Na břehu jezera

3. prosince 2017 v 6:20 | Polly |  Vánoce ve Středozemi
Další povídka se odehrává na břehu opuštěného jezera, které možná není zas až tak opuštěné, jak by se na první pohled mohlo zdát...





Chladná voda mu vždy pomáhala udržovat bdělost. Osvěžovala.

A tak stál do půli stehen ve vodě a soustředěně si oplachoval obličej. Obzor se pomalu halil do červánků a kolem se rozprostíralo mírumilovné ticho. Měl tyhle chvíle rád, chvíle, kdy zůstával jen sám se sebou a svými myšlenkami.

Cítil jemné víření vody, nad kotníkem ho dokonce i cosi zašimralo. Jako kdyby nějaká malá rybka proplula těsně okolo něj. A znovu. Ale nebyla to malá rybka, spíše něco, co se snažilo jeho nohu… sevřít? Proti své vůli se otřásl. Nikdy by před nikým nepřiznal, že snad má strach. Ale kolem dokola nebylo ani živáčka. Tak že by se přece jen trochu bál? Instinktivně sáhl po svém meči, než si vzpomněl, že ho odložil na břehu jezera. Jak hořce zalitoval, že na chvíli polevil ve své obvyklé obezřetnosti.

V tu chvíli už byl jeho kotník v těsném sevření. Probudil se v něm adrenalin a začal se bránit. Holýma rukama rval z nohy cosi, co se ho snažilo stáhnout pod vodu. Ale druhé chapadlo - chapadlo? Tady snad žijí chobotnice? - mu obemklo i levou ruku. Pochopil, že bojuje o svůj život, že již jde o boj, kde nemá co ztratit. Nebo naopak může ztratit úplně všechno.

Trvalo dlouho, než přestal vzdorovat. Neměl to v povaze. Vzdát se nebyla jeho strategie, s tím by dlouho sám v divočině nepřežil. Dokázal si osvobodit kotník, ale chapadel jako by stále přibývalo, i kdyby se je snažil všechna spočítat, jen stěží by končil u čísla osm. Několik přísavek, které ve svém zápase odtrhal, volně plavalo na hladině a zůstaly se na ní kolébat i tehdy, co se nad ním jezero nadobro uzavřelo.

Stále s sebou zmítal, když ho onen nelítostný tvor táhl ke dnu. Nemohl tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát? A proč zrovna jemu, vždyť byl vždy tak opatrný. Ale jeho otec měl pravdu, stačí jedna jediná chyba, stačí jednou polevit a již není návratu…

*****


Byli na cestě již několik hodin, když konečně zastavili k odpočinku. Netušil, proč se museli tak hnát. Ano, jistě, měli se nedaleko setkat s jedním ze svých lidí, ale to přece není důvod k tomu, aby uštvali koně.

Rychle postavili improvizované tábořiště, a zatímco jeho starší společník rozdělával oheň, on se vydal doplnit vodu. Věděl, že nedaleko je velké jezero, a kde je jezero, tam bývá i nějaký ten menší vodní tok. A tak šel a do kroku si pohupoval vakem na vodu. Jízda v sedle byla nezaměnitelný zážitek, miloval dotek chladivého větru na tváři a ten pocit svobody, když se pohupoval do rytmu. Ale stejně jako se člověk přejí dobrého jídla, i on byl nyní šťastný nohama pevně na zemi.

To již stál u břehu jezera a hledal nějaký jeho menší přítok, když se nedaleko něco zablyštělo. Upoutalo to jeho pozornost, proto na chvíli zanechal pátrání po vodě a přistoupil blíž. Byl to meč. Dobře opečovávaný, nabroušený a opravdu dobrý meč. Takový, který jen tak nenecháte ležet v trávě. Byl sice částečně schovaný v pochvě, ale stejně. Kdyby on měl takový meč, jistě by si ho velmi dobře hlídal. A aby toho nebylo málo, hned vedle byl pár zasloužilých bot z kůže. Dobře šitých, ale velmi používaných.

Tu se v něm cosi sevřelo. Mohlo by to být…? Ne, odmítal o tom uvažovat. Dokud je možnost pochybovat, pochybovat bude. V tu chvíli doplnění tekutin nebylo důležité, bylo potřeba rozřešit tuto záhadu. A tak se s nalezenými věcmi vrátil do tábora.

Jeho společník si to velmi dlouho zachmuřeně prohlížel, než smutně pokýval hlavou. Poté se společně vrátili na místo nálezu a zkoumali stopy v okolí. Bylo jasné, že jejich známý vkročil do vody, ale už z ní nevyšel dobrých pár hodin. Volali ho, procházeli křížem krážem nedalekými křovisky, ale po dalších stopách ani památky.

Toho večera pochopili, že se se svým přítelem už jen tak snadno nesetkají.


*****


Probudil se, když jeho hlava udeřila na chladný kámen. A pak trvalo dalších několik minut, než se mu podařilo popadnout dech.

Tedy, jestli takhle vypadá život po téměř úspěšném utopení, tak by mnohem radši bojoval měsíc sám proti mohylovým duchům. V plicích ho pálilo tak silně, že se zdálo, že mu už už narostou žábry a byl celý omlácený. Pořád nemohl uvěřit, že to přežil.

Rozhlédl se kolem sebe a s úžasem zjistil, že se nachází v jakési polozatopené jeskyni. Možná odsud povede nějaká chodba. Možná je možnost, jak se odsud dostat.

Nedaleko od něj však seděla ona osudná chobotnice. Ohromný tvor s vypuklýma očima si ho soustředěně prohlížel, ale nevypadal nepřátelsky. Dokonce nahnul hlavu na stranu, aby měl na promočeného hraničáře lepší výhled.

Ale po chvíli se jedno z chapadel vymrštilo a nebezpečně se k němu přibližovalo. Začal se vyděšeně rozhlížet kolem a hledat cestu k úniku, když si všiml, že chobotnice v ruce drží rybu. Jako kdyby mu ji podávala…

Vzal si ji tedy a kývnutím hlavy za dárek poděkoval. Zoufale ji držel před sebou, a protože netušil, co se od něj čeká, alespoň nasadil zdvořilý úsměv. Na rodinných setkáních to vždy fungovalo. A očividně to zafungovalo i zde.

Chobotnice si vzala druhou rybu a pustila se do ní. Po chvíli přestala ve svačení a zvědavě se na něj podívala. Přísahal by, že mu naznačila, ať se pustí do jídla. Ještě chvíli váhal, ale podlehl jejímu přání, když v očích vodního tvora zahlédl nebezpečné zajiskření.

Svíral v rukách syrovou rybu - naštěstí již mrtvou - a zdvořile si z ní ukousl. Nechutnala zas až tak špatně, ale on si tuto hostinu neužíval, pořád se mu hlavou honily myšlenky, že je to jen předkrm a on se dozajista stane hlavním chodem.
Jeho pud sebezáchovy mu však radil, aby spolupracoval. A tak dojedl onu rybu, i když se tomu jeho žaludek vehementně bránil.


*****


I když z vědra všechnu přebytečnou vodu vylil, bylo stále celkem těžké. Cestou mu voda stříkala na šaty, když se proplétal kolem popadaných kamenů, ale on si toho nevšímal.

Už šel tuto cestu po paměti, druhá odbočka vlevo, třikrát rovně a pak doprava. Pak jen obejde skalní komín a je tam. Položil vědro na zem a shýbl se, aby mohl ze země zvednout malý kamínek.

Hluboký nádech, výdech, a pak ještě jeden. Pak se napřáhl a kámen hodil proti zrcadlově nehybné vodní hladině. Dopadl se slyšitelným žbluňknutím a kolem něj se rozbíhaly dokonalé kružnice. Tak dokonalé, že jejich pravidelnost nerušilo nic, kromě bublin právě se vynořujících z hlubiny.

Zanedlouho se objevila i hlava a dvě velké upřené oči.

Hraničář se usmál. "Přinesl jsem ti ryby!", zavolal a současně pohupoval vědrem, které znovu svíral v ruce. Kdyby se chobotnice mohla usmívat, právě teď by to udělala.

Za ten rok mi bylo smutno… pomyslel si, když svému novému chapadlatému příteli házel jeho první sousto k svačině.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Neklan Neklan | 4. prosince 2017 v 8:24 | Reagovat

XD Che, další z pravdivých příběhů. :-D Najednou je člověku jasné, že ta brutální scéna z PP ve skutečnosti znamená v podstatě Pavlovův reflex a následné nedorozumění ve smyslu:
"Jé, kámoš! Bude svačina! Počkat, těch kámošů tam je nějak moc. Aha, a kámoš mezi nima není, no co, alespoň se seznámím, kéž by alespoň jeden z nich uměl chobotsky, aspoň bychom pokecali. Au, proč do mě kopou a sekají? Chci se jen seznámit a mám hlad."

2 Drozd Drozd | 4. prosince 2017 v 15:05 | Reagovat

Ten začátek mě docela mrazil, netušil jsem, že se to tak vyvine. Že se studená smrt změní v slizké, něžné pohlazení. ;-)
Vtipné!

3 Aredhel Aredhel | Web | 4. prosince 2017 v 23:03 | Reagovat

Vážně miluju, jak celá povídka přímo dýchá tragédií, osudovostí, temným očekáváním (vše ještě podtržené faktem, že ani jedna z postav nemá jméno), a pak přijde ta pointa. :D Vážně, to nemá chybu! Musím říct, že se mi líbí obě strany povídky - ta tragická i ta vtipná. ;)
Ale víc soucítím s nebohým hraničářem (a jeho naprosto pochopitelně vyděšenými druhy), než s osamělou chobotničkou... :)

4 Polly Polly | Web | 5. prosince 2017 v 22:19 | Reagovat

[1]: že ano? Pavlovův reflex je všude. A snaha dělat z hlavonožců netvory také. Dnes jsme si ve škole pouštěli video, kde chobotnice prostě plula a plazila se po dně. No a kvůli pomalým záběrům a dramatické hudbě to byl docela horor...

[2]: Děkuji!

[3]: Díky moc!
Bezejmenné postavy byly opravdu schválně. A ještě jeden malinký důvodek byl ten, že mi opravdu nejde vymýšlet jména - tak jsem toho rovnou využila:-) Nenáviděla jsem v Písni ledu a ohně to, že než se člověk ve všech těch jménech vyznal, tak půlka z toho umřela

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama