Rozhovor s Doubravkou

21. listopadu 2016 v 19:34 | Doubravka, Polly, Irith, Aho |  Rozhovory
Rozhovor s Doubravkou byl doopravdy zajímavý. Scházeli jsme se dokonce dvakrát - první hovor totiž proběhl bez diktafonu, v jedné čajovně. Teno rozhovor byl rozhodně zajímavější a je vážně vtipné co všechno člověk řekne, když před sebou nemá diktafon. Druhý rozhovor pak byl v jiné čajovně, na jaře. Byli jsme venku, byla zima a vítr. Takže kvalita hovoru nic moc. Ale zato je to jeden z nejvtipnějších rozhovorů vůbec.


Více o Doubravce se můžete dočíst zde. A odkaz na rozhovor na Písních Středozemě.



Irith: Vážení posluchači rádia Středozem, vítáme Vás u dalšího mittalmarovského rozhovoru, tentokrát s Doubravkou vai Eledar. Vítáme tě, Doubravko!

Doubravka: Ahoj!

I: Takže naše první otázka- jak ses dostala k Tolkienovi a ke středozemské tvorbě?

D: Vlastně až kvůli filmům Pána prstenů, protože já jsem dřív četla Hobita, to byla taková pohádka, nebrala jsem to moc vážně a filmy jsem viděla, teprve když mi bylo dvanáct. Pak mne to donutilo přečíst si i ty knížky a teprve potom mne to chytlo.

Polly: A jaká je tvoje nejoblíbenější postava ať už z Pána prstenů, Hobita nebo Silmarillionu?

D: No, někteří z elfů, z těch mužských (smích). Legolas, Rúmil, Glorfindel… Neoblíbenou postavou jsou bohové, tedy Valar - jsou neopravdoví, jakoby "naroubovaní" a nic zásadního tam nedělají, kdyby tam nebyli, tak by se vlastně nic nestalo.

I: A je nějaký elf nebo jiná postava, ke které se můžeš připodobnit?

D: Fëanor. Všichni tvrdí, že to tak je a že se tím nemám chlubit, ale já se tím chlubím docela ráda.

I: A proč Fëanor? Ten zrovna napáchal docela dost zla a Středozemi spíše uškodil.

D: Ale byl naprosto geniální.

I: To je důvod.

D: (smích)

I: A proč se považuješ za elfku?

D: Víte, když mně bylo nějakých těch dvanáct-třináct, tak mě vlastně nikdo z mého okolí moc nebral. To nebyla žádná předzvěst závratné kariéry nebo něco takového, prostě nikdo se se mnou nekamarádil a já jsem došla k názoru, že to je proto, že jsem někdo jiný než oni. A to zřejmě proto, že jsem elf, to bylo jediné logické vysvětlení, které mne tehdy v dětství napadlo. No, a pak už mi to tak nějak zůstalo.

I: Je vidět, že jsme na tom úplně stejně, ale my jsme oproti tobě došly k závěru, že je to proto, že jsme hobiti.

I: A jak vznikl Laeg Mortemir vai Eledar? Znamená to něco?

D: Všechna ta jména něco znamenají. Laeg je vlastně bájný irský hrdina a hrozně se to podobá elsfkému slovu laer, což znamená žalozpěv a mně z nějakého důvodu tato dvě slova nějak utkvěla v paměti a přišlo mi, že to tak má být. A Mortemir je z jednoho podružného elfského jazyka, znamená to černý klenot. Bylo to jméno, které jsme dali naší skupině poté, co jsme v jedné bitvě zachránili brody přes řeku a mělo to prostě souvislost s nějakou tou hrou a mně to pak zůstalo. A "vai Eledar" - Eledar je označení rodu, ke kterému jsem patřila, a vlastně mi to jméno dal můj pokrevní bratr (když jsme se oba dva řízli do ruky, což bylo dost hrozný). Smísili jsme svoji krev a od té doby jsem byla také vai Eledar. Samá poetika.

I: A kdo byl tím pokrevní bratrem?

D: Jmenuje se Alwin a nevím, jestli je ještě k vidění někde. Určitě žije, nedávno jsme se potkali. Ale myslím, že už na fantasy akce nejezdí.

I: A co děláš za povolání? Nebo tedy co chceš dělat, jaké jsou tvoje představy ohledně zaměstnání?

D: Já jsem v tuto chvíli právnička na ministerstvu životního prostředí. Ale mám v životě, co si pamatuji, velký sen a to mít farmu na venkově. Se zvířaty, s rostlinami, s poli. Momentálně ale dost věnuji i cyklistice.

I: Ty ale bydlíš v domečku, ne? A chováš slepice. Máme dobré informace?

D: My v tuhle chvíli s mužem bydlíme v jednopokojovém bytě na sídlišti (smích). Ale pravda je, že Jsme měli dva roky pronajatou zahradu a tam opravdu byly i slepice. Teď už máme naši vlastní chatu v lese (bez slepic).

I: Máš nějaké osobní či profesní vzory? A jaké, proč?

D: Osobní a profesní vzory…Já jsem vždycky hrozně vzhlížela k tragickým postavám, protože byli neúmyslně zlí, v duši smutní a nakonec hrozně pozitivní. A to je vlastně ten důvod, proč mám ráda Fëanora. Protože měl úžasné nápady, snažil se jen o to nejlepší, a i když musel dávno vidět, že to všechno špatně skončí, tak neucouvl. A když to řeknu trochu vulgárně, vyžral si to až do konce. A to je přístup, který mi strašně vyhovuje - zůstat pevná v tom, co si myslíš nebo v tom, co jsi začala, přestože víš, že to s tebou dopadne špatně.

I: Máš nějaké plány do budoucna? Jak to bude s koncerty a s tvojí tvorbou?

D: To se popravdě musím přiznat, že nemám. Protože postava Laega už je v tuhle chvíli vyčerpaná. Přece jenom, myslím si, že jsem na toho elfa pobíhajícího po lese už trochu stará. To neznamená, že o sobě začnu prohlašovat, že jsem trpaslík nebo tak něco. Ale zkusím stvořit novou postavu, která bude stejně silná, stejně zajímavá jako Laeg, ale umožní mi posunout se dál. Je to jako když krab svléká skořápku. Ta předtím není špatná, ale ta potom bude ještě lepší. Ten můj hlavní plán je teď dopsat knížku, a pokud budu mít i štěstí, udělat z ní potom i divadlo.

I: A když jsme u té profesní tvorby. Hraješ na dudy a harmoniku a to je poněkud neobvyklé. Jak ses k tomu vlastně dostala?

D: No k těm dudám jsem se dostala jako slepý k houslím. Před nějakou dobou už jsem uměla na relativně dost nástrojů a všechny mě vesměs nudily, žádný z nich nebyl úplně inspirativní. A jednou jsem na internetu zahlédla inzerát "hledáme do naší středověké kapely dudáka. Stačí, když budete dechař, na dudy hrát nemusíte, my vás to naučíme a půjčíme vám i ty dudy." Někdo prostě strašně zoufale potřeboval dudáka. Tak jsem se přihlásila, a protože jsem se to naučila relativně dobře, tak mě vzali. A od té doby hraju. Ale musím se přiznat, že mě to kdovíjak nebaví. Že vlastně na ty dudy hraju jenom ve chvíli, kdy potřebuju zamachrovat, nějak na sebe upozornit, nebo vydělat nějaký prachy. Protože pravda je, že když jsem před několika lety strávila relativně dlouhé období na ulici, tak mě právě ty dudy vytáhly z nejhoršího. Protože tím se dalo vydělat.
A harmonika - mně se prostě líbil její zvuk a navíc na to hrály moje vzory - Radůza a Nohavica. Také se v harmonice tak krásně ozývá jakási nakřáplá osudovost…

P: A je nějaký hudební nástroj, na který by ses chtěla naučit hrát?

D: Jo, všechny! (smích) Určitě bych chtěla jedenkrát umět na housle. Mám takové předsevzetí zahrát na ty housle na vánoce pár koled. Teď se učím i na příčnou flétnu a to mi asi ještě nějakou chvíli zabere. Ale určitě by to ty housle chtělo. A možná i harfu.

I: Máš nějakou písničku, kterou jsi rozpracovala, ale nikdy nedokončila?

D: Ano, je jich zhruba stejné množství jako těch, které jsem dodělala. Před nějakou dobou jsem si psala seznam kompletní tvorby včetně těch věcí, ke kterým jsem se nikdy nevrátila, které prostě mají nějakou plus mínus podobu. Zatímco na cédéčku je celkem asi čtyřicet věcí, dohromady jich je přes devadesát. To znamená, že větší část toho, co jsem vyrobila a zapsala si, je pořád ještě v šuplíku. A do toho nepočítám věci, které jsem sice vymyslela, ale nikdy jsem si je nezapsala, takže si je nepamatuju.

I: A kdy jsi napsala svoji první písničku a která to byla?

D: Tuhle otázku mám strašně ráda a vždycky doufám, když se se mnou takhle někdo baví, že se mě na to zeptá. Bylo čtrnáct a šlo o písničku Králova cesta (http://laeg.cz/song?songid=156). Můj děda zjistil, že neumím hrát na kytaru. Dal mi tu kytaru do ruky, naučil mě pár akordů, které si v tu chvíli vymyslel (což jsem nevěděla), a říkal: "Nejsi v pohodě, dokud nebudeš umět hrát na kytaru." Konkrétně řekl "Nejsi správnej chlap, když nebudeš umět hrát na kytaru". A já, protože jsem strašně chtěla být správnej chlap, tak jsem se to začala učit. No a z prvních čtyř nebo pěti akordů, které jsem se naučila, vznikla tahle písnička a já ji hraju doteď.

I: To je hodně dobrý.

P: Takže z toho můžeme vlastně zpětně vydedukovat, jaké ty akordy si v tu chvíli tvůj děda vymyslel.

D: No, on si vlastně vymyslel úplně jiné, já si je ještě trošku pamatuju. Ale já jsem mu nevěřila a půjčila jsem si od souseda o těch akordech knížku. To znamená, že tyhle mě vlastně nenaučil. Jenom mě přinutil pátrat po tom, kde se vzaly.

I: A máš mezi svou tvorbou nějaké písničky raději než jiné? Je nějaká nejoblíbenější, ta "in"?

D: Já mám vždycky nejraději ty, které jsou nejnovější, protože ty jsou pro mě nejméně obehrané. A i když už je třeba hotová, pořád se usazuje, pořád se mění a pořád tak jako žije. A ty věci, které jsou staré, jsou sice hezké a tak, ale už pro mě třeba nemají tak velký význam.

I: A když tvoříš, máš nejdříve text a pak melodii nebo obráceně?

D: To jde vždycky zároveň, nevím, jak to mají jiní autoři, ale já vždycky tvořím zaráz. Buď mě napadne nějaké slovní spojení, vezmu si kytaru, začnu k tomu hrát nebo mě napadne nějaká melodie a udělám dva řádky. A ty dva řádky jsou třeba někde zprostředka, pak do toho připojuju konec, kus jiného prostředku, začátek většinou dodělávám jako poslední.

I: A co se týče písniček, zajímavostí tvých písní je, že používáš docela dost citoslovců - lajlaj, cárárárárá a tak. Kde všude je bereš a nedocházejí ti už?

D: (smích) No, já to ještě trošku uvedu. Já tam ty citoslovce používám ze dvou důvodů. První důvod je, že se to dá snadno zapamatovat a může to hrát každý blbec. A ten druhý důvod je přesně ten, že to může hrát každý blbec. Protože já mám na tohle hrozně špatnou paměť a většinou si těmihle citoslovci pomáhám, když zapomenu slova. Proto je používám tak často. Ale nemyslím si, že by něco tak barvitého jako citoslovce, obzvlášť v češtině, mohlo někdy dojít.

P: My jsme právě jednou dělaly takový průzkum, že jsme si vzaly všechny tvé písničky, co nás napadly, a snažily jsme se tam různé ty citoslovce najít. A opravdu jich tam byla spousta... různých.

D: Ony se asi časem začnou opakovat a bude to nuda. Ale zatím tam ještě pořád, doufejme, prostor je a člověk pak může začít dělat místo citoslovců různé zvuky. Třeba (slepičí kdákání).

I: A co to, že ač elfka, máš snad nejvíce trpasličích písniček ze všech?

D: Já jsem totiž velmi brzy přišla na to, že elfové jsou upjaté arogantní bestie a že se s nimi ve skutečnosti nedá moc vyjít. Ale trpaslíci, i když jsou fousatí a smrdí, tak vlastně mají velmi podobný smysl pro humor jako já, takový ten trochu cynický, ujetý, a proto to tak asi vyšlo.

P: Máš nějaké životní sny, přání, cíle? Už jsme se bavily o té profesní tvorbě, teď z tvého osobního života. Kam bys chtěla dospět?

D: Já jsem si vždycky přála být slavný umělec. A čím víc věcí se mi nedaří, tím víc mám dojem, že k tomu nikdy nedojde. Ale zároveň mi taky dochází, že člověk se nestane umělcem tak, že to sám o sobě prohlásí, ale vždycky to za něj musí udělat někdo jiný. Takže si říkám tvoř a ono to přijde.

I: A když už jsme u toho, jaký máš vlastně vztah se svými fanoušky?

D: No, tak já je samozřejmě úplně žeru (smích). Vždyť tyhle věci přece člověk nemůže dělat pro peníze. Jako je fajn když vám za koncert někdo zaplatí. Ale to je většinou koncert v domově důchodců nebo pro čtyři lidi na nějaké strašně zabité akci, která nemá vůbec žádný význam. To, proč to člověk dělá, je proto, že mu někdo jiný zatleská, že z toho má radost. Že nahodíš lano mezi sebou a tím posluchačem a on se pak třeba začne smát nebo ho to prostě nějak zasáhne. I třeba tím, že je potom smutný, kvůli té písničce. Ale i to je úžasná emoce. Takže já mám ráda všecky ty lidi, když takhle dokážeme spolu komunikovat, nahodit lano. To je, proč to dělám, je to úžasné.

I: A jaký máš nejlepší zážitek z nějakého vystoupení?

D: No, pamatuju si spoustu nejhorších zážitků (smích). S jednou kapelou nás mockrát vyhodili, mockrát jsme museli uplatnit vítr z hor a zdrhat, co nám síly stačily. Dobrých zážitků, no… jo, už vím. Kdysi v Bratislavě na konci mého vystoupení, divadlo plné lidí, bylo tam asi sto dvacet, sto padesát lidí, tak si všichni stoupli a tleskali mi ve stoje. A to bylo asi to nejhezčí.

P: Máš nějakou cílovou skupinu posluchačů, pro které ty písničky tvoříš nebo se tím nenecháváš nijak spoutat a tvoříš prostě to, co tě napadne a jak to přijde?

D: Dělám to tím druhým způsobem a myslím si, že to je jediný možný a jediný správný způsob. Protože když máte cílovku, pro kterou plánovitě tvoříte, je to rutina. To jsou věci na prodej. To je jako William King co píše zabíječe orků, bestií, draků, já nevím co, prostě (http://www.legie.info/serie/210-warhammer-gotrek-a-felix). To je prostě chlapík, který nemá nic lepšího na práci, než ty samé dvě postavy omílat neustále dokola jenom proto, že vydavatel potřebuje věci pro náctileté. A proto si myslím, že je mnohem lepší, když člověk tvoří zrovna to, co v tuto chvíli chce, protože jak stárneš, tak stárnou s tebou i ty lidi, nebo si nacházíš jiné v tvé věkové kategorii. Ale myslím si, že by to nikdy nemělo být tak, že budu psát něco pro někoho, kam nepatřím, protože to se vždycky pozná.

I: Kdy jsi byla na svém prvním larpu nebo nějaké podobné akci?

D: To mi bylo taky čtrnáct a píšu o tom ve svojí nejnovější knížce, na které teď pracuji, takže ten úryvek se tam dá najít. Bylo to naprosto šílené, hrozně jsem se bála, ale z nějakého důvodu mě to tak zasáhlo, že jsem tam pak začala jezdit pořád. Ve čtrnácti to bylo, Zbyglaw se to jmenovalo, Zbyglaw na kopci u Tišnova (http://wiki.larpy.cz/Vesel%C3%BD_Kope%C4%8Dek).
Tehdy, protože s mečem jsem to samozřejmě neuměla, jsem šermovala a-lá Star Wars, ale železem. Roztrhla jsem přitom protivníkovi ret. Z dalších historek můžeme zmínit i vymakaný kostým, který jsem dostala od mámy - měl našitou kapsu na řízek s chlebem.

I: A je nějaký larp, na který vzpomínáš? Ať už v dobrém nebo ve špatném či s nějakým zajímavým nebo veselým zážitkem?

D: Já se musím přiznat, že i když jich bylo velké množství, pamatuji si skoro všechny. A každý z nich byl prostě něčím zajímavý, něčím typický.

I: Je o tobě známo, že jsi podnikala hodně různých zajímavých ztřeštěných věcí. Mohla bys nás pobavit nějakou historkou?

D: Ztřeštěných věcí jako v jakém smyslu?

I: No, jako vzít trpaslíka, odjet s ním do hor a jít lovit jeleny, třeba.

D: Tak když už jsme u toho, opravovala jsem auta, prodávala na trhu, učila se japonsky, střílela z luku, měla svého koně (ale jenom chvilku), vedla obchod s náhradními díly na stará auta, jezdila s punkovou kapelou, středověkou kapelou… a jednou jsme byli na elfí výpravě, ale o té bych mohla vyprávět další dvě hodiny, protože ta byla naprosto, naprosto šílená.

I: Jak ses vlastně dostala k trabantům. Ty opravuješ a jezdíš s trabanty, ne?

D: Když mi bylo šest let, někde jsem toho trabanta zahlédla a od té doby jsem, když jsme si čas od času kupovali nové auto, do rodičů hustila, abychom si místo formanů a felicií a nějakých těch škodovek koupili trabanta. A my jsme si ho nikdy nekoupili a ve mně to utkvělo jako taková trochu křivda, protože se mi to auto strašně líbilo. Tak jsem začala šetřit a šetřit a šetřit a v osmnácti jsem si ho konečně koupila a tak se to se mnou táhne. Já už je dávno nespravuju, to už se mně v tuhle chvíli netýká, ale pořád ještě jednoho mám a pořád s ním občas jezdím.

I: A když už jsme u té knížky, kdy ji chytáš dokončit a jak se bude jmenovat?

D: Chystám dokončit, no… To je otázka, kdy mi dojde fantazie. Ta knížka je vlastně svým způsobem životopis. Ne můj skutečný, ale takový jako upravený. Jaký si ho představuji nebo jaký bych ho v určitých ohledech chtěla mít. Je to vlastně o někom, kdo by mohl být já, ale nebyl. Nebo obráceně, kým jsem mohla být, ale nebyla. A protože to teď se mnou jde jakoby věkově - šestnáct, sedmnáct, osmnáct, dvacet sedm let, tak se bojím, že až se dostanu k těm sedmadvaceti, že nebudu vědět, jak dál, protože nemám tu životní zkušenost, nemám zážitky co dál, a když si to začnu představovat, nemuselo by to být věrohodné. Takže možná ji nedokončím dřív, než mi bude osmdesát, až tam bude opravdu všecko. Ale plán je, že třeba příští rok touto dobou by to mohlo být. S trochou štěstí.

I: To je zajímavé, že je to knížka o někom, kým bys chtěla být, a přitom je tak strašně smutná. (Pozn. Irith kousek - respektive první verzi - četla)

D: Strašně smutná… Možná je to víc o mně než si myslím.

P: Je nějaké místo na světě, kam by ses chtěla podívat nebo nějaký zážitek, co bys chtěla opravdu vyzkoušet, zažít si to na vlastní kůži?

D: Jako než umřu nebo tak něco, jo? Já si myslím, že umřít bude sám o sobě docela zážitek. Ale chtěla bych se určitě podívat na Island a do Japonska.

I: A Japonsko je tvoje oblíbená země? Že ses i učila japonsky.

D: Já se pořád ještě střídavě dokonce učím. Zhruba měsíc nebo dva mívám takové záchvaty, že se nějakou dobu strašně intenzivně učím a pak to všechno zase stejně intenzivně zapomínám. Shodou okolností v pátek jdeme na jedno japonské divadlo, tak uvidíme, jaké to bude. A mně se ten jazyk líbí, japonština, protože je to výzva. To není jako evropské jazyky, kde je gramatika pokaždé stejná, jenom vyměníte slovíčka a jede se dál. Tohle prostě skutečně znamená naučit se něco naprosto odlišného, co nemá žádnou jinou obdobu a proto mě to tak baví.

I: A třeba co se týče filmu Nienor Níniel (https://www.youtube.com/watch?v=JAxW-Y94baY), ty jsi tam také hrála, jaké to bylo?

D: Teď si to asi u Lemminga asi hrozně rozleju, ale říct to musím. Natáčení toho filmu bylo naprosto fascinující a úžasný a jsem strašně ráda, že jsem u toho mohla být. O to víc mě zklamalo, jaký výsledek z toho vylezl.

I: Nelíbilo?

D: Nee, nelíbilo. Mně to tak ze začátku nepřišlo, ale před nějakou dobou jsem se dostala k akčnímu filmu o tajných agentech, který natočila banda sedmnáctiletých kluků, a to bylo naprosto úžasné. To bylo tak řemeslně zdatné, nápadité co se týká záběrů, střihu, a vůbec jakým způsobem ten příběh odsýpal, jaký to mělo spád, vyznění, a tak dále. A to nebyli žádní kluci z nějaké filmové akademie, ze střední scénáristické školy, vůbec. To byli úplně normální kluci. Tak si říkám, že i z tohohle se dalo vytřískat o dost víc.

I: Co se týče knížek. Máš nějakého oblíbeného autora (kromě Tolkiena)? A jakou z knih Tolkienovy tvorby máš nejraději a jakou obecně knihu máš nejraději?

D: Já už ani nevím, co byla ta první otázka. Musím se přiznat, že si myslím, že čtu relativně málo. Já přečtu tak jednu knížku do měsíce, znám lidi, kteří přečtou jednu knížku za tři dny. Ale já si hodně vybírám a málokdy se mi stane, že by se mi ta knížka nelíbila, protože já vždycky kolem ní nějakou dobu chodím, zkouším jednu stránku, dvě stránky, kousek kapitoly někdy z prostředka a teprve když mě po nějaké době doopravdy zaujme, tak si ji přečtu. To znamená, že se mi líbilo vlastně všechno, co se mi kdy povedlo přečíst, protože ty knížky předtím procházely velmi zevrubným výběrem. Nejoblíbenější knížka nebo nejoblíbenější knížka od Tolkiena… Mně se strašně líbil jeho životopis od Carpentera (http://www.databazeknih.cz/knihy/j-r-r-tolkien-zivotopis-65881), protože až když jsem si četla to pozadí, během kterého tvořil, tak mi začala docházet spousta věcí z těch knížek, které se vlastně jeho života samy o sobě vůbec nedotýkají, ale ta spojnice mi přišla hrozně silná. To byl velmi zajímavý zážitek, To znamená, možná se mi z Tolkienových knížek nejvíce líbila ta, kterou vlastně nenapsal.

I: A když jsme byli u těch písniček, protože my se většinou lidí u rozhovorů ptáme na písničky, které nás určitým způsobem zaujaly. Které byly pro nás výrazné, tedy většinou spíše trhlé než literárně úžasné. Ale u tebe se nám líbily všechny tvoje písničky a tak nějak si nedokážeme vybrat. Tak co s tím?

D: Moc mě těší, že se ti líbily všechny, protože já je mám také ráda všechny. A tohle je, myslím si, rys mé tvorby nebo osobnosti celkově, jestli si můžu dovolit to tak říct, že já si strašně vybírám. Všechno. I věci běžné potřeby, které používám, prochází výběrem. Já musím mít vztah i k rychlovarné konvici, abych ji doma snesla. Teď si zrovna jednu v autě vezu a udělala mi hroznou radost, protože vypadá přesně tak, jak si představuju, že bude vypadat ta jediná konkrétní rychlovarná konvice, kterou budu používat ráda, která mi nebude nějakým způsobem vadit. A s těmi písničkami je to to samé. Já ohromné množství materiálu vyhážu, až mě to někdy samotnou mrzí. Ale ve chvíli, kdy to nezafunguje, kdy to nemá hvězdný prach na sobě, tak to není to správné a většinou se toho třeba i podvědomě zbavím. Že to třeba ztratím nebo někde zapomenu. A pak si říkám: no to je ale dobře, že jsem to zapomněla, mně se to vlastně vůbec nelíbilo. Takže možná proto se vám všechny líbí, protože i mně se všechny líbí. Protože jsem vyházela každou, o které jsem měla pochybnost.

I: A také jsme si všimly, že na rozdíl od většiny tvorby na Písních Středozemě, tvoje písničky jsou opravdu úderné. Že to prostě má rytmus a dobře se to zapamatuje. Některé ty ostatní jsou takové jako elfské, kde moc netušíte, jak se liší jedna od druhé, ale tady prostě každá má jasnou melodii a opravdu jsou zapamatovatelné, jsou úderné.

D: Já mám fakt tak velkou radost, že to někdo poznal, že v tom někdo vidí ten stejný záměr jako já. To je prostě úžasné a strašně dlouho se mi to nestalo! No jasně, umění, nebo jakákoliv věc, která tě má zasáhnout tě musí zasáhnut na první pohled. To musí být hned. Ať už je to obraz nebo třeba i běžná životní situace, tak k tomu, aby sis ji zapamatovala, musí být něčím zajímavá. A nemusí to být třeba údernost, ale je to prostě nějaký význam, nějaký výraz, obsah a ten může být jednak slovní -třeba nějakým zvláštním způsobem seřazená slova - nebo jiný, například ten rytmus.

I: Tak asi se už budeme loučit. A poslední otázka, chtěla bys posluchačům tohoto rozhovoru něco vzkázat?

D: Ať mě ani sebe neberou moc vážně. A že všecky věci nakonec budou dobrý, protože jim nic jiného nezbývá.

I: Taky děkujeme, ahoj!

P: Ahoj.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 22. listopadu 2016 v 9:52 | Reagovat

Kapsa na řízek s chlebem :D Výborný rozhovor. U mnoha odpovědí jsem se utvrdila, že Doubravčinu odpověď bych třeba i z větší uhádla, u jiných zase vůbec, protože DeeDee zajisté nikdy nepřestane překvapovat :)
Bod za Fëanora, mínus bod za Valar :D
Zajímalo by mě, jestli si taky pořád musí broukat svoje vlastní písničky, jak se tomu často děje u posluchačů :D

2 Aredhel Aredhel | Web | 3. prosince 2016 v 19:52 | Reagovat

Slyšet Doubravku kdákat je vážně naprosto jedinečné! :-D
Konečně jsem se dozvěděla z čeho a jak vzniklo jméno Laeg, což mě otravovalo už nějakou chvíli, a rozbor citoslovcí byl nesmírně zajímavý. ;-) A navíc tentokrát člověk může hledat deset rozdílů mezi nahrávkou a psanou částí rozhovoru... :-D

[1]: Za Valar má u mě taky mínus, ale zase má plus za Radůzu. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama