Novorok - část 1.

16. dubna 2016 v 22:00 | Pomněnka |  Tolkienovské akce
Bylo nebylo, kdysi dávno na konci měsíce ponovoroku, se uskutečnila další hobití slavnost, zvaná Novorok. Sice pozdě, ale přece. A stejně tak je to i s touhle reportáží. Měla prazvláštní osud a málem nespatřila světlo blogového světa. Naštěstí nám v tom nakonec ani mordorská smůla nezabránila a tak...no, lepší pozdě, než nikdy, ne? Reportáž bude mít asi 3 části, protože kromě Radostin se jedná o zatím nejdelší souvislou akci Společenstva Mittalmar. A jako již tradičně u dlouhých reportáží bude každý díl psát někdo jiný. Dnešní část bude z pohledu Pomněnky. A jaký tedy náš Novorok byl?


Jak to celé začalo (píše Pomněnka)

Když už jsme úspěšně zrekonstruovali a oslavili Radostiny a Volání Rádovských, rozhodli jsme se zkusit i další hobití slavnost, známou jako Novorok. Jediné, co se o ní ví je, že se slavila na přelomu hobitího kalendářního roku a její program tvořilo především to, že se jedlo, pilo, tančilo, zpívalo a vůbec hodovalo víc než kdy jindy. :D Oslavy Novoroku byly vyhlášené a poskytovaly zábavu a vzrušení pro celý Kraj. O zábavu jsme měli postaráno i my, když jsme se rozhodli přes zkouškové, klasifikační období, Tolkiencon apod. setkání Novoroku zorganizovat. Protože já a Terka Trpaslík jsme se nemohly účastnit TolkienConu, byla myšlenka udělat Novorok hned jak budeme moct i my. Další požadavek byl, aby akce byla co nejdelší. Chtěli jsme si vynahradit jiná krátká setkání, která utečou jako voda. Návrh tedy padl na přelom ledna a února, kdy mají středoškoláci v pátek pololetní "prázdniny" a tudíž je šance sjet se už ve čtvrtek odpoledne a uskutečnit akci délkou podobnou Radostinám. S tím, že vysokoškoláci už budou mít buď po zkouškách a nebo budou natolik variabilní, aby si ty necelé 4 dny udělali volno. Jo, myšlenka to byla pěkná. :D A jaká byla realita?

Samozřejmě úplně jiná. A kdo jste čekali něco jiného, schválně, ruku nahoru. Žijí ještě optimisti? :D Když začal Pip zjištovat, kdy a kde bychom Novorok mohli uspořádat, bylo téměř hned jasné, že lepší termín nenajdeme. Otázkou tedy bylo hlavně kde. Pro 9 lidí, aby tam bylo teplo a alespoň základní nezbytné zázemí. Návrhy byly Bílá Studně nebo u někoho z ostatních členů, kdo by si troufl pozvat naši bandu k sobě domů (a měl by odolné rodiče a dost místa) nebo na chalupu či podobné místo. Naše Nora už byla zapovězena, neb hobití hlava rodiny se po poslední akci vyjádřila, že už chce mít svůj klid a žádné další přespávací návštěvy nebudou. Pche, chluponoh! Jenže bez přespání se nikdo na druhý kout Kraje štrachat nebude, takže tohle místo padlo. U trpaslíků je luxusní stodola, jako stvořená pro letní akce a případně prostor na stany...hmm, na konci ledna asi ne. U Yavanny je supr hájovna, kde je plno místa, ale v zimě jaksi...překvapivě zima. :D Pak tu byla ještě chalupa elfčiných příbuzných (těch hodnějších), jenže ta byla jaksi někde v Krkonoších, pročež jsme já i Smíšek prohlásili, že taková cesta je momentálně mimo naše schopnosti. Na to se Frodík nesměle ozval, že by se mohl zeptat na dostupnost Dna pytle. Sebral odvahu a skutečně tak učinil. Slavné Pytlíkovic Dno pytle bylo povoleno od léta, až se rodinka více zabydlí. Příslib pěkný a nadějný, nicméně co ted? Zbývala Bílá studně. Ta se zdála jako naprosto ideální útočiště, kde už funguje i umyvadlo, kuchyňka a topení. Jali jsme se tam tedy těšit a chystat. Aby Pip asi týden před akcí oznámil, že má Palladin strach, abychom to tam při zatápění nepodpálili a že se Bílá Studně nekoná. Panika. Bylo nám však nabídnuto uchýlit se do plně zařízených, ač menších Velkých Pelouchů, které by byly na danou dobu zcela uvolněny pro potřeby našeho společenstva. Nebylo třeba se nějak dlouho dohadovat, návrh byl poměrně rychle všemi přijat a zdálo se, že nám přece jen k dlouhé akci v kompletním počtu nic nechybí. Omyl. :D

Peripetie účastníků aneb říct ano, přijedu a přijet, je utopie, která nefunguje ani ve Valinoru. Pip a Smíšek se účastní, o tom žádná. Terka Tpraslík se bude moct zúčastnit, pokud úspěšně dá opravu té zkoušky, kvůli které nakonec nemohla jet na TC. Já se zúčastním, pokud vydržím ještě alespoň pár dnů v relativně zdravém a funkčním stavu (3 týdny od dobrání antibiotik!). Aredhel hlásí víkend před akcí, že je nemocná a je jí zle, neví, jestli se včas vyléčí. Frodo zděšeně oznamuje, že má v pátek v době Novoroku vystupovat s irskými tanci na soukromém plese. Prý se to pokusí zrušit. Pak z něj vylezlo, že mají vystupovat včetně něj jen 3 a že kdyby netancoval, šlo by to asi celé do Mordoru. Otázka, zda má smysl, aby přijel v sobotu ráno, když v neděli odpoledne by zas odjížděl a jestli to není moc šílené. Na to jsem mu připomněla, že někteří exoti jako třeba já jedou 200 km na otočku do Prahy na jedno odpoledne, aby s bratranci slavili Den hobitů a že tudíž rozhodně nebude ani zdaleka takový cvok, když přijede na dva dny a noc do Prahy. Za nějakou dobu nesmělý návrh od Froda, zda by bylo ještě šílenější, kdyby přijel ve čtvrtek odpoledne, v pátek odpoledne jel zpátky do Českých Budějovic, vystoupil, přespal ve Dnu pytle a v sobotu brzy ráno se zase vrátil za náma do Velkých Pelouchů. Na to jsem jen uznale prohlásila, že už je skoro stejně zapálený nadšený blázen jako já a že je to sice supr, ale ať si rozmyslí, jestli by to zvládl a co by na to řekli rodiče. Na to mi bylo sděleno, že tento návrh vyprovozovala sama Primule. Tím u mě tato hobitka nesmírně stoupla v ceně. Nadšeně jsme to tedy Frodovi odsouhlasila a připomenula včasné zajištění jízdenek na studentského poníka.

V té době Finrod stále hlásil, že neví, jestli bude moct přijít a netvářil se moc jistě. My nepřestávali doufat (už z principu). Yavanna napsala těsně před akcí, že bude muset v pátek na celé odpoledne a večer zmizet, protože má zkoušku a povinné laborky. Skvělé. Aby nás netrefila šiška, Terka oznámila, že zkoušku úspěšně zvládla a dorazí na celou akci. Vzorný to trpaslík. Oproti tomu elfík eružel oznámil, že se nebude moct zúčastnit a to s definitivní platností (poté, co jsem mu asi týden navrhovala všelijaké šílené varianty a kompromisy). Zdá se, že Valinor s hobity moc nepeče. Ale stále věříme, že dojde na hobití pořekadlo "do třetice všeho dobrého" a příště už to elfovi vážně vyjde. :-) Třezalka prý že přijede ve čtvrtek večer a bude odjíždět v neděli dopoledne. Fajn, já už z toho začínala mít hlavu jak škopek a jen psala Pipovi aktuální info o údajných odjezdech, příjezdech, přítomnosti a nepřítomnosti jednotlivých členů společenstva. A samozřejmě ani tyto pracně poskládané střípky z posledních dnů před vypuknutím Novoroku nakonec nebyly pravdivé a vše bylo - jak jinak, než jinak. :D


Den 1. - Mořsk

A bylo to tady, den D. Začnu ránem, protože se s vámi chci podělit o své cestovatelské dobrodružství. Aneb když má hobitka z Mordoru smůlu, ale stejně nakonec vše dobře dopadne. :D To bylo tak. Plán čtvrtečního dne byl, že brzy ráno pojedu poníkem do Prahy, kde se sejdu s Finrodem, půjdeme spolu koupit klobouk (elf si usmyslel, že nutně potřebuje nové, dostatečně elegantní něco na svou plavou kštici), potom se sejdeme s Terkou Trpaslíkem u hlavního dostavníku a společně počkáme na Gandalfa. Ten nás následně měl zavézt do hostince, abychom velkým kulatým čímsi bez díry uprostřed naplnili své žaludky. Společně jsme pak měli trávit čas poklidným klábosením až do doby, kdy se s námi budou muset čaroděj i elf rozloučit. Já a trpaslík jsme pak měli vyzvednout Froda na stanici poníka a společně jet do Velkých Pelouchů, kde se měl Novorok konat. No, už jsem něco říkala o těch plánech, jak vždy pěkně vyjdou, že? :D

Ještě kolem půlnoci jsem byla v procesu zuřivého balení, pobíhala po pokoji, přepisovala navigační údaje, překreslovala mapy apod. Protože jsem viděla, že původního velmi brzkého poníka už nedávám, neb hobiti musí taky někdy spát, sedla jsem k Sauronovu vynálezu a jala se přeobjednat jízdenku. Poté jsem zalehla a usnula klidným spánkem hobitky, která nemá ani zdání, co ji čeká. :D Ráno, v den D. jsem vstala velmi spokojená, neb jsem spala o hodinu déle, než kdybych jela prvním poníkem. Oblékla jsem se do cestovního, popadla bágl a svižným krokem se vydala na stanici. Z nebe poměrně vydatně krápalo, ale neměla jsem čas vytáhnout pršiplášt na své zavazadlo ani nad sebou roztáhnout pršistřech. Nestíhala jsem. Jakkoliv mi to bylo záhadou, čas byl neúprosně napřed. Bylo jasné, že z plánované zastávky v pekařství nic nebude, jinak by mi poník ujel. Doštrachala jsem se mokrá a zadýchaná na nástupiště a hledala, který oř je ten "můj". Bylo to divné, neb tabule hlásila na můj čas jen poníka, který jel z Vídně a přes naše město pokračoval do Prahy. Já jsem však byla přesvědčená, že mnou zvolený poník začínal svou trasu až v Brně. Značně zmatená a se zlým podezřením jsem došla ke kočímu. Nahlásila jsem mu číslo své jízdenky. A on zavrtěl hlavou. Prý tu nemá na tohle číslo žádnou objednávku.

Myslela jsem, že omdlím. Vysokým hlasem na pokraji paniky jsem zablekotala, jak je to možné, vždyt jsem si ještě v noci upravovala objednávku a mám ji zaplacenou. Když kočí viděl, že nejsem daleko do hysterického záchvatu, byl tak hodný, že se mi podíval do systému. A oznámil mi, že mám opravdu koupenou jízdenku na tento čas. Ale na poníka z Prahy do Brna. V tu chvíli mě od infarktu zachránil opravdu jen pud sebezáchovy (kácet se s báglem na tvrdou zem zřejmě neshledal ideálním řešením situace). Zaúpěla jsem nad svou blbostí a nad tím, že jsem si to v jednu ráno unavenýma očima pořádně nezkontrolovala. Poděkovala jsem za info a odporoučela se. Zrušit se to už nedalo, poník z Prahy, ve kterém jsem měla tak pěkně rezervované místečko, odjížděl za pár minut. Vytáhla jsem z váčku záložní penízky a u pána v okýnku si koupila lístek na nejbližšího poníka jedoucího SPRÁVNÝM SMĚREM. Stálo mě to o hodně penízků víc. Jo, za blbost se platí. Měla jsem nyní hodinu času. Za poslední penízky jsem si koupila jídlo a šla si do tajné skříňky doplnit váček. Jeden nikdy neví.

Dala jsem vědět Finrodovi, že přijedu později. Důvody jsem raději moc nerozváděla. Náhradní poník měl navíc několik minut zpoždění. No, elfové při své dlouhověkosti snad můžou chvilku počkat. Vždyť mají času dost. Během cesty poníkem mi přišla nečekaná zpráva od trpaslíka. Prý jede nakonec dřív a bude za chvíli na místě srazu. Tentokrát se žádné omdlévání nekonalo, protože jsem seděla. Odepsala jsem Terce, že já eružel přijedu naopak později, neb nám hvězdy nepřejí, ale že se může místo mě zatím sejít s elfem. Doufala jsem, že už se nějak najdou a usnula neklidným spánkem. Po příjezdu do Prahy jsem se vrhla do podzemí, abych hledala své přátele. Nakonec našli oni mě. Vynořili se zpoza rohu, volali na mě a mávali. Rozběhla jsem se k nim ozlomkrk. Okolní blbosti z nás musely být na větvi. S podezíravým pohledem jsem zhodnotila, že elf hrozně vyrostl. Kam on na tu entí polívku chodí, to by mě vážně zajímalo. Ještě, že trpaslíci, včetně Terky, si drží svou příjemnou velikost. Kdo je moc vysoký, ten se špatně objímá.

Po bouřlivém vítání a zhodnocení našich proměn Finrod vyhlásil pátrání po klobouku, jež by byl hoden vznešeného elfa a my se tak vydali do víru velkoměsta, vstříc jeho nástrahám. Plán byl najít nějakej specifickej obchod s kloboukama někde na rohu Václavského náměstí. Finrod měl adresu. No, číslo popisné jsme našli. Dokonce byl ten dům i rohový, což odpovídalo popisu z mapy. Vlezli jsme dovnitř. Nikde to na klobouky nevypadalo. Ale byl tam krásný obchod s luxusními historickými šaty a kostýmy. Každopádně v přízemí místo zaslíbené nebylo. Vystoupali jsme po rudém koberci (no fakt!) do patra - a po krátkém obhlídnutí ještě do druhého - posledního. Nikde nic. Vrátili jsme se o patro níž. Jala jsem se prohlašovat, že není možné, aby Mrzimor nenašel jeden hloupej obchod, navíc v jednom domě! No ale i když jsme vlezli znovu do přízemí, vylezli druhým vchodem, obešli dům, zase do něj vlezli a celej ho prolezli…kloboukovej obchod jsme nenašli. Beztak to bude jak s Děravým kotlem, třeba se ten obchod ukazuje jen elfům a protože jsme s ním byli my, ani on ho neviděl. No, misi jsme (ne)vzdali (jen odložili! na neurčito :D) a zamířili opět do podzemí, kde jsme na správné stanici čekali na Gandalfa. No,co k tomu říct? Čaroděj opravdu nechodí nikdy pozdě…chodí tehdy, kdy on chce a my ostatní jsme zkráka přišli moc brzy. :D Ale nenechal nás čekat dlouho. Hodnej Gandalf.

A protože nás čaroděj vedl skrytými cestami, jež znají jen Moudří, k zemi zaslíbené, zvané Pizzerie, bylo mu brzy vše odpuštěno. Inu, Istari mají všelijaké vrtochy. Třeba jednou za sto let náruživé hraní počítačových her, jak se během následného rozhovoru ukázalo. Cesta nebyla příliš dlouhá, ale stejně jsme byli velmi rádi, když jsme stanuli před nenápadnými dveřmi. Byly sympatické a naše náklonost k nim vzrostla, když jsme se dostali dovnitř i bez hesla a za nimi čekala hostinská místnost jevící nejvyšší známky hobití kvality. Usadili jsme se v nejvzdálenějším rohu, aby naše společnost neděsila náhodné přítomné či kolemjdoucí, odložili svá mnohá zavazadla a pustili se s chutí do pročítání jídelních lístků. Hobit, elf, čaroděj a trpaslík u jednoho stolu. Výtečná podívaná. Objednali jsme si dohromady 2 pizzy (ano, to velké kulaté něco bez díry uprostřed) a já k tomu jeden čaj. Následovala diskuze o všem možném. Bylo to tak supr a zajímavé, že už si ani nepamatuju, o čem jsme mluvili. :D Ale ne, bylo to vážně bezva! Takový klidný dýchánek…který se stal ještě příjemnějším, když nám donesli jídlo. Bylo to vážně dobré a my měli (alespoň někteří) opravdu hlad. Během našeho báječného a veskrze mírumilovného programu mi najednou zvonil telefon. Volali bratranci. Prý už skončili ve škole (vysvědčení) a kde že jsme. Pochopila jsme to tak, že se chystají dojít za námi a tak jsem předala přístroj Gandalfovi, aby jim poskytl dostatečnou navigaci. Nikdo jiný totiž nevěděl, kde to vlastně jsme. Když hovor skončil, bylo mi řečeno, že dorazí.

O hodnou chvíli a kus snězené pizzy později se ve dveřích zjevil Peregrin Bral a sebevědomým hrdým krokem budoucího vladyky si to nakráčel přes celý lokál přímo k nám. Po mém zmateném výraze mi vysvětlil, že Smíšek na nás čeká ve Velkých Pelouších. Fajn. Pipin si přišoupl stoličku a připojil se k již probíhající diskuzi. Ale pozor! Během pár minut se mírný dýchánek proměnil v halasnou zábavu stylu "nezbořte nám dům". Jedním ze žhavých témat byly mimo jiné i Finrodovy vlasy. Ano, slyšíte správně. Aneb zásadní dilema - má je elf při jejich úctyhodně dorůstající délce nosit rozpuštěné nebo svázané do culíku? No, můžete hlasovat. :D U nás vyhrály rozpuštěné, ale Finrod na to jaksi nechtěl slyšet. Když došlo na téma "spolek lazaret", popsal Gandalf nezainteresovaným přítomným své zdravotní peripetie, které osvětlovaly jeho záhadnou nepřítomnou přítomnost na táboře. Své vyprávění zakončil slovy" "Nikdo zkrátka neví, co mi je." Načež od paní u vedlejšího stolu, která hlučně mluvila do telefonu, zaznělo: "Já to vím." Následovala vteřina ticha, po které náš stůl vybuchl smíchy.

Debata nám rychle utíkala a dobře jsme se bavili. Talíře ale byly brzy prázdné, čaj vypitý a čas se krátil. Gandalf musel spěchat na hodinu šermu (či podobnou hrdinskou kratochvíli) a Finrod ke kadeřníkovi (či na jinou elfí specialitku). Pip s Terkou se nabídli, že se mnou zajdou do obchodu s látkami, sehnat materiál na hobití sukni, než bude čas vyzvednout Froda. Takže jsme se začali chystat k odchodu a pokukovat po číšnici, abychom mohli zaplatit. Po trampotách se zjišťováním, kdo má kolik platit a jaké kdo má drobné (počty nebyly silnou stránkou nikoho z nás) se rozhodlo, že já zaplatím velkou bankovkou, čímž si i rozměním, což potřebuji, a ostatní mi pak dají svůj díl v drobných. Plán suprový. Nicméně když jsem podávala číšnici svůj barevný papírek, ona mi s mírným zděšením řekla, že nemá zpátky. My s trochu větším zděšením začali tedy nějak dávat dohromady drobné. Nevím, kdo z toho divadla byl nakonec vyděšenější. Každopádně slečna nakonec přebrala hromadu drobných mincí a raději se rychle vzdálila. My popadli saky paky a vzdálili se též - na čerstvý (ehm, asi nevhodné slovo v Praze, ale což) vzduch.

Přesunuli jsme se na nejbližší náměstí, zvané Karlovo, odkud jeli malí poníci. Nastalo velmi emotivní loučení. Ještě před tím nás ale málem stihla přejet…taková ošklivá velká věc, supící po kolejích a nedbající malých hobitů, přecházejících přes cestu. No ale přežili jsme, zamávali elfíkovi i čarodějovi a odebrali se…kam? Byla jsem jediná, kdo věděl, kde obchod s látkami je. Ovšem jediná má znalost byla ta, že z jednoho rohu náměstí vede kolmo ulice, začínající na jakési písmeno (které jsme tehdy ještě věděla, dnes už nevím ani to :D), a asi v její třetině po pravé straně je obchod, číslo popisné XY. A protože jsem si pamatovala, na jakou stranu z určitého pohledu daná ulice navazuje, bylo jisté, že od naší polohy je to buď ten pravý horní nebo levý dolní roh náměstí. Jo, víc složitý to být nemohlo. :D Zamířili jsme tedy k bližšímu z konců. Po bystrozrakém propátrání názvů ulic jsme naznali, že asi nejsme na správném místě a přeploužli se parkem na dolní konec náměstí. Podezřelá ulice byla úspěšně usvědčena ze své pravosti, tudíž jsme se svižným tempem vydali zdolat asi tři desítky popisných čísel, abychom našli krámek zaslíbený.

Co říct o návštěvě obchodu? "Když dva hobiti a trpaslík usilovně hledají, možná nenajdou, co hledali, ale jistě NĚCO nejdou, třeba to, co ani nevěděli, že by mohli hledat." Látku na sukni jsme nevybrali, všechny byly moc tlusté nebo měly špatnou barvu. Byla tam jedna dokonalá, ale ta byla zase šíleně moc drahá. Co ale Pip našel, byla stejná látka, ze které mají se Smíškem pláště. Ano, ta látka, na kterou jsem se jich ptala, protože jsem si z ní chtěla udělat "letní plášť", neb jsem zjistila, že běhat ve třicetistupňových vedrech v těžkém dyftýnovém plášti není úplně ideální a navíc je velmi neskladný. Co ale bylo na tomto nálezu obzvláště úžasné, byla barva! Pláště Pipa a Smíška jsou tmavě hnědé. Tato látka byla tmavěšedozelená a byla dosti podobná barvě filmových elfích pláštů. Zajásala jsem. Nicméně látky by byl potřeba vzít pořádný kus a já navíc neměla změřeno, jak přesně velký kus. Proto se rozhodlo, že nákup dotyčné látky provede zástupně Pip, až bude vhodnější chvíle. Při pohledu na hodinky jsme poté urychleně opustili krám a vydali se nejvyšší chodeckou rychlostí k poníkovi. Frodo měl totiž za chvíli přijet a my nečekali na správném místě!

Mezi tím volali z Velkých Pelouchů, kde Pip vězí. Ten se zkroušeně omlouval, že se s námi zapovídal a že dorazí až s náma a Frodem. Měl prý vyklepat koberec. Slíbil, že tak učiní, až dorazí. Rosana s Palladinem a Falkem tedy opustili noru a zanechali tam (ne)trpělivě čekajícího Smíška. Pip si prosadil, že cestu pro Froda povede, ač jsme se s ním během toho celou dobu dohadovali, že to není dobrý nápad. Přece jen ale místní byl on, takže jsme chtě nechtě kráčeli tak nějak podle něj. Vlezli jsme do podzemí a nastoupili do tunelového poníka. Podle času už byl Frodo nejméně 5 minut na zastávce. Já omdlévala hrůzou, jaké jsem se to vůči svému Frodovi dopustila nedbalosti, že na něj nečekám dle slibu v pozoru na smluveném místě, ale nedalo se nic dělat. Hlas z reproduktoru oznamuje jméno zastávky. Pip bledne. Táhne nás z poníka. Přejel zastávku. Ano, takto to dopadá, když se necháte vést Bralem v jeho vlastním městě. Ale abych mu moc nekřivdila - mně se to stejné stalo, když jsem vedla Laisi v Brně na skupinku k Fairemu. Ačkoliv Brno je "mým městem" teprve 2 roky. A Pip přejel jednu zastávku, já tři. :D Holt s přáteli se jeden zapovídá. Každopádně jsme honem přeběhli peron a naskočili na opačný směr. Když jsme vylezli na povrch zemský, po pár krocích jsme viděli Froda, jak se blíží od zastávky a mává na nás. Následovalo…no ano, jak všichni víte, bouřlivé vítání a objímání. Toho dne už nejméně třetí. Tentokrát doprovázené vtípky na Pipina a jeho orientační smysl. Nešlo odolat.

Cesta do Velkých Pelouchů proběhla již klidně a bez problémů. V poníkovi jsme si sdělovali zážitky dnešního dne a probírali naše cestovatelská dobrodružství. Za chvíli jsme byli u dveří nory, kde proběhlo další nadšené a bouřlivé vítání a objímání, tentokrát se Smíškem. Uložili jsme bágly, probrali možnosti spaní a vytáhli velkou matraci, na které jsem měla chrupkat já. Ta matrace byla tlustější než to, na čem spím normálně ve své posteli. :D Když jsme se trochu zabydleli a v případě některých převlékli do kostýmů, naskládali jsme na stůl náš proviant s omluvnými slovy, že skoro nic nemáme a zhodnocením, že je toho málo. Přičemž já neměla vůbec nic. Plánovala jsem až na místě zajít do obchodu, abych se s tím netahala na zádech celou tu štreku. Nicméně z přítomného jídla jsme se všichni zvládli nasvačit a později toho dne i povečeřet. :D

Když jsme tak pěkně pojedli a dali si čajík, začala se řešit pamětina. To bylo totiž tak - Pip se Smíškem měli pro nás všechny nachystaná 2 překvapení, něco jako společné pamětiny a řešili jsme, kdy nám je předvedou/řeknou. Protože za necelé dvě hodiny měla dorazit Třezalka, rozhodlo se, že počkáme na ni. Tak jsme se začali uvolněně po hobitím a trpasličím bavit. Povídali jsme si o všem možném, hráli, zpívali, u toho jsme tak nějak soustavně pokračovali v likvidaci našich i místních zásob…zkrátka bylo nám skvěle.

Mezi tím jsem Pipovi předala dvě originální CD Doubravky, která jsem přivezla pro Falka a která jsme mu chtěli nechat podepsat. Toho dne večer jsme totiž měli jít na Doubravčin koncert v rámci jednoho komorního pražského festivalu, kam byl volný vstup. Jak se to přihodilo? No, jednoho dne na mě na facebooku vyskočilo z Doubravčina profilu pozvání, že na té akci bude vystupovat. Když jsem zjistila, že je to v termínu, kdy má být Novorok, podnikla jsem mailový útok na členy společenstva, zda jsou pro, abychom se tam šli podívat. Samozřejmě hlasování bylo jednomyslné. Takže se večer na sedmou mělo jít na Doubravku. Teda, na Zimní Pravěkfest v nějakém kavárno-knihkupectví, kde měla vystupovat. A abychom se dobře naladili, pustili jsme si její nejnovější CD. Za chvíli už se tancovalo a trochu i zpívalo. Čas rychle utíkal a my čekali na ostatní. Najednou došla sms od Yavanny, že přecenila své učící schopnosti nebo podcenila náročnost a objem učiva, vyberte si co chcete, zkrátka že bohužel už dneska nepřijede. Dorazí za námi až druhý den večer po zkoušce. Ach jo. Začali jsme truchlit pro Yavannu, drtící se právě zpaměti taje přírodních věd, když přišla další sms. Tentokrát od Aredhel. Udělala prý blbost, vzala si na bolavý krk nějakou silnou desinfekci či co a ted jí to krvácí a je jí hrozně blbě a nemůže přijet. Pěkně se nám to hroutilo a začínali jsme propadat mírné depresi.

Naštěstí za chvíli dorazila Třezalka, proběhlo nadšené vítání a objímání číslo už nevím kolik a nálada byla hned veselejší. Přišel čas předání pamětin. Naznali jsem totiž, že nebudeme čekat na druhý den večer, až budeme všichni, protože jsme moc zvědaví a netrpěliví hobiti (a trpaslík) a že pamětinu potom Pip se Smíšekm uvedou ještě jednou pro Yavannu a Aredhel. Tak jsme se usadili a napjatě čekali. Prvním překvapením byl Pipův vzdálený bratranec. Pipin jaksi zjistil, že jeden jeho příbuzný má rád larpy a fantasy a je kovář. A kromě toho taky pracuje s kůží. A že je ochotný a schopný nám vyrobit různě věcičky na Vlaštovku a naše tolkienovské akce. To bylo něco pro nás. Někteří ihned začali v duchu plánovat své objednávky. :D Po této novině následovalo předání společné pamětiny. Málem jsme spadli ze židle. Smíšek s Pipem složili první naprosto autorskou písničku! Je samozřejmě hobití a zazpívá a na kytaru nám ji zahraje Smíšek solo. Jmenuje se Návrat do Kraje. Ano, tohle byla premi-éra oné slavné smutné písně, uvedené později na Oslavě zničení prstenu. Když Smíšek začal hrát a zpívat, já jen zatajila dech. Písnička byla zpívaná v první osobě z pohledu Sama Křepelky a byla o odplutí Froda do Valinoru a o tom, co vše obnášel návrat hobitů do Kraje, jaké to po návratu bylo. Říct, že jsem byla naprosto dojatá je slabé slovo. Schovala jsem hlavu do dlaní, opřených o pokrčená kolena a jen poslouchala. Bylo to opravdu nádherné! Když jsme písničku všichni řádně vstřebali a vyjádřili jejím autorům patřičné ovace, uznání a díky, pokračovali jsme ještě chvíli ve zpívání.

Blížil se však čas odchodu na koncert. Zeptala jsem se Pipa, jestli ví, kde přesně to je a jak se tam dostaneme. Pip na mě vyvalil oči, že jako jo, něco trochu ví nebo tuší. Málem mě kleplo. :D Jali jsme se tedy ještě prohledávat chytrý vynález a zjištovat cestu a dopravu. Naštěstí si to kromě Pipa vzal na starost i Smíšek. Byl nejvyšší čas vyrazit. Navlíkli jsme se do teplých variant kostýmů (někteří), popadli pláště, nezbytné věci uložili do stylových zavazadel, penízky do měšců a vydali se na cestu.

Po cestě večerní ztemnělou Prahou mi přišla sms od Aredhel. Prý nakonec přijede za náma, máme jí napsat, kde se koncert koná. Stojím na pohyblivých schodech a volám na Pipa o několik schodů výš, jaké je jméno té ulice. Odepisuju Aredhel. Mezi tím mi elfka píše asi tři další zmatené zprávy. Naprosto nechápu, co tím sleduje, ale snažím se to nějak pochytit a odepisovat. Nakonec to vzdám a napíšu jí, at prostě dorazí. Vylézáme z podzemí, hledáme cestu ke správné ulici. Nemůžeme ji najít. Někdo pronesl poznámku, jestli se ta ulice náhodou nejmenovala trochu jinak a vyslovil pozměněný název. Jakmile ho slyším, vybavují se mi údaje z pozvánky a volám v panice na Pipa, že to řekl blbě! Poslali jsme Aredhel název špatné ulice! Okamžitě jí s téměř vybitým mobilem píšu, že ulice je to nakonec jiná a správné jméno. Mobil svítí rudě, vypínám ho. Děj se vůle Valar. Pip vybýhá přes jakýsi potemnělý plácek k blízké ulici a snaží se rozluštit nápis na cedulce. Následně na nás zuřive kývá. Máme to! Je sedm hodin a pět minut. Řítíme se jako šneci ulicí vzhůru a doufáme, že orgové akce budou dodržovat akademickou čtvrthodinku. Nejen čaroděj, ale ani hobiti snad nechodí pozdě!

Náhle stojíme před podnikem. Název i číslo popisné souhlasí. Přesto to jaksi…nesedí. Kdosi shrne naše pocity a provozky třemi překvapenými a nedůvěřivými slovy: "To je vono?!" Podnik vypadá jako jedna maličká místnost s pár židlemi a asi třemi stolky, kolem dokola zaskládaná policemi s knihami. Uvnitř sedí asi tři lidi, jeden člověk je za…říkejme tomu bar, další tři postávají a pohybují se v rámci možností po zbývajícím prostoru. Mezi nimi je i Doubravka. Jakmile ji poznáváme, naše pochybnosti i rozpaky ustupují a s mírnou nejistotou vstupujeme dovnitř. Pocit "kam jsme to vlezli" nás však tak docela neopouští. Jakmile jsme se však ocitli v místnosti, bylo jasné, že zpátky už utéct nemůžeme. Zejména, když si uvědomujeme, že jsme právě svým příchodem zdvojnásobili počet přítomných. Zůstáváme tedy rozpačitě stát u dveří, nevěda, co si počít. Tato chvíle však trvá jen kratičce, protože nás poznává Doubravka a její nadšení a nevěřícnost nezná mezí. Nicméně věta: "Vy jste opravdu přijeli až z té prdele na jižní Moravě?" mě dostává do kolen, napůl nesměle, napůl vesele se hlásím a uvádím na pravou míru, že z tama jsem přijela jen já, ale je to stejně jedno. "Vy jste opravdu nakonec přišli." Nevím, kdo je z toho víc nadšený, zda my nebo ona.

Doubravka nadšeně hlásí organizátorovi, že "už jsou tu" (to jako vážně čekali na nás?) a naše skupinka je odkázána k jedinému volnému stolu vzadu u okna. Hned vedle čehosi, co vypadá jako plac pro účinkující (rozumějte prázná židle čelem k ostatním, nějaká aparatura a asi půldruhého čtverečního metru volného místa). U stolu je jedna židle a lavice, na kterou se vlezou asi 2 lidí, po zmáčknutí 3, já a Třezalka se uvelebujeme na zemi na svých pláštích. Během uvelebování na lavici se hobitům povede shodit knihy vystavené v okně. Holt jsme šikovní. :D Honem to nenápadně dávají do pořádku. Následně přichází Doubravka, přistrkuje si židli k nám a organizátor zahajuje Zimní PravěkFest.

K našemu údivu prvním vystupujícím není Doubravka, ale jakýsi člověk (či jiná bytost, já ho pouze slyšela - z našich místeček na zemi jsme měli účinkující hned u ucha, ale neviděli je) jménem Jan Faix, který přečítal (či přednášel) svou…svéráznou a specifickou poezii (dá-li se tomu tak říkat, některé útvary byly snad nezařaditelné). Bylo to opravdu zvláštní a bylo vidět, že PravěkFest je undergroundový festival. Nicméně sem tam byly některé kousky vážně zajímavé a jeden skoro geniální. Bohužel nevím název básně ani si nemohu vzpomenout, co že mě to tam tehdy tak nadchlo za verš či myšlenku. Každopádně bylo to spíš pro otrlejší nebo kontroverznější povahy a tak jsem občas…vypínala. Mimo jiné totiž fakt nemám ráda vulgarismy v poezii. Na tvorbu Jana Faixe jsem holt asi příliš nudná slušňačka. Zajímaly by mě dojmy ostatních. :D

Když se projev dotyčného na scéně chýlil ke konci, zaznamenali jsme, že venku za oknem stojí Aredhel. Elfka vyděšeně koukala přes sklo dovnitř a zdálo se, že se co nevidět otočí a uteče. Pip pohotově vyběhl za ní. Chvíli stál venku a snažil se ji přesvědčit, aby se nebála a vlezla s ním do jámy lvové. Nutno jí přičíst ke cti, že nakonec opravdu šla. Protože nechtěli rušit produkci, zůstali stát poblíž dveří. Autor však za chvíli opravdu skončil. Jeho tvorbu bych si do knihovny vážně nezařadila, ale už jen za odvahu něco takového psát a poté veřejně číst si podle mě ten potlesk docela zasloužil. Ale byli jsme myslím moc rádi, že končí. Zejména proto, že na jeho místo přicházela Doubravka. Pip se vrátil k nám, následován Aredhel. Elfka se krátce přivítala s Doubravkou, načež se bardka zvedla a přesunula o metr a půl dál, na židli pro účinkující. Aredhel elegantně obsadila uvolněné místo u stolu.

Konečně přišlo to, kvůli čemu jsme na Pravěkfest přišli. Doubravka hrála a zpívala krásně jako vždy. Písničky prokládala čtením ze své knížky Tanec v hvozdu. Bylo vidět, že pro ostatní je její tvorba něčím novým, stejně jako pro nás bylo nové to, co četl předchozí účinkující. Každopádně bylo vidět, kdo jsou tady znalí fanoušci. :D Nadšeně jsme se usmívali u každé nové písničky, jakmile jsme poznali, o jakou jde, potichu si zpívali texty spolu s Doubravkou, houpali se do rytmu…zkrátka banda nadšených a spokojených cvoků. Ještě k tomu ve středozemských kostýmech. Ale nám to nevadilo. Koncert rychle utíkal, Doubravka se asi dvakrát zeptala, jestli má ještě hrát, kolik je času a jaký je zájem. Zájem byl, čas taky, tak pokračovala. Myslím, že se to všem líbilo. Po nějaké době však přece přišel konec. Aplaus byl značný, zejména z našeho rohu.

Když jsme se nechtěli utišit, Doubravka nesměle nabídla přídavek. Zeptala se publika, co by chtěli naposled zahrát. Chvíli je ticho a potom o sobě já, ač dodnes nechápu, jak a proč (kde jsem vzala tu drzost a odvahu) dávám vědět a dostatečně nahlas prosím o písničku Hobitova cesta (teprve po koncertě mi došlo, že by bývalo lepší si říct o Jezdce z Rohanu, ale na toho jsem si v tu chvíli z nepochopitelných důvodů nevzpomněla). Doubravka váhá. Není to úplně její písnička, je to předělávka Nohavicovy písničky Milionář a na rozdíl od ostatních, které tu dnes hrála a zpívala je 100% středozemská. Takže je její váhání pochopitelné. Nicéně já si přisazuji a používám naprosto nevinně zmijozelskou taktiku, když říkám: "Prosím, Hobitovu cestu! Jela jsem kvůli tomu přes 200 km!", načež sama zůstávám nevěřícně hledět na to, co to u Šmaka provádím! (Červkote, už jsem jak ta Lennonka! ) Na to Doubravka reaguje tak nějak pro ostatní publikum: "To je pravda, fakt nekecá.", nejspíš vzpomínaje na svou návštěvu u nás doma, na jižní Moravě. Nicméně zmijozelská taktika zafungovala, jakkoliv hanebně jsem se kvůli tomu cítila (stále v naprostém údivu, co jsem to právě říkala a že jsem vůbec promluvila). Takže Doubravka Hobitovu cestu opravdu zahrála (Převeliké díky!), celý náš stůl si ji náležitě užil (doufám :D), všem se to líbilo a já slibuji, že příště už nic takového neprovedu!

Po koncertě je krátká přestávka, během které se chystá další účinkující. Doubravka se uchyluje k našemu stolku a následuje krátké popovídání, doprovázené naším zběsilým kupováním její knížky Tanec v hvozdu. Během koncertu totiž většina z nás tak nějak zatoužila mít ji doma a číst si ji. U stolečku propuká zmatek, povídání, cinkání penízků, rozměnování bankovek, strhávání igelitových obalů a podepisování předních stránek našimi přezdívkami. Ano, nejsme žádné pubertální fanynky, ale myslím, že přesně tak nějak jsme v tu chvíli vypadaly - jako banda náctiletých fandů. :D Ale Doubravka ví své a ostatním je po tom šumák. Následující dny Novoroku mimochodem ukázaly, že při Doubravčiném podepisování knížek se nejednalo o autogramiádu, ale že nám elfka podepsala našich cca 6 stejných knížek, abychom si je pak poznali a rozlišili. :D

Pip také požádal o podepsání cédéček pro Falka. Doubravka byla u vytržení z toho, že ještě nějaké originály existují a když jsem jí řekla, že jsem je koupila na Aukru…no, její výraz stál za to! :D Ještě než se zvedáme k odchodu, bardka se obrácí k Aredhel a říká něco, co naši milou elfku naprosto šokuje. Prý slyšela záznam jejího vystoupení s Bardětem a Elsou na TolkienConu, jak to, že o tom Doubravka nevěděla, jak ji mrzí, že to neslyšela a…jestli by Aredhel byla ochotná a chtěla někdy doprovodit na harfu taky ji. Aredhel byla tak překvapená, že se nezmohla na slovo. Pip ještě prohodil s Doubravkou pár slov a také se jí zeptal, zda by byla ochotná udělat s námi rozhovor pro náš projekt na blog. Tehdy ještě Reportéři Rádia Středozem nebyli na světě a proto se první rozhovor domlouval jen jako pokec s blokem a tužkou - bez diktafonu. Doubravka, ač překvapená skoro stejně jak předtím Aredhel, nesměle souhlasila. Už jsme se ale opravdu museli rozloučit. Naházeli jsme ještě do pokladničky na dobrovolné vstupné zbylé drobásky a uctivě se odporoučeli ze dveří. Venku pak Aredhel ještě chvíli rozdýchávala Doubravčinu nabídku, načež jsme se vydali zpátky do nory.

Cesta domů proběhla asi v poklidu a bez problémů, protože si z ní nic nepamatuju. Když jsme se v noře najedli a napili, Pip se Smíškem nám popřáli dobrou noc a odešli spát za tajné dveře, kryté knihovnou. My ostatní jsme se ještě nějakou chvíli prostřídávali v koupelně, načež se s námi rozloučila i Třezalka a odešla spát do Pipova a Falkova pokoje. Já, Terka a Aredhel jsme chvíly seděly v obýváku na matraci, na které jsem měla spát a povídaly si, ale pak jsme naznaly, že jsme moc hlučné a přesunuly se do kuchyně, abychom nevzbudily Smíška s Pipem. Tam jsem si pak povídaly ještě dlouho do noci, o všem možném. Sešly jsme se tam tři bývalé skautky, takže došlo třeba na téma přezdívek a nechybělo ani Aredhelino silmarillionské vyprávění, když jsem se jí zeptala na několik věcí. Dlouze jsme se pak bavily o příbězích a postavách Ardy, než jsem při pohledu na hodiny zděšeně zaúpěla, že mě bratranci zabijou, jestli zjistí, do kdy jsem byla vzhůru a tak jsme nakonec i my šly spát.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jíťa Jíťa | Web | 17. dubna 2016 v 19:18 | Reagovat

Moc hezké povídání :) To motání po pražských uličkách a shánění pravého místa si dovedu představit, mně tam nikdy orientační smysl nefungoval :D
Těším se na další vyprávění, zatím to vypadá, že jste Novorok rozjeli ve velkém stylu :)

2 Ilian Ilian | Web | 19. dubna 2016 v 15:29 | Reagovat

Skvělá reportáž a určitě úžasná akce :-) :D Moc se těším na další část :-)  ;-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 22. dubna 2016 v 23:41 | Reagovat

Ubohý hobite! Už jsem měla různě hrozné cesty (třeba situace, kdy jsem si v autobuse omylem vzala cizí batoh a pak s malou sestrou v závěsu honila ten svůj po Krkonoších), ale tohle se mi teda ještě nestalo! Vážně, vážně tě lituju... Každopádně věřím, že ti to následné běhání po Praze, pojídání kulatých, leč neškodných objektů a společnost tolika středozemských bytostí vynahradila. :-) (Finrodova honba za kloboukem! :-D)
"U Yavanny je supr hájovna, kde je plno místa, ale v zimě jaksi...překvapivě zima." :-D :-D :-D
Vážně mě teď mrzí, že jsem přišla o Doubravčinu poznámku o "prdeli na jižní Moravě", co bych dala za to, abych to slyšela! :-D Ale aspoň jsem přišla včas na tu o dvě stě kilometrech... ;-) Doteď na ten úžasný koncert vzpomínám, myslím, že jsem nikdy neseděla tak blízko vystupujícímu a ta naše malá "autogramiáda"! Vážně by mě zajímalo, co si mysleli ostatní lidé v té kavárně. :-D
A ta špatná ulice, to byla taky sranda... naštěstí jsem inteligentní elf (s orientačním smyslem, pokud by o tom snad někdo pochyboval)... 8-)
No, každopádně jsem zase o něco mrtvější smíchy: ta pasáž o příchodu na Pravěkfest! :-D :-D

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 23. dubna 2016 v 20:07 | Reagovat

Skvělá reportáž. :-) Bloudění moc dobře znám. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama