Skotsko IV

4. března 2018 v 9:40 | Irith |  Výlety a zájezdy
A poslední část.


11.7.2017 - Inverewe Garden

Na programu dne byly zahrady Inverewe a pak výlet lodí na velryby. Ovšem dvě hodiny před odjezdem nám velrybáři zavolali, že není vhodné počasí (svítilo sluníčko a vál mírný větřík) a že je to nebezpečné a nikam se nejede. Nebylo to poprvé, ani naposledy, co se nám toto stalo.

Zahrady ovšem byly úžasné. Je fakt fascinující, co dokáže s poněkud studeným podnebím udělat Golfský proud a co všechno se dá na severu Skotska vypěstovat. Má maminka odcházela v hluboké depresi, protože v zahradách co pár metrů skákala k nějaké rostlině s výkřikem "Dva metry! Je vysoká dva metry. Já ji pěstuji už pět let a pořád má svých zatracených deset centimetrů!" To nepotěší.







Navštívili jsme i dům zakladatele Inverewe s expozicí o jeho životě. A protože jsou tu Skotové, expozice byla částečně dobová i s hudbou z gramofonu a částečně ultramoderní s možností házet kroužky na jelení paroží.

Znechuceni zrušenými velrybami jsme zamířili na pláž Gairloch. Tam jsme rozložili piknikové deky a vrhli se na oběd. Musím říct, že jsem v životě nepiknikovala na tolika plážích jako ve Skotsku. Kam se hrabe Chorvatsko.


Na druhé straně pláže jsme při průzkumu okolí objevili místní biologický kroužek, který sítěmi lovil z moře nejrůznější zvířenu a pak o ní velmi zasvěceně a se silným přízvukem vykládal. Viděli jsme pipe-fish (dýmková ryba… nejlepší), velrybí zub, několik krásných medúz a spoustu dalších tvorů.

Já se ještě vydala na menší horolezecký výlet po okolních útesech. Naboso jsem se rozhodla vylézt až nahoru k pomníku, který jsem zdálky zahlédla. To jsem ovšem nepočítala s kapradím a zejména ostružiním. Nahoře jsem tak byla předmětem mnoha udivených pohledů turistů, kteří zastavili svá vozidla u pomníku a šli si ho vyfotit. Když se najednou ozval rachot a z neprostupné spleti zeleně za pomníkem jsem se vyhrabala já, ve vlasech kapradí, bosé nohy od ostružin a na tváři úsměv vskutku šílený.

Poslední zastávkou dne byl Ciershaloch Gorge, údolí s mostem přes mohutný vodopád. Cestou tam jsem měla zuřivou debatu s Třezalčiným tátou o Tolkienovi a filmech. Debata byla dlouhá a absolutně nikam nevedla, protože ani jeden jsme nedokázali toho druhého přesvědčit o své pravdě.

(Z jedné strany)

(A z druhé strany)

(A z dálky)

(Strach z hloubek se nedoporučuje)

V Ullapoolu jsme narazili na výborný rybí bufet, kde prodávali čerstvě nalovenou mořskou faunu s vynikajícími saláty. Lepší ryby jsem snad nikdy nejedla. Taktéž jsme zamířili do suvenýrovišť, a pro Polly jsem pro zakoupila CD se skotskou muzikou.


12.7.2017 - Delfíni

Na dnešní den byl naplánován náhradní program místo velryb - delfíní výprava. Protože to ale začínalo v dost nešikovný čas (asi v jednu), přesně uprostřed dne, kdy se nám nevyplatilo někam jet, museli jsme zůstat v Ullapoolu.

Podnikavější část výpravy (moje rodina bez sestry) se odhodlala jíti jakousi stezkou, která prý měla vést okolím Ullapoolu. Třezalka v dobré víře v naše schopnosti po kratším přemlouvání vyrazila s námi a ostatní zamířili do proslulých muzeí Ullapoolských. Třezalka ovšem ještě nikdy s námi žádnou podobnou cestu neabsolvovala a tak ani omylem nebyla připravena na to, co přijde. Zahájili jsme tím, že jsme absolutně ztratili cestu a zůstali uprostřed pole kapradí kdesi na kopci za Ullapoolem. Řekli jsme si ale, že ta cesta přece nemůže být daleko a že nějak najedeme po čuchu. Šli jsme. Třezalka zakopla a sjela po blátivém svahu, takže měla kalhoty celé od bahna a začala svého rozhodnutí jít s námi poněkud litovat. Poprvé, ale nikoliv naposledy.

Protože ještě nevěděla, že před námi leží řeka, kterou se my rozhodneme přebrodit. Proč ne, voda je mělká a hledat most je zdlouhavé. A tak Třezalka poprvé v životě brodila. Vody bylo tak po kolena, ale proud prudký a kameny klouzaly. Na druhé straně nás čekal ještě prudký lesní svah a plazení se trnitým křovím. Vylezli jsme na jakési louce, kde jsme vyplašili stádo jelenů a zjistili, že stojíme před plotem. Protože ale jiná cesta nevedla, plot jsme nakonec i za vytrvalých protestů některých členů výpravy přelezli. Táta nám dodával odvahy tvrzením, že každý Skot má pušku, kterou svůj pozemek brání, že půjde napřed. Kdybychom uslyšeli výkřik, máme ihned zalehnout obličejem k zemi. Nakonec jsme ale nepotkali ani zuřivého psa, ani Skota s puškou a pěnou u pusy, které táta sliboval, a vylezli jsme na jakousi cestu. Po ní se dal Ullapool obejít a vrátit se zpět do městečka.


Třezalka ale byla zezadu celá hnědá od jílu. Prohlásila jsem, že aby to její rodiče nezjistili, měla by se k nim celou dobu točit čelem :-). Což vážně poctivě dělala a její ubohá maminka odhalila, cože jsme s její dcerkou prováděli, až o dost později.

Cesta za delfíny následovala. Nasedli jsme na menší lodičku, usadili se na přídi a vypluli. Dosti foukalo a to opravdu studeně a za pár minut jsme byli promrzlí na kost. Cestou jsme zajeli do jakési jeskyně, objeli pár ostrovů a viděli i pestrobarevné medúzy a líné tuleně. A nakonec jsme vjeli do hejna delfínů. Průvodce později tvrdil, že něco takového v životě neviděl. Delfíni byli všude, pištěli, skákali a dávali si závod s lodí (a vedli si dost dobře).





Pozorovali jsme je snad půl hodiny, bylo jich hrozně moc a lidi se mohli zbláznit, jak zuřivě si je fotili.

Zakotvili jsme na Summer Isles, kde nás čekal čaj a kousek dortu. Stál tam i klavír a přiměla jsem Třezalku na něj přede všemi zahrát skladbu. Ale klavír byl rozladěný a tak toho brzy nechala. Stejně všichni zatleskali :-). Cesta zpátky pak byla poklidnější.


Večer jsmedělali přejezd k poslednímu ubytování do Inchree u Fort William. Cestou jsme se stavili u Loch Nessu a u studánky svatého Columbána.


13.7.2017 - Rannoch Moore

Na programu byl zlatý hřeb výletu, na který jsme se těšili celou dobu. Rannoch Moore, vřesoviště nad údolím Glencoe a procházka po něm. Nejdříve jsme projeli samotným Glencoe a stavěli se na povinné vyhlídce. Stejně jako předloni i dnes tam byl skotský dudák a zástupy turistů, které se s ním fotily a házely mu drobné.

Zajímavé bylo, že ač nám byla zima i ve vytopené chatičce, v Glencoe kempovaly stany.

Když jsme zastavili, spatřily jsme s Třezalčinou mamkou nějakého stopaře. Vysoký, zrzavý s batohem na zádech a anglicky se ptal lidí, zda by ho nesvezli. Byl docela hezký a začaly jsme ho hodnotit. Rozebíraly jsme ho opravdu dlouho a dumaly nad tím, jaká je šance, že přijde za námi a svezeme ho my. A on opravdu přišel. Široce se usmál a řekl "Nemůžete mě náhodou vzít do Fort William?". Byl to Čech. V tu chvíli jsme zbledly, neb bylo jasné, že nám celou dobu rozuměl. A ani jsme ho nesvezli, protože jsme mířili na druhou stranu.


Vřesoviště Rannoch Moore je jak vystřižené z románů. Jak kdosi podotkl "už jen tu dogu by to chtělo". Jezírka, vřes a mlha plazící se po úpatí. A občas jak vylámané zuby šedivé kameny na vršcích kopců. Vřesovištěm jsme procházeli celý den a není o něm asi co víc říct. Ovšem cesta zpátky byla opravdu zajímavá. Malí už začali odpadat a to, co měla být podle mapy cesta, se ukázala jako suverénní bažina. Třezalčin otec vyrazil dopředu, že přijede s autem a my se zatím máme dostat na silnici (po které to pak mělo být ještě osm kilometrů).







(Krása, že?)

(Kostel alá Skotsko)


Někdo prošel bez ztráty kytičky, někdo byl černý po kolena. Akrobatických kousků bylo dost.


Vylezli jsme na silnici a připravili se na dlouhý pochod, když najednou přijel Třezalčin táta s autem. Divili jsme se jeho rychlosti a ukázalo se, že ho vzali hippies stopaři.



Večer jsem se ještě vypravila na svůj osobní hřeb programu. Vypátrat, cože je ten Lothlorien, uvedený na ceduli, kterou jsem minule ve Skotsku viděla. Protože jsme bydleli jen kousek od inkriminované cedule, vyrazila jsem z kempu. Ukázalo se, že Lothlorien je jakási usedlost s krásnou zahradou a zajímavými sochami u dveří. Dokonce jsem potkala i Pána z Lesa, který mi potvrdil, že své sídlo pojmenoval Lothlorien podle Pána Prstenů. Jen ten Glum nade dveřmi prý není Glum, ale nějaká indická opice a mlčenliví bdící strážící vrata jsou prostě draci. Pch.






A nebyla bych to já, kdybych neprohlásila, že vracet se zpátky stejnou cestou není dost dobrodružné a že zkusím projít lesem. S nefunkční GPS a mobilem, který neměl signál, klasicky můj nápad. Zahájila jsem tím, že jsem se absolutně ztratila v poli kapradí. Vzápětí jsem narazila na potok, přes který vedl rozbořený provazový most. Nezbývalo než pokračovat po břehu. Začalo se stmívat a já dostala vážně strach. Skotské lesy nejsou jako naše. Jsou o dost hustší, plné pokroucených, propletených větví a kapradí vyšších, než jste vy sami. V potoce jsem v pološeru o kus dál objevila jakýsi pytel. Pak jsem zjistila, že z něj čouhají kosti. Nakonec se ukázalo, že je to mrtvá srnka. To povzbudí. Nakonec jsem nějakou náhodou po delší době vylezla na hlavní silnici a po ní doťapkala do kempu. Celá mokrá od deště a boty promočené od kapradí. Cesta mi trvala tak třikrát déle, než kdybych se prostě otočila a šla zpátky rovnou.


14.7.2017

Dopoledne jsme se vydali na vodopády blízko našeho kempu. Tentokrát vzala rodina s sebou Lucku. Ostatní zůstali v táboře pečovat o zraněného člena výpravy.

Na začátku jsme narazili na pozorovatelnu veverek - zeď s otvory, kterými se daly pozorovat veverky na krmítkách. V životě bych neřekla, že bude veverka chodit na krmítko, ale byly tam tři. Vodopády byly krásné a prý se tam sjíždí canoing.



Odpoledne se trochu zmátořil i zbytek skupinky a náš lazar a jeli jsme složit hold mořskému životu Skotska. Potřetí. Čekalo nás totiž Scottish Sealife Sactuary.



Po cestě jsme chtěli jít na prohlídku Stalker Castle, hradu z Monty Pythonů, ale bylo obsazeno. Tak jsme si ho jen vyfotili. A… čekala jsem něco většího, mnohem většího. A impozantnějšího. Tohle nebylo tak nějak nic.


Muzeum mořského života sestavovalo z jednoho domu plného akvárií, výběhu s vydrou a tuleni a občasným programem ve formě krmení či přednášek. Menší holky se tady bezvadně vyřádily. Expozice byla vážně zajímavá, nejrůznější ryby a medúzy… viděla jsem i raka zalezlého pod kamenem, kterého, pokaždé když se pokusil vykouknout, zahnala zpátky velká žlutá ryba.

15.7.2017 -

Poslední den celé cesty. Absolvovali jsme velký přejezd do Newcastlu, kde jsme, neb nám zbyl čas, navštívili zrekonstruovanou římskou pevnost Segedunum a zbytky Hadriánova valu. Je zajímavé konečně pochopit život Římanů. Proč val stavěli a jak na něm žili. Byly otevřené i vykopávky římské pevnosti a nejrůznější modely a rekonstrukce toho, jak to tu asi vypadalo.




Třezalka si koupila maličký model katapultu jako ořezávátko a celá výprava z toho byla naprosto nadšená.

A pak cesta zpátky, noc na trajektu a přejezd domů. Cestou jsme poslouchali Soudné sestry a byla to vážně legrace.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Silwiniel Silwiniel | Web | 4. března 2018 v 15:52 | Reagovat

Teď jsme si to přečetli s Quenem a u některých pasáží jsme se nahlas chechtali :-D Vidět delfíny muselo být nádherné! Moc se mi líbí, jak máte akční a odvážné rodiče! :) A my jsme se ještě na římské památky podívat nebyli, i když v Newcastlu bydlíme přes měsíc, tak to musíme napravit!
Díky za všechny články o Skotsku, je to velká inspirace a nemůžu se dočkat, až se tam sami vydáme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama