Tábor 2017 - Dvě věže - IV.

7. října 2017 v 10:40 | Polly |  Tolkienovské akce
Začínáme druhý táborový týden a tím se mění i vypravěč našeho dobrodružství. Následující zápisky budou z Pollyina pera.


29. července, sobota

Celé ráno zabralo domlouvání dvojiček Froda a Sama. Směli jsme totiž udělat jednu hlavní dvojici, která byla jasná už od začátku, a pak také několik alternujících. A čím více jich bylo, tím lépe. Pokud totiž hlavní dvojička v úkolu selhala, ještě byla možnost, že některá z těch náhradních dvojiček situaci zachrání. Nakonec se nám povedlo sestavit dvojice tři: Mareček a Šimon, Irith a já a poslední byly Lucka s Třezalkou. Přičemž vždycky prvně jmenovaný měl roli Froda a druhý z dvojice byl Sam. Ostatní vyfasovali roli společníků na cestě, ale nemohli se nijak zapojovat.

Pak už jen zbývalo sbalit si věci na cestu, velké zavazadlo připravit na hromadu s odvozem a psychicky se připravit na cestu na místo Emyn Muil, lidově též zvaného Černolice. V tábořišti jsme se ještě rozloučili s těmi, jež za námi měli dorazit povozem, a byl čas se vydat na cestu.

Nejen, že nás cestou tížilo pomyšlení na všechna nebezpečí, která nás mohou potkat, ale zpomalovaly nás také luky, které jsme s sebou museli táhnout kvůli případným náletům černých jezdců na létajících stvůrách. Tentokrát jsme je totiž mohli jak odeklít sedmi zásahy za použití správné hlášky, tak po dvou zásazích šípem do trupu se černý jezdec musel stáhnout - zabili jsme mu zvíře a on jaksi padal volným pádem za Sauronem, aby si obstaral jiného mazlíčka.

Tak jsme vyrazili, cestou jsme si ještě udělali malé zaučení, jak se luk vlastně drží, jak se zakládají šípy, ale během chůze se to učí opravdu blbě. Navíc, když část skupiny křepčila vepředu a my jsme za nimi pobíhali a snažili se neupustit nic do silnice.

Každopádně jsme první lekci zdárně zvládli, a tak už jsme mohli udělat dlouhého hada po cestě přes Halouny. Ovšem od lesa nás dělil dlouhatánský kopec, jenž se nám zarputile snažil naše plány překazit. A nakonec se mu to i podařilo a s příchodem do lesa jsme se rozloučili s Tani, která usoudila, že se zraněnou nohou celou cestu neujde a vrátila se zpět do tábora, že se nechá svézt autem.

Šárka mezitím vyhlásila hru "hledá se modrá turistická značka" a v zástupu jsme se jali prodírat křovím a přes malé pěšinky projít až na normální cestu. Luky se nám neustále zachytávaly za okolní vegetaci, ale pokračovali jsme dál. Naše strategické rozmístění vždy Sam a Frodo vedle sebe ale kazil Černý jezdec, který se s hlavním Frodem často zapomínal vzadu a o něčem spolu diskutovali. Naštěstí však jeho proměně v černého jezdce předcházela minimálně operace nandání černé škrabošky a také nepřehlédnutelná vlna strachu, která nás všechny zasáhla, takže jsme se vždy před akcí stihli přeskupit. Bojovali jsme statečně a dokonce se nám povedlo černého jezdce dvakrát vysvobodit.

V obědovém čase měla Šárka vymyšlené občerstvovací místo, krásné jezírko. Ale přestože bylo v mapě jasně naznačené, naživo jsme ho nemohli vůbec najít. A tak se poprvé (a možná i naposledy) ukázalo, že aby člověk našel vodu, musí jít do kopce… Ano, jezírko totiž bylo obklopené ze všech stran vysokými skalami.

Po obědě nastal čas se vydat dále. Přestože nás hraničář Šárka uklidňovala, že jdeme nefrekventovanými cestami, zdálo se nám, že pocestné míjíme nějak často. Jednou to bylo až tak vážné, že jsme se museli plazit, aby nás z nedaleké cesty nezahlédli Nepřítelovi skřeti. A řeknu vám, plazit se s tím velkým lukem je tedy zážitek. Naštěstí jsme však nebyli spatřeni a mohli jsme pokračovat dál.

Cesta probíhala poměrně jednotvárně, útoky černých jezdců, přepočítávání naší skupinky, jestli jsme opravdu všichni (Sam a Frodo). A také schovávání se před pochodujícími skřety. Nohy nás už docela bolely, takže jsme nadšeně vítali každou příležitost k odpočinku.


Na posledním úseku naší cesty jsme potkali zvláštního skřeta, jel na vrrkovi! A dokonce se tvářil jako můj otec. No, řeknu vám, bylo to překvapivé setkání. Prohodili jsme pár slov a každý z nás se znovu rozešel svou cestou. Díkyeru, že jsme se nepotkali na žádné akční části (měli jsme často ve zvyku na chvíli vždy zatarasit cestu. No, uznejte sami, že boj o život je důležitější než nějaký bezpečný průchod pocestných) ale při obyčejném pochodu. Už i tak to musel být docela zážitek vidět tam skupinku podivně oblečených individuí v pláštích za parného dne, jak se táhnou s luky a sotva pletou nohama.

Na místo jsme přišli přesně včas a tak jsme unavení a bez vody přesně ve čtyři hodiny odpoledne stanuli pod Emyn Muil. Výhružně se nad námi tyčil a nejednomu z nás začal běhat mráz po zádech při pomyšlení, že ho máme ještě dnes zdolat. Počkali jsme na Verunku a mohli jsme se do toho pustit. Probíhalo to přibližně podobně jako loni, to znamená, že nad skalami se rozložil tábor, vybraní jedinci obdrželi sedáky a čekali na další instrukce, zatímco se všichni ostatní pustili do svačení a volné zábavy (a popíjení entí polévky, tentokrát s Aloe vera!)

(I: Jak prohlásila Třezalka, když stanula na dohled Emyn Muil. " Nutně teď potřebuju pití se třemi S - sladký, studený a strašlivě nezdravý)

Zdá se, že Laisi slevila ze svých loňských předsevzetí, protože to skončilo tak že mě skoro až prosila, ať si s ní, Falkem, Jixipen a Luckou zahraju hazardní quenijské pexeso. S tím, že jsem jen dostala limit, že končím, jakmile vyhraju deset zlatek (je jedno, kolik do té doby prohraju) No, nakonec jsem sebrala poslední dvě dvojice a tak si vydělala 11 (čistý přírůstek 6, což není zas až tak vydřidušské pro ostatní, ne? (I: Zvláště, když ostatní mají čistý přírustek horko těžko dva až tři)). Pak jsme hráli ještě naše pexeso s kytičkami, které jsme udělali jako dárek pro Šárku a tedy… když se hledají trojice, je to hned o něčem jiném.


(I: Ehm… hráli… Po slaňování jsem objevila zoufalou Polly, jak sedí na zemi nešťastná, že s ní nikdo nechce hrát. Tak jsem jí navrhla přátelský souboj v kytičkovém pexesu. Nejsem takový sebevrah, abych s ní hrála o peníze, vážně jsem ty zlatky potřebovala na luk. Nakonec jsem ale prohrála jen o dvě trojičky.)


Ve slaňování skály se myslím vystřídali všichni, kterým to zdravotní stav dovoloval. První šli, jako už tradičně, Sam a Frodo (tedy Šimon a Marek). A po nich bylo pořadí celkem zamotané, jelikož to bylo určené také velikostí sedáků, které zrovna byly volné. Když jsem šla na řadu já, slaňovala zrovna Lucka. Nějak na ni situace dolehla a začala mít hrozný strach, přitom byla na skále xy metrů nad zemí. Třezalka ji ihned začala zezdola podporovat a snad všichni se k ní postupně přidali. Bylo to od nich neskutečně krásné a nakonec se Lucka statečně odhodlala zbytek cesty slanit a stala se tak hrdinkou dne. Já jsem mezitím měla těžkou chvilku při hledání cesty na začátek trasy, a když jsem stála nad tou skálou a měla jsem se zavěsit do lana, naprosto jsem chápala, jak velký mohla Lucka mít strach a obdivovala jsem všechny, kteří to dokázali přede mnou. Ale nakonec se to podařilo i mně.


Frodo se Samem měli pak ještě soukromý quest slaňování po starém způsobu - bez sedáku či karabiny, kdy se jistili jen rukou. Marek to zvládl bravurně, ale tolik si u toho spálil ruku, že se rozhodlo, že to jako heroický výkon stačí a další slaňování bez pomůcek již nebude.

Pak následoval přesun dolů pod skály, večeře a připravování spaní. Ještě jedna lezecí trasa, tentokrát na lezení vzhůru, však moc nadšenců nenalákala, a tak ji vyzkoušela jen Irith, která to zvládla bravurně až na vrchol, a já. Byl to takový pokus, jestli si to můžu ještě po pěší túře dovolit a také jsem moc toužila po tom si to vyzkoušet. Na začátku, mě Verunka chtěla přesvědčit, že když spadnu tak se nic nestane a jisticí lano mě zachytí. Ale při pokusné pádu to se mnou hodně smýklo na stranu a já ve snaze uchránit kolena před nárazem do skály jsem nastrčila záda a bok. Takže poté jediná myšlenka, která mě doprovázela celou cestou nahoru, byla: "nesmíš spadnout, hlavně nesmíš spadnout".

Před vrcholem jsem to vzdala a již bezpečně jsem se vrátila na právě probíhající večeři.

(I: Když jsem lezla nahoru já, celou cestu mě doprovázela krásná hudba, linoucí se z elfích fléten, bylo to… epické)

Laisi nás po malé chvilce opustila a tak se večer pomalu přehoupl do již odpočinkovějších aktivit. Nejnezapomenutelnější z nich byla bezpochyby debata o tom, kdo z nás má nejhezčí nohy (a poté i lýtka, stehna, ruku, uši…). Strhla se velká diskuze a každý byl donucen svou nohu ukázat. Nakonec byli tři favoriti. Irith, pro kterou hlasovala… Irith. Ale zato tak vehementně, že to nešlo přeslechnout. Já, která jsem měla celkem slušnou základnu hlasů, a pak Lucka, jejíž krásu nohou byla ochotná uznat dokonce i Irith (prohlásila, že moje určitě ne, ale Lucky docela ujdou).

Bohužel se do této debaty nezapojili všichni, neboť jim to přišlo jako téma, u něhož není vhodné se zastavit na déle než dvacet minut. Ale myslím, že nakonec byli všichni spokojení. I Gabča, která během večera dostala od Falka celou sadu šperků z korálků (prý na svatbu s Aragornem).

Již se na naše nouzové tábořiště snášela tma, a tak se společnost pomalu rozpouštěla a jedinci zalézali do spacáků. Jen Irith a Tani se najednou zničehonic ztratily. Docela mě to vyděsilo, protože jsem si odešla vyčistit zuby a pak jsem u našeho místa na spaní neviděla ani Irith, ani Pomněnku ani Tani. Pomněnka se pak vrátila, ale holky nikde. Tak jsme o nějaké době čekání prostě zalehly s tím, že dorazí. A ono nic, pořád nic a ještě pořád nic. Začala jsem se bát, jestli je všechno v pohodě, ale Pomněnka se mě snažila uklidnit. Až ve chvíli, kdy už jsem byla v takovém tom stavu před usnutím, se přiřítily vytlemené na celé kolo a nadšeně vyprávěly o tom, jak na ně zuřivě zaútočila kočka a hrozně je vyděsila. Tak fajn, no.

I: Jednak, Šárka věděla, kam jdeme, stačilo se zeptat :-). A pak ta kočka byla fakt děsivá. Úplně černá. Tani ji v legraci nazvala Tevildo. Ale to nevěděla, jak moc nás Tevildo vyděsí. Kolem vás je tma jako v hrobě a najednou se kus od vás zaleskne ve tmě černé tělo… Tani nakonec přiškrceně prohlásila, jestli si nemůže sednout vedle mě. A když pak na nás kočka jednou vyskočila, Tani se mi prakticky vrhla do náruče. V životě bych neřekla, že budu takovou oporou proti strachu zrovna já.)


30. července, neděle

Ráno jsme všichni vyhlíželi entí polévku, naštěstí ještě zbyla nějaká ze včerejška. Posnídali jsme a pomalu si začali balit spacáky. Poté přijelo auto s dalšími surovinami na snídani, Laisi a pár dalšími lidmi. Druhé kolo snídaně bylo velmi příjemné a rovnou jsme si udělali i svačiny a doplnili vodu. Dnes byl totiž na programu mimo jiné i návrat do tábořiště. Nakonec se to vyřešilo tak, že na pochod přes Mrtvé močály se vydala menší skupinka a autem jela do tábořiště mnohem větší část, než z něj včera odjížděla. Ale protože má auto jen omezený počet míst, zůstaly jsme já, Pomněnka, Tani a Falko čekat na druhou várku. Času bylo dost, tak jsme se rozhodly, že si budeme zpívat a Falko nám všem udělala náušnice na Brány léta. Po návratu do tábořiště jsme se pustili do vaření jídla a nějakých podobných příprav pro později příchozí. O cestě přes mrtvé močály vám nejspíš něco řekne Irith.

(I: Vyrazili jsme na cestu za stále diskuze o dracích. Zatímco k Emyn Muil jsme přicházeli dost roztříštěně, zpátky jsme šli všichni pohromadě a vesele se bavící. Ale hnedle nás čekal první úkol. Šárka našla vhodné jezírko a prohlásila, že musíme Froda a Sama dopravit na druhý břeh tak, aby se vůbec nenamočili. Bud je musíme přenést, nebo přes jezírko něco položit jako most. Ovšem jediná vhodná věc v okolí byl krmelec a ten jsme se vzít neodvážili. A tak nezbývalo než nosit.

Nina se zula do sandálů, ale nakonec jsem oba kluky přenášela na zádech já a Nina mě podpírala. Naboso jsem se do bažiny vstoupit neodvážila, takže jsem tam vešla v botech. Nebylo to tak strašné, jen jsem je měla pak problémy vysušit.



Zatímco ostatní byli na začátku touto představou dost zděšení, nějak je to chytlo a dalšího úkolu - projít asi půl kilometrů korytem potoka, se zhostili s nadšením. Vesele jsme si capkali vodou v botech a ze břehu nás fotil Černý jezdec.


Snažila jsem se pak ještě přesvědčit Šárku, ať vlezem (v šatech, aby to bylo kompletní) do toho včerejšího jezírka, ale nepodařilo se mi to. A to jsem se fakt snažila!)

(Proč jsem jenom vodil hobity do vysoké trávy?)

Večer nás čekalo v domě jen vyprávění o průchodu přes Mrtvé močály, kterého se skvěle zhostila Irith a poté workshopové kolo, nejspíš nějaký kuchařský ws, a pak odpočinkové. A od zítřka budou začínat Stříberčiny rozcvičky. Ač to na první pohled zní nebezpečně, byla to opravdu legrace a ti, kdo tam byli, velmi rádi přišli další den znovu. A znovu a znovu (pokud dokázali brzy vylézt ze spacáku).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama