Irith v Ravenně aneb. Když se hobitomaniak vypraví do Minas Tirith - část druhá

13. srpna 2016 v 10:02 | Irith |  Výlety a zájezdy
Pokračování mého Ravennského putování. Začneme přesně tam, kde jsme minule díky tomu pitomému omezení 40 000 znaků skončili. V Comacchiu, u jistého kostela s tím, že mi zbývá 30 minut do odjezdu.
V tomto článku třeba zjistíte co jsem v Comacchiu ztratila, co v rybářském domku získala a jaká byla nejúžasnější památka, kteru jsme navštívili.


Ještě podotknu, že jsem na místě ztratila jeden připínáček, to jen aby řeč nestála.

Mám patnáct minut, vydala jsem se směr autobus.

Mám třináct minut, nutně potřebuji na záchod. Zapadla jsem do nějaké hospody. Čišník nabručeně oznámil, že na wc můžou jen hosti restaurace. Teď je asi na místě popsat můj vzhled. Na zádech jsem měla batoh, v ruce desky, tužku, židličku a podsedák. To všechno jsem držela jen tak tak, byla jsem špinavá, upocená a vypadala různě, ale rozhodně ne na to, že mám peníze. Požádala jsem ho o jeden donut, což bylo nejlevnější jídlo na krámě (bonbon za 10 centů jsem si vzít bála). Shodila jsem hromadu věcí na zem a začala hledat peníze. A hledala a hledala. Hosti se na mě dívali divně, čišník se na mě díval divně, jak jsem vytahovala útroby svého batohu a hledala peněženku. Nalezeno. Tu hromadu věcí jsem tam nechala a zapadla na záchod. Rychle jsem vylezla, všechno to na sebe navěsila, popadla sladkost do ruky a vyběhla ven. Měla jsem sedm minut.


V tu chvíli mi došlo, že k tomu autobusu netrefím. No dokonalé. Dala jsem se nějakou uličkou, která se mi líbila a našla Tripponti. Ale kam dál? Naštěstí jsem objevila nějaké lidi z toho zájezdu. Chvilku jsem s nimi počkala na jejich kamarády a k vozidlu jsme se vydali všichni společně.

Druhá zastávka dne bylo opatství v Pompose. Tj. údajně známý kášter, o kterém ale nikdo ze zájezdu (kromě mých rodičů) v životě neslyšel. Jako… zdá se mi divné, když jsem ho viděla, že ho neznám. Je naprosto neskutečně unikátní a přitom je vážně (kromě vysokých architektských kruhů) neznámý. A to i rodiče věděli jen, že existuje, ne co to je zač. Podivné. Ale prostě Italové. O osmi památkách UNESCO, když chcete najít nějakou informaci, to je výkon přímo heroický. A Pomposa je naprosto neznámá a přitom se mi ze všech staveb líbila snad nejvíc. Fakt.


Ale něco o něm. Jedná se o opatství ze 7. století, které bylo později opuštěno kvůli malárii. Má unikátní freskovou výzdobu v bazilice (opravdu unikátní) ze 13. století. Celá stavba je zvenku zdobena arabskou keramikou (mezi cihlami jsou zasazeny takové pomalované misky). Naproti kostelu pak stojí Palazzio della Ragione s románskými arkádami. Podoba opatství se od 11. století nezměnila. Ještě pro milovníky hudby. Zde, v tomto opatství vymyslel mnich Guido z Arezza notovou osnovu a stupnici.


Nejdříve jsme šli na prohlídku muzea v Palazziu. Nic moc, většinou ukázky starých soch a mozaiek. Všechno v italštině. Ale pak jsme si mohli jít prohlédnout kostel.



Bylo to úžasné. Celý vnitřek byl pomalovaný freskami a na podlaze byly mozaiky. Starý zákon, Nový zákon, Apokalypsa… neskutečné. Nejdřív jsme si to prohlíželi, pak se bavili určováním co je co. Našli jsme i jakousi maliličkatou cedulku s povídáním (tak 20 x 20 cm, jinak tam NIKDE NIC NEBYLO). Ale tam jsme se toho moc o freskách nedozvěděli. Mámě jsem přivodila záchvat smíchu, když jsem se zeptala, jestli u Poslední večeře mají v té misce vážně psa. Ale vážně to jako pes vypadalo…











Když jsme si to prohlédli, sedli jsme si ven do zahrady a začali kreslit. Moc mi to nevyšlo, hm…


Pak už jen cesta k autobusu a do campu na obvyklou těstovinovo - bramborou večeři. Cestou mi došlo, že je dneska slunovrat a že bych to třeba mohla nějak oslavit. Vzpomněla jsem si, že Je nová písnička, Slunovrat, od Poetického Hudebního Společenstva, tak sjem si jí našla v mp3 a byla šťastná, jaká jsem vzorná. Až pozdě mi došlo, že ta pojednává o zimním slunovratě…



Tuším, že dneska jsem i šli do moře, asi naposled. Byla tam totiž nuda, hrozně sajrajtu a plavala tam zelená pěna. Nejdřív jsem tam šla jen já se ségrou, táta dorazil později. Sami jsme tam byly asi čtvrt hodinu a sestra celou tu dobu ječela, že se chce čvachtat (což dělala) a ať si s ní hraju…

Pak přišel táta a udělali jsme spolu s prváky kohoutí zápasy…


Středa 22.6.2016 - Ravenna III. Studenti totiž prohlásili, že chtějí znovu do Comacchia. Nám ovšem bylo líto, že kvůli tomu nestihneme poslední Ravennskou UNESCO památku - klášter v Classe a tak jsme se rozhodli, že tam pojedeme sami.

Ovšem jet někam v Itálii, to není tak jednoduché. Nejdřív vůbec zjistit, odkud a kdy tady jezdí autobusy. Nebylo to tak daleko. Ovšem intervaly měly jednou za čtyři hodiny. Krása.

Zatímco ostatní odjeli autobusem, my jsme se vydali k našemu autobusu. Čtyři členové jedné bláznivé rodinky. Jako obvykle.

Zastávka obsahovala jednu lavičku v takovém stavu že bylo téměř životu nebezpečné se jí jen dotknout, stojan s podivnými jízdními (ne)řády a laskavou důchodkyni. Obvyklá výbava italských mhd zastávek.

Víte, proč mají autobusy v Itálii standartně tak +- 30 min. zpoždění? Ten náš měl na začátku zpoždění deset minut. Přijel. Nastoupili jsme a pokusili se koupit lístky. Řidička, jako obvykle, uměla jen italsky. Po deseti minutách domlouvání rukama nohama jsme dostali vytoužené lístky a zalezli dovnitř. Celkový čas autobusu na zastávce - 15 minut.

Vystoupili jsme v Ravenně a začali hledat autobus do Classy. Tam se opakoval stejný problém (potřebujeme koupit lístky a řidič neumí anglicky). Řidič nad námi nakonec mávl rukou, ať prostě jedeme na černo. Fajn. Ještě bych měla zmínit další specifikum italské dopravy. Nemají označené zastávky, jak se která jmenuje, nemají to nijak napsané a ani to nehlásí. Takže buď to tam znáte, nebo tipujete. Nám nakonec řidič milostivě řekl, kde máme vystoupit.

Classa byla… jako fajn, byly tam mozaiky se zelenými kopečky Kraje a tak. Jo, líbilo se mi to, ale možná jsem čekala maličko víc. Sestra si nutně něco potřebovala koupit v suvenýrovišti a neustále chodila od krámku přes ostrahu k nám do kostela a ptala se nás, mě a táty, jestli fakt nemáme 2 eura dvacet, že máma má jenom papírové.








Nakonec jsem se ještě pokusila nakreslit kopuli zevnitř.

Odjeli jsme zpět do Ravenny. Tentokrát řidič vyžadoval placení za jízdy, ale neměl drobné a tak jsme to složitě chrastili po kapsách a málem nás vydal policii, že odmítáme zaplatit. Prostě jsme dneska měli osobní problém s drobnými.

Vystoupili jsme a rozdělili se. Táta se vrátil autobusem do Comacchia kreslit, já s mamkou a sestrou jsme zůstaly ve městě. Bohužel táta schytal tu samou řidičku co předtím a ta mu lístky vydat odmítla a hnala ho přes park do trafiky si je koupit. Tam jsme později musely i my.

K obědu jsme si koupily klasický salát a sedly si na lavičku před náš starý známý kostel. Ale protože většina laviček byla obsazená, musely jsme až daleko za něj. Představte si situaci. Kamenná lavička, před ní ulice, vedle lavičky dvě túje.

Najednou přijeli dva chlápci na kolech, postavili se před nás a chvíli se bavili. My jedly. Pak jeden slezl z kola a vlezl do té túje. "Kešer!" napadlo mě a jala jsem se ho pozorovat. Ale vytáhl něco divného. Papírová oválná krabice zabalená do vrstev igelitu. Keška to být nemohla, takhle nevypadají.

Moje velká chyba, se kterou mám často problémy, byla, že jsem na něj strašně upřeně zírala. Mně nedošlo, že se na něj tak pronikavě dívám, prostě mě zajímalo, co dělá. Podíval se na mě, zvedl krabičku a prohlásil (italsky, zde s překladem) "Omáčka. Pálivá omáčka." Pak oba chlápci sedli na kola a odjeli. Omáčka??! Drogy! Jsem si skoro jistá, že to musely být drogy. Proč by vyzvedával pálivou omáčku z túje kdesi na kraji Ravenny? Upozornila jsem na tento fakt mamku a z ní vypadlo, že něco rovnala v batohu a toho chlápka si vůbec nevšimla…

Bylo řečeno, že si uděláme program "co jsme v předchozích dnech nestihly". Okomentovaný výčet:

Kostel, před kterým jsme vždycky předtím jedly - Konečně jsme se do něj šly podívat. Trochu nás odrazoval chorál, který odtamtud zněl, ale nakonec jsme se odvážily. Chorál byl pouštěn z rádia… ach jo.

Byly tam naprosto úžasné mozaiky, fakt hezké. Ne takové ty nástropní blýskavé, ale podlahové. Kostel byl totiž za války totálně vybombardovaný a tyhle zlomky byly to jediné, co se zachovalo z původní výzdoby. Ta musela být vážně ohromující.






Italská zmrzlina - Bylo mi líto, že jsem si nikde nedala zmrzlinu, tak mi byla jedna koupena. Její výhoda tkvěla v tom, že ten stánek stál hned vedle našich oblíbených veřejných wc. Byla to jogurtová zmrzlina s medem a ořechy. Dobrota

Rozsvícená krypta u Františkánů - Další velké přání. Vešli jsme dovnitř. Máma odmítla obětovat euro, protože někomu před námi se to rozsvítit nepodařilo. Takže jsme se jaly čekat, až tam někdo obnos nahází a ono se to vážně rozsvítí. Zlatí Němci, jim to vyšlo. Takže jsme se za německé euro koukli na zlaté rybky v kryptě.




Kostelík na rohu - Pamatujete si na ten kostelík z prvního dne v Ravenně? Tak přesně ten jsme se pokusili najít. Nejdřív jsme našli jeden stojící v zástavbě. Ale to nebyl on. Tak jsme začali bloudit. Já jen matně tušila, v jaké části města má být, ale tím to tak jako končilo. Po čtvrt hodině máma ukázala na věžičku na druhém konci ulice. Já ale byla přesvědčena, že to ono není a hnala jsem je dál. Sestra začínala odpadat, bylo vedro, nikde stín. Pak jsme ho konečně našli. Ano, byl o ten s tou věžičkou, jenže já ho předtím viděla z jiné strany a proto jsme museli obcházet ještě několik bloků. Celkově jsme udělali takového šneka, kdy kostel byl uprostřed a my se k němu v kruzích přibližovali.


Palác Theodoricha - Strašně mě štvalo, že jsme kolem něj předtím jen chodili, takže jsem si dopřála ten luxus, zastavila se u něj a přes plot si ho prohlédla. Otevřeno totiž měli do dvanácti.

Nakonec jsme si v trafice koupili lístky. Fakt mě naštvala ženská, která tam vlezla (trafika dva krát dva metry) s cigaretou a v klidu tam dál kouřila. Ta dnešní mládež…

Při večeři v kempu nám někdo řekl, že je na pláži mrtvá obrovská želva a že se na ní musíme jít podívat. Takže jsme ještě vykročili směr moře. Želva tam byla, mrtvá velice zřetelně (div, že se už sama nehýbala) a velká rovněž. Asi metr na délku. Byla dost nafouklá a krvácela z očí. Pohled nic moc. Ale na druhou stranu, kdy jindy se vám poštěstí z blízka vidět metrovou mořskou želvu?



Hned co jsme odešli, dojela na místo pobřežní hlídka. Tak jsme to stihli opravdu jen tak tak.



Čtvrtek 23.6.2016 - Dnes jsme měli jet do města jménem Faenza a tam navštívit keramickou dílnu. Z Faenzy totiž pochází falláns, nejslavnější keramika světa (Delftská falláns apod.).


Jak to tak bývá, nic nemůže být jednoduché. Ve městě se konal trh, takže celé náměstí bylo zaplácnuté stánky. My jsme se usadili u kostela a pak šli dovnitř, navštívit tento svatostánek. Bylo to… děsivé. Nikdy jsem děsivější kostel nepotkala. Jednak samotný prostor, ale pak hlavně… důchodci. Bylo tam několik důchodců, kteří hrozně strašidelně zpívali. A pak banda nás, čtyřiceti puberťáků. Připadala jsem si minimálně… nepatřičně.


(Jak příznačné)

Druhý bod programu byl geocaching. Bylo to sice v úžasně romantické uličce, ale krabičku jsem nakonec nenašla. To je tak, když je nápověda "V břečťanu" a břečťanem jsou porostlé obě stěny ulice… Uprostřed prolézání břečťanu mě vyrušily dvě spoluzájezdkyně. Dvě prvačky, asi nejpubertálnější ze všech tam. Mimo jiné totiž začaly nějakému klukovi říkat Frodo. Pátrala jsem dva dny, až jsem konečně zjistila, který z těch kluků to má být. Jako Frodo fakt nevypadal… No a těsně před tím, než jsem šla na prohlídku toho kostela, jsem zaslechla, jak prvačky říkají, že někdo z tohoto zájezdu vypadá jako Pipin. To už jsem se rozhodla, že se jich zeptám a tohle byla ideální příležitost.

Dívaly se na mě dost divně. Ptala jsem se totiž, proč zrovna Frodo. Pak se opatrně zeptaly, jestli znám Pána Prstenů. Zachovala jsem vážnou tvář a nesměle řekla, že trochu :-). Tak prý jestli mi ten kluk nepřipomíná hobita. Ne, nepřipomínal. Jako jestli mi jo něco připomínal tak možná žábu, ale hobita… No a toho Pipina jsem z nich nevytáhla. Do pytle!

Pak se tam začali trousit další lidi, tak jsem kešku i výslech vzdala.

Následovala klasická bojovka Irith-hledá-místo-ke-kreslení. Nakonec mi táta vrazil židličku a zavedl mě na místo, kde mám kreslit. Bylo to před jakýmsi palácem. Problém byl, že ta ulička byla dosti úzká a většinu z ní zabírala kola. Tak je táta maličko odstěhoval, já si mezi ně dala židličku a začala jsem kreslit.


Postupně se ke mně přidávali další studenti a začali jsme si povídat (po týdnu). Nejvíc mě potěšilo, že mi hádali tak 13, 14 let. A to jsem byla o rok starší než oni. No jo, nejmladší hobit… :-). Mezitím si začali lidé vyzvedávat svá kola, omlouvat se nám kreslícím a nedůvěřivě kontrolovat, co všechno jsme jim ukradli.

Byl čas jít na místo srazu. Ještě jsem byla vyslána do hospody na záchod a podívat se na nějakou fresku v průchodu (fakt hezká).


Došli jsme před kostel a čekali. Měla totiž začít naše prohlídka. Angličtinářka nám už ráno oznámila, že to není tak jednoduché. Nemůžeme jít jen na prohlídku keramické dílny. Musíme nejdříve absolvovat prohlídku města (35° ve stínu). Následovalo menší vzbouření lidu, takže jsme se domluvili, že to zkusíme průvodkyni rozmluvit. Jo, a aby se nezapomnělo. Také bylo rozhodnuto, že nepojdeme do města jménem Forli, kam jsme jet měli. Což mě naštvalo. A proč? Protože z Forli pocházel sv. Peregrin. Ale vraťme se k příběhu.


Průvodkyně přišla na čas. Studenti tu také byli. Tak kdo chyběl? Angličtinářka. A čekali jsme a čekali. Průvodkyně mezitím usoudila, že velitelem zájezdu je určitě mamka. Takže za ní šla. Ač se můj rodič doopravdy bránil, seč mohl, byly mu sděleny všechny důležité informace a když angličtinářka konečně přišla, musela si to nechat zopakovat znovu. A co za informace to bylo? Ona prohlídka keramičky, angličtinářka ji sice zarezervovala na správný den, ale na špatný měsíc!

Angličtinářka, když si tuto skutečnost vyslechla, ostatním namluvila, že to Italové spletli a prohlásila, že alespoň půjdeme do muzea. Tak kdo ví, jak to bylo s těmi mozaikami… třeba to zarezervovala na špatný rok.


Vyrazili jsme do muzea. Sice jsme u vstupu dostali mapu, ale tak debilně bludišťoidní systém jsem snad ještě nezažila. Bylo tam dohromady asi dvacet místností, jdoucích chronologicky, ovšem už ne logicky za sebou. Byly v různých patrech, mezi patry bylo několik schodišť a výtahů a vůbec nebylo jisté, kam se čím dostanete. Ovšem já jako správný kešer jsem se chopila mapy a ve výsledku jsem byla snad jediná z celého zájezdu, kdo věděl kde je a kam se chce dostat. Ostatní chodili tak různě, jak je zrovna napadlo.

Nejdřív jsem se snažila si každý exponát doopravdy prohlédnout, ale vzhledem k tomu, jak obrovské ty místnosti byly a jak moc byly zaplněné, jsem to nakonec vzdala a jen apaticky procházela volným krokem okolo. Ale fakt mě zaujala středověká keramika (kdo by to byl řekl, že tam budou malovat takové abstrakce) a moderní keramika. Některé kousky byly příšerné ale jiné fakt dobré.

(Středověká kvalitka)


Asi uprostřed prohlídky jsme potkaly dvě spoluúčastkyně zájezdu. Zoufale se ptaly kudy dál, že vůbec neví, co mají dělat a jen jezdí výtahem nahoru a dolů. Poukázala jsem na fakt, že dostaly mapu. Ohromeně se podívaly na brožury ve svých rukou a naznaly, že to asi opravdu mapa bude. V rychlosti jsem jim vysvětlila, kde jsou a kam mají jít a zamířila pryč. Tři hodiny na prohlídku jsou fakt málo. Na poslední dvě místnosti nám zbylo rovných deset minut. Takže jsme se jali klusem probíhat a hledat cestu k východu. Mezitím jsem k němu odnavigovala půlku zájezdu a pak jsme i my našli dveře vytoužené. Protože ale ještě dost lidí chybělo, trhla jsem se a šla na blízkou kešku. Byl to boj, ale nakonec nalezeno.
(U tohohle domečku jsme parkovali)



Pátek 24.6.2016 - Protože řidiči autobusu usoudili, že dnes potřebují den volna, bylo řečeno, že zůstaneme v kempu a budeme dělat sochy z písku. To ovšem moje rodina označila za poněkud zbytečné - přeci jen, jsme v deltě Pádu. Rozhodli jsme se, že půjdeme na výlet. Na výlet na lodičky. V nějaké informační brožuře jsme totiž našli, že kdesi mezi Comacchiem a Lido di Spina (kde jsme bydleli) je možnost vždy v 11 hodin dopoledne jet na lodičkách na prohlídku národní rezervace delty Pádu. Vyzbrojeni jen mapkou z brožury jsme se vydali na cestu.

Kdo nezažil italské cesty v létě, nepochopí. 38° ve stínu, všude komáři a nikde ani kouska stínu. Sestra začala poněkud kolabovat už po pár kilometrech a ani my ostatní jsme nebyli třikrát nadšení a svěží. Nejdříve jsme šli po pláži. Až do prvního mysu to bylo v pohodě. Pak se táta rozhodl, že přejdeme přes úzkou písečnou šíji uprostřed moře, místo toho abychom to obcházeli. Mezitím přímo vedle nás přitom zapadlo do vody nákladní auto a bagr, co ho šel vytahovat. Začal příliv. My čtyři jsme se nesmírně bavili pohledem na hlouček Italů a druhý bagr, co vytahuje ony dvě zapadlá vozidla (prvnímu koukala jen střecha a druhé bylo ve vodě tak do jedné třetiny). Písek lítal a voda stoupala a stoupala. My se museli vrátit, protože šíje nám skončila v hluboké vodě. Uctivě jsme všechna tři vozidla obešli a pak se jen ohlíželi na pokračování celého dramatu. Nakonec se jim podařilo vytáhnout všechny stroje ven, ale byl to boj.

Zašli jsme za mys. Na břehu se rozrostl turistický průmysl (deštníky, lehátka a masa hotelů v dáli) a ve vodě totální svinstvo. Zelená pěna, řasy, něco co možná mohla být nafta a kusy klacků. Koupat se tady je prostě zdravotně závadné. Vůbec nechápu, jak tam ti lidé mohli vlézt. Jo a ten potopený bagr čistotě vody také třikrát nepřidal.

V tu chvíli v dálce u dalšího mysu začalo hořet něco, co podle rozsahu a barvy kouře vypadalo jako ropné pole. Zbledli jsme a jakoukoliv snahu jít po břehu moře vzdali. Té vody jsme se pak až do konce zájezdu ani nedotkli.

Zabočili jsme do města a zbytek trasy prošli ulicemi. Ještě zajímavé bylo, když jsme odbočovali na cestu pro pěší. Odbočka vedla přes most, který byl zřejmě hlavním dálničním uzlem v oblasti. Jeden kamion za druhým a mezi tím my, čtyři hobiti.

Ale přešli jsme bez nehody a odbočili na vyprahlou prašnou cestu vedoucí za naším cílem. V polovině ta cesta končila u zamčené lávky. Sestra vypadala, že si sedne a na místě umře a rodiče byli poněkud naštvaní. Podařilo se mi objevit jakousi zatáčku a alternativní cestu, která sice nebyla na mapě, ale vedla alespoň přibližně naším směrem.

Zbývalo nám asi třičtvrtě hodiny a ušli jsme teprve půlku (dle mapy). Táta vyrazil napřed a my co nejrychleji za ním. Byl to horor. Na sestru odpadávající za chůze jsem aplikovala osvědčenou metodu "mluv na ní a tím ji zaměstnej tak, že nebude kontrolovat jak moc je unavená" a tak jsem onu třičtvrtě hodinu téměř bez přestávky mlela a mlela o všem možném i nemožném.

Na místo jsme dorazili totálně splavení a do odjezdu zbývalo asi pět minut. Táta nikde. Pak jsem ho uviděla, jak na nás mává, že máme jít do nějaké restaurace. Před ní byla velká cedule, že tu prodávají lístky. Máma se nacházela někde za námi a tak jsem do luxusní hospody vpadla já (17 let, lapající po dechu, špinavá, upocená a poštípaná od komárů) a moje sestra (10 let, jinak totéž). Byla jsem dost mimo z toho, že lodičku nestihneme a nebyla jsem ze sebe schopná vymáčknout nic jiného než "Tickets!" to jsem opakovala pořád dokola, dokud mě obětavá servírka nepopadla a neodvedla k pobavenému pokladnímu. Tam jsem jim vysvětlila, co chceme a začal boj o lístky. Oba byli strašně vstřícní, kvůli nám zavolali na loď a zdrželi její odjezd, přesvědčili mě o tom, že je mi 15 (a pak se mě na to kontrolně ptali ještě dvakrát) a vydali nám tak lístky s výraznou slevou. No paráda.




Jízda začala. Průvodce měl výklad, všude kolem byly krásné brakické vody delty Pádu, vodní ptáci, rákosí a napůl potopené dřevěné lodičky. Bylo to nádherné. Průvodce ovšem mluvil jakousi zoufalou a nelogickou směskou italštiny, angličtiny a němčiny, přičemž neměl problémy všechny tři jazyky vystřídat v jedné větě a tak to bylo poněkud zajímavé. Ale kupodivu jsem rozuměla, když jsem se soustředila.




Asi v polovině lodička přirazila u starých rybářských domků. Tam nám byl osvětlen způsob tradičního chytání úhořů už z času starých Římanů a průvodce mi dal pírko z ocasu racka, co našel na zemi. To mě poněkud šoklo, protože tyhle věci průvodci většinou dávají roztomilým malým dětem, kterých tam bylo asi deset, ale co, pírko skončilo v dobrých rukou a teď ho má Polly :-).



(Jak pohodlné)

(Otevře se průplav a ryby, plující k studenější vodě, si to namíří přímo do těchto klínů. Ty pak rybáři uzavřou a ryby vyloví)



Prohlídka skončila, lodičkou jsme se vrátili zpátky a byl čas vrátit se. K obědu jsme si dali slané tyčky, protože ta restaurace byla vážně drahá, a po chvíli dohadů bylo rozhodnuto, že dámská část naší družiny půjde do Comacchia a odtamtud se sveze do campu autobusem a táta půjde do campu zpátky stejnou trasou jako sem. On se tedy natáhl pod strom a my vyrazily, protože autobus jel asi za hodinu a další pak až někdy v sedm večer. Cesta byla opět úmorná, ale už tu byl aspoň občas stín, tak to šlo. Po cestě nás minul běžec. Běžec. Zatímco my jsme se jen plazily, on běžel. Pak nás předběhnul, jak se vracel. Nakonec jsme ho našli, jak dělá cviky na zábradlí. Prohlásila jsem, že se mi nelíbí a ať ho dají pryč :-).

Dorazily jsme na zastávku autobusu. Naše maminka vyrazila koupit něco do obchodu a my se sestrou jsme tam zůstaly sedět a zírat na ferrari. Konal se tam mezinárodní sraz ferrari. Ty auta byla barevná. Hmmm… A všechna byla nablýskaná až na to české, které mělo rozmlácené zrcátko (jako jediné). Ale to je taky asi to jediné co o tom můžu říct. Jo a bylo jich tam fakt hodně. I z Japonska a Turecka a tak. A bylo tam dost lidí, co se na ně nábožně dívali. Mně víc zajímalo jahodové mléko, co máma donesla z obchodu.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viki Viki | Web | 14. srpna 2016 v 15:42 | Reagovat

Ravenna je úžasná, já jen zírám na ty fotky!!!!

2 Aredhel Aredhel | Web | 1. září 2016 v 16:22 | Reagovat

"Pak se opatrně zeptaly, jestli znám Pána Prstenů. Zachovala jsem vážnou tvář a nesměle řekla, že trochu ." :-D  :-D  :-D
Jo, jsem definitivně zamilovaná do mozaiek. Krása. A ten most na jedné z těch fotek naprosto splňuje moji představu o Bryndyvínském mostu. :-)
Mosaiky pod vodou v podzemní kryptě jsou husté. Jak to funguje, aby se nezničily... :-?
Chudák želva, to si nezasloužila. :-( Co to má ale na hřbetě (ty bílé boule)? To tam má i normálně?
Ta cesta na lodičky musela být vážně úděsná, dokážu si to živě představit. Chudák Falko. Ale zase- delta! Delty jsou vždycky nádherné... (a tahle podle fotek byla... napůl potopené lodě, nádhera.)
Historky s pálivou omáčkou a taháním bagru z moře mě pobavily. :-D

3 Šárka Šárka | Web | 2. září 2016 v 11:13 | Reagovat

Itálie :D Chaos a krásná kultura. A pes na poslední večeři :D No prosím. To bych taky chtěla vidět. Ačkoliv moc ty jižní kraje nemusím, zrovna Itálii mám ráda a hned bych jela také, jelikož ty fresky a ten chrám vypadají moc, moc hezky. Často ty nejlepší věci leží mimo turistické povědomí.

Italové bohužel moc anglicky neumí (zatím), ale dá se říct třeba un biglietto per Milano a člověk tím nic nezkazí. Italština je docela taková intuitivní. Horší je, když se tě pak ten druhej na něco zeptá
Hodně se mi lííbí kostel s mozaikami. Vypadá jako taková Valhalla, a přitom kostel.
Škoda těch špinavých moří a toho vedra. To nikdy moc nepřidá na psychice čerstého puberťáka.

[2]: : Jj, prej "trochu"
myslím, že želva má snad jen korýše svijonožce, což by nemělo být nic hrozného, ale to krvácení z očí je docela děsivé.

4 Irith Irith | Web | 3. září 2016 v 6:43 | Reagovat

[2]: Jop, to byla jedna z nejlepších situací v celé Ravenně :-)
Fakt? Tak toho jsem si asi nevšimla.
Jo, delta byla moc pěkná, ale cesta vysilující, zvláště pro ségru.

[3]: Ale zdá se mi to divné. Ravenna je jinak fakt známá, my jsme se o ní učili. Jen Italové o ní nemají ani páru.
Čerstvý puberťák... tsss...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama