Vánoční dárek

17. prosince 2016 v 12:00 | Irith |  Vánoce ve Středozemi
Zdravíme čtenáře našeho vánočního projektu. :-) Hrdina dnešní povídky bude trochu netradiční. Podíváme se v ní za hobity, ale nebude ani tak úplně o hobitovi, jako spíš o tvorečkovi, kterého dva hobiti chovali ve velké lásce. Povídku pro vás napsala Irith a já moc doufám, ž se vám bude líbit a že ji, stejně jako povídky posledních dnů, oceníte svými komentáři. Abychom věděli, jestli naše "adventní dárečky" dělají někomu radost a jestli je někdo rozbaluje nebo ne. :-)


Bob se zamyšlením otíral pivní korbel. Byla noc Novoroku. Sváteční noc uprostřed zimy. Noc Slunovratu.
Sníh se v Hůrce příliš často nevyskytoval, ale teď padal v celých chuchvalcích. Velké sněžení, tak tomu budou říkat.
Celá vesnice byla rozsvícená. Rodiny Velkých i Malých byly alespoň tuto noc spolu a vesele hodovaly. Jak dlouho jejich štěstí ještě vydrží?

Bylo to jen pár dní, co Vilíka Potměchutě a Jindru od Brány vyhodili. Nikdy to nebyli nejlepší lidi, ale poslední dobou už byli vyloženě divní. Začali se chovat… zle. Šeptalo se o nějakých krádežích a Jižanech, přicházejících po Zelené cestě. Bylo jen dobře, že je vyhnali. Ale, napověděl Bobovi jeho selský rozum, Vili a Jindra byli jedni z těch typů. Vyhodíš je dveřmi a vrátí se oknem.

Bob se zachvěl. Ale dnes ne. Teď byl ještě mír. Tušil, že něco přijde, ale ještě ne. Ale pak… to možná bude ještě horší.
Hobit opatrně postavil korbel na stůl, hodil hadr do džberu s horkou vodou a vyšel z hostince ven, mířil do stájí. Sníh se mu zaplétal do kudrnatých vlasů a odněkud zdáli bylo slyšet hezkou písničku. Veselá písnička, na jak dlouho ji slyší naposledy?

Došel do stájí a uvelebil se na svém obvyklém místě, na kupce slámy vedle poklidně přežvykujících poníků.

A co na tom bylo nejhorší, dal si Bob hlavu do dlaní, měl takový pocit, že za to zlo může on. Kdyby tenkrát nevypustil všechny koně… Ten jižan by si jednoho nemohl ukrást a odjet. A pak by se možná nepřišlo zlo… A kdyby Vilík nedostal všechny ty peníze, nikdy by si nemohl dovolit cestu do Kraje. Zvěsti o tom, že se Vili Potměchuť vloudil do přízně nového Šéfa Kraje a začíná s ním čile spolupracovat, kolovaly po Hůrce už jen šeptem. Nikdo si teď nemohl být ničím jistý, když byl Vili velký pán. Bohatý. Z čeho to bohatství měl?

Bob si přitáhl kabát blíže k tělu. Bylo mu toho poníka Viliho Potměchutě líto. Nesčetněkrát jen na prázdno zatínal pěsti, když viděl, jak Vili to ubohé zvíře někam táhne, jak ho bije. Ale Bob sám a nikdo koho znal, neměl na to, aby poníka od Viliho odkoupil. Takovou herku a za dobrý trojnásobek ceny dobrého mladého poníka.

Když ho tu noc, noc po příjezdu čtyř hobitů z Kraje Ječmínek poslal hlídat, myslel, že se bude potýkat jen s nějakými lumpy a lupiči. Ne s hrůzou, která přišla. Bob nebyl hrdina a skryl se před postavami v černém do stájí. A když slyšel, jak se jeden ze stínů plíží ke koňům… zazmatkoval. Nebyl to asi nejlepší nápad, také mohli o všechny koně přijít, ta zvířata mohla někoho ušlapat. Ale, Bob pohladil čumák nejbližšího poníka, také se musí vzít v úvahu možnost, že kdyby to neudělal, ten černý stín by koně zabil. Stejně jako Bob věděl, že čtyři hobiti potřebují být rychlí a nemohou jít pěšky.
Vypustil koně ven a všichni se ztratili. Dobrého půl měsíce je honili po kopcích kolem. A poníci čtyř cestovatelů zmizeli úplně. Kdo ví, kde je jim konec? Stačilo jen otevřít dveře stájí a pak zalézt někam do kouta a třást se strachem, když se koně šílení hrůzou vyhýbali stínům jen aby utekli do noci ještě temnější.

Když ho pak další den ráno Ječmínek vyslal, aby našel alespoň nějakého poníka, Bob šel najisto. Věděl, že tohle je jediná šance, jediná šance jak to ubohé zvíře zachránit. Hobiti byli bohatí a zoufalí, vzali by cokoliv. A tak vzali i ubohého poníka od Viliho Potměchutě. A Bob byl šťastný, věděl, že Sam, se kterým se mezitím stačil spřátelit, má dobré srdce a o poníka se postará.

Ozvalo se zavytí a Bob s sebou trhnul. Co to způsobil? Kdyby se optal i jinde a nesnažil se tak moc poníka zachránit, bylo by to teď jiné? Neobcházeli by tady vlci a divní lidé, silnice by se nestávala nebezpečnou a ostrý vítr by nezalézal pod každé oblečení? Nevěděl, ale jedno věděl jistě. To co udělal, bylo… pro poníka.

Sam vytáhl z kapsy jablko, které potajmu vzal s sebou a sklonil hlavu proti větru. Strašný vítr, řezavý a prudký. Na cestě už byli několik dní, ale zatím nic jiného než vítr nepotkali. A přitom byl dneska Novorok! Sam nepředpokládal, že by to kterýkoliv z jeho společníků zaznamenal. Jejich poslání bylo příliš temné na to, aby mohli slavit. Sam ale počítal dobře. Novorok. Svátek. Opatrně natáhl ruku s jablkem a podrbal poníka Vilíka pořádně za ušima. Poník jablko nadšeně schroustal a ještě olízal Samovi ruku. Za tu dobu, co byl s nimi, se nějak zakulatil. Jeho srst byla lesklá a poník vypadal zdravěji a čileji, než kdy dřív. A to i přesto, jaký náklad nesl. Sam k němu přitisknul tvář.

"Hezký novorok, Vilíku," zašeptal mu do ucha netuše, že přesně to samé právě řekl hobit Bob, kdesi daleko ve vesnici zvané Hůrka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laisi Laisi | 17. prosince 2016 v 12:09 | Reagovat

Děkuji, ta byla moc krásná! :)

2 Aredhel Aredhel | Web | 18. prosince 2016 v 22:18 | Reagovat

Ó jé... nevím, co se to se mnou děje, ale všechny tyhle melancholické povídky z letošních Vánoc se mi neskutečně zažírají pod kůži, hrajou mi do nálady - a tahleta obzvlášť. Je krásná Irith, vážně moc. Asi nikdy nepochopím, jak na tak malém prostoru dokážeš rozehrát tak emotivně silnou mozaiku vztahů, lásky, stesku, temnějící atmosféry, ba i záhady ztracených poníků. A taky je to snad první povídka čistě z pohledu hůreckého hobita - najednou vidíme, jak Bob vnímal okolní dění, co si myslel, jaké byly jeho motivace... Je to opravdu silné, ostatně jako je celá postava poníka Vilíka, takovým trochu nepochopitelným způsobem...

3 Šárka Šárka | Web | 23. prosince 2016 v 20:44 | Reagovat

...A pak byl svobodný :)

Taky jsem z těch vašich povídek ňák naměkko. Tahle je fakt krásná. Normálně by člověka ani nenapadlo uvažovat nad Bobem jako postavou nějak důležitou pro děj, ale když se to takhle spojí- Bob - Vilík a ten kus cesty do Morie, hned to má sílu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama