Silmaril na čele

10. dubna 2017 v 6:35 | Irith, Polly |  Výplody chorých myslí
Když jsem se před rokem bavila s Pomněnkou o táboře, říkala, že si není jistá, jak Laisi zareaguje na to, že jsme přišli, viděli, a z jejích nejoblíbenějších elfek udělali hobity. Laisi zareagovala dobře. Ale ten rozhovor mě měl varovat. Už tehdy mi mělo být jasné, že zákony "něco za něco" platí všude, i ve Středozemi, a že se můj den blíží.



Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu naprosto dobrovolně a nadšeně hrát elfíka, asi bych se dotyčnému vysmála. Nicméně stačil jeden hovor mezi mnou, Polly a Laisi, spousta nadšení a zaujetí pro jistou postavu a nemožné bylo na světě.

A tak se stalo, že jsem poprvé v životě hrála někoho jiného než hobita. Hrála jsem elfa. Ano, čtete dobře. Nikoliv elfku, ale elfa. A to ještě ne jen tak ledajakého elfa, nebuďme troškaři, že?
A já, Irith Zimostrázová, jsem na jarní slavnosti u Laisi v domě Vlaštovky hrála noldorského prince Fëanora. Proč ne, že ano. Fëanora mám vážně ráda. Ono totiž s mou povahou nelze nemít rád někoho, o kom je napsáno: "Ale jak Fëanorova mysl chladla a uvažovala, příliš pozdě si uvědomil, že všechny tyto velké družiny nikdy nepřekonají dlouhé míle na sever ani nepřekročí moře jinak než pomocí lodí." To je přesně můj styl. Rozhodnu se, že jdu nabančit Morgothovi a vyrazím. A až u vodní hladiny si uvědomím, že mě a Melkora dělí jedno středně velké moře, že moji lidi jsou sice nadšení ale jen krátce a že bude jen otázka času, než se otočí. Není nad to se nad věcmi pořádně zamyslet.


(P: Obrázek od Aegeri. Irith si totiž stěžovala, že daná osoba nikde není zvěčněná bez slin u huby či příšerně děsivého a šíleného pohledu v očích. Zkrátka prosila o obrázek, kde by Feanor vypadal alespoň trochu jako někdo normální...)

( A obrázek od Tani. Malinký Feanor.)

I: Ne, ono je to vážně hrozné. Když jsme vymýšlela kostým, dívala jsem se pro inspiraci na obrázky na googlu. A nikde není Feanor vyobrazen jinak než jako když právě uprchl z blázince pro šílené delikventy... Tak jsem vyhlásila challenge: Nakreslete roztomilého/normálně vypadajícího Feanora. První dva obrázky jsou již na světě... přidáte se?

Jsou tam i jiné důvody, proč mám toho elfa ráda, některé objektivní, jiné osobní. Ale abych některé z nich mohla vysvětlit, musím nejdříve popsat mechanizmus celé slavnosti.

Slavnost je totiž koncipována tak, že se během výletu do lesa hraje jakási bojovka. Družinka jde pro živou vodu a cestou jsou určitá zastavení. Každý si připraví nějaké "vystoupení" - určitý úkol. Většinou je to zaměřené na věci ze života, které člověku pomáhají nebo ho naopak brzdí. Ten, kdo nemá žádnou roli vymyšlenou, hraje Temné síly - něco jako Černé jezdce, kteří, když vás zasáhnou míčkem, na vás sešlou kletbu. Vy se jí můžete určitými způsoby bránit nebo jí podlehnout a počkat, až odezní (většinou dvě minuty). Pokud naopak vy zasáhnete Temné síly minimálně sedmkrát, vysvobodili jste je a oni už nehrají proti vám.

No a já a Polly jsme se pokusily zrealizovat dost šílenou ideu - zkusit ta vystoupení situovat do postav Fëanora a Nerdanel. Účel byl zobrazit je dávno předtím, než měli nějaké syny či než se Fëanor v podstatě zbláznil. Měly jsme hrát v podstatě mladý nadějný elfí pár a zrealizovat dvě vystoupení. Jedno Nerdanelino a druhé Fëanorovo. To Nerdanelino mělo být Pollyino a zobrazovat vlastnost která nejvíce brzdí ji - pochyby. Sama o sobě, o tom co na to řeknou ostatní a tak. V praxi to mělo být tak, že družinka potká v lese dva elfy. Řekne jim, kam jde a Fëanor se pro ideu poněkud nadchne ("Živá voda? Co by se tak z toho dalo udělat? Tolik možností, tolik nových obzorů, co všechno bych dokázal jen s kapkou takové vody!"). Elfka ale váhá, říká si, co na to řeknou ostatní elfové a Valar, vždyť živá voda není pro ně. Nakonec se ale nechá přesvědčit.


Moje, Fëanorova část měla zase představovat můj sklon k "Thorinově nemoci", jak tomu říkám. V praxi jde o "Neobětuji osud výpravy kvůli životu jednoho půlčíka". Úkol je důležitější než nějaký jednotlivec, klidně ho nechme ležet, hlavně že splníme naše poslání. Znázornit se to mělo tak, že družinka přemůže jednu Temnou sílu. Ta se změní v sílu kladnou a chce jít s nimi. Fëanor ji ale chce zabít. Tvrdí, že ji nepotřebuje, že jí nevěří. Zdržovala by je, museli by ji hlídat a kdoví jak by to celé dopadlo. Lepší zabít ji rovnou, než se s ní celou cestu tahat a doufat, že se fakt osvobodila. Nerdanel a družinka pak mají za úkol přesvědčit ho, že to fakt není nejlepší nápad a trochu ho "umravnit".

To bychom měli v kostce úvod. A co realizace?

Když jsme tento nápad rozmýšlely, nedošlo nám, jak složité logisticky to bude. Když na to totiž chcete jít pořádně, musíte se snažit. Jako první jsme tedy někdy v lednu jely na Václavák do žertovných potřeb koupit barvu na vlasy ve spreji. Černou a zrzavou. Zjistily jsme, že jediná zrzavá, kterou mají, je svítivě oranžová, ale na vlasech to nevypadá zas tak špatně.

Dále jsem si na Conu s Míninou asistencí (nebo spíše Mín s mojí asistencí) vyrobila čelenku se Silmarilem. Polly si též vyrobila čelenku, s malým modrým kamínkem.

(P: nakonec to byla taková z nouze ctnost, jelikož jsem čelenku dovyráběla doma a ztratila jsem rozložení jejích jednotlivých částí, takže jsem se z již vytvarovaných částí čelenky pak snažila vytvořit nějaký smysluplný efektní obrazec.)

Ovšem kámen úrazu byl ohoz. Jako elfí princ nemůžete jít jen tak v něčem. Celý pátek před Nostou jsem tak strávila před zrcadlem a zkoušela si nejrůznější kreace. Nakonec jsem zvolila takovou moderní, elegantní - černá kalhoty, bílá košile, černý kabát a šedá šála. Doufala jsem, že s těmi černými vlasy a mýma světlýma očima to vytvoří požadovaný efekt.

Ještě jsem si od sestry zapůjčila meč (nemůžu být bez meče, že). A nezbytný batoh. No a protože holt mám být gentleman, vzala jsem tam i všechny Pollyiny věci. Uvažovala jsem o tom, že jí koupím i nějakou kytku, ale pak na to nebyla kapacita.


Polly si musela opatřit šaty. Ty si opatřila od Aredhel. Kabát pak vzala od Laisi, neb svůj kabát musela půjčit jedné Temné síle, co přijela nevybavená. V modrých šatech a kabátě s růží jí to vážně slušelo. Ale dost mrzla (na rozdíl ode mě, protože já si pod ten kabát mohla vzít vrstev téměř neomezeně).

(P: Ano, opatřit si šaty, zdá se to jako snadný úkol, ale jediné šaty, které vlastním a měly správnou barvu, byly šaty z tanečních… Na efekt dobré, ale představa, že v nich projdu několikakilometrovou cestu a budu v nich bojovat s Temnými silami nic moc. Pomněnka mi šaty slíbila dovézt, ale nakonec dorazit nemohla, takže možnost půjčení šatů od Aredhel (které, jak se později ukázalo, byly také od Pomněnky), snad zachránila celou scénku. Ještě jednou moc děkuji!)

Moje sestra měla mít vystoupení s Pomněnkou, kdy šlo o rozhovor Froda a Sama v Roklince a Frodo měl Sama přesvědčovat, proč jít na tu ztřeštěnou výpravu. U toho se ukázalo, že moje sestra je až překvapivě zběhlá v psychologických metodách. Kdo by to do ní řekl.

Neb se ale změnilo datum Nosty, Pomněnka nemohla přijet. Bylo domluveno, že ségra bude hrát Sama a Froda si s ní střihne Šárka. Ovšem Šárka v pátek večer prohlásila, že je nemocná a nemůže přijet. Vznikly nám dvě možnosti. Buď budeme Froda hrát já nebo Polly a nebo Falka vezmeme k nám - jako Maedhrose. Naštěstí se zrealizovala první možnost. Naštěstí, protože představa, jak sestře stříkám její krásné dlouhé blonďaté vlasy na zrzavo… To u mě a Polly to bylo celkem dobré, my máme vlasy krátké. Ale sestra má vlasy do pasu.

Slavnost se odehrávala v sobotu. V sobotu ráno jsme se tedy já, Falko a Polly sešly na zastávce autobusu, směr Nosta. S sebou jsme kromě jiného měly i sestřinu scénku, abychom si to nějak nacvičily. Řidič nás s tím ale po dvou větách vyhodil, ať mu tam neděláme bordel a jdeme dozadu. Tak jsme se odebraly na zadní pětisedadlo a celý autobus bavily variacemi na téma "Pane Frodo, ta cesta je nebezpečná. Není pro hobity." "Ale Same, já tam jít musím, co by tomu řekl Bilbo?"

Nakonec bylo řečeno, že Froda budu dělat já. A to protože sice nemám tak dobrou paměť jako Polly, ale zato značnou schopnost improvizace. Zatímco Polly byla bez sebe nervózní, že se to má naučit za dvě hodiny, já prostě improvizovala na to, co mi sestra nahrávala (která se to týden učila nazpaměť).

U Laisi jsme se všichni sešli. Já, Falko, Polly, Třezalka, její sestra Lucka, Dominik, rodinka s malým děckem, Hanka Tintare s Becky a Šimon s maminkou. Tam jsme dořešili poslední drobnosti. A ukázalo se, že nás bude sedm hráčů proti pěti cépéčkům. Nemusím dodávat, že my hráči jsme ani jeden pořádně neuměli potřebné hlášky, na které se mohlo proti Temným silám bránit a že z toho třeba ti dva mladí manželé s dítětem v kočárku tu v životě nebyli. Ale co, řekli jsme si, že to prostě dáme.

Vykročili jsme. První zastávka, na lavičce kousek do svahu od Laisina domu, bylo moje a Falkovo vystoupení. Zahrály jsme si své role (já řádně tragicky), rozdaly úkoly a mohlo se pokračovat. Já s Polly jsme byly vyslány napřed. Nějaké, nevím, dva tři kilometry klusem do kopce, zatímco za námi se Temné síly snažily hráče zdržet, abychom my měly trochu času se převléknout. Všechno - Pollyino oblečení (původně šla za hobita - v kalhotách a košili), spreje, ručníky, čelenky, šálu, drobné šperky a utěrky - jsme táhly s sebou.

Nahoru jsme došly s plícemi až v krku. Rychle jsme ale zalezly za nejbližší klády a začaly se strojit. Musela to být sranda, sledovat dvě zadýchané holky, jak se postupně mění v elfy. Převlékají se, upravují si šály a doplňky, barví si vlasy, chystají si meč, schovávají zbytečné věci, nasazují čelenky a zoufale smývají obarvené ruce. Ta barva strašně pouštěla. Já jsem si z toho začala dělat legraci, že Silmaril má přece tu vlastnost, že zlé bytosti pálí a jejich ruce z toho černají. No a já a Polly jsme měly obě ruce napůl černé a napůl rudé. Co to asi značí?

Když už bylo všechno připravené, Fëanor zjistil, že se mu rozpadá Silmaril. Ty dnešní Silmarily taky nic nevydrží…


A pak jsme čekaly. Tak dvacet minut. Nějak jsme to neodhadly. Bylo rozhodnuto, že hráče uvítáme tancem. Když jsme tedy zaslechly první kroky, začaly jsme tančit. Elfí párové tance. Problém byl, že jsme se nebyly schopné sladit. Pořád jsme šly jinak. Nakonec jsme to nechaly být a prostě se tak nějak potácely lesem a snažily se vypadat elegantně a Noldorsky. Ty kroky byla Laisi. Že družinka ještě bojuje. Tak nic. Další kroky, opět tanec. To byly Temné síly. Podezřívavě si nás měřily, ale Laisi je usadila "Toho elfa já znám, dejte si na něj pozor, být vámi si s ním nic nezačínám." Cha!
Tak do třetice všeho dobrého už hráči a fotograf. Ladně jsme protančili a dali se do řeči.


"Jsem Curufinwe Feanáro, pro vás možná lépe známý jako Fëanor. A zde má manželka, moudrá Nerdanel, dcera Mahtanova."

Má pečlivě nacvičená věta neměla požadovaný účinek. Polovina lidí ji nepochopila a druhá neslyšela. A to se elf tak snaží! Po pár formalitách jsme se dostali k věci (tedy spíše k vodě) a k přesvědčování Nerdanel. Tu jsme přesvědčili a byl čas na svačinovou přestávku. Temné síly představované Třezalkou a Luckou se s námi daly do řeči a nabídly nám dokonce i karbanátek. Jo, kdyby na to takhle šel i Melkor, to by ty vztahy mohly být hned lepší…


Začaly jsme si povídat. Musím říct, že hrát Fëanora, to je vážně pecka. Snažila jsem se ho udělat lehce nafoukaného, arogantního, se štiplavými poznámkami a přehlíživými hláškami. Nejlépe to asi charakterizovala moje sestra. Před Nostou totiž tvrdila, že určitě budu hrát něco záporného, jinak bych se na to tolik netěšila. Pak prohlásila, že jsem záporná byla. Já tvrdila, že ne, že jsem byla jen arogantní. Ona na to, že ty moje hlášky byly fakt otravné.

(P: mohu potvrdit, Fëanorovy hlášky opravdu otravné byly. Ale co, jednou je to holt můj manžel a každý máme nějakou svou úchylku…)

Ale nejlepší asi byl Fëanor - tvůrce. Myslím, že zapálení pro pokusy s živou vodou se mi podařilo vystihnout dobře.

Má Nerdanel byla naprosto dokonalá. Klidná, moudrá, usměrňovala mě a trochu srážela na zem, přesně dle role.

Třezalka s Luckou se při rozhovoru s námi neustále hihňaly a měly nějaké divné poznámky. Něco o nějaké přísaze či co… Ostatní Fëanora moc neznali, takže to byla o poznání menší sranda. Vykročili jsme na cestu.

První střet s Temnými silami dopadl tristně (zlikvidovali nás během minuty). Bylo tedy řečeno, že my jakožto Noldor máme na první zásah imunitu. Nejlepší ale bylo, když se Temné síly seskupily a vytvořily zátaras. Věrna roli jsem nasadila zavilý výraz a vykročila dopředu "Říkám Vám, nechte nás projít! Nechte nás projít!!" No a ono jo! Rozestoupili se a prchli. Takovou sílu má můj hlas a charisma, samozřejmě :-)

Následovala zastávka u jakési víly, která nám dávala nahlédnout do kouzelného zrcadla. Její sestra pak věci, které jsme v zrcadle předtím uviděli (vesměs ošklivé věci) uváděla na pravou míru - ne vše, co o vás ostatní říkají, je pravdivé a musíte si to brát k srdci.


Další útok. Tentokrát jsme jednu Temnou sílu vysvobodili a Temné síly dost zničili. Já byla dvě minuty slepicí. Pak jsem zaregistrovala nějakou Sílu a vrhla se za ní. Takže Fëanor sprintil co mu nohy stačily, před ním strašlivá temná bytost ječící "Nech toho, mám jen jeden život!". Bůhví proč to ještě ve spojení s tou slepicí všem přišlo strašně vtipné…

Pak nastal čas mé scénky. Jedna Temná síla zakopla. No a já vytáhla meč a začala hrát "Neberme ji s sebou! Nemůžeme ji věřit! Zabijme ji rovnou!" dojem zkazil fakt, že síla uprostřed zapípala "A co takhle kdybys mě tím posledním míčkem konečně vysvobodil?". Tak jsem ji vysvobodila a pokračovala v monologu.


(P: Fëanor už byl dost přesvědčený k tomu, že si Temnou sílu vezmeme s sebou. I když trochu ho podezřívám, že se mu hlavou mihla myšlenka, že ji pak bude moct zabít kdykoliv potom, co se s ní objeví nějaké potíže).

Nakonec se to zahrálo do autu, když nás napadl zbytek Temných sil. Ty nás oslepovaly a mrzačily. Problém byl, že přesně to zakletí co udělaly nám, se stalo i jim. Nakonec jsme tedy museli spojenými silami (někteří nechodící, jiní nevidící) pokračovat v cestě společně. Na cestě nás čekala Varda, která nás prosila, abychom jí pomohli rozsvítit svíčky a tím se uzdravili. Hm. Všichni rozsvítili jednu svíčku. Jen ohnivý duch nadšeně zapaloval, co mu přišlo pod ruku… skóre asi čtyři svíčky.

Pokračovali jsme. Ta zakopnuvší Temná síla si při pádu vyvrkla kotník a byla zraněná zcela vážně. Já jsem ji ještě dorážela hláškami na téma "Já říkal, že bude zbytečná přítěž, nechme ho tady." Taky jsem docela slušně štvala oba mladé rodiče, kteří neustále řešili mimčo a byli vzadu, rušíce nám formaci. "No jo, Atani, self-cursed a sickness," neopomněla jsem podotknout, kdykoliv k tomu došlo. Ovšem korunovala to Nerdanel, která řekla "Uvidíš, až budeme mít děti my. I když tvé děti pravděpodobně budou mít jiný genom…" Pravděpodobně? Pravděpodobně budou mít Fëanorovy děti jiné geny než Atani?!

Ve veselé náladě (a u některých i vražedné, obrácené k mé osobě) jsme došli k jezírku živé vody. Zde jsme nabrali vodu a pokropili jí kamarády (a Fëanor ji obřadně fiktivně nabral do klobouku, který patřil té Temné síle, co jsme ji vysvobodili. Takže ještě že jsme ji vzali s sebou.). Pak oběd a cesta zpátky. Tam už jsme moc nehráli, hlavně jsme Šimonovi (oné nešťastné Temné síle) pomáhali doplazit se zpátky.


Tím tedy končím. Musím říct, že role Fëanora byla vážně skvělá. Tak jsem se už dlouho nevyřádila. Zbývá jediná otázka. Má drahá Nerdanel, dáme si někdy repete?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eámane Veselková Eámane Veselková | 17. dubna 2017 v 15:07 | Reagovat

Ste dobrí elfovia,ale hobiti vám aj tak pristanú viac :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama