Napůl ztracená

3. června 2016 v 20:35 | Tani |  Jednorázové povídky
První povídka od Tani, v hlavní roli není nikdo jiný než Frodo. Což bude ostatně u Taniných povídek tak trochu pravidlem... alespoň to krásně vyváží Irithiino zaměření na Smíška s Pipem.
Příběh je... no uvidíte. Existují jisté příběhy, které jsou tak trochu ztracené. Ao budoucnosti to platí také.


"Tati!" ozvalo se za Frodem jemným hláskem. Frodo se ohlédl a spatřil malého kudrnatého hobita.
"No tak, Bilbo! Počkej na mne!" ozval se za malým Bilbem veselý ženský hlas. Náhle se před Frodem objevila hobitka se zlatými vlnitými vlasy sahajícími až ke konci zad, a s úsměvem, který vyzařoval tolik radosti a něhy, že to rozsvěcovalo celé okolí.
"Museli jsme ti jít naproti. Bilbo už byl celý nedočkavý, až se vrátíš a půjdeme ke Křepelkům," řekla s okouzlujícím úsměvem. Frodo jí úsměv opětoval a všichni tři vyrazili k Samově rodině. Malý Bilbo vesele přebíhal z jedné strany silnice na druhou a horlivě pozoroval okolí. Pod kopcem jelo několik vozů naložených na zítřejší trh. Celý Hobitín se hemžil hobity chodícími na návštěvy. Vypadalo to jako pohled do obřího mraveniště. Nebe bylo blankytně modré a ve vzduchu panovala dobrá nálada.

"Asi bude po té vaší dobrodružné rodině" pravila hobitka po chvíli pozorujíc malého Bilba.
"Doufám, že aspoň tady malý zůstane doma," s těmi slovy se podívala na své vystouplé bříško. Frodo se pousmál a podíval se na Bilba, který se pokoušel chytit motýla.
Netrvalo dlouho a došli ke Křepelkům. Růža už stála ve dveřích a zdravila přicházející hosty. Samvěd se objevil chvilinku po ní a za ním vyběhlo několik malinkých hobitů, kteří začali lítat okolo Bilba a okamžitě ho odvádět někam, kam je dospělým vstup zakázán.

"Tak pojďte dál," řekl vesele Sam.
Křepelkovic domácnost byla útulná. Panoval tam klid a ve vzduchu bylo cítit čerstvě napečené tvarohové a makové záviny. Paní Pytlíková na stůl přidala ještě své vyhlášené povidlové koláče a Frodo donesl dvě lahve výběrového vína.
Povídali si velmi dlouho do noci. Na nebi už svítil měsíc, když se konečně začali loučili. Malý Bilbo už sotva chodil, jak byl z dnešního dne s Křepelkovic dětma unavený, a dospělí měli veselou náladu nejen díky Samovým vtipům a povidlovým koláčkům paní Pytlíkové.

Srdečně se rozloučili a Frodo se svojí rodinou pomalu začal odebírat do Dna pytle.
Kromě měsíce v srpu bylo na nebi i nespočet hvězd, které otevíraly fantasii malého Bilba.
"Tati, pojďme se podívat na hvězdičky!" roztomile poprosil hobitek.
"Už je příliš pozdě na to, abychom se někde toulali po kopcích," káravě řekla maminka. Bilbo na ní upřel své smutné, dětské oči.
"No dobře. Ale jen na chvíli. Už je opravdu moc pozdě na to, abychom se někde toulali," dodala na konec. Po chvíli se vydrápali na Kopec a lehli si do trávy. Po nebi bylo roztroušeno milion hvězd, které se uskupovaly do všemožných obrazců. Bilbo ani nedutal a jen tiše pozoroval tu krásu, která se před ním zjevovala. Frodo začal vzpomínat na elfy. Na to jak je s Bilbem navštěvovali při jejich cestě na Západ. Na pradávné příběhy, které mu vyprávěli. Chtěl je všechny říct i malému Bilbovi-ale nemohl. Byl příliš zahlcen vzpomínkami a steskem po svém strýci.
Dlouho jen tak leželi a dívali se na hvězdy.

Od země začalo být chladno a rosa z trávy jim promáčela oblečení.
"Mám ráda hvězdy, jinak bych vám nepovolovala tak šílené podniky, ale už bychom měli jít- je už dost pozdě," Bilbo se smutně podíval na Froda, ale ten jen souhlasně přikývl a začal se zvedat.
Když dorazili domů, byla už hluboká noc a celý Hobitín, ba i Kraj spali.
Maminka rychle pomohla převléct malého Bilba do pyžámka a uložila ho do postýlky. Frodo si mezitím zapálil dýmku a díval se na mapu Divočiny, kterou si po Bilbově odchodu do Roklinky pověsil nad krbovou římsu.
"Musí ti chybět," položila mu jeho žena svou ruku na rameno. Frodo jen smutně přikývl.
Posadila se vedle něho a opřela se o něj. Chvíli jen tak seděli, pak se na sebe podívali...

"Žbuďte še, žbuďte še" zatřásly s ním ledové pracky. Frodo se okamžitě vzbudil a začal se zděšeně, ale unaveně, rozhlížet kolem sebe. Viděl poskakujícího Gluma, jak něco hladově trhá, strašlivě se rýsující černé hory s rudou září a Samův omluvný obličej.
"Moc se omlouvám, pane Frodo. Nedal se zastavit. Říká, že jsme blízko, a že už bychom měli vyrazit. Moc mne to mrzí. Konečně jste po několika dnech usnul a on vás takhle vzbudil."
Frodo se na něj usmál.
"To nic, Same. To nic," řekl s úsměvem a podíval se na západ.

*Frodo ve snové části nemluví, protože jsem vycházela z toho, že já obvykle ve snech taky mlčím a jen poslouchám ostatní.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Idril Idril | 6. června 2016 v 19:38 | Reagovat

Další moc hezká hobití povídka. :-)

2 Ilian Ilian | Web | 8. června 2016 v 13:35 | Reagovat

Moc pěkná povídka :-) Zezačátku jsem nechápala co to, že má Frodo manželku, ale konec vše vyjasnil :-)

3 Šárka Šárka | Web | 12. června 2016 v 17:47 | Reagovat

Je mi Froda hrozně líto. Doufám jen, že si z toho snu zanechal pozitivní dojem a že ho to aspoň trochu posílilo na cestu. :)
zajímavé, způsob tvých snů...Z toho by psychologové (pomněnka) určitě něco dostali!

4 Aredhel Aredhel | Web | 16. června 2016 v 16:23 | Reagovat

Pamatuju si, že když jsem tuhle povídku slyšela poprvé, byla jsem z toho hrozně smutná. Na druhé přečtení se to nezlepšilo. :-) Vážně, je to takový rys tvých povídek, že se svojí jednoduchostí a při tom krásou něčeho v člověku dotýkají, a je to takové smutné a křehké, přesto hrozně pevné a opravdové. Fakt nevím, jak líp to vyjádřit. Nikdy jsem nečetla nic smutnějšího, než tvoje krátké povídky.
Nikdy jsem Froda nějak zvlášť nemusela, ale teď vidím, že to byl prostě nedostatek pochopení z mé strany, protože když ty o něm píšeš, člověk opravdu začíná chápat, co mu Prsten udělal, čeho všeho se musel vzdát, o co přišel. Sen o rodině, která nikdy nebude, je pro mě prostě neskutečně smutný, čtenář ví, že nebude žádný šťastný konec, ne pro Froda, ne když si konečně uvědomí, že je to jenom sen (a mně to trvalo dost dlouho... vlastně až do Gluma)...

5 Tani Tani | 16. června 2016 v 18:19 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)

[2]: A to se původně povídka jmenovala Sen. To by Ti asi bylo hned jasné :-)

[3]: Jo s mými sny je to docela zajímavé a občas i komlikované :-D

[4]: Děkuji :-)
Taková krásná slova si moje povídak ani nezaslouží.
Jsem ráda, že jsem pozměnila Tvůj pohled na Froda. Měl opravdu smutný osud.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama