Rozhovor s Božou

16. května 2016 v 15:36 | Irith, Polly, Boža |  Rozhovory
První rozhovor je na světě! A to rozhovor s Božou. Sešli jsme se jednoho čtvrtečního odpoledne na Florenci. Oběhli jsme 150 míst okolo, než jsme definitivně zakotvili na lavičkách na Náměstí Míru, což bylo jediné aspoň trochu použitelné neplacené místo k nahrávání. Sice nám za zády hrála dechovka a chodili lidé, ale to už k atmosféře povídaní o písničkách patří, ne?




Odkaz na nahrávku tohoto rozhovoru na stránkách Písní Středozemě zde či na youtube :


A ještě odkaz na Božův profil na Písních Středozemě.


I: Dobrý den, vážení posluchači Rádia Středozem, hlásí se Mittalmar s historicky prvním rozhovorem a to rozhovorem s Bóžou. Tak začneme.

Ahoj Bóžo. Stylizuješ se do nějaké středozemské rasy? A proč?

B: Ahoj Irith. Ne, nestylizuji.

I: Ani jedna, nic? Žádná oblíbená?

B: Ani jedna. Všechny mám stejně rád.

P: I skřety?

B: I skřeti mají v legendariu svoji roli

I: A nějaká oblíbená postava?

B: No rozhodně Tuor.

I: Tuor? To je zajímavé, většinou lidi říkají Túrin nebo tak.

B: Túrin byl lůzr.

I: A je nějaká postava, která ti je podobná? V něčem, čemkoliv.

B: No, to určitě ne. Já jsem já a nejsem podobný rozhodně žádné středozemské postavě nebo obecně postavě z legendaria.

I: Ty jsi prostě jedinečný.

B: Přesně tak.

P: A jak ses ke Středozemi vůbec dostal? Nějaké první setkání, kdy proběhlo?

B: Hm, první setkání…Když jsem ještě studoval na učňáku, můj kamarád z lavice si četl knížku a to byly tuším Dvě věže, takové to původní krémové vydání Mladé fronty. Také jsem si ji přečetl, ale nějak mě nezaujala. Ale právě v té době jsem začal hrát Dračí doupě a tam jsem zjistil, že existují jisté přesahy do Středozemě. Protože Dračí doupě (respektive Dungeons and Dragons na západě) bylo Tolkienem dost ovlivněné. A to bylo asi úplně první setkání se Středozemí, nebo vůbec s Tolkienovým dílem.

I: A pokračovalo tohle setkání nějak dál? Rozvinulo se? Nebo, víme, že se to rozvinulo, ale jakým způsobem?

B: No samozřejmě tím nejkošatějším možným způsobem. Protože hraní her na hrdiny mě přivedlo na Nový Hrad u Adamova, kde tehdy probíhala hradní rekonstrukce ze zříceniny do nějakého použitelného stavu . Tam jsem se potkal s lidmi, kteří mé další směřování ovlivnili a také jsem se prvně potkal s písničkami, inspirovovanými Tolkienem. A pak už to jelo. Tehdy začala fungovat společnost přátel díla J.R.R. Tolkiena. Tak v roce tuším 1993 bylo něco v Brně, nevím, jak se to jmenovalo, jestli Bilbovky nebo Oslava nebo nějak jinak. A tam jsem potkal všechny zbývající lidi a postupně se to nabalovalo a nabalovalo a nabalovalo a nabalovalo a tak nějak to pokračovalo s různou intenzitou až do dneška.

P: Takže ta parta z Nového Hradu u Adamova vznikla v rámci hraní her na hrdiny?

B: No, to se nedá říct takhle. Protože hry na hrdiny zajímaly třeba mě a jiní lidé tam tehdy přijeli z úplně jiných důvodů. Asi. Možná. To já nevím, na to se budete muset zeptat jich. Ale byla to prostě taková událost, kde došlo k nějakým setkáním a další setkání následovala později a slovo dalo slovo… A tak nějak nevím, co k tomu mám ještě říct víc.

I: A pamatuješ si nějaká setkání nebo spíš akce? Co jste tam všechno prováděli? Kromě teda stavění hradu?

B: Já bych Nový hrad nechal jenom ve smyslu toho, že to byl takový ten styčný bod na začátku… vlastně to byla chvíle, kdy jsem poprvé slyšel Katku Schwarzerovou zpívat a hrát. A pak jsem ji tuším čas od času navštěvoval a hrozně mě její písně zaujaly. Naučil jsem se kvůli tomu hrát na kytaru, alespoň trochu. A rychle jsem zjistil, že mi jde také nějaké psaní textů a tak jsem to začal dávat na papír. No a akcí bylo spousta, za ty léta, proboha vždyť je to dneska nějakých dvacet, pětadvacet let. Tak pro ukázku, v roce 1995 byla Oslava zničení Prstenu na matfyzáckých kolejích v Tróji. To byla tenkrát velká akce, potom se šlo v kostýmovém průvodu z Troje na Staroměstské náměstí a tam jsme hráli nějaké písničky. Já jsem hrál, Katka hrála, možná i společně, já už si to nepamatuji. Pak byla samozřejmě setkání lidí, které zajímala tolkienovská hudba. Potkávali jsme se různě, v bytech, na chalupách. Byly další Oslavy zničení Prstenu, kde jsme koncertovali… Ale tam je důležitá jedna věc. Kdykoliv se mluví o Poetickém společenstvu, tak je potřeba si uvědomit, že to nikdy nebyla hudební skupina. A sice možná takové sny byly, že to možná třeba bude hudební skupina, ale nikdy se ty sny nerealizovaly. Vždycky to bylo volné uskupení lidí, které bavily tyhle písničky.

I: A když jsme tedy u těch písniček, pamatuješ si, jaká byla tvoje úplně první písnička?

B: To si určitě nepamatuji, asi bych se musel podívat do starých zpěvníků. No, nevím, nevím takhle z hlavy. Píseň pro Yavannu byla určitě jedna z nejranějších, ale bylo jich tam víc. V podstatě, já když se do toho zpěvníku podívám… Nevím, musel bych se podívat do archivu. Já mám doma banánovou krabici našlapanou tolkienovskými archiváliemi, tak bych se musel tam někde podívat. Až budu starý, tak se tam do toho podívám, roztřídím to a třeba přijdu na to, která byla první.

P: A která písnička z tvojí tvorby je ti nejbližší? Kterou máš nejraději a nejraději ji hraješ?

B: Já hraju rád všechny.

I: A jakým způsobem tvoříš, jak skládáš, jak to vlastně děláš a jaká je tvoje motivace vůbec skládat?

P:Vzniká první text nebo melodie?

B: To je případ od případu jinačí. Protože… Ve většině případů vzniká první text. Ten začíná tak, že se objeví nějaký fragment, třeba verš, který mi přijde zrovna zajímavý, a na to se pak nabalují další verše. Objeví se vlastně metrum té písničky, nějaký rytmus. A jak si to člověk převaluje v hlavě, tak mu tam dříve nebo později vyvstane i nějaký motiv. Já v těch hudebních motivech nejsem vůbec dobrý, takže to pak většinou bývá tak, že se onen hudební motiv během let třeba ještě rozvine. Ale většinou to začíná textem, protože text je nosný, nese celou náplň písničky. Melodie je z mého pohledu taková potlačená. Někdy je to samozřejmě naopak, že je melodie a na to se pak napasovávají slova. Stejně tak jako po mně lidi předělávají písničky, tak i já předělávám písničky po lidech. Určitě se mi několikrát stalo, že někdo měl nějakou melodii a já jsem řekl " Jé, hele, můžu ji použít?" a na to jsem pak nastavěl nějaká slova. Ale těch případů je řádově míň.

I: A je nějaký motiv, příběh nebo něco, co bys chtěl v budoucnu hudebně či textově zpracovat?

B: Tak určitě pár nápadů v šuplíku je, akorát to jsou jen nápady. Víte co, já teď už nemám potřebu dělat nějaké sevřené "tematické celky". V tomhle jsou hrozně dobří lidi, kteří momentálně tvoří Falešné společenstvo. Těm to jde mnohem lépe od ruky, ty tematické sevřenější celky, skoro bych řekl až muzikály. Takže do tohohle já nehodlám fušovat. Ale mám v šuplíku minimálně dvě ideje, u kterých doufám, že se k nim v důchodu vrátím a něco s nimi udělám.

P: Podělil by ses s námi o to, jaké ideje to jsou?

B: (smích) Ne.

I: A máš nějaké třeba nepovedené kousky, které bys radši zahodil?

B: To určitě ne, každá písnička se dá předělat. Ale jsou písničky, kde třeba vím, že text úplně nesedí, jsou písničky, které nejsou povedené melodicky, protože to připomíná kotlíkářskou odrhovačku. Ale ke každé písničce se dá vrátit, určitě se to nedá zahazovat. Já mám asi šest balíků, kterým říkám Drobečky. Jsou to prostě stránky popsané úryvky písní nebo veršů, ke kterým se časem můžu vrátit a vystavět okolo nich nějakou další písničku. Ale to má čas.

I: A co samozřejmě zajímá nás jako hobity nejvíc - fakt, že máš ze všech úplně nejvíc hobitích písniček, čímpak to?

B: Tak to nevím, to ani nevím, že jich mám nejvíc. Já to vůbec neporovnávám. A navíc, nevím, odkud čerpáte svoje informace, ale šuplíky mohou být plné písniček, které nejsou vidět na veřejnosti, takže to vůbec nemusí být pravda, ale dobře. Hobití písničky jsou, já je mám i celkem rád. A celkově z pohledu, řekněme, autorského, ony jsou to takové lidovky. V tom našem světě by se daly přirovnat k lidovým písním. Takže většinou mají dost jednoduchou stavbu, jednoduchou melodii, ale zase zvláštní melodii. Je to jiný styl hudby než třeba opera nebo muzikál. Takže autorsky se hobití písničky dělají docela dobře. Tvoří se snadno.

P: Pamatuješ si na jedno z tvých prvních vystoupení? A máš z vystoupení nějaký speciální zážitek, vtipnou hlášku nebo nějakou zajímavost?

B: No, to nevím, těch vystoupení byla spousta. A každé bylo zajímavé, já si vůbec nevzpomínám… takhle…. Co to je vystoupení? Ona totiž jenom malá část hraní v historii byla veřejná. Spousta věcí se hrála v nějakém uzavřenějším kroužku lidí, kteří se momentálně někdy někde sešli. Takže já nevím, co říct, že bylo veřejné vystoupení. Když vezmu třeba Oslavy zničení Prstenu, tam bylo víc lidí, ale zase to byl nějaký sevřenější okruh těch, které zrovna zajímal Tolkien. Takže veřejné vystoupení ve smyslu opravdu pro veřejnost, která jde okolo… První, které si pamatuji, byla tuším Salmovská kavárna 2014 nebo15.

I: A když se odprostíme od pojmu veřejné či neveřejné, tak nějaké speciální? Vystoupení, které bylo něčím speciální?


B: Speciální bylo určitě vystoupení, které bylo pod hlavičkou českého fandomu. To bylo v Británii na univerzitě Loughborough v roce 2012. Tam tolkienistická společnost (Tolkien Society) dělala sjezd - akci s názvem The Return of the Ring. Přijeli jsme tam my, z Česka, a vystoupili jsme tam s našimi písněmi. A byl to hrozný debakl. Angličany to vůbec nezajímalo, celý ten con byl úplně o něčem jiném, než jsme si mysleli. Cony obecně jsou tam o něčem jiném. V sále bylo hrozně málo lidí, tak deset, možná patnáct… Sice je to zajímalo, ale pak jsme zjistili, že předvádět jim ty písničky vlastně neměla absolutně žádný smysl. A to jsme je hráli i se simultánním anglickým překladem, který běžel na tabuli za námi. To si doteď pamatuji, byl to hrozný debakl.

I: A v čem byl ten con jiný? Co tam vlastně bylo jiného?

B: Tak v Anglii… Anglie, proboha, Anglie je země, ve které Tolkien nejenom vyrostl po tom, co se tam přestěhovali, ale je tam zakořeněný i tradicí. Vnímání Tolkienova díla je tam úplně jiné, než tady u nás. U nás je to, západní fantasy. V Anglii je to dnes součást národního mytologického korpusu.

I: To by se profesorovi líbilo, on se snažil vytvořit novou anglickou historii, legendy a mýty, ne?

B: Přesně tak. Tam na tom Conu se pohybovali šedovlasí lidé, kteří jako mladí byli u toho, když Tolkien vydával své knihy. Nebo tam třeba byli ti, kteří uspořádávali Tolkienovy archivy. Byla tam přednáška Tolkienova vnuka! Na téma… já už si to nepamatuji, protože jsem půlku prospal. Ale tam přednášel jeho vnuk! To bylo úplně o něčem jiném, než jsou tady naše Cony. Bylo to daleko víc do literatury, náboženství mytologie… jako nějací lidé, kteří tam pobíhají v oblečkách a hrají u toho na kytary, ti fakt Angličany nezaujali.

I: Když jsme opět u těch písniček… Psal jsi písničky před svým setkáním s Katkou Schwarzerovou? A omezuje se tvá tvorba výhradně na Tolkiena, nebo píšeš i jiné písničky, z jiných fandomů nebo vůbec, bez fandomů?

B: Ne, nehrál jsem písničky předtím, jak jsem říkal, na kytaru jsem se naučil hrát až někdy v letech 1993, 1992. Písničky mimo Tolkiena mám, ale ty jsou v zásadě v šuplíku a už mraky let jsem žádnou nesložil. Byly to různé fantasy písničky. Moje oblíbená mimotolkienovská je balada o čaroději Kedrigernovi a o nějakém setkání a co z toho vzešlo. A to je, jestli znáte od Morressyiho, fantasy o čaroději Kedrigernovi, byla to série knížek, které vydávalo nakladatelství Polaris.

P: A čemu se věnuješ v reálu, jaká je tvoje práce? Máš nějaké koníčky, které by souvisely s buď Tolkienovým světem nebo úplně s něčím jiným?

B: V reálu jsem korporátní manažer. Mám na starosti určitou činnost v zemích z regionu Asia Pacific. Takže moje pracovní náplň spočívá v podstatě v neustálém vyjednávání a dohadování s lidmi od Japonska přes Austrálii, Indonésii až do Číny. Práce tedy samozřejmě nemá s Tolkienem vůbec nic společného. Koníčky… prvním koníčkem je samozřejmě rodina, protože to je ten základ. Pak bych jmenoval asi létání s RC vrtulníky, to je zase něco, co vůbec nesouvisí s Tolkienem. Living history, respektive historie českých zemí v 9-11 století a s tím spojená třeba i řemesla a pak tolkienovské písničky.

I: Na Písních Středozemě píšeš, že se zabýváš šermířstvím a brnířstvím. Jak je to vážné? Tedy je to jenom koníček (dvakrát za rok) nebo se k tomu vracíš častěji (každý večer u televize). Šermuješ obstojně (to teda se asi u televize úplně nedá), a co to obnáší? Jako, brnířství, co si pod tím máme představit?

B: Tak já začnu ze široka. V první řadě living history. To znamená historie 9. až 11. století. V rámci toho existuje V České Republice několik aktivit, o kterých se veřejně moc neví. Existují třeba různé archeoskanzeny. Já jsem vlastně spjatý s projektem Curia Vítkov, který každému vřele doporučuji navštívit, případně se na něm podílet. Je to vlastně volná replika velmožského dvorce, která se nachází v Horním Vítkově u Chrastavy, u Liberce. Rozhodně tam doporučuji zajet, dostat se na nějakou jejich akci nebo Curii navštívit jen tak. Jinak, já nešermuji, respektive v tom historickém období se nedá hovořit o šermu. To se bavíme o bandě hrdlořezů, jejichž životní náplní bylo zabíjet pro svého pána, pomáhat svému knížeti vládnout onou pověstnou železnou rukou. A ten šerm tehdy nebyl technický, to byli nějací milites primi odgini, bojovníci prvního řádu a ti měli prostě jen jediný úkol - pozabíjet co nejvíc nepřátel, když na to došlo. Případně ubránit něco - hradiště, tvrz. A rozhodně se nedá mluvit o technice, bojovalo se na koni a bojovalo se meči, které rozhodně z dnešního pohledu nejsou označitelné za vhodné pro technický šerm.

Brnířina je zapomenuté řemeslo o tom, jak vyrábět kroužkové zbroje. Protože i když spousta lidí umí uplést kroužkovou zbroj, tak tihle lidé ve skutečnosti zvládli asi tak 10% toho, co je k brnířině potřeba. Jinak odkazuji na adresu http://brnirina.blogspot.cz/, což je můj blog právě na téma brnířina, zájemci si tam mohou přečíst, co to obnáší a spoustu technik k tomu. Je to řemeslo, které v České republice ovládá na dobré úrovni skutečně asi jenom tři, čtyři maximálně pět lidí a světově to není o mnoho víc.

P: Ty se tomu věnuješ nějak víc, nebo o tom jenom píšeš?

B: Samozřejmě, že se té brnířině věnuji. Já jsem jeden z těch několika lidí v České republice, kteří to opravdu umí.

I: Vychováváš své malé děti v ideálech Tolkiena a living history? Na TolkienConu, jsi říkal, že tvoje tři malé školní děti už viděly Hobita, což docela obdivuji. To musel být opravdu velký počin jim to pustit a hlavně od těch dětí to přežít. Hodláš z nich vychovat správné tolkieonology?

B: Hobita tedy viděly. Viděly i extended verzi, to znamená vlastně šest hodin filmu. Hrozně se jim to líbilo. Hlavně se jim vždycky líbilo, jak tam zabíjeli skřety, protože děti mají tyhle bojové scény hrozně rády. A pak jsem jim zkoušel pustit Pána Prstenů, ale to se jim nelíbilo, protože toho já mám jenom anglicky s českými titulky, a to se jim nechtělo číst. Takže u toho to skončilo. A tolkienology… Tak zaprvé, kdo je to tolkienolog? Já se tomu označení bráním, protože každý si v tom korpusu nebo legendáriu najde to, co zrovna ho zajímá. Každý tam vidí trochu něco jiného a já nechám na svých dětech, ať se s Tolkienem případně s čímkoli dalším seznámí samy. To je na nich, samozřejmě.

I: A asi poslední otázka na závěr, máš nějaké motto nebo heslo, co bys posluchačům této nahrávky rád vzkázal?

B: Střídmost i ve střídmosti.

I: Děkujeme moc za rozhovor, bylo to příjemné a budeme se těšit příště. Loučíme se s vámi.

B: Děkuji a přeju vám i posluchačům příjemně strávený zbytek dne.


(tady končí první nahrávka a začíná druhá)


P: Pověděl bys nám něco o tvé písničce Hobitův sen? Jak jsi vlastně dostal inspiraci k tomu ji napsat?

B: Hobitův sen. (smích) To je vlastně takový úlet, těch úletů je spousta, ne všechny písničky jsou vážné. Já už si v podstatě nevzpomínám, jak jsem přišel na ten nápad, asi to byl nějaký fragment, který se mi objevil v hlavě a postupně jsem ho rozvíjel a dával ho na papír, jak jsem už předtím popisoval. A postupně z toho vyšla úplně úchylná ironická písnička, která popisuje zážitky toho nebohého hobita, kterého odlovili zlí elfové, a nutili ho, aby se choval jinak, než on je zvyklý, aby vystoupil ze svojí sféry blahobytu nebo pohody a úplně ho málem chudáka utrápili.

I: Na minulém TolkienConu, 2015, jestli se nemýlím, byla představena písnička O Trpaslících, elfech a dámské přízni a tam bylo řečeno, že jste měli jistou ideu napsat posměšné písničky vždycky z jednoho národa na druhý národ. Takže tady posměšná trpasličí o elfech, pak byla posměšná elfí o trpaslících… Nepatří tahle písnička sem?

B: Je to úplně klidně možné. Prvotní inspirace mohla vzniknout takhle. Protože Posměšná trpasličí o elfech, s tou kdysi dávno přišla Jitka Crhová Žídková a nám se všem strašně líbila. A je docela dobře možné, že v tu dobu tehdy vzniklo pár takových pamfletů. Určitě by se z toho dneska v případě potřeby dal vybudovat sevřenější písňový cyklus nebo pásmo, těch písniček už je dneska hodně, takže stačí už jen vybrat ty vhodné a nějak je za sebou poskládat a udělat z toho takový navzájem posměšný večer. Akorát je potřeba samozřejmě před vstupem všem posluchačům odebrat zbraně, kladiva, sekery, meče, luky, šípy, halapartny, balisty, v podstatě na co si vzpomenete, protože jinak by asi hrozilo rasové násilí.

I: Jedna z tvých nejoblíbenějších písniček je Sedm řek, mohl bys nám k ní něco říct?

V tomto okamžiku byla nahrávka ukončena Irithiiným "Hele, hobití školka", protože kolem procupitalo hejno dětiček v reflexních vestách.

B: Nevím, proč je nejoblíbenější, kde jste na to došly.

I: Co jsme se ptali našich kamarádů, třeba Šárky ilustrátorky…

B: Jo takhle, jako nejoblíbenější mezi lidmi, už to chápu. Sedm řek je zase z geografického období, kdy jsem já a možná i ostatní dělali písničky ve stylu popisných lekcí zeměpisu, řekněme. To znamená, že se vzala nějaká oblast, třeba se opěvovala nějaká řeka, nebo lesy nebo nějaká krajina. Vzpomeňte si třeba Žalozpěv na Beleriand. Nevím, jaká byla ta motivace, ale je to taková hezky popisná písnička, ona se věnuje popisu přírodních krás. Každopádně sedm řek je zajímavé téma, protože si samo od sebe říká o to, aby někdo těch sedm řek popsal. Tolkien věnoval hodně prostoru popisu geografie Beleriandu v té době. Takže ta písnička vznikla svého druhu jako lekce zeměpisu. Takových písniček je ale víc.

I: Měli jste víc takových období? Zeměpisné, posměšné, byla ještě nějaká další období?

B: (Smích) Určitě období hospodská, tragická…

I: Elfí veselá o jaru, třeba?

B: Spíš bych řekl, že bylo gondolinské období, belerianské období, valinorské období. Já nevím, já za sebe nemůžu moc mluvit, protože když jsem nějakou písničku slyšel poprvé, tak už dávno mohla za sebou mít nějakou historii. Takže časová souslednost jednotlivých písniček nebo zařazení do nějakého, řekněme období, to dneska nedokážu rekonstruovat.

I: A jaké období je podle tebe teď?

B: Teď je pochopitelně Čtvrtý věk.

I: Takže radostné období plné jahod se smetanou?

B: Tak víte co, od té doby, co odešli elfové, tak už to není, co bývalo, skřeti už také v podstatě zmizeli někam do pohádek, což o elfech se vlastně dá říct také. Takže dneska, dneska je to svět lidí

I:A hobitů.

B: No, hobiti, hobity málokdy potkáte, musíte být velmi opatrní a velmi pozorní. Nicméně v převážné většině dneska je to svět lidí.

P: Překládal jsi písničku Bílé lodě, jejíž originál je od Alexe Lewise, jak bylo složité získat od něj nějaké povolení k tomu, abyste to mohli přeložit?

B: Alex Lewis a jeho písničky, to má strašně dlouhou a strašně složitou historii. V rámci anglického fandomu 1992 Alex Lewis nahrál písňový cyklus Pád Gondolinu, plus několik dalších písniček, vydal to na kazetě a byla k tomu i brožurka s texty. Vím, že tehdy, když jsem k té kazetě přišel, mě tam zaujaly asi dvě písničky, ty jsem později přeložil a hrál. Musel bych se podívat, které to byly, ale určitě to nebyly Bílé lodě. A potom po letech, někdy 2001 jsem se k tomu vrátil, přeložil jsem zkusmo pár dalších, tu ideu jsem předestřel ostatním lidem okolo a nadšeně se toho chopili další, jako že jo, pojďme to přeložit v celku. Takže se dopřekládaly další písničky, já jsem potom sehnal poštovní adresu na Alexe Lewise a vyměnili jsme si několik dopisů. On s tím vůbec neměl problém, říkal, že bude mít ohromnou radost, když to přeložíme a že ho to hrozně překvapuje, protože to bylo po deseti letech, od doby, kdy kazetu vydal. Poslal jsem mu i notové obtahy, aby posoudil, jestli ta melodie je správně. A pak jsme se s Alexem potkali osobně v té Anglii. To bylo zajímavé, že člověka, jehož hudbu znáte… On byl kdysi chairman té anglické society, což znamená vlastně předseda a to je vážená pozice. On je postava v anglickém fandomu velmi známá. Každopádně jsme se potkali, zazpívali jsme si spolu spoustu písniček, byť on má hlas položený trošku někde jinde. Pak už s ním ve styku byla Fallon a další lidé, kteří zase překládají další jeho produkci.

I: Takže za Flight of the Noldor vděčíme tobě?

B: Tak určitě ne mně. Já jsem možná byl ten kamínek někde na začátku laviny, ale určitě bych neřekl mně, za to vděčíte práci spousty, spousty lidí, rozhodně ne jenom mně.

I: Poslední písnička, na kterou bychom se chtěli zeptat je píseň zvaná Kopretina, co nám můžeš říct o ní? Protože abych nastínila problém, mezi naší skupinou se vede vášnivý spor, jestli ona dívka, o které se mluví je Arwen nebo Eowyn. Můžeš nám nějak pomoci toto rozlousknout?

B: Tak samozřejmě je to Arwen. A je to myslím i ve zpěvníku uvedené nějakou poznámkou. Každopádně je to Arwen, ono tam je koneckonců "proč král chodí za elfkama", potřebujete k tomu krále v první řadě, tím je pochopitelně myšlen Aragorn. Jinak je to zase úletová písnička. Odklon do úplně jiné roviny, když si člověk potřebuje odpočinout od vážně míněné tvorby, od nějakých epických songů, tak potom ho napadají takové ptákoviny.

I: Dobře, děkujeme.

B: Není zač.

Ve chvíli, kdy jsme vypnuli diktafon k nám přiběhly dvě slečny. "Můžeme s vámi udělat rozhovor?" A strašně se divily, že já s Polly jsme se složily smíchy. Ony slečny byly z Českého rozhlasu, že potřebují něco nahrát. Boža se tedy uvolil udělat rozhovor číslo 2.

Protože jsme pak ještě měli chvíli čas, zůstali jsme na oněch lavičkách sedět a jen tak si povídali. A dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí.

Zdraví poprvé a snad ne naposledy

Reportéři Rádia Středozem
Irith a Polly a jako "mašina na otázky" - jak sama sebe nazvala i Pomněnka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 18. května 2016 v 16:46 | Reagovat

Konečněěě :) :D

Vždycky mě fascinuje, jak jsou tázaní lidé schopni na dotazy odpovídat rychle a bez váhání. Díky za první rozhovor, nechť jsou tahleta okénka do života co nejčastější! Osobně mě potěšilo, je jedna z Bóžových prvních písní byla pro Yavannu (která je fakt hrozně krásná) a obecně mám jeho písničky moc ráda. I proto jsem docela překvapená, jak "pozdě" se ke kytaře a ke tvorbě dostal. Je vidět, že mnoho šikovných lidí potřebuje tu správnou společnost a podněty, aby to bylo ono. :)

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 27. května 2016 v 10:14 | Reagovat

Ale tyhle rozhovory mě fakt zaujaly! Hezká zvuková kulisa k uklízení. :-) zajímavý rozhovor! kdy bude další? :-D

3 Irith Irith | Web | 27. května 2016 v 14:26 | Reagovat

[1]: Otázky měli předem... Teď se pracuje na Fallon, snad brzy bude.
To určitě (známe hodně stejných případů, že?) :-)

[2]: Vážně? To je dobré! Snad během... týdne?

4 Aredhel Aredhel | Web | 4. června 2016 v 0:11 | Reagovat

Konečně jsem se dostalo k poslechu (a přečtení) rozhovoru!!! Je to skvělé, vážně se to hrozně dobře poslouchá! Bóža si první rozhovor bez debaty zasloužil.
To s tou kytarou mě taky zarazilo, to bych se taky skoro ještě mohla naučit. :-? A taky to o tom anglickém conu je strašně zajímavé... vážně bych se tam chtěla někdy podívat, i když by to asi byl pořádný kulturní šok. :-)
Těším se na další rozhovory! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama