Poslední plamínek ještě nezhasl

12. prosince 2016 v 12:00 | Monika |  Vánoce ve Středozemi
Následující povídka od Moniky je velmi, velmi silná. A o čem si v ní můžete přečíst? O naději, naději, která v tomto kouzelném čase přichází i na ta nejméně očekávaná místa.




Obrázek nakreslila Gold-Seven



Poznámka autorky: Makalaurë - jméno, které dala matka Maglorovi, znamená "zlatý sekáček", což má mít spojitost s jeho "zlatozvukým" hraním na harfu.

Byl pozdní večer zimního slunovratu a odcházející Arien rozprostřela krvavé cáry svého závoje po lesklé hladině moře, připodobnivši tím neustálé dorážení vlnek jazykům ohně. Nikým nepozvána se ze stínů hor a rozeklaných skalisek vyplazila tma. Krajina postupně ztratila své barvy - z odstínů palety věčně zeleného lesa zbyly jen vzdálené praskřeky jeho obyvatelů jako připomínka, že ve věčném souboji souše a vody neřekl hvozd své poslední slovo.
To ale osamělá postava stojící po kotníky ve vodě nevnímala. Možná, že vůbec neslyšela nic - muž podobný mramorovému sloupu Padlé říše, vzpomínka na něco, co dříve bylo hrdé a krásné, než to semlel čas a pýcha vlastní všem velikým z Ilúvatarových dětí. Matka ho kdysi nazvala Makalaurë, ale na chraplavém, téměř nepoužívaném hlasu nezůstalo nic zlatého. Byl sám, sám v temnotě.
Pak avšak pootočil hlavou, mírně, jakoby snad už zapomněl, jak se to dělá, a v očích se mu odrazilo světlo Eärendila. Trhl sebou, ale pohled na vlny pradávnému Noldovi klid nepřinesl - zdálo se mu, že na něj výsměšně pod hladinou zamrkalo druhé světélko, jen aby se připojilo vzdálené volání třetího z rozpálených hlubin Ardy. Silmarily. Hlasy klenotů, jež mu osud přiřkl jako naději a zkázu zároveň, neustávaly. Krutý žert připravili Valar ztracenému na půli cesty mezi Prázdnem a Mandosovými síněmi. Zasloužil si to?
V nenadálém výbuchu vzteku nabral hrst kamenů a hodil je do moře. Objevila je kola na vodě…

…Objevila se kola na vodě. Fëanor mírně zavrtěl hlavou a vytáhl ruku svého mladšího syna z granitové mísy plné průzračné tekutiny, ve které se v úplné temnotě zrcadlila jen světla drahokamů mistrně poskládaných do tvarů hvězd zářících nad vzdáleným Beleriandem. Kovotepec se zahleděl do vody. Eldovy oči díky sporému osvětlení získaly stejný odstín jako ona a to společně s tlumeným zvukem hlasu jeho otce vzbudilo v Makalaurëm pocit, že je součástí něčeho prastarého a posvátného: "Za dob, kdy se náš lid ještě toulal po březích sladkého Cuivienénu jsme temnotu ctili. To ona byla naší matkou - mocnou, vlídnou milosrdnou. Navíc, a to si mnozí našeho věku neuvědomují, bez temnoty není světla. Možná, že to neplatí ve Valinoru, ale považ, synu můj, za jakou cenu: největší poklad Valar se nám stal samozřejmostí v této jasné zemi bez noci, kde nezáří hvězdy. Zapomínáme, že jedině v temnotě vzplály poprvé mocné plameny našich duší, jedině v temnotě jsme zažehli poprvé oheň znamenající život. Znamenající naději."
Fëanor vtiskl synovi do dlaně malý předmět. Chlapec udiveně rozevřel ruku, aby v ní objevil půlku skořápky od vlašského oříšku s připevněným zbytkem svíčky vevnitř. Nechápavě se zadíval na otce. "To je tvá bárka plná ohně - rozsvítíme ji a necháme, ať odpluje k jasným zítřkům." Pak uchopil křesadlo a nechal naplnit jeho radostným zpěvem i odlesky jiskřiček připomínajících trsy zlatých květin ztemnělou místnost. Ve chvíli, kdy mladý Makalaurë pouštěl lodičku na hladinu, světlo zaplálo nejen na vodě, ale i v očích jeho otce. Znamení lepších zítřků…

…v temnotě vzplály poprvé mocné plameny našich duší…
Tma. Strach. Zmatek. Touha jako můra následovat jediné světlo. Fëanor. Osm postav přísahajících ve svitu pochodní.

…v temnotě jsme zažehli poprvé oheň znamenající život…
Ta prazvláštní euforie, kdy jasná čepel prořízla tenké pouto pojící duši k tělu. Žár. Rozsypané korály z perel. Bílé plachty zbrocené krví. Těla postupně chladla.

…znamenající naději…
Plameny na vodě. Lodička ze skořápky? Poslední výkřik bratra. Pak vše utichlo. Temnota…

Temnota. Makalaurë cítil, jak mu po tváři kanou stříbrné slzy. Stál sám na břehu jako každý den, ale přesto byla ta noc něčím zvláštní. Vážně mu nenechali ani jedinou vzpomínku, vážně vše muselo zhořknout?
Znamení lepších zítřků?
Prastarý Elda se obrátil zády k Valinoru a doběhl do ztemnělé jeskyně. Chvíli hrabal v hromadě poházených věcí. Pak strnul, jakoby snad chtěl malý předmět v ruce zahodit. Najednou se vše zastavilo a on cítil, že je ten okamžik něčím výjimečný. Jako tehdy. Narovnal záda, v očích se mu zračilo odhodlání. Ořechová lodička vyplula na moře, zářivější než světlo Silmarilů.
…to je tvá bárka plná ohně - rozsvítíme ji a necháme, ať odpluje k jasným zítřkům…
Pro jeden den v roce si dovolil tomu uvěřit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Laisi Laisi | 14. prosince 2016 v 9:34 | Reagovat

Zajímalo by mě, kdo vymyslel ten sekáček :). Je pravda, že to jméno by mohlo znamenat "bojuje proti zlatému světlu", což je dost děsivé a de facto se naplnilo, ale Mistr pak napsal obsáhlou pasáž, kde vysvětluje, že význam je širší a může to znamenat i ková/tepe zlaté světlo, jak to bylo i vzhledem k jeho bardským schopnostem myšleno.

2 Aredhel Aredhel | Web | 18. prosince 2016 v 18:05 | Reagovat

Kde jsi přišla na ten Sekáček? Já jsem žila v domnění, že Makalaurë znamená něco jako kující/ tepající zlato, jak píše Laisi. Sekáček zní jako něco, co by vyhodil google překladač...
K povídce samotné: teda... dost těžko se to čte. Nevykládej si to špatně, tvůj styl je nádherný, básnický a naprosto neskutečný, úžasná slovní zásoba atd., ale většinu vět jsem prostě musela číst dvakrát. A to já jsem zvyklá na náročnější texty! Ale ta druhá "část" povídky s Fëanorem a ořechovou lodičkou, ta je opravdu, opravdu nádherná. Věta "největší poklad Valar se nám stal samozřejmostí v této jasné zemi bez noci" ve mně prostě cosi probouzí...
(Jak si to tak znovu čtu tak vlastně nemáme tak nepodobný styl psaní, možná je to tím. :-D)
Je to krásné, i když těžké, silné i když smutné (naděje je tam jen hodně pomíjivá, protože koneckonců lodička odpluje, nic se nezmění a všechny dny budou zase jeden jako druhý...), zkrátka a dobře máš velký talent. Ráda bych si od tebe ještě něco přečetla.

3 Monika Monika | E-mail | 18. prosince 2016 v 21:26 | Reagovat

Díky moc za reakce a jako obvykle opožděně odpovídám. Co se týče sekáčku, v The Etymologies se jméno (dle Tolkien Gateway, sama doma nemám, tak nemohu posoudit) překládá jako Gold-cleaver a při hledání ve slovníku i Googlu "cleaver" je prostě sekáček. Nutno přiznat, že Laisino vysvětlení má v sobě více poezie i smyslu a kdo jsem já, abych s ní nesouhlasila ohledně elfštiny :-). Jinak díky Aredhel za povzbuzení, ale s větším množstvím povídek to nějak nevidím - čas prakticky není a inspirace pořád někam utíká...

4 Šárka Šárka | Web | 23. prosince 2016 v 8:17 | Reagovat

Maglor je charakterově ohromně zajímavá postava, která přímo vybízí k tomu, aby se člověk snažil pochopit a rozvést jeho uvažování. Povídka je krásně napsaná. Sice je pravda, že trochu složitěji se čte kvůli velkému množství různých přídavných jmen a slovních obratů, ale je to takový vznešený styl, takový právě "prastarý a posvátný" ...Jak se všechno točí kolem toho zlatého plamene...A kudy všude chodil? Setkal se ještě někdy s někým? Jaké by to bylo po letech pohledět do jeho očí?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama