Rozhovor s Lemmingem - část druhá

15. října 2018 v 10:37 | Lemming, Polly, Aho, Irith |  Rozhovory
Pokračování rozhovoru s Lemmingem, vrátíme se k naťuknutému focení, zjistíme, jaké domácí mazlíčky můžeme nalézt u Lemmingů doma a třeba získáte i tipy na nějakou dobrou knihu.



I: Když jsme se bavili o fotografování, to je tvůj velký koníček, co jsme pochopily.

L: No ano, v poslední době tomu věnuji opravdu hodně času.

I: A fotíš nějak profesionálněji, učil ses to někde?

L: Ne, na žádném fotokurzu jsem nikdy nebyl. Tedy pokud nepočítám videa, co jsem si koupil. A ty jsou o úpravě fotek, ne o samotném focení. Ale jak jsem se k tomu dostal. Když jsme měli děti, žena řekla, musíme koupit nějaký foťák, abychom měli na co fotit ty děti. A já jsem s překvapením zjistil, že mi to s tím foťákem docela jde. Že zkrátka vidím, jak to nafotit. Pracoval jsem na tom, až jsem se vypracoval. Nevím, jak moc se dá focení naučit. Podle mě, když to člověk vidí, tak to vidí. A když to nevidí, tak se může nějak něco naučit, ale nikdy to nebude úplně dobré. Může se naučit nějaké postupy a pak je opakovat a zhruba se trefovat. Ale prostě pokud mají ty fotky být opravdu dobré, tak to musí vidět a vymýšlet sám, co v tu chvíli dělat. A může samozřejmě mít třeba nějakou inspiraci z postupu jiných lidí, ale pořád si to musí vymyslet sám pro tu danou situaci.

I: Ty jsi fotil fotky pro Berena a Lúthien. Ty se mi hodně líbily


I: Třeba ta mě zaujala hodně.

L: To je focené tady v lese za naším domem. Na listopadové zkoušce jsme si řekli, že potřebujeme nafotit na cédéčko. Takže jsme věnovali odpoledne tomu. Celé odpoledne ne, asi dvě nebo tři hodinky.

I: Takže vlastně bez přípravy…

L: No, já nad těmi fotkami až tak neplesám. Myslím, že bych to teď udělal líp. Ale když se ti líbí, tak jsem rád.

P: Jaká máte domácí zvířata, slyšely jsme, že jich máte hodně. Už jsme tady cestou potkaly psa.

I: A rybičky…

L: Když půjdete támhle do akvárka, tak tam uvidíte želvy. A kdybyste šly nahoru, k holkám, tak tam uvidíte osmáky.

I: Cože?

L: Osmáci, osmák…

P: To je skoro jako křeček… Takový malý hlodavec…

L: Ale mnohem roztomilejší než křeček. A kdybyste se podívaly na zahradu a zrovna nepršelo a svítilo sluníčko, tak byste tam viděly mnoho želv.

I: Kolik jich máte?

L: Ono se to pořád mění, to já nevím. Hodně… Deset, třeba.

I: To je poměrně zajímavý úkaz ve Falešném Společenstvu, kolik je tam velkochovatelů želv.

L: Jenom dva.

I: Ale zato množství těch želv… U Elišky a Barděte, tam jimi mají v podstatě zaskládaný pokoj.

L: To je pravda. Ale Eliška dělá hlavně vodní želvy, kdežto my tady máme suchozemské. Ale třeba ta Eliščina suchozemská želva občas jezdí k nám na zahradu na prázdniny.

P: Daniela říkala nějak, že když zimujete želvy, dáváte je do sklepa. Že tam mají příhodné podmínky.

L: Ano, to je přesně ono.

P: A na to se přišlo náhodou? Nebyl to stavěný sklep se záměrem "uděláme tam podmínky pro zimování želv".

L: Ne, to takhle chovatelé dělají. Protože v těch zemích, kde želvy žijí, tam mají teplotu tak těsně nad nulou. A ony se na zimu zahrabou a prostě ji přespí. Ale kdyby se zahrabaly tady u nás, stejně zmrznou, protože tady u nás je větší zima. Tak se musí dát někam do sklepa, do teploty, jakou mají ve své domovině. Ony se v principu se zimovat nemusí. Ale myslím, že pak nekladou nebo tak něco a dříve umírají.

I: A z úplně jiného soudku, jaký máš vztah vůbec k fantasy literatuře obecně, jaké knihy, filmy máš rád?

L: K fantasy mám vztah rozhodně kladný. Já čtu různou fantasy, zvlášť tu, kterou vydává Michael Bronec. Z většiny jenom tu. Jsem fanoušek Pratchetta, už od devadesátých let, kdy byl Pratchett vlastně ještě novinka. Trochu jsem četl i sérii Kedrigerna (https://www.databazeknih.cz/serie/kedrigern-1291 ). No, ona není až tak moc známá, je to více pohádkové. Potom třeba sci-fi, to jsem četl docela dost. Není to úplně fantasy, ale je to příbuzné. V poslední době, jestli můžu udělat reklamu, Míra Linc má dobrou, velmi dobrou sérii z Černého hvozdu (http://mila-linc.cz/vyslo-mi/cerny-hvozd-podle-serii). A to je asi tak všechno, takhle konkrétně. A vlastně ještě jedna věc, ještě Zaklínač. Ne, že bych ho znal až tak detailně, ale je to další docela zajímavá věc, kterou jsem četl.

I: A když se vrátíme k Tolkienovi, jak se vlastně stavíš k těm, řekněme, že interpretacím, filmovým.

L: Já sice, jak už tady jsme se o tom bavili, nejsem žádný hardcore tolkienista, ale musím říct, že ty filmy moc rád nemám. Společenstvo Prstenu ještě celkem šlo. Ale Dvě věže byly hrůza, ty naprosto zásadní změny proti kánonu. Třeba obrácení charakteru Faramira. Když v knize je právě on symbolem toho, že ti lidé na tom ještě nejsou tak špatně, a že mezi nimi ještě jsou opravdoví potomci Númenorejců. A ve filmu to úplně převrátí. To bylo strašné. Mám z toho ale takovou veselou historku. Když jsme na tom byli z TolkienConu v kině, je tam na konci scéna, kdy se hobiti dostanou do Osgiliathu, kde samozřejmě v knize nejsou. A Sam tam pronese větu, která je sice kanonická, ale na úplně jiném místě. "Tady bychom neměli být." To mělo takový legrační význam, že tam opravdu neměli být, že celá ta tolkienistická sekce lehla smíchy a ostatní se po nás nechápavě otáčeli, co tam bylo za vtip.
Jediná opravdu pěkná věc z filmů, která se mi vážně líbila, byla scéna, kdy společenstvo Prstenu vchází do Lórienu a Galadriel s nimi telepaticky mluví. Protože když si vezmete Hobita, tak tam mistr Elrond vypadá jako strašně high-elf, i když je to jenom půlelf. Ale oni přijdou ke Galadriel a je jasné, že tady je někdo, proti komu je mistr Elrond takhle malinkatej cucáček. A ne že ne.

I: My se na tuhle otázku ptáme všech, protože je hrozně zajímavé sledovat, jak k tomu má každý člověk úplně jiný přístup. Ale na Hobitovi se všichni shodnou, to je zajímavé.

L: Já se na něm taky shodnu. Koneckonců, jestli jste viděli plakáty na našeho Hobita, tam jsme kromě plakátu měli i papír osoby a obsazení. Protože jsme tam hodně měnili role. A měli jsme tam vždycky roli a k ní výčet lidí, kteří ji během představení hrají. A měli jsme tam také uvedené "Tauriel a Legolas" a u nich jsme měli napsáno "Neobsazeno", jako narážku na film.

P: Máš nějakou oblíbenou postavu z Tolkienova kánonu?

L: Jednak Galadriel, o které už jsem mluvil, která je podle mě neprávem opomíjená. A pak i Eowyn, protože je strašně roztomilá, zvlášť ve filmu.

P: To je zajímavé kritérium pro výběr oblíbené postavy.

L: Já myslím, že se jí povedlo celkem slušně ztvárnit.

I: Ale je taková rozporuplná. Třeba já ji nemám moc ráda. Protože si myslím, že se měla držet rozkazu. Že vlastně nechala vlastní lid na pospas válce a šla se zabít do bitvy, porušila svou povinnost.

L: No, popravdě řečeno, o Eowyn je také moc pěkná písnička Poetického společenstva, takže možná i proto ji mám rád.

I: Je ti nějaká postava podobná?

L: Já myslím, že asi ne. Já jsem se nikdy nějak moc neztotožňoval s nějakými fiktivními postavami.

P: Ani se středozemskou rasou ses neztotožňoval?

L: Ne, ne, ne, vždycky jsem si připadal jako člověk.

I: Ale tak i to je rasa. Ano, když jsme u těch postav, jak se stavíš k tomu, že jsi proslulý herec záporných postav? Eol, Červivec, a tak dále.

L: Je to oběť, kterou jsem ochoten přinést.

P: Hrál jsi i nějakou významnou kladnou postavu?

L: No, když se to tak vezme, spousta těch záporných postav jsou vlastně kladné… Třeba takový chudák Carcharot. Konec konců jsem udělal písničku z jeho pohledu, abych ten pohled taky trochu vyvážil, že. Ale jo, já si myslím, že jsem někdy hrál i nějaké kladné postavy. V jedné inkarnaci Feanora jsem hrál Olweho, samozřejmě. Ale to je jen takový štěk.

I: Nehrál ho Boža?

L: No, to hrál Boža. Ale říkám v jedné inkarnaci, protože když jsme ho hráli na Festivalu Fantazie, tak tam Boža nebyl, hrál jsem ho já. Jinak opravdu hraji spíše ty záporáky. Samozřejmě jsem hrál i Bilba, ale toho hrála spousta lidí. Vlastně, hrál jsem Barda lučištníka, to je kladná postava.

I: I to se stává.

L: Ano, i já mám své špatné dny.

I: A jak se vlastně tvým dětem líbí angažmá ve Falešném Společenstvu? Ve vašich vystoupeních mají své role, tvá starší dcera hrála ve filmu Nienor Níniel… Jak se jim to líbí?

L: To byste se museli zeptat jich. Ale oni hodně pečou s holkama od Jany Pažoutové, které jsou zhruba stejně staré nebo o malinko mladší. Jsou taková silná čtyřka. A já myslím, že je to docela baví, uvidíme. A koneckonců mottem Falešného Společenstva je, že má umožňovat svým členům hudební realizaci, takže pokud se ony budou chtít v rámci Falešného Společenstva nějak realizovat, tak budeme rádi. Ale je to hlavně na nich.

P: Když už jsme zmínili film Nienor Níniel (http://nienor.ucw.cz/index.php?LANG=cs), pověděl bys nám něco o něm? Třeba jak vznikal, co vás nadchlo k tomu se do něj opravdu pustit.

L: Tak ten vzniknul tak, že se mi líbila ta Orsejčina písnička Nienor Níniel (http://pisnestredozeme.cz/song?songid=129). Řekl jsem si, že k tomu udělám videoklip, i když jsem o filmování prakticky nic nevěděl. Ale pár kamarádů to zaujalo, takže jsme nejdřív udělali testovací natáčení v Prokopském údolí. Já jsem udělal scénář a v údolí jsme ho za jedno odpoledne asi z 80% natočili. Jen tak, bez kostýmu, opravdu testovací. Pak jsem si řekl, že to půjde, to vypadá docela dobře. Rozjeli jsme to naostro, posháněli jsme vše potřebné a šli na to. Samozřejmě, dneska bych to udělal mnohem líp a i ta písnička k tomu je nahraná dost strašně, ale je to, jaké to je. A docela se mi to líbí, občas si to pouštím.

I: U Nienor se zastavíme na delší dobu. Máte nějaké zajímavé historky z natáčení?

L: Ježišmarja, zajímavé a ještě publikovatelné?

P: Když tak se to dá vystříhat…

L: No dobře. Řeknu vám historku, která tedy není úplně z natáčení, je z přednatáčení. Já jsem docela dlouho řešil obsazení hlavní role. Protože scéna, kde Nienor ze sebe strhá šaty a běží nahá lesem, ta je pro příběh naprosto zásadní, bylo mi jasné, že bez ní to prostě natočit nepůjde. A i když mi byly spolutvůrci navrhovány různé varianty, jako třeba že poběží v tělovém prádle, tak prostě ne, poběží nahá. Bylo nutné najít dívku, která to bude ochotná udělat. Uvažovali jsme o Kementári, která nakonec neměla čas. A mimochodem na Túrina jsem chtěl ukecat Dariona. Neznáte asi Dariona… On už se nějakou dobu v Tolkienistických kruzích nepohybuje, ale ten by byl úplně úžasný Túrin. Nějakou dobu to zvažoval a nakonec bohužel odmítl.
Ale vraťme se k výběru Nienor. Pak jsem se bavil s Nyemi, ale úplně jsme si nesedli. Jak jsem to tak řešil, říkal jsem si, že třeba Eliška… Znal jsem ji několik let a věděl jsem, že je taková slušná, až bych řekl, doufám, že se neurazí, skoro až prudérní. Tak mě vůbec nenapadlo uvažovat o tom, že bych jí to nabídnul. Ale byl jsem u ní jednou na návštěvě, a ona měla takové otázky jako: "Hele, Lemmingu, a ta Nienor, jako jak moc tam z ní bude vidět? Jak moc se bude muset svlíkat a tak?". Takže nakonec to byla Eliška a bylo dobře, že to byla právě ona, protože se na roli hodila a zahrála ji dobře. A Túrina nakonec hrál Sindor, který se teď už moc neobjevuje, ale jednu dobu na akcích byl a chodil s jednou naší členkou.
Napadla mě vlastně jedna docela vtipná historka z natáčení. Na konci filmu, jak tam Nienor skáče do vody, to se natáčelo někdy v půlce června na Svitavě mezi Blanskem a Adamovem. Vybrali jsme tam nějakou vhodnou skalku, na kterou se dalo vyšplhat a skočit do vody. Říkám, "Dobré, Eliško, prostě tam přijdeš a skočíš." A Laeg, který tou dobou chodil s Eliškou, říkal: "Ne, ne, ne, Lemmingu. Já ti nevěřím, že je to bezpečné, nejdřív tam skočíš ty a pak teprve dovolím Elišce, aby tam šla ona." Takže jsem nejdřív skočil já, a pak se teprve mohlo filmovat.

I: Nám Laeg říkal, že když jste tohle točili, tak se Eliška poprvé netrefila, takže jste to museli točit dvakrát.

L: No, myslím, že tam skákala dvakrát.

I: A Daniela nám doporučila, že nám máš vyprávět o scéně u řeky, kdy jsi prý snad den stál v řece a filmoval a ostatní se váleli na břehu.

L: Jo aha, ona myslí tohle. To nebylo den, to bylo jenom asi hodinu večer. To je ta scéna, jak Brethilští přijdou k, a teď si nepamatuji, Cabed-en-Aras? Nevím přesně, jak je to jméno, prostě ty vodopády. Ne Teiglinu, ale jeho přítoku. Potřeboval bych mapu, abych věděl, který to je. Ale je to prostě potok, který se vlévá do Teiglinu, má vodopády a Brethilští, se tam jdou podívat, co tam ten Túrin s drakem provádí. Našli jsme místo a já herce usadil. Točili jsme scénu, jak Brethilští přijdou, pak tam dokulhá Brandir, odvede si Nienor pryč. Načež tam zase přijde, řekne jim, že Nienor je mrtvá a Túrin je také. Objeví se Túrin, který není mrtvej a zabije ho. No znáte to… Tak celé tohle jsme tam točili a jediné místo, odkud to šlo dobře zachytit, bylo v řece. Takže jsem si postavil stativ do řeky a točil jsem to z řeky. Ale to byla hodina, maximálně dvě. Točilo se to u Liberce, já teď nevím, co to bylo za řeku.

I: Kde všude se film točil?

L: Na spoustě míst, brody Teiglinu, soutěska a tak dále, to byla Svitava. Potom Ethel Brandir, to znamená hradiště Brethilských, to byla Curia Vítkov.

I: Tam vás přivedl Bóža, ne?

L: No, trošku, trošku ano. Původně jsem to chtěl točit v Isarnu, což bylo keltské městečko u Letovic na Moravě. Které by bylo také super, ale bohužel zrovna ten rok tam měli nějaké formální problémy a rozpadlo se to. Takže jsme jeli na Curia Vítkov.
A pak brod, ten se točil, jak jsem říkal, u Liberce. Asi Nisa, myslím. A ty dva záběry, které mají být v Dor Lóminu, ty se točily tady u nás za barákem v lese, stejně jako scéna s náhrobkem.
A ještě jedna lokace, na kterou jsem také pyšný. Potřebovali jsme někde natočit Dor Lómin, ten Dor Lóminský dům. A říkal jsem si, sakra, kde v Čechách sehnat dlouhý vikingský dům, jak je to na obrázku od Alana Leeho a jak jsem si to představoval. Nakonec jsme to vyřešili tím, že jsme točili na Petříně u takového dřevěného kostelíku. Ten, když se vhodně zabere, vypadá dobře a nejsou tam žádné sloupy veřejného osvětlení ani tak něco. Takže scény z Dor Lóminu se nakonec točily tam.
A mimochodem, ten film má dvě zakončení. Já jsem původně chtěl, aby titulky běžely přes scénu s náhrobkem, na který bude padat sníh. Ale mělo to být prezentováno na TolkienConu, v lednu, a ten rok prostě nesněžilo do půlky ledna. Tak jsem to natočil jen za nějaké podzimní mlhy. Ale pak jsem si říkal, že udělám ještě anglickou verzi. A jednou, když zrovna hezky chumelilo, jsem vzal ten náhrobek, vytáhl ho do lesa a natočil ještě novou verzi závěrečné scény. Takže v anglické verzi je poslední záběr jiný. Je takový, jaký měl být.

I: Když jsi mluvil o té Anglii. Tak vy jste prý Nienor prezentovali na Conu v Anglii. Jak to vypadalo, probíhalo…

L: Ano, to bylo hrozně dobré. My jsme mysleli, že to bude v zásadě něco jako Festival Fantazie, zaměřený celý na Tolkiena. Ale nebylo to úplně tak. Těch lidí tam bylo mnohem míň. Mě to překvapilo, ale těch lidí tam bylo zhruba jako je u nás na TolkienConu, pár stovek. Ale bylo to na nějaké univerzitě, kde bylo více místností a obecně zajímavých věcí. Třeba mezinárodní čtení, kdy jsme dostali předem zadání: Kdo se chcete zúčastnit, připravte si Glumovy básničky ve vašem rodném jazyce, přečtěte nám to tady a něco nám o tom řekněte. To bylo moc zajímavé, měli jsme tam různé verze, které kdy vyšly. A udělali jsme koncert Falešného Společenstva. Promítal jsem tam i Nienor Níniel a povídal o tom, jak se to natáčelo. Líbila se tam, takže jsem spokojený.

I: Takže úspěch to mělo.

L: Úspěch to mělo, rozhodně.

P: A ta písnička byla v češtině, nebo jste ji nějak překládali?

L: Tu písničku jsme přeložili do angličtiny. Nechal jsem si to tady přeložit nahrubo a pak jsem se spojil s nějakou anglickou tolkienistkou. Nějak jsme dali dohromady překlad. A s mojí kamarádkou (která je učitelka angličtiny a dobrá zpěvačka, myslím, že dokonce i někdy koncertovala na TolkienConu, zpívala v Succubě) jsme to nazpívali v angličtině. A právě Angličanům se líbilo, jak je to hezky nazpívané, jak to ta holka hezky vyslovuje a tak.

I: A existuje ještě nějaká písnička, ke které bys chtěl časem udělat film?

L: Já si myslím, že zatím ne.

I: Žádná neoslnila….

L: Ne. Tohle bylo fajn, ale nemám nějaký cíl. Spíš jsem se posunul trošku jinam, takže na tohle není čas.

P: Nenatáčel jsi ještě nějaký film s fantasy tematikou?

L: A víš, že jo?

I: Natáčel jsi dva, ne?

L: Ano, natáčel jsem ještě dva filmy. Jednak Vílí krev (https://www.youtube.com/watch?v=cR0rfwOGa48), což je podle povídky Jany Kopečkové, shodou okolností členky FS. Ona povídku publikovala v nějakém sborníku Michaela Bronce, kde mě to zaujalo. Pěkné na tom je, že je to takový mix historického příběhu, protože je to zasazené do konkrétní historické doby. Je tam také prvek fantasy a pohádky. Je to prostě takový mix pohádky, fantasy a historického příběhu. Docela se mi to líbí. A pak jsem natočil ještě Kdo se bojí Mauší podle povídky od Temnářky (https://www.youtube.com/watch?v=DH32wVktYvM&list=PLpAHz4nHJeS4SxRf6GfSlW9TPVXwUPhIg). To je poslední, takže řemeslně je to zvládnuté zdaleka nejlíp. Máme tam i pěkné triky. Třeba rozpuštění se člověka do kuliček. A myslím, že některé scény jsou hezky odrežírované. Já jsem to chtěl pojmout trochu jako komedii, ale nakonec mi z toho komedie úplně nevyšla. Myslím si, že v tomhle směru to není tak úplně povedené, co se týče konzistence. I když mně se ten film líbí.

P: Jaký je tvůj cíl nebo sen v umělecké oblasti, čeho bys chtěl dosáhnout?

L: Co se hudby týče, tím, že to dělám už dlouho, tak jsem si skoro všechny sny splnil. Už za dob Poeťáků se říkalo (jak říkali členové Falešného Společenstva, co byli v Poetickém Společenstvu): "No, to až Poetické společenstvo bude mít někdy po vzoru Beatles svoje vlastní nahrávací studio..." Tak jsme to trochu přebrali do Falešného Společenstva.
Říkali jsme si, že až někdy budeme dobří, tak někdy nahrajeme cédéčko. Což se nám nakonec také splnilo. To byl jediný vyloženě deklarovaný sen, který se nám nakonec povedl.
Nevím, v tomhle směru asi žádný vyloženě sen zkrátka nemám. Prostě budeme dál pokračovat. Máme před sebou spoustu plánů.

I: Jaká je tvá motivace, když něco tvoříš? Ať už tedy hudebního či literární nebo filmového, fotícího. Kdo tě motivuje, inspiruje?

L: Literárního moc nic nedělám. Ale mě prostě baví tvořit věci.

I: A kreslíš nebo děláš grafiku?

L: Grafika, to je trochu problém, protože za mládí o mně tvrdili, že jsem disgrafik a možná je to i pravda. Takže to není úplně dobrý začátek do dělání nějaké grafiky. Já jsem se poslední dobou začal docela dost zabývat cosplayem, protože to je trochu příbuzné fantasy a larpům, které dělám. I když samozřejmě cosplay není larp. To by mě zabily obě dvě strany.
Fotil jsem všechno možné, ale říkal jsem si, že si chci vybudovat nějakou fanouškovskou základnu. Ale když člověk dělá nějaký mišmaš, tak se hrozně těžko profiluje, a já si řekl ne, půjdu do toho, musím se profilovat. Takže jsem svou tvorbu ořezal na fotky z larpů a cosplay. Minimálně pod svým fotografickým profilem (https://www.facebook.com/michalkarafoto/). Teď se snažím opravdu naučit nějakým způsobem skládat ty cosplayové fotky. Inspirovat se, jsou nějaké styly, které se mi líbí, i když nemám nějaký skutečný vzor. Třeba když si najdete Miloš Mladý fotografie na facebooku (https://www.facebook.com/milosmladyphoto/), ten má docela pěkné fotky. Neřekl bych, že je to vyloženě můj vzor, ale je to jedna z věcí, které by se občas hodilo umět. Spousta těch cosplay fotek je třeba focená v poměrně normálních podmínkách, nemusí se nějak skládat, ale jsou alespoň nějak upravované. Teď se to snažím naučit, upravit je tak, aby vypadaly ještě lépe.

I: O tvých vzorech v grafické tvorbě jsi mluvil. Ale v jiné tvorbě, v té písňové nebo v osobním životě, máš nějaké vzory?

L: Asi úplně konkrétně ne. Můžu třebas obdivovat Aha, jak on, když něco složí, je to naprosto perfektní a sedí tam každá nota. Bylo by super, kdybych to uměl. Ale já to asi nikdy umět nebudu. Myslím si, že na to ani nemám vlohy a asi ani energii a čas na to něco takového umět, ale obdivuji to. Stejně tak třeba obdivuji lidi, kteří mají výborný hudební sluch, a když jim někdo zahraje nějakou melodii, oni vezmou nástroj a přehrají tu melodii nebo jsou schopní v rámci té hudby improvizovat a sedí to tam. Ale zase myslím, že moje vlohy v tomto směru nejsou tak velké, aby to stálo za tu námahu.

P: A něco z trochu jiného soudku, co vlastně znamená tvoje přezdívka Lemming?

L: To je lumík. Znáte počítačovou hru Lemmings (https://cs.wikipedia.org/wiki/Lemmings)?

I a P: Ne…

L: Neznáte, no jo. To je slavná hra, zvlášť v polovině devadesátých let.

I: To je poněkud problém…

L: Což vysvětluje, proč ji neznáte (smích). Ale ony myslím nedávno vyšly nějaké remaky. Jeden člověk tvrdil, že prý vypadám jako postavička z té hry. Tak už mi to zůstalo. Každopádně teď zrovna nedávno na mě na Facebooku vyskočilo nějaké připomenutí, že před pár lety mi kamarád poslal vyfocenou ceduli z Dánska, kde je vesnice, která se jmenuje Lemming.

I: A máš nějaké životní heslo, motto nebo zásadu?

L: No, těch by se našlo hned několik. Ale třeba takové trochu filozofické: "Nedělej ostatním to, co nechceš, aby dělali oni tobě." Nebo "Neberte život tak vážně, stejně z něj nevyváznete živí." A tak.

I: A poslední otázka, než se rozloučíme, chtěl bys posluchačům něco sdělit, co jsme třeba neřekli nebo tak?

L: Chtěl bych posluchačům sdělit, aby zachovali Falešnému Společenstvu přízeň, drželi nám palce a chodili na naše představení.

I: Dobře, děkujeme. Ahoj!

L: Taky děkuji, ahoj.

P: Ahoj.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama