Zeleninové příhody mladých hobitů

25. května 2016 v 15:20 | Pomněnka |  Jednorázové povídky
Další povídka je trošku starší a někteří z vás ji možná znají. Jedná se o povídku, kterou Pomněnka kdysi zveřejnila na svém blogu předtím, než se stala členem Mittalmaru. Původní článek najdete zde a doporučuji ho navštívit už jen kvůli krásné předmluvě :-)
A o čem to je? Snad nejhobitštější povídka, která na Mittalmaru kdy vyšla nemůže být o ničem jiném než o... hobitech a o... jídle, ne? Zvlášť, když si uvědomíte, že tato povídka je vlastně od našeho blogového Sama :-).



Bylo po bouři. Kapky vody se třpytily na zelené trávě, slunce hřálo a vzduch voněl létem. Mladý Sam Křepelka stál uprostřed své zahrádky a tvářil se nešťastně. Nečekaná a prudká letní bouře způsobila v jeho zeleninových záhonech opravdovou spoušť. Nejhůře dopadla rajčata. Byla úplně potlučená. Samovi bylo skoro do pláče. Tolik škody. A zrovna dneska chtěl pozvat Růžu Chaloupkovou na rajčatový salát.

To byla totiž specialita jeho maminky. Sam vařil moc rád a chutně připravenou zeleninu měl mnohem raději, než třeba kus salámu. Nebylo tedy divu, že se rajčatový salát od maminky naučil. Dlouho své kuchařské umění trénoval a dnes se chtěl před Růžou ukázat. Jenže rajčata vypadala po noční bouři opravdu bídně a SamovY vyhlídky na oběd s jeho nejmilejší hobitkou ještě bídněji. Už si chtěl jít do chalupy pro fajfku, aby si trochu zlepšil náladu, když v tom zavadil pohledem o roh zahrádky, kde měl popínavé hrášky. Zdály se být nepoškozené. Oči se mu nadějně rozzářily.

Rozběhl se k zeleným výhonkům, ale nevšiml si rýče, který ležel na cestičce, zakopl a natáhl se na zem jak dlouhý tak široký (v případě hobita, obzvláště Sama, spíš to druhé). Právě se zvedal, celý od bláta, když si najednou uvědomil, že někdo stojí u plotu a směje se. Před chvílí tam ještě nikdo nebyl. Sam se prudce otočil. Zjistil, že hledí do veselých očí Růži Chaloupkové. Zrudl. Zrovna ona musela vidět jeho směšný pád. Se značným zahanbením si uvědomil, že stojí jako pařez, s obličejem celým od bláta. Otřel si ho rukávem košile (který zůstal záhadným způsobem celkem čistý) a nejistě se usmál.

"Ahoj Same.", pozdravila Růža vesele. "Koukám, že se na zahrádce činíš."

"Ehm…", Sam hned nevěděl, co říct. Myslel jen na jedinou věc. Chtěl pozvat Růžu na salát. A bylo mu úplně jedno, že právě viděla jeho nešikovné zakopnutí a smála se mu, i že je celý špinavý. Byl si jistý, že jestli nesebere odvahu a neřekne jí něco teď, neudělá to nikdy. Nadechl se a chystal se jí něco říct, ale Růža ho předběhla.

"Přišla jsem tě pozvat na rajčatový salát. Sbírali jsme už včera, takže nám je bouřka nestihla zničit. Není sice tak dobrý, jako ten od tvé mámy, ale myslela jsem, že by Ti třeba přišel k chuti."

Teď se pro změnu začervenala Růža. Sklopila oči a rozpačitě se na Sama usmívala. Ten se po jejích slovech rozzářil jako sluníčko a zároveň se rozesmál. Růža na něj upřela nechápavý a zmatený pohled.

"Já jsem tě dneska chtěl pozvat na rajčatový salát podle receptu naší mámy, ale nesklidil jsem včas rajčata a bouřka je všechna pomlátila. Zůstaly mi jen hrášky", vysvětloval Sam.

Růža se chápavě usmála.

"Vidíš a nám letos hrášky shnily. Tolman je totiž zalíval až moc často a důkladně, protože se chtěl předvést před vaší Mochničkou, jaký je dobrý zahradník. Mochnička chodila kolem naší zahrady k Zelenému drakovi, Kmotrovi pro pivo, když dělal na vinici pana Bilba. Pokaždé, když šla kolem, vzal si Tolman plnou konev a šel zalívat hrášky, které máme zasazené hned u cesty. A protože letos často pršelo, byly přelité a všechny pohnily."

Při představě Tolmana, jak horečně zalévá záhony pokaždé, když jde Mochnička Křepelková okolo, se oba rozesmáli.

"Budu muset říct mámě, aby tátovi pro pivo posílala raději Máju nebo Sedmikrásku, jinak budete mít brzy přelitou celou zahradu", usoudil Sam.

"Přijdeš teda odpoledne k nám na ten salát?"

"Přijdu, Růžo. A moc rád." Sam se na ni usmál a Růžiny oči se zatřpytily jako dvě sluníčka v povodském rybníce.

"Už musím domů. Máma na mě čeká. Ahoj odpoledne", vyhrkla a už byla pryč.

Sam se otočil a utíkal k noře, co mu nohy stačily. Nic v tu chvíli nedbal, že nanese mámě do pečlivě vydrhnuté předsíně bláto ze zahrádky. Popadl největší košík, jaký doma měli, a za chvíli už byla venku a pilně do něj otrhával zelené lusky. Když potom odpoledne zaťukal u Chaloupkových na svačinu a Růža mu přišla otevřít, podával jí s hrdostí pravého zahradníka plný koš těch nejkrásnějších hrášků v celém Povodí, ba možná v celé Západní čtvrtce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | 27. května 2016 v 8:52 | Reagovat

Už jsem kdysi četl ;-) hned jsem si vzpomněl, o čem byla :-)

2 Ilian Ilian | Web | 31. května 2016 v 17:23 | Reagovat

Moc pěkná povídka :-) Opravdu je tak typicky roztomile hobití :-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 4. června 2016 v 1:45 | Reagovat

Tak jsem si četla svůj původní komentář k téhle krásné povídce na tvém blogu, a zjistila jsem, že je dost nicneříkající. Ach, ach. To se musí napravit. ;-)
Je vážně jedinečná: v podstatě to není o ničem jiném, než o dvou zamilovaných hobitech a zelenině, ale ve skutečnosti je to o tolik víc. Je to jemné, dojímavé, krásné a silné, člověk z toho úplně cítí tu atmosféru odpoledne po dešti, Samovu zamilovanost a hobití štěstí... No vážně.
A taky je tam tohle: "Myslel jen na jedinou věc. Chtěl pozvat Růžu na salát." :-D :-D A Toman s Mochničkou jsou také roztomilí.

4 Šárka Šárka | Web | 12. června 2016 v 17:20 | Reagovat

Proč to Aredhel vždycky napíše přede mnou? :D
Chci říct, že tenhle zdánlivě obyčejný "small talk" je tak krásně všeříkající...Zvedaly se mi koutky, mozek se ihned přepnul do režimu "ťuťu" :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama