Oslava vykvetení mallornu - I. část

8. července 2017 v 11:08 | Irith |  Tolkienovské akce
Letošní Oslava vykvetení Mallornu měla být zvláštní a neobvyklá. A to tím, že jsme se z ní rozhodli udělat naši první "veřejnou" oslavu. Veřejnou v tom smyslu, že jsme pozvali hosty, naše kamarády a slavili i s nimi. Věc u nás, společenství, jemuž je už dlouho vytýkána jeho uzavřenost, zcela nevídaná.



Za místo konání byl vybrán skautský domeček v Brně. Vybrán sice byl rychle, ale realizace byla složitější. Původně vybraná klubovna již nebyla volná a ta nová byla na druhém konci města. Ale lepší než jiné varianty (přejíždět do Mikulova apod).

Následoval ovšem problém s těmi pozvanými hosty. Z původního seznamu po vyškrtání (zkuste říct skupině introvertů, že pozveme dvacet lidí) zbylo pár dušiček, z nichž nakonec dorazily rovné čtyři - Jožka, Dominik, Falko a Lucka, Třezalčina sestra. Pozváno bylo osob mnohem více, ty ale bohužel v tomto termínu nemohly. Oslava se tedy smrskla jen na vcelku malý počet zúčastněných. Jak nečekané.

Program připravovala Pomněnka, která si to vzala jako seminární práci do školy. Proto jsme byli několikrát dopředu ujišťováni, že program opravdu bude. Nikoho už ovšem nepřekvapilo, že jsme půlku nestihli. Jako vždy.

A tak se stalo, že jsme v pátek 28.4. 2017 já, Polly, Falko a Šárka seděly ve Student Agency směr Brno. Sehnání lístků na autobus bylo také vtipné, neb ani jedna z nás neoplývala takovou tou kartičkou, přes kterou se to objednává. Nezbylo nám než prosit o koupi ostatní. V nouzi poznáš přítele, že? Lidi, tak tady jste se tedy moc nevytáhli. Zachránila nás na poslední chvíli až Tani, do které jsem hučela a slibovala tak dlouho, až nám lístky rezervovala. Na poslední chvíli, poslední volná místa.

Pátek 28.4.2017 - Počítaly jsme s tím, že v autobuse budou známé staré obrazovky s filmy a tak jsme si nikdo nevzal ani řádku něčeho na čtení, nemluvě o dalších zařízeních a způsobech zábavy. Protože to ale byl přídatný spoj, nic takového tam nebylo. Půlku cesty jsme tedy prospaly a tu druhou půli hrály hry. Nejdříve Země Město (já s Falkem jsme byly poraženy, a to na hlavu) normální i Středozemské a poté hru, která se nazývá tuším Signál. Ta byla dobrá, jen se ukázalo, že není úplně možné ji hrát se mnou i s Polly. Jde o to, že se vhodnými hesly snažíte uhodnout, na co druhý myslí. Ale naše státy jsou všemocné a ten druhý proti nám nemá šanci (případně my nemáme šanci proti té druhé). No řekli byste, že "únikovka, plácačka" bude značit slovo "hnáta"?

V Brně jsme se rozhodly trefit samy. To se nám podařilo a do klubovny jsme dorazily něco k sedmé hodině večerní. Už jsme měly pořádný hlad a taktéž jsme byly dosti uondané. Postavily jsme se před dveře a začaly sborově volat "Hlad, hlad, hlad, Carcharot má hlad!" Ale nikdo nevyšel. Poté, co jsme málem přišly o hlasivky, se nám podařilo najít díru v blízkém plotě, proplížily jsme se až k oknům klubovny a zabušily. Uvnitř byla Aredhel s Tani a netvářily se zrovna třikrát nadšeně, že nás vidí. Nicméně nám otevřely a my si konečně mohly odložit věci.


Takhle byla klubovna vyzdobená, jak poetické.

Prozkoumávání klubovny a nezávazné tlachání nám vydrželo až do doby, než přijela Třezalka s Luckou a Pomněnka s jídlem. Poté se začala dělat večeře na Tanin způsob. Na Tanin způsob byly tousty se sýrem, ovšem zapečené s žampiony, ananasem a kukuřicí. A bylo to neskutečně, ale opravdu hrozně dobré. Myslím Tani, že by sis to měla dát patentovat.


Po večeři jsme se rozhodly, že než dorazí Jožka s Dominikem, budeme hrát naše písničky. No, a protože jsme ve skříni našly strašně moc různých hudebních nástrojů, vzaly jsme si každá "nástroj" a začaly tvořit. Bylo to skvělé! Každý sice hrál něco jiného a zpěv absolutně nebylo slyšet, ale bylo to hlasité a pořádně rozjeté. Tuším, že já s Tani jsme pak nějak tancovaly a prostě dělaly blbosti, jak je obvyklé, když se my dvě sejdeme někde, kde se nachází taktéž hudba v téměř jakémkoliv provedení.




Nakonec jsme začaly i nahrávat na diktafon. No a byla to sranda. Když dorazil Jožka, přidal se k nám na trubku, nebo klarinet, nebo saxofon, pořád nevím, co přesně to bylo. V deset se Pomněnka ozvala, že by to chtělo noční klid. Ubrali jsme tedy decibelů, ale klidně pokračovali dál.



Toto je obecně zajímavý trend našich oslav. Vždycky první večer je to rozjeté nejvíce (asi proto, že jsou všichni vyspalí a odpočatí). Druhý večer pak "paří do noci" všichni kromě mě a Polly (ale nutno říct, že my dvě, nebo alespoň já pak další dny fungujeme, zatímco ostatní se tím pravidelně naprosto odrovnají) a na konci už jsou posledními mohykány jen Aredhel se Šárkou, které stráví noc tím, že diskutují nad Aredheliným projektem do školy.


Sobota 29.4.2017 - Ráno jsem vzhůru jako obvykle byla první já a pak Falko s Luckou. Sedly jsme si tedy v obývacím pokoji, kde spala Šárka (ale my varovaly, že tam budeme) a vytáhly deskovky. Postupně se k nám přidávali i další probuzivší a dokonce jsme se vrhli i na Dixit, který jsem dokonce vyhrála! Třeba tu hru nakonec vezmu na milost. Zajímavé ovšem bylo, když hned první kartu Falko označila jako "typická Irith". Ehm, nečekala bych, co se o sobě dozvím. Já osobně jsem nejvíce favoritizovala postavu v šedém, sedící ve stínu na trůně (kdo to tam dal?), ale nakonec se za správnou odpověď ukázala holka, šplhající na nějakou skládku a natahující se pro kytku v květináči na samém vrcholku. Tak nevím, jak si to mám vyložit…



Celé dopoledne se v podstatě prokecalo. Myslím, že se nic důležitého nedělo. Já jsem chvíli kreslila, asi se hrálo pár deskovek, ale jinak se prostě jen plkalo. Po obědě jsme usoudili, že půjdeme konečně něco dělat. Vytáhli jsme meče, luky a Jožkovu hru zvanou M(přehlasované o)lki a odebrali se do parku. Odebrali všichni kromě Aredhel, která psala něco do školy.

Tam jsme pobyli několik hodin. Ona Jožkova skautská hra byla docela dobrá, spočívalo to v házení kolíku na kuželky s určitým počtem napsaných bodů, přičemž se ty body sbíraly a muselo se dosáhnout přesně čísla padesát. Dělali jsme turnaj všichni proti všem. A myslím, že jsem byla dokonce jedna z nejlepších a porazila jsem samotného Jožku!


Vedle!




Takhle to vypadá, když to uklízí bobr...

Následoval šerm a lukostřelba. Lukostřelci měli dva luky a šest šípů - žádná sláva. No a šermíři měli tři meče. Nejlepším šermířem se ukázal Dominik, který měl trénink, když se se sestrou řezali plaňkami od plotu jako světelnými meči z hvězdných válek.


Jen pojď, jestli si troufáš!


Co to děláš tam dole?

Ještě se tuším hrála taková "strkaná". Kdy stáli dva proti sobě a strkáním do sebe měli donutit toho druhého o krok ustoupit. Byla to sranda, neb mě souboje (vítězné) vždy trvaly ani ne půl minuty, jen s Tani jsme se fackovaly pět minut a bez jakéhokoliv výsledku.

Na konci jsem si ještě zkusila srážení šípu mečem (a celkem se mi dařilo). A protože lukostřelci odmítli střílet směrem k lesu, musela jsem stát zády k jediné volné ploše - cestě, po níž chodili lidé s kočárky na procházce. Bylo to zajímavé.


Pomněnka si zkoušela střílet z luku do živého terče. Nikdo jiný se dobrovolně nenabídl.

Zpátky ve srubu přišel po večeři čas na jeden z hřebů programu. Podařilo se mi totiž po dlouhém snažení ukecat Pomněnku a Jožku, aby nám zazpívali nějakou zamilovanou písničku. Ale že to byla historie!

Pomněnka někdy týden před akcí kývla na Zamilovaného hobita. Na můj návrh Maglora odmítla přistoupit, na Námožníka a Námořníkovu ženu taktéž. Jožka předběžně souhlasil s čímkoliv, jen že se o tom ještě pobavíme. Zatímco ostatní tedy chystali večeři, já s Jožkou a mp3 jsme zalezli do nejvzdálenějšího pokoje a já mu pouštěla možné návrhy písniček. Zamilovaný hobit se mu líbil. A protože jsem věděla, jak podobný smysl pro humor máme (a jak tím deptáme Pomněnku) podnikla jsem i frontální útok v oblasti Maglora. Jak se dalo čekat, okamžitě se mu tato idea zalíbila Než jsem však stihla ještě prezentovat Námořníka a Námořníkovu ženu, ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupila Polly s tím, že je večeře a co tady děláme. S potutelným úsměvem jsme jí oznámili, že si pouštíme zamilované písně :-).

Když jsme Pomněnce oznámili, že Jožka by Maglora vážně bral, Pomněnka zbledla, tvář jí ztvrdla, ona se na svého milého otočila a s kamenným výrazem řekla, ať jde do vedlejšího pokoje, že si to spolu ještě vyřídí. Poměrně zoufale se tvářící Jožka šel bez odporu.

Ozývaly se podivné zvuky.

Po pár minutách se odtamtud Jožka vynořil a z nosu mu tekla krev.

Dojem ovšem zkazila Pomněnka, která značně vyděšená vykoukla za ním a prohlásila, že si to udělal sám… tak nevím…

Nakonec bylo zranění ošetřeno (doteď nevíme, jak vlastně vzniklo) a oba byli připravení natolik, že mohli zpívat. Samozřejmě jsme to nahrávali a bylo to… roztomilé. Dámská část osazenstva si ochání a áchání u Maglora náležitě užila, jen Pomněnka vypadala, že se hanbou propadne.


(Pomněnka s Jožkou si cestou ještě odskočili do společnosti, proto ty šaty a oblek)

Večer jsme ještě více než hodinu já, Polly, Tani a Aredhel kecali o výtvarném umění a zkoušeli rychlonáčrtky. Bylo to zajímavé a poučné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama