Tábor Družina Prstenu - 2. část

19. září 2016 v 9:36 | Irith |  Tolkienovské akce
Druhý díl reportáže, jíž se uzavře první týden tábora. Pak už se můžete těšit na dvě Pollyiny reportáže z týdne druhého. A co se tady dozvíte? Třeba co dělá takový alkohol s Nazgúly, jak dopadl náš slavný výlet do Temného hvozdu, jak nejlépe ubránit Froda na Větrově či jak se fotí elfové.

Středa 27.7.2016 - Konečně jsme dorazili do Studánek. Frodo se nám odhodlal říct o Prstenu a o tom, že musí opustit Kraj a my jsme mu zase namísto toho odhalili, který z těch tří prstenů je pravý. Taková dělba práce. A protože mu nezbývalo, než nás vzít s sebou a poněkud jsme se báli útoku Černých jezdců, rozhodli jsme se, že projdeme Starým hvozdem. Na cestu jsme si vzali dva poníky a vyrazili jsme.

(Před cestou)

(Cesta hvozdem se blíží)

(Začátek putování)

(A panorama koňského zadku)

(Drsná hraničářka z Divočiny)

(Na výpravu se vydali i ti nejmenší)

(Pán Rádovska)

(A ťapeme...)

(Veze se i Třezalka)

(Jak epické)

(Epičtější)

(Kůň se vytrvale snažil sežrat Terce batoh. Opravdu vytrvale.)

(Elfka se celou dobu táhla s těžkým pláštěm)

Cesta byla zajímavá. Ale pak nás napadli huorni. Dva chodící stromy, vzhledem připomínající babky "Ta dnešní mládež…". A jedna chodící hrouda větví. Nejlepší okamžik byl, když se jedna z huornek přerazila o vlastní hůl, udělala kotoul a rozplácla se před námi na cestě. Vzápětí se pokoušela urvat si novou oporu, ale bohužel si pro tyto účely vybrala asi pět metrů vysokou soušku. Chvíli tak nebylo jasné, kdo se opírá o koho, ale pak to huornka vzdala.

(Model Huorn 1)

(Model Huorn 2)

(Model Kupa roští 1)

(Já vám ukážu vy ošklivé stromy!)

(Pan Frodo s věrným Samem)

(Naše skvěle inteligentní výrazy. Tak schválně, kdo se tváří nejlépe? Hlasování v komentářích!)

Na střídačku jsme poníky vodili a jeli na nich. Vodila jsem dost často a mám podezření, že jsem byla, ohledně koní, považována za nejschopnějšího v celé družince. To je vtipné, protože já zvířata moc nemusím, a neumím s nimi. Jako nejvděčnější jezdec se ukázala Tani, které to dělalo vyloženě dobře. Ale jistá malá holka, která žvanila celou dobu, co jsem jejího koníka vedla, mi na konci vážně lezla na nervy (po asi půl hodině). Po žebříku.

Začalo pršet. Vinou nedorozumění se Aldariel s jedním koněm a kočárkem rozeběhla dopředu a my ostatní jsme se snažili přimět druhého koně k rychlejší chůzi. Což jsme ale dělat neměli. Naštěstí se nikomu nic nestalo a tak jsme jen všichni byli shledáni vyloženě neschopnými. Ale na naší obhajobu musím říct, že pokyny byly nejasné a my vážně nevěděli, co s tím nepohyblivým lichokopytníkem udělat.

Schovali jsme se v turistickém přístřešku. Vzápětí se objevili huorni, že máme jít za nimi do seníku. Maminky zůstaly kojit, my ostatní jsme se vydali do hlubin lesa. Seník, s rozměry většího obývacího pokoje, nám za ubytovnu sloužil asi tři hodiny, kdy lilo jako z konve.

(Šárka nám čte Pána Prstenů)

Stihli jsme ušít další kus našich nových a zaručeně lorienských plášťů (a také údajně nemačkavých… menší dotaz na mé kolegy… také z něj máte takovou pochybnou hmotu neurčitého tvaru i stádia rozkladu nebo se to stalo jenom mně?). O nich řeč určitě bude, protože díky nim máme sježďěné snad všechny prodejny látek v celé Praze (netřeba dodávat, že nakonec se látka koupila v Brně, a to jiná, než po jaké jsme původně pásli). Pak jsme zvládli nějaké naše písničky a půlku muzikálu. Kde byla dozpívaná ta druhá půlka, to se nechte překvapit.

Byly tři hodiny odpoledne a Rioli navrhla, že by možná bylo fajn jít. A hnali nás strašně rychle po cestě dál. Ale fakt rychle. Mám dojem, že právě tohle bylo to, co některé členy výpravy odrovnalo (třeba mou sestru…). Ale asi jsme nahnali alespoň nějakou časovou rezervu.

Na rozcestí jsme se sešli s dezorientovanými maminkami a pokračovali dál. Ale hra se už nekonala, neb krápalo. Krásy entího lesa byly… krásné. A nesmírně mokré. Nakonec jsme se utábořili pod smrkem a rozdělili na dvě skupiny. Jedna půjde rovně dál, kde se asi za kilometr setká s Bagrem, který ji odveze zpátky, druhá půjde zpátky do tábořiště po vlastních stopách. Já, jako jediná z hobitstva, byla ve skupince na cestu zpět. Ostatní tři si zalezli pod strom, udělali neprostupný hlouček a vypadali, že se buď zahřívají, nebo zuřivě diskutují. Chudák opuštěný hobit :-).

Naše skupinka, čítající: Já, Terka Trpaslík, Kiki, Rioli, Arwen, Frodík, Šárka, Třezalka a Pomněnka se vydala na pochod, druhá skupinka též. Začali jsme sbírat houby. Pak nám došlo, že máme hlad. Naštěstí jsem ale měla velké zásoby, takže jsme cestou užírali okurky, bonbony, křupky a sušenky. Šárka pak začala neskutečně blbnout. Capala v loužích, chechtala se a prostě se chovala značně nešárkovitě. No sranda byla. Cesta proběhla beze ztrát a s nějakými nálezy. Pak jsem si všimla, že Frodík kulhá. Ukázalo se, že má už týden podvrknutý kotník. Byl napomenut, jak to, že nic nenahlásil, a vzat Šárkou na záda. Došli jsme do tábořiště nastejno s těmi, co jeli autem. Ukázalo se, že to špatně odhadli a ve výsledku šli jen o jeden kilometr méně než my.


(P: Špatně odhadli, to je slabé slovo. Ono, na to rozcestí, kde měl čekat Bagr, to možná mohlo být tak kilometr nebo dva, ale Bagr tam nečekal s autem, nýbrž sám. Takže nás pak akorát doprovodil dalších několik kilometrů po silnici až k autu. Ale jelikož byl jeden kůň na tři hobity (malé děti si zabraly svého vlastního koně), dokázalo se to nakonec udělat tak, že se Falko a Tani prostřídaly a já jim většinou toho koně vedla nebo šla vedle nich a společně jsme se nějak snažily udržet vzhůru.)


Byl čas na happening s Vrbákem. Vydali jsme se podél Opletnice, když se nám najednou strašně chtělo spát. Frodo se odešel napít a já se Smíškem jsme se pohodlně opřeli o kmen staré vrby a usnuli… A pak cvak, ta vrba nás zavřela! Bylo to hrozné, nemohli jsme dýchat, nemohli jsme nic. Když v tom jsme zaslechli zpěvavý hlas a vrba nás zase vyplivla ven. Stál tam mužíček v klobouku a zval nás k sobě domů na večeři.

(Před odchodem)

(Chce se mi spááááát)

(Zasednuti stromem)

(Frodo se hrabe z potoka)

(A náš Tom Bombadil je veselá kopa...)

(Žer hlínu, ryj zem!)

(Všichni živí a zdraví)

Pozdravili jsme jeho krásnou paní Zlatěnku, snědli spoustu dobré polévky a vyprávěli si. On nám vyprávěl moc zvláštní příběhy. O nějakých zlatých stromech a létajících loďkách. Ale nevěřil jsem mu. Létající loďka, kdo to kdy viděl. A také tvrdil, že tu slunce nebylo vždy! Že tu předtím byly nějaké divné lampy a další podezřelé věci…

(Krásná paní Zlatěnka)

(Zlatěnka a Tom)

(U stolu)

Pak se zpívalo a já s Frodem jsme se u jedné speciální písničky svíjeli smíchy a představovali si, jak Feanor pěje o kožíšcích a čumáčcích…


Čtvrtek 28.7.2016 - Bagr s Aldariel odjeli a koně nám tu nechali. Zřejmě jsem byla shledána zodpovědnou, protože mně, Třezalce a Kikimu bylo vysvětleno, jak se o koně starat a co s nimi dělat… eche…

A přijeli Quen se Silwiniel. Takže má první koňská služba vypadala tak, že jsem stála a zoufale se dívala, jak Quen přehazuje balík sena, protože já z toho mám astma…

Ráno jsme splnili prozatimní písařskou zkoušku (můj text zněl: Lúthien byla krásná a statečná elfka. Rozbila čumák i Sauronovi). Pak jsem zapředla s Quenem debatu "hobiti a tengwar". Miluji, když se sejdou tolkienisté a o něčem diskutují. Cituji začátek Quenova monologu. A uvědomte si, že mluví o fiktivním písmu stvořeném pro fiktivní zem a její fiktivní obyvatele jedním anglickým profesorem. Takže Quenova věta: "Z toho co se nám dochovalo, můžeme soudit…" Prostě dokonalé. Jako bychom všichni byli archeologové, pátrající po fungování nějaké dávno zaniklé civilizace. Zkoušku jsme splnili všichni. To se nám (ne)hodilo na odpolední akci.

Hráli se Mohyloví duchové. Bylo řečeno, že máme po zahradě hledat papírky se slabikami v tengwar a pak z nich složit větu. Zapisovat jsme si to mohli jen v tengwar. A navíc každých pět minut, možná i častěji, vylezla mlha a v tu chvíli jsme byli ochromeni na jedné končetině dle svého výběru. Tak jsme nemohli používat jednu ruku, pak obě ruce, pak ruce a nohu… a když už jsme nemohli ani myslet, odvedl nás Mohylový duch do své mohyly.

(Elegantní mlha)

Ostatní tři hobiti měli imunitu na jednu mlhu, a tedy na tom byli o jednu končetinu lépe než my ostatní. A Třezalka se Samem navíc vyluštili bonusovou zprávu a tak na tom byli ještě o něco lépe.

(Běháme)

(Neběháme)

Problém byl, že ta písmena nebyla označená, jak patří nahoru a my si to často pletli a z k jsme klidně udělali ť. A navíc se nám to pak začalo plést, některá písmena jsme hlásili dvakrát a dvě jsme vůbec nenašli, ale to ani po skončení hry, kdy jsme se vypravili po nich neherně pátrat. Duch nás zkrátka všechny zatáhl do mohyly. Tam jsme leželi na karimatkách, meče na krku, na rukou prsteny… no strašidelné. Dokud nezačala Třezalka zpívat muzikál. Pak se objevil statečný Samvěd s tím, že vyzval ducha na souboj o padlé druhy. V Černých jezdcích. Takže jsme se my čtyři hobiti zvedli a za doprovodu "Už z rodnýho Dna Pytle…" šli hrát o život a smrt všech. Vyhráli jsme. A dokonce i elfové (Frodo) pomohli. Byli jsme propuštěni, ale o pokladu jsme si mohli nechat jenom zdát.

(Ono to v té mohyle bylo poněkud úzké...)

(A tak mohylový duch propadl hazardu)

Z toho, co jsme později vyluštili, nám vycházel jen klam světa a nějaké slabiky navíc. Ukázalo se, že správně je: Temnota je jen nedostatkem světla. Hmmm…

Večer jsme dorazili ke Skákavému poníkovi. Tam jsem Froda donutil zazpívat písničku, aby přehlušil mé vyprávění o Bilbově zmizení a tom divném prstýnku (Frodo vypadal, že mě zabije) a zatancovat irské tance. Setkali jsme se i s nějakým divným chlápkem v rohu, co měl, co měl Smíškovu dýmku. Aragorn… hmmm…


Paní Máselníková nám dala chutnou krmi a šli jsme spát. V tom Jezdci napadli hostinec. To bylo vtipné, protože já, zalezlý ve stanu, jsem si myslel, že to jen někdo huláká a chtěl jsem toho dotyčného jít seřvat, aby nedělal kravál. No… dotyčný byl černý jezdec… Později se ukázalo, že moc škod nenapáchali, jen nám zpřeházeli nějaké věci ve stanu na věci. Ale vzhledem k tomu, jaký tam byl bordel, to ani nebylo moc poznat. Jak pravila Terka "Vlezli jsme tam a zděsili se. Jak proboha máme TADY udělat ještě větší nepořádek?" Ale zlatku za úklid jsme dostali pokaždé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 20. září 2016 v 17:55 | Reagovat

Ta výprava za Enty je mou oblíbenou částí tábora :D Ale musím se hrdě ohradit, že capání do louží a radování se v dešti absolutně není nešárkovské, leč jak jsem zjistila i v Norsku, asi je to reflex neztracený od doby dětství :D :D

Při luštění u mohyly jsem vám hrozně držela palce, ale nejlepší jsou ty fotky zevnitř. Dokonalé. Jo a každý, kdo mezi dětmi a Pražáky umí s koňmi, si zaslouží obdiv.Vetšina z nás z nich myslím měla docela respekt a ti koně to poznají.
Fotka Kikiho v lese je taky úžasná.

Z mého pohledu byl večer s Tomem jedním z nejnáročnějších - přendat se bleskurychle do role Zlatěnky a pak rozdávat polívku :D Ale Tom byl naštěstí klidná povaha a hodně to vyvažoval.

Jo a Argo/Falco (jak se vůbec jmenuje doopravdy?)...Zuzka je strašně hezká na fotkách! :)

2 Irith Irith | Web | 21. září 2016 v 14:45 | Reagovat

[1]: Ale bylo to neobvyklé...
No, umí s koňmi je asi hodně nadnesené. Spíše se jich bojí nejméně.
Ale byla jsi fakt dobrá :-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 6. října 2016 v 21:21 | Reagovat

Huorni jsou naprosto dokonalí! Úplně bych si je vystavila v obýváku - včetně kupy roští. ;-) (Dědek vrbák se mi taky líbí.) Ta fotka z toho seníku působí neskutečně idylicky, poprvé jsem doopravdy zalitovala, že jsem tam nebyla a nemohla poslouchat Šárku, jak čte, zatímco venku prší. Večeři u Toma a Zlatěnky bych si nechala líbit - už jenom proto, abych slyšela o těch pochybných lampách. :-)
"Z toho co se nám dochovalo, můžeme soudit…" :-D  :-D  :-D Tak výstižné...
Černý jezdec poražený Muzikálem a člověčem nezlob se? Ach ty dnešní přízraky... Ty jsi přiměla Froda zatančit irské tance?? Tak to muselo být něco... :-)

4 Laisi Laisi | 12. října 2016 v 17:16 | Reagovat

[3]: Za prvé šlo pouze o Mohylového ducha :D. Ti jsou mnohem vlídněji disponovaní (štědří a vůbec), ignorují nevhodné popěvky (protože soucítí s hobity, kteří musí už půlhodiny ležet namačkaní v mohyle) a hlavně, lze s nimi hrát Černé jezdce (skuteční černí jezdci by to asi považovali za činnost pod svou důstojnost). Mohylový duch nebyl poražen, jen se benevolentně rozhodl věnovat zajatcům život, poté co vyhráli ve hře, kterou jim sám (benevolentně) nabídl. A podobnost se hrou Člověče, nezlob se je ryze vnějšková. Černí jezdci jsou fakt lepší, zkus si je s hobity někdy zahrát! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama