Pět růžových kvítků

15. června 2016 v 7:43 | Irith |  Jednorázové povídky
Moje snad první povídka, u které byl první název a až pak příběh. Je to dosti romantické, ale i dost smutné... takové jarní, možná.
Ke vzniku této povídky se váže dosti vtipná historka, aneb konverzace já a Pomněnka v praxi.
Já: "Pomněnko, budu psát povídku o Samovi a Růže. Bude šťastná, ale bude končit Růžinou smrtí."
Pomněnka: "Smrtí? Ty Sama fakt nemáš ráda, viď?! Nejdřív ho opiješ, pak mu zabiješ Růžu..."
Já: "Pomněnko, každý jednou umře... A ona umře potom, co prožije dlouhý, šťastný život a bude mít třináct dětí."
Pomněnka : "Třináct dětí?! To tedy doufám že se o ty chudáčky malé někdo postaral, když pak přišli o oba rodiče, jak Sam po Růžině smrti odjel za moře."
Já: "Pomněnko, nejmladšímu z jejich dětí bylo v té době čtyřicet..."

Nu tož. Užijte si povídku!




"Same, podívej! Vlaštovka!" zavolala malá Růža na svého kamaráda.

Sam se ohlédl a dívka do něj škodolibě vší silou strčila. Hobit se s výkřikem skácel zpátky do vody.

Bylo léto, krásné léto, takové, jaké může být jen v Kraji. Sluníčko pálilo, po obloze pluly nadýchané bílé mraky a hobití děti se jen předháněly v tom, kdo sní víc jahod se smetanou. Sam Křepelka, Růža Chaloupková a její bratři Tom, Vítan, Bouček a Jiskra se cachtali v Povodském jezírku. Co také dělat jiného, když je tak krásný den, že?

Sam se vztyčil a zatvářil se hrozivě. Tedy, zatvářil by se, ale dojem kazila voda, crčící mu z košile a malá žabka, která se mu zapletla do vlasů.

"To si vypiješ!" vykřikl a vrhl se po Růže, která vypískla a potopila se. Tom na Sama zezadu skočil a oba hobiti se se smíchem opět skáceli do vody.

Hobitka se vynořila, vyprskla vodu a začala se smát. Ale netrvalo to dlouho a Bouček jí chrstl vodu do obličeje.

"Tome! Vítane! Boučku! Jiskro!" ozvalo se volání.

Sam se ohlédl. Na břehu stál Tolman Chaloupka a mával na své syny.

"Hej! Maminka potřebuje, abyste šli koupit nějaké mléko a další věci."

"Ty ne!" pokračoval, když se Sam začal škrábat z vody, že jim pomůže. "Čtyři budou stačit."

Bratři se se Samem a Růžou rozloučili a šli za svým otcem, pomoct mu s nákupem. Dvojice osaměla.

Růža se zasmála a ještě jednou na Sama cákla. Ten se po ní rozmáchl, ale Růža se rychle jako lasička sklonila a vyskočila z vody. Nohy jí podklouzly v blátě na břehu, ale hned se zase zvedla a rozeběhla se pryč.

Sam se hnal za ní, smál se na celé kolo, jak se jí snažil dohonit. V jednu chvíli po ní už už natahoval ruce, že ji chytí, odnese zpátky a hodí za trest do vody, ale Růža se jen zasmála a zase mu vyklouzla.

Jejich smích se rozléhal po okolí, když se Růža celá zadýchaná zastavila a natáhla se na záda do trávy. Sam k ní doběhl, opřel si ruce o kolena a snažil se chytit dech.

"Tady je ale krásně!" zvolala hobitka, přetočila se na břicho a začala kinklat nohama nad hlavou. "A jak je ta tráva zelená!"

Sam si lehl vedle ní a přimhouřil oči před pálícím sluníčkem.

"Hele Same, beruška," zatahala ho dívka za ruku a ukázala na červeného broučka, který kolem nich s bzukotem proletěl.

"Spočítáme jí tečky!" napadlo staršího chlapce a zvedl se, aby berušku chytil. Brouček udělal ve vzduchu velký oblouk a přistál na jednom květu růžového keře, který rostl poblíž. Složil křidýlka pod krovky a vydal se na svých šesti nohou zkoumat křehkou krásu pod sebou. Sam se k němu sklonil a opatrně utrhl růži i s broučkem. Ale moc kvítkem škubl a beruška se s rozhořčeným bzukotem vznesla do vzduchu. Samovi zůstala v ruce jen oranžová růže. Zasmál se a rozeběhl se zpátky ke své kamarádce.

"Uletěla. Ale něco pro tebe mám!"

"Pro mě? Nějaký dárek?!" děvčátko se zvedlo na loktech, hnědé oči doširoka rozevřené očekáváním.

Sam se začervenal a podal jí růži. "To je pro tebe."

Růža si ji od něj vzala a zabořila nosík do jejích okvětních plátků. "Voní jako léto!"


Na Kraj se snášel večer. Ptáci pomalu přestávali zpívat, sluneční paprsky se skláněly za obzor a zelená tráva fialověla soumrakem. Od západu se zdvihl studený vítr. Nastával podzim a Kraj voněl jablečným moštem a hruškovými koláči. Hezká hobitka stála u zahradní branky. Vypadalo to, že na někoho čeká. Na cestě se najednou objevila statná postava. Dívka si zaclonila oči, aby lépe viděla. Byl to on. Ten, na kterého čekala.

Slunce zapadlo a píseň stromů se jako vlna přelila přes hobitku a jejího společníka, který pomalu došel až k ní. Otřásla se a on ji beze slova zabalil do své pláště.

"Je pozdě, měla bys být doma. Takhle nastydneš," řekl a vážně se na ni podíval.

Růža vzdorovitě potřásla hlavou. "Chtěla jsem se s tebou rozloučit."

Sam se vědoucně usmál.

"Je mi to líto," řekl po chvíli. "Pan Frodo mě potřebuje. A pan Gandalf řekl, že musím jít s ním."

"Same," podívala se na něj. "Já vím, že musíš. Ale… nelíbí se mi to."

"Nic se mi nestane. Bude tam pan Frodo a čaroděj, nic se mi stát nemůže. A uvidím elfy! Krásné, vznešené elfy. Uslyším jejich písně a budu naslouchat jejich příběhům!" jeho tvář zrůžověla, když jí s rozzářenýma očima líčil všechna dobrodružství, která se mu přihodí.

"Uvidíš, budu pryč jen krátce, A až se vrátím, budu bohatý jako pan Bilbo!"

"Já nechci, abys byl bohatý," na její tváři se zatřpytily perly slz. "Já chci, aby ses vrátil."

"Neboj, vrátím se. Vždycky. Čekej mě s jarem."

Růža se skrz závoj slz usmála.

Sam se natáhl k záhonu červených růží, rostoucích na záhonku za brankou a jednu utrhl. Růža si k ní přivoněla a přitiskla si jí k halence. "Je rudá a voní jako smrt."

"Ne," Sam ji objal a začal jí šeptat do ucha. "Voní jako čekání."


Zelená usínající trávy se mísila s šedým prachem cest. Krásná hobitka seděla pod stromem. Rukou si stínila oči a vyhlížela. Čekala. Tak jako tolikrát před tím.

Byl podzim. Ne takový, jako celé roky předtím, ale přitom krásnější, než minulý. Natáhla nohy a mezi prsty na nohou vyškubla pár stébel trávy. Růža se opřela o kmen lípy za sebou, zavřela oči a vychutnávala si poslední paprsky babího léta.

Uslyšela, když si vedle ní někdo sedl. Nemusela otevírat oči, aby poznala, kdo to je.

"Tehdy jsme ani neměli čas si spolu popovídat," řekl Sam hlubokým hlasem.

"Musel jsi zachraňovat Kraj," opáčila hobitka a položila si mu hlavu na rameno. Stále měla zavřené oči.

"Jsem rád, že ještě bylo co zachránit," Sam jí jednou rukou objal.

"Všichni už ztráceli naději. Ale já jim říkala, že se vrátíš a zachráníš je. Já tě čekala."

"A vidíš, splnil jsem své slovo."

"Ale teď je podzim," opáčila a konečně otevřela oči.

Zdálky se ozvalo zabečení. Někdo zřejmě hnal své stádo ovcí zpátky do chléva.

"Přijde bouřka," řekla Růža vážně a ukázala na černou hradbu mraků.

"Alespoň smyje Sarumanovu špínu," ušklíbl se Sam.

V dálce se ozval hrom a vzduch byl napjatý k prasknutí. Růža zaslechla křik matky, volající své děti pod střechu a štěkot psů. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se život v Kraji vrátil ke starým kolejím. Jako by nikdy žádní siláci nepřišli. Jako by jim žádný Šarkan nevzal poslední jídlo a neotrávil vodu.

"Chtěl jsem přijít dřív. Ale pan Frodo nebyl dost silný na cestu," Sam najednou mluvil tiše. "Už nikdy nebude."

"Same, udělal jsi pro něj, co mohl. Je na čase, aby se zase staral někdo o tebe."

Sam zamrkal, jako by se právě probral z těžkého snu.

"Proboha, já málem zapomněl!"

Růža se rozesmála. "Jednou zapomeneš vlastní hlavu!"

Hobit vážně vstal a podal jí ruku. Dívka se o něj opřela a vyskočila na nohy.

"Růžo Chaloupková, přišel jsem, vrátil jsem se... tedy, jak bych to… no prostě, ty víš co ne?" zoufale se na ní díval. Dle jejího výrazu ale bylo jasné, že neví co.

"Když jsme seděli s panem Frodem pod kouřící Orodruinou a mysleli, že zemřeme, vzpomínal jsem na tebe. Na pentle ve tvých vlasech. Na zvuk tvého smíchu. Nejvíc jsem litoval toho, že jsem se… nevyjádřil."

Růža vypískla a zakryla si pusu rukou.

"Tak, no, víš, chtěl bych se… tak nějak jako vyjádřit."

Sam ještě chvíli otevíral a zavíral pusu naprázdno a pak hobitce naproti sobě podal květinu. Žlutou růži.

Růže zářily oči, když si k ní přivoněla. "Voní jako svatba."


Venku zpívali ptáci a celý svět se radoval. Bylo léto, nejkrásnější léto, jaké kdy hobiti zažili. Jahody byly až k prasknutí plné sladké šťávy, tráva byla zelenější než obvykle a chmel dvakrát tak větší, než bylo zvykem. Od rána až do pozdního večera zněly Krajem veselé písničky a příběhy. Zlatovlasé děti v náručích svých matek jako by byly spíše krásná elfátka, než hobitci. Svět se radoval a půlčíci s ním.

Kdo se neradoval, byla žena ležící na posteli. Tvář měla zbrocenou potem, těžce dýchala a občas vykřikla. Starší hobitka jí otřela obličej ručníkem a pošeptala pár povzbudivých slov do ucha. A pak bylo po všem.

Hobit sedící na lavičce leknutím nadskočil, když se konečně otevřely dveře, které uplynulých několik hodin hypnotizoval pohledem.

"Můžu dovnitř?!" vyhrkl dřív, než stihla kyprá, postarší žena ve dveřích říct jediné slovo.

Jen se na něj usmála a ustoupila stranou.

Sam dovnitř vletěl skoro po hlavě a na prahu zakopl. Přivítal ho unavený smích.

Jeho úleva, když uviděl svou ženu živou a zdravou se svazečkem bílých pokrývek v náručí, byla skoro hmatatelná. Opatrně, po špičkách k ní přišel a sklonil se nad postel. Růža ho přivítala polibkem a ukázala mu děťátko, kterému z uzlíku peřinek koukal jen obličej.

"Náš Frodo," vydechl Sam a pohladil dítě po nosíku.

"Same, je to holčička," řekla Růža a usmála se zmatku, který se objevil ve tváři jejího manžela.

"Holčička?"

"Ano, krásná zdravá holčička."

Sam se usmál. "Budeme jí muset vymyslet jméno."

"Bude mít to nejkrásnější jméno na světě," vydechla hobitka.

Sklonil se a znovu svou ženu políbil.

"Tohle je pro tebe," podal ji růžový kvítek, který pro svou ženu utrhl z toho velkého keře vzadu za Dnem Pytle.

Růža si ke květince přivoněla. "Voní jako naše dítě."


Stará, ale přesto ještě pořád velice krásná žena ležela na svém dřevěném lůžku. Byla krásně učesaná a oblečená v bílých šatech. Ruce měla složené na hrudi a oči zavřené. Spala. Spala navždy. Zástup hobitů mlčel. Neslušelo se, aby hlukem rušili poslední rozloučení. Sešlo se jich hodně. Příbuzní a přátelé. Kolem dřevěného lože stálo třináct Růžiných dětí. Plakaly. Ženy a muži, všichni dávno dospělí, se svými rodinami, strastmi i radostmi.

Vřesoviště, kde se nacházelo místo posledního odpočinku, tiše šumělo ve vánku. Pokroucené duby se jako náhrobní kameny tyčily na místech, kde spočívaly generace těch, co už nejsou. Slunce přikryly šedé mraky. Nikdo se nemohl radovat.

Elanor se ohlédla a zatahala svého bratra za rukáv, aby ustoupil stranou. Pomalu se k nim blížila shrbená postava. Sam kráčel sám, hlavu skloněnou, a dav se před ním rozestupoval. Pod nohama mu křupaly rostlinky vřesu, šel pomalu, částečně kvůli svému stáří, ale hlavně kvůli smutku, který mu nedovoloval jasně vidět na cestu.

Došel až k pohřebnímu lůžku. Elanor mu položila ruku na rameno. Sam jako by si jí vůbec nevšímal. Jeho pohled patřil jediné ženě. Růže Křepelkové, chladné a bledé. Přistoupil až k ní, tak blízko, jak jen mohl. Poslední pohled na tu, které zasvětil svůj život.

V ruce svíral bílou růži. Opatrně jí nadzvedl vrásčité ruce a zastrčil jí pod ně růžičku, aby kvítek té, podle které byla pojmenována, svírala i na své poslední cestě.

Sklonil se a políbil ji na čelo. "Voní jako ty."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | 18. června 2016 v 13:40 | Reagovat

Základní nápad je skvělý a celkové vyznění silné, i tak bych ale po delší době zase měl pár připomínek:

***
Růža vzdorovitě potřásla hlavou. "Chtěla jsem se s tebou rozloučit."

Sam se vědoucně usmál.
***

Zrovna tady bych trošku šetřil příslovci. Věta dost často lépe zní bez nich a celkovou náladu dostatečně vykreslují dialogy.

Druhá připomínka se týká předposledního souvětí. Jakkoli je poetické, je taky komplikované a trošku mě vytrhlo ze čtení. Což si jinak skvěle napsaný emocionální vrchol povídky nezaslouží ;-)

2 Aredhel Aredhel | Web | 23. června 2016 v 14:49 | Reagovat

Ta úvodní historka mě vážně pobavila. Jakože hodně. :-D Ještě pořád se směju...
Povídka je nádherná. Námět je opravdu silný a zpracování taky, ale víc než samotný děj mě možná tentokrát zaujala ta celková atmosféra, obrazy, které tvůj popis vyvolává. Střídání léta a podzimu, to, jak má každá z "pěti růží" svojí jedinečnou atmosféru podle toho, kdy a co se odehrává, a kouzelné detaily jako vyškubávání trávy nohama nebo pohřeb na vřesovišti. Vážně, člověk má najednou chuť být hobit v Kraji, prožít život jako Růža, v létě jíst jahody se smetanou a na podzim cítit ve vzduchu jablečný mošt.... Do takovýhle stavů se nedostávám moc často, což dokazuje, že povídka je opravdu silná. :-)

3 Ilian Ilian | Web | 23. června 2016 v 20:28 | Reagovat

Je to krásné a silné. Ta atmosféra je z toho přímo cítit. Vážně se mi to moc líbí!

4 Jíťa Jíťa | Web | 3. července 2016 v 13:14 | Reagovat

Krásná povídka, taková... procítěná, jemná, a přece se silná... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama