O Naději - II.

4. října 2017 v 7:21 | Irith |  O naději - komplet
Druhá kapitola povídky. A první interakce Sama a Pěvce, na jejich cestě na Západ.


Sam sledoval záda svého společníka, který se opíral o zábradlí lodě a zpíval. Samovi ta píseň nic neříkala. Nebyla Obecnou řečí. Možná to byla elfština. Ale taková jiná, nikdy nic takového neslyšel. Pečlivě poslouchal a přitom si začal elfa před sebou opatrně prohlížet. Byl… přinejmenším zvláštní. Sam měl z něj neskutečně nepojmenovatelný pocit. Ač si to nedokázal v hlavě příliš srovnat, zdálo se mu, jako by byl elf… jen napůl skutečný. Nevyzařoval tu pevnou, poctivou podstatu, na kterou byl Sam zvyklý. Nebylo to tak, že by se mu rozplýval před očima nebo tak něco, ale přesto, přesto z něj měl Sam podobný pocit jako z Froda, tam, na konci jejich cesty na úpatí hory Osudu. Jako by byl se skutečným světem svázán jen napůl. A když se Sam díval koutkem oka, mohl zachytit jemnou, mihotavou vnitřní záři, rozplývající se jako aura kolem těla jeho společníka. Když se však podíval přímo, nic neviděl.

Sam byl zmatený. Nebyl na takové věci zvyklý. A i když za svou cestu s Frodem zažil kouzel a čar víc, než bylo zdrávo a než by si býval přál, nezvykl si.

Podobný pocit měl snad jen v Lorienu, stejný pocit neskutečna, nebo, lépe, něčeho strašně, strašně moc vzdáleného. Ale, Sam potřásl hlavou, ani ne tak vzdáleného místem, vzdáleností. Ale vzdáleného… časem. Sam si svůj pocit neuměl vysvětlit lépe, než že elf, ač téměř na dosah ruky, je ve skutečnosti neskutečně daleko, daleko v jiném čase. (4)

Ve chvíli, kdy dospěl Sam myšlenkami až sem, zarazil se a přejel si rukou čelo. Byl starý, unavený a takovéto podivné myšlenky už nebyly nic pro něj. Bylo to příliš složité, příliš neuchopitelné. A Sam nikdy neměl rád věci, kterých se nemohl dotknout.

Elf dozpíval a na lodi se rozhostilo ticho. Po pár minutách si Sam opatrně odkašlal. Měl dojem, že by měl nějak zahájit konverzaci, prohodit pár zdvořilých slov a konverzačních frází.

Váhavě otevřel pusu, ale nevyšel mu z ní ani hlásek. A v tu chvíli si totiž Sam vzpomněl. Tenkrát, na břehu, když se loučili s Frodem. Tehdy tam tenhle elf byl. Seděl u vody a… plakal? Sam od té doby na tento podivný výjev skoro zapomněl. Teď se mu však vrátil s plnou silou a Sam se zarazil. Nikdy předtím elfa plakat neviděl. A ještě k tomu tak podivného elfa. Kdo to byl? Co byl zač?

Elf se pomalu otočil. Sam s sebou bezděčně cuknul. Aby své gesto zamaskoval, lehce si odkašlal, než konečně promluvil.

"Jmenuji se Sam, Sam Křepelka," řekl a lehce zčervenal, když si uvědomil, jak hloupě to znělo.

Chvíli bylo ticho, ve kterém se Sam zoufale snažil očima nesledovat elfovu popálenou ruku. Děsila ho a on měl neustále tendence ji pozorovat. Věděl, že je to nesmírně neslušné, ale nemohl si pomoci. Bylo to stejné, jako když úplně malý ležel v postýlce ve své rodné noře, maminka mu dovyprávěla pohádku na dobrou noc, přikryla ho, dala mu pusu na čelo a zhasla svíčku. A Sam teď ležel ve tmě, vedle sebe slyšel tiché oddechování svých sourozenců, ale on sám usnout nemohl. A pak, najednou, zahlédl na stropě temnější stín. "Pavouk!" blesklo hlavou malému hobitkovi a Sam pocítil strach. Už už se nadechl, že zavolá maminku, aby ho před pavoukem zachránila, aby pavouka vzala a odnesla ho pryč, ale pak si uvědomil, že to nemůže. Jak to maminka říkala? Odešli i s tatínkem pryč, tancovat. Nebyl tu nikdo kromě něj a jeho spících sourozenců. A Sam měl takový strach. Pokusil se schovat hlavu pod peřinu, ale zase jí rychle vytáhl. Co když, co když se pavouk spustí dolů? A on, Sam o tom ani nebude vědět? A tak ležel s očima vytřeštěnýma a sledoval pavouka. Bál se ho třeba jen na chvíli spustit z očí, bál se toho, co by mohl pavouk udělat. Probděl tak půlku noci, a když se ráno vzbudil, pavouk už tam nebyl.

Sam teď měl úplně ten samý pocit, pocit, že musí spálenou ruku pozorovat, kontrolovat ji. Ale věděl, že to nesmí A tak tam nerozhodně stál, oči upřené do země a snažil se odolat pokušení a nezvednout je k popáleným prstům.

"Říkej mi Pěvec," ozval se po chvíli tichý hlas a Sam si uvědomil, že elf mluví na něj. Zvedl k němu oči.

"To je zvláštní jméno," odpověděl hobit.

"Je stejně dobré jako jakékoliv jiné."

Pak bylo znovu ticho, ve kterém se Pěvec díval kamsi k obzoru a Sam zoufale hledal nějaká konverzační témata.

"Co to bylo za jazyk?" vybreptal nakonec. "Slyšel jsem už elfštinu a tohle bylo trochu podobné. Ale ne tak úplně. Některá slova byla jiná."

Elf chvíli strnul a pak sklonil oči k půlčíkovi. "Slyšel jsi elfštinu, říkáš? Ne, půlčíku, neslyšel jsi nic než ozvěnu nižšího jazyka. Tohle byla quenya taková, jakou se jí mluvilo v Západní říši."

"Nikdy jsem tuhle elfštinu neslyšel."

"Ani jsi nemohl, nemluví se jí. Kdysi před dávnými časy byl náš jazyk zakázán, odsouzen. Byl nám sebrán a my museli zapomenout svá jména i písně. Zachoval se, ano, jedna jeho ozvěna. Ale to není nic než ozvěna," elf se na Sama nedíval. Oči měl upřené někam do dálky a hlas měl plný tiché bolesti a odevzdanosti.

Sama to zarazilo. Neměl hlavu na hádanky ani na bolest. On sám vždy věřil v milující rodinu, dobré jídlo a šťastné konce. Tohle tiché utrpení mu bylo cizí.

"Zbylo jen málo těch, kteří jim mluví. A jen hrstka jich umí mluvit tak, jak zněl kdysi, tam daleko," šedé oči se konečně zabodly do těch hnědých.

Sam možná nebyl jedním z nejbystřejších hobitů, ale v lidech se vyznal. A poznal, kdy je lepší mlčet a dál se nevyptávat. Vzápětí ho přemohlo široké zívnutí.

"Dá se tady na té… lodi najít něco jako postel? Rozumíte, čtyři nohy, peřina, polštář, měkká matrace. Já nevím, jestli si na to vy elfové potrpíte, přece jen, když spíte v těch věžích, na talanech v korunách stromů a tak. Neurazte se, to rozhodně ne, ale nejsem elf. Uvítal bych něco… obyčejnějšího. Nějakou pořádnou duchnu, aby se to nehýbalo ve větru a nekinklalo. Máte tady něco takového? Víte, jsem už starý a unavený," breptal Sam neobratně, rozpačitý ze svého společníka.

"Starý?" řekl tiše elf. "Myslíš, že jsi starý, dítě? A unavený? Co ty můžeš vědět o únavě a o stáří? Prožil jsem všechny věky slunce a mnohem více. Jsem starší než Artanis, které se teď říká Galadriel a mnohem starší než Elrond. Co můžeš vědět o únavě?"

To nebylo zrovna vstřícné a povzbudivé. Když se elf odmlčel, opět to vypadalo, že je duchem nepřítomen.

"Ale tvá otázka, co se týká postelí… následuj mne, prosím," prohlásil nakonec a odlepil se od zábradlí. Když procházel kolem Sama, na moment zvednul spálenou ruku a hobit s sebou na ten pohled škubl.

Pěvci se něco mihl ve tváři, ale ani se nezastavil a pokračoval dál.

Sam popřál Pěvci neuměle dobrou noc, pohled přitom bázlivě upjatý k té ruce a šel zkontrolovat postel. Ano, k jeho obrovskému uspokojení tu postel opravdu byla. A jak si Sam hbitě ověřil, byla i správně měkká a nadýchaná. Ne že by elfům nevěřil, to samozřejmě ne, ale měl již přeci jen staré kosti a trochu toho pohodlí více než vítal.

Obrátil pohled k posteli naproti. Tu měl zřejmě obývat Pěvec. Ten se ale ke spánku zatím nechystal. Když Sam usínal, ukolébávaly ho nezřetelné tony písně.

***

"Otče, blíží se pobřeží!" elfí hlas byl dychtivý. Tak moc toužili dosáhnout země. Nenáviděli každou další sekundu, kterou museli trávit na bílé palubě. Sice byla všude kolem tma, ale bystré elfí oči jí dokázaly proniknout a odhalit čáru přílivu. Konečně.

Znovu vytáhl meč z pochvy. Zdálo se mu to, nebo na čepeli i po pátém přeleštění zůstala krvavá stopa? To moře ho fascinovalo a děsilo. Možná ho s Teleri opravdu pojilo víc, než jen láska k hudbě. A nebo také mnohem méně. Kolik jich zabil? Přestal počítat. Moře dunělo a Kanafinwe se nemohl zbavit určitého zaujetí. Pomaličku začínal chápat proč Teleri… Ne! Na to nemyslet. Ne teď.

"Výborně! Bál jsem se, že se nás pokusí zastavit. Na moři jme nejzranitelnější," otcovy oči ho probodly skrz naskrz a Kanafinwe se lehce poklonil. Nakonec mu to ale nedalo, a opatrně se zeptal.

"Otče, myslíš, že opravdu bylo moudré nechat Nolofinweho na druhém břehu? Jsme oslabení. Nepřítel nás může napadnout hned při přistání. Kdybychom raději rozložili síly rovnoměrněji, nebo počkali než…," nedopověděl.

Feanáro se prudce otočil a vlasy mu zavířily kolem hlavy, když vykročil ke svému synovi. Položil mu ruce na ramena a donutil ho podívat se mu do očí. "Nemám v úmyslu čekat na pomalé a nevěrné. Ať si poradí, jak umí. Ať si bratříček poradí, jak umí, teď když mu jeho rozeklaný jazyk nepomůže. Ať se vrátí, ať si jde prosit k Valar o odpuštění! Ať se jako pes plazí a škemrá, aby mu pán hodil ohlodanou kost!"

Kanafinwe se díval otci do očí a poprvé tam spatřil to, co jiní viděli už předtím.

Šílenství

Pěvce hobit našel sedícího na palubě lodi, zády opřeného o stožár s bělostnou plachtou. Byl zcela bdělý. Sama zajímalo, jestli vůbec spal. Ale, jak si Sam vzápětí uvědomil, kdy vlastně viděl nějakého spícího elfa? Legolas také nikdy nespal, když putovali se Společenstvem. Jen přecházel s otevřenýma očima. Možná, že elfové nepotřebují spát. Nebo spí jinak. Třeba spí, i když jsou bdělí. Spí vlastně pořád a nerozlišují vědomí a nevědomí.

Sotva Sam dokončil myšlenku, Pěvec se zvedl na nohy a nabídl mu snídani. To hobit nečekal. Nečekal, že se elfové budou zabývat něčím tak… obyčejným a přízemním, jako byla snídaně. Upřímně se bál toho, že bude odkázán jen na nějaký lembas, který si najde v zásobách sám. Rozhodně nečekal hostinu, kterou mu Pěvec ukázal. Sam se radostně pustil do jídla.

Celou noc si sliboval, že se bude chovat slušně. Na spálenou ruku si zvykne, nebude se jí tak iracionálně bát. Jeho předsevzetí ale vzalo za své, když mu elf naléval vodu. Zdravou rukou svíral karafu za skleněné ucho a druhou paží si ji zespodu přidržoval. A Sam si nemohl pomoci a cukl s sebou. Prostě si nemohl zvyknout.

"Pěvče?" oslovil ho Sam po nějaké době usilovné, alespoň ve svém případě, práce, a muž zvedl hlavu.

"Máš s řízením lodí velké zkušenosti? Kolikrát jsi se už," Sam zaváhal a nakonec to slovo vyslovil se špatně skrývaným odporem, "plavil?"

Trvalo dlouho, než Pěvec odpověděl, a když tak učinil, byl jeho hlas prázdný a suchý. "Plavil jsem se. Jednou."

"A kde? Byla ta cesta dlouhá? Kdy to bylo?"

"Tehdy byla tma. Bylo to předtím, než vyšlo slunce i měsíc. A moře bylo jiné. Klidné jako teď, ale tehdy to byl děsivý klid. Klid před bouří."

Sam se zavrtěl. Býval by dal přednost veselejšímu společníkovi. Pěvec ho už zase děsil. Poznal Galadriel, velkou elfí paní, také studenou a vzdálenou. Ale ta uměla roztát, byla najednou jako děvčátko, veselá a bezstarostná. Tenhle elf byl ale všechno jen ne veselý a bezstarostný. Nemluvil, ale spíše pronášel výroky. Jako nějaká oživlá socha. Bude to melancholická cesta.

"A proč ses tedy vydal na tuhle plavbu se mnou, jestli tě moře děsí?" vzápětí se Sam za svou otázku zastyděl. Proč asi všichni elfové odplouvají? Nu což, hlava už není, co bývala.

Odpovědělo mu neveselé ušklíbnutí a Samovi se zachvěla víčka, když Pěvec zvedl poraněnou ruku, aby si odhrnul prameny vlasů z čela. Elf si Samova pohledu všiml, ale nic neřekl, jen tváří se mu mihla neurčitá emoce.

"Moře mě neděsí. Znám moře lépe než mnoho těch, kteří se po něm plavili. Slyšel jsem hukot vln, když narážely na bělostný písek, naslouchal jsem mu, když mluvilo jemně i když řvalo v hněvu. Pěna jak labutí křídla, když se rozlétnou po modravé obloze. Vím, jak mluví skály i písek, naslouchal jsem šepotu myriád tisíc slaných slz a zpíval s nimi," Pěvcovi se lehce zamlžily oči, když vyprávěl. Sam se po chvíli začal v básnických přívlastcích naprosto ztrácet.

"Mluvíš o něm, jako bys ho zároveň měl strašlivě rád a přitom nesnášel."

Pěvec pomalu přikývl. "Ano. Je úchvatné a kruté. Krásné a strašlivé. Pojď!" Najednou se zvedl a vyběhl na palubu. Sam ho pomalu následoval. "Říkají, že v něm zní hudba Ainur," Pěvec se opíral o zábradlí, oči upřené na mořskou hladinu. "Slyšíš ji?"

Sam se zaposlouchal. Měl neodbytný dojem, že hudba Ainur, alespoň co o ní slyšel od Bilba, neměla znít jako šššš-hůš. Ale přesně to teď slyšel. Ššššš. Úder srdce. Hůš. Tak nějak si nedovedl představit všechny ty vznešené mocnosti, jak zpívají zrovna tohle. Raději mlčel.

"Je krásná. Fascinující. A nebezpečná."

Sam se nepřel, i když mu šššš-hůš nijak nebezpečné nepřipadalo.

"Jak bych mohl nenávidět něco tak krásného?"

"Ale…," Sam to nechápal. Pocit vzdálenosti byl teď ještě silnější, i když si Sam aktuálně nebyl jistý, jestli nejde prostě jen o to, že je elf šílený. Blázen. Prostě mu přeskočilo. Vzápětí se Sam zastyděl, že mohl mít takovou myšlenku o někom z Prvorozených a tak jen vzdychl a zakroutil hlavou. Tak tohle bude ještě složité.

Vzápětí jim nad hlavou přelétl racek. Hlasitě zakřičel a snesl se na stožár. Pěvec zblednul.

"Je nenávidím," vypravil ze sebe nakonec a racek mu jako v ozvěně posměšně zakrákal v odpověď.

"Racky? Vždyť jsou to takoví krásní bílí ptáci, silní."

"Strašliví."

Pěvec se od něj odvrátil. "Racci křičí o vině a trestu a neznají slitování. Pořád jenom křičí, nedají klid."

Byla to spíše píseň, než slova.

"Kráčeli jsme ve tmě a za zády se nám ozývaly výkřiky. Písek už dávno nebyl bílý a žal už dávno ne náš. A moře se vzdouvalo a drtilo. Ničilo. Ukradené klenoty nás nikdy neměly přivézt ke zdaru."

Sam si zacpal uši. Ta slova do něj bodala jako dýky. V mysli mu samovolně vyvstávaly šílené obrazy. Těla, zborcená krví. Stříbro a zlato, tiše pochodující po břehu. Moře, zlobně se vzdouvající v zeleném baldachýnu, který ukončil životy mnohých. A racci, bělostní ptáci, kteří kroužili vysoko, vysoko nad hlavami zástupu a křičeli do světa vinu.

"Moře nás odvezlo pryč. Ztratili jsme domov, ztratili jsme… otce."

Vzápětí si Pěvec všiml Samova zděšeného pohledu a ihned umlknul. Vidění přešlo.

Sam zaváhal. "To je mi líto, co jsi říkal, muselo to být strašné."

Pomalu natáhl ruku a pohladil elfa po paži.

"Proč? Za všechno si stejně můžeme sami, všechno je jen naše vina."

"Ale vina se dá odčinit, trest se dá prominout," začal Sam, ale byl přerušen.

Pěvec se mu vytrhl. "Ne! Mlč! Nic nevíš, nic o tom nevíš! Neopovažuj se… Nic neříkej. Jsou to lži, všechno jsou to jen lži!" vykřikl, prudce se od něj odvrátil a seběhl do podpalubí.

Ani té noci nespal elf v jejich kajutě.

***

4) Vyjádření toho zvláštního "blednutí", které Eldar ve Středozemi postihlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Drozd Drozd | 4. října 2017 v 14:29 | Reagovat

Rozhovor přes Moře je silný....
Slyšení Hudby Ainur ve vlnách-ten kontrast mezi hobitem a elfem,mě pobavil i zatajil dech.
Sudba a Naděje...

2 Alatáriel Alatáriel | 4. října 2017 v 16:18 | Reagovat

To je nádherne napísané. Nedočkavo čakám na ďalší diel😍

3 Irith Irith | Web | 4. října 2017 v 17:07 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)

[2]: Taktéž děkuji mnohokráte. Další díl by měl vyjít snad cca za týden, spíše dříve.

4 Gil-galad Gil-galad | 4. října 2017 v 20:25 | Reagovat

Ten Křepelka je takový bodrý a prostý a prostě docela Samovitý. Maglor řeší svou tisíciletou depresi a on se pídí po duchně. :D Moc se mi líbí kontrast těch charakterů. Mám pocit, že Maglor někoho takového potřeboval potkat. Fakt jsem zvědavý, jak se to bude vyvíjet po příjezdu.

5 Laisi Laisi | 4. října 2017 v 22:46 | Reagovat

Ta psychologie je fakt pěkná. Fandím Ti.Jenom... neměli by tu loď třeba aspoň kormidlovat? :D

6 Irith Irith | Web | 5. října 2017 v 19:20 | Reagovat

[4]: Děkuji!

[5]: Jo, o tom jsem uvažovala. Nakonec jsem si řekla, že to jsou elfí lodě, plující na Západ a že takové nepotřebují kormidlo. Nevím, nakolik je tato úvaha kanonická, ale přijde mi to takové... poetické.

7 Laisi Laisi | 5. října 2017 v 22:10 | Reagovat

[6]: Kánonické to asi ani není, myslím, že takovouhle míru "plné automatizace" si nepředstavoval. Aspoň jim to táhly labutě nebo tak něco, když to ještě sami řídit neuměli. Radši si to někde zkontroluj, ale mám dojem, že když plachetnici nekormidluješ, není v podstatě vůbec schopná plavby. A povídce to nepřidává, je pak taková... umělohmotná. Naopak kdyby se do ní nějaká obsluha lodi přidala, byl by to minimální opruz pro autora (stejně se do těch mezer mezi rozhovory musí něco dát) a dost velký zisk pro oba hrdiny, kteří by se mezi nepříjemnými rozhovory měli aspoň trochu čím rozptýlit... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama