Mittalmar má pro vás malou soutěž o věcné ceny, nazvanou Středozemská poznávačka. Více ZDE!

Horoucí srdce

1. dubna 2018 v 2:47 | NECHTĚJ VĚDĚT! |  Výplody chorých myslí
Po dlouhých debatách a demokratickém hlasování vám s radostí oznamujeme obrovskou změnu- Mittalmar přechází na výhradní slashovou tvorbu!

V dnešním blogerském světě už zkrátka nefrčí klasické povídky a vůbec ne nějaké nudné reportáže z akcí a podobné věci. Proto jsme se rozhodli jít s dobou.

A právě teď tak máte jedinečnou příležitost pohlédnout na náš první příspěvek, na vrcholné dílo dvou geniálních mladých autorek. Jedinečný příběh, brilantní jazykové obraty a to nejlepší, co kdy vůbec mohlo na téma Středozemě vzniknout! Nejlepší! Nejúžasnější! Nejvíc elfů! Nejvíc orlů! Nejvíc plamenů! Ani jeden slon!




Horoucí srdce

Maedhros se ohlédl na Fingona. Jestlipak ho sleduje? (Tady někdo trpí stihomamem…) Věděl, že jeho mužné svaly ve světle pochodní náležitě vyniknou (A narcismem.) Trochu pohnul boky a laškovně se na Fingona ohlédl. Tmavovlasý elf zrudl od hlavy až k patě a odvrátil pohled. V Tirionu se příliš mužných elfů nenašlo. A Maedhros, prvorozený syn Feanora, ten ho vždy dokázal uchvátit. Jak úžasně se jeho tělo vyjímalo v rudém světle pochodní! Fingon už nadále nedokázal snášet pohledy, jimiž ho Maedhros pokoušel. S rozbušeným srdcem utekl. Pokaždé, když Maedhrose viděl, nedokázal se ubránit oněm vášnivým představám. Byl tak slabý. Maedhros byl jeho pravým opakem. Vzpomněl si na jejich dětství. Už jako mladý elf k němu cosi cítil a Maedhros to věděl. Miloval ho také nebo jen náklonnost k němu předstíral a sprostě si s ním hrál? Nevěděl. Nedokázal se ve svých ani v jeho citech vyznat.

A tak udělal to co vždy. Obrátil se k Finrodovi, svému drahému bratranci. U něj, u jemných rukou, hladících jeho záda se vždy cítil v bezpečí. Jako už mnohokrát, i dnes doufal, že ho elf dokáže uklidnit. Zoufale rozrazil dveře Finrodova pokoje a vrhnul se bratranci do náruče. (Fakt, že Finrod je o nějakých těch dvě stě let mladší zřejmě nevadí... vůbec nikomu)

"Ach, Findaráto!" zaštkal a zabořil obličej do haleny svého přítele.

Finrod chápavě pohladil rozrušeného chlapce po zádech. "Copak se děje, Findekáno? Zase Nelyafinwe?"

Fingon se nezmohl než na slabé zakňučení. "Je tak krásný! Jak by mě někdy mohl milovat? Je tak silný, tak úžasný, nejsem ani hoden..."

Finrod jemně uchopil elfovu tvář do dlaní a podíval se mu přímo do očí. "Findekáno, Nelyafinwe by měl být hrdý na to, že vzbuzuje takové pocity v někom, jako jsi ty. A uvidíš, určitě tvé city dokáže opětovat."

Druhý z elfů ještě naposledy škytl, než si otřel oči. "Děkuji, Findaráto. Jsem tak rád, že tě mám, jsi opravdový přítel." (Čmuchám, čmuchám friendzone...)

Finrod se jen usmál a podržel Fingonovi otevřené dveře.

Po nedlouhé cestě se Fingon opět dostal na prostranství. (Si jen odskočil… to se tak jako dělá, když se vyhoštěný syn vašeho zavražděného krále objeví v plné zbroji ve městě a nabádá k cestě do jakési Středozemě).

Feanor stále pokračoval ve své plamenné řeči a Maedhros stál po jeho boku a v očích mu hořel plamen. Jejich pohledy se setkaly. Rudovlasý Noldo se usmál. Fingon tentokrát neodvrátil zrak. Ale hrdě narovnal hlavu. Stálo ho to mnoho úsilí, ale chtěl Maedhrosovi dokázat, že je silný a jemu rovnocenný. Feanor náhle zvedl meč nad hlavu a jeho synové ho následovali.

Stíhat Melkora? Až do Středozemě? Je to skvělý způsob, jak být s jeho milovaným a dokázat mu, že není jenom slabý a obyčejný elf, jako ostatní. Musí se vydat na cestu s ním. Třeba budou dlouhé dny sami na lodi nebo se k sobě budou tulit a zahřívat se při polární záři za zvuků severního větru. (Zatímco tatínkové se k sobě nadšeně vrhnou a bratrsky se obejmou, aby popřáli jejich mladistvé lásce.)

Ale přesto ho trochu zamrazilo. Ta slova byla zlá. Přísaha byla zlá. Jeho... jeho... ano, Fingon sklonil hlavu, jeho milovaný Maedhros právě skládal přísahu, které nelze uniknout. Chtěl vykřiknout, chtěl se tam rozběhnout, přímo tam, na vrchol Túny, skočit na Maedhrose, přimáčknout ho svým štíhlým tělem k zemi a zabránit mu složit přísahu. Ale nemohl. (Ale mohl. S Feanorem by to seklo a byl by klid) Finrod, který přispěchal hned za ním, mu položil ruku na rameno a pevně ho držel. Fingon nedokázal udělat ani krok. Jen stál a sledoval, jak jeho láska propadá tmě.

A pak promluvil Fingonův otec. Mluvil proti Feanorovi, proti jeho uspěchaným slovům i rozhodnutí. A s ním i Turgon. Fingon to nechápal. Jeho těžce zkoušená mysl nedokázala pochopit, proč se Noldor hádají. Nevěděl, nechtěl vědět. Sledoval Maedhrosovu tvář a očima přejížděl po lákavém oblouku elfových rtů.

Po dlouhé hádce se nakonec rozhodlo. Odejdou. Většina Noldor se ve spěchu rozešla a začala balit. I Fingon tak učinil. Co si ale vzít s sebou? Hřeben. Určitě ten. A zrcadlo. Musí přece vypadat dobře, až budou s Maedhrosem spolu. (A harfu, chlapče, harfu. Nikdy nevíš, kdy se ti bude taková harfa hodit)

Rychle si sbalil to nejdůležitější a vrátil se zpět. Cestou se však střetnul se svým otcem, který byl stále na pochybách.

"Synu, nevím, jestli je to dobrý nápad. Odvrátit se od Valar a opustit tak dlouho budovaný domov."
Při těch slovech ve Fingonovi trhlo. Zůstat tady? Bylo příliš pozdě. Jeho milovaný už zaprodal svůj osud a Fingon se tolik těšil na společné strávené chvíle v divočině. (Když bojujete s Melkorem, máte spooooustu času na partyzánské výpravy do lesíků)

Musel otce nějak přesvědčit. Ale jak?

Nemohl mu přece říct, že miluje Feanorova syna a chce s ním sdílet jeho hořký odsud.

Musel vymyslet něco lepšího. (Jaký to je bystrý mladík.)

,,Otče, kostky byly vrženy. Většina Noldor s ním chce odejít. Chceš je snad nechat na pospas jeho destruktivním nápadům? Musíme vyrazit s nimi a dávat na ně pozor. Dlužíš to svému otci a svému lidu. Prosím, otče, veď nás!"

,,Dobře tedy. Odejdeme." (Tak to bylo rychlý)

A tak se vypravili na cestu. Fingon šel jako první, v čele zástupu Fingolfinových mužů. Tak blízko Feanorovcům (zejména jednomu Feanorovci) jak jen mohl být. Šel a tváře mu hořely. Touhou i vzrušením. ( Aby nám chlapec neshořel…)

A pak to uslyšel. Křik a třeskot zbraní. Oni, Fingonovi se málem zastavilo srdce, oni byli napadeni. Teleri je na pokyn Valar napadli ze zálohy! Vytáhl meč a rozeběhl se kupředu. Nikdy nebyl silným bojovníkem, ale zoufalství mu dodávalo obratnost. Jestli ho zranili, jestli se mu něco stalo! Běžel a běžel. Seknul. Cítil, jak do něj narazilo čísi tělo a zavrávoral. Proti němu se najednou zjevil Teleri s lukem v ruce. Fingon se neměl čas ani nadechnout. Natož uhnout. Věděl, že právě ubíhají poslední vteřiny jeho života. Jeho poslední myšlenka patřila Maedhrosovi.

Teleri napnul luk a vystřelil.

Ale tu se vzduchem mihl zákmit rudých vlasů a Fingon cítil, jak do něj kdosi strčil.

Maedhros! Kmitlo mu hlavou. A opravdu, byl to on. Fingon viděl ostře řezanou tvář nejstaršího Feanorova syna, který ho objal a svou vahou strhl na stranu. Šíp je o pár stop minul a oba elfové se svalili na zem.

Fingon zjistil, že na něm Maedhros v podstatě leží, obličej jen pár palců od toho jeho. Mohl cítit teplý dech, šimrající ho na tváři i rudé vlasy, spadající Maedhrosovi do čela.

Fingonovy se rozšířily zornice, když se k němu Maedhros začal sklánět. Jeho rty byly tak blízko a v očích zářilo něco nedefinovatelného. Ale než, než mohl jakkoliv zareagovat, starší elf se najednou usmál a sklonil se k Fingonovu uchu.

"Zachránil jsem ti život, dlužíš mi," otřely se Maedhrosovy rty o Fingonův ušní lalůček. A pak se Maedhros zvednul a byl ten tam.

Fingonovi uniklo ze rtů slabé zasténání. (A lučištník tam zatím stál a cudně se díval jinam. Samozřejmě ho ani nenapadlo, že by je mohl kupříkladu… zastřelit.)

Fingon si prsty pohladil rty. Cítil na nich příjemne teplo. Zachránil mu život. Tak přece pro něj něco znamená. (A nebo šel prostě náhodou kolem, zakopl a při pádu ho vzal s sebou) Nebo...nebo to byl jen další bezcitný tah na Maedhrosově šachovnici?

Náhle se vzpamatoval ze svého omámení.

,,Feanoruv předvoj je v nebezpečí. Musíme mu pomoc." (Ten Telerijský lučištník byl jen předsunutá hlídka. Jo a Maedhros se umí přemisťovat, kdybyste to ještě nepoznali)

Rychle s sebou vzal co nejvíc mužů a vydali se do nedalekého přístavu. Viděli své příbuzné a přátele, jak mezi sebou bojují. Ale to ho nechávalo chladným v porovnání se strachem, který měl o svého miláčka. (Ukradnou nám ho, šeberou nám ho, žlí, žlí a oškliví!)

Vtrhnul na lampami osvětlené molo a začal sekat do zákeřných Teleri. Krev stříkala všude kolem. A v tom ho Fingon spatřil. (To je zaručeně to jediné, čeho v takové bitvě všimnete) Stál tam vně toho chaosu. Košili měl dávno strženou (To vám totiž každý nepřítel v bitvě hbitě udělá - strhne vám košili) a po fantasticky vypracovaném hrudníku mu stékaly rudé kapky a pot, jenž se ve svitu lamp třpytil jako Noldorské drahokamy. Od moře zavál jemný vítr, který si pohrával s Maedhrosovými rozcuchanými vlasy.

Dívali se na sebe a rány se jim jako zázrakem vyhýbaly. Nejspíš i samotný Eru chtěl, aby byli spolu. (Jop, ten měl na tom přímo osobní zájem)

Polonahý Noldo k němu vykročil. Fingon stál jako přikovaný a zhluboka dýchal. Maedhros k němu ladně přišel. Všechno kolem se zdálo tak zpomalené a vzdálené. Oba dva nyní stáli velmi blízko sebe. Maedhros uchopil Fingonuv pramen vlasů a přivoněl si k němu. (Jakže dlouho byli na cestě? A tahat takový těžký krám, jako je harfa, to se jeden zapotí… šampon asi neměli… no, rozhodně bod za odvahu pro Maedhrose)

Jejich oči se setkaly. Fingon se ústy přiblížil k Maedhrosovym rtům. Pomalu se dostávali blíž a blíž...

V tom Fingon zavrtěl hlavou. Byl to jen přelud - krutý žert trpící mysli. Rudovlasý Noldo stál na druhém konci mola a masakroval slabé Teleri (Ano, polonahý elf po kolena se brodící v krvi, to je přesně jeho typ).

Noldor zvítězili a vydali se na sever i s ukořistěnými loděmi. Mířili po pobřeží k Aramanu. Cesta byla dlouhá a krutá ale, dokud, dokud měl Fingon naději, že bude blízko nejstaršímu synu Feanora, nic ho nemohlo odradit od další cesty. Moře se vzedmulo a mnoho lodí a plavců utonulo v hlubinách. Ale Fingon byl klidný. Dokud šla jeho láska po souši, nic se jí nemohlo stát. Byli si tak blízko a přesto tak daleko. Maedhros vedl Feanorovce, Fingon zase otcův lid, druhý voj. Pomalejší a reptající. (Se divíte? Když je vede po uši zamilovaný Fingolfinovec, ochotný udělat cokoliv proto, aby se se svou láskou choulil pod společným plášťem v nějakém Středozemském lesíku?)

Došli až ke skále, na které stál Manweho posel a pronášel slova, později známá jako Proroctví Severu.

"Všechno co dobře začnou, se obrátí ke zlému konci a bude se to dít zradou mezi příbuznými."

Fingon se zachvěl. Očima hledal Maedhrose. Ale neviděl ho. Tu vystoupil Feanor a promluvil. Mocně a vzdorně se nesla jeho slova. V tu chvíli se část Finarfinovců odvrátila a vrátila se zpět. Ale Fingon věděl, že bude Feanora následovat až na konec světa. Dokud u něj bude Maedhros, musí. Nesnášel to, jak si s ním Feanorovec hrál, jak ho mučil. Ale cokoliv, i kdyby byl jen stužkou v Maedhrosovo ohnivých vlasech, bylo lepší, než být bez něj. Už nikdy nevidět jeho svůdný pohled ani ladně se vlnící tělo.

Noldor došli až k Helcaraxe a tam se zastavili. Feanor se radil kam jít dál.

Noci byly temné a plné hvězd. Dny také. A v tom, v tom se to stalo. (Vždycky se něco musí stát.)

Fingon se sál odplížil dál od vojska a posadil se pod skálu. (Proč mají hlavní hrdinové tendence utíkat a zašít se někam v lese, v chaloupce na kuří nožce? Jak je pak má jeden najít?) Rukama si objal kolena a zabořil do nich tvář. Už zase. Dnes se zase setkal s Maedhrosem. Mrknul na něj? Vážně to tření se ruky o ruku byla jen náhoda? Opět si s ním hrál. Byl tak slabý, tak slabý a bezmocný... (A to seš Fingolfinův dědic, hochu…)

"Findekáno, neměl bys chodit tak daleko. A sám," ozval se hlas. A ze tmy k němu přistoupil Maedhros. (Šikulka, umí vyčmuchat páneška, hodnej Maedhros)

Fingon prudce zvedl hlavu. Byl to on, stál tam a jemně se usmíval tím úsměvem, u kterého byl Fingon rád, že sedí, protože se mu nohy rázem proměnily v rosol.

"Proč... proč jsi tady?" zašeptal.

Maedhros si sedl vedle něj a zasmál se. "Přišel jsem si pro splátku dluhu, pamatuješ?" (A Fingon jako správný Lennister… ups, trochu jiný příběh)

Jak jen by si mohl nepamatovat. (Skleroza se tomu říká.)

Maedhrosovy oči byly velké a temné, když opatrně uchopil Fingonovu bradu do dlaní a otočil ji k sobě.

"Zavři oči," zašeptal a Fingon to poslušně splnil. Nevěděl co se děje. Krev se v něm vařila a z místa, kde ho Maedhros držel, se mu do tváře rozlévalo příjemné teplo.

A pak, pak to ucítil. Jemný dotek na svých rtech. Jazyk, jemně objíždějící po křivce rtů. Fingon zasténal a pokusil se k Maedhrosovi přitisknout blíže ale pak...

"Nelyafinwe! Otec tě volá!" ozval se Maglorův hlas a Maedhros se od Fingona prudce odtáhl a vyskočil na nohy. (To mají Feanorovci nějaký hledací reflex?)

"Nelyafinwe, rychle!" ozval se znovu Maglor.

Maedhros ještě zaváhal a pohladil Fingona po tváři.

"Tak třeba příště."

Fingon seděl jako přikovaný. Rekapituloval si, co se právě teď stalo. Stále tomu nemohl uvěřit. Díval se do prázdna a vzpomínal na ten pocit tepla, jež cítil. (A to ještě nejsi ani u Helcaraxe…)

Po chvíli vášnivého vytržení se probral a rozhodl se odejít k ostatním.Studený severní vítr ho pálil do tváří. (A je to tady!) Přitáhl si plášť ještě víc k tělu. Kožešina byla tak jemná a měkká. Rukama si začal hladit svůj slabý hrudník. Představoval si, že to byly Maedhrosovi ruce. Nemohl na něj přestat myslet. Náhle vzpomněl na strašlivá Mandosova slova. I kdyby odešel se strýcem Finarfinem, byl už dávno ztracen. Byl proklet už od doby, kdy byl ještě Aman bez kazu. Proč? Proč zrovna on měl takto trpět? Vždyť si to nevybral- to láska si vybrala jeho.

Jako omámený došel k místu, kde měly kotvit telerijské lodě. Byly však pryč. Podíval se na moře a v tom je spatřil. Lodě odplouvaly do dáli. Svým elfím zrakem (Legolasi! Co vidí tvé elfské oči?) se snažil zjistit, kdo je mohl tak sprostě ukrást. Náhle si všiml vyrýsované postavy s rudými vlasy vlajícími ve větru. Byl to Maedhros. Vrhl se do rozbouřených vln (Nápad roku), ale bylo příliš pozdě. Teď tam stál v ledové vodě a jeho slzy splývaly s mořem. Nemohl tomu uvěřit. On... on ho opouští. Jak mu to mohl udělat? Tak přeci jen to byla jeho krutá hra. Chtěl ho proklít, ale nemohl - stále ho miloval.
Ještě chvíli tam stál a doufal, že se Maedhros vrátí. Jaká naivní představa. (Už vidím, jak Maedhros překecává tatíčka, že se musí vrátit, že si tam něco zapomněl).

Dlouho se toulal po pobřeží. Vypadalo to, že fea opustila jeho tělo a zbyla jen prázdná schránka plná bolesti. (Kdo najde deset rozdílů oproti předchozímu stavu, vyhrál.) Odejde na sever. Buď zemře ve strašlivém mrazu Helcaraxe nebo se cestou utrápí a odejde do síní Mandosu, kde snad na všechno zapomene.

Nakonec došel k tábořišti. Všichni kolem si povídali o tom, že se Feanor a jeho synové už dlouho neukázali. Ale on mlčel, i když znal pravdu. Došel ke svému bratranci Finrodovi a tak jako vždy se mu schoulil v klíně. (To je totiž naprosto normální elfí chování u bojovníka a knížete Noldor)

,,Co se stalo, bratránku? Zase on?" zeptal se Finrod. (Že ho to pořád baví…) Ale Fingon mlčel. Náhle kolem sebe zaslechli, jak si dav o něčem udiveně začal povídat a jak někteří ukazují směrem k moři. Na obzoru se objevila strašlivá ohnivá záře. Celý zástup Noldor stál a zděšeně pozoroval tu strašlivou podívanou.

,, Feanor odplul a jeho synové s ním," zašeptal do hrobového ticha Fingon.

A tak se láska pomalu začala měnit v zrazenost a poté nenávist. Nevěděl, který z těchto tří pocitů vedl jeho kroky, když kráčel zmrzlými pustinami Helcaraxe. Jeho mysl stravoval oheň a srdce nicota.

Když na vlastní oči viděl smrt tolika okolo sebe, myslel si, že ho to zlomí. Ale nezlomilo. Jejich výkřiky mu dlely v uších jen chvíli, než je nahradilo něco jiného. Hukot plamenů, třeskot mečů. Maedhrosův sametový hlas. A tehdy se rozhodl, že ho mráz neskolí. Že půjde dál a dojde až do Středozemě. Dojde až tam, aby našel Maedhrose. Nevěděl, proč ho vlastně hledá. Možná proto, aby mu přiložil k hrudi meč, zkroutil mu ruce za záda a přinutil ho trpět. Trpět za zradu, které se dopustil. Možná proto, aby ho ztrestal za všechny jeho hry, za roky a roky nenaplněných tužeb a přání. Za polibek, který mu Feanorovec ukradl, než je všechny zradil a odjel.

A nebo možná proto, aby mu ten polibek opětoval. Přitiskl se k němu a zkrátka ho přinutil milovat ho. Milovat ho tak moc, jak Fingon miloval jej. Tyto pocity se v něm vířily, všechny stejně silné, všechny stejně neuhasitelné. Tehdy si poprvé neuvědomoval, jak je oproti Maedhrosovi slabý. Tehdy si sliboval, že bude Nelyafinwe trpět. Ať už za cokoliv.

Cesta byla dlouhá a úmorná. Nebe bylo černé jako Ungoliantina temnota a od tak blízkého severu vál všudypřítomný ledový vítr, jenž drtil kosti. Mnoho Noldor zemřelo a do srdcí se pozůstalým vkrádala beznaděj.

Jediný, kdo vytrvale a jakoby bez bolesti a únavy kráčel vpřed, byl Fingon poháněn žárem svého srdce.
Po nekonečném putování ledovou pustinou spatřili Noldor v dáli se tyčící hory. Naděje jim opět naplnila srdce.
Za nedlouho už nešli po ledu, ale pod nohama cítili křupani zmrzlé trávy.

Fingon zrychlil a slovy začal pohánět i ostatní. ("Tak honem, slimáci!" křikl. "Teď není čas na hnípání."... "No vida!" chechtal se a zlehka je švihal přes nohy. "Když je bič, všechno jde, slimáčci. Držet Krok! Pěkně bych vás občerstvil, ale však dostanete, co se do vás vejde, až přijdete pozdě do tábora. To vám udělá dobře. Nevíte, že jsme ve válce?"...)
Náhle viděli, jak se hory a sníh začaly zbarvovat do ruda. Obrátili a spatřili, jak se od západu zvedá obrovská světelná koule. Někteří odvrátili tvář, protože po tak dlouhé době ve tmě nebyli zvyklí na světlo. Ale Fingon stál a žasl. Po chvíli ho začaly pálit oči. Dlouho potom viděl jen bílé kruhy. Ale to ho nezastavilo.

Zástup postupoval dál, až intuitivně došel k branám Angbandu.


Na dveřích byl nápis ,, žde hlýdá Carcharot". Podle použitého fondu tengwar to psal nejspíš skřetí kaligraf. (Á, tady je někdo odborník.)

,,Asi jsme u cíle," řekl Fingolfin svému synovi.

,,Co teď?" zeptal se Fingon.

,,Zkusím zaklepat," odpověděl mu otec. Fingolfin zaťal ruku v pěst a zabušil na ohromná vrata. Nikdo neodpovídal.

,,Asi nejsou doma," konstatoval po chvíli Fingon.

,,Zkusíme zatroubit," nevzdával se Fingolfin. Horami se ozvaly zlověstné elfí trubky. Opět se nikdo neozval.

,Vážně nejsou doma," podotknul Fingon.

,,Asi ne," smutně souhlasil Fingolfin. (Taky vám takhle scéna v Silmarillionu vždycky přišla vyloženě divná?)

Zástup Noldor se vydal pryč. Cestou potkali družinu Feanorovců. Od nich se dozvěděli, co se stalo. Feanor zahynul a Maedhros byl zajat Morgothem.

Při těch slovech Fingon zbystřil. Nevěděl, jak reagovat. Být šťasten, že ten, jenž mu tolik ublížil, trpí nebo se zmítat v žalu nad jeho utrpením? (S ním to ale mlátí… tomu se, chlapče, říká pozdní puberta)

Kapitán družiny pokračoval dál. Odvyprávěl jim, co se stalo s loděmi Teleri. Že po připlutí do Středozemě nechal Feanor všechny spálit a že jediný, který se mu v tom plánu pokoušel zabránit, byl jeho syn Maedhros, jenž požadoval vrátit se pro ostatní noldor. Ve Fingonově srdci se cosi pohnulo (A je to tady! Infarkt!)

On ... on se pro nás- pro mne chtěl vrátit! Pomyslel si.

,,Kde... kde je teď?" koktavě vykřikl.

,,Kdo, můj pane?" zmateně se ho zeptal kapitán.

,,Maedhros!" vyhrkl Fingon. (Tak to bylo nenápadné)

,,Zvědové říkají, že je připoutaný na štítu Thangorodrim," odpověděl kapitán. V tom Fingon zkameněl.

Představil si Maedhrose připoutaného na skále-v roztrhaném oblečením, bičovaným horskými větry a opáleným od vyšlého tělesa. (Tahle věta vede!)

Tělem mu projelo horko. Musí ho zachránit!

S nikým se neporadil. S kým by také měl? Otec? Nepředpokládal, že zrovna ten by jeho lásce přál. Bratr? Ten byl ještě natolik pohlcen žalem ze smrti manželky, že skoro nic jiného nevnímal. Nebo snad Finrod? Fingon potřásl hlavou. Pokusil by se ho zastavit nebo odejít s ním. Ne, tohle, tohle musí vykonat on. Maedhros musí vědět, že to byl on právě on, kdo slezl štíty Thangorodrim a vydal se ho zachránit.

Vydal se na cestu, tajně opustil tábořiště a šel. Pocity se v něm pořád vířily. Od té doby, co věděl, že na něj Maedhros myslel, že ho nezradil, neměl čas srovnat si myšlenky ani nad tím více uvažovat.

Nenávidí ho? Miluje ho? Fingon nevěděl. Přál si, aby Maedhros trpěl a to se mu zřejmě splnilo. Ale nemyslel si, že bude trpět takhle.

Thangorodrim bylo vysoké a strmé. Zahalené oblaky páry, kouře a nečistých zplodin. Zlomilo by každého.

Fingon měl v očích slzy, když konečně našel příhodnou jeskyňku a schoulil se v ní do klubíčka. Potřeboval spát. Už prostě nemohl dál. Lezl několik dní a bez výsledku. Z otrávených dýmů se mu motala hlava a nohy ho odmítaly poslouchat. Kdyby tady byl někdo silnější, zvládl by to, ale on?

Zavřel oči.

Tělo, sklánějící se nad ním. Prsty, které putovaly snad úplně všude. (Ne! Nech toho! To lechtá!) Ústa, šeptající mu do ucha sladká slova lásky. Ohnivé vlasy, šimrající ho ve tváři. Oči, pronikavě šedé a naplněné citem tak hlubokým, jaký u Maedhrose Fingon nikdy neviděl.

"Findekáno," zašeptal jeho sen a sklonil se k němu pro další polibek. "Přijdeš pro mě?"

V tu chvíli se Fingon probudil. Mohl skoro ještě cítit Maedhrosovy rty na těch svých. V tu chvíli se jazýčky vah znovu naklonili. A Fingon věděl, že miluje a je pro záchranu své lásky ochoten udělat cokoliv. Rychle vstal a vydal se na další pouť.

Vyšplhal na ramena Thangorodrim a rozhlížel se po kraji. Nikde však Maedhrose neviděl.

V tu chvíli si vzpomněl na píseň, která hrála, když si poprvé uvědomil, že k Maedhrosovi cosi cítí. Uchopil do rukou harfu (A je to tu, deus-ex harfa), kterou celou cestu táhl s sebou na zádech a začal hrát. Ozvěna píseň nesla po celých Železných horách. Zastavil se a na chvíli se zaposlouchal čekajíc na odpověď. A opravdu nad sebou uslyšel jemu tolik známý a líbezný hlas. Vyšplhal co nejblíž a spatřil Maedhrose pověšeného za pravou ruku ke skále. Fingon měl před tím pravdu. Maedhros byl teď opálený, ošlehaný větrem a bez většiny oblečení. Byl tak mužný- ne jako ostatní elfové. A... ještě jedna věc se změnila. Byl ostříhaný. Fingon si pomyslel, že mu to ohromně sluší.

Jejich oči se po tak dlouhé době opět setkaly. Avšak oči mučeného se změnily. Už v nich nebyli žár ani vášeň, které si Fingon pamatoval.

Oba dva se rozplakali.

,,Zab mne!" zvolal v bolestech Maedhros.

,,Prosím, zab mne! Už to dál nevydržím!" křičel. Fingon se rozplakal ještě víc. Ne... nemůže ho zabít. Nemůže bez něj být. Ale...ale nemůže ho nechat takhle trpět. Už nikdy spolu nebudou. Fingon napnul svůj luk a zavřel oči- nemohl se na to dívat.

,,Králi, jemuž jsou drazí všichni ptáci, veď nyní tu opeřenou střelu a slituj se alespoň trochu nad Noldor v jejich nouzi!" zvolal Fingolfinův syn.

,,Miluji tě," zašeptal Maedhros a Fingon ho v tom hrobovém tichu slyšel. Chystal se vypustit šíp, když v tom nad nimi přeletěl obrovský stín. Fingon otevřel oči a se strachem se podíval nahoru. Jako na zavolanou se v té nejvyšší nouzi objevili orlové (Jak jinak- orel ex machina…). Největší z nich uchopil Fingona do svých spárů a odnesl ho k Maedhrosovi. Fingon začal jako posedlý lomcovat s okovy, snažit se je vytrhnout a nakonec i nějakým způsobem protáhnout Maedhrosovu ruku. Ale nic nepomáhalo.

,,Zab mne! Je to beznadějné!" prosil Fingona. Ten se však jen podíval na svůj meč, který po chvilce váhání z pochvy a ťal. Maedhros vykřikl bolestí a znaven se sesunul do Fingonova klínu. Orel mávnul svými křídly a zamířil k Mithrimu. Fingon byl ve svém životě poprvé šťastný. Hladil svého milovaného, který mu už nikam neutíkal, po jeho rudých vlasech. Teď o něj bude pečovat a až se uzdraví, budou spolu navždy šťastně bydlet v nové zemi.

Orel se snesl na zem a Fingon s Maedhrosem v náručí zůstali stát jen kousek od prvních stanů tábora Noldor u jezera Mithrim.

Fingon staršího elfa podepřel a společně udělali pár kroků. Jen kousek, tak malý kousek je dělil od pomoci. Maedhros byl k smrti vyčerpaný, z pahýlu ruky mu tekla krev a jeho oči se začaly zavírat. Než se však zavřely docela, uviděl ještě Fingona, jak se k němu zblízka naklonil a pošeptal mu do ucha

"Zachránil jsem ti život, dlužíš mi."

Maedhros se usmál a vzápětí ztratil vědomí.

***

K Maedhrosovu domu se blížil s bušícím srdcem. Nová nebeská tělesa už mnohokrát vykonala svou pouť od doby, kdy do tábora přivlekl polomrtvého elfa a usmířil tak svár mezi Noldor. A teď, poprvé od té chvíle se měl s Maedhrosem setkat. Maedhros byl dříve příliš slabý, krutě se vzpamatovával z přestálého utrpení. A Fingon měl příliš práce.

Snažil se uklidnit, ale cítil, jak mu po tváři nezadržitelně stoupá ruměnec, když zaklepal a vstoupil dovnitř.

Maedhros seděl u stolu a psal. Zaregistroval ho však téměř okamžitě. Elegantně vstal, usmál se, přišel přímo k němu a... pokleknul? "Zdravím, Findekáno. Nebo bych měl spíše říct můj králi?"

Fingon už byl definitivně rudý až za ušima. "Králem je můj otec, ne já."

"Co není, může být," (Když budeš chtít být králem, tak to zařídím…) ozval se tiše a z jeho hlasu přetékalo pobavení.
Fingon potřásl hlavou. "Vstaň, prosím," zamumlal a natáhl k němu ruku. Maedhros mu ji políbil.

Fingon chvíli zůstal je bez dechu stát, než se mu vytrhl a o pár kroků ustoupil. Měl dojem, že se mu srdce rozpukne a zornice měl rozšířené.

Maedhros se postavil na nohy. Tím ovšem opět nad mladším elfem nabral jistých výhod, byl o mnoho vyšší a Fingon se tak musel maličko zaklánět, aby mu viděl do očí.

"Chtěl...," zakoktal se. "Chtěl jsem s tebou mluvit."

"Tak se na to snad posadíme," nadzvedl Maedhros obočí a zdravou rukou ukázal na židli. "Nabídl bych ti víno, ale jak vidíš," pozvedl pahýl, "nemohu nalévat."

Chvíli seděli v tichu. Fingon částečně proto, že sbíral myšlenky a částečně proto, že se nemohl ubránit zkoumání elfa před sebou. Vlasy Maedhrosovi už částečně dorostly a spadaly mu teď krátce nad ramena. Přes tvář se mu táhlo pár jizev ale jinak vypadal jako dřív. Jen v očích měl něco jiného. A zatraceně mu to slušelo.

"Tam... na Thangorodrim... to co jsi říkal...," začal.

"Já jsem říkal mnoho věcí. Povětšinou jsem proklínal Morgotha a každého, kdo mi přišel na mysl."

"Ne, myslím to, co jsi říkal mně. Myslel jsi to... vážně?"

"Myslíš "Zabij mne?"" tázal se Maedhros. Fingon si všiml, že je mezi nimi najednou nějak málo místa. Že by se ty židle posunuly? (Ano, a ten stůl záhadně zmizel.)

"Ne, myslím to druhé." Maedhros už byl skutečně blízko. Fingon mohl cítit jeho teplý dech. Náhle ztuhl, když ucítil elfovy prsty ve svých vlasech.

"Ach tak," pousmál se Maedhros. Ta slova polechtala Fingona na tváři. Ruka sklouzla přes týl hlavy na klíční kost, přes krk a pak na křivku čelisti.

Fingon zavřel oči a zcela se poddal dotyku toho druhého. Maedhros ho jemně pohladil po tváři. A pak Fingon ucítil rty. Nejdříve na krku. Na čelisti. Pomalu se sunuly směrem k zašpičatělému uchu.

"Miluji tě," zašeptaly, než konečně našly Fingonova ústa a spojily se v jedno.

A tentokrát, tentokrát Maedhros neodešel, ani je nikdo nevyrušil. Tentokrát na sebe měli času dost.

A pak spolu žili šťastně - a pokud Fingon neměl Gil-Galada (což se tak úplně neví) tak fakt dlouho - až do smrti



(Na jejich vlastní žádost na závěr uvádíme, že Polly ani Pomněnka se autorsky nijak nepodílely, nic neschvalují, s ničím nemají nic společného, nebyly tam a v žádném případě nic neviděly.)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nerwen98 Nerwen98 | 1. dubna 2018 v 22:11 | Reagovat

Aaaa... to je tak strašné, že jsem to skoro ani nemohla dočíst (doufám, že to bylo naposled) :D :D

2 Alatáriel Alatáriel | E-mail | 2. dubna 2018 v 0:13 | Reagovat

Ja som sa od smiechu doslova váľala po zemi😂😂😂 tie zátvorky ma rozsekali😂😂😂😂

3 Vranka Vranka | Web | 3. dubna 2018 v 20:13 | Reagovat

Předpokládám, že Feanor o celé záležitosti nechtěl zprvu ani slyšet, ale když se s dočasným opušťákem od Valar objevila Nerdanel, která synovo štěstí vycítila ve svém mateřském srdci i přes vzdálenost, jež je dělila, obměkčil se. Usmířil se s bratry, dal synovi požehnání ke sňatku a odešel do důchodu vyrábět další hezké věcičky.
Protože Fingon byl mměkota, poslali svatební koláčky i Morgothovi. Sice se s Maedhrosem před tím strašně pohádali, ale prvorozený Feanorejec nesnesl smutný, vyčítavý pohled svého nastávajícího a nakonec svolil. Konec konců - nebýt Morgotha, našli by vůbec někdy své štěstí?
Sauron nechtěl, ale Morgoth ho donutil, aby se na svatební obřad i hostinu vypravil s ním. Rozumí se přece samo sebou, že nejmocnější, nejtemnější a nejzlejší bytost Ardy se na takovéto společenské události nesmí ukázat bez doprovodu, ne? A Ungoliant  se pro tuto vznešenou chvíli prostě nehodí.
Poněkud trapné bylo, když se po obřadu začalo popíjet a dojatý Morgoth se s třpitícími se slzami v očích vyznal Manwemu. Saurona museli málem odnést a Vardu křísili ještě hodnou chvíli, protože Manwe temného Valu neodmítl, ale jen se s kamennou tváří zeptal, jak se opovažuje takhle se mu vysmívat, takhle si s ním zahrávat po tom všem, co vyvedl v Ardě.
Zardělý Morgoth si nemohl nevšimnout, že ho při této výtce nejvyšší z Ilúvatarových dětí oslovilo Melkore a kajícně vyprávěl, kterak se na sebe pouze snažil upoutat pozornost, kterou  však nejvyšší Vala věnoval Vardě.
Varda se urazila a bok po boku se sklíčeným Sauronem opustila obřadní síň.
Do Ardy se navrátil mír, z Mandosových síní vyšli všichni mrtví, Ilúvatar se smiloval nad sudbou svých druhorozených a zavládlo věčné jaro.
A Varda a Sauron? Ztratili se někde v lesích a jen Fingon věděl, že žijí hluboko v kouzelné chaloupce a občas, když jeho muž vyrazil s Oromem na lov, chodíval za nimi na kousek lávového koláče a seděl s nimi dlouho do hvězdné noci. Jeho štíhlé prsty bloudily strunami harfy, již nikdy neodkládal a myslel na to, o kolik je dnešní svět lepší než ten, který kdysi neuváženě opustili na březích Valinoru.

(Omlouvám se, ale tohle si zasloužilo fanfikci O:). )
Snad nedostanu zákaz komentovat nebo mě na příštím TC nevyhodíte ve spaní z okna O:).

4 Irith Irith | Web | 3. dubna 2018 v 22:44 | Reagovat

[1]: Tak tohle si nebudeme brát osobně. Géniové jsou holt vždy na začátku zoufale nepochopení!

[2]: Děkujeme :-)

[3]: No ale to je nádherné! Myslím, že to naše veledílo nádherně doplňuje a dokresluje celou romanci... paráda... zařadíme do kánonu :-)
(PS: Varda a Sauron v chaloupce na kuří nožce, joooo! :-) )

5 Clarissa Clarissa | 4. dubna 2018 v 17:26 | Reagovat

Gratuluji, právě se ti povedlo dát dohromady snad všechna literárání klišé, jak vypravěčská, tak ta milostná. :-D Přece jenom to ale mohlo být kratší...

Co se mě týče, já si s chutí přečtu i slash - když je příběh zajímavý a dobře napsaný nebo aspoň vtipný, nemám s tím problém. Znáte třeba O tatíčcích a učení? Mezi českými fanoušky je to dost legendární dílo, četla jsem to dokonce několikrát a pokaždé jsem se přitom válela smíchy po stole. :-D ;-)

6 RyonMathrin RyonMathrin | 4. dubna 2018 v 18:18 | Reagovat

Nezlobte se, ale "milostný vztah" Fingona a Maedhrose je prostě nechutný...
Jinak vtipné, ale bohužel tenhle prvek to totálně deklasuje..

7 Irith Irith | Web | 4. dubna 2018 v 18:53 | Reagovat

[5]: Jsme rádi, že se povedlo. Řeknu ti, dalo to práci. Není to zas taková sranda, jak se zdá :-)
A znáš vkeř?

[6]: Ale no tááák, prvního dubna...

8 Gil-galad Gil-galad | 5. dubna 2018 v 21:33 | Reagovat

Mno... je to tak dokonale klišovité a červenoknihovnové, že jsem hýkal a řval smíchy, ale na konci mě to stejně nějak dojalo. Dobrá práce.

A zásadně protestuji proti názoru, že milostný vztah Fingona a Maedhrose je nechutný. (No, v téhle verzi místy možná jo, to uznávám.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama