Novinky ze Zeměplochy

21. srpna 2016 v 8:00 | Polly |  Výlety a zájezdy
Ze světa rpg her a dračáku tu už jeden článek byl a nyní přichází další. Aneb jak by to taky mohlo dopadnout. Přiznám se, že jsem nikdy netušila, že u nás ve skautském oddíle mohou ty děti mít tak brutální sklony…


Všechno začalo na táboře, kde mi vedoucí, který měl na starosti etapovku nabídl, jestli bych si to taky nechtěla zkusit. Že bude od září mít málo času - povede jiný oddíl, do toho frmol v práci a vymýšlení celoroční hry dohromady prostě nedá. Ale prý by mi s tím pomohl, a že si můžu vybrat pomocníky i z řad starších členů oddílu.

Jelikož jsem zrovna byla na pomezí toho věku člen a vedoucí, tak jsem si připomněla všechny etapové hry, co jsem prožila a padla jasná volba na dračák. Protože to byla moje první a druhá etapovka v oddíle, padaly tam skvělé hlášky a byly to skvělé a nezapomenutelné příběhy. Čapla jsem kamarádku Ťapku, co byla na táboře se mnou, a společně jsme se snažily vymyslet, jaké by to mohlo mít téma. Po chvíli všechny nápady na vlastní svět padly, jelikož bych nikdy tolik zápletek a názvů za dva měsíce nevymyslela (aby se v září mohlo začít). A na Pána Prstenů jsem si netroufala, protože mi bylo jasné, že první etapovka, kterou budu dělat, asi nebude zrovna nějaké terno. Takže PP nechám na další rok.

A volba padla na Zeměplochu. Protože ji mám celkem ráda, protože ji ta Ťapka zrovna četla a protože je Zeměplocha tak krásně střelená že ať tam zahrnu jakoukoliv kravinu a jakkoliv to zvořu, bude se to tam hodit. Takže jsme začaly rozvíjet teorie a nápady, první etapu, která to vlastně všechno zahájí atd. atd.

Konkrétně jsme vybraly takovou zvláštní směsici příběhů. Začalo to jako Barva kouzel (přesně ten díl, co měla Ťapka s sebou na táboře) pak to plynule přešlo do naší invence. Konečný příběh zněl asi takto: Velké Oktávo, kniha kouzel, co drží Zeměplochu pohromadě, se ztratilo. V každém z osmi dílů zeměplochy se schovává jedno zaklínadlo, které musíme najít a složit Oktávo zase zpět dohromady.

Když se Irith dozvěděla tuhle novinu, nenechala to jen tak a začala mi pomáhat. Jakožto velký znalec mi pomohla s nápadem na výrobu kostýmu (ehm, ehm, dozvíte se dále), a vybrala zajímavá místa, kde by se to mohlo odehrávat s tím, že mi ohromně pomohla s první částí, u zbytku dodala pár informací, a hltala každé vyprávění z toho, jak to postupovalo. Takže vlastně jen díky Irith ta etapovka klapala v rámci použitelných mezí. Díky moc za pomoc, bez tebe by to nebylo vůbec nic nebo spíš ještě míň.

Na první schůzce, kde to všechno mělo vypuknout, bylo dohodnuté, že si vezmu kostým mága Mrakoplaše, což mě opravdu lákalo. Hlavně proto, že měl v popisu práce to, že často věci pokazil a vlastně nic neuměl. Jen měl velmi silný pud sebezáchovy, či jak jinak to nazvat. Takže jsem po zahájení odběhla do jiné místnosti, nasadila si červený plášť se šesti žlutými hvězdami (víc jsem jich do zahájení nestihla přišít) a do rozštěbetaného davu dětí zakřičela. "Oktávo se ztratilo! Konec světa! Co budeme dělat? Oktávo je prostě pryč!" Teprve pak jsem si jakožto Mrakoplaš uvědomila, že ostatní vlastně ani neví, že jsme na Zeměploše, že ani neví, co to Zeměplocha je a tak jsem jim to jako cizincům začala vysvětlovat (zahrnula jsem nechápavost do Mrakoplašových vlastností).

Ale řeknu vám, když nastal ten okamžik a já měla poprvé promluvit na tu bandu uřvaných dětí… málem jsem to vzdala a utekla pryč. Stejně tak, když přišel čas prvního dračáku. Vybrala jsem ten princip, na který jsem byla zvyklá z těch mých "dětských" etapovek - družina dostane mapu, určitý počet kroků, které po ní mohou za jednu hru ujít, na každém políčku nějaká věc, co se tam dá (nebo nedá) dělat. Snad ani nemusím dodávat, že jsem to měla rozkreslené na osm částí a tu konkrétní, která byla zrovna potřeba, jsem dokreslovala vždycky přibližně den až tři předem.


Ze začátku jsem se hodně zasekávala, blekotala kraviny a vysílala zoufalé pohledy na Ťapku, jestli by mi nepomohla něco vymyslet. Po několika hrách už jsem ty hlouposti skoro sypala z rukávu a fakt netušila, jak to nějaké družiny může tak bavit. Ale občas jsme se do něčeho opravdu zažrali, hlavně když tam byl dialog s některou s postav, to jsem si vyloženě užívala.

Přikládám hlavní seznam těch věcí, co se na Zeměploše staly. Soupis největším hloupostí, drbů atd. Je to rovnané po jednotlivých družinách (hrály to čtyři) a jednotlivých úsecích hry - lépe se mi to tak vybavuje a bude v tom alespoň nějaký systém.

Na první akci - víkendovou výpravu, kde měla být etapa, jsem nemohla - odjela jsem do Irska se školou (je tu i reportáž). Takže jsem to musela přenechat Ťapce. Nakonec si družinka prý hrála na Zavazadlo a měla ze sebe vytvořit vždy daný útvar o několika horních či dolních končetinách, několika hlavách, zadcích a dalších částech těla, co se v danou dobu mohly dotýkat podlahy.

Druhá víkendová akce byla larpová bitva. Normální a regulérní larp s měkčenými zbraněmi, dobrou a zlou stranou atd. No a já v tu dobu byla s částí společenstva Mittalmar na Bilbovkách. A do třetice všeho dobrého (sice zase předbíhám, ale to je jedno), na poslední výravu jsem taky nejela, a to kvůli koncertu Společenstva Prstenu v O2 aréně.

Jednou přišla nová holka, přidala se do mojí bývalé družiny - Tudorovců. Přišla zrovna na etapovku. A co se nestalo? Družinka (včetně ní) se hned v počátečním místě Ankh - Morpork - shodla, že ji prodá na dobu neurčitou do cechu švadlen a šiček (kdo nevíte co to je, najděte si to). Je fakt, že z toho měly fakt velké výnosy, ale… chudák holka.

Stuartovci (druhá holčičí skupinka) při hledání šému vtrhli do cizího baráku a zahájili tím, že jim v tom domě snědli večeři (napřed ale samozřejmě vybrali jednoho "dobrovolníka", který zkusil, jestli to jídlo není otrávené).

I kluci si začali budovat svou pověst - Lancasteři (ano, družinky máme pojmenované podle anglických rodů) se zkusili přidat k potulné herecké společnosti, vypálili a vykradli snad každý druhý polorozpadlý domek na Stínově a mimo jiné se tam vyzbrojili nohami od židlí a stolů a snůškou nechutných hadrů.

Yorkové pro změnu zaútočili na obchod se zbraněmi a strašně se divili, že i když jednoho prodavače umlátili, druhý zavolal pomoc a oni skončili ve vězení, kde jim všechno sebrali. Ale protože jídlo je fakt drahé, tak je lord Vetinari poslal na mírovou misi do Efebe. Ehm... mírovou.

Zakončení první části proběhlo víceméně hladce, prolézt pavoučí sítí, vylézt na strom a tam z krabičky vyndat první zaklínadlo - část zprávy, napsaná v mnou vymyšleném znakovém písmu. Následující schůzku jedna holka přišla s tím, že se to snažila vyluštit, ale že jí to nešlo. Zírala jsem.

Druhá část etapovky probíhala v trochu podobném rytmu. Tentokrát se to odehrávalo v Omnii a Tsortu (Řecko a Řím za Trojské války). Obě dužiny holek co nejrychleji opustili dané území, kde jsem je chtěla mít a dostali se přes poušť do silně nábožensky založené Omnie, kde se pěstují melouny.

Ovšem zatímco Tudorovci byli mírní a vyptávali se místních občanů, povídali si s nimi, přespali u nich a ukradli jim meloun, Stuartovci (a hlavně jeden jejich člen - Kecka), se rozhodli, že budou radši krást ve velkém. A to přímo na obrovském melounovém poli uprostřed obrovského Omnijského chrámu. Samozřejmě, že ji chytily stráže. Zbytek družinky se ji tak trochu snažil vysvobodit (i když to snažení nebylo zas až tak moc velké), ale to ani nebylo moc potřeba, protože stráže stejně Kecku spíše dříve než později pustily, jelikož nevydržely její neustálé kibicování a plkání. Kdo někdy slyšel Kecku v akci, nejspíš s ním bude soucítit…

A jak to dopadlo u kluků? Yorkové mírovou misi nesplnili. Ba naopak, měli umírnit dvě rozhádaná města a místo toho zaútočili na vládce jednoho z nich kameny. Když jeho bodyguard slezl z balkónku a uviděl je, pochopil, že tam nemá smysl je ani zadržet, protože to naprosto k ničemu nepovede. Proto se vydali dál městem, až narazili na místního filozofa žijícího v sudu a jeho syna, který byl tuším zrovna pryč a sháněl jídlo. Před filozofem se válela želva. No, víte, že i želva se dá použít jako dost vhodný vražedný nástroj?

Lancasteři dorazili pozdě. Došli za synem truchlícím za svého otce, vyslechli pošramocenou a vyšokovanou želvu a podle jejích instrukcí se vydali za těmi "idioty", co to spáchali. Cestou našli poustevníka, vyslechli ho taky, a vyděšeně utekli ukrást pár melounů.

V zakončovací etapě se ukázalo, že počet členů ve skupině sice je důležitý, ale důležitější je jejich zapojení do práce. A že občas ne všechny úkoly jdou splnit. Minimálně ne do časového limitu…

Přestěhovali jsme se po velmi nápadné dlouhé cestě do další části mapy - Lancre. Místa plného čarodějek, rádoby čarodějek a elfů.

U Stuartovců se nejspíš nic moc zvláštního nestalo, jen zjistili, že u Tanečníků (vymazlený Stonehenge fungující jako portál do světa elfů) se nesmí tancovat a proto si tam chtěli zatrsat. Ale nakonec se přece jen trochu umoudřili (Kecka byla umlčena) a vydali se po stopách neuvěřitelně neschopných holek, co si říkaly čarodějky a dělaly strašné kraviny.

Tudorovci se do Lancre dostali tak, že v Omnii se vkradli do podzemí, tam uviděli mučení nějakého nevinného mladíka. Zachránili ho a on je tam zavedl a pak je představil jako své zachránce své babičce stařence Oggové. Hm… první mladík v nesnázích, co si zasloužil jejich pozornost.

Yorkové se jen tak potloukali lesem, zatímco Lancasteři pokračovali ve svém díle. Vloupali se do hradu, když zjistili, že je chudý a nedisponuje žádnými zbraněmi, zkusili vykrást alespoň pracovnu a nakonec podpálili hradní kuchyni a utekli jen tak tak. Málem by tam totiž taky uhořeli.

V tom se zjistilo, že elfové nekradou jen děti, ale ukradli i po jednom členovi z každé družiny. Zbytek se je vždy měl zkusit zachránit tak, že prošel danou trasu po indiciích a vyplnil nějaké úkoly. Ehm, nejspíš se Yorkové dohodli, že bez jednoho člena jim to bude líp fungovat a budou si moct lépe kopat…

V Uberwaldu, zemi plné strašidel a to zejména vlkodlaků a upírů, se Kecka rozhodla, že nejlepší určitě bude, když se s tím vlkodlakem bude honit. Naštěstí na to neměla moc času, protože se její skupinka po nálezu Igora - moderního Frankensteina - rozhodla, že když je pořád tak sám, udělá mu určitě dobře, když mu založí účet na seznamce. To, že nemají internet ani další potřebné věci jim v tom nezabránilo.

Tudorovci nalezli něco jiného, nebo spíš někoho (Frodo? Ehm… to je z trochu jiného filmu, že?). Ale našli tam polomrtvou bytost (druhý mladík v nesnázích). Poté, co se dohodli, že ho nenechají umřít, i když to možná bude vlkodlak, zkusili ho zachránit. Ovšem moje paměť nesahá až tak daleko, abych dokázala říct, co se s ním později stalo. Bohužel. Ještě si tak vybavuju, že to přežil, byl to voják z Borográvského pluku a pak se asi vytratil.

Yorkové byli jako vždy marní. Jen tak se plácali po mapě a ztratili se kdesi v lese a poté i na louce.

Lancasteři ovšem cestou zjistili, že okrádat osamělé babičky není nic hezkého, proto v lese narazili na opuštěnou věž, která nebyla zas až tak opuštěná. V prvním patře ji totiž obývali mrtví ježci v hromadě sena a ve sklepě spala jakási bytost zavřená v rakvi. Nakonec zjistili, že je to upír a poté, co se ho přestali bát, mu vzali část sena, zabavili ji jako skvělý zápalný materiál a zmizeli.

Když jsme se hromadně v lese poschovávali před všemi různými příšerami, mohlo se pokračovat dále na Wyrmberg - obrácenou horu obývanou draky.

Stuartovci se tam dostali později. Ukecali nějakého kluka, z nějž se časem vyklubal někdo jako korunní princ, aby je vynesl nahoru. Nakonec je dovedl i před svého otce, starce už dávno nad hrobem. Tam se Stuartovci dozvěděli, že největší princův problém je ten, že nemá trůn. Slíbili mu, že mu ho zajistí. Když byli se starcem sami a on si s nimi povídal (byla to fakt sranda ho mluvit, ale z těch jeho záchvatů kašle mě pak ještě týden škrábalo v krku), prozradil jim spoustu zajímavých věcí. Jenže pak ho schvátil záchvat kašle tak obrovský, že se začal dusit. To už Stuartovci nelenili, starce z trůnu sundali a posadili ho vedle na zem. Pak za princem došli, že už si na ten trůn tedy může sednout. No, nefungovalo to. Nakonec jim prince zabili a oni byli vyhoštěni.

Tudorovci se zase nezapřeli. Baletka to zahájila tím, že druhého korunního prince svedla a u toho se do něj sama zamilovala (naprosto dobrovolně, i když jsem z něj udělala dost velkého tupce!). On jí vysvětil, jak si má udělat vlastního draka a pak je provedl po své zemi. Jenže je tam chytila jeho naštvaná a schopná sestřička a krapítek je seřvala. Na to Sněhurka zareagovala tak, že je vlastně kluk a že půjde tu holku uklidnit. No, trochu tu knížku už četla, takže se dokázala vžít do toho, o co té holce jde, proto se s ní spřáhla a slíbila, že jí pomůže se dostat k trůnu. Jednou v noci ji ta holka vzbudila, po domluvě svázala (aby na Sněhurku nepadlo tak obrovské podezření) a dovedla někam doprostřed lesa. Zbytek Tudorovců se ráno vzbudil bez Sněhurky (zní to trochu jak věta z městečka Nargothrond :-)) a vydal se ji hledat. Rozdělili se do dvou pátracích skupin s tím, že každá z nich měla draka. Pracovní četa v čele s Baletkou objevila Sněhurku a začala ji vysvobozovat a vyslýchat co se stalo (Sněhurka si náhodou skoro nic nepamatovala, jen, že to bylo v noci a mohla za to ta holka), zatímco druhá část čítající dva členy, z toho jednoho korunního prince Laerta, byla tou holkou přepadena a Laert byl zabit. Když se to o nějakou dobu později Baletka dozvěděla, zahrála mi tak úžasný histerák nad ztrátou milovaného, že se obávám, že ho nehrála. No fakt. Padla na kolena, vrhla se na věc, kterou předtím označila jako toho ležícího Laerta a začala mu dělat masáž srdce. Na mou poznámku, že už přibližně před hodinou vykrvácel, zareagovala až po pěti minutách a od té doby se mnou do konce schůzky nepromluvila ani slovo. Ani další schůzku na to nezapomněla. Truchlila za něj, ale ostatní ji táhli dál. Chtěli prozkoumat tu horu, jestli tam tu holku nenajdou a nedají jí co proto. No, našli ji, ale při boji jim to moc nešlo. Už jenom kvůli tomu, že ta holka dokázala ovládat tři draky najednou, zatímco oni měli jen jednoho a to ještě dost nefunkčního (Laertův drak umřel s Laertem). A tak se stalo to, co se stát muselo. Sněhurka při jejich překvapivém útoku neunesla napětí a prozradila se tím, že tu holku varovala. Celá družinka se na ni naštvala a pěšáci bez draka dostali za úkol ji pohlídat, aby nemohla té holce pomáhat. Takže bojovala jen Baletka a její drak. Nedala to. Jako každému mágovi, který umírá, se jí zjevil Smrť, a protože v sobě má kouska citu a chtěl se trochu pobavit, dal jí možnost zachránit sebe i Laerta. Jelikož se jí to opravdu podařilo, možná mi nakonec i odpustila. Boj vyhrála s jasnou převahou cizí holka, ale protože jí Sněhurka pomohla a protože její úkol - zabít oba své bratry a tím získat trůn - už byl splněn, spokojila se s tím, že znovu oživlého Laerta z Wyrmbergu i s ostatními prostě vyžene a bude si tam vládnout sama.

U Yorků jejich blbost dosáhla vrcholu, když zabili jednoho člena svojí družinky, a to rovnou svého rádce, který je do té doby trochu usměrňoval. Fakt jsem se tomu snažila nějak předejít, ale nešlo to.

Lancasteři Wyrmberg taky minuli. Respektive pod ním prošli a přesně v tu chvíli, kdy pod ním procházeli (a já jim musela vysvětlit logiku perspektivy políček mapy, na kterých se nachází poletující hora), tak ho poprvé zahlédli. Byli z toho dost u vytržení. Ovšem až našli perníkovou chaloupku a jejího obyvatele trpaslíka, který o obrácené hoře taky neměl ani potuchy a to žil hned vedle, došlo jim, že to bude nejspíš nakažlivé. Takže mu zlikvidovali perníkovou střechu a jemně ho omráčili (pozor, fakt jen omráčili, jinak mu nijak neublížili!), aby mu mohli prohledat chaloupku, jestli nenaleznou nějaké cennosti. Z rodinného fota ale moc nadšení nebyli.

Na rozloučení s draky dostali dužiny pověření splnit na delším výletě několik úkolů. Za ně potom mohli obdržet dračí vejce. Kdo ho donesl na schůzku, obdržel další část zaklínadla. Lancasteři ho rozkřusli hned na zpáteční cestě. Kdyby si ho Tudorovci nechali vysedět svým pořád ještě existujícím drakem, vajíčko by se jim mohlo vylíhnout. Ale tuto možnost Baletka hned odepsala, protože na mou otázku jestli vajíčko nějak zahřívali odpověděla že ne, že ho měla doma celou dobu v mrazáku. Taky možnost...

Na dalším území - Cori Ceesti alias sídlišti bohů - se mihli jen dvě skupinky. Holky tvrdly dlouho na Wyrmbergu, takže to nestíhaly. Yorkové se vloupali do hlavního chrámu, ale protože jsou bohové silnější než praštění smrtelníci, naštěstí se jim nikoho dalšího už zabít nepodařilo.

Zato Lancasteři začali rozjíždět byznys. Když zjistili, že tu sídlí bohové, chtěli si všechny naklonit na svou stranu a seznam svých "nových kamarádů" si pečlivě zapisovali. Nejlepší pro ně ale by Bast - bůh věcí zapomenutých na zápraží. Začali už tradičně tím, že celé zápraží prohledali a podpálili. Jenže ono to začalo zajímavě svítit, a později zjistili, že za to mohou malé hrudky slizu. Napřed se Bast naštval a uhasil to, takže Lancasteři utekli. Ale po chvíli se vrátili a dali se s ním do řeči. Domluvili se, že si na tom založí obchod a budou ty slizové koule prodávat a to konkrétně pod názvem Ruský plyn. Bastovi ten sliz k ničemu nebyl, proto jim slíbil, že když na nějakém zápraží ponechají pár drobností, pošle jim tam za to několik slizových koulí.

Zakončení Cori celesti proběhlo tím, že znudění bohové si s nebohými životy našich družinek zahráli vylepšené člověče nezlob se. Jenže když to družinky vlastně vyhráli, naštvali se na ně a všechny je poslali do podzemních rozměrů.

Tam se k nim přiblížil démon a nasliboval jim tři přání. Ovšem ne vždy se jim to přání splnilo podle jejich představ. Vlastně nikdy se jim nevyplnilo podle jejich představ. Chtěla jsem si to užít a zjistit, co by si přáli. A stalo se i to, na co jsem se už bála, že nedojde. Tuším, že obě klučičí družiny si přály, aby měly nekonečně přání. Vždycky mě zajímalo, proč to v těch pohádkách nikdo neudělal. Dál tam padaly takové věci jako jejich vlastní létající drak. Proč ne, obrovských papírových draků si mohli vzít Yorkové, kolik chtěli, klidně i pro každého jednoho! Ovšem Stuartovce už jsem moc oblafnout nedokázala, ti si to přesně specifikovali, takže jejich drak už byl doopravdy živý a velmi bojovný. Měl jen jednu jedinou vadu, vešel se do dlaně. Tudorovci si s démonem spíš povídali a snažili se z něj vymámit poslední části Oktáva.

Podzemní rozměry jsme si užily ještě i na dni s rodiči, kde jsem zase byla za Mrakoplaše. Jo, pozor, den předem jsem si provizorně dodělala klobouk... Ale už jsem nebyla Mrakoplaš před třiceti dětmi, ale před třiceti dětmi a třiceti rodiči. Něco jsem tam zoufale blekotala, protože jsem musela zabít čas, než mohli přijít ostatní vedoucí, aby oznámili další organizační pokyny. Začala jsem tedy v naprosté beznaději vysvětlovat pravidla a přibližný děj, řekla jsem jim, co mají dělat a tak dále. Měli na každém stanovišti nějak získat část písmenek, jakýsi klíč k přeložení zaklínadel. Někteří rodiče na mě nechápavě hleděli, ale to už naštěstí přišli ostatní vedoucí a ujali se toho. Náš skvělý plán, že je vypustíme na cestu ke smluvenému počátečnímu místu hry a pak je předběhneme a budeme tam na ně čekat, nevyšel. Ztratili jsme se. No a největší hřeb dne byl ten, že se všichni účastníci shromáždili na molu, zpívali, dupali a tleskali do rytmu a po chvilce se jim zjevili vyparádění mágové - šílenci, kteří z jezera připluli na lodičce. Tahle akce se kupodivu celkem vydařila a snad jen já jsem tam zabloudila ještě podruhé, když jsme měli dorazit k chatce a tam si opéct buřty k večeři. Cestou domů mě hodili autem a já si při nasedání málem vybodla oko kolíčkem, těžký to život mága.


Přišla naprosto poslední zakončovací etapa. Podle knihy bylo poslední zaklínadlo v Mrakoplašově hlavě. Protože když byl mladý student, nahlédl do Oktáva a Zaklínadlo mu do hlavy samo skočilo. V tuhle dobu se mi Mrakoplaše dělat nechtělo, protože jsem se bála, že mi třeba Yorkové tu hlavu budou chtít prostě rozbít, aby to zaklínadlo mohli jednoduše vyndat. Ale naštěstí se to vymyslelo lépe. Našla jsem doma hlavolam z několika částí, který symbolicky představoval to Oktávo, co se muselo složit dohromady. Družinky šly v pořadí, v jakém dopadly v celoročním bodování etapovky (ty nervy, když jsem zpětně dávala dohromady, kolik kdo má dostat bodů…) a pokaždé dostali možnost si složit ten hlavolam bez jednoho dílku. Pak jim bylo vysvětleno, že poslední dílek najdou u mě. Museli pomocí otázek, na které se dá odpovědět ano nebo ne uhodnout, na kterou knížku myslím. Vybírala jsem knížky tak, aby to pro dané družiny mohl být alespoň trochu oříšek.

Dopadlo to tak, že Tudorovci přišli první a vůbec nevěděli. Nakonec tam strávili fakt nejdéle času a odešli předposlední, protože je nenapadlo, že pod knížkou s hodně, hodně starým příběhem o běžném životě se skrývají Lovci mamutů. Lancasteři přišli jako druzí a i jako druzí odcházeli. Několikrát se bavili o Robinsonu Crusoeovi a i mi to předkládali jako příklad otázky a co tou otázkou může být všechno myšleno. Až pak jim došlo, že by to fakt mohlo být ono. Stuartovci přišli třetí, zeptali se, jestli jsou to Hoši od Bobří řeky, vzali si odměnu a odešli. A to jsem fakt nevěřila, že to zrovna Kecka bude znát… Yorkové dlouho hádali Babičku. Až tam úplně osaměli, jelikož nechtěně ty Lovce mamutů Tudorovcům poradili. Odešli poslední.

V klubovně příchozí dostali hlavolam se všemi dílky. Ale na rozdíl od toho, kdy jim jeden chyběl, to nikdo složit nedokázal. Až Yorkové, co dorazili poslední, to asi za dvě minuty složili a Zeměplochu tak zachránili. Ovšem konečným pořadím to nezahýbalo, protože zbytek roku se opravdu hodně flákali.

Záchranu světa jsme oslavili a dokonce i já jsem tam začala jako jedna z mála fakt trsat. Pak přišlo jen vyhlášení výsledků a předání ceny vítězi. Tudorovci obdrželi půl cihly v ponožce! Jak si ji převzali, tak se podívali dovnitř do té ponožky, protáhli obličej a ozvalo se "ty jo, ona je to fakt cihla…" co taky čekali, že?



No a nastala ještě jedna věc. Druhou půlku cihly jsem dostala já, jako poděkování za etapovku a taky jako rozloučení. Příští rok etapovku Pán Prstenů dělat nebudu. Příští rok už totiž vůbec nebudu v oddíle. Nestíhala jsem to s blogem a tolkienovskými akcemi dohromady…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 1. září 2016 v 17:18 | Reagovat

Jé, klobouk s kolíčky! :-)
Tak jsem se zase jednou pořádně zasmála. Sice vůbec nechápu, jak se hra hrála v praxi, které části probíhaly jenom na mapě a v hlavě, a které v terénu, ale co... Některé situace byly vážně vtipné. Kdo by to do skautů řekl, že budou tak krvelační. :-D Nejvíc mě asi pobavila část s mrtvým korunním princem, nebo vražednou želvou. A skupina Yorků.
Ta mapa je krásná a půl cihly v ponožce nejlepší výhra, o jaké jsem kdy slyšela. :-)
Máš můj obdiv, já bych se za Mrakoplaše převléct neodvážila...

2 Polly Polly | Web | 1. září 2016 v 18:46 | Reagovat

[1]: ten princip hry se těžko vysvětluje. Ale víceméně to zakončení dané oblasti bývalo naživo v terénu.
A půl cihly v ponožce opravdu je skvostná výhra, jen jaksi ehm, neskladná :-)
Proč by ses za Mrakoplaše převléct neodvážila? Co je na tom podle tvého těžké?
A jsem ráda, že článek pobavil :-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 2. září 2016 v 21:10 | Reagovat

[2]:Bála bych se, že něco řeknu špatně, že mě nikdo nebude poslouchat, prostě že to nepůjde... A taky Mrakoplaš není zrovna postava, kterou bych byla schopná věrohodně zahrát. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama