Bilbovky 2016

7. října 2016 v 19:38 | Irith, Tani |  Tolkienovské akce
Reportáž z Bilbovek je na světě. Dozvíte se třeba, kdo je letošním Bilbem, co se stane, když jde Irith a Tani koupit jídlo a je jim zakázáno koupit kokos a meloun a v počtu kolika členů jsme nakonec absolvovali celou hru.




Pátek - Že pojedeme na Bilbovky v téměř plném počtu bylo jasné už od začátku. Navíc jsme se rozhodla, že s sebou vezmu sestru. Ale bohužel jsme se opět zapomněli zorganizovat a domlouvání ohledně dopravy bylo, jako obvykle, složité. Nakonec jsme utvořili dvě party, které na místo pojedou odděleně. Ta první čítala mě, Polly a Falka, druhá pak Pomněnku, Tani, Třezalku a Aredhel. A proč jsme jeli takhle divně? Protože Tani měla do Prahy dorazit až v pět, zatímco my tři hobiti jsme končili někdy v půl třetí, takže bychom domů jeli jen na otočku a hlavně se nám zejména kvůli Falkovi nechtělo přijet na místo v půl osmé. Sranda byla.

Tradiční zmatky se nám nevyhnuly ani tentokrát (s Třezalkou jsme řešili její dopravu dva najednou, přičemž odděleně a přes sms ve vyučovacích hodinách zatímco Aredhel se uráčila sdělit čas svého odjezdu až v pátek ráno. Holt Noldor, žádná charita.), ale nakonec se nám domluvit podařilo. Ach ta připravenost. K tomu ještě dodám… víte, jak se rozesílal takový ten dopis, co máme mít s sebou? No… četla jsem to, kdysi… Polly mi ho poslala znovu, den předem, ať se podle toho sbalím. Jo, sbalila jsem se podle toho… podle prvních dvou řádků textu. Když Polly zjistila, že jsem zbytek nečetla, vypadala, že někoho (nejlépe mě nebo sebe) kousne. Neznalost druhé půlky dopisu se později ukázala býti velkou nevýhodou. Ne že by mi něco chybělo (hobiti rádi půjčují věci a já mám kolem sebe spoustu hodných hobitů :-) ), ale spíše se na mě Polly až do konce dívala dosti… zvláštním způsobem. A dostalo mě, když přijela Tani s tím, že také četla jen ten začátek. To bude tím Triumvirátem.

Ráno bylo obzvláště zajímavé, protože jsme táhla těžkou krosnu se všemi věcmi pro mě i Falka a ještě tašku s učením. A navíc jsem musela před vyučování jít do Lidlu nakoupit jídlo. Doteď se divím, že mě nevyhodili, malou holku s obrovským báglem, ruce ověšené taškami a zoufale se snažící neshodit všechny regály, ale jen půlku. Ale nakoupila jsem a vyrazila na vyučování. Protože Polly přišla dřív a přitáhla kytaru, uprosila jsem jí, ať mi něco zahraje. Takže jsme v suterénu u skříněk na našem gymnáziu hrály středozemské písničky, vyřvávaly quenyjsky a zkrátka se výborně bavily. Nevím, jak se dívali ti lidé okolo, ale nevypadali, že by je to nějak zvlášť zaujalo. Navíc zrovna byla velká přestávka, takže se to kolem jen hemžilo a lidičkové o nás s velkým gustem zakopávali, přeráželi se o kytaru a kopali do zoufalého barda Polly.

Po vyučování jsme měly do tří dorazit na Smíchovské nádraží, kde bylo za úkol vyzvednout sestru a odjet tentokráte na Hlavní nádraží, kde se pokusíme nastoupit do správného vlaku. Sestru jsem našla. I s batohem. Až v tu chvíli mi došlo, že přimět jí tahat tři a půl litru vody asi nebylo tak úplně nutné. Nějak mi nedocvaklo, že cesta trvá jen hodinu a za tu dobu toho tolik opravdu nevypijeme. No stane se. Alespoň potrénovala svou nosnost. Schytala jsem pár útrpných pohledů a jaly jsme se hledat vlak. Protože jsme ale dorazily dřív, na nádraží jsme nakonec přijely někdy ve čtvrt místo v půl. Takže bylo dost času najít takovou tu velkou ošklivou ceduli, kde hlásí odjezdy. Polly odmítla hrát na kytaru, takže jsme si jen sedly a čekaly a nudily se, pak se přesunuly na nástupiště a čekaly a nudily se. Považuji to za osobní porážku. Museli jsme se opírat o sloup a nic. Asi se lekli těch lidí… zbabělý bard i sestřička.

Ve vlaku ovšem už hrála, takže nám cesta pěkně ubíhala. Nevím, jak se na nás dívali ostatní spolujezdci, ale vzhledem k tomu, že ve chvíli, kdy se Polly zatvářila totálně zoufale, praštila s kytarou a prohlásila, že to nejde, k nám přišel nějaký pán a začal jí chválit, asi to tak špatné nebylo. Ale hrálo se málo, nějak mi to chybí, Pollyino hraní. Kdykoliv u sebe má kytaru, nechce se jí (jako Polly i když kytaře občas také, zvlášť od té doby co Polly používá Laisinu ladičku, jež omylem vyinkasovala na táboře) hrát mi. Hmmm, je to škoda…

Bylo řečeno, že od zastávky autobusu budou vést šipky. No… nevedly. Byla jsem důkladně seřvána za to, že nevím kde má Lešiho dům stát (bylo to přibližně napsané v tom dopise) a stylem přihořívá, přihořívá, hoří mě Polly donavigovala až před vrata. Vážně nechápu, jak si může pamatovat, kde to je… byla tam jen jednou, proboha. A v tom dopise to rozhodně nemohlo být popsáno takhle přesně. Mrzimoři jsou holt dobří hledači.

Přivítala nás Alexandra píšící cedulky. A to slovy "Jsem tu jen já a spoustu jídla". Seznali jsme, že to je ideální stav.

Ukázala nám, kde máme pokoj a šla je rozvěsit (jako cedulky). Takže kdybychom přijeli o deset minut později… Pokoj jsme zase měli rezervé Mittalmar. Rezervé bylo napsané tengwar, jen měli problém s tím, kde se píšou samohlásky a tak tam pro jistotu dali obě varianty. Také řešení.

Uklidily (nebo spíše položily doprostřed místnosti) jsme si věci, seznaly, že záchod nesplachuje, převlékly se a obezřetně sešly dolů, jestli Alexandra nechce s něčím pomoct. Bylo nám řečeno, že nás bude čekat šichta nošení krabic. Nakonec se z toho vyklubaly asi tři krabice kožešin a spoustu hrnců. Ale za odměnu se na nás pak těšil čaj, židle u kamen a spousta tlachání.

Někdy po hodině a půl dorazil Entony, takže jsme kecali v pěti. Ani nevím, co všechno se rozebíralo. Nejkritičtější bod nastal, když Entony navrhnul, že bych po něm mohla převzít organizování fantasy linie Conce. Polly ale hbitě zakročila a jakékoliv aktivity podobného rázu okamžitě zakázala. Ale nutno říct, že mě to ani tak moc nebere, TolkienCon je prostě lepší :-).

V půl osmé dorazil zbytek našich a Daniela. Provedli jsme důkladné hromadné přivítání, čímž jsme patrně vyděsili nejen Danielu (ke které jsem se vrhla se slovy "Nikdo mi nebyl schopen říct, kdy přijdeš!"), ale i Alexandru s Entonym. Ostatní si vybalili, pak jsme snesli jídlo a začali si tak nějak nekontrolovatelně povídat, jíst, do toho přijížděli další… no legrace.

Největší sranda večera byla, když po mně Polly hodila bačkoru, neb jsme jí něčím naštvala (a pak jí byla zima na nohu, chi chi). O pět minut později si k nám přišla sednout Pomněnka. A o dalších pět minut později prohlásila, že kdyby se nebála, že bačkoru ztratí, tak ji po mně hodí. Ach ta osobní přitažlivost.

Někdy uprostřed večera jsme od Alexandry dostali pytel cibule s tím, že ji máme oloupat a nakrájet. Výsledek byl, že jste mohli vidět takové přírodní úkazy jako například brečící Aredhel či nadávající Třezalku (sáhla si tím do oka, šikulka). Těch cibulí jsme měli nakrájet tři čtvrtě pytle. Ale protože někdo (elfka) nedával pozor, nakonec jsme krájeli ten pytel celý.

Pak jsme se rozprchli na více skupinek. Aredhel si šla povídat s Aegeri, Elrondem a Gilgaladem, hobiti zpívat a já se usadila u Daniely, Bětky a Fallon a povídaly jsme si. Nejlepší část byla, kdy jsem se s Gilgaladem bavila o Semenáčku a on si stěžoval, že nebereme slash. A vysvětloval, proč slash do Středozemě patří. A za ním seděla Daniela a já se jen bavila pohledem na její výraz…

Spát jsme šli v půl jedenácté. V půl čtvrté ráno jsme pak uspořádali podruhé za noc konferenci těch, co ještě neusnuli. Byl to komplet Mittalmar.


Sobota - Vstali jsme někdy v osm. Tedy, já vstala. Ostatní byli více (než méně) mrtví a tak ještě zůstali v klidu sténat a odpočítávat své poslední minutky. Já šla nakoupit. V síni ohně jsem narazila na Aegeri, která spala asi tak podobně kvalitně jako my, ale navíc schoulená v křesle. Elfka prohlásila, že půjde se mnou. Takže jsme se vydaly nakoupit. Cestou na ní začaly nepříjemně doléhat dozvuky noci (je to ale sajrajt, to elfí víno) a tak byla cesta poněkud zajímavější. Ještě jsme jí vylepšily tím, že jsme se na té jediné křižovatce ve směru Lešiho dům - Obchod ztratily. Ale procházka za prvních slunečních paprsků odlehlými poli a remízky také nebyla k zahození. Nakonec jsme se po různých peripetiích k obchodu dohrabaly. Nakoupily jsme jídlo pro celé hobitstvo i část elfstva (to jsme ještě netušili, že Aredhel tajně syslí deset rohlíků a Jožka celý pecen chleba).

Cestou zpátky jsme se rozhodly, že půjdeme ještě tou jedinou cestou, kterou jsme ještě nezkusily. Ale dorazily jsme v relativním psychickém i fyzickém zdraví akorát, když ostatní vstávali. Najedli jsme se bez větších peripetií (alespoň tuším) a opět se sesedli v síni ohně a kecali a kecali. Někdy relativně brzo vylezla i Aredhel s tím, že tam celou noc štěkal nějaký pes. Gil-galadův a Elrondův pes. Takové bílé, chlupaté, co není nějaké norské slovo na s, jak mi vysvětloval Xaint (loni byl ve skupince Šílených krtků, jestli si vzpomínáte). Falko z něj (jako z toho psa) měla celý víkend amok.

Při snídani jsem zaregistrovala, že Aredhel s Aegeri něco tajně páší a strašně potutelně se při tom smějí. Nakonec se ukázalo, že vylepšují Alexandřin nápis na dveřích "Zde spí Balrog, kdo ho vzbudí, toho sní a bude o hladu (jako ten snězený)."

Hra měla pomalu začít. Jixipen vysvětlila pravidla. Šlo o to, že jsme Bilbo (ano, všichni jsme Bilbo) a vrátili jsme se do Kraje. Ovšem v noře je nasáčkovaná Lobelie, která tvrdí že má naši poslední vůli, která celý majetek přisuzuje jí. My musíme získat Lobeliinu falešnou poslední vůli, u úředníka potvrdit, že žijeme a že jsme vážně Bilbo a získat tři klíče od nory, kde pak najdeme nějaké listiny s potvrzením, že nora patří nám. Ale klíče nebylo tak jednoduché dostat. A navíc jsme měli sbírat nějaké artefakty, za které byly body navíc. For celé akce totiž tkvěl v tom, že na každém stanovišti (tedy u každého klíče či artefaktu) bylo 47 kartiček očíslovaných 1 až 47. A šlo o to vzít tu s nejvyšší hodnotou a dohromady se tak snažit nasbírat co nejvíc bodů. A kdo měl bodů nejvíc, vyhrál. Chápete? No když tak uvidíte cestou.



První artefakt - Bilbův kapesník - se nacházel hned vzadu za chalupu. Vypravili jsme se tam rovnou. Lístečky byly poházené po trávníků, ty s vyššími čísly někde schované. Na kořistnické výpravě se nás tam sešlo k patnácti, a o lístečky se skoro rvali.

Sbalili jsme se a vyrazili na pouť. Naše megaskupinka čítala 11 lidí. Mám dojem, že zejména úředník a Lobelie z nás byli poněkud hotoví, protože jsme se k nim nasáčkovali všichni najednou… ale nepředbíhejme.

Celá cesta nám ubíhala za příjemného povídání. Probrali jsme komplet Minas Maenas, Temný Triumvirát a další věci. Navigovala v podstatě Aredhel, protože kdosi (nebudu jmenovat) měl neustále narážky na můj navigační um a navrhoval, ať dám mapu Aredhel. To jsem nepochopila, protože jsme mapu měli každý svou. Fakt nevím, co tím ten kdosi myslel. A také nechápu Svinařské rybníky. Jako že vůbec. Ten co tam zcela prokazatelně je není na mapě a Polly tvrdí, že není ani ve skutečnosti a ten, co je na mapě není ve skutečnosti, i když Poll tvrdí, že tam je. Tak nevím…. Nebo možná také Lešiho dům bydlí úplně jinde, než jsem celou dobu myslela.

První zastavení byla Lobelie. Šlo o Danielu, která přecházela po lese. My jsme se k ní měli dostat a ukrást jí plány od nory (papírky poházené u jejích nohou). Ona nás mohla zahlédnout a poslat zpátky jen, když jsme se pohnuli. Takže jsme se museli plížit, když se zrovna nedívala naším směrem. Na místě se nás sešlo asi patnáct (ještě přibyla Mel, Findar a jejich děti). A bylo to něco. Lobelie musela být asi poloslepá a hlavně hluchá… Ale čísla jsme získali. Nejhůř dopadl Frodo, který byl u Lobelie jako úplně první, zatímco my jsme se jen rozkoukávali, ale díky neopatrnému pohybu byl asi dva metry od cíle poslán zpět na cestu. A Lobelie byla sympatická, něco mi připomínala… "Mám lžičky. Jsou to lžičky? Jo, mám lžičky. Ale kolik jich mám? A vážně to jsou lžičky? Ano, patnáct zlatých lžiček. Ne! Já přece nemám zlaté lžičky. Tak to jsou stříbrné lžičky. Ano, mám stříbrné lžičky. Mám lžičky?"

Dále jsme pokračovali na ------ . Tam byly papírky schované v obálce v hájku za cedulí rozcestníku. Další v řadě pak byla ---- . To bylo hodně zajímavé. Nápověda zněla, že se obálka nachází v lísce vlevo od cesty. Podezřelý objekt jsme nalezli, důkladně prolezli a nic. Tak jsme hledali po všech lískách v okolí, bořili boudičku, demolovali rybník… Nakonec jsem ji našla já, v té lísce. Solidárně jsme vzala lísteček i Polly, která stála s Pomněnkou na cestě, tvářila se zoufale a trhala špendlíky. Za odměnu jsem dostala hrst špendlíků. Takový fajn hobití směnný obchod.

Pak Pomněnka potřetí změnila své rozhodnutí, kdy se odpojí. Nijak totiž nedala na mé připomínky, že to zjistí na místě a po každém stanovišti znovu a znovu vymýšlela bojový plán kdy se s Tani a Polly odpojí. Zde vymyšlen plán číslo 4, ani omylem ne konečný.

Vzali jsme to přes pole. Aredhel určila azimut, přestala na chvíli vraždit Aegeri (kterou označila za Sindar a tedy ideální objekt k vraždění) a jala se udávat směr. Došli jsme k remízku s potoční strouhou. Na mé rady, že vlevo to vypadá průchodnější, nikdo nedbal, takže zatímco se všichni plazili roštím a kopřivami, já si šla pohodlně po cestičce a na druhé straně na ně pět minut čekala, usazená na kraji silnice. To je tak, když nevěří Bralovi.

Další stage. Nápověda byla "Pod severním mostkem". Mostky tam byly dva. U obou se potulovala Mel a spol. Tak jsme se jali potulovat také. Poté, co jsme se tam potulovali půl hodiny, já spadla kolenem do potoka a všichni už byli poněkud otrávení, nám Mel s úsměvem poradila, že nás nebude dále napínat a že tady to není. Ano, o padesát metrů dál byl jiný mostek (spíše "mostek") a tam to bylo… zabít.

Usoudili jsme, že bude fajn jít k úředníkovi na dvojku a přitom doplnit tekutiny, které nám díky parnému počasí začaly docházet. Úředník byla Daniela. Nejdřív nám doporučila, abychom si přečetli cedulku a pak nás vyhnala, že máme přistupovat jednotlivě. Jako první odvážlivec jsem přistoupila já.

"Dobrý den. Jmenuji se Bilbo Pytlík, syn Bungův a potřebuji, abyste uznali, že stále ještě žiju," začala jsem teatrálně.

"Vy a hobit? Vždyť máte boty! Jste obyčejný trpaslík"

Následovalo delší zmatené vysvětlování, proč mám boty ("Zamrzla snad Brandyvína?" "Ne, to ne, ale musel jsem projít s družinou trpaslíků přes Mlžné hory a pan Elrond mi dal boty." "S družinou trpaslíků? Vždyť říkám, trpaslík." "Ne, mně vzali s sebou. A boty mi dali v Roklince a cestou zpátky jsem je zapomněl sundat.")

To bylo nakonec uznáno, ale další reklamace byla už neúprosná. Nemám dostatečné chlupy na nohou. To mě poněkud překvapilo, ale budiž. Za mírný úplatek (Aryinu sušenku) jsem obdržela fix a chlupy si nakreslila. Byla jsem uznána za hobita. Ještě jsem ale musela vyjmenovat tři Bilbovy příbuzné. Pak se úřadník vytasil s požadavkem rodinné fotografie. Vytřeštila jsem na něj oči, že fotografie se v Kraji fakt nedělají. Tak kresbu. Popadla jsem papír, tužku a nakreslila rodinný portrét. Jako jo, byl lepší než ten Aredhelin, ale stejně je záhadou, že v tom někdo poznal živé bytosti. Poslední úkol před vydáním potvrzení bylo přivést někoho, kdo dosvědčí, že jsem vážně Bilbo. Přitáhla jsem Aegeri s tím, že až bude o Bilba žádat ona, přestrojíme jí. Osvědčení mi bylo vydáno a mohl přijít další Bilbo na řadu - Aredhel. Ta už si prozíravě sundala boty a její první otázka na osobu úřední směřovala k botám, kterými se Daniela honosila. Prý zamrzla Brandyvína… Ještě dobré bylo, že Aredhel si rovnou prozíravě přinesla sušenku na úplatek. Ale byrokrat chtěl sýr. Tak rozbalila můj batoh a vytáhla plátek sýra, který jsme celý den nosili v tom vedru s sebou. Úředník zbledl. Tohle asi nečekal. O žádné další úplatky už si neřekl a nevím, jak dlouho ten sýr rozdýchával.

Postupně jsme takhle chodili všichni. Ostatní už se rovnou zoufali, kreslili portréty a učili se nazpaměť jména příbuzných. Pak se ale objevil jiný problém. Svědčit o pravdivosti Bilba nemohla osoba již jsoucna Bilbem. Takže naše pokusy s převleky nakonec vyšly vniveč. A to si Pomněnka dokonce podkasala šaty! (Tím pádem nevyšly ty vtipné návrhy s výměnami sukní. Když on se nenašel žádný dobrovolník, kdo by seděl na trávě bez kalhot, či sukně).

Nakonec bylo jasné, že musíme sehnat někoho jiného. Což se ale zjistilo ve chvíli, kdy se od statku vrátila Monika s Jožkou, kteří nám šli pro pití. Takže jsem vyrazila já s Aredhel. Bylo řečeno, že máme obstarat pět svědků. Začali jsme nahánět. Nakonec jsme překecali Elronda s Gil-Galadem, jakousi paní v červeném, Lešiho a Lokýta. Chudáka Entony jsem vytáhla od oběda, jen abych mu o minutu později (když už byl obutý) oznámila, že dobré, že lidí máme dost. Ten mě musí mít opravdu rád…

Největší problémy měl Leši, který sice vypadal jako dokonalý hobit (táhl s sebou vidle) ale odmítal svědčit, že si není jistý, jestli to opravdu je ten pravý Bilbo. Nakonec jsme ho jeho Bilbovi hodili na krk s tím, ať si poradí. Cestou zpátky jsem minula Gil-Galada, který se již vracel. Ptala jsem se, komu svědčil a že prý nějakému hobitovi s (naznačil bujné poprsí). Víc jsem z něj nevyrazila. A fakt nevím, kdo by to mohl být… Prosím vás, komu svědčil Gil-Galad?

Osoba úřední pak začala měnit své požadavky a chtěla jména konkrétních Bilbových příbuzných. Takže Třezalka s Lokýtem letěli (krátce poté co jsme se ze statku vrátili já s Aredhel) pro knížky. Pak se ozvala ublížená Pomněnka, že nemá svědka. A že prý nic neví o tom, že se měli přihlásit lidé, co ho ještě nemají a že jsme já a Aredhel sháněli svědky na počet. Chjo. Takže znovu a lépe. Vydala jsem se do statku s tím, že mě Entony zabije, když ho podruhé požádám, aby šel dělat svědka. No, na to nakonec naštěstí nedošlo. Naverbovala jsem Mášu s jejím přítelem (oba dva totálně dezorientovaní). Pak se ještě ukázalo, že je třeba svědka pro Polly. To se zjistilo ve chvíli, kdy odjelo auto se zvědavci, kteří u nás pět minut stáli a dívali se, co to děláme. Vydaly jsme se po cestě, že zkusíme zverbovat někoho úplně zvenčí. A to se málem i podařilo. Dané paní jsme to vysvětlili, ona byla nadšená… až na to, že měli za pár minut odjíždět. Chjo. Takže běh zpátky na statek. Tam jsem narazila na Oremira, který právě přijel i s rodinou. Zverbování Oremira proběhlo v pohodě, až na to, že měl jakési morální problémy s tím, aby Smíškovi dosvědčoval, že je Bilbo.

Rozhodli jsme se, že my zdatnější půjdeme na čtyřku pro měděný klíč (tedy tam a zpátky do kopce) a tři hobiti půjdou rovnou na šestku pro mapu. Vydali jsme se na cestu. Čirou náhodou to byla skoro přesná trasa, kudy jsme šli ráno s Aegeri. Na stagi nás čekala Bětka s tím, že jí máme veršovaně požádat o klíč. No… moje verše byly značně špatné, ale když já nejsem básník, že? Nakonec jsem byla označená za Gluma (kvůli šišlacím rýmům) a klíč mi byl vydán… Někdy se divím, že mě za moji drzost ještě nikdo nepotrestal…

U šestky na nás čekala Jixipen. Šestka se nacházela u křížku pod lípami. Jixipen zahájila tím, že Bilbo měl velice dobrou trefu, když vzal kámen do ruky tak se veškerý dobytek klidil a my svou Bilbovatost dokážeme podobným kouskem. Máme sebrat každý tři šišky a házet zpoza startovní čáry na strom, musíme se trefit třikrát… "Šišky? Pod lipami?!" zděsili jsme se, ale spiklenecký pohled nás ujistil, že ne vše je tak jak se zdá být.

Bitva o šišky byla lítá, neb jich bylo asi šest a nás osm a každý potřeboval šišky tři. Musím se pochlubit, že jsem se trefila hned na první pokus a byla skoro jediná, kdo to vážně dal napoprvé.

S Jixipen jsme se dali na cestu zpět. Ještě jsme se tedy měli stavit u hřbitova, kde se, dle mapy, nacházel poslední klíč. Ten jsme objevili rychle a vydali se do statku. Jožka, Monika a Arya se ale ještě vydali na dvě další stage. A my ostatní najít elfa. O tom bylo známo, že se zdržuje na statku. Nakonec se ukázalo, že elf je Alexandra a že mu máme vyloupat misku vlašských oříšků. Takže jsme se rozvalili do nejužšího místa přístupové cesty, vzali nehygienické balvany a na nehygienickém betonu mlátili do ořechů. Za ty jsme dostali poslední klíč a mohli vejít do nory. Tam jsme získali dokumenty a… konec. Ještě sečíst body a odevzdat je Jixipen.

To se ale nakonec ukázalo jako problém největší. Sčítala jsem to dohromady třikrát, pokaždé s jiným výsledkem, který se lišil v řádu stovek… nakonec mi to musela spočítat Aredhel. Své listy jsme odevzdali a šli nahoru do našeho pokoje konzumovat a bavit se. Ve výsledku se nás tam nasáčkovalo všech jedenáct a byla to sranda.

Sněm Společnosti se měl konat před hostinou. Čekali jsme na něj docela dlouho a nakonec byl svolán ven pod ořech. Sesedli jsme se tam a začalo se rokovat. Celý záznam můžete nalézt zde: http://tolkien.cz/?p=2537 . Nejvtipnější částí asi bylo rokování, co to znamená "Sněm bude svolán způsobem obvyklým" - Jixipen vyleze na kostelní věž a hlásnou troubou vyhlásí… Já jsem byla pro tuto variantu s tím, že to bude prima orloj. Ale dívali se na mě ošklivě. Pak se volalo mgr. Doubravce kvůli mému věku (o tom jsem už kdesi psala) a nakonec byla celá věc cenzorem odložena s tím, že už je večeře a má hlad. No sranda byla.

Před večeří ale ještě bylo samozřejmě vyhlášení Bilba. Já pevně doufala, že by ho mohla vyhrát Falko… Nakonec byla třetí. Arya druhá a vyhrál to… Vilém! Který šel sám, šel skrz a oběhl všechno. Proběhl vtipný proslov a začalo se jíst… když přišla Alexandra, která nesla ještě poslední jídlo a nestihla to tak uvést. Vypadala celkem naštvaně.

Krmě byla bohatá a výborná. Pak přijeli Bardě s Elzou, se kterými jsme se ještě bavili o tom, že bychom se zítra mohli přesunout k nim… nakonec to nevyšlo a já jen za přednesení této možnosti byla seřvaná od celkem asi tří lidí. Tomu se říká nekonfliktní jednání, nedomýšlení si a vděk až za hrob.

Začalo se hrát. Tentokrát jsme s Frodem netancovali, neb mu bylo blbě. Hraní bylo super! Snažila jsem se Polly přesvědčit, ať jde hrát s nimi, ale nepovedlo se. Dokonce jsem si pak i vyžádala písničku (Sauronův výslech, shodli jsme se na ní s Frodem s tím, že náš herecký idol je už navždy Elza jako Sauron). Seděla jsem vedle Aredhel, která vypadala lehce Athelas je príma, neustále se pochechtávala a vykládala něco o těch písničkách. Asi tak jako Šárka na táboře, když pršelo… Vedle mě pak seděl Findar s dvojčaty. Obě spící a obě totálně roztomile spící. Pak je položil na zem a oni spali dále, v podstatě hlavou dolů na zemi.

Někdy v půl jedenácté jsem začala odpadat. Ještě ale následoval delší hovor s hobity (který korunoval Entony, když vtrhl k nám do pokoje ve chvíli, kdy jsme se převlékaly a Falko jakž takž ještě spala, a začal se ptát, jestli jsme v pohodě). A pak spát a pak spát.

Neděle - Píše Tani: Ráno jsme vstali okolo osmé a šli jsme se nasíidat. Tradičně se dojídaly zbytky, kterých jsme měli opět přebytek. Dlouho jsme se povídali o nejrůznějších věcech, až jsme zjistili, že budeme špatně stíhat autobus. Poprosili jsme tedy Lešiho, jestli by nás nevzal autem na vlak. Souhlasil a my jsme si mohli ještě zazpívat s Mášou Súrendil Klepetkovou několik písniček. Mimo jiné i Irith opovrhovanou Ninenor Níniel, která se jí v Mášině podání velice líbila. Žel musela Máša brzo odjet a my jsme si potom museli vystačit sami-ošklivá to věc.

Jelikož nás bylo hodně, musel nás Leši dopravit na nádraží ve dvou vlnách, ale nakonec se to stihlo, i když to bylo za pět minut dvanáct. Nastoupili jsme do vlaku a najednou slyšíme:"Hele! Nějací hobiti!" byla to Máša, která na rozdíl od nás byla schopná se dopravit na autobus.

Ve vlaku jsme ucpali celou uličku. Nejdřív jsme byli mrtví a usínali, ale nakonec jsme si zazpívali muzikál Pána prstenů. Dojeli jsme do Prahy, kde jsme se na nádraží rozloučili s Třezalkou putující do Plzně a poté jsme se odebrali do parku na Ivalidovně. Tam jsme zakempili u jezírka a začali hrát písničky. Já a Irith jsme byli vyslány na veledůležitou výpravu do obchodu. Hned první, co jsme spatřily byl ananas. Obě jsme vyjekly a bylo rozhodnuto. Kokosový ořech nám zakázali, meloun nám zakázali, ale o ananasu nepadlo ani slovo. Měli jste vidět výraz ostatních(zvláště Pomněnky), když jsme hrdě nesly náš úlovek.
Opět jsme zpívali písničky a povídali si. Čas běžel rychle a brzo nastal čas odjezdu. Odebrali jsme se proto Na Knížecí, kde jsem s rozloučila s ostatníma a odjela.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 7. října 2016 v 21:13 | Reagovat

To muselo být legendární :D Škoda, že zatím není víc fotek (a asi i nebude) :(     Tyjo, tam byli snad...úplně všichni! Tak ráda bych to všechno viděla - to terénní nasazení, vaše bloudění po vsi i celou sebránku v jedné místnosti při hostině.
Aegeri se koukám činila, balrog je úžasný :D
Tyjo a Arya byla druhá? To by byl taky dobrý Bilbo! Hlaví ale je, že existuje alespoň jedna skupinová fotka :)

2 Aegeri Aegeri | E-mail | Web | 7. října 2016 v 22:24 | Reagovat

Jooo bylo to legendární :D příště už snad chybět nebudeš!!! :-D díky za Balroga... počkej až se pustím do trpaslíků :-D

3 Jíťa Jíťa | Web | 8. října 2016 v 15:34 | Reagovat

Veršovaně požádat o klíč? Tak v tomhle momentě by ze mě byl nadosmrti bezdomovec Bilbo :D
Ale jinak to vypadá jako moc pěkná akce, díky za reportáž :)

4 Irith Irith | Web | 9. října 2016 v 18:48 | Reagovat

[1]: No, nebude :-) Loni tam ale bylo víc lidí. No, příště se holt nesmíš flákat někde v Norsku.
Arya se totálně změnila. Je teď dost... punk...

[2]: Juíí!

[3]: To moje bylo dosti ubohé. příště přijeď též :-)

5 Jíťa Jíťa | Web | 9. října 2016 v 19:18 | Reagovat

[4]: Budu-li moct, tak bych se příští rok ráda něčeho podobného zúčastnila :) Letos jsem touhle dobou už kysla kdesi daleko na jihu :D

6 Aredhel Aredhel | Web | 11. října 2016 v 0:22 | Reagovat

Tak jsem se zase jednou zasmála! Takhle to snad zní ještě vtipněji, než si to pamatuju. :-D
Jakožto třetí triumvirátník hlásím,že já si ten mail přečetla celý... bohužel z něj utkvělo jen málo. :-?
Úředník Daniela byl bezkonkurenčně nejpamětihodnější, stejně jako shánění svědků. A ten sýr dodnes považuji za svoje osobní vítězství.;-) (Už si to moc nepamatuju, ale nemohl Gil-galad svědčit Třezalce?)
V sobotu večer jsem byla naprosto normální - jenom šťastná. Takové pomluvy, tss. :-)
Balrozi jsou naprosto úžasní!

7 Ilian Ilian | Web | 11. října 2016 v 12:35 | Reagovat

To zní naprosto úžasně! Úkoly zní zajímavě a Danielu jako úředníka bych chtěla vidět ;-) Veršovaně požádat o klíč? Stačilo by: "Prosím, prosím dej nám klíč, nebo nepůjdeme pryč"? :-D Nebo to mělo být delší?
Každopádně doufám, že nám to příště vyjde!

8 Irith Irith | Web | 11. října 2016 v 18:07 | Reagovat

[5]: Jooooo! Třeba se konečně někde ukážeš.

[6]: No jo, tuhle trochu přibarvit, semhle přidat...
Mohl, ale nevím. Můj typ byl jiný ale té osobě pak svědčil někdo jiný. Ne, počat. Třezalce svědčil Lokýt.

[7]: Asi šlo, to nás nenapadlo :-) A taká by nás pryč mohl fakt poslat.

9 Aegeri Aegeri | E-mail | Web | 12. října 2016 v 11:50 | Reagovat

[6]: Jo úředníka si setřela opravdu geniálně :-D mě stačilo ten sýr vidět a radši jsem si dala suchý rohlík ke svačině - následný pohled na Danielu byl vážně k nezaplacení :-D Díky za Balroga... jak jsem již odepisovala Šárce - příště budou na řadě trpaslíci!!! Pokud mě teda dřív nezabiješ :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama