Tábor Družina Prstenu - 3. část

25. září 2016 v 6:55 | Polly |  Tolkienovské akce
Tábor už se nám pomalu chystá přehoupnout do své druhé poloviny. A na co se můžete těšit v tomto díle? Například na elfí slavnost bran léta, dlouho obávaný přechod Morie nebo příchod do vznešeného elfího lesa - Lórienu.


Pátek 29.7.2016 - Za minulý týden jsme dostali veledůležitý úkol. Přepsat do tengwar rozhovor Gandalfa s Gwaihirem. Nemusím dodávat, že jsme tento úkol dokončili asi pět minut před akcí samotnou…

Akce spočívala v tom, že jsem půjčila Sarumanovi svůj bílý koupací háv, on vyslal po žebříku Gandalfa na Orthank (ořech) a pak žebřík odstavil. Přilétl orel, chvíli se zmateně dohadovali načež Gwaihir Melie Gandalfovi Anaureře nabídl, že ho sveze, tak ať skočí. Gandalf zbledl (a to byl pořád ještě šedivý). Nakonec orel přistavil žebřík, Gandalf slezl a oba odlétli do bezpečí. No sranda k popukání.

(Gandalf uvězněn na Orthanku)

(Blíží se záchrana!)

Pak následovala cesta Divočinou na Větrov. Začali jsme stíhat autobus. Protože jsme měli ještě čas, postavili se hudebně nadaní do zastávky a začali zpívat. My s Tani jsme to označili za zpěv Ainur a pokoušeli jsme se jim dělat Morgotha, ale byli jsme nemilosrdně vyhozeni.


Autobusem jsme dojeli až pod Větrov a zahájili výstup. Ten byl ale záhy přerušen kvůli záchodům, ale hlavně zmrzlině. Stoupli jsme si do fronty. Byli jsme tam Rioli, Pomněnka a já, přičemž já s objednávkou sedmi kaktusů. Ale protože paní před námi to neskutečně trvalo, čekali jsme snad čtvrt hodiny. Pak mi prodavačka oznámila, že tady kaktusy neprodávají, že to je ten druhý stánek. Dost naštvaně jsem vyrazila k němu. U něj samozřejmě celou dobu nebylo ani živáčka.

Vyzbrojeni kaktusy jsme se vydali dále. Krásy Větrovského krasu byly doopravdy krásné. Svačinu jsme si dali u jakési skalní brány a průrvy, pak jsme vylezli na přírodní můstek a kochali se výhledem do kraje i na industrializovanou Roklinku :-).


Cesta zpět byla pohodová, ovšem v táboře nás čekali Černí jezdci. Večer nás Laisi nahnala do kroužku, abychom si poslechli Berena a Luthien. Bylo to tak narychlo, že jsme si nestihli vzít vůbec nic. Teplé oblečení, Frodové znamení na Prsten… nic. Strategii jsme měli domluvit během asi tří minut. Rozhodli jsme se, že se zkusíme postavit do půlkruhu kolem plotu, Frodové uprostřed. Začalo se číst. V tom zrůdy zaútočily. Ale zaútočily i od strany k plotu, Byl strašný zmatek, ale za chvíli jsme více méně organizovaně stáli před Frody a plotem. Jezdců bylo pět, někteří měli meče a byla úplná tma.

Angmar mě zaklel šišláním, ale tuším, že ho pak někdo zasáhl, takže jsem byl odeklet. Boj byl hrozný, nenapadaly mě hlášky a nic. Pak mě jiný zaklel kompletní paralýzou. Padl jsem na kolena a všiml si, že kousek ode mě je Smíšek, sedí na zemi a brečí. Převalil jsem se k němu a začal ho uklidňovat. Nejdřív jsem si myslel, že hraje zakletí ale on… nevím, co to bylo… šok, zhroucení… nevím.

Zcela zřetelně jsme prohrávali a vypadalo to bledě. Začal jsem prosit Smíška, ať se naposledy vzchopí a odekleje mně. U Frodů totiž už jen stála kupa mrňat, kteří zřejmě nepochopili pokyny a snažili se schovávat za Frody a tlačit je dopředu. Jediný schopný bojovník na nohou byla Třezalka. Smíšek se vymrštil, skočil po Černém jezdci a něco zakřičel, než se zhroutil úplně. Vyskočil jsem na nohy.

"Jsem na nule, dávám jim Prsten." Sykl mi do ucha Frodo. Třezalka odpadla.
"Zavolej Sama," dodal Frodo.
Začal jsem volat, ale Sam nikde. Nebylo po něm ani vidu ani slechu. Udělal jsem, co jsem považoval za nejrozumnější. Tlačil jsem zády a rozpřaženýma rukama oba Frody do plotu a vlastním tělem jim bránil, aby Prsten odevzdali. Pak mě začali Jezdci zaklínat. Skončil jsem na kolenou před Frodem, oběma rukama svíral jeho ruce s Prstenem a čekal na konec. Ten nastal.

Rozzlobená Laisi Jezdce odvolala (někteří v zápalu adrenalinu útočili ještě pár minut po oficiálním konci) a začaly se počítat ztráty. Sam celou dobu spal někde bokem, zakletý spánkem. Smíšek seděl u bazénu a plakal. Ukázalo se, že Frodík byl bodnut Morgulskou dýkou. Chtěl jsem jít za Smíškem, ale protože bylo třeba jednat, raději jsem se vydal ošetřovat Froda. K tomu už se seběhla Arwen a Falko, ale bylo třeba donést vodu a hlavně najít athelas. Ten ale z nás tří, co ho mohli hledat, našel jen Falko a i ten jen malinko.

Bylo řečeno, že máme Frodíka přenést do velkého stanu. Vzal jsem ho do náruče a klopýtal s ním tmou. To by jeden nevěřil, jak je takový hobit těžký. Pak jsme u něj měli držet hlídky. Ale protože jsme všichni byli totálně vyřízení, drželi je asi jen do dvou do rána a já se Smíškem jsme šli spát rovnou.

Sobota 30.7.2016 - Ráno jsme se dozvěděli, že je Frodík na 3 bž. A že máme hledat athelas. Ten sestával z jablka, schovaného kdesi na zahradě a ze zprávy v tengwar, kde se to jablko má nacházet. U té mojí zprávy byl mod pro quenyu, takže to bylo zajímavější, ale nakonec se podařilo. Jen to hledání… zpráva zněla "Za Quenduluinovým stanem". Nakonec jsem se musela po čtyřech vrhnout do trnkového roští. Co by pro takového Froda hobit neudělal. Falko svůj athelas hledala podstatně déle a nakonec jí ho musela pomoct naleznout Gabča.

(P: Já měla hledat jablko pod jabloní… no, bylo jich tam plno, ale pravý athelas je jen jeden.)

Dala jsem léčitelům jasné instrukce, co jak a komu mají dát, aby Frodům přibylo co možná nejvíc životů a ano, podařilo se. Není nad kombinatoriku.

Navštívil nás Glorfindel. Z toho jsme my hobiti byli docela mimo, protože měl rozpuštěné vlasy :-). Chvilku cosi dělal s Frody (dle svých vlastních slov "Musím je nějak ošmatat.") a pak zapředl diskuzi na téma "Léčivé schopnosti Glorfindelových slin". Nakonec se ještě dozvěděl, že nemůže hrát ČJ, když je Glorfindel a urazil se. Ti elfové, ti elfové…

Brod přes Bouřnou se blížil. Měli jsme ho přejít, tedy, Frodo ho měl přejít, s co možná nejmenšími ztrátami. Proti nám stálo osm Jezdců, někteří dokonce na fiktivních koních. Naše skupinka se probojovala úspěšně, zakletá nakonec byla jen Třezalka (zastupující Sam) a já. Konečně jsme byli v Roklince, konečně jsme si mohli oddechnout.


(jsme zachráněni, přešli jsme brod!)


(housenka!)

Tak jsme si sedli do toku Bouřné, diskutovali o nesmrtelnosti chrousta a o hobitích svatbách a čekali na mladší družinku. Na nich se Jezdci vyřádili podstatně víc. Nejenže družinka málem zabila Froda, když ho polomrtvého táhla sprintem přímo skrz ostružiny, ale navíc jakýsi inovativní nazgúl Aragorna podvakráte zaklel do housenky. A Sama do klokana. No my jsme byli totálně vysmátí a housenkoAragorn trochu naštvaný, protože s sebou musel plácnout přímo do pangejtu s kopřivami.
Nicméně bitva byla vybojována a my se mohli konečně dostat do Roklinky a užít si dny klidu a míru. A začala slavnost Bran léta.


Zazpívali jsme si Quenovy písničky a přivítali se s hosty. Tady na tomto místě bych asi měla zmínit, jak jela k Laisi Aredhel. Elfka totiž prohlásila, že se bojí a že na tábor nejede. Ale přijede na Brány léta. Někdy ráno, kolem jedenácté, mě napadlo napsat sms, kdy přijede. Odpověděla mi, že už je tady. V tu chvíli jsem ale kovala sponu v kovárně a měla na starosti 150 dalších věcí, takže jsem odepisovala tak nějak roztržitě. Nicméně se ukázalo, že Aredhel je ve Svinařích někde zalezlá a odmítá vylézt, protože se bojí. Takže mám ještě ke všemu nervní elfku kdesi ve vsi. No paráda. Dotaz, jestli si mám pro ni dojít. Odvětila, že jestli to zkusím, zaleze a nikdy ji nenajdu. A jejda. V té chvíli jsem tedy elfku pustila z hlavy a šla na psychologický ws.

Znovu jsem si na ni vzpomněla až někdy kolem jedné :-). Po krátké esemesce mapující elfčin aktuální psychický stav se ukázalo, že už stojí před brankou. Tak jsem pro ni došla a dotáhla ji dovnitř. Následující hodiny strávila zalezlá v jednom specifickém koutě zahrady. Občas si říkám, jestli jsem vůbec čekala něco jiného. Protože jsem ale neměla čas elfku jakkoliv řešit, nechala jsem ji v něžné péči Šárčině.

Podívat se, jak nás vraždí Nazgúlové, nešly, takže jsme se s nimi opět setkali až po návratu. To už přijela i Jixipen s mužem a Bětkou. Začali jsme kecat. Rozhovory byly zajímavé a dlouhé. Co přesně bylo jejich obsahem, ale napíšu až někdy později.

Začala slavnost. Spousta jídla, pití, lampionů a lidí. S Tani jsme trsaly na Na talanu stál… Lidi z nás byli docela paf. Pak jsme opět kecali, s Miri (kde jsme se domluvili, že zkusíme někdy udělat nějakou Tolkienistickou akci v Plzni) a s dalšími.
A zapomněli bychom na Finroda, kterého jsme fotili jako elfího modela, protože to byla neskutečná sranda. Ale mám podezření, že mi ty fotky zveřejnit zakázal (ale jedna je fakt super :-)).

Předávání malovaných lampionků pak byla jen taková třešnička na dortu. Bohužel se mi u některých ta barva roztekla a přilepila se na to tráva a další hnus a prostě fujky. Příště to budu muset vymyslet jinak. Lampionek (alespoň symbolický) jsem předala půlce tábora. Bylo to moc hezké. Pak šla část lidí bdít a my ostatní slastně spát.

(P: a aby toho nebylo málo, polovinu oslavy Bran léta jsme s Pomněnkou strávily zalezlé v hobití noře, kdy jsme potřebovaly dodělat věci, které jsme na poslední chvíli nestihly. Třeba lampionky, že :-) průběžně nás tam chodilo kontrolovat další osazenstvo, zeptalo se, jak na tom jsme a zase prchli dál se bavit doprostřed centra dění)

(Teď přichází změna pisatele)

Neděle 3. července - Ráno jsem se vzbudila brzy. Minimálně brzo na to, že den předem byly Brány léta. Ale jako skoro každé ráno byl můj stav energie na tak nízké hladině, že jsem nedokázala ani vylézt ze spacáku a snažila jsem se zuby nehty znovu usnout. Doufala jsem, že se Aredhel a Šárka budou loučit tak nějak hromadně a později. Aredhel totiž den předem říkala, že zatím má najitý jen jeden autobus, co odjíždí okolo osmé večer, ale že zkusí jet trochu dřív. Během dne mi bylo oznámeno, že odjely hned brzy ráno. Škoda, nestihla jsem je…

Slyšela jsem, jak je šermířský workshop svoláván k odchodu. A brzy velmi početná skupinka, i s Irith, opustila tábořiště. Dalo se to jednoduše poznat podle úbytku ruchů v okolí. Ještě nějakou dobu jsem ležela, ale protože to nemělo žádné výsledky a snad ani po více než hodině jsem zabrat nedokázala a jen se mi v hlavě promítaly všechny ty věci, o které ležením ve spacáku přicházím, rozhodla jsem se, že už půjdu na snídani. Cestou jsem potkala Tani a společně jsme se vloupaly do kuchyně a ukradly si něco k jídlu. Debatovaly jsme o tom, jak nás Irith opustila a šla na šerm a polemizovaly, jestli tam šla Pomněnka s nimi. Já ji totiž ráno slyšela mluvit, ale pak jako kdyby se po ní zem slehla. Naštěstí nás nenechala dlouho na pochybách a brzy se k naší improvizované snídani přidala.

Po chvíli se k nám Irith vrátila a řešilo se, jak se zabavíme na zbytek odpoledne. Bylo potřeba ukovat Aragornův meč, aby se měl v Morii jak bránit, ovšem několik zmatků ohledně organizace tohoto úkolu způsobily, že v tu chvíli kdy jsem se k tomu konečně dostala, mi bylo oznámeno, že už to není potřeba. Každý se totiž původně měl toho kování zúčastnit, ale nakonec to bylo tak, že za jeden vlastnoručně vyrobený výrobek kovář ukoval část meče sám.
Ale nastala ještě jedna důležitá věc. Museli jsme si obstarat ranhojiče a poté probrat strategii, kterou použijeme v Morii. Proto jsme všechny, kdo se nechali, nahnali do horního pokoje a s Tori absolvovali úvodní ranhojičský kurz. Musím uznat, že Irith je v tom svém měnění názorů a postojů pořád stejně nerozhodná. Na začátku tábora prohlašovala, že ani omylem, ale potom na tento workshop stejně šla a dokonce nabízela, že by byla pomocný ranhojič… Ale nakonec to dopadlo tak, že ranhojičem jsem se stala já a Pomněnka a z Třezalky se stal pomocník.

Strategie byla zajímavá. Protože už byla několikrát předtím (ale většinou praktická), ti znalejší tam říkali své nápady a snažili se dát dohromady plán, jak v Morii postupovat. "Naší největší možností a výhodou je rychlost", řekl Faire. V tu chvíli mi bylo jasné, že jaksi, ehm… snižuju naše šance na přežití. Ale asi jsem se tak zoufale netvářila jenom já, protože Irith mě, Pomněnku i Tani vyhnala, že tam v tu chvíli nejsme potřeba, ať doděláme potřebné věci a že nám pak dají vědět, jaký je plán. Takže jsme se vydaly zkouknout kovárnu a když byla obsazená, sháněly jsme vybavení naší herní lékárničky.

Nakonec nám plán strategie oznámen nebyl a my se ve strachu vydaly spát s tím, že Morii nikdy nemáme šanci přežít. Utišování moc nepomáhalo a jen jsme z toho já i Tani dostávaly větší a větší pocit, že jsme tam tak nějak navíc a brzda ostatních. Musím uznat, že Pomněnka z nás byla trochu mimo.

(I: Ten šermířský workshop… byl to první ws strategie v družince. A Pomněnka tam byla a dívala se. A pak kvůli tomu totálně vystresovala Polly a Tani, protože jim líčila ty hrůzy, co jsme dělali (měli jsme se v běhu přesouvat z jedné části louky na druhou a přitom se držet ve skupince a bojovat proti nepřátelům) a nijak nedala na naše ujišťování, že s nimi to budeme dělat pomalu…)








(Ve volném čase koveme Aragornův meč...)

(Blbeneme...)

(Píšeme...)

(Krmíme koně...)

(Malujeme...)

(A zpíváme)

(Mistr kovářský)


Pondělí 1.srpna - Dnes to přišlo. Složitě se ráno domlouvalo, kdo s kým odjede autem na místo a kdo ne. Byl totiž v plánu dlouhý pěší výlet do Černolic. Kiki nás dokonce po předchozích peripetiích všechny ze starší družinky radši nahnal do kuchyňky a jal se nás vyslýchat v rámci našich fyzických i jakýchkoliv jiných problémů, a dokud jsme se nevyjádřili, nepustil nás ven. Byli jsme rozřazeni do skupinek - autem tam, autem zpátky a cesta pěšky. Pak to Faire všechno sepsal na papír a snažil se to zkombinovat s počtem volných aut. Dostali jsme krmnou směs a ti, co zůstávali v táboře a čekali na odvoz, pomáhali ostatním sbalit se na cestu, uklízeli a na poslední chvíli dodělávali obvazy. Nakonec se ještě zjistilo, že ten odvoz byl spočítán špatně, ale i to se dokázalo nějak vyřešit. A legrační bylo, že autem jela více než polovina starší družinky, zatímco mladší vzorně šlapala.

(Arwen stále v plášti)

(Kde jinde piknikovat než na vrcholu Caradhrasu, že?)

Já, Pomněnka a Tani jsme jely v autě s Evou a Anaureou a ukázalo se, že čaroděj opravdu nikdy nechodí pozdě, ale jen tehdy kdy on sám chce. A pak se ještě vrací pro plášť…

Na místo jsme dojely, ovšem ukázalo se, že o moc dál bychom se nedostaly. Eva totiž v tom závěrečném kopci uvařila motor a musela s ním zajet do autoservisu. Laisi nám představila horolezkyni i s její pomocníkem, kteří nám tam připravili po skalách jakousi lezeckou trasu, na niž se ti v tu chvíli funkčnější vydali. Zbytek se sesedl u nápisu na branách Morie a snažil se ho vyluštit. Když přišli i ostatní z pěšího výletu, přesunuli jsme se dolů a vegetili pod skálou. Nakonec se nám tajemství Morie povedlo vyluštit s malou nápovědou a pro její otevření jsme měli splnit úkol, který spočíval v odhadnutí jazyku lásky nějaké blízké osoby, kde jsme to ještě nezkoušeli. Útrapy z prodělané cesty na nás pomalu doléhali a postupně jsme uléhali - hlavně Irith a Pomněnka, nějak jim nebylo dobře. Až Laisi zatoužila po nějakém zpestření a ukecala mě k hazardnímu pexesu. No, po jedné hře prohlásila, že už se mnou nikdy hrát nebude...

(I: Naše cesta proběhla v pohodě. Dělali jsme si s Terkou a Ninou srandu, jaká jsme dokonalá bojová jednotka dva šermíři a jeden lučištník (a okolo nás 10 malých). Hledali jsme ztraceného psa, mrzli na Caradhrasu… pak jsme si měli házet na ztráty, jak moc jsme omrzli. Když se házelo na athelas, čím víc tím líp, hodila jsem jedničku. Když se teď házelo na omrzliny, čím míň tím líp, hodila jsem… ano, šestku! Ale nakonec Faire řekl (když viděl, že kdyby nechal ty ztráty takhle, tak se do Morie ani nedohrabeme), že za každých pět kliků na zahřátí jeden bž nahoru. Ale byli i tací, kteří si raději nechali ty bž dole… Horolezení bylo fajn. Lezla jsem jako první novou trasu. Jen si mě Polly s Pomněnkou a Tani nevšimly, fňuk.)




Když se pomalu začínalo smrákat, dali jsme se do stavění gotičáku. Každý se chopil tyče a držel ji, dokud ji Aragorn neukotvil. V tu chvíli na nás skřeti zaútočili poprvé. Byla to sranda, protože všichni kluci pustili tyče a rozutekli se, jen já, Pomněnka a Tani (I: a já!!!) jsme se za těmi tyčemi schovaly. Na druhý pokus však už gotičák stál a my prožívali neklidné poslední chvíle před bitvou. Laisi nám k tomu četla a všichni jsme si v duchu představovali, kterak s nočními zbraněmi (ponožka v ponožce) útočíme proti skřetům s meči. Já a Irith jsme se chvilku dívaly na hvězdičky a už nastal čas vyrazit.


(Padlí bojovníci)

(I: Upřesnění: Ležely jsme ve zbrojích kus od ostatních, v kopřivách na svahu, zoufale hledaly hvězdy a snažili se najít pohodlnější místo k ležení.)

V temné Morii nás provázel Aragorn, občas se ve tmě zablesklo světlo a ozval se nesmělý hlas "máme počkat tady, nebo jít s vámi až na to druhé rozcestí, když chceme vidět na Balroga?". Družinka mladších šla první. My se sesedli ve tmě, šeptem jsme si povídali a snažili se neztuhnout hrůzou na místě. Tmou se totiž tentokrát rozléhaly pro změnu nelidské skřeky a křik raněných. Sam vytáhl sušenky. Přitiskli jsme se k sobě a třásli se strachy. Ovšem jelikož Sam nám slíbil na zítřejší ráno míchaná vajíčka, bylo jasné, že máme pro co bojovat. Proto jsme nakonec nikam neutekli a s bojovým heslem "za vajíčka!" na rtech počkali na příchod našeho Aragorna. Přivedl s sebou i Gandalfa šedého s malými červenými tečkami a my se mohli vydat na cestu. V Morii je opravdu tma a doby, kdy trpasličí cesty byly hladké a bezpečné jsou už dávno pryč. Nejenom, že tam je tolik sloupů, do kterých se dá vrazit, ale ani schody nemají nijak označené. A tak se stalo, že jsem jedny sletěl po zádech dolů a začal se kutálet z kopce. Naštěstí to odnesly jen záda a ostatní mi pomohli vstát na nohy, ovšem naznali jsme, že bude lepší, když na nedalekém kamenném pařezu počkám, až se pro mě vrátí. Družinka tedy odešla a já zůstal ve tmě sama. Po chvíli se ozvaly z dálky děsné skřeky a halas boje. Pln strachu o své přátele jsem zaslechl několikery kroky. Ukázalo se, že to postupně odcházela skřetí tlupa z místa bojiště. Jeden skřet mě lákal do jejich doupěte, dva si pomalu přeříkávali trasu a všechna její úskalí a jedna skřetice mi dokonce padla k nohám! A bez boje! Uznávám ale, že za to možná trochu mohl i ten pařez, o který klopýtla.

Družinka se pro mě vrátila o chvíli později. Gandalfovy tečky byly vidět už z dálky, takže jsme se našli. Přešli jsme všichni po můstku a dál nás pokračovalo o jednoho míň. Gandalf se totiž jaksi zapomněl při boji s Balrogem a vžil se do něj natolik, že padl do hlubin. My museli pokračovat dále, na bezpečném místě jsme ošetřili v boji utržená zranění a vydali se pomalu do nouzového tábořiště. Nohy mi po vyprchání adrenalinu začaly odcházet, takže mě Irith s ranhojičkou Tori po cestě podpírali. Jeli jsme potom zpět do tábořiště autem už dnes. Hobití čtyřka, Finrod a pak určitě ještě někdo… My jsme vyfasovali auto Balroga, kde jsme objevili tu překotnou novinu, že se Balrog musí živit jedině rybami. Jinak se totiž ten pach v autě vysvětlit nedal. Ovšem cesta byla příjemná a spánek v našem stanu ještě příjemnější. Pomněnka dorazila o várku později, popřála nám dobrou noc a také se odebrala do spacáku.


Úterý 2 . srpna - Po probuzení jsme my v táboře dostali za úkol uvařit nějaké jídlo na odpoledne, až se ostatní vrátí. Pomněnka, Tani a Irith se vloupaly do kuchyně. Pomněnka to tam vedla a zoufale se snažila ostatní dvě osoby usměrnit. Ovšem moc se to asi nedařilo vzhledem k tomu, jak to tam vypadalo, když jsem to opouštěla. Dvě rozchechtané bytosti patlající cosi v míse a tvářící se tak, jako kdyby vařili něco minimálně zákonem zakázaného. Já se zase nevyspala, proto mě oni vyhnali, ať si jdu znovu lehnout do domu, bez odmlouvání. Což byla trochu podpásovka, ale co, splnit jsem to asi musela, byly na mě v přesile.

(I: Dělali jsme perník a bábovku. Obojí se upeklo špatně… ale podle receptu to bylo skoro přesně… měly jsme totiž jakési dohady ohledně množství, ale nakonec jsme Pomněnku přehlušily a dělaly to osvědčenu metodou "jak to vyjde". (P: Možná proto to nevyšlo))

(Umělecké dílo)

(Mistr kuchař)

V klidu domu jsem sice neusla, pročetla jsem si ovšem alespoň kapitolu o příchodu do Lórienu, který nás měl čekat odpoledne. Po asi dvou až třech hodinách za mnou přišla Laisi s tím, že je tam polívka, tak jestli si nechci dát. Vyrazila jsem ven, ale už na mě nezbylo.

Po obědě a nutném poledním klidu jsme se ustrojili do kostýmů, pořádně vyzbrojili a vydali se do Lórienu. Na cestě však Aragorn nás hobity zanechal na lavičce a šel si něco tajně domlouvat s Gimlim, Boromirem a Legolasem (tentokrát to ovšem byla Třezalka, jelikož Finrod musel odjet domů. Onemocněl a potřeboval se trochu uzdravit.). Všechny zvuky jsme měli za skřety z Morie, ale naštěstí nás nic nezabilo ani jsme nedošli k úhoně. To až po cestě. Netušil jsem, že je Lórien tak zarostlý. Nimrodel měla méně vody, než prý mívá obvykle, skoro jsme se při jejím přebrození ani nenamočili - o vyschlé koryto by to moc nešlo. Ale Legolas nám o ní alespoň zazpíval jednu krásnou písničku. Ovšem nejspíš tím na nás trochu upozornil. Protože když už jsme se chystali, že ulehneme - hobiti pod stromy a ostatní na stromy - zjistili jsme, že stromy už jsou obsazené. Přepadli nás elfové a vedli nás dále. Napřed znovu přes vodu, tentokrát ovšem po laně, kde nastaly čtyři takové zajímavé chvíle. První když Boromir před tím než na něj přišla řada, zjistil, že ztratil roh (můj roh, dostal ho totiž ode mě půjčený - ten roh z volání Rádovských). Vyslal pak jednoho elfa, jestli by mu ho nenašel. Druhá chvíle byla ta, když Samovi spadla jeho bojová pánvička do řeky a pak když jsem já přehazoval hůl a Boromir se snažil přes vodu dostat svůj štít. (I: A když mě spadla šála… musel jsem jí nést v zubech (P: Ale jelikož to bylo při té chvíli, kdy jsme šli poslepu, tak to nikdo neviděl. Zato o tom hodněkrát potom slyšel…)). Ale přešli jsme nakonec všichni. Tam nám zavázali oči a šli jsme dále poslepu. V knize jsem četl něco o tom, že cesta byla hladká, ovšem tahle cesta to by bylo něco i pro terénní vůz. Každou chvíli nám nějaký elf do ucha pošeptal "bacha, je tu schod", "vpravo je koryto" a nebo jen pouhé "pozor, šutr". Ještě, že jsme nešli zas tak daleko, jinak bychom se tam plahočili doteď. Bylo to ještě pomalejší než tehdy, když jsme se maskovali před těmi černými jezdci. Když nám oči znovu rozvázali a nechali nás, abychom přešli poslední můstek a dostali se na cestu do středu Lórienu, jeden elf na nás naštvaně pohlédl a elfsky pronesl něco o tom, ať se nedotýkáme zbraní. Bylo to vtipné, protože jsme si všichni čtyři hobiti mysleli, že to řekl na nás. Ovšem mohl za to jen Pip, jak jinak, že?

(Zbrojíme)

(Gimli, syn Gloinův)

(Vycházíme)

(Přecházíme po laně)


(Elfohobití trio)



(Vítej Aragorne, synu Arathornův)




Po cestě jsme došli až k sídlu Galadriel, která nás všechny mile přivítala a uctila krmnou směsí. Chvíli jsme si povídali s elfy a zobali sladkosti a pak jsme se vydali spát.

(Legolas)



Středa 3. srpna - Hned ráno nás zastihla smutná novina - Tani musela odjet domů, protože jí nebylo dobře. Proto se až do konce tábora role Froda ujala Třezalka. Po snídani se Irith pomalu chystala na šerm a Tani se mnou a Pomněnkou šla na zpěv. Po chvíli si však pro ni přijel táta, takže jsme se šly pořádně rozloučit. Pak se pokračovalo ve zpěvu a musím uznat, že to fakt pomohlo. Přestala jsem se tolik bát zpívat a mám chuť se do toho někde pořádně opřít, jen nemám vhodné prostory a v lese se mi ječet nechce. Pomněnka v sobě dokonce objevila vlohy k něčemu, co trochu připomíná i hrdelní zpěv. A minimálně to byla i velká legrace. Pak byly další workshopy. Všechny možné. Každý se rozutekl jiným směrem. Já konkrétně jsem ještě s Pomněnkou, Gabčou a tuším, že Agnes byla na poetickém workshopu s Rioli.

A večer nás čekalo zrcadlo Galadriel. Tentokrát s jedním Samem (Pomněnka) a dvěma Frody (Třezalka a Mareček). Na začátku způsobně seděli na bobku pod stromem a špitali si, pak je Galadriel plna potutelných úsměvů pozvala k zrcadlu. Pomněnka se předem bála, že svou roli nezvládne, protože jí zaprvé odjela Tani jako Frodo a zadruhé se nedokázala vůbec soustředit na to, aby se naučila svůj text. Ale já osobně si myslím, že se to nakonec povedlo dobře. Galadriel jim vždy v zrcadle ukázala nějaký obrázek. Každý takhle viděl tři. Ty se měly pojmenovat jedním slovem a z těch slov se měla složit smysluplná věta. Jedna pro Pomněnku a jedna pro Tani (ale protože tam nebyla, tak jakoby pro Třezalku). Přemýšleli jsme nad tím u večeře a Laisi si sedla k nám, aby o tu zábavu nepřišla. Irith totiž kopala za větu "láska hory přenáší" s tím, že obrázek Elrondovy rady je jasné přenášení informací. Nakonec jsme z toho vytvořili "dej společenstvu útočiště". S tím, že obrázky byly Eowyn předávající Aragornovi pohár, Elrondova rada a hora Taniquethil. Laisi nám to uznala, i když ona původně zamýšlela "dej starosti na horu", ale musím podotknout, že něco takového by mě nikdy nenapadlo. Z druhé věty jsme s obrázky hobitů u Gildora, přechodu Helcaraxe a vymetení Kraje složili "strasti přátelství nezničí" i když jsme se s tím Laisiným neshodli ani v jednom slově. Bohužel si ale už nevzpomínám, co vymyslela ona.









A dostali jsme úkol na zbytek Lórienu. Vlastně dva. Protože Galadriel nechtěla nechat tak obtížné a nebezpečné poslání, jakým zničení Prstenu bezpochyby je, na bedrech tak malých, ubohých (a neschopných) hobitků, museli jsme ji nějak přesvědčit, že zas tak neschopní nejsme. A toho jsme měli docílit všestranností svých dovedností (mít co nejvíc bodů za různé workshopy) a tím, že jsme jí vždy říkali, co bychom v Lórienu dělali, kdybychom tam byli, jak bychom se k ní a ostatním elfům chovali a tak. Na to, abychom ji přesvědčili, jsme měli dva dny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Laisi Laisi | 25. září 2016 v 12:27 | Reagovat

Druhá věta byla "Vydrž (=Helkaraxe), radost (=Gildor) se vrátí (=návrat do Kraje). A konec první není na horu, ale nahoru :). Sam, který na táboře stresoval i pracoval za tři, to myslím pochopil :D...

2 Laisi Laisi | 25. září 2016 v 12:30 | Reagovat

...a ta polívka zbyla ještě druhý den :D.

Ale hlavně... kde je pátek a sobota???!!!

3 Laisi Laisi | 25. září 2016 v 12:31 | Reagovat

...rozumí se prvního týdne?

4 Polly Polly | Web | 25. září 2016 v 14:45 | Reagovat

[3]: Díky moc za upozornění. Vůbec jsme si toho nevšimly, nejspíš to vzniklo tehdy, kdy nám blog nevzal minulou část v celém znění. Zkusím to nějak spravit.

5 Polly Polly | Web | 25. září 2016 v 15:39 | Reagovat

[4]: Tak, už by to mělo být opraveno :-)
Čtvrtek dalšího týdne, kterým tato reportáž končila je přesunut do posledního dílu (a opravdu tam je :-))

6 Laisi Laisi | 25. září 2016 v 16:04 | Reagovat

[4]: moc díky!

7 Aredhel Aredhel | Web | 7. října 2016 v 13:10 | Reagovat

Tohle byl dosti vyčerpávající díl. :-D
Ten popis větrovského boje s Černými jezdci vyzní mnohem děsivěji takhle popsaný, než když jste mi to vyprávěly. Temné bytosti konečně ukázaly, že umí být i pořádně děsivé. Poznámka o industrializované Roklince mě pobavila a historka s Glorfindelem je naprosto bezkonkurenční! ("Musím je nějak ošmatat."):-D
Černolické skály... tyjo, vůbec jsem netušila, že něco podobného tak blízko Prahy je. Budu se tam muset někdy vydat... Kdo byl balrog? A jak vypadal?? Hořel? ;-)
"a jedna skřetice mi dokonce padla k nohám! A bez boje! Uznávám ale, že za to možná trochu mohl i ten pařez, o který klopýtla." :-D  :-D  :-D
Našel se roh? A zachránila se pánvička z vody? (Dneska mám nějak hodně otázek. :-) )
To vymýšlení vět z obrázků zní zajímavě - a Irithin návrh se mi líbí, jasně přenášení informací! Laisiny možnosti by mě asi taky nenapadly... :-?
"nervní elfka"... tss, to určitě... no, možná trošku. Ono dojít k té brance a vejít dovnitř bylo něco neskutečně těžkého: tak si to představ- A) buď si tě někdo všimne a za a) (když tě nezná) se zeptá "kdo jsi a co tu chceš", za b) (když tě zná) radostně povyskočí a zburcuje celý tábor- a v něm se vždycky najde někdo, kdo položí otázku z možnosti a) (přesto je to zdaleka nejpřijatelnější možnost) nebo B) si tě nikdo nevšimne a ty se vmísíš do davu... ale dřív nebo později si tě stejně někdo všimne a ty budeš muset vysvětlovat, kdo jsi a co chceš... Na náměstí byla hezká kaplička, u ní lavička a kolem lítaly vlaštovky- a každou hodinu kaplička odbíjela, takže jsem ani nemusela kontrolovat čas... No nezůstaň tam. :-(

8 Laisi Laisi | 12. října 2016 v 17:08 | Reagovat

[7]: Noční balrog vypadal jako rozmazaná skvrna svítící červené barvy v temnotách. Denní v červeném plášti a s dokonalými Stříberčinými rohy byl mnohem hezčí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama