Zveřejněny výsledky Středozemské poznávačky! Do článku přidány také fotografie cen pro výherce!

V úterý - 15. 5. byl doplněn 2. díl článku o hobití módě!


Středozemské rozhovory - Katka Schwarzerová - I.

4. ledna 2018 v 6:04 | Katka, Polly, Aho,Irith |  Rozhovory
Vítejte u dalšího rozhovoru. Ano, hlásíme se po trochu delší době a vlivem poněkud nepříznivých okolností bude zřejmě tento rozhovor miinimálně na půl roku poslední. Nahrán ještě jeden máme (a pozvání na další), ale protože přepisování je opravdu časově náročné, zkrátka nestíháme.

Rozhovor s Katkou byl proveden někdy na podzim 2016 u ní na fakultě.

Odkaz na nahrávku ZDE



Irith: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, Mittalmar vás vítá u rozhovoru s Katkou Schwarzerovou, ahoj Katko!

Katka: Ahoj Irith, ahoj Polly.

Polly: Ahoj.

I: Tradiční otázka, jako vždy, jaké bylo tvé první setkání s Tolkienem?

K: No, moje první setkání s Tolkienem bylo úžasné.

P: A kdy proběhlo?

K: To je právě jedna z těch hlubokých historií a nedokážu říct přesný rok. Možná by se to dalo určit podle vydání těch jednotlivých dílů, protože já jsem se o Tolkienovi dozvěděla na začátku devadesátých let od svojí maminky, která od svojí kolegyně zjistila, že existuje něco jako Pán Prstenů. A v té době, myslím, byl vydaný první díl, ale už byl prodaný. Takže já jsem si koupila druhý díl. Pamatuji si přesně, kde jsem ho kupovala. V takovém stánku s knihami u nás na sídlišti. A začala jsem ho číst. On ten druhý díl začíná hodně jakoby neepicky. Pořád někdo utíká někam, někdo někde přespává, nebo má nějaký problém a tak. Takže po první kapitole jsem to vzdala a říkala jsem si, že počkám na první díl. A čekala jsem na něj a měla jsem označený přesný den, o kterém jsem věděla, že ta knížka přijde do stánku. Tam jsem si knížku koupila, no a tím to začalo.

I: Co nebo kdo tě přivedlo ke středozemské hudební tvorbě?

K: No, já si myslím, že to byla prostě ta knížka sama. Protože když jsem si přečetla Pána Prstenů, naprosto jsem mu propadla. To je příběh, který má mnoho rovin, dá se to číst pořád dokolečka a pořád tam člověk může nacházet něco nového. Navíc pak začal vycházet třeba Silmarillion a tak dále. A já jsem už v době, kdy jsem četla Pána Prstenů, vlastně skládala písničky a Pán Prstenů mě tak fascinoval a je to taková hluboká inspirace, nevyčerpatelná inspirace, že jsem prostě přešla ke středozemským tématům a tam jsem zůstala.

I: A dají se ty původní, nestředozemské písničky ještě někde najít?

K: Ech, doufám, že moc ne.

P: A o čem to tak jako bylo? K: To nebylo o ničem důležitém. Já myslím, že to nejsou písničky, které by stálo za to nějakým způsobem vytahovat na světlo. Bylo jich málo, bylo jich rozhodně mnohem míň, než je těch středozemských písniček a jestli tam je třeba jedna, dvě, které jsou použitelné, to je maximum.

I: A první středozemská byla Elfí píseň?

K: Když se mě na to Aho před několika lety ptal, strašně jsem přemýšlela, hledala ve zpěvnících a tak dále. Já to prostě nevím. Ale myslím, že Elfí píseň a Minas Tirith byly jedny z prvních.

P: Kdy ses začala učit hrát na hudební nástroje? Co tě k tomu přivedlo?

K: K tomu mě samozřejmě přivedli rodiče, kteří mně přivedli do lidové školy umění, a tam jsem začala hrát na kytaru, ještě na základní škole. Kytaru jsem tam vlastně vystudovala. A teprve později, když jsem byla na vysoké škole, jsem ještě studovala housle. To už tenkrát byla základní umělecká škola. To je všechno.

P: A ke hře na harfu ses dostala jak?

K: Ke hře na harfu jsem se dostala tak, že harfa byla vždycky takový vysněný nástroj. Od malička, to si pamatuji. Ale bylo to tak nereálné a tak vzdálené, že mi prostě nepřišlo praktické uvažovat o tom, že bych si pořídila harfu. Až teprve mnohem později, to už téměř neexistovalo ani Poetické společenstvo, se mi naskytla jistá příležitost. To bylo někdy v roce 2006 nebo 2007, kdy jsem se dozvěděla, že Jana Šouflová (http://www.maffet.cz/), harfenistka a ilustrátorka prodává svoji harfu. Když jsem se dozvěděla, že je to ta malá keltská harfa a že je cenově dostupná, neváhala jsem ani vteřinu a hned jsem si ji pořídila. A tím to všechno začalo.

I: A jak ses na ni naučila hrát, to není jednoduché, ne?

K: To je vždycky otázka času a trpělivosti. Když jsem dostala tu harfu, párkrát jsem navštívila paní učitelku základní umělecké školy na Praze 7, která tu harfu učí. A ona mi dala pár rad, dala mi pár not, pár manuálů a pak jsem se to prostě musela naučit.

I: Takže jsi nikam nedocházela, naučila ses to víceméně sama.

K: Já jsem samouk a myslím, že to je vidět (smích). Na té harfě to je asi trošku vidět. Musím říct, že když jsem začala hrát na harfu, tak mi asi tři měsíce trvalo, než se mi podařilo v mozku přehodit, že každá ruka hraje něco jiného. Protože jsem na kytaru byla zvyklá, že obě ruce spolupracují. Vlastně hrají přibližně totéž. Ale na té harfě je to jako na klavíru. Tam levá ruka hraje basy, pravá hraje melodii. A mně to ty tři měsíce trvalo, než mi to seplo a než jsem byla schopná vyloudit nějakou normální první poslouchatelnou píseň.

I: A co považuješ za svůj největší úspěch v hudební oblasti?

K: Ano, můj největší úspěch v hudební oblasti vám popíšu. To bylo ještě před tím, než jsem si pořídila harfu. A bylo to nějak krátce po tom, zase, co už Poetické Společenstvo vlastně neexistovalo. Za mnou přišel někdo, a teď si nepamatuji, jestli to byl Petr Bohdan nebo Pavel nebo někdo další. A říkal mi takovou historku: "Musím ti Katko říct, co se mi stalo. Byl jsem v severních Čechách na vandru a večer jsme tam seděli u ohně s úplně cizíma lidma, hráli jsme písničky na kytaru. A najednou přišel úplně cizí člověk a říkal: 'Teď vám zahraju písničku, kterou určitě neznáte.' A zahrál Minas Tirith." To byla úžasná zpráva. Znamenalo to, že moje písničky se nějakým způsobem šíří, aniž bych to šířila já, mezi lidmi a bylo to úžasné.

I: A co máš na vystupování nejraději, co ti to přináší?

K: Vystupování na koncertech, ano, na koncertech. Koncerty jsou zvláštní v tom, že jsou vlastně těžké. Protože když jsme začali s projektem Písní Středozemě, začali jsme to jako nahrávací projekt. A ono v tom studiu je to všecko takové jednoduché. Když to člověk zkazí, může to několikrát zopakovat. Když mu to vůbec nejde, dá se to nastříhat. Můžete si tam zahrát na dva, tři různé nástroje, můžete si nazpívat všechny party sami. A oni vám to zmixují, když jsou šikovní zvukaři jako je třeba Vlastík, a udělají z toho úžasnou písničku. Ale tohle na koncertě nejde. Na koncertě se to musíte naučit, musíte to secvičit a v neposledním případě musíte bojovat s trémou, což je případ asi většiny nás všech. A nesmíte to zapomenout. Ale zase na druhou stranu ten koncert je důležitý, protože tím vlastně hudbu přivádíte k životu. Tím ukazujete, že to skutečně dokážete zahrát a zazpívat, že vám to nikdo nikde nenamixoval. To je jedna věc a druhá věc, mnohem důležitější je to, že tam máte přímý kontakt s publikem. Přímo hrajete někomu živému, kdo se o to evidentně alespoň trošku zajímá, protože na ten koncert vůbec přišel. A tohle je pro nás hrozně důležité. Protože když písničku umístíte na stránky, sice je tam hlasování, lidé se mohou vyjadřovat třeba na acebooku a tak. Ale když přijdou na koncert, tam vidíte, jak lidi reagují, jestli se jim to líbí nebo nelíbí a je to obrovská inspirace pro další hudební kariéru.

I: A to máš trému i po tolika vystoupeních? K: No strašnou, to mají všichni.

P: A jaký je tvůj sen nebo cíl v umělecké oblasti, kterého bys třeba ještě chtěla dosáhnout?

K: Já už jsem si všechno splnila. Mám výbornou fungující kapelu, kde si můžu krásně zahrát. Ti lidi jsou vynikající muzikanti. Oni mě inspirují. Já třeba trošku inspiruji i je. Děláme koncerty, na ty koncerty chodí lidi. To je neuvěřitelné, to je báječné. Máme možnost si ty písničky nahrát třeba v nějaké úplně top podobě v nahrávacím studiu, můžeme to někam i umístit. Já si myslím, že víc nepotřebuju, já jsem šťastná.

I: To je moc dobře. A když se vrátíme k Tolkienovi, máš nějakou oblíbenou postavu z kánonu?

K: Myslím, že nějakou úplně konkrétní postavu ne. Mně se třeba hodně líbí Elrond. To je taková inspirativní postava třeba i tím, že má za sebou dlouhatánskou historii. Taková Galadriel, ta má taky dlouho historii, trochu temnou. Někde, někdy, sem tam. Ale obecně, když jdu do Středozemě, tak je mi asi nejlíp v Kraji. Tam je to nejlepší, tam je to pohodlné, bez potíží. A zase na druhou stranu, kdybych si měla vybrat nějaké místo, kde bych mohla dlouhodobě žít, tak by to byla určitě Imladris. Protože Imladris je taková křižovatka všech národů. V Imladris se uchovávala historie, takže předpokládám, že tam měli velké knihovny. Měli tam elfy, kteří si to všechno pamatovali. Ale zároveň se neuzavírali proti ostatnímu světu, takže tam byli i lidi a měly tam přístup i jiné národy. Takže Imladris by bylo určitě nejlepší místo, kde bych bydlela. Ale postavu, kterou bych měla úplně nejradši, jejíž plakát bych měla vylepený třeba v pokoji, tak takovou nemám.

P: A je nějaká postava, která by ti byla v něčem třeba podobná?

K: Ne, doufám, že ne. Já myslím, že nejsem následováníhodná postava, takže je dobře, že se mi tam nikdo nepodobá.

I: A máš blíž k elfům nebo k lidem?

K: Já si myslím, že mám nejblíž k hobitům. Já mám ty hobity nejradši. Oni jsou pro mě nejpříjemnější, nechci říct nejprůhlednější. Ale jejich filozofie je pro mě nejvíce přijatelná. Mám totiž takové nepříjemné podezření, že kdybych se chtěla podobat elfům, tak bych se asi podobala nejvíc Noldor tím, jak jsem netrpělivá a v něčem - v přemýšlení a činech - až příliš rychlá. A já ty Noldor moc nemám ráda. Noldor jsou komplikovaní.

I: Ale zase jsou zajímaví. Ti ostatní jsou takoví…

K: Jsou nesmírně zajímaví, ano, ale není to pohodička.

I: No to ne, ale to dobrodružství, ta odvaha…

K: Turbulentní historie

I: A jaká je tvá motivace, co tě inspiruje ve tvorbě tvých písniček?

K: To je jistě Středozemě a historie sama. Jak jsem říkala, je to příběh, který má mnoho a mnoho různých rovin a existuje mnoho zdrojů, které mohou sloužit k dostudování celých příběhů a to myslím, že je práce na celý život. Takže Středozem je hluboká studna.

I: A je nějaký motiv, který bys chtěla ještě někdy v budoucnu zpracovat?

K: Ano, těch motivů je několik, ale ty ještě musím zpracovat.

P: Prozradila bys nám, které to jsou, třeba?

K: Však uvidíte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama