o jejích pramátích, které ji dle slov jejího otce měly inspirovat, aby se stala dobrou a spravedlivou královnou svému lidu, až přijde její čas, ačkoli nejpodstatnější moudro, které si z jejich života odnesla ve dvanácti letech, se týkalo toho, že nejdůležitější je si vždy zajistit únikovou cestu, ať už po vlasovém žebříku nebo tajnou chodbou. Mohla snad už tehdy tušit, že prožívá poslední šťastné roky svého života a jednou se ocitne v situaci, ze které nebude moci nijak uniknout a kdy nebude mít nikoho na své straně?

Jednoho roku se její matce podařilo někde sehnat ještě malé množství vosku, které nebylo použito na osvětlení všech koutů domu, a vytvořila každému v domácnosti malou svíčičku, kterou následně po natavení spodní části umístila do ořechové skořápky. Říkala, že je to velmi starý zvyk, posílat lodičky po vodní hladině, pocházející ještě od valinorských elfů. Údajně měla úspěšnost plavby a svit či pohasínání svíčky naznačit, kam a jak se budou ubírat životní cesty zúčastněných. Už tehdy jí vrtalo hlavou, jak velké musí být ořechy v zemi Aman, aby mohly nést elfí svíce, které přeci nemohou tak brzy zhasnout. Vznešení nesmrtelní při této příležitosti většinou navštěvovali lesní jezírka, zatímco v jejich rodině k tomuto účelu posloužilo umyvadlo umístěné na dvou židlích a naplněné vodou. Pokus se ovšem tehdy zvrhl a to doslova, protože jejich černá kočka Morniel proběhla kolem na cestě za zbytky pečené ryby od večeře a lavor s vodou převrhla, tudíž se všechny lodičky potopily a voda a roztavený vosk skončily jak na zemi, tak i na okolostojících a okolosedících.

Příštího roku už nikdo nechtěl oškrabávat vosk z promočených šatů, avšak matka se odmítala vzdát zvyků spojených se zíráním do škopku, proto tehdy preventivně vylákala kočku ven na kousku syrových jater a rozhodla se lít olovo. Vzpomínala si, že její kousek otci připomínal žezlo, zatímco ona v něm viděla spíše zaťatou pěst. Mohly snad kousky olova doopravdy předpovídat budoucnost a mělo to snad být znamením jejího budoucího neštěstí? Nyní, po letech, musela připustit, že obyčejné kousky kovu tuto schopnost možná nemají, ale nikdo jim to neřekl, a tak předpovídají budoucnost vesele dál a ke vší smůle navíc úspěšně.

Později, když se vlády ujal její otec, tentokrát opět pod quenijským jménem Tar-Palantír, staly se oslavy zimního slunovratu znovu součástí koloběhu ročních období spolu s dalšími prastarými svátky. Ulicemi Armenelosu poprvé po desítkách let zazněly elfské i númenorské písně a svíce zazářily v každém okně. Tehdy už také byla dospělá a všichni očekávali, že si začne hledat ženicha. Stejně jako jiné ještě neprovdané dívky si o Eruhantalích utrhla větvičku oiolairë, dala ji do vázy s vodou a čekala, zda do slunovratu vykvete. Mnoho let se nedělo nic, až jednou, když jí bylo 138 let, větvička k její velké radosti konečně rozkvetla. Když potom o slunovratu házela střevícem, další zvyk, který odněkud z hlubin rodinné historie vyhrabala matka, nezasáhla tentokrát její obuv žádné starožitné nádobí ani okno, ale přistála tentokrát přímo přede dveřmi a to špičkou ven, což všichni považovali spolu s rozkvetlou větvičkou za jasný důkaz nadcházejících vdavek. Ovšem radost vystřídal smutek, když se v otcově jablku objevil křížek a na druhý den uschla větvička.

Příštího roku její otec zemřel a ona se měla ujmout vlády. Naneštěstí se naplnilo proroctví střevíce a větvičky. Proti její vůli si ji vzal za ženu její bratranec a sám se chopil vlády. Proplakala tehdy celou noc a vzpomněla si na proroctví, které přinesl kousek olova už před tolika lety.

Tehdy byl definitivní konec oslavám slunovratu, na které jí zůstaly jen hořkosladké vzpomínky. Jediným zvykem, který v královském paláci zůstával, bylo věšení jmelí. Pharazȏn je věšel na každé dostupné místo, aby ho musela políbit. Každý rok se tak odehrával závod o to, zda se proradných větviček dokáže zbavit dříve, než se její vynucený manžel probudí. Dokonce se jí jednou podařilo přesvědčit několik sloužících, aby ještě před začátkem zimy sklidili a spálili všechno dostupné jmelí v okolí.

I toto však už nyní, kdy celý Númenor a duše jeho obyvatel pokrývala temnota, bylo minulostí. Král neprojevoval už ani předstíraný zájem o její osobu a tma a ctižádost dokonale zahltila jeho mysl. Ve své pýše se chtěl stát králem světa, bouřil se proti Valar, naslouchal zrádným slovům Saurona a neslyšel slova moudrých.

Zdálo se jí, že se brzy konečně naplní proroctví potopených ořechových skořápek, zvláště když tohoto večera na sklonku roku 3318 nalezla v rozkrojeném jablku křížek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Drozd Drozd | Včera v 13:48 | Reagovat

Kdysi jsem si říkal, čím mě některé části Tolkienova díla připomínají- snad se nikdo neurazí - Babičku od Němcové... Snad trošičku kvůli hobitům  a jejich předminulému století se podobajícímu živobytí..?
A tak mě potěšilo to vetkání našich starých zvyků do Ardy, byť do mnohem vznešenější kultury Númenoru. Děkuju!
P.S. A slunce zapadá nad Númenorem, tak jak nad Atlantidou - to taky potěší!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama