Oslava vykvetení mallornu - II. část

13. července 2017 v 12:00 | Irith, Polly |  Tolkienovské akce
Druhá část reportáže z Oslavy vykvetení mallornu - naší akce již tradičně (podruhé) konané v Brně.


Neděle 30.4.2017 - Ráno nás čekala hromadná bohoslužba. Já s Polly jsme totiž prohlásily, že na katolické mši už jsme byly a teď chceme zkusit protestantskou. No a Dominik se nabídl, že nás tam vezme. Nakonec se ale ozval i zbytek osazenstva, že chce taky. Strážit pevnost tedy zůstali jen Třezalka, Tani a Lucka s Falkem, zatímco my ostatní jsme se vypravili na bohoslužbu. Byla zajímavá, ovšem dlouhá. Myslím, že nebyl nikdo z nás, kdo by aspoň na chvíli neusnul. Ještě ke všemu byla ve slovenštině a prostě jsme to nějak úplně nepobrali. Ale bylo to fajn. Jak Dominik později říkal, rozhodně to nebyla klasická bohoslužba. Hm, zajímalo by mě, jaká je ta klasická.

Za mohutné teologické debaty jsme se po skončení přesunuli do obchodu dokoupit nějaké jídlo. Jožka také nakoupil puding. Za nesouhlasných pohledů své vyvolené a Aredhel.

Protože ale bylo vážně pozdě a my ještě měli odpolední program, hleděli jsme se co nejrychleji přesunout do klubovny. Tam na nás už čekal útok vedený Tani a Luckou (tuším), kdy se všichni schovali na blízkých stromech a pak na nás nic netušící zákeřně vyběhli (jen tak nějak nedomysleli, co udělají potom).

Uvnitř jsme rychle připravili oběd a vyrazili. Vyrazili na tramvaj, kterou jsme měli dojet na vlakové nádraží. Namířeno jsme totiž měli do Nového Hradu u Adamova, na to památné místo, kde před lety vzniklo Poetické společenstvo.


Když jsme dorazili na vlak, zjistili jsme, že je výluka a že musíme náhradním autobusem. Ty byly připravené tři. Z prvních dvou nás vyhodili a pustili nás až do toho třetího (to vypadáme tak strašně). Ten jsme zato měli sami pro sebe.



Vážně jsme tak děsiví?

Protože hrad zavíral v pět a my přišli vážně pozdě, nijak jsme se po cestě nezdržovali a zamířili rovnou tam.

Musím říct, že hrad je dosti zvláštní. Podobně zrekonstruovanou pevnost jsem snad ještě neviděla.

Hned v bráně nás někdo zastavil, že jestli jdeme na tu akci, tak ta bude zítra. Vzhledem k našemu odění a vybavení se není co divit, že si nás s někým spletl.

Nicméně jsme hbitě vylezli na nejvyšší místo, ke kouzelnému zvonu, na který jsme popořadě zazvonili, pak se posadili pod ním a začali zpívat. Bylo to zajímavé, zpívat Středozemské písničky v kostýmech, zatímco kolem proudili turisti a zvědavě si nás prohlíželi.





názghůl!

Poté Dominik zarecitoval báseň, kterou složila Aredhel a která předznamenala zlatý hřeb programu. Byla to báseň o tomto místě, o vzniku Poetického společenstva. Jak se totiž ukázalo, byli jsme tu přesně na den dvacet let poté, co zde toto hudební uskupení vzniklo. Zajímavé, jak hezky to vyšlo.

O počátcích

Těkavý den v zdech kamenných

- jak před lety, tak teď -

se halí v stříbro soumraku,

západu slunce měď.



První tón hraný nesměle

- nyní, jak před lety -

ticha tíž nese v hudbě své,

je krásou prokletý.


A stejně tak i vzpomínky

nádvořím chodí v sál,

pětadvacet let už tu jsou,

a budou tu i dál.


Tichý smích ve zdech zazvoní

- jak tehdy, nyní zas -

pro všechny chvíle radosti,

co našly tu svůj hlas.


Následovalo ještě pár písniček, ale protože se přiblížila pátá, hodina zavírací, raději jsme se odebrali zase dolů, že si ještě prohlédneme zbytek hradu. Problém byl, že jediný zbytek hradu, který byl otevřený, byla mučírna. Ale protože měla správnou atmosféru, přesvědčili jsme Třezalku, aby nám tu zarecitovala onu slavnou báseň na Prstenu, černou řečí Mordoru, jak to jen ona umí.


Ale protože bychom to nebyli my, kdybychom nevymysleli nějakou blbost, následoval chorál Skřetíků z Mordoru. Ale bez kytary (Polly byla pryč) to znělo divně.

Při odchodu jsme ještě nad jedněmi dveřmi našli Feanorovu hvězdu a celí nadšení jsme ještě rychle nafotili pár fotek "Morgoth (Aredhel) zabíjí Finweho (Tani) před dveřmi Formenosu". Jen ty basy piva tomu překážely.


Když odbila pátá a my byli vyhnáni, usadili jsme se před hradem a pokračovali ve zpívání a šermu. Tentokrát jsme šermovali já, Tani, Lucka a Falko a bylo to zajímavé. Aredhel ještě na konci měla přednášku (o Prstenech moci, tuším) ale už se opravdu nachýlil večer a my se začali vracet zpátky.


Taková stylizace Přísahy. Co myslíte, co patří komu?



Malá Eowyn v akci

Cestou jsem se stihla skvěle pohádat s Tani a Aredhel ohledně písniček, co se komu líbí a která písnička je špatná. A jak odborně jsme na problematiku nahlížely…

V Brně jsme se s Dominikem dohodli, že by to chtělo nějaký šermířský zápas, když jsme to na hradě moc nedali. A protože nejsme troškaři, vyhlídli jsme si po cestě schody a svedli souboj o schody. Musím říct, že to dodává celé věci jistou dynamiku a nestabilitu…

Takhle jsme se bili na všech schodech a ve všech uličkách města (Brňáci z nás museli mít docela srandu) a měli jsme i takové idey, že ideální by to bylo v nákupním centru…


Když jsme dobojovali, ukázalo se, že nás ostatní opustili. A my zůstali uprostřed Brna, ani jeden jsme neměli mobil, a ani jeden jsme netrefili. Tak jsme se vydali pár uličkami, občas jsme zahnuli špatně, ale nakonec se nám podařilo po paměti vymotat. Nejlepší bylo, když jsme došli na rušnou křižovatku. Já se rozhlédla a prohlásila, že myslím, že doprava. Dominik se rozhlédl a řekl, že asi ano, protože támhle vpravo vzadu právě přebíhají ulici naši přátelé.

V klubovně Dominik spravil dveře, co jim tam nešly otevřít a my zatím připravili další bod programu - náš koncert Hobita, o který Pomněnka s Jožkou projevili zájem. Po dozpívání následoval puding (moc dobrý) a pokus o přehrání Souboje písní. Jak to vylíčila Polly:


Ještě momentka z jezení jogurtu.

Naše obecenstvo si objednalo souboj písní. No, dobrá, proč se do toho nepustit. Výzvy jsou od toho, aby se plnily, že?
Snad nemusím dodávat, že ani já, ani Šárka jsme to ještě nikdy nehrály a už vůbec si zpaměti nepamatujeme text ani melodii všech částí. Přičemž Šárka se v tu dobu vrhla na hraní na kytaru jen proto, že jsem ji k tomu přemluvila, když jsem viděla, že si tam něco brnká pod vousy. Ale ani to nás neodradilo. Našly jsme na internetu noty a jaly se je zaujatě prohlížet. Hm, hraje tam Finrod a Sauron (to už jsme věděly) a tak nějak zvláštně se střídají, až jeden vždycky pokračuje dál a pak se zase prostřídají. Tak jsme se dohodly, že jedna z nás bude hrát Saurona a druhá Finroda. Kdo bude kdo se rozhodlo velmi jednoduše, když Šárka při pohledu na Sauronovy akordy vytřeštila oči s tím, že je neumí. Stejně tak odvrhla akordy Finrodovy mezihry. Fajn, budu tedy Sauron.
Kvůli složité stavbě písně jsme si vytvořily zjednodušené schéma toho, jak se budeme střídat a šlo se na to. Poprosily jsme ostatní holky, ať se přidají (Irith byla Finrod a Tani s Aredhel Sauron) a začaly jsme hrát. Chvíli trvalo, než se do toho Sauron dostal a chytil se do akordů, ale vypadalo to nadějně. Pak přišla Finrodova část a... ticho. Irith statečně něco zkoušela, ale bylo vidět, že Finrod prohrává na plné čáře už od samého začátku. Byl natolik nervózní, že si pletl text a jen nesměle se snažil cosi zpívat.
Souboj byl tedy přerušen s tím, že když mi někdo donese text, pomůžu Finrodovi zpívat. Počítač si vesele lebedil přede mnou na stole a přišel druhý pokus písničky. Tehdy jsem pochopila, co si mám představit pod pojmem multitasking a rozdvojená osobnost. Nejen, že jsem hrála akordy Saurona a pomáhala zpívat Finrodovi, ještě jsem měla za úkol hrát Sauronovu mezihru, Finrodovu mezihru, u toho posunovat text a radit Šárce, když se ztratila. Samozřejmě, nemůžeme se měřit s hlavní verzí, ale myslím, že na první pokus a na to, jak to probíhalo, se nám to celkem povedlo :-)


kterak se Šárka prokecla, že umí hrát na kytaru a že jí to jde


Uprostřed přepisování textu do player-friendly podoby

Pondělí 1.5.2017 - Poslední den naší akce. Ráno jsme si zahráli pár deskovek (já, Dominik a právě probuzená Pomněnka) a když vstali i ostatní, zahráli jsme si jednu hru, kterou přinesl Jožka a na kterou jsme se všichni hrozně těšili - Dárečky. Úkolem bylo vybrat z nabídky pro každého hráče dárek, který by se mu líbil nejvíc. Projela jsem to na celé čáře.

Řekli jsme si, že ještě než Dominik odjede, dáme si další souboj. V tom souboji jsem si ale definitivně rozedřela kloub na palci a museli jsme toho nechat, protože meče byly zamazané od krve (od mé krve). Jeden by neřekl, že něco tak malého může krvácet tak, že to udělá fleky po obou čepelích…

Dominik pak musel odjet a stejně tak Třezalka s Luckou. My ostatní jsme se vrhli na úklid. Ten nám zabral většinu dopoledne. Odpoledne se pak Aredhel, Pomněnka a Tani odebraly řešit vlastní věci a my ostatní hráli hry. Dali jsme další kolo Dárečku, ve kterém jsem vyhrála. (Ha!) A pak Aktivity. Ty byly vtipné, hráli jsme já, Šárka a Falko proti Polly s Jožkou a drtivě je porazili. Jako nejlepší hadač se ukázala Falko a nejlepší mim Jožka.


Tyhle odjížděcí dny jsou vždy poněkud prázdné. Hafo času totiž zabere úklid a cestování. A tak se stalo, že jsme i my odjeli. Někdy v pět odpoledne jsme nasedly do autobusu směr Praha a zase se vrátily do všedních dnů. Ale dny už nikdy nebudou tak úplně všední, když víme, že další akce bude za pár týdnů a že se zase brzy všichni sejdeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama