První Slunovrat ve Valinoru a co z toho vzešlo - I. Varda

4. prosince 2018 v 4:00 | Irith |  Vánoce ve Středozemi
Nazdar! Dlouho jsme se neviděli, což? Několik z Vás vyjádřilo přání, abych napsala alespoň jednu povídku do Vánoc ve Středozemi. A protože jsem nepoučitelná jako Manwe a vizionářská jako Varda, nakonec z toho vykrystalizovalo toto, v ideálním případě jakýsi sextaptych, soubor šesti na sebe navzájem navazujících povídek které krásně zaplní zbylá prázdná místa kalendáře. Chtěla jsem první z nich zveřejnit až budu mít napsané vše, protože nikdy není dobré uveřejňovat první kapitolu, když máte sotva půlku druhé, ale okolnosti mne přinutily jednat jinak. Proto si první díl můžete přečíst již dnes (a také proto to velmi pravděpodobně celé skončí fiaskem).

Za nápad může částečně Pomněnka, částečně Jožka ale hlavně jistá konverzace s mým milým o vánočních dárcích... :-)



První Slunovrat ve Valinoru a co z toho vzešlo

I.Varda

Manwe si myslel, že to bude skvělý nápad. Takové myšlenky měl často. "Nesmíme se k němu chovat stejně, jako by se choval on k nám. Oplácet zle zlým je cesta k záhubě. Musíme projevit dobrou vůli, musíme mu ukázat lásku a světlo, jen tak ho můžeme zachránit. On není zlý, jen potřebuje cítit, že je milován… No tak, přece nemůžeme Melkora poslat za Dveře noci nebo zkrátka vydědit. Necháme ho tady s námi ve Valinoru, uvidí, co je to hřejivé přátelství a jas dobrého úmyslu…" A tak dále a tak podobně. Všichni víme dobře, jak to skončilo.

Myslíte, že ho to nějak poučilo? Nikoliv.

Nebo jste snad obětmi bludu, že tentokrát, poprvé po několika neúspěších, konečně poslechne radu své milované ženy? Nenechte se mýlit. Jako bych mluvila do větru. Můj muž je občas kam vítr tam plášť, minimálně co se přelétavých myšlenek týče. Nikdy nevíte, kam ho to odvane a který záchvěv zdánlivě úžasné myšlenky mu přeletí přes nos. A ačkoliv má takových myšlenek obvykle, jak by se asi dalo čekat, plno, žádná neutkvěje na tak dlouho, aby se toho stačil chytnout. Když se ale nějaká taková naskytne, nezbaví se jí a nezbaví. Je jako nadšené dítě, jako by chytil čerstvý vítr a pak se všichni nestačí divit. Ano, potom dokáže být velmi, opravdu velmi přesvědčivý a nadchnout i ostatní. A jak se říká, kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Nemohou se potom zase divit, že to skončí katastrofou. Já jim to říkala a Mandos taky. Nedělejte to, skončí to katastrofou, je to opravdu špatný nápad. Jako bychom šli proti větru. Jen já byla poslední, kdo ještě odolával, když Mandos svolil Ale stačil jeden upřímný, rozzářený úsměv modrých očí mého muže a rázem mi vzal všechen vítr z plachet.

No a tak tady teď bloudím pod hvězdami a přemýšlím, co mu proboha dát k Vánocům. Úžasný nápad, že? Strašlivá tragédie, smrt Dvou stromů, Melkor se zkazil, unikl a buduje vojsko, odchod Noldor, vraždění rodných apod. Musíte se z toho nějak vzpamatovat, připomeneme si hezké chvilky. Letní pohoda, konec nepřátelství (jako by to tu už jednou nebylo), pozveme Noldor, Teleri a Vanyar a všichni společně oslavíme svátky slunovratu, tu šťastnou chvíli, kdy se k nám Arien po roce vrátí a naplní naše srdce svým jasem. Myšlenka dobrá, což? Jistě, všechny myšlenky mého drahého jsou výborné. Dokud mluví jen tak do větru a nepřijde na praktickou stránku věci.

Původně chtěl přípravou celé akce pověřit Niennu. Asi si myslel, že jí tím zvedne náladu. Když nám přednesla svůj první koncept, ukázalo se, že tak úplně nepochopila, co že vlastně chceme. Že společné truchlení za padlé a léčení ran duše jsou sice dobré, potřebné a důležité věci, ale ne k největšímu a nejradostnějšímu svátku v roce. Tulkas to shrnul tím, že "Tak jestli se má na nás Arien po roce přijet zase podívat a uvidí tohle, nebudu se divit, když se už ani neukáže. To už snad i ve Středozemi je větší vzrůšo než tady." Tulkas je vždy tak taktní a ohleduplný.

Orome se do organizace hrnul sám. Když se ale Yavanna z jeho návrhů na sváteční výzdobu už popáté rozbrečela (a volaje "Mé stromy, nikdo už nebude vraždit mé drahé stromy!" se odběhla připoutat k jedli) i Manwe musel uznat, že nadšení a zápal pro věc nejsou všechno.

Ulmo z toho všeho vycouval s tím, že má nějaké problémy se znečištěním moří od přemíry hořících trámů, Aule byl nevrlý, že doma zase bude mít scény, Irmovi by to předal jen absolutní snílek s hlavou v oblacích (ne že by tohle můj muž nebyl, ale předchozí dvě fiaska ho trochu umírnila), na Vánu a Este si nikdo ani nevzpomněl, při návrhu Nessy se Mandos zatvářil tak, že se chudinka odběhla uklidnit tanečky s jeleny, Vaire na tyhle společenské akce moc nemá hlavu, o Tulkasovi nikoho uvažovat ani nenapadlo a Mandos celou dobu jenom stál a vrhal na všechny kryptické pohledy. Tak to padlo na mě.

Nejsem zrovna organizační typ, ale upřímně, vážně to asi dopadlo nejlépe, jak mohlo. Bude to dobré. Snad. Všechno je téměř připravené. Stromy jsou vyřešeny tak, aby vůbec nepřišly k úhoně, výzdoba vymyšlená a vyrobená, pozvánky rozeslány, hudba sladěná… Teď už jen ty dárky. Vážně mě nenapadlo, že po tom Utumnu, co jsem měla s organizováním pěveckého sboru může přijít ještě něco horšího. Přišlo.

Nemám vůbec žádný nápad, co bych svému milovanému muži měla dát k Slunovratu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Túrantelen Túrantelen | 4. prosince 2018 v 19:44 | Reagovat

Je to skvělý, už se moc těším na další díl, krásná ukázka toho, že i Valar nejsou dokonalí a ne vždy mají na věc stejný názor. Zároveň je (a jistě i bude) zajímavé pozorovat, jak si poradí (kryptické pohledy jsou super).

2 Honza (aka "důvěryhodný Velký člověk") Honza (aka "důvěryhodný Velký člověk") | 4. prosince 2018 v 20:18 | Reagovat

Milá Irith, to jste mi udělala radost, že jste vyslyšela Ithilweniny (a jistě nejen její) prosby! A vypadá to ohromně slibně, skvělá nadsázka, jemně i brutálně polopatické narážky na Manwëho typické vlastnosti jako Pána dechu Ardy. A mutatis mutandis i ostatní Valar. Myslím ovšem, že se Vaše Varda hrubě nedoceňuje, když říká, že není žádný organizační talent. Kdo jiný by už měl mít organizační talent, než ten, kdo má pod palcem tanec sfér! Jsem přesvědčen, že oslavy, které připravila, budou šlapat jako hodinky — nebo spíš jako orloj! Jenže ti, kdo zacházejí se světlem, bývají perfekcionisté skoro až na hranici autismu, takže asi i ten sklon k sebepodceňování budou už mít v povaze. Tedy, nechci se rouhat, ale připomíná mi to Zvonilčinu kamarádku Iris, vílu světla. (The light fairies are supposed to be the really bright ones, you see?)
Těším se na pokračování.

3 Ithilwen Ithilwen | 4. prosince 2018 v 22:08 | Reagovat

[2]: Tati, neztrapňuj mě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama