Irith v Ravenně aneb. Když se Hobitomaniak vypraví do Minas Tirith - část první

9. srpna 2016 v 11:23 | Irith |  Výlety a zájezdy
Zájezd, pořádaný Střední umělecko-průmyslovou školou jako poznávací exkurze do severní Itálie, spojený s kurzem kresby plenéru, se konal předposlední týden školy. Měla jsem na něj jet s celou svou rodinou. Jak jsem se k tomuto zájezdu dostala, je celkem vedlejší, prostě to berte jako fakt.
Exkurze se vyznačovala především dokonalou organizací, kdy přesně každý věděl kdo je za co zodpovědný, co se má dělat, kde je sraz a co bude k večeři. To jen abyste pochopili pozdější zmatky.


.

Pátek 17.6.2016 - Bylo domluvené, že se po škole spolu s Polly potkáme s Aredhel a Pomněnkou, Brandorádi se odjedou podívat na naší výstavu klauzurních prací a já s Aredhel půjdeme spřádat temné plány do nějaké cukrárny.

Známky už jsem měla více méně uzavřené (což byla podmínka od školy, aby mě na ten týden uvolnili) a tak to ve škole bylo docela pohodové. Sraz s ostatními byl ve dvě. Akademická čtvrthodinka zpoždění by mi ani tak nevadila, kdyby mě ovšem nedočkavá Polly nevyhnala ven ("měli bychom je jít vyhlížet, jestli už nejdou…"). Vzhledem k tomu, že byla fakt zima a pršelo a já měla jen tříčtvrťáky, přes tričko tenkou mikinu a sandály (pak už jsem si do nich v zoufalství i přes veškerý odpor navlékla ponožky), byla mi opravdu zima. No jo, ale když Polly se s ostatníma asi tak měsíc neviděla.

Ve čtvrt na tři přiklusali. Ale měli s sebou ještě někoho. "To je Terka Trpaslík?" napadlo mě okamžitě. Ne. Byl to Finrod. Hmm… Emotivně jsme se přivítali, zalezli dovnitř a začali si povídat. A povídali jsme si dlouho. Pak se ovšem Firod ozval, že bude muset jít a my ostatní jsme se rozhodli odejít solidárně s ním. Dali jsme se na cestu. Pomněnka mi ještě předala košili. Ta košile mě zachránila, protože byla v igelitce a já si tak mohla věci typu láhev s vodou, klíče apod. uložit tam, zatímco doteď jsem je nesla v ruce (batoh jsem nechala ve škole). Brandorádi se odpojily a já s elfkou osaměla.

Po krátkém ujasnění si priorit a naší znalosti Prahy jsme se s Aredhel usadily v kavárně u I.P.Pavlova a v pět pak dorazily k budově SUPŠky. Protože jsme měly ještě čas (odjezd byl naplánovaný na hodinu šestou), usadili jsme se do parku. Asi v půl dorazili moji rodiče a autobus a začali jsme stěhovat věci. Smíšek s Pomněnkou nikde. Slíbili totiž, že se ještě přijdou rozloučit. Přisupěli v šest. Ale nakonec to vyšlo dobře, protože se samozřejmě neodjíždělo na čas, nýbrž v půl sedmé.

Vtipné bylo, že jsem měla největší loučící výbor z celého zájezdu a to jsem tam jela s celou rodinou… někdo si to umí zařídit :-)

Když jsme nastoupili, celý autobus příšerně smrděl octem. Ukázalo se, že holka sedící hned za rodiči si asi dvě hodiny před odjezdem vymkla kotník a má láhev octu právě na to. Jenže ten ocet vylila. To nám to pěkně začalo.

Peripetie cesty netřeba popisovat, jen dodám, že nám nepustili film :-(


Sobota 18.6.2016 - V půl páté ráno jsme zastavili na benzince v Itálii. Dostali jsme hodinu rozchod na snídani. Ano, hodinu v půl páté ráno. Protože prý jsme už nějak blízko kempu, a kdybychom tam dojeli v šest, Italové by nás neměli rádi. Dojeli jsme tam tedy raději v osm. Vystoupili jsme z autobusu a … Italové nás neměli rádi. Byli jsme odsouzeni k čekání.

Vedení zájezdu se odjelo podívat na maxikaravany. Bylo nařízeno, že musíme zůstat u vrátnice, kde jsme nadiktovali naše místa narození (Proč místa??? Data… jo. Ale místa???). Nemohli jsme se ani hnout, životně důležité.

Delegace se vrátila s tím, že jsou na výběr dvoje karavany a neví, které má zvolit. Rozhodovali se přesně do jedné odpoledne. A my zatím čekali a čekali.

Konečné rozhodnutí. Studenti můžou jít na pláž a v pět se pak nastěhovat do karavanů zatímco my musíme ještě počkat. Čekali jsme půl hodiny, ale pak jsme se na to prostě vykašlali a šli na pláž také. Nikdo si toho ani nevšiml.

Protože nám bylo jasné, že koupat se přes poledne na pláži, kde jediný stín tvoří nanesené klády a šance na umytí je tak v půl sedmé večer, je absolutní šílenství, rozhodli jsme se, že půjdeme po pláži pěšky na procházku k jakémusi kanálu. Ještě předtím jsme ovšem vyrazili na průzkum přírodní rezervace kolem dvou slaných jezer, které se rozkládaly mezi kempem a pláží. Nedošli jsme moc daleko, cestu zahradila voda. Ale stačili jsme vylézt na rozhlednu a prohlédnout si kraj z výšky. No… bylo tam hodně ptactva a rákosí. Jo a písku. Ale to je asi ta všechno.


Slunce pálilo, voda nám příjemně omývala nohy a pláž… ano, ze začátku byla dokonce i zajímavá. Našli jsme i jakési ochranné přístřešky pro želví vajíčka a super stopy ptáků v bahně.


Došli jsme až ke kanálu, který se vléval do moře, tam se otočili a vydali se zase zpátky. Táta se pak rozhodl, že půjde spát a my ostatní jsme byli více než odhodlaní jít hledat kešku. Šlo se. Hledali jsme… dlouho. Lokalita se vyznačovala strašně vysokou travou, rákosím a tamaryškem, všechno řádně zapletené do sebe. Když jsme keš konečně našli a vrátili zpátky, sotva jsme z toho houští vylezli, prolétlo nám nad hlavou hejno včel (takhle zlověstný zvuk jsem dloooouho neslyšela) a zapadlo právě do toho roští. No neomylný výběr.



Protože jsme měli hlad, vydali jsme se do obchodu. Ehm… Itálie. Obchody zavírají ve dvanáct a otevírají ve čtyři. Nakonec jsme ulovili pizzu v místním bufetu.

Na pláž vykoupat se jsem se nakonec vypravila jen já se sestrou. Ale měli jsme na to asi jen čtvrt hodiny. A za pozdější problémy to snad ani nestálo.

Říkala jsem, že sraz byl v pět? Tam nám bylo oznámeno, že chyba lávky, žádné stěhování. Musíme jít ještě pod odborným vedením na prohlídku kempu. Jak bychom si ho neprohlíželi těch osm hodin předtím. Z prohlídky nás vysvobodil táta, který na ní šel místo mě a sestry. My zatím jen v plavkách mrzly u autobusu. Bylo nám zakázáno se obléct do toho, v čem jsme přijeli, protože bychom to pak měli zasolené. A jiné oblečení bylo kdesi vkufru v hlubinách zavazadlového prostoru autobusu.

Exkurze po tajích kempu skončila snad v šest a konečně, konečně jsme se mohli jít ubytovat. Miluju Italy.


Den už doběhl klidně, kromě toho že na nás jaksi zapomněli s večeří. Ale i to se vyřešilo. K večeři byly těstoviny s brambory. Proč ne, že? Obecně, brambory jsou v severní Itálii zřejmě velice oblíbené jídlo. My jsme je měli k večeři pokaždé. Jednou dokonce na pizze. Škoda že s námi nebyl Kmotr Křepelka. Měl by radost.


Neděle 19.6.2016 - Dnes měl být první doopravdy "vážný" den. V půl osmé snídaně, v půl deváté odjezd do Ravenny. Ale ještě jsme nějakou dobu čekali na pár opozdilců. To bylo snad poprvé a naposledy, co těmi opozdilci byli studenti…

Dojeli jsme a rodiče mi oznámili: "Na, tady máš deset euro, choď s ostatními, my jdeme na památky." Fajn. Tak díky. Profesorky nás shromáždily, pokročilé poslaly, ať se protloukají, jak umí, a nás ostatní vedly. Měli jsme si najít nějaké vhodné místo na kreslení. Pak se předpokládalo, že si sedneme a budeme kreslit, ony budou bloudit po městě a hledat nás a korigovat nám to. Jop, prostě nás vypustily do města a pak nás zpětně hledaly… to muselo být něco. Oběd jsme si měli zařídit sami. Takže výsledek byl, že jsem skončila úplně sama (ano, na náměstí kde byla ještě půlka té začátečnické skupinky, ale mám dojem, že ti možná ani nepostřehli, že k nim patřím) v úplně cizím městě a měla jsem dělat činnost, kterou jsem v životě nedělala. Jo a ulovit si oběd a vrátit se v jednu na místo srazu (já věděla, kde ten sraz je. Jen jsem tak nějak nevěděla, kde jsem aktuálně já).


Vybrala jsem si jakési staré kamenné umyvadlo a začala kreslit. V půlce tam nakráčela svatba a stoupla si mi přímo před to. Ve chvíli, kdy jsem zvažovala, jestli to už můžu nechat a jít na oběd, nebo to mám dále dokreslovat (mám totiž jakýsi osobní problém s rychlostí a s rychlostí ostatních. Kreslím totiž strašně rychle. A pak se cítím špatně, že už to mám a ostatní sotva dělají nákres.) mě z muk rozhodování vysvobodil táta, který šel náhodou kolem a našel mě. Nakreslil si to umyvadlo také (asi tak za +-3 minuty) a řekl, že mě vezme na oběd. Jo!

Oběd jsme si dali v jakési pizzerii, takovou minipizzu do ruky. A taky jsem se tam tajně propašovala na záchod. Je úžasné, jak vás všichni ti studenti zdraví, když stojíte vedle jejich obávaného profesora a jíte s ním pizzu…

Pak se táta rozloučil a já se vrátila dokreslit to. Začalo pršet. Zatímco před tím tak jako krápalo a stačilo si nad sebe dát deštník, teď lilo. Zalezla jsem spolu ještě s nějakými studenty do podloubí a začala se pomalu socializovat s ostatními členy zájezdu. Hodně pomalu…

Zbývalo asi třičtvrtě hodiny a já usoudila, že už nic dalšího kreslit nebudu a půjdu se toulat městem. To je taková moje úchylka, něco jako reflex přejatý výchovou. Nemůžeme jen tak sedět a koukat do prázdna, nemůžeme se jít pokoušet bavit s ostatními, ne ne. Musíme z toho města vidět, co se dá. Vážně, je to jako Pavlovův reflex a Polly z toho šílí, protože výsledek samozřejmě je, že kdykoliv spolu cestujeme někam do nějakého hezkého, nejlépe středověkého města s bohatou historií, je šance na to, že budeme jen tak sedět a povídat si asi tak stejně velká, jako že jsem s sebou vzala mapu a vyznačila, kam máme jít.


Usoudila jsem, že prostě budu chodit jen tak a až mi bude zbývat asi deset minut, zkusím vzít mapu a posoudit kde jsem a kudy zpátky. Velmi… dobrodružný způsob, věřte mi. Zpátky na Františkánské náměstí, kde jsme měli mít sraz, jsem trefila téměř okamžitě a to jsem tam vědomě nemířila. Třeba jednou dosáhnu Aredhelina samozřejmě naprosto bezchybného a dokonalého orientačního smyslu… nebo možná raději ne…


Protože se mi nechtělo tahat těžké desky s výkresy, poprosila jsem nějaké kluky z našeho zájezdu, co tam seděli a kreslili, aby mi je pohlídali. Vydala jsem se na výpravu. Bezcílné toulání uličkami jen pro samou krásu oněch uliček je jedna z mých nejoblíbenějších činností a Ravenna mě rozhodně nezklamala. Sice dojem trochu kazili namakaní černoši, naštvaně stojící za každým pátým rohem, ale kdo by si troufl na hobita, že?

Bylo to moc hezké. Barevné domečky, barevné okenice, vyvěšené prádlo a všude v oknech květiny. Vážně moc pěkné. Asi ve čtyřicet jsem si řekla, že bych možná přeci jen mohla alespoň orientačně zjistit, kde jsem. Začala jsem zjišťovat. Po deseti minutách jsem zjistila, že celou dobu hledám v úplně jiné části mapy… Vydala jsem se zpátky spíše po paměti. Cestou jsem minula krásný malý bílý kostelík s modrými dveřmi, stojící uprostřed zástavby (ten si zapamatujte, ještě o něm řeč bude). A konečně našla, kde jsem. Určila jsem ulici, směr a šlo se. Trefila jsem se na Františkánské náměstí. Tedy alespoň na to, co jím dle mapy být mělo. Nebylo. Takže panika, pět minut do srazu a já jsem někde uprostřed Minas Tirith a nevím kam dál. Pak jsem si určila další uličku, že to zkusím znovu z jiného směru. Tentokrát jsem tam došla. To náměstí, co mělo být ono a nemělo, bylo pokračování, jakési prodloužení toho Františkánského. To už Italové nezmínili…


Pokus dojít si na toaletu v místním infocentru. Jakési dvě slečny už se ptaly přede mnou a já jejich rozmluvu slyšela, takže jsem byla ušetřena. Ukázalo se, že záchody jsou na čtyřech místech v Ravenně a to vždy nejméně kilometr od místa kde jsme my. No super.

Shlukli jsme se a čekali a čekali. Ale jedno plus to mělo, má socializace konečně úspěšně proběhla a já se skamarádila s partou prváků. Zejména s jednou holkou jsem si povídala docela dost. Ukázalo se, že ač my se samotné se neznáme, naši rodiče se znají poměrně dost a její strýc nám dokonce pomáhal stavět barák…

Vydali jsme se na cestu za poznáním. Na dnešním programu bylo Ortodoxní baptisterium a kaple sv. Ondřeje v muzeu arcibiskupského paláce. Jedná se o dvě památky UNESCO z pátého století našeho letopočtu, zdobené krásnými mozaikami.

Angličtinářka se nám pokoušela sdělit nějaké informace. Jediné, co si z toho vážně pamatuji je, že zosobnění Jordánu drží v ruce zelený ručník… to by bylo k poutavému a smysluplnému výkladu, který jsme všichni naivně čekali.



První jsme šli do baptisteria. To bylo moc hezké. Bylo tam hodně… mozaik… A venku bylo políčko levandule, které vonělo na několik metrů. Druhé na řadě bylo muzeum. Vešli jsme a koupili se lístky. Pak si nás pokladní přepočítala. Bylo nás o jednoho víc. Tomu jsme se začali dost smát. Zřejmě jsme cestou někoho nabrali. Ať jsme počítali, jak jsme počítali, bylo nás o jednoho víc. Nakonec se ukázalo, že to profesorky spočítaly špatně hned na začátku a celou dobu počítají s 34 studenty místo 35.




Výstava byla zajímavá, byly tam staré Ravennské památky a mozaiky. Kaple také dobrá, sice úplně maličká ale, zato celá z mozaiek. Prohlídka pokračovala v druhém patře a pak v Ravennském domě, hlavním kostele a největším svatostánku jaký jsem kdy viděla. Byl velký. Ano, velký. Ale to je asi také to jediné, co se o něm dá říct. Protože mi ještě zbýval nějaký čas, dala jsem desky hlídat nějakým spoluúčastnicím zájezdu a jala se prozkoumávat okolí. U toho jsem našla super botanickou zahradu, bohužel zavřenou. Zavřenost a nemožná otevírací doba je obecně jeden z hlavních rysů Itálie. Oběd seženete buď v jedenáct, nebo až od čtyř, do kostelů a muzeí se dostanete jen náhodou a najít drogerii je úkol naprosto nemožný.


Chvíli jsem kroužila okolo a pak usoudila, že je možná čas vrátit se k ostatním. Mimochodem, mezitím mi došla sms od mamky. Prý jestli je všechno v pořádku. Jo, i tak se to dá říct. Asi deset minut jsme ještě čekali, pak proběhlo společenské foto (hádejte, kdo tam skoro vůbec nebyl vidět…) a šlo se k autobusu. Mezitím jsme zjistili, že je nás pro změnu o pět méně. Ale rozhodlo se, že kdy máme sraz u autobusu vědí, takže smůla, nečekáme.

Cestou zpět jsme podruhé procházeli kolem Theodorichova paláce. Už mě to štve, nikdy jsme se tam nepodívali, vždy jen procházeli.


Čekali jsme na nádraží. To se vyznačovalo nadměrnou koncentrací holubích výkalů, které porývaly každou vodorovnou plochu - lavičky, zem, a občas i hlavy některých trpělivějších lidí, čekajících na dopravu. U autobusu jsme potkali i ony ztracence, nasedli a jelo se dom. Já se setkala s rodiči, byla jsem shledána jako živá i když naprosto zoufalá a rozhodlo se, že příště mě takhle na pospas už nevydají. Děkuji. Prý narazili na super blešák. Ach jo, tak ten jsem víceméně minula.

Tentokrát jsme na večeři přišli včas. Byly těstoviny s bramborami, tuším. Večer se ještě opravovaly obrázky. Fascinovali mě prváci, kteří kreslili hůř než já a to jednak na tu školu chodí už rok a jednak museli projít talentovkama…


Pondělí 20.7.2016 - Na pořadu dne Ravenna podruhé. Zahájili jsme u Theodorichova mauzolea. To sestávalo z toho, že nás vyhnali přes plot zírat na kopulovitou bílou stavbičku a profesoři šli zajišťovat lístky. A zajišťovali a zajišťovali. Po pěti minutách se vítězně vynořila moje maminka se sestrou, zamávali mi a i se svými lístky šli mauzoleum navštívit. A já čekala dalších dvacet minut. Nakonec mi povolily nervy, sedla jsem si na zídku a začala kreslit mauzoleum. Sotva jsem udělala střechu a hurá, lístky byly na světě. Takže se konečně 35 (zřejmě) studentů nahrnulo dovnitř do prostoru čtyři krát čtyři krát dvacet metrů.


Theodorichovo mauzoleum je hrobka významného ostrogotského krále Theodoricha Velikého (och, to jste nečekali, co?), postavená roku 520. Zajímavé na ní je, že je postavená z Istrijského kamene (ostrov Istrie - Chorvatsko) a kupole, protože král nutně chtěl kupoli, ale neměl nikoho, kdo by ji uměl postavit, je celá vytesaná z jediného bloku kamene.


Uvnitř je vana, což je údajně samotný hrob Theodoricha a jakési zbytky mozaiek. Pokud chcete vědět víc, zkuste si něco najít na internetu. Ale varuji vás, zdaleka nejvíce (dva odstavečky) se toho dá najít na wikipedii. To jen aby bylo jasno, jak si Italové váží osmi památek UNESCO v jednom městě.


Po prohlídce jsme se pěšky vydali do města. Po cestě jsem vyřídila korespondenci s Polly a vzpomněla si, že by možná přeci jen bylo fajn koupit pohledy nebo třeba dárek k narozeninám.

Další památka na pořadu dne bylo San Vitale. Úžasnější prostor jsem nikdy neviděla. Jak zvenku, tak zevnitř. Spousta výklenků, apsid, průchodů a průhledů. Celé masivní, ale přitom dost vzletné. A pak samozřejmě vnitřní průhledy a spousta a spousta mozaiek. Bylo to vážně nádherné. Jak mozaiky na podlaze, tak na stěnách a na stropě. Nevím co dál říct, fotky mluví za vše. Jo, ještě dodám, že jsem si samozřejmě povinně prošla slavný mozaikový labyrint na podlaze :-).












A hned za San Vitale následovalo mauzoleum Gally Placidie, matky císaře Valentiana III. Malinkatá stavbička (jako obecně moc nic velkého v Ravenně nečekejte) plná mozaikové výzdoby. Moc pěkné. Asi bych měla zdůraznit mozaikový škopek se dvěma holubicemi, či co to bylo za opeřence. Takový elfský znak Ravenny.






V San Vitale jsem potkala tátu, který tam kreslil (kreslil na obrovských dřevěných deskách, těžkých jak koza, o kterých si většina zájezdu myslela, že je to malířské plátno. Ne, byly to desky ale tak nemožně velké a těžké, že svých nároků táta později dost litoval).

A před San Vitale se objevil zbytek rodiny. Kreslili tam a čekali na mě. Vydala jsem se za nimi. Že si koupíme oběd a pak půjdeme po městě. Oběd byl pořízen v místním Coopu. Salát a bageta. Usedli jsme na lavičku před kostelem. Následovalo zjištění, že vážně nutně potřebuji na záchod. Jali jsme se stíhat Ravennské veřejné wc. To bylo sice na druhé straně města, ale zase bylo u Ortodoxního baptisteria, kam jsme se chtěli taktéž podívat. Záchod byl za půl eura. Ale zase byl relativně prostorný, takže následovala klasická scénka "Češi v zahraničí". Všichni tři jsme se tam narvali najednou, abychom ušetřili celé jedno euro. No ne ne!

Ortodoxní baptisterium je nejstarší stavba v Ravenně. Maličké, s minimální mozaikovou výzdobou, ale zato zadarmo a pěkné. A taky tam byla zima. Dohodli jsme se, že postupně po keškách dojdeme až k oné slavné botanické zahradě. Kešku jsme našli přesně jednu. Ostatní tam nebyly. Lov byl zajímavý. Došli jsme k vysoké ceduli, na jejímž vršíčku byla krabička. Sestra se tam podívala, v ruce bagetu a neprozřetelně prohlásila: "Tak by mě zajímalo, kdo tam vyleze". Mamka jí beze slova popadla a vyzvedla nahoru. Sestra z toho měla celkem šok, ale pro krabičku dosáhla.

V botanické jsme strávili příjemnou čtvrthodinku. Zahrada byla maličkatá, ale moc hezká a útulná. Jen Falko pořád upozorňovala, že ji to tady nebaví. Přišla nám sms, že jestli chceme jít na exkurzi do mozaikárny, máme se v půl třetí dostavit k San Vitale. Vydali jsme se na cestu zpět. Neodlovili jsme dalších pár kešek, ale zato jsme našli místo, kde se dalo procvičit kreslení perspektivy. Bylo to fujky a ošklivé, symetricky poskládané lavičky… fujky.


(Pro milovníky flory)

(Pro milovníky fauny)

Vydali jsme se na místo určení. Tam nikdo. Telefonát tátovi. Prý to vážně má být před San Vitale. Hmm… jo, ale z druhé strany. Ukázalo se, že ostatní tam už jsou, a za plotem, v areálu San Vitale pod sarkofágem a velkým platanem leží můj táta a spí, respektive byl právě vzbuzen naším telefonátem. Ach jo, že usne pod autobusem, na vřesovišti, na pláži… jo. Ale v San Vitale???

Ukázalo se, že domluvená mozaikárna domluvená není, ale je domluvená jiná. Takže jsme vyšli. Tam se ukázalo, že z personálu umí anglicky jen jedna paní, a to na úrovni mé sestry. Překládala angličtinářka, což bylo vtipné, protože paní z mozaikárny nerozuměla angličtině a angličtinářka mozaikám. Takže výklad byl poněkud… zajímavější. Ale jak se dělají mozaiky, jsme více méně chápli. Dost mě znechutilo, že tu nikde neprodávali nějaké suvenýry, mozaikovaté suvenýry. Jako že nikde v celé Ravenně. Jediné dostupné mozaiky byly drahé a velké jak koza.

(Pro porovnání vrcholné umění mozaiky v 21. století. Ty předchozí jsou ze století 5. Zde je vidět ten technologický pokrok.)

Následovala společná procházka po dalších památkách. Má rodina se vytratila. Zahájili jsme u hrobky Danteho. Ano, TEN Dante, Dante Alighieri, co napsal Božskou komedii. Vyslechli jsme si přednášku na téma kdo to byl Dante a proč je pohřben tady a pokračovalo se dál. Hrobka ale byla vážně pěkná. Z bílého kamene, obrostlá břečťanem, železný plot, různé náhrobky, mohylky a pamětní desky okolo… takový záchvěv "divoké" přírody uprostřed Minas Tirith.


Následovala prohlídka Františkánského kostela. Na něm byla nejzajímavější krypta. Dalo se do ní podívat. Jednalo se o podzemní místnost, podpíranou štíhlými sloupy, na jejíž podlaze se nacházely krásné mozaiky a která, což byl ten for, byla zaplavená do asi metru a půl od podlahy vodou. A plavaly tam rybičky, zlatí kapříci. Problém byl, že krypta byla neosvětlená, respektive se, k tomu aby se osvětlila, muselo hodit do automatu jedno euro. Euro vhozeno a první polovina zájezdu se za něj do té krypty podívala. Těsně přede mnou se světlo vyplo. A druhé euro to schramstlo a nerozsvítilo se to. Tak jsme byli bez světla. Chvíli jsme zkoušeli čelovky a blesky z foťáku, ale nakonec jsme seznali, že je to dost nanic.

Poslední památkou na pořadu dne byl Sant' Apollinare Nuovo. Bazilika z šestého staletí našeho letopočtu s nádhernými mozaikami. Musím říct, že tady se mi asi ty mozaiky líbily po San Vitale úplně nejvíce. Byly tam dva pásy po stěnách hlavní lodi - jeden pás se svatými a druhý se světicemi. A samozřejmě nesmíme zapomínat na velice známé zpodobnění Tří králů. Vypadají jako trpaslíci.







(Tři králové. Já této fresce říkám spíše Dori, Nori a Ori)
V obchůdku jsem narazila jednak na mámu se sestrou a pak konečně na nějaké použitelné pohledy a dárek pro Smíška. Pak jsme si došli na záchod (což byl docela problém, protože přičinlivá prodavačka nás vytrvale posílala k východu). A zkusili odlovit kešku. Hmmm… nic.

Cesta k autobusu proběhla v pořádku, tam jsme se potkali s tátou a odjeli do kempu. Večer se ještě hodnotili obrázky. Asi se mi povedlo pořádně naštvat všechny studenty, neb jsem využila svého privilegia oba-rodiče-jsou-architekti a své neslavné výtvory tohoto dne před profesorkami zatajila.

Úterý 21.7.2016 - Protože včera přišla za profesorkami delegace studentů s tím, že chtějí jet do Classy u Ravenny do přístavu kreslit lodičky, mělo se jet do Classy. Místo toho jsme nakonec zamířili do nedalekého městečka Comacchia. To se prý správně čte jako "komakio" i když my jsme to zásadně četli jako "komačio" a obyvatelům jsme říkali "komančové". Toto město je proslulé dvěma věcmi. Jednak úhoři, kteří se prý stále loví tradičním římským způsobem (i když nikdo nikdy neřekl, jaký že způsob to vlastně je. Jen že je těžce tradiční.). A druhá věc je Tripponti. Jakési trojmostí, triumost. Prostě velice složitý most, který vede celkem přes asi pět kanálů a má tři schodiště. A ano, kanály, samozřejmě. Comachio jsem překřtila na jezerní město, protože to bylo něco jako Benátky v menším. Všude kanály, jezdilo se tam po lodičkách a byla tam malárie. Ale je to snad nejhezčí italské městečko, kde jsem kdy byla. Strašně příjemné, maličkaté, všude voda, plovoucí zahrádky s umělými kytkami a kachnami. Zřejmě tam probíhala nějaká slavnost, protože všude po ulicích byly rozvěšené pentle a konfety. Moc krásné.

Vysypáni jsme byli u Coopu. Popadli jsme saky paky a zamířili do centra. Tedy k Tripponti. Rodiče mě opustili a já byla opět ponechána pražícímu slunci a osudu. Chvíli jsme zoufale bloudila po mostě, pak se vrátila máma a usadila mě na místo, kde mám kreslit. Tak jsem začala.

Vyzvedli mě rodiče s tím, že našli, že tady mají lodičky a dělají vyhlídkové plavby, tak že půjdeme na lodičky. Došli jsme ke stánku lodníků s tím, kolik to stojí. Začali nám rukama nohama vysvětlovat, že je to na nás. To jsme nepochopili. Nakonec se ukázalo, že jedou systémem "Co kdo dá". Nakonec jsme jim dali 20 euro a tátovu kresbu kostela.

Plavba to byla moc pěkná. Hlavně klenby mostů, to jen tak neuvidíte a bylo to vážně zajímavé. Protože bidlař (nebo jak se to jmenuje) neuměl anglicky a plavba měla být s výkladem, dal nám do ruky komentovanou mapu města, vždycky ukázal na nějakou pamětihodnost a pak na příslušné místo na mapě a máma nám k tomu něco přečetla. Zajímavý způsob. Plavba trvala krátce, ani ne čtvrt hodiny.

Pak jsem si šla najít další místo na kreslení. Ale to už chodili mí příbuzní a vodili mě po městě, kde mám co jak zachytit. Skončila jsem za kostelem kreslit obloukový průchod. Táta, který mě tam dovedl, mi dal židličku a zmizel do kostela s tím, že se vrátí. Nevrátil se. Zato se objevila sestra. Že mamka se jde podívat na památky ve městě a ji to nebaví, tak jde za mnou. Tak si sedla na růžový podsedák pod mou židličku, já už popáté kreslila ty samé oblouky (protože mi moc nešly) a bylo nám fajn.
Ukázalo se, že jediné veřejné toalety ve městě jsou v místní knihovně, která má otevřeno jen do dvanácti. Krása. Tak jsme se vypravili na záchod. Potom jsem prohlásila, že půjdeme po městě a až tam bude něco vhodného ve stínu, zakotvíme, a zkusím to nakreslit.
Našla jsem skvělé místečko v ohybu jednoho kanálu, rozložila si věci a začala. Sestra si vytáhla mp3. Tak jsem jí poprosila, ať tam nahlas pustí Laega. Pustila. Takže jsme tam seděly, já na malé skládací židličce s deskou a tužkou v ruce, sestra pode mnou na růžovém podsedáku, všude kolem nás rozházené naše věci, sestra v klíně mp3 která vyhrávala Laj Laj … No krása.
Pak ale milá sestřička prohlásila, že tohle tedy ne, že jí stačí si před sebe dát čepici a bude jak totální pouliční žebračka. Tak jsem jí požádala, ať tam tu čepici dá, že alespoň něco vyděláme. Ukázalo se, že nemáme žádnou funkční čepici. A sestřička se navíc mého plánu dost slušně zděsila a prohlásila, že chce mámu. Vypadalo to, že jestli jí mámu okamžitě nevyčaruju, tak se sebere a jde jí hledat sama.

Nakonec jí zavolala. "Falko, dej mi ten mobil, ty nevíš, kde jsme, zkusím popsat cestu já," říkala jsem jí. Nezabralo. Odmítala se přístroje vzdát a vytrvale popisovala cestu sama. Samozřejmě že špatně. Naše maminka nás hledala bůhví kde, já hledala další místo na kreslení a sestra už byla slušně mimo. Odmítala se hnout z místa. Moje argumenty "Hele, ještě támhle za ten roh, tam se bude bezvadně kreslit a mamka nás najde, no tááák." nezabraly. Po pár minutách ztracený rodič přišel, sestra byla zachráněna a já si šla hledat další místo ke kreslení. Usadila jsem se k nějakému kostelu. S tím, že mám za půl hodiny být u autobusu.

Pokračování příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 11. srpna 2016 v 20:45 | Reagovat

Itálie, to sis určitě parádně užila, to je báječná země... :-)

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 28. srpna 2016 v 12:09 | Reagovat

Parádní reportáž! Jako vždycky ostatně :)

3 Irith Irith | Web | 29. srpna 2016 v 7:06 | Reagovat

[2]: Díky!

4 Aredhel Aredhel | Web | 1. září 2016 v 14:04 | Reagovat

Tyjo, ty mozaiky! Nádherné! Asi jsem se zamilovala... na mozaikách vážně něco je, zvlášť když je jimi pokrytý celý strop. Začínám ti závidět... ;-)
Osm památek UNESCO v jednom městě?? 8-O Ravenna vypadá vážně krásně a to Jezerní město místy doopravdy připomíná Benátky. Ovšem ten most- jako stvořený pro jistý Temný triumvirát. ;-) Systém "co kdo dá" na projížďku lodičkou je zajímavý- to bych v Praze zavedla taky ;-)
A ta hrobka- to je vážně z šestého století? Tahle část středověku mě vždycky fascinovala, možná i proto, že u nás v té době prakticky nic nebylo... jo, rozhodně ti závidím. :-)

5 Irith Irith | Web | 3. září 2016 v 6:45 | Reagovat

[4]: Táta se pak hrozně divil, že jim vážně dal tolik... a to jsme o tom půl hodiny diskutovali.
Všechno je to strašně staré. Ty mozaiky jsou většinou ze čtvrtého/pátého století našeho letopočtu. Prastaré. Tam se fakt dotkneš historie. Zvlášť když si vezmeš, že to bylo ještě před věrozvěsty a v Čechách se v tu dobu víceméně ještě pořád žilo na stromech :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama