Perly nepláčou

10. září 2016 v 8:38 | Irith |  Jednorázové povídky
Dlouho tu nebyla žádná povídka, že? Nevím ale, nakolik Vám tato zvedne náladu. Je smutná a má relativně složitou výstavbu. V poslední době jsem si oblíbila psát povídky v několika časech najednou, které se dohromady prolínají. Tady jsou dohromady čtyři. Jsou od sebe navzájem oddělené hvězdičkami s tím, že pět hvězdiček představuje velký časový skok, dvě hvězdičky malý, v rámci několika hodin. Věty kurzívou jsou vložené z toho pozdějšího času do dřívějšího a... prostě je to složité. Ale já Vám věřím.
O čem je? Frodo Pytlík sbírá odvahu na boj s Mohylovým duchem. A přemítá přitom nad jednou svou dávnou ztrátou. Povídka se odvolává na moji představu o možnosti jistého hobitího páru, jemuž se společný život příliš nevydařil.



Frodo se zvedl na loktech.

Chladni ruko, srdce kosti,

v chladném spánku do věčnosti,

na kamenném chladném loži,

dokud slunce nedohoří.

Hlas mu mrazil srdce. Frodo se bál tak, jako nikdy v životě. Mohylový duch nebude mít slitování.

Černý vítr hvězdy svane,

na zlatě spát nepřestaneš,

až temný pán pokyne

a zem s mořem zahyne.

Nemohl se pohnout, nemohl dýchat, nemohl nic. Zlaté náramky na rukou studily jako led a Prsten ho táhl k zemi. Koutkem oka uviděl pohyb. Přízračná ruka, plazící se k rukojeti meče, který měli jeho přátelé položený přes hrdla.

Frodo se rozhodl. Musí jít pryč, musí utéct. Proti temnotě mohylového ducha nemůže bojovat. Nemá na to sílu ani odvahu. A on nechce zemřít, ještě ne. Úkol čeká. Jistě, opustí své přátele, bude si to navždy vyčítat. Ale on sám bude volný. Lepší tohle, než se nechat také zabít, ne?

"I Bilbo by to tak udělal," přesvědčoval Frodo v duchu sám sebe. Slova se mu zdála prázdná a falešná, ale když on tak moc potřeboval ujištění.

"I Gandalf by uznal, že se nic jiného dělat nedalo," dodal.

Frodo si napůl sedl, odhodlaný utéct.

Ruka se k jílci meče blížila čím dál tím víc.

Frodo se naposledy podíval na své přátele, drahé přátele, které teď ztratí… musí.

Sam, se spánkem vepsaným ve tváři. Ale spáči nikdy nebývají tak bledí. Zlaté prsteny vypadaly na jeho opálených rukách mimořádně nepatřičně.

Nejlepší hobit v Kraji, přesně jak jste říkal. Ozval se Frodovi v hlavě Bilbův hlas. Ne, nebyl nejlepší. Ani nejstatečnější. Musel tu své přátele nechat, aby splnil úkol.

Smíšek. Na kudrnaté hlavě měl posazenou zlatou korunku a vypadal v ní jako král ze starých dob. Jako mrtvý král ze starých dob.

Nemohu to říct jinak, než že Bilbo měl Prsten najít a že to nebyl záměr tvůrce Prstenu. V tom případě jsi jej také ty měl dostat. A to by mohla být povzbudivá myšlenka. Tentokrát hlas Gandalfův. Povzbudivá? Ani ne. Spíše svazující. Ano, udělá, co musí. Smíška bude litovat, ale dobro Středozemě… cítil, že to jsou jen prázdná slova, ale i ta mu dodala maličko odvahy.

Pipin. Frodo zatajil dech. Když nejmladší hobit ležel na zádech, tvář bělejší než mléko tak, že jasně vyvstávaly pihy na jeho nose, byl neuvěřitelně podobný… jí.

Zbabělče. Jen prázdná slova, kterými ujišťuješ sám sebe, protože nemáš ani tu odvahu říct si pravdu do očí. Zbabělče. Jak jsi mohl? Jak jsem já mohla?

Frodo zavřel oči. Ne, znovu ne. Nechtěl ten hlas znovu slyšet. Stačilo, že mu Pipinův hlas, jeho vzhled a i jen prostá přítomnost její slova neustále připomínala. Ale…

Chudák Bilbo, tohle si nezasloužil. Tolik ti věřil.

Frodo se zhluboka nadechl. Ne! Neudělá to. Bude statečný, alespoň jednou. Pevně pohlédl na Pipinovu tvář. Ruka se mu sevřela na jílci krátkého mečíku, který měl položený vedle sebe. On tady své přátele nenechá, zachrání je. Odvaha se v něm rozhořela jako plamen, když se vztyčil nad těly svých druhů a napřáhl meč.

"Pro tebe. A pro tvého bratra," zašeptal a vší silou po přízračné ruce ťal.


*****


Otisk její dlaně ho na tváři pálil s intenzitou rozžhavených kleští.

Pamatuji si tě, když jsi přišel od Brandorádů. Největší rošťák v celém Brandově, tak ti říkali. Neměl jsi daleko pro ránu ani pro nějakou lumpárnu. Co se s tebou stalo? Co ti v Hobitíně udělali?

Na cestu ani neviděl. Jel, kam ho poník nesl. Snažil se prostě jen odejít pryč. Pryč od své hanby, pryč od vyčítavých očí a pryč od vystrašeného pohledu jejího malého bratra. A od myšlenek, co by tomu řekl Bilbo.

Chudák Bilbo, tohle si nezasloužil. Od svého dědice. Tolik v tebe věřil. V tvou Brandorádskou stránku, v tom, že budeš po něm. Dobrodružný, odvážný.



**



Krutá slova a ještě krutější výraz. Takhle rozzlobenou ji nikdy neviděl. Když odjel do Bílé Studně, doufal, že se to nějak vyřeší. Že to pochopí. Ve chvíli, kdy sesedával ze svého poníka a odváděl ho do stáje, netušil, že bude odjíždět tak narychlo. Její bratr ho čekal hned za dveřmi. Jasný smích, se kterým se mu třináctiletý Bral vrhl do náruče, mu na okamžik vymazal z mysli zoufalé poslání, které ho v Palladinově noře čekalo.

"Frodo!" Pipin mu zabořil nos do vesty a nadšeně ho objal. "Tak dlouho jsme se neviděli! Nebyl jsi u nás od té doby co Perla…,"

Frodo ho rychle přerušil. "Ale teď tady jsem, tak co takhle přivítat svého bratrance nějakým dobrým koláčem a trochou piva?"

Pipin Froda chytil za ruku, odvedl ho do salonu a přitom neustále šťastně brebentil. Frodo poslouchal jen napůl ucha. Zcela chápal, že je malý hobit z jeho přítomnosti doslova nadšený - v okolí bydlelo tak málo kluků, se kterými si mohl hrát. Frodo si pomyslel, jaké měl on sám štěstí, že byl vychováván v Brandově se spoustou dětí svého věku okolo sebe. Bílá Studně byla oproti tomu izolovaným ostrůvkem klidu, což ovšem Palladinova dědice nesmírně mrzelo. Tak rád by měl někoho, s kým by si mohl hrát! Místo toho byl odkázaný na vrtkavě nepravidelné návštěvy svých starších bratranců a, samozřejmě, léta strávená s rodinami svých tet.

Frodo úsměvem pozdravil Barvínku, která na něj kývla z křesla u krbu, kde seděla s vyšíváním. Podal ruku Paladinu Bralovi. Ten ho měl vždycky rád. Frodovi se sevřelo srdce. Bude ho po tomhle nenávidět? Pochyboval. Paladin se od hádek a sporů vždycky držel spíše dál. Ale tohle…

"… A Smíška s Folkem jsem neviděl ani nepamatuji. Cvali se tady zastavil, když jel něco vyřídit ve Velké Kopanině. A když se Zlatníčci před měsícem odstěhovali do Velké Kopaniny…."

Pipinovo žbrebentění ho podivně uklidňovalo.

Jak jsi to vůbec mohl udělat? Lhát mi, tak dlouho… Proč, proč? Pipin o tobě mluvil celé dny, jak jsi statečný, jak ho bereš na výpravy po Kraji. A já mu věřila, věřila jsem, že jsi jiný než ostatní.

"Frodo!" její hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Pustil Pipina a otočil se k ní čelem. Perla mu vběhla do náruče a pevně ho objala. "Tak dlouho jsi tu nebyl!" šeptala mu do ucha, zatímco ho objímala. Frodo ztuhl a neobratně ji popleskal po zádech. Políbila ho.

Všechny ty polibky byla prostě jen lež? Jedna velká, Pytlíkovská lež?

"Maminka napekla koláče, jdeš akorát včas ke svačině!" ozvala se Berunka, která právě vstoupila do dveří a teď s úsměvem pozorovala svou sestru v objetí s Frodem Pytlíkem. Ale Frodo nemohl jíst. Žaludek měl stažený nervozitou a Perlina dlaň, která pod stolem držela tu jeho a hladila Froda palcem po hřbetu ruky, mu na klidu také dvakrát nepřidávala.



**

Frodo zabořil hlavu do koňské hřívy. Toužil se v ní utopit. Zahrabat se do ní a už nikdy nevylézt.


**


"Zdržíš se tu dlouho? A proč jsi nedal vědět, že přijedeš?"

Frodo uvažoval, jestli by se prostě neměl zvednout a odejít. Perlina rozzářená tvář ho nijak neuklidňovala.

Takže jsi přijel jen, abys mi tohle řekl? A pak prostě utečeš?

"Perlo, musím si s tebou o něčem promluvit," pošeptal jí nenápadně do ucha. Původně chtěl počkat na vhodnější příležitost, ale teď najednou cítil, že nemůže. Rozzářené, usměvavé tváře Bralů okolo něj mu dodávaly tak silný pocit viny, že měl dojem, že se snad rozskočí. Nemohl je dále klamat, nemohl dále předstírat.

Byla to snad celé hra? Celé ty roky hra? Hra se sladkými slovíčky? Hrál sis se mnou a teď, když se ti nehodím, mě prostě odkopneš?

"Perlo…," Frodo pustil její ruku a začal přecházet po pokoji.

Hobitka se zamračila. Něco nebylo v pořádku. Sedla si na židli a sledovala, jak se její milý svíjí v pochybách a nejistotě.

"Musíme si promluvit. O… nás."

Perla naklonila hlavu ke straně.

"Musíme se rozejít," dokončil Frodo.

Perla ztuhla.

"Takže ty mě už nemiluješ?"

"Není to tak že bych tě nemiloval!" jeho hlas proťal dusno v místnosti jak blesk. Přistoupil k ní a políbil ji. "Miluji tě. A vždycky budu. Jen… prostě se nemůžu vázat. Nemohu si založit rodinu a žít šťastně až do smrti jako si to Bilbo přál," ušklíbl se Bilbův synovec. "Cítím, že mě čeká dobrodružství, cítím, že budu muset odejít na cestu, ze které se možná nevrátím. Nemůžu se vázat. Bude lepší skončit to teď než potom."

Zbabělče. Schovávat pravdu do sladkých slovíček, to by ti šlo. Prostě si jen nechceš vzít někoho, jako jsem já, někoho… poskvrněného.

"A jde i o Laliu. Věřím, že jsi jí nezabila, ale ví to i ostatní? Já… mám jistý úkol. A nemůžu si dovolit na sebe přitahovat víc pozornosti."

"Mohli bychom se odstěhovat někam na hranici Kraje," hlesla Perla. Neplakala, perly nepláčou.

"Čekám Gandalfa. A musím sbírat zprávy, co se děje mimo Kraj. Prostě… teď to nejde."

Miloval jsi mě vůbec někdy?

"Perlo, je to rozumné, nejrozumnější co můžeme udělat. Rozejít se a jít si každý dál svou cestou. Já se prostě nemůžu vázat…" Na jejím obličeji bylo vidět, že mu ani trochu nevěří.

Zbabělče! Tak to řekni na rovinu! Nevěřím ti a nikdy nebudu. Buď jsi mi lhal celou dobu, nebo mi lžeš teď. Naše láska byla silnější než cokoliv, silnější než nějaké nejasné tušení čehosi.

"Perlo, buď rozumná, je to pro nás oba nejlepší," pokusil se ji ještě naposledy políbit. V tu chvíli na něj Perla začala křičet.


**


Frodo nevěděl, jestli ho v tu chvíli více zasáhla více ta facka, kterou mu Perla vyťala nebo zlomené srdce. Ale na hrudi ho bolelo víc.

"Bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat," zopakoval si. Legrační, že sám sobě nevěřil.

Vyběhl z domu, co nejrychleji mohl. Ignoroval Paladinův zmatený pohled a Rosaninu ošatku, v níž mu nabízela další koláčky. Jen rychle vykoktal něco o tom, že musí jít, ve dveřích slíbil Pipinovi, že za ním může přijet příští týden na návštěvu a upaloval do stáje, co mu nohy stačily. Ale nemohl uniknout Perlinu vyčítavému pohledu, když se v jejích očích konečně začaly formovat slzy. Tomu už neunikne nikdy.

Dobře, zbabělý Pytlíku. Ale já na tebe nezapomenu. Navždy zůstaneš mojí jedinou láskou, i když jsi mi tak moc ublížil.

Její zlomený hlas byl horší, než když křičela.

"Ty mojí také," zašeptal do větru.

*****


"Jsem příliš hluboko raněn, Same. Pokoušel jsem se zachránit Kraj a zachráněn byl, ale ne pro mne."

"Ale… doufal jsem, že se také usadíte, pane Frodo," namítl Sam, oči doširoka rozevřené. "Najdete si nějakou pěknou ženu a budete žít šťastně až do smrti."

"Ne, Same," povzdychl si Frodo a oči se mu zamlžily vzpomínkami. "Moje žena je mrtvá. Dávno mrtvá. A jinou si vzít nemohu."

"Ale pane," Sam vypadal vyloženě vyděšeně. "Vy jste přece nikdy žádnou ženu neměl."

"Ale mohl jsem mít," zašeptal Frodo do větru a ohlédl se, aby se naposled podíval na Zelené kopce, uprostřed nichž stojí i statek se jménem Bílá studně.

"Mohl jsem mít."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ilian Ilian | Web | 11. září 2016 v 20:48 | Reagovat

Krásné a smutné. Frodo a Perla jsou zajímavý pár, možná by stálo za to ho rozvést :-)

2 Irith Irith | Web | 13. září 2016 v 6:38 | Reagovat

[1]: Díky!
Možná někdy... tahle myšlenka zrála už delší dobu, tak uvidím.

3 Aredhel Aredhel | Web | 14. září 2016 v 23:50 | Reagovat

(A stejně si pořád myslím, že ji zabila... ;-))
Tahle povídka je docela zvláštní, ale tak správně zvláštní. Je nezvyklé vidět Froda do někoho zamilovaného, ale vlastně mi to přijde přirozené, ten koncept Bilba a Froda, obou jako starých mládenců, zdánlivě bez jediného důvodu, mi přišel vždycky trochu zvláštní. A Perla, další z postav s životem zničeným jakýmsi vrtochem osudu, je pro Froda perfektním protějškem, jejich vztah by tak nějak podtrhoval atmosféru osudovosti v životě obou...
"Moje žena je mrtvá. Dávno mrtvá. A jinou si vzít nemohu." Můžu se zeptat, co přesně tohle znamená? Vzhledem k tomu, že neznáme datum Perliny smrti, není mi jasné, jestli je to míněno obrazně nebo doslova. Kdyby to bylo obrazné, asi bych to vyjádřila trochu jinak, pokud je to ale míněné doslova, pak je tahle povídka mnohem temnější, než jsem si původně myslela... :-?

4 Irith Irith | Web | 15. září 2016 v 16:19 | Reagovat

[3]: Na to se mě ptala už Polly. Je to myšleno spíše obrazně, respektive je tou ženou myšlena ani ne tak Perla, ale její láska k Frodovi. Vlastně ten cit, který mezi nimi byl. Frodo vlastně říká, že Perla ho již nemiluje, její láska k němu je mrtvá. Ta budoucnost, kdy by se vzali a měli spolu spoustu dětí je mrtvá, nemůže být, odvál jí čas. Hluboké metafory :-)
Ten koncept starých mládenců je někde vysvětlený - je to to samé co jsem použila do této povídky, až na to, že v Tolkienově případě to bylo "tušení osudu" v mém výmluva - oba tušili, že se budou muset vydat na cestu a tak se nechtěli na nikoho vázat. Nechtěli mít rodinu, která by je čekala.

5 Jíťa Jíťa | Web | 16. září 2016 v 12:43 | Reagovat

Moc pěkná povídka, líbí se mi ty různé časové úseky, udržovalo mě to ve střehu a v napětí z toho, co přijde dál :)
A je to zajímavá myšlenka, dát tyhle dva dokupy... :)

6 Šárka Šárka | Web | 20. září 2016 v 18:05 | Reagovat

Chtěla jsem napsat komentář, ale kopírovala bych Aredhelin, jako obvykle :)
je to opravdu zvláštní pohled na Froda v potenciálním vztahu. Říkáš si -když už někdo, tak asi právě Perla. Ale Frodo je z těch tvorů, kteří nepatří někomu druhému, ale svému poslání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama