Radostiny 2017 - II. část

27. listopadu 2017 v 1:05 | Falko, Timbo, Aredhel |  Tolkienovské akce
Další části reportáže ze hry jsou tady. První reportáž je od Falka ze skupinky Polly - Aegeri - Falko. Druhá od Timba a skupinky Timbo - Pomněnka - Třezalka a třetí z pera Aredhel ve složení Aredhel - Šárka - Daniela - Elsa.
Přejeme příjemné počtení.



Falko:

Začali jsme v Bílé studni tím, že Irith řekla, abychom se všichni sešli u stolu, a začala chaoticky vysvětlovat, že hra se bude konat po celém Prokopském údolí, že máme mít s sebou papír, tužku, kostky, "scénář", vodu a že budou tři skupinky - dvě po třech lidech, jedna po čtyřech lidech (protože ZATÍM tu nebyli Terka s Dominikem). Načež začalo ještě chaotičtější balení všech věcí. Nakonec tedy začala jedna skupinka po druhé odcházet do terénu.


První skupinka neboli já (Falko), Smíšek a Aegeri vyrazila a začátek byl celkem v pohodě, ale zjistilo se, že Irith měla ve svém "scénáři" chybu, takže jsme vyluštily dvě šifry navíc, z čehož samozřejmě nikdo z nás šťastný nebyl, ale pak se ukázalo, že nemáme tolik práce na později. Pokračovaly jsme dál a před námi se najednou zjevil ent, který nám řekl, že ten mostek, přes který jsme měli přejít, on hlídá, že tamtudy rozhodně nepůjdeme, ale když nám to řekl, tak to bylo docela špatné, protože jsme nemohly jít dál (fyzicky i herně). Když jsme tam čekaly a nevěděly jak dál, najednou se tam před námi zjevil elf a chtěl nám pomoct, ale jaksi mu to nevyšlo, protože jeho rádoby pomoc vypadala tak, že k nám volal věty typu: "Čtěte mezi řádky" nebo "Která písmena se liší" a tak podobně. Po delší době nám došlo, že na stránce, kterou jsme měli otevřenou, jsme od nějakých náhodných uvozovek měli číst velká písmena, a ty nám řekly, že stačí jen zazpívat ukolébavku.

Po entovi jsme měly jít k hospodě U Černého kohouta, kde na nás měl čekat hraničář, který by nám měl čistě teoreticky pomoct najít směr, a navigoval nás tím, ať jdeme po žlutých elfích značkách, až dojdeme ke lvu. Inu vyšly jsme a hledaly a hledaly a hledaly, až se nakonec ukázalo, že jdeme špatným směrem a že jsme prostě špatně, takže jsme ztratily asi patnáct minut, ale nakonec jsme tu stezku našly a šly po ní dál, až jsme dorazily ke kamennému lvovi, který měl v puse květinu, na které byl lísteček s nápisem indicie. Sice jsme nevěděly, co to má znamenat, ale šly jsme dál a tam začal Smíšek hrozně nadávat na Irith, protože říkala, že to bude jenom mírné stoupání a klesání a že ji už bolí kolena, takže jsme si dali chvíli pauzu, hned potom následovala naše první smrt a to tím, že jsme spadly do bažiny, kde jsme se utopily.


(I: Tohle moje nebylo!)

Po utopení jsme vstaly z mrtvých a vystoupaly na kopeček, kde měla být zlobří jeskyně s mečem, ale problém byl v tom, že zlobří jeskyně jsou opravdu DOBŘE SCHOVANÉ, takže jsme našly maximálně odpadky. A náhodou pod námi chodil elf, který měl mobil, a tak jsme mu zavolaly, kde to jako má být, a on nám řekl, že tam je indicie, kterou máme najít - hádejte, jestli jsme ji našli, a tak jsme volaly elfovi podruhé, elf nám už podrobně popsal, kde to je, když se potom vynořila Aegeri i s mečem, tak jsem zvedla hlavu, a hádejte, co nade mnou viselo - indície!


No nic, jdeme dál, po zlobří jeskyni samozřejmě musí následovat zlobr, takže jsme sestoupaly dolů z kopce a u můstku tam seděl zlobr a usmíval se na nás, pak prohlásil (s francouzským přízvukem) že nám dá hádanku, a když ji neuhodneme, tak nás sní a okrade, ale pořadí mu je jedno, takže odříkal hádanku a Aegeri okamžitě prohlásila, že to je smrt, načež ji zlobr začal horečně přemlouvat, že smrt to rozhodně není a ať se poradíme, po nějaké době jsme dospěly k závěru, že to bude čas, a zlobr nás pustil.

Poté jsme šly na pomyslné tržiště (což bylo ve skutečnosti hřiště), kde jsme měly vyřešit nějaký logický úkol a poté se vydat po značkách (křídou napsané D v tengwar), jenomže co se nestalo, když jsme procházely kolem kopce lemovaného potůčkem, začal na nás nějaký elf sindarsky hulákat, že tu nemáme co dělat, a mířil na nás přitom lukem s šípem na tětivě. Když poznal, že se s ním nejsme schopni domluvit, vzdal to a začal mluvit normální češtinou, pak jsme mu tedy vysvětlily, že jdeme za hraničářem, ale pak jsme si to rozmyslely a šly za ním do Roklinky (přitom jsme ale musely přebrodit na druhou stranu, to znamenalo, že někteří to přeskákali a jiným byly propůjčeny Glorfindelovy mokasíny, a ti to mohli doslova přebrodit), škrábaly jsme se tedy do kopce a pak zase sjížděly po jílu z kopce, až jsme se dohrabaly do Roklinky, kde nás uvítala paní Arwen a prohlásila, že tu má moc pusto, takže ať tedy jí něco nakreslíme, a to byl úkol pro Aegeri, která ale jeden obraz v půlce roztrhla a prohlásila, že se jí to nepovedlo.

Nakonec jsme tedy dokreslily a vydaly se za elfem do dalšího kopce, kde se s námi milostivě rozloučil, a my pokračovaly dále podle scénáře a dočetly jsme se tam, že procházíme oblastí, kde po sobě kamenní obři hází šutrama, načež se to tam začalo hrozně cyklit, a běhaly jsme furt tam a zpátky, když jsme se z toho konečně vymotaly, umřely jsme z toho asi třikrát, a pokračovaly dál po cestě, která se za chvíli proměnila v roští trní a kopřiv, přesto jsme se taky promotaly a došly na konec, kde jsme si přečetly, že nás chytili skřeti a odnášejí nás do své pevnosti, tam nás uvěznili, a protože se stráže nudily, vyřešily jsme další logický úkol a unikly z vězení.

Potom jsme šly dál a dál, až jsme došly ke vstupu do tunelu a vstoupily jsme dovnitř. Asi v půlce tunelu nás tam přepadlo cosi, co pořád mlelo o nějakých kamarádech a prozpěvovalo si to "cink" a "kap" furt dokola. Pak nám to dalo nějaké šifry, a když to Smíšek rozluštil, pustilo nás to dál. Já osobně nemám ráda tmavá místa, takže jsme si na konci tunelu musely kvůli mě dát přestávku, abych se trochu uklidnila. Když bylo po přestávce, tak Aegeri prohlásila, že už musí jít a musela si vzít věci z Bílé studně, ale musel s ní jít někdo, kdo má klíče, aby mohl potom za Aegeri zamknout, a tak jsem šla já.

Jakmile jsme došly k vratům Bílé studně, stálo tam auto a v něm seděli Terka s Dominikem, takže jsem šla s Aegeri pro věci a vyrazila jsem s Terkou a Dominikem zase zpátky. S ostatníma jsme se potkali u vesnice, kde měli živého olifanta!


Pak jsme si přečetli nějaké povídání a vyrazili jako jedna skupinka k Hlubočepskému jezírku, kde na nás čekal náš ztracený bratr i se svou manželkou (málem bych zapomněla dodat, že cílem celé té výpravy bylo nalézt ztraceného syna Starého Brala), tam jsme se pozdravili a zazvonil zvonec a dobrodružství byl konec (pokud se ovšem nepočítá se zpáteční cestou).

Timbo

Naše trojice ve složení Třezalka, Pomněnka a Timbo v roli dětí ctihodného hobita Gerontia Brala vyšla hledat ztraceného bratříčka Hildifonse, který se před časem vydal na cestu za dobrodružstvím a už se nevrátil.


Vyrazili jsme směrem, kudy jsme tušili, že Hildifons odešel. Po drobných peripetiích se zapomenutými klíči od branky jsme dorazili do Starého hvozdu, kde jsme sice o bratrovi nic nezjistili, ale zato jsme potkali podivného chlapíka v modrém kabátu a s obrovskýma botama. Byl neuvěřitelně upovídaný, ani nás nepustil ke slovu a zahrnul nás radami ohledně bezpečného putování hvozdem, které ale zněly značně zmateně. Bohužel zmizel dřív, než jsme se stačili vyptat na podrobnosti. Pokračovali jsme tedy dál, až jsme dorazili k mostu přes lesní řeku. Tam nám zahradil cestu Dědek Javorák. Nebyl nijak agresivní, jen rozvážně kýval větvemi ze strany na stranu, ale projít nás nenechal. Nějakou chvíli jsme tam stáli a hloubali, co dál, až se Třezalka pořádně zamyslela nad radami onoho podivína a došlo jí, že musíme Dědkovi zazpívat ukolébavku a uspat ho. Tak jsme sborově zapěli a pak už jsme bezpečně došli až na konec lesa.




Už nám chyběla civilizace a společnost, a tak jsme v první vsi za Starým hvozdem zašli do hospody. Navíc jsme si říkali, že pokud šel náš bratr tudy, je právě hospoda místem, kde bychom o něm nejspíš mohli dostat zprávu. A skutečně, potkali jsme člověka, který si Hildifonse pamatoval. Prý říkal něco o elfech. Naše další kroky tedy zamířily k Roklince.


Cesta tam však nebyla snadná. Málem jsme se utopili v močále, a když jsme se dostali ven a chtěli posvačit na jednom příjemně působícím pahorku, zjistili jsme, že se kousek od nás nachází zlobří jeskyně. Naštěstí byla opuštěná a dokonce jsme v ní našli použitelný meč, ale stejně jsme se raději rychle klidili a svačinu nechali na později.




Zlobři skutečně nebyli daleko. Přesněji - zlobr. Starý a nepříliš důvtipný, jak už tomu u zlobrů bývá. Bývalo by nám jej bylo skoro líto, kdyby nám ovšem nebránil v další cestě. Stál na mostě a odmítal projít, pokud neuhádneme jeho hádanku. Navíc nás plánoval sníst, kdybychom neuhádli. Váhali jsme, zda si neprobít cestu zbraní, ale nakonec jsme to nechali jako záložní řešení a přistoupili na hádanku. Ta nám dala zabrat, ale nakonec jsme správně odhadli, že dům bez dveří bude vajíčko, ačkoli jsme diskutovali i o melounu. Zlobr kupodivu dodržel slovo a vážně nás nechal projít.


Po malé nepříjemnosti, kdy jsme skoro umřeli pod kamenným závalem, jsme dorazili do další vsi. Tamější kraj už jsme vůbec neznali a museli jsme se vyptat na cestu. O Roklince však nikdo nevěděl, místní se s elfy nestýkali. Jedinou výjimku tvořil vysloužilý hraničář, kterého jsme potkali na tržišti, ale to byl zase pěkný vydřiduch. Za popis cesty si účtoval tučnou částku. Když jsme viděli, že nám nikdo jiný nepomůže, nezbylo nám, než mu zaplatit.

Aspoň že popis seděl a Roklinku jsme našli. Doufali jsme, že se tam s naším vypečeným bratříčkem setkáme, ale kdepak. Jak nás informovala Arwen, Hildifons se sice v Roklince zastavil, ale dávno ji už opustil a pokračoval dál. A jít dál znamenalo překonat Mlžné hory, kde se to zrovna hemžilo skřety a kamennými obry. Žehrali jsme na Hildifonse, protože obři po sobě metali balvany velikosti poníků a proklouznout mezi nimi nebylo nic snadného. Zůstalo nám pěkných pár škrábanců a odřenin od létajících úlomků, ale aspoň že nic horšího.





Válčící obry jsme nechali za sebou a před námi se po chvíli objevila mohutná stavba z hrubých kamenných kvádrů. Vypadala jako nějaká pevnost. Obrovská vrata byla otevřená a uvnitř bylo ticho. Po chvíli váhání jsme ve vší hobití tichosti opatrně vstoupili. Zdálo se, že místnosti jsou prázdné nebo se v nich válí namol opilí skřeti, kterým jsme se raději vyhýbali, nakonec jsme ale přece jen něco zajímavého objevili. V jenom sále byla do stolu zabodnutá krásně zdobená stříbrná dýka, kterou jsme vzali s sebou. Pak jsme ponurý areál rychle opustili. Dýka se nám osvědčila jen o pár kilometrů dál, když nás napadla horda odporných přerostlých pavouků. Jakmile jsme tasili a naše čepele zasáhly první řadu, zbytek se dal na útěk. Proplížili jsme se kolem poslední skřetí hlásky a konečně jsme se dostali na druhou stranu Mlžných hor.

To jsme si aspoň mysleli. Hory nám však nachystaly ještě jedno nepříjemné překvapení na rozloučenou. Po pár hodinách chůze nám cestu přehradila vysoká skalní stěna, v níž se rýsoval vchod do jeskyně. Před vchodem seděl nějaký muž a celý se třásl. Vyptávali jsme se, co se stalo, ale nic moc konkrétního jsme se nedozvěděli: prý jich šlo několik, chtěli projít jeskyní a uvnitř se stalo hrozné neštěstí, takže přežil jen on. Varoval nás, ať nevstupujeme. Víc jsme z něj nedostali. Neměli jsme ale na výběr, stěna se táhla na obě strany ukrutně daleko. Vstoupili jsme tedy do jeskyně a beze světla pomalu kráčeli vpřed, když vtom na nás promluvila - ona. Nevím, kdo to byl, a snad to ani vědět nechci, ale byla šílená. Víc vám neřeknu, chci zapomenout. Zelení psi a lupínečky mě ve snech straší ještě dnes. Nakonec jsme se dostali na druhou stranu, ale studený pot z nás tekl proudem.

Krajina tu byla divoká a obydlená jen řídce. Bloudili jsme nazdařbůh, až jsme narazili na osadu lesních lidí. U dědovy fajfky! U jednoho stavení byl uvázaný skutečný olifant! Naštěstí si nás vůbec nevšímal, ale i tak jsme z něj měli jaksepatří respekt. Byl vysoký aspoň dvacet stop a nohy měl jako stoleté duby. Leč kvůli němu jsme nepřišli. Potřebovali jsme najít Hildifonse, a stále jsme neměli žádné konkrétní zprávy. Aby ho husa kopla! Oslovili jsme ženu, která zrovna nabírala vodu ze studny. Podezřívavě si nás prohlédla, ale pak nám trochu nesrozumitelnou řečí ukázala směrem, kde prý u jezera žijí holbytlové.


Nebudeme vás dlouho napínat, bratr u jezera skutečně byl. A tvářil se, jako by se nic nestalo, darebák! Prý posílal tatínkovi psaní, ale asi se někde zatoulalo. Víckrát se samozřejmě psát neobtěžoval. To je mu podobné. Zůstal s hobity u jezera, protože si tu našel ženu, kterou nám teď představil, a společně se tu zabydleli, takže návrat domů už neplánoval. Popřáli jsme tedy oběma manželům hodně štěstí a vypravili jsme se zpátky k domovu, abychom tatínkovi o všem pověděli.

Aredhel

Naše skupinka ve složení Daniela, Elsa, Šárka a já vycházela jako poslední. Poté, co jsme dostaly přednášku od Irith (to jsem ještě žila v domnění, že pravidlům rozumím), jsme se jaly čekat před bránou, až bude náš čas vyrazit. Probraly jsme naše zásoby a usoudily, že jsme na tom dobře, protože kromě svačiny měla Daniela ještě jednu Kofilu. Čekání jsme si krátily povídáním o Elsiných želvách a strhující diskuzí, jak ovlivnit pohlaví nenarozených želv pomocí teploty. Byly jsme svědky, jak se Třezalčina skupina musela vrátit až k brance s Třezalkou na zádech, a doufaly jsme, že nás nečeká nic podobného.


Čekalo. Vyrazily jsme a po krátké diskuzi nad jistou železnou brankou jsme si mizerně hodily a musely se nehrdinně vracet. Ne, že by mi to tak moc vadilo - ráda se nechávám vozit na zádech (ubohá Šárka). Chudák Daniela musela skákat po jedné noze, zatímco Elsa požívala výhod fotografa.


Pokračovaly jsme v naší pouti a rozhodly se, že uděláme Irith radost a vyzkoušíme co nejvíc cest. Poprvé jsme skončily na hnoji, podruhé ve strouze. Třetí cestu už jsme nezkoušely a vyrazili ke stromoidu, který nám stál v cestě. Později se ukázalo, že nejspíš na té třetí cestě jsme měli potkat Toma Bombadila, který by nám dal nějakou dobrou radu. Tolik k dobré vůli. Stromoid - Dědek Javorák (kterého jsme prvně mylně považovaly za enta) nás nechtěl pustit dál. S naprosto minimální nápovědou (ať si Irith říká, co chce) jsme si uvědomily, koho máme před sebou, a rozhodly se, že zkusíme zazpívat. "Halí, belí, vrbák v zelí" (nebo něco takového) zabralo přímo zázračně.

Dorazily jsme do Hůrky a Daniela nás upozornila na to, že plánek je nejspíš o pár metrů posunutý a nemusíme tudíž přelézat zeď, ani nic podobného, abychom se dostaly ke Skákavému poníkovi. K hostinci se sjížděly podivné černé vozy, z nich vystupovali lidé v černých oblecích a všichni se na nás divně dívali. Usoudily jsme, že chodit dovnitř asi nemá cenu (k mé nesmírné úlevě). Vzápětí na to jsme objevily hraničáře (vyhozeného od své malinovky) a ten nás poslal do Roklinky.


Po cestě Hůrkou jsme objevily cosi, co u sebe mělo napsáno "indicie" a vypadalo to jako sáček čaje. Po zbytek cesty jsme pak dumaly nad tím, zda to skutečně indicie byla, či ne. Na soše lva na sympatickém vršíčku jsme našly skutečnou indicii a získaly kousek provázku. K čemu nám měl být, jsme do konce hry nezjistily - ale bylo fajn vědět, že jsme na správné cestě.
Další setkání bylo s (imaginárním) trpaslíkem (a jeho runami). Na jeho požadavek, abychom mu něco vyrobily, stvořila Elsa fantastický artefakt z šišky, květů a houby. Vážně to bylo vysoce estetické. Dohadovaly jsme se, co to je, a já řekla, že je to Pufodédr. Zeptali se, co je Pufodédr, a já řekla, že to je přesně pointa. (Zná tady někdo Haló, Jácíčku? V naší skupince tento můj odkaz na kvalitní dětskou literaturu zůstal naprosto bez odezvy…) Nevěděly jsme, co s Pufodédrem dělat, tak se rozhodlo, že ho poneseme, dokud se nenaskytne příležitost odevzdat ho nějakému skutečnému trpaslíkovi. Na trpaslíkovu radu jsme se vydaly do zlobří jeskyně - a tam nějakou dobu zkysly.

Marně jsme po celém vrchu hledaly cokoliv, co by nám mohlo nějak napovědět, co tu vlastně chceme. Probraly jsme všechny odpadky (a že jich tam bylo), ale nenašly nic. Útěchou nám budiž, že ani ostatní skupinky indicie nenašly - a místní odpadky se staly nejlépe zdokumentovanými odpadky v celém Prokopáku. Nakonec si Šárka všimla jeskyně o něco níže ve svahu (s dalšími odpadky). Trochu jsem zapochybovala, že tam vážně máme lézt, ale to už Šárka byla na půli cesty k jeskyni, tak jsem se hrdinně vydala za ní. Vyzvedly jsme si meč a já byla ráda, že nemusíme brát celtu, protože poslední skupinka si meč ještě nevyzvedla. (Škodolibý elf.)
(To taky nebylo moje)

Šly jsme dál k Roklince a narazily na trola střežícího most. Byl extrémně roztomilý. Ten meč jsme prý měly na něho, ale zabít jsme ho s ním nemohly. Hmm. Dal nám hádanku a Daniela s Elsou ji uhodly asi tak do pěti sekund. Jenom jsem koukala. Navrhla jsem, abychom si trola vzali sebou. Elsa nevěřila vlastním uším. Tak nic. Následoval oběd na lavičce a projití tunelu pomocí bludiště. Obojí jsme zvládly se ctí.

Pak jsme ovšem dorazily do jakési vesnice (domova to zkorumpovaného hraničáře) a naše nepochopení některých reálií hry se ukázalo v plném rozsahu. Náš papír tvrdil, že v potoce jsou zlaté peníze a my je máme posbírat. Všechny jsme tušily, že nás Irith dřív nebo později bude hnát do vody, a tak jsme usoudily, že ten čas nastal. V potoce nic nebylo. Zhrozily jsme se při představě, že bychom měli sbírat nějakých padesát šutrů z vody, naštěstí k nám ale rychle přispěchala jakási hraničářská existence a zeptala se, co to proboha děláme. Vysvětlily jsme, že hledáme peníze v potoce. Existence se chytila za hlavu a doporučila nám, ať otočíme stránku. Tím se mnohé vysvětlilo. Nemusely jsme se brodit vodou (už se stalo), ale jen počítat. Matematika. Mnohem lepší… ehm.

Měly jsme zakroužkovat mince, které měly ve výsledku sedm. Okamžitě se strhla vášnivá debata, jestli rovných sedm, nebo jestli se 2,7 počítá taky. Někdy nad věcmi moc přemýšlíme. Následovala logická hádanka, sloužící k vystopování zkorumpovaného hraničáře, a další matematická úloha, ze které si pamatuju hlavně to, že byl udán chybný počet mincí. Opodál seděla druhá skupinka. Rozhodly jsme se zachovat solidárně a o chybě jim říct. Už na to přišli taky. Na základě nových informací jsme se vydaly k Roklince, následujíc elfí značky na silnici. Párkrát jsme si nebyly jisté, zda nemáme zabočit, ale já jsem tušila, kde Roklinka bude, a tak jsme šly nakonec správným směrem.

Zrovna, když jsem si říkala, jestli by někde neměla být značka, že máme přebrodit potok, vyskočil na nás elf s nataženým lukem a něco na nás křičel. Sindarština je takový pěkný jazyk. Měly jsme být dovedeny k Arwen, paní z Roklinky. Elf nám na cestu přes potok nabídl Glorfindelovy mokasíny. Málem jsem se složila smíchy. Glorfindelovy mokasíny byl ten nejlepší předmět v celé hře, i když byly velké a úplně mokré. Překročily jsme Bruinen, my i Pollyina skupinka, která nás došla, a jaly se stoupat vzhůru do krásného údolí Roklinky.

Paní Arwen na nás čekala ve svých zahradách, krásná, vlídná a celou dobu sedící rovně (i když podobnost s trolem se nedala popřít). Některým z nás naprosto učarovala. (Ehm.) Nějak jsme se nedomluvily, která z nás je která sestra, ale když nás Arwen požádala, ať jí nakreslíme Roklinku, okamžitě jsme se shodly, že Šárka je na to ten nejlepší člověk, ať je kterákoliv ze sester. Z druhé skupinky kreslila Aegeri. Oběma to trvalo dlouho. Elf z nás byl nějaký nervózní - nějak mě nenapadá proč…

Elsu už nebavilo tahat Pufodédr, tak jsme ho daly Arwen darem. Doufám, že si toho náležitě vážila.
Dostaly jsme od paní Arwen dobrou radu (už úplně nevím, jakou) a elf nás vyvedl na planiny Mlžných hor. Tam pro nás nastal kámen úrazu (všímáte si té chytré slovní hříčky?) - zaútočili kamení obři. Prvně jsme vůbec (jakože vůbec) nepochopily pravidla, jenom že to obsahuje spoustu házení kostkou; naštěstí nám Pollyina skupinka pomohla. Jaly jsme se házet a chodit od kolíčku k jeřábu, od jeřábu k ceduli, od cedule k lavičce, od lavičky zase k jeřábu. Umíraly jsme podezřele často. Doteď si nejsem jistá, jestli jsme správně pochopily, kdy že to máme natáhnout bačkory. Nakonec jsme si sedly a řekly si, že prostě poskládáme co nejvíc básniček, abychom zaplatily za všechny ty možná-smrti. Seděly jsme tam asi hodinu, ale zato to byla plodná hodina. Elsiny básničky byly nejlepší. Konečně jsme se vymotaly z obří pasti, a co nejrychleji se pustily dál.

Šly jsme kolem skřetího hradu a byla nám dána volba, zda vstoupit. Hrůzy Mlžných hor byly v našich myslích stále čerstvé, a tak jsme se rozhodly, že nebudeme riskovat, že se někde zasekneme na další hodinu, a hrad jsme přešly. Přišly jsme tak o skřetí babičku - škoda.

Vzápětí jsme narazily na pavouky - nápověda nás vybízela, ať použijeme skřetí dýku, kterou jsme získaly (v našem případě nezískaly, jelikož jsme skřetí hrad přešly), a my použily zlobří meč nalezený v jeskyni. Ani ve snu nás nenapadlo, že jsou to dvě různé věci - navíc jsme měly pocit, že jsme meč ještě nepoužily. Utekly jsme pavoukům a narazily na skřety. Kostky u skřetů nás stále ve smyčce vracely k pavoukům, jiná možnost tam nebyla. Nakonec se ukázalo, že nám chybí stránka z pravidel. Zaimprovizovaly jsme a vydaly se po modré cestě vyznačené na mapě, u které bylo napsáno: tudy utíkejte před skřety. Zařídily jsme se podle pokynu.

Sotva jsme dokončily náročný útěk podél podezřelého plotu, volal nám Gwaihir. Asi si všiml toho nápadného zpoždění, které jsme nabraly. My jemu jsme, oproti ostatním skupinkám, nevolaly ani jednou. Vyřešily jsme logickou hádanku (špatně) a vydaly se k děsivému tunelu, před kterým jsme si rozdělily Danielinu Kofilu. Jeden kousek zbyl.

Před tunelem seděl deprimovaný strážce, rozklepaný tak, že ani naše nabídka posledního kousku Kofily nepomohla, a mluvil o strašné potvoře v tunelu. Málem nás od cesty tmou odvrátil, nakonec jsme se však hrdinně vydaly dovnitř. Potvora Cink Kap (ať už to bylo cokoliv) byla skvěle psycho. A otravná. Prostě Irithin herecký výkon dne. Zatímco já se Šárkou jsme luštily obrácenou morseovku, Elsa s Danielou se snažily potvoru zabavit. Moc jsem neposlouchala (nákupní seznam byl mnohem zajímavější), ale na pesy jen tak nezapomenu. Potvora si obzvlášť oblíbila Danielu - skoro jsem myslela, že s námi půjde.

Za tunelem seděla Polly, úplně osamocená, protože její skupinka ji z různých důvodů musela opustit. Daly jsme jí poslední kousek Kofily. Elsa ji chtěla vzít sebou - a to mi zakázala nechat si trola!

Došly jsme k poslednímu milníku naší cesty - jakési zvířecí farmě s opravdovým olifantem! Vážně! Koukala jsem na něj jak u vyjevení. Jaly jsme se s Šárkou lovit králíky (pobíhající prakticky volně), ale žádného jsme nechytily. Elsa kreslila farmu a pak jsme se vyfotily u olifanta. Tam nás dohonili, k našemu velkému překvapení, Terka s Dominikem. Zapovídali jsme se a nakonec se tam sešly všechny tři skupinky. Bylo rozhodnuto, že poslední úsek cesty půjdeme spolu.


Ke Kosatcovým polím jsme sice došli z trochu jiné strany, než Irith zamýšlela, ale dorazili jsme. (Kosatcová pole - to že měla být ta informace, kterou nám Arwen dala? Vážně si na to nepamatuju…) Našli jsme Hildifonse živého a zdravého, ba dokonce oženěného. Nechtěl se vracet. Nakonec jsme ho přemluvili aspoň k návštěvě rodičů. Tak snad už v Kraji zůstane.
Pak už nás čekala jenom cesta zpátky domů s vyhlídkou večeře před očima.





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama