O Naději - I.

19. září 2017 v 1:43 | Irith |  O naději - komplet
První kapitola povídky. Tato kapitola byla jedním z mých beta-readerů shrnuta slovy. "Všichni ho budou absolutně nesnášet a bude jim lézt krkem ta melodramatičnost a patos, ale chápu, že to pro další děj bylo nutné." Takže tak :-)



"Když si něco moc přejete, vždycky se to splní."

***

Prostě se tam objevil. Našli ho na mořském břehu, kousek od Přístavů. Ležel na bílých oblázcích, voda mu líně omývala nohy a on měl zavřené oči. Mysleli, že je mrtvý. Nebyl, ještě ne. Nevěděli, zda za jeho zubožený stav mohl hlad a žízeň nebo to podivné zranění. Zvedli ho a odnesli. Když k jeho lůžku přivedli Círdana, mohli jasně vidět, jak se starému elfovi mihl ve tváři… úlek. Bylo to možné?

Odešli a nechali je o samotě. Círdan trávil u jeho lůžka mnoho hodin. A pak řekl, že tu podivný cizinec zůstane.

A od té doby tam byl. S nikým nemluvil, o nic se nezajímal. Jen mlčky pracoval. Díky svému zranění mohl dělat jen lehčí práce. Ale nedbal na to. Vypadalo to, jako by svou spálenou ruku schválně ještě více týral. Věci a nástroje bral do pravé, místo do levé (1). A i když se mu přitom orosilo čelo bolestí, nevykřikl, nepromluvil ani nepovolil. Ale když si jednou sekerou málem usekl zdravou ruku, nemohli to sledovat dál a předvedli ho před jejich pána. Círdan s ním dlouho mluvil. A cizinec se pak přestal zraňovat.

Začal zpívat.

Bylo slyšet krásný hlas, jak zpívá. Ale písně nebyly krásné. Byly šílené, bolestné a kruté. Elfové si zakrývali uši, když zpíval. Nechápali bolest, kterou v sobě nosí. A začali se mu stranit.

Prostě tam byl. Pracoval a šetřil svou zraněnou ruku. Po nocích zpíval a brodil se po kolena ve slané mořské vodě. Začali mu říkat Pěvec. Círdan se, když to oslovení zaslechl, na Pěvce jenom zkoumavě podíval a odešel. Nemluvil s ním často. Jen občas si ho nechat předvolat a pak s ním hodiny rozmlouval. A Pěvec se pak vracel v ještě větším zamyšlení než obvykle.

Jednou se odvážili Círdana zeptat. Zeptat se kdo je ten muž a proč zpívá ty žalostné písně. Neřekl jim mnoho. Nemohl jim říct mnoho. A Pěvec tu prostě byl. Nemluvil, nebavil se. Zpíval.

Dostali strach, aby se nepokusil vzít si život. Pozorovali ho. Šli k Círdanovi. To bylo poprvé a naposledy, kdy jim o Pěvci Círdan řekl něco víc.

"Nebojte se o něj. Lpí na životě s přímo zoufalou touhou. Bojí se smrti víc, než čehokoliv jiného. Věří, že po smrti ho čeká osud tak strašlivý, až si to nikdo neumí představit. On si život nevezme. Udělá cokoliv proto, aby přežil."

Nedávalo jim to smysl. Ale odešli uklidněni.

A pak se začalo šeptat. Nevěděli, kdo s tím přišel jako první, ale už se to nedalo zastavit. Šeptali a naslouchali. Někdo ho poznal, někdo si odvodil. Maglor, Feanorův druhorozený syn. Ten, který vraždil v Alqualonde. Ten, který byl hned po Daeronovi jmenován největším mezi pěvci. Ten, který vraždil v Doriathu a u ústí Sirionu. Ten, který se spolu s bratrem postavil samotnému Eonwemu a ukradl Silmaril. Ten, který se pak ztratil. To jméno se rozléhalo v každém koutě a za každou zdí. Byli si tak jistí.

Pěvec nikdy nic neřekl. Musely se mu ty zvěsti donést. Ale nepromluvil. Jakoby své srdce zatvrdil navždy. Círdanovi se řeči posléze donesly také. A to byl také den, kde ustaly. Najednou už nikdo nešeptal. Nikdo se neptal. Nikdo nevyzvídal. Elfové se mlčky vrátili ke své práci. Zůstaly jen pohledy. Pohledy plné zvědavosti, strachu a znechucení. A možná, možná někde hluboko i jiskřička lítosti.

***

U mola kotvila bílá loď. Elfové z Přístavů, málo, jak málo jich bylo, stáli seskupení kolem ní. Čekali. Pěvec tam nebyl. Nevěděli proč. Neptali se ho. Už ne.

Seděl sám. Prsty pravé ruky měl zaťaté, zarývaly se mu do zčernalého masa a způsobovaly bolest. Nevnímal to. Co byla bolest těla oproti bolesti duše?

Seděl na útesu, kousek od mola, kde stála bílá loď. A pak je zahlédl. Scházeli po molu a nastupovali na loď. Dva periain, půlčíci. Jeden starý a jeden docela mladý. Bodlo ho u srdce. Věděl, že oba vykonali něco, co se v očích ostatních zdálo velké. V jeho očích to byla jen mžitka. Boj proti Temnému pánu? Cesta bez cíle a bez naděje? Splnění úkolu, které je málem stálo život? Pěvec roztáhl rty v neveselém úsměvu. Co oni mohli vědět o bojích, cestách a Temných pánech? Bojovali jen proti služebníkovi, proti přeludu. Nikdy nezakusili marnost opravdového boje. Neviděli padat ty, na kterých jim záleželo. Neviděli smrt bratrů a otců, stejně jako stovek a stovek dalších z jejich lidu. Vždy měli na výběr, nežili pod kletbou. Co oni můžou vědět o opravdovém utrpení? O unavenosti světem a touze ho opustit? Byli malí, slabí a zranitelní. A přesto jim záviděl, záviděl jim tak strašně moc. Protože i když on byl jeden z Eldar, nesmrtelných prvorozených, jeden z elfů, kteří viděli světlo Valinoru, pro něj se toto světlo dávno změnilo v žár, který strávil vše, co mu zbývalo. Byl nic, nic a nic oproti těmto nejmenším z druhorozených. Polámaná bytost bez naděje a jiskry. Ztracenec a zatracenec, který už neměl sílu bojovat. Spáchal nevýslovné činy a teď za ně pykal, i když by si jistě zasloužil trest ještě mnohem horší. Každý vykonal to, co musel. Ale zatímco jejich cesta vedla k blaženosti, ta jeho ke zkáze a zoufalství. Byl sám, zatracený. Litoval svých činů a lítost mu ubírala sílu paží i bystrost mysli. Až z něj zbyla jen prázdná skořápka toho, čím dřív byl. Čí mohl být, nebýt ukvapených, hrozných, krutých rozhodnutí.

Sledoval, jak půlčíci kráčejí po lodním můstku. Tak jako tolikrát před tím, ani teď se nepokusil nastoupit na loď. Nikdy by s ním na palubě nepřekonala hranice tohoto světa. Nikdy by ho nedovezla domů.

Za nimi šla Galadriel, s vlasy jako tekuté zlato. Ty vlasy by poznal kdekoliv. Byly časy, kdy je znal stejně dobře jako vlasy černé a rudé. Byl příliš daleko, aby jí viděl do tváře. Možná to ani nechtěl. Nechtěl vidět tvář té, kterou znal. Artanis, malá Artanis co už dávno není malá. A ani Artanis. Stála v bílém, jediná žena mezi muži. Jako tenkrát, v záři pochodní. I ona do Valinoru směla. A to byla Noldo, jako on. Odešla proti vůli Valar. Jako on. Chtěla vládnout, odejít a najít lid, která by ji oslovoval "Paní". Jako všichni. Zmenšila se a vybledla. Jako oni všichni. Ale přesto mohla. Ona neměla rozervané srdce, ruce neměla spálené a celé od krve. Pohlédl na svou pravou ruku. Na konečné znamení. Toho, že již nemá naději. On ne. Kdokoliv, jen on ne. Pěvcovi se po tváři skoulela první slza. První slza za celé věky.

Pak šel Olorin. Slyšel o něm, ač ho neznal. Starý muž v bílém. Sálala z něj moc západní říše. Moc, která je jemu navždy zapovězena. Byl vyslán na pomoc Středozemi. V čem se tímto lišil od nich, od Noldor? Vždyť kdyby neodešli, Středozem by teď byla temná a pustá. Nebyl by nikdo, kdo by mohl odjíždět, nic, za co by se dalo bojovat. Bez elfích mečů a záře v očích by půlčíci nikdy nemohli splnit svůj úkol. Půlčíci by nebyli. Nikdo by nebyl. V čem se tedy Olorinův osud lišil od toho Pěvcova? Zkřivil tvář. V tom jeho byla vepsána smrt. Noldor všichni zaplatili, všichni draze zaplatili za svou pomoc Sindar, za naději kterou přinesli do Středozemě. Jenže spolu s ní nesli i prokletí. Jak žalostně kvíleli Teleri, tenkrát v Přístavech! Jakou hrůzu v očích měl Fingolfinův lid, když přešel mrazivé Helcaraxe. Jak hrdinně se bránil Dior, jak malí a bezmocní byli jeho synové. Jak zoufalí byli uprchlíci v Arvernienu. Jaký žal měl v očích Eonwe, když je propouštěl. Všude byla krev, samá krev. A uprostřed ní on, bytost bez naděje. Pro něj Earendilova hvězda nenesla naději, pro něj nesla připomínku toho, co ztratil. Matku, otce, bratry, budoucnost i víru. Všechno co měl rád a co mělo rádo jeho. Zůstal sám a bezmocný. V tom se lišili, on a Olorin. Olorinovým osudem bylo přinášet naději. Jeho sudbou byla Přísaha. Druhá slza si rychle našla po jeho bledé tváři svou cestičku.

A pak, přišel on. Pěvcovi se dech zadrhl a on bojoval s touhou schoulit se do klubíčka. Jako tehdy, když byl svět i on ještě mladý. Když nebylo zlo a on neměl spálenou ruku ani duši. Ale ty časy byly pryč. Pěvec na Elronda přímo pohlédl. Vzpomínky ho zasáhly s plnou silou a on náhle neviděl vysokého muže v modrém. Viděl maličké dítě, schoulené v místnosti. Viděl strach v jeho očích, když k nim poprvé přišel, s mečem od krve. Viděl i malého chlapce, který prosil jindy tak divokého Maedhrose, aby mu vyprávěl pohádku na dobrou noc. Viděl jeho první vítězný šermířský souboj s bratrem, slyšel ukolébavku, kterou jim oběma tenkrát zpíval a mohl cítit vlahou vůni lesa, když vodil bratry okolo jejich útočiště a učil je. Viděl dítě, chlapce i muže. Pamatoval na den, kdy mu mladý Elrond poprvé pošeptal do ucha, že ho miluje, jako otce a strýce, jako ochránce. Když mu dal ručky kolem krku a nechal Pěvce, aby ho zvedl a tančil s ním po pokoji, oba se tenkrát smáli jako o život a když Pěvec klopýtl a upadl, jen to malému Elrondovi poskytlo příležitost začít se s ním prát a snažit se ho položit na lopatky. Pěvec se nakonec nechal. A radost a láska v šedých očích bylo to nejkrásnější, co si kdy pamatoval. Ale pamatoval i mladého muže, který odcházel navždy. Rozloučil se a odešel na Gil-Galadův dvůr. Aby našel svůj původ, aby se naučil nenávidět Feanorovce. Jako všichni. Pěvec na půlelfa znovu pohlédl. Věděl, že tady je? Viděl by ho rád? Truchlil za ně? Za něj a za bratra? Nebo je odsoudil, jako všichni? Pěvec sklonil hlavu. Odsoudil. Jako všichni. Slzy už se nedaly zastavit.

Když loď odplula, zněla na pobřeží píseň. A elfové si zakrývali uši a prchali před zvukem toho hlasu, zlomeného bolestí i zklamáním.

Hobit jménem Samvěd Křepelka stál na mořském břehu ještě dlouho, velmi dlouho. Jen Smíšek a Pipin pořád stáli vedle něj. A pak tu byla ta píseň. Truchlivá, tklivá píseň, která se jim vkrádala do srdcí. Když utichla, stáli ještě dlouhou dobu mlčky v tichém omámemí. A pak se obrátili.

Odcházeli a Sam se ohlédl. Pohled mu padl na postavu, sedící na břehu. Jak ji mohl předtím nevidět? Dlouhé tmavé vlasy měl neznámý slepené solí, hlavu skloněnou a ramena se mu trhaně zvedala a zase klesala.

***

Nastal Čtvrtý věk a oni odplouvali. Elfové odplouvali za moře. Círdan a jeho lidé postavili mnoho lodí. A mnoho jich už opustilo břehy Středozemě. Jen Círdan zůstával. Dal slib, že neodejde, dokud poslední elfí loď neopustí Středozem. Pěvec také zůstával. Nevěděli proč. Jen šeptali.

Jeho oči byly ztrhanější a ztrhanější s každou další lodí. Nikdy se nepokusil na žádnou nastoupit. A oni ho nikdy nepozvali. A přesto viděli, že jeho srdce krvácí. Jeho písně dostaly nový nádech. Zpívaly o ztraceném domově a o prokletí. O sudbě, která nedovolí vrátit se. O ztracených rodičích a příbuzných. O matce, čekající na své syny. A o lodích, které připlouvají, aniž by matce přinášely útěchu.

V Přístavech bylo málo elfů, moc málo na to, aby mohli stavět další lodě. (2) Círdan, Pěvec a pár dalších. Začalo být jasné, že tyto lodě budou poslední.

***


Poslední z Těch, kdo nesli Prsten, přijel do Přístavů sám. Na poníkovi, jen s malým balíčkem věcí.

Pěvec poznal toho půlčíka. I když měl tvář zmoženou věkem, určitě to byl jeden z těch tří, kteří tenkrát stáli na břehu a plakali. Jakou bolest v sobě nesl někdo tak malý, jako byl on? Určitě ne větší, než byla bolest Pěvcova. Chtěl domů. Chtěl domů strašně moc. Pěvec se v žalu odvrátil. Nedokázal na něj pohlédnout. Příliš mu připomínal vše, co ztratil a nikdy nedostane zpět.

Círdan se hobitovi uklonil. Tento výraz úcty vypadal obzvláštně impozantně, u někoho tak velkolepého, jako byl Stavitel lodí. Ale Círdan věděl, že tento hobit si úctu zaslouží.

Pomohli mu sesednout a nejstarší elf mu pokynul, aby ho následoval. Půlčík byl po své cestě unavený a potřeboval chvíli oddechu. Elf ho pozval do svých síní. Starý hobit zatajil dech, když mu bylo dovoleno překročit práh a vstoupit. Síň, vznosně tesaná z bílého kamene, obložená mozaikou z mušlí, lastur a perel. Okna byla vysoká, štíhlá a na vrchu lomená. Ze stropu na tenkých lanech visel bělostný model lodi, vznášející se vysoko nad vyřezávaným dřevěným stolem, kolem kterého byla rozestavěna křesla a židle. (3) Pro Sama pak bylo po Círdanově pravici připraveno křeslo vlastní, menší, než je obvyklé.

Elfové se usadili kolem stolu. Sam si však nemohl nevšimnout, kolik židlí zůstalo neobsazených. Bylo jasné, že Círdanova domácnost je malá. Až příliš malá na to, jaké velkoleposti dosahovala kdysi. Zůstávala tu jen hrstka plavců.

Hobitovy oči bloudily po jejich tvářích. Jedli, pili, bavili se mezi s sebou. Někteří ho po očku pozorovali. Párkrát postřehl tváře, nakloněné k sobě ve skrytém šepotu, jak se na něj dívají. Mluvili o něm, ptali se. Nechápali. Jen jeden elf se na Sama nedíval. Hobit si nemohl nevšimnout, jak se tomuto elfovi ostatní jaksi vyhýbají, jako by kolem sebe měl neviditelnou zeď, kterou nikdo nechce překročit. Neoslovovali ho, nenalévali mu. Ale jako by to ani nevnímal, seděl, oči upřené na ruce, složené v klíně. Bledá tvář v sobě nesla zvláštní melancholii. Najednou mu prameny vlasů, dlouhé a černé spadly do tváře a tak elf zvedl ruku, aby si je odhrnul. Sam úlekem odvrátil pohled. Jeho ruka! Byla spálená a zčernalá. Sam zděšeně vyhledal Círdana po své levici. Starý elf mu jen maličko pokynul rukou a zavrtěl hlavou. Sam se otřásl.

"Tvá loď je již připravena," pronesl Círdan a shlédnul na půlčíka.

Jednoduchá věta, slova, která Pěvec slyšel již tolikrát. Pořád ta samá slova, pořád ten samý zmar. Jako by to byla nějaká mantra, zaříkávadlo, které ho pomalu ale jistě připravuje o rozum. Pokud mu ještě nějaký zbyl.

"Děkuji," uklonil se hobit nejistě, jako by nevěděl, jak se zachovat. Círdan se znovu pousmál. Byl na tyto bytůstky, o kterých mu Olorin vyprávěl zvědavý. Půlvelicí lidičkové s dvojnásobně velkým srdcem. Jeho příjezd nebyl nečekaný, Olorin to předpovídal.

"Bohužel, mám pro tebe nemilou zprávu, drahý příteli," promluvil Círdan znovu a vážně na hobita zahlížel.

" Z mého lidu zbyla jen hrstka. Stavění lodí je pro nás čím dál tím těžší. Proto, odpusť mi mou nezdvořilost, jsme pro tebe postavili jen malou loďku. Není tak vznešená jako loď, která odvážela tvé přátele, ale přesto je dobrá, čistá a bezpečná. Svolíš - li, bude tě na tvé pouti doprovázet jeden elf z mé domácnosti."

Samovo srdce zaplesalo. Neměl lodě rád a stále jim ještě nedůvěřoval. Nezáleželo mu na tom, jak velká loď bude, důležité bylo to slovo bezpečná. A byl rád, že nepojede spolu s mnoha elfy. Byl by osamělý. I když měl elfy rád a fascinovali ho, to samozřejmě ano, nikdy tak úplně nevěděl, jak s nimi mluvit. Připadal si v jejich společnosti nepatřičně a hloupě. Už tady si připadal tak nějak jako nevychovaný venkovan. Nevěděl, co má dělat, nevěděl, co má říkat. Tak po většinu času jen seděl a upíjel víno ze svého pohárku. Ne, elfům on nikdy neporozumí. A lodím také ne. Za sebe starý hobit malou loďku jen vítal.

"Doprovodí tě Pěvec," prohlásil Círdan.

Po jeho slovech se rozhostilo ticho.

Hnědé, laskavé oči starého hobita i šedý, zlomený pohled elfa se spálenou rukou se do sebe zabodly.

V obou se zračilo to samé.

Úlek.

***

Loď odplula. Jedna z nejmenších lodí, kterou Círdan kdy postavil. Jako stvořená pro starého hobita a jeho průvodce. Odjeli sami a odjeli v tichu. Ta hrstka elfů v čele s Círdanem, která stála na molu, byla strnulá a nehybná. Nevěděli, jak se rozloučit. On nevěděl, jak poděkovat. A tak do šumu příboje, narážejícího na bílé oblázky zazněla píseň.

"Pane? Proč jste to udělal, proč jste mu dovolil odjet místo někoho z nás?" jejich otázky byly tiché, spíše tušené než opravdu položené. Cítil jejich oči, jak se na něj dívají, zatímco on hleděl kupředu, na vzdalující se loď.

Udělal to, protože každý si zaslouží naději. Pěvec trpěl a trpět ještě bude. Za všechno a všechny. Ale Valar byli milosrdní. A když si něco opravdu přejete, vždycky se to splní. Věděl, že svým rozhodnutím riskuje. Riskuje osud starého hobita, který nejméně ze všech věděl o tom, co se tady vlastně děje. Ale… Círdan v sobě nenašel sílu Pěvci neposkytnout to poslední, poslední co zůstane, když se všechno promění v prach. Byl tak zoufalý, tak odevzdaný. Už dávno ztratil naději, že by se kdy dostal zpět, že by se kdy dostal domů. Jeho budoucností byla jen Temnota a Círdan to věděl. A přesto, nebo možná právě proto mu dovolil vykřesat plamének naděje a doufat. Doufat, že milosrdenství světa je natolik velké, že vyváží skutky minulosti. Doufat, že starý hobit i elf dosáhnou svého cíle. A že Pěvec dojde odpuštění. Protože když dostanete estel, dostanete největší dar.

"Udělal jsem to, protože každý si zaslouží naději," odpověděl nakonec.

Stáli na bělostném molu, dokud se loďka nezměnila v malou tečku v dálce. Pěvec odešel z jejich životů stejně, jako do nich přišel. Tiše a bez vysvětlení. Jen Círdan na molu setrvával a hluboko do noci upíral zrak na oblohu, na planoucí Earendilovu hvězdu.

***


1) Předpokládám, že byl Maglor pravák. Víme téměř jistě, že Maedhros pravák byl ("levou se naučil šermovat ještě lépe, než předtím pravou") a je tedy možné, že Maglor byl po bratrovi. A usuzuji, že Silmaril vzal do té "šikovnější" ruky. Tak si teď uvědomuji... chudák Maedhros, ten vlastně v podstatě na konci přišel o obě ruce...

2) Vzhledem k tomu, že Legolas si postavil loď sám soudím, že po roce 120 Č.V. (rok Aragornovy smrti) už ve Středozemi mnoho elfů nezbývalo a Přístavy musely být prázdné. Je jisté, že v nich zůstával Círdan, který "odpluje s poslední elfí lodí", ale je více než pravděpodobné, že jeho domácnost byla už dávno na Západě a elfů tak v Přístavech bylo na stavbu lodí málo.

3) Vzor pro Círdanovu síň jsem viděla hlavně v Bretaňských kostelích, které se vyznačují gotickými okny, střechou dělanou ve tvaru obráceného trupu lodi a zejména modelů lodí, zavěšených ze stropů Celé jsem si to přitom představovala vytvořené z mušlí a perel. Konzultovala jsem to s Aredhel a ta s mou představou souhlasila.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laisi Laisi | 19. září 2017 v 9:17 | Reagovat

NENÍ to moc patetické, je to výborně vyvážené. A možná nekánonické, možná nelogické, ale krásné :)

2 Neklan Neklan | 19. září 2017 v 12:45 | Reagovat

Ale ne! Nebudu první. :-D
(-: Alespoň je na co navázat.)
Pravda, že pathosu je nejvíc v úvodním odstavci. :-D I když dneska už chápu potřebu těchto odstavců, stejně jsou ale poněkud předčasnou obhajobou - na tu je myslím prostor v diskusi ve chvíli, kdy se ozvou nespokojené hlasy.
Mě se povídka líbí a ani nevím, co by na ní bylo "možná nekánonické". Kromtoho mám tohle zaklínadlo čím dál méně rád.:-D Na jednu stranu chápu, že kdo má potřebu psát si úplně po svém, může si vymyslet svůj vlastní svět a nemusí psát o "Středozemi", na druhou starnu, kdo má patent na kánon?

Dalo by se možná šťourat do Samova věku, jenže tady se jedná o číslo a těm já nevěřím. Po zkušenosti s tím, jak barvitě líčí Balin zážitky (hlavně pak hlídky) z okolí Ereboru (Hobit) a přitom dle čísel mu v době, kdy brali roha bylo 7 (Dodatky k PP), vím, že někdy si člověk musí vybrat. :-D

Pak mi ještě chybí znalost výroku ohledně možnosti návratu Pěvce (nevím, zda někde zaznělo ono slovíčko "nikdy" - příliš dlouhé i pro enty). A i kdyby, řekl bych, že vzhledem k tomu, že o odražení od břehu rozhodl elf Círdan, případná nekánoničnost se zatím nedostavila.

Více možností mě zatím nenapadá...

Díky za povídku! Mimo jiné skýtá zajímavý náhled na elfskou dlouhověkost. (Možná by mohla být výukovým textem na Númenoru, ale na to je bohužel asi trochu pozdě, vzhledem k tomu, že Númenor není leknín.) :-D

3 Laisi Laisi | 19. září 2017 v 13:58 | Reagovat

[2]: Něco jiného je rozpracovat děje,o nichž autor nic neřekl, něco jiného jemu protiřečit. Maglor zemřel žalem ve Středozemi. Pokud někdo chce rozvinout myšlenku, že "to vlastně nevíme jistě", ok, ale nemá ho poslat ke Círdanovi. Protože pak by se to jistě vědělo :).

4 Laisi Laisi | 19. září 2017 v 14:02 | Reagovat

[2]: Ovšem mnohem,mnohem horší je myšlenka, že Círdan vědomě vystaví Sama tak obrovskému riziku a dokonce mu ani nic neřekne! Tak by se nezachoval nikdy.
Doporučuju tento moment přepracovat.

5 Neklan Neklan | 19. září 2017 v 14:22 | Reagovat

Děkuji za odpověď, vidím, že mám mezery víc než značné, ale měl jsem za to, že Maglorův konec je nevyjasněný. Jej, že jsem do toho šťáral... ups, promiň Irith!

6 sachy sachy | 19. září 2017 v 15:38 | Reagovat

[3]: Prvorozeni prece umi "zemrit" zalem (Luthien) a pak byt vraceni. Alternativne  Maglor nebyl vpusten ani do sini Mandosu...

Coz by zodpovidalo i druhou tvou vytku - "znovuzrozeny" Maglor nemusi byt zaporak, jen zlomena postava, jejiz trest jsou vlastni vzpominky.

Kazdopadne se tesim na pokracovani :)

7 Laisi Laisi | 19. září 2017 v 15:45 | Reagovat

[5]:Cha, tak to tam ani není, pamatovala jsem si to špatně :D. Jenom že "už nikdy nepřišel mezi svůj lid". Takže bod pro Tebe, ale problém žel trvá...

8 Laisi Laisi | 19. září 2017 v 15:50 | Reagovat

[6]: No, pro mě Maglor není a nikdy nebyl záporák, to nic nemění na tom, že o nebezpečích cesty do Valinoru, když se tam snaží doplout někdo, kdo tam nemá co dělat, se vědělo, ztroskotalo při tom i mnoho úplně nevinných. Z Pipinova vyprávění jsem původně pochopila, že se k té cestě Sam rozhodne z vlastní vůle a s plným vědomím nebezpečí. Poslat ho tam takhle, jako jehňátko na porážku,úplně naslepo - ne, to by Círdan neudělal.

9 J.R. J.R. | Web | 19. září 2017 v 16:47 | Reagovat

Hezky napsaný ;-) .

10 Neklan Neklan | 19. září 2017 v 17:08 | Reagovat

[8]:Vlastní vůle - ta by Samovi myslím celkem nechyběla, ale nejspíš by musel pěvce alespoň trochu znát - takhle jediné co víme je, že z něj má strach (nebo z toho plout v jeho společnosti?). Plné vědomí nebezpečí by si asi vyžádalo dost času...
Na druhou stranu kdyby tohle Sam jen tak nadhodil sám, asi by to bylo hodně schématické a dal by se čekat odpor ze strany Círdana.
Círdanovo rozhodnutí mi nepřijde úplně nesmyslné, zvlášť, když nevíme, co vše mu předcházelo, ale asi je to vše dost nepravděpodobné, to je pravda.
Hmm, tohle není na jednověté rozuzlení...

11 Laisi Laisi | 19. září 2017 v 17:21 | Reagovat

[10]:Jasně. Z toho nástinu jsem pochopila, že se poznají, budou spolu dost dlouho komunikovat, a nakonec spolu odplují, po oboustranné domluvě.

12 Irith Irith | Web | 19. září 2017 v 22:15 | Reagovat

Tak se vrátím domů a nevěřím vlastním očím. Jedenáct komentářů. Koukám, že se tady rozjela slušná diskuze :-)

Jednak děkuji všem čtenářům za jejich vyjádření a hodnocení, je to pro mě moc cenné.

K tomu Círdanovi. Já to brala tak, že tento elf ví něco, co neví nikdo jiný. Na rozdíl od Maglora (a většiny ostatních elfů z Přístavů) má opravdu silnou víru založenou na tom, že "to zažil". Zažil Valar a všechno ostatní, zažil toho opravdu spoustu. On Sama neposílá naslepo, on ví, jak to dopadne, on ví, jak to skončí. Nebo v to alespoň opravdu pevně doufá. Nezapomínejme, co všechno Círdan zažil. Jak strašlivě prastarý je. Jeho moudrost musí být neskutečná.

A co se Sama týče, pochybuji, že Círdan by měl čas na nějaký větší team-building. Nezapomínejme, že Sam byl opravdu hodně starý (102) a úplně klidně mu mohl umřít. Círdan měl prostě svoje plány (jak bude ukázáno dál) a jako snad absolutně jediný z celého příběhu fakt věděl, do čeho jde a s jakým úmyslem tam jde.

A díky všem!

13 Drozd Drozd | 20. září 2017 v 17:59 | Reagovat

Mně se povídka zatím moc líbí.
Zas musím upřímně říct,že před těmi,kdo mají Tolkienovo dílo tak načtené a promyšlené jen smekám peří!

Neumím vnímat jemné,ale asi ani ty hrubší nuance Tolkienova světa...
Ale při čtení mě mrazilo...dařilo se mi vžít do postav a prostě jsem to četl rád.
Jen tak dál,pípá drozd!

14 Gil-galad Gil-galad | 24. září 2017 v 13:21 | Reagovat

Mně to přehnaně patetické nepřijde, zkrátka takové tragicky Maglorovské, jak to má být. Jsem zvědavý, jak se to bude dál vyvíjet. :-)

15 Aredhel Aredhel | Web | 30. září 2017 v 16:50 | Reagovat

[4]:[12]: Já se tentokrát musím jednoznačně postavit na stranu Irith (a Neklana) a dát jí za pravdu, jakkoliv nesnáším nesouhlasit s Laisi (zvlášť veřejně, huh!). Je to Círdan, o kom mluvíme - ten nejmoudřejší z moudrých, ten nejstarší, ten, který už během Věků Stromů komunikoval s Valar a který během Prvního věku přijímal zprávy od samotného Ulma. Ten, který věky hlídá "bránu k odpuštění", jak bychom mohli Přístavy nazývat. Jestli někdo něco ví o spravedlnosti a milosrdenství Valar, je to on. Vždyť s nimi má osobní kontakt! My nevíme, co Círdan ví - ale nemyslím, že riskuje nějak moc. Možná riskuje, že Maglor do Valinoru nedojede, ale nemyslím, že by nějak riskoval Sama. A navíc, je to Sam - tohle je velmi promyšlený tah z Círdanovi strany. Myslím, že Círdan rozumí záměrům Valar a tomu, jak odpuštění a spravedlnost funguje, líp, než kdokoliv ve Středozemi. Neohrozil Sama bezdůvodně, a rozhodně ho nedal do pozice jehňátka na porážku - Círdan Valar zná.

Tak jsem tu asi jediná, komu se Maglor (v téhle kapitole) zdá strašně zahleděný do sebe a ufňukaný. :) (Což tak má být, samozřejmě...) Ta scéna, kdy odplouvá Gandalf a spol., je asi můj nejoblíbenější okamžik z celé povídky - dokonale postavené a napsané! A jakmile se na scéně objeví Sam, už se usmívám. Nikdy bych nenapsala takhle věrného Sama... Naopak nejsmutnější je pro mě myšlenka, že v Přístavech už je tak málo elfů, že nezvládají stavět lodě - na tom je pro mě něco neskutečně tragického. :(
Každopádně - ty víš, co si o povídce myslím. :) Jedinečné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama