Nezapomenout

21. června 2016 v 18:00 | Tani |  Jednorázové povídky
V pořadí druhá melancholická povídka od Tani, vracející se tentokrát do Frodova dětství. Povídka sama o sobě přímo neobsahuje nic horšího než roztrhnuté kalhoty, přesto o ní Aredhel po autorském čtení na hobití oslavě prohlásila, že je to nejsmutnější povídka, jakou kdy slyšela. Jak to Tani dokázala a v čem se skrývá smutné tajemství tohoto příběhu se dočtete níže.


Jemné paprsky ranního slunce dopadaly na trávu posetou lesklými kapkami rosy. Nad lesy se vznášel bílý opar a ospalé ticho sem tam narušoval líbivý zpěv ptáků a dusot kopyt běžících srn.
"Stůj!" ozvalo se z druhé strany pole. Malý hobit se ohlédl a viděl za sebou statnou postavu, jak utíká po poli a výhružně mává holí.
"Povídám stůj!" nepřestával rozzuřeně křičet sedlák Červík. Náhle se ozvalo zapískání a ze statku se vyřítili tři psi velikostí se podobající vlkům. Hobitkovi se na obličeji objevil zděšený výraz. Zahodil všechny houby, co držel v rukou, a rozběhl se k Brandyvíně.
Červík už začínal ztrácet dech a zpomaloval, ale psi se teprve rozbíhali.
První byl Vlk. Od úst mu tekla pěna a jeho štěkot drásal uši. V těsném závěsu, avšak neméně zuřivě, běželi Tesák s Chňapem. Frodo se ze všech sil snažil utéct, ale zvířata byla čím dál tím blíž.
Přívoz byl vzdálen ještě několik mil, avšak jemu už docházely síly. Náhle ho něco chytlo za nohavici a on spadl. Otočil se a jeho pohled se střetl s Vlkovým. Pes mu skočil na hrudník a pevně ho přimáčkl k zemi. V tu chvíli přiběhli i Tesák a Chňapem. Všichni se rozvrčeli. Frodo si uvědomil, že je konec - tohle nemůže přežít. Několik minut takhle leželi pod psíma tlapama, když k nim konečně došel sedlák Červík.
" Á, tak mladý pan Pytlík. To Vám ty houby chutnají tolik, že kvůli nim riskujete i vlastní kůži?" podíval se na Froda skrz husté zamračené obočí a začal se zhluboka smát.
Tesák s Chňapem si s rytmickým funěním sedli. Svůj stisk uvolnil i Vlk a Frodo se zhluboka nadechl. Tvářil se však dost zmateně. Červík k němu natáhl ruku a pomohl hobitovi na nohy.
"Vidím, že Vám Vlk natrhl kalhoty. No, alespoň si to už budete pamatovat. Ale teď už mažte domu, ať o Vás nemají starost!" Frodo se usmál a rozeběhl se k Přívozu.

"To snad nemyslíš vážně! Vždyť to byly úplně nové kalhoty!" Frodo sklopil hlavu a začervenal se.
"Ale, mami…"
"Nechci slyšet ani slovo! Kolikrát jsem Ti říkala, abys nechodil na pole sedláka Červíka?" s těmi slovy mu Primule přinesla další kalhoty.
"Úplně nové sváteční kalhoty! A to uděláš zrovna dneska, když jdeme na návštěvu k Rorimakovi! Jeden by si myslel, že ve dvanácti letech už budeš mít rozum. Zapomeň na to, že s námi dneska půjdeš na lodičky. Půjdeme jenom my dva s tatínkem. Snad si to pro příště budeš pamatovat." Frodo zvedl hlavu a po tváři mu skanula slza. Primule se zarazila.
"Nedělej na mne ty svoje smutné oči - stejně Ti to nepomůže.
"Maminko, mně je to moc líto. Už to nikdy neudělám."
"To bych ti radila." s úsměvem ho objala.
"Měl bys přestat do všeho strkat ty svoje nenechavé prsty nebo se může stát, že o ně jednou přijdeš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilian Ilian | Web | 23. června 2016 v 20:33 | Reagovat

Krásné! A ano, je to opravdu dost smutné.

2 Aredhel Aredhel | Web | 24. června 2016 v 21:20 | Reagovat

Za tím, co jsem řekla, si pořád stojím. Když mi poprvé došlo, k čemu povídka směřuje (když padlo Rorimakovo jméno), málem jsem to nezvládla. Možná to působí tak silně, protože celá povídka je o úplně obyčejném dni, plném obyčejných starostí, obyčejných příhod, žádné temné tušení, nic. Člověk si uvědomí, jak rychle a naprosto nečekaně se dokáže život změnit, bez varování, jen tak. Kdybych byla Frodo, ty roztržené kalhoty by mě mrzely až do konce života... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama