Saruman

23. února 2018 v 14:43 | Pomněnka |  Jednorázové povídky
Jedna starší Pomněnčina povídka, která byla napsaná jako vzpomínka a též hold vzdaný herci Christopheru Leeovi. Text vyšel na Pomněnčině osobním blogu - http://illienel.blog.cz/ a nyní nastal čas publikovat ho taktéž zde. Vychází z filmové předlohy.
Užijte si ji!



Byl uprostřed večeře, když ho vyrušil nečekaný hluk.

"Grímo." Nic. Jeho sluha se neozýval. Zavolal důrazněji: "Grímo!!!"

Ani tentokrát však nikdo nepřišel a zvuky, přicházející z venku, byly stále silnější. Znechuceně se zvedl od stolu a přešel na ochoz, aby se podíval, co se to venku děje. Když shlédl do údolí Železného pasu, zůstal překvapeně stát. Ze samého šoku chvíli nebyl schopen ničeho jiného, než jen nevěřícně hledět na to, jak mu desítky entů ničí jeho pevnost a dělají z ní kůlničku na dříví. Zatím co čaroděj pozoroval začátek své vlastní zkázy (ač si to ještě nepřipouštěl), přišel k němu na ochoz Gríma.

"Volal jste mě, pane? Byl jsem..." nikdy ta slova nedořekl, protože v tu chvíli jeden z entů protrhl kamennou hráz. Údolí se okamžitě začalo zaplavovat vodou. Červivec zbledl a začal lomit rukama. Čaroděj mu věnoval pohrdavý pohled. Otočil se a příliš rychlým krokem na to, aby působil klidně a sebejistě, se vydal k palantíru. Jakmile měl černou kouli v ruce, pokusil se ze všech sil o spojení se Sauronem. Pokoušel se mu sdělit, co se stalo a že potřebuje jeho pomoc, protože většina skřetů z jeho armády právě bojuje u Helmova žlebu. Hledal radu. hledal pomocnou ruku. Hledal sílu, která by ho uchránila od hrozící zkázy...

Místo toho našel poznání. V těch několika minutách, které se zdály dlouhé jako celý jeden věk Ardy, pochopil, že Sauronovo mlčení je stejně černé, jako palantír a jako jeho budoucnost. Saruman pochopil, že byl podveden. Roztřesenou rukou zakryl nástroj, který byl stejně zrádný, jako ten, koho až donedávna považoval za spojence. Zhluboka se nadechl a vracel se do hlavní místnosti své černé věže. Orthank byl nedobytný. Věděl to. Dokud nevydá klíče, nikdo se k němu nedostane. Nebylo kam utéct. Nebylo od koho čekat pomoc. Saruman nikdy neměl více času...času bez možnosti cokoliv udělat...času na přemýšlení.

Nač myslel? Co cítil? Jaké myšlenky či vzpomínky s emu honily hlavou? To nikdo neví. Ani Gríma Červivec. Kdysi bílý čaroděj byl v těch dlouhých chvílích ponurého čekání sám. Možná, že měl strach. Možná se bál konce. Možná měl vztek, že se nechal oklamat černokněžníkem. Možná zuřil, že ho potkala taková smůla. Možná přemýšlel, jak se z toho přece jen dostat. Možná mu na mysl přišlo jeho poslání ve Středozemi a nakolik se mu vzdálil...co bude následovat až to s ním tady skončí? A možná...možná se mu vracely vzpomínky na minulost. Na to, jak spolu s dalšími čtyřmi Istari připluli do Středozemě. Na to, co všechno tu jako nejmoudřejší z řádu čarodějů vykonal. Na to, jak požádal o správu Orthanku a začal si tady budovat své sídlo. Na dlouhé procházky lesem, rozmluvy se Stromovousem. Na Gandalfa. Na to, že byly doby, kdy měl přátele. Kdy nebyl tak zoufale sám. A možná, že na chvíli toužil vzít to všechno zpátky. Vrátit čas. Napravit, co zkazil. Ale už to nedokázal. I kdyby sebevíc chtěl, zlo už mělo navrch, bylo silnější než to dobré v něm.

Ten, kdo všechny zradil, byl nakonec sám zrazen. A z hořkosti, zklamání, vzteku a strachu se nerodí nic dobrého. Saruman nad zlem, které mu ovládalo srdce a mysl, zvítězit nedokázal. Nikdo z nás však neví, jestli se o to nepokusil. Třeba ano...Jeho poslední myšlenky však zůstaly pouze jemu. "Ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců..." Saruman sehrál svou úlohu. Ať už byla dobrá či zlá, stal se součástí příběhu, který měl dobrý konec.

Nechme odpočívat jeho památku a vzpomínejme na něj v dobrém. Mysleme na to, jaký byl na počátku příběhu. Vzpomínejme na dobrého a moudrého čaroděje, Sarumana Bílého.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 23. února 2018 v 15:03 | Reagovat

To jsem nečetl, ale chci ti přidat komentář. :)

2 Aredhel Aredhel | Web | 1. března 2018 v 9:31 | Reagovat

Na tuhle povídku si pamatuju!!! :)
I po tom všem čase, co uplynul do chvíle, kdy jsem ji četla, je pořád stejně silná. Rezonuje. Je úžasné, kolik myšlenek jsi dokázala schovat do tak krátkého textu - důležitých, hlubokých myšlenek. "Saruman nikdy neměl více času..." Myslím, že tohle mluví ke každému, kdo kdy něčeho litoval a neměl žádnou cestu ven... Ale nejvíc se mě dotýká tohle: "Ať už byla dobrá či zlá, stal se součástí příběhu, který měl dobrý konec." Krásné, pravdivé. A tak moc smutné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama