O Naději - Epilog

6. listopadu 2017 v 6:47 | Irith |  O naději - komplet
Protože se to jmenuje O Naději :-)



"Připlouvá loď!"

Elfí trubky byly jasné a čisté. Bílý přístav Alqualonde vítal další loď. Připlouvalo jich čím dál tím méně a příjezd každé další byl slávou. Mnozí příbuzní se znovu shledali, mnozí přátelé znovu objali.

Nerdanel nikdy neztratila naději. Od té doby, co byla zápověď zrušena, trávila svůj čas v Alqualonde. Přestěhovala si tam i svou dílnu. Ale dlouho už nic nevytesala. Sedm soch stálo v ateliéru samotných.

Trvala na tom, že je musí přivézt také. Sedm mužských postav, všechny strnulé. Věděli, všichni věděli, že jedna socha chybí. A Nerdanel doufá. Ostatní už naději ztratili. Jen ona a Erthiel, žena elfa, známého jako Makalaure, stály na molu pokaždé, když připlula další bílá plachta. Nikdy se nedočkaly. Ale pořád doufaly.

Tahle lodička byla menší, maličká. Dvě elfí ženy stály na konci dlouhého, bílého mola a trpělivě čekaly. Rudé a černé vlasy se splétaly ve větru a na pobřeží bylo slyšet racky.

Když lodička konečně přirazila ke břehu, vystoupila z ní postava. Ale nějak příliš malá na elfa. Chvíli stála na molu, ale pak se otočila.

"Půjdeš, Pěvče?" zeptal se Sam Křepelka a otočil se na Prvorozeného za sebou.

Pěvec jen tiše stál a pozoroval krásu před sebou. "Doma, jsem doma," zašeptal a vykročil půlčíkovi po boku.

Ten výkřik snad bylo slyšet až v Tirionu. Erthiel nedbala na ostatní elfy, nedbala na své dlouhé šaty a rozeběhla se jako o život.

Pěvec se zarazil. "Erthiel?"

Ale to už mu drobnější elfka prakticky skočila do náruče. Pěvec zavrávoral, ale oběma rukama jí objal. "Erthiel, melda."

Jejich rty se spojily a slzy smísily. Ale poprvé po dlouhých věcích to byly slzy smíchu.

Nerdanel objala svého druhorozeného syna. I ona plakala.

Sam stál opodál a sám pro sebe se usmíval. Náhle i on spatřil na konci mola postavičku. "Pane Frodo?"

Těsně předtím, než se rozdělili. Sam aby se šel přivítat s Frodem a Pěvec, aby odešel domů, se Pěvec na hobita obrátil

"Takový zázrak, jak je to vůbec možné? Už jsem nedoufal."

"Asi jsi svou vinu odčinil, Pěvče. Jak jsem říkal, Valar jsou milosrdní a odpouští. Ale podruhé už mi tohle nedělej. Jsem moc starý na to, abych držel elfí košile zaháknuté za zábradlí a nedovolil jejich majiteli skočit přes zábradlí."

Racek zakřičel a Pěvci se to poprvé zdálo jako křik radosti.

A Maglor se zasmál a objal svou ženu.

KONEC
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gil-galad Gil-galad | 7. listopadu 2017 v 18:50 | Reagovat

Teda musim říct, že jsem z toho konce trochu zklamanej. Po promyšlený psychologii cesty a sbližování se těch dvou mi tohle nějak přišlo hrozně spíchnuté horkou jehlou, velký skok jak dějově, tak pocitově. Těšil jsem se na prokreslenou psychiku Maglora při shledání s manželkou a Nerdanel a nakonec to bylo takové neslané nemastné nic.
Ale celkově se mi ta povídka líbila, hlavně námětem. Určitě piš dál, máš potenciál a chce se to vypsat. (Určitě jsem ve tvém věku nepsal lépe, spíš naopak. :D )

2 Drozd Drozd | 7. listopadu 2017 v 19:18 | Reagovat

Povídka působivá a místy napínavá až na doraz! Od začátku jsem doufal v naději, jo. Předposledně ty provazy vyprávění fakt docela škrtily a já čekal patetickou záchranu hejnem racků, nebo letkou labutí... Ale pak přijde spodní prádlo a malý hobit,který jím zachrání jednoho z Prvorozených! Může to znít málem jako parodie, ale podle mě je to docela v Tolkienově duchu, alespoň jak mu rozumím. Působivé!

3 Irith Irith | Web | 7. listopadu 2017 v 22:56 | Reagovat

[1]: Jop, nejsi první kdo to říká. Možná jsem to měla udělat dále, ale já stále nevím. Jak řekla Tani, přišlo mi to pak až "příliš radostné". Ale rozhodně díky moc za jakoukoliv kritiku :-) Jop, jednou možná dotáhnu Aredhel, přeci jen mám tam ještě tu vůli několika let věkového rozdílu :-)

[2]: Tohle bylo takové trochu zoufalé řešení nedostatku inteligentních nápadů. Labutě my přišly patetické a nakonec jsem si říkala, že bude takové docela příznačné a vtipné, když se chudák elf prostě netrefí :-)

Jinak moc děkuji všem čtenářům za zpětné vazby!

4 Ithilwen Ithilwen | 4. února 2018 v 20:05 | Reagovat

[3]: Žádný problém, taková záchrana je zase víc hobití :-D.Báječná povídka!

5 Clarissa Clarissa | 7. dubna 2018 v 21:07 | Reagovat

Konečně dočteno. Docela zírám, jaká se z tebe stala znalkyně Silmarillionu. :-)

Povídka určitě působivá, i když já osobně si Maglora představuji poněkud méně zahořklého a melodramatického, a spíš víc melancholického. Moc se mi líbila ta záležitost se spálenou rukou, kvůli které už nemohl hrát - byl to takový ten poslední hořký "kopanec", který Maglor od starého života dostal a který mu ho neustále připomínal.

Moc se mi líbil ten "neoficilní prolog" od Tani, ten byl opravdu dechberoucí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama