O Gondorský semenáček - Medailonek Daniely Binderové

21. června 2018 v 7:54 | Daniela |  O Gondorský semenáček
Protože Daniela vzala svůj úkol doopravdy zodpovědně, je její medailonek podstatně delší, než medailonky ostatních a bude proto zveřejněn samostatně.
Pro letošní soutěžící doporučujeme pečlivě pročíst zejména závěrečnou část medailonku, kde Daniela popisuje svá očekávání jakožto porotce. Najdete zde tedy zejména tipy jak a co tvořit.




Moje osobní literární a tolkienistická historie


Moje odborná kvalifikace pro porotcování je prakticky nulová - nikdy jsem oficiálně nestudovala ani češtinu, ani literaturu, ani literární teorii; vzdělání mám technické. Jedinou mojí kvalifikací je množství knih, které jsem během více jak 40 let přečetla, a snad i to prvotní nadšení, s nímž jsem louskala knihy ve škole pod lavicí, od první třídy až po promoci.



S Tolkienem jsem se seznámila již v 80. letech díky Hobitovi a patřím ke generaci, která četla Pána Prstenů na pokračování v časovém odstupu tak, jak na počátku 90. let vycházel ve třech svazcích v nakladatelství Mladá Fronta.


Nejsem sice zakládající člen Společnosti přátel díla J. R.R. Tolkiena, jsem však jejím členem již od prvního roku jejího vzniku (1992). V 90. letech jsem byla i členem vedení Společnosti a i po odchodu z velitelské funkce nadále zůstávám jejím pokladníkem. Také jsem strážcem některých hmotných majetků Společnosti (část knihovny).


V 90. letech jsem jako kmenový člen Společnosti přátel díla J. R.R. Tolkiena měla příležitost přispívat do časopisů Thorin a Palantír, což obnášelo různá "odborná" pojednání, recenze na knihy a články a také překlady Tolkienových esejů, dopisů a básní a vybraných kapitol z Historie Středozemě.

Mimo to jsem v té době vytvořila dvě rozsáhlejší dílka, která pak vyšla knižně: Rejstřík k Hobitovi (Straky na Vrbě, 2002) a Bilbovu cestu, reportáž o tříměsíční pražské pouliční hře pro děti na motivy Hobita, která se konala v roce 1994 pod záštitou divadla Minor a jejímž jsem byla spoluautorem a spoluorganizátorem (vydáno jako tiskovina Společnosti).

Za dobu působení Společnosti jsem měla příležitost spoluorganizovat mnohé akce Společnosti (převážně v 90. letech) - Bilbovy narozeniny, pro které jsem připravovala soutěžní hry o Bilba, Oslavy zničení Prtenu, na kterých jsem přednesla několik přednášek (Symbolika hvězd; Symbolika tří; Durinův den; Prorok, kněz a král; Bytosti a tajemství duše a další) nebo akci Durinův den.

Pro několik Oslav zničení Prstenu jsem připravila divadelní představení (Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova; Příběh Finwëho a Míriel).



V polovině 90. let jsem měla po několik sezón příležitost dělat jednoho z hodnotitelů soutěže Cena Karla Čapka, k čemuž jsem se dostala ne pro osobní literární kvality, ale protože jsem se znala s těmi, kdo to měli na starost.




Vlastní prózu jsem vlastně nikdy nepsala, s výjimkou drobností, které nestojí za řeč. Stejně tak se myslím nepočítá
domácí počítač plný nedopsaných děl, které čekají na dokončení do doby, až mě dril zodpovědnosti za osud civilizace propustí z náruče územního plánování do domácí péče starobního nebo invalidního důchodu; protože tahle dílka nikdo nikdy neviděl.

(Nicméně tříbení stylizace cvičím denně ve svém zaměstnání už čtvrt století - nic nenabrousí jazyk tak dobře, jako odůvodnění zamítnutí námitek podaných v procesu pořizování územního plánu tak, aby ustálo nároky soudního přezkumu. ;-))



O poezii jsem se zpočátku nezajímala nijak odborně, prostě se mi jen líbila, a to hlavně starší poezie, která se drží nějakých pravidel. Vždy mě totiž ve všem (ať už jde o literaturu, hudbu, architekturu, divadlo nebo třeba hádanky a křížovky) zajímal hlavně řád vnesený do chaosu, struktura a kompozice díla; způsoby, jak pomocí omezených prostředků vyjádřit složité a někdy nevyslovitelné skutečnosti.

Postupně mě začaly zajímat i zavedené formy poezie a jejich vlastní pravidla. Při studiu latiny v jazykové škole jsem pochopila dva základní nástroje rytmizace textu a jejich rozdíl - délku a přízvuk. Díky Tolkienově eseji, který jsem kdysi překládala, jsem zase poznala pravidla staroanglické aliterace. Nakonec jsem došla k jednoduchému pochopení, že v kompozici kteréhokoli umění jde nakonec vždy o jedinou základní věc, o kontrast; o střídání těžké a lehké, světla a stínu.



Básničky jsem sepisovala už od střední, ale nebyla to žádná veledíla, spíš jen takové hříčky; neměla jsem totiž vlastně co říct. Ale člověk alespoň procvičoval řemeslo. Vysvětluje to i důvod, proč mě bavilo překládání poezie z jiných jazyků: To, o čem, má báseň být, už vymyslel někdo jiný, na mně je jen najít způsob, jak říct totéž, jen jinými prostředky.

Logicky jsem proto skočila po překládání některých tehdy ještě nepřeložených Tolkienových básní, které pak v 90. letech byly uveřejněny v Thorinovi a Palantíru (např. část Narn i Hîn Húrin nebo z knih později oficiálně vydaných jako Příhody Toma Bombadila nebo Dopisy děda Mráze) nebo jako samostatná tiskovina Společnosti (Návrat Beorhtnothe, syna Beorhthelmova).



Byla jsem jedním z osloveným překladatelů básní pro překlad Beaglovy kultovní knihy Poslední jednorožec (Altar, 1997).



Po vzniku Falešného společenstva v roce 2001, jehož jsem zakládajícím členem, jsem se přesunula od psaní nebo překládání poezie k psaní vlastních písní, kterých jsem od té doby složila několik desítek. Zároveň toto společenství spoluorganizuju, takže práce pro FS mi zabírá v posledních letech prakticky veškerý volný čas a proto již tolik netvořím v jiných oblastech, které mě dříve zajímaly.

S kolektivem FS jsme na počátku naší činnosti sestavili zpěvník Písně ze Středozemě (Straky na vrbě, 2004), což zahrnovalo hlavně zápis do not již existujících písní.

V posledních letech zahrnuje příprava představení FS také práci hudební a divadelní režie.



Můj vztah k Tolkienovi a Ardě




Pro mě je Tolkienův svět víc než jen literatura a víc než jen příběh. Žiju v tomto světě a on žije ve mně od první četby Pána Prstenů; možná byste nevěřili, ale stále mám v Ardě co objevovat. Neptejte se mě na oblíbený příběh nebo postavu, stejně jako se neptejte zahradníka na oblíbený záhon nebo oblíbenou květinu; teprve všechno dohromady, celá zahrada, dává skutečný smysl a krásu. A co na Ardě - celé zahradě - tolik oceňuju? Komplexnost a soudržnost; přesah; a pravdivost a přítomnost naděje.



Moje očekávání jakožto porotce



K próze:



Zachování ducha Ardy. Pro mně jako čtenáře příběhu z Ardy je tohle vůbec to nejdůležitější. Moc mě netrápí (ne)přesnosti typu kdo měl kolik dětí, kolik kilometrů je z bodu a do bodu b nebo zda se znali Hador s Haleth. Při vystižení toho, čím Arda je ve své podstatě, jsem ochotná docenit i příběhy neortodoxní, apokryfy a nadsázky (Růža Křepelková, které se rozbil mixér; zlobr polykající prášky proti účinkům slunce; senilní Aragorn hledající, kam založil palantír), pokud je zřejmé, že jde o nadsázku a pokud ona nadsázka slouží k podchycení a vyjádření něčeho zásadního nebo obecně platného (Sam jede až do Minas Tirith do značkového servisu, protože Růžu miluje a snesl by jí modré z nebe; ani tvor jako zlobr, jakkoli zlý, nechce zemřít, protože tohle spojuje všechny myslící bytosti; stáří je těžké pro každého a bez ohledu na to, kým jste byli, ztrácíte důstojnost a samostatnost a můžete být vnímáni jako komická figurka).

Ducha Ardy je těžké vystihnout v jeho komplexnosti: Já se vždycky ptám, zdali by se to líbilo panu profesorovi. Ale věřím, že Arda je v jistém smyslu skutečná, ne jen vymyšlená, a má v posledku stejného tvůrce jako náš svět; a proto ty opravdu důležité věci jsou tady i tam stejné.



Mít co sdělit. Někteří autoři píšou jen proto, že je baví psát, i když vlastně nemají o čem, na čemž není nic špatného, protože dokonalosti se dosahuje tréninkem; jen je třeba uvážit, zda právě to čerstvě napsané dílko má být zasláno do soutěže. Jiní dokonce jen proto, aby se mohli soutěže zúčastnit. Ale mě jako čtenáře nejvíc zajímá, zda má zaslané dílo důvod existovat veřejně, zda má, co čtenáři nabídnout. Samozřejmě počítám jako porotce s tím, že většina soutěžících bude o mnoho mladší než já; že nejen že jejich životní zkušenosti budou obepínat mnohem menší obzor, ale dokonce že i témata, která jim připadají důležitá, mohou připadat mně už poněkud bezvýznamná. Nepohrdám nikým, kdo upřímně řeší, kdo byl Tom Bombadil, tím si musí každá generace projít znovu a znovu; ale z dílka musí být zřejmé, že ta otázka autora opravdu zajímá.



Pravdivost. Tahle kategorie se těžko vysvětluje; prostě: nepište na efekt, pište sami za sebe a ze sebe. Jakmile si začnete hrát na to, že píšete, místo abyste skutečně psali, pozná se to.



Pointa. Povídka bez pointy čtenáře obvykle zklame. Je-li autor mistr pera, stačí pro povídku i sama atmosféra vyprávění, ale začátečník nic nezkazí tím, bude-li stavět povídku na pointě. Pointa může zachránit i jinak průměrné dílo. Přemýšlejte.



Zkratka, jazyková vybroušenost, umění vyjádřit podstatné málo slovy. Nejsem příznivce samoúčelné květnatosti, natožpak úmorné popisnosti. Je však neotřesitelnou skutečností, že dovednosti tohoto typu vyžadují kritické myšlení, zralost a zkušenost. Proto mě v této soutěži zkratkou potěšíte, její nepřítomností však nezklamete.



Poselství dobra. Pokud z povídky čiší zlo ne jen jako jeden z aktérů příběhu, ale jako atmosféra, která vše pohltí, nebo dokonce když autor zlu zjevně fandí, tak takovou povídku ani nechci číst.



K poezii:



Držte se zvolené formy. V této věci nejsem nijak předpojatá, zvolte si libovolnou formu, co kdy historie přinesla, nebo si vynalezněte svoji. Můžete stavět na přízvuku nebo délce, rýmu, asonanci nebo aliteraci, na stopách běžných, archaických nebo moderních. Ale hlavně - držte se zvolené formy, nepřeskakujte po dvou verších k jiné. Neznamená to, že zvolenou formu nelze při delším použití variovat nebo v některém místě záměrně narušit - ale musí být zřejmé, že to děláte pro zdůraznění onoho místa (například proto, že se jedná o pointu sdělení), ne proto, že vám to zrovna tak nějak nevyšlo.

A ano, správně tušíte - volný verš a poezii v próze osobně neoceňuju. Pokud je použijete, vše stavíte na obsahu a máte o to horší výchozí pozici.



Neznásilňujte přirozený přízvuk slov. Jasně, někdy prostě nejde vymyslet nic lepšího a to, co chcete říct, je natolik jedinečné, že forma musí ustoupit obsahu. Ale čím méně překroků bude, tím lépe.



Vyvarujte se omletých rýmů. Za posledních 20 let mi prošlo rukama asi 500 tolkienistických písní a rýmy na jednoduchá slova už pomalu dochází. Vymyslíte-li něco, co tu ještě nebylo, velmi to ocením. (A prosím, hlavně ne kvítí - svítí ;-))



Přiměřená délka. Hrdinské eposy jsou jistě vhodné pro tuto soutěž a lze napsat i román ve verších, ale co mě osobně se týče, radši mám kratší útvary. Méně může být někdy více.



Mít co sdělit. Zatímco u prózy nám jde především o příběh, v poezii obvykle příběh neočekáváme. Přesto má i poezie úkol něco sdělit, nejsou to jen náhodně složená slova. Na malém prostoru básně se obvykle nevejde epický děj, sdělení má jiný cíl a charakter - emocionální prožitek ze čtení, nový úhel pohledu na známou věc nebo dokonce nějaké překvapení.


Poetika. V minulých ročnících jsem ji dost postrádala a přitom je základem poezie. Je to kouzlo se slovy a jejich významy, jejichž vzájemným skládáním se zjevují nové významy. Tak například, když o někom řeknete, že je "zbytečně vtipný", jistě v tom vycítíte vnitřní pnutí mezi pochvalou a pohanou, neslučitelnost obou vlastností vyvolá jejich eskalaci, vzájemně se vyzdvihnou do jinak špatně vystihnutelných výšin.


Lyrika - zpřítomnění krásy. Tahle kategorie není moje citlivé místo, od poezie osobně zpřítomnění krásy nevyžaduji, ale je to natolik všeobecně zavedený prvek, že by se na něj nemělo zapomínat. I když sama lyriku nepíšu, poznám, když má pro ni někdo vlohy. Nemá ale smysl se do ní nutit - citlivost a jemnost se nedá naordinovat.


***



Přeji všem soutěžícím mnoho zdaru a už se těším na vaše příspěvky!



Daniela
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 21. června 2018 v 17:13 | Reagovat

Skvělé rady ohledně psaní! K tomuhle se budu ještě vracet. Sama jsem už strašně dlouho nic nenapsala, ale ráda bych někdy zas něco zkusila.

2 Laisi Laisi | 21. června 2018 v 22:30 | Reagovat

Nicméně na věci v tak příkrém rozporu s kánonem jako senilní Aragorn bacha, za ty Vás sežeru já! :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama