Volání Rádovských - část první

18. ledna 2016 v 21:45 | Irith |  Tolkienovské akce
Dlouho tu nebyla žádná reportáž, co? :D Věřím, že se vám za tak krátkou dobu ještě nezačalo po reportážích stýskat, ale protože s akcemi se roztrhl pytel, trošku popojedeme. Dnešní reportáží se dostáváme do měsíce hodovanu (pro neznalé listopad) minulého roku. Na akci, která má z velké části na svědomí současné společenstvo Mittalmar, ačkoliv základy byly položeny již dříve, především na Radostinách. Vyprávění se tentokrát (pro změnu :D) opět ujala Irith a protože nešetřila slovy (a Pomněnka fotkama), bude článek opět rozdělen na dvě + jednu část. Ano, akce byla ve znamení překvapení a tak vás to také nemine. :D
Přejeme pěkné počtení. A nezapomeňte, že soukromé tolkienovské akce může pořádat každý - stačí mít jen chuť a odvahu. ;-)

P. S. Reportáž měla mít tentokrát jedno vylepšení, které eružel ani po nekonečných pokusech nebylo možno zrealizovat. Důvod? Blog.cz opět hlásil příliš velký počet znaků a nevzal to. A nefungoval ani Jeremiášův trik z minula. Nějaké další nápady, jak na blog.cz do příště vyzrát? Protože jestli nám tohle udělá ještě někdy, asi Standovi pošlu huláka!


Co předcházelo...


Jak už to tak u většiny našich akcí bývá, samotné setkání začalo v pátek, ale dobrodružství už dva měsíce předem. Ale protože to bylo dosti zmatené, zvykněte si, že se různé dějové linie budou proplétat a křížit. Ale jak začít? Protože letošní Volání bylo charakteristické především počtem překvapení, která se na nich měla udát (už nikdy více), asi bude nejjistější vydat se nejprve po jejich stopách.


Termín Volání byl vybrán už v červnu na Radostinách. A jakpak to tedy šlo dál? Asi v září jsme s Pomněnkou vyprovozovali naprosto geniální nápad. Volání Rádovských má být tradiční Rádovská slavnost na připomínku toho, kdy Smíšek v Kraji poprvé zatroubil na svůj roh. Takže není lepšího nápadu, než dát Smíškovi roh, že? Pomněnka sehnala roh a já dostal jednoduchý úkol. Sehnat peníze. Tedy obvolat všechny Smíškovy kamarády a poprosit je, jestli by nechtěli na ten roh přispět. To bylo poněkud dobrodružné. Připadal jsem si jako charitativní pracovník, když jsem chodil po škole, tahal naše spolužáky do kouta a tam do nich hučel, jaká je to skvělá investice, takový Smíškův roh. Nejlepší bylo, když jsem po Smíškovi posílal dopisy jeho kamarádům ze skauta a snažil se je k něčemu přimět. No, oni nakonec byli jediní, kteří mi neodpověděli.


Několik měsíců jsem pak strávil zoufalým hledáním seznamů již přispělých na svém stole a snahou neztratit svěřené finance. Vrchol nastal, když jsem omylem Smíškovi poslal celou svou meilovou konverzaci s Pomněnkou na toto téma (naštěstí jsem věděl, že je můj bratranec tak čestný, že si to nepřečte, když ho o to požádám). Pak nastalo další shánění. Prý by se k tomu rohu Smíškovi ještě hodil závěs a opasek. Jali jsme se vybírat závěs. Mám takový dojem, že už začínám být expert na vybírání vzorů, barev a velikostí, aniž bych daný předmět kdykoliv viděl. Pomněnka mě totiž zásobovala tázavými meily, co pořídit a já přitom neměl ani představu, kolik to má kupříkladu konců, nebo co si představit pod označením "vyražené do kůže". K tomu pásku jsem měl ještě zjistit obvod Smíškova pasu. To mi drahý bratranec odmítl sdělit a tak si zřejmě bude muset na pásek nějaké díry přidělat sám.

Další velký quest byl udělat přání. Návrh mi tajně předala Šárka na Bilbovkách a já pak strávil celý jeden večer tím, že jsem se do něj zoufale snažil nakreslit noru. Ale náhodou, docela se mi to povedlo! Pak ještě samozřejmě znovu oběhnout všechny přispělé a vyškemrat od nich na ono přání podpis. U některých jsem věděl, že se podepíšou na Rádovských, další jsem oběhl, ale takové, jako třeba Jeremiáše (který mi navíc odmítl poslat ukázku svého podpisu meilem) jsem prostě musel co nejlépe zfalšovat. Ještě na přání připevnit žlutý knoflík (neuvěříte, jaký je problém najít v průměrné hobití domácnosti žlutý knoflík) a bylo hotovo.

A poslední věc. Další geniální nápad spočíval v tom, že Smíškovi roh předáme trochu dramatičtěji a zahrajeme scénku. Scénku o historii rohu. Sednul jsem tedy k počítači a napsal scénář. Na to mi bylo řečeno (hádejte od koho) že tam je málo hlavních postav (respektive tam jako vypravěč byla jen Eowyn) a že to zbytečně odhaluje náš úmysl předat na konci roh Smělmírovi. Takže jsem napsal verzi číslo 2. Tu jsem zavrhl s tím, že ji Smíšek nepochopí. Následovala verze číslo tři, kam jsem přidal Eomera a prohlásil, že reklamace prostě a jednoduše nepřijímám.

Scénka měla být v podstatě pantomima se dvěma vypravěči (Eowyn a Eomer) protože jsem správně usoudil, že bez nácviku cokoliv jiného než pantomimu nedáváme.

Scénář asi zveřejním v nějakém pozdějším článku, teď už je toho moc.

Mezitím nás Pomněnka už od října bombardovala meily ohledně ubytování (jako mapy její nory apod.) jídelníčku a přesného programu. Musím říct, že jí vážně obdivuju. Já bych se na to vykašlal. Fakt byla dokonalá. A kolik jí to muselo dát práce! Všechna čest, sestřenko.

Ovšem s účastníky byl problém. Nebylo vůbec jisté, jestli budou puštění Čekanka a Finrod. Poté, co Pomněnka vyrobila portfolio s životopisem všech zúčastněných, se podařilo ukecat Čekančiny rodiče a ona mohla definitivně jet. Ale s elfem to bylo horší. Mamka ho odmítala pustit. Poté, co jsem jí byli se Smíškem představeni, řekla, že ho tedy pustí. O týden později své rozhodnutí přehodnotila, že ho pustí, jen když elf napíše test ze zemáku na jedničku. Pomněnka vyjádřila nastalou situaci docela trefně slovy "Co je jednodušší, narvat Finrodovi do hlavy zemák nebo podplatit učitelku?" Všichni jsme vyštrachali své staré poznámky ze zemáku a poslali mu je. Nepomohlo to. Maminka se definitivně rozhodla, že jsme příliš nebezpeční a že ho nepustí. Takže Pomněnka překecala Laisi, aby jela také a zaručila se za nás, že Finroda nekousneme. Fajn, takže bylo vyjednáno. A copak se nestalo? Den před odjezdem elf onemocněl. Myslel jsem, že někoho praštím. Nakonec tedy nejel ani on, ani Laisi a ani Agneska, která onemocněla už dlouho předtím, a bylo jasné, že nepojede.

Další, v pořadí druhé (o třetím se dozvíte v průběhu) překvapení se vylíhlo tak nějak spontánně, když mi Pomněnka líčila, jak probíhala její poslední akce v její noře s takovým množstvím lidí - narozeninová oslava. A mě bylo jasné, že jí to musíme nějak vynahradit. Rozhodl jsem se, že společně zakoupíme dort a dáme jí ho spolu se stylovým přáním. Rada pro další odvážlivce: Tohle prosím NIKDY nedělejte. Opravdu, je to na palici. Na konci už jsem daný zákusek doopravdy ze srdce nenáviděl. Ale abych popsal proč.

V neděli týden před odjezdem jsem projel stránky všech cukráren v dosahu a našel jednu fakt dobrou. Měli tam dokonce dort Pomněnka, který byl ale celý obalený marcipánem. Usoudil jsem, že to nikdo jíst nebude a objednal jiný s tím, že mi pomněnky dají po obvodu. A že to potřebuji na čtvrtek.

V úterý zpráva, že nemají jahody a že mi udělají borůvkový. Fajn, proč ne.

Ve středu jsem sbalil své saky paky, neb jsem věděl, že příští den nebudu mít čas. Nakonec jsem měl nejmenší zavazadlo, ale také mi tak 90% věcí musel někdo (Pomněnka) půjčit. Přiznám bez mučení, že jsem na to tak trochu spoléhal. Známe Samy.

Ve čtvrtek jsem hned po škole jel na Anděla vyzvednout dort. Vstoupil jsem do cukrárny, že tady mám objednávku. Prodavačka mi oznámila, že tady nic takového není a jestli mi přišlo potvrzení. Věděl jsem, že něco takového asi přišlo, ale nebyl jsem si jistý. Tak prý ať se podívám na internet, že ona zatím zavolá do ostatních prodejen, jestli to není tam. Paní ale zapomněla, že ne každý má internet v mobilu. Takže jsem v zoufalství volal Smíškovi, ať se mrkne na můj meil a zjistí, jestli je tam ono zatracené potvrzení. Nezvedl to. Postupně jsem ještě volal Šárce a Delfi. Nikdo to nezvedl, ale ke cti jim budiž připsáno, že Smíšek se ozval o půl hodiny později a Šárka s Delfi téměř na čas stejně kolem šesté.

V ostatních prodejnách se dort nevyskytoval. Tak ještě drahá paní volala na ředitelství, kde jí řekli, že o takové objednávce v životě neslyšeli. Prohlédl jsem si tedy vystavené dorty, ale protože byly všechny máslové, vzdal jsem to s tím, že najdu jinou cukrárnu. Tu jsem opravdu hbitě našel a jediný ovocný dort v okolí zakoupil. Ještě byl učiněn pokus získat pomněnky, ale když se ukázalo, že to už je totálně beznadějné, zakoupil jsem jen modrou růži s tím, že to určitě aspoň se zavřenýma očima pomněnku připomíná. S dortem v jedné ruce a růží v druhé jsem se vydal vyzvednout Falka ze školy a pak i s ním domů. No mňamka.


Velik - Pátek


Konečně den D. Ráno jsem si dal budíka o půl hodiny dříve, protože jsem měl sakra mazaný plán, jak vzít dort, svoje krámy na Volání Rádovských a kostým a netahat to celý den po škole. Plán spočíval v tom, že ráno vyrazím dřív a přebytečné věci dám do babiččina bytu, který se nachází přibližně dvě stě metrů od mé školy, a odpoledne tam pak se Smíškem zajdeme, převlékneme se tam do kostýmů a necháme všechny přebytečné věci. Plán super, ale trochu mi ho zkomplikovala matikářka, která se rozhodla, že z důvodu čtvrtletky budeme začínat o čtvrt hodiny dříve. No super.

V hodinu, kterou normálně vstávám, jsem stál na zastávce autobusu a celý vyklepaný nastupoval do vozidla. Cestou do bytu jsem pak nadával na nedostatek spánku (z důvodu velkých nervů jsem nemohl den předtím spát) a na hmotnost dortu. U vchodových dveří jsem provozoval, že mi upadne ruka, a když jsem konečně dort položil na stůl, už jsem inkriminovanou končetinu vůbec necítil.

Věci jsem nicméně uložil a se školní taškou vesele pokračoval do školy. O školním dni asi psát nemusím. Jen zmíním to, že se nám se Smíškem podařilo udělat přáníčko pro Pomněnku a to prosím během jedné hodiny občanské výchovy a jedné hodiny fyziky. To je dobré, ne? Ze školy jsme se dostali ve dvě s tím, že ve tři musíme být na Florenci a chytnout autobus směr Brno. Spolu s námi měla jet Yavanna a Třezalka. Fajn. Vyrazili jsme do babiččina bytu. Když jsme se převlékli a všechno sbalili, bylo půl a než jsme odťapkali na metro, odbíjelo tři čtvrtě. Zoufale jsem zvedl telefon a volal Šárce, že to nestihneme. Flegmatická Yavanna mi oznámila, že ona asi taky ne. Následoval telefonát od Třezalky. Je na místě a neví, co má dělat. V panice jsem jí poslal, ať ten autobus najde a zabrání mu odjet. Vlezli jsme do metra. Protože Smíšek sotva chodil, natož běžel, bylo mi jasné, že to nestihneme. A do toho další nervy. Třezalku jsem totiž dostal na triko já s tím, že jestli se jí něco stane, tak mě zabijí nejen její, ale i moji rodiče. A já jí poslal v totálně cizím městě (Třezalka je ze západních Čech) najít na totálně cizím nástupišti totálně cizí autobus. Vystoupili jsme na Florenci. Smíšek naštěstí našel cestu (byl tu všehovšudy jednou, ale Smíšek je holt Smíšek). Telefonát Šárce, Je na místě, ale Třezalku tam nemá. V té chvíli jsem začal panikařit. Poslal jsem Smíška napřed a volal Třezalce, nezvedala mi to. To už jsem šílel. Naštěstí mi to na druhý pokus zvedla a já ji opravdu našel - stála v nádražní hale a hledala autobus. Šárku už stála u autobusu a zdržovala ho. Vpadli jsme tam my tři zbývající, udali číslo lístku a na minutu přesně vlezli dovnitř. Ale Smíšek vypadal, že umře.

Cesta trvala dvě a půl hodiny. Protože se v tomhle autobuse nedá moc dobře povídat, každý jsme tak nějak soukromničili. Smíšek seděl a umíral, Třezalka poslouchala mp3, Yavanna spala a já nejdřív spal a pak si na takové té malé obrazovce, co tam mají, pustil film. Jednalo se o fantasy Jack a obři. Viděl jsem na to reklamy a celkem mě to zajímalo. No, nic moc. A dám vám radu. Při tomto filmu NEJEZTE. Já to zkoušel a málem to odnesl Smíšek i sedadlo. Fakt nejezte. Pít klidně, ale jíst jen pokud máte hodně pevné nervy.

Na nástupiště do Brna jsme dorazili o čtvrt hodiny později. To byl relativně problém, protože jsme na přestup měli půl hodiny celkem. Takže jsme se jali klusat. Smíšek opět umíral, Třezalka mi vzala dort a Yavanna prohlásila, že ví kudy. No, věděla jen trochu. Poprvé jsme odbočili špatně a to bylo asi to, co Smíška dodělalo. V zoufalství vytáhl mobil, našel tam mapu, co nám Pomněnka nachystala a vrazil mi jí. Takže jsem navigoval já a zpomenuvší si Šárka (i hraničář má v Divočině velkoměsta holt občas problémy s orientací).

Ještě bych měl zmínit jeden důležitý aspekt celé cesty, totiž strašný slejvák, který nás doprovázel. Lilo jako z konve, takže všechny naše přestupy byly okořeněné malou povodní. Půl roku neprší a počasí se to jako naschvál rozhodne vynahradit si to, když nestíháme na autobus a přebíháme přes kus Brna. Výsledek byl, že jsme klusali na nástupiště, já se snažil navigovat podle mobilu a přitom lilo a lilo a lilo. Před koncem mi mobil přestal fungovat z důvodu přemočení (naštěstí se mu ale nic nestalo). Ale Yavanna naštěstí zapojila své pozorovací schopnosti a my na nástupiště bezpečně trefili.

V autobuse, kterým jsme jeli asi hodinu a čtvrt jsme si pak povídali, a optimisticky hráli prší a švindl. Vystoupili jsme v Mikulově a přešli těch dvacet metrů na vlakové nádraží, odkud jsme měli nastoupit poslední etapu cesty vlakmo. Toto byl první přestup, který jsme nedobíhali, ale čekali v čekárně. A dodám, kupodivu se mi podařilo dort nikde nezapomenout. Vlak jsme málem nenašli, respektive jely najednou dva a my nevěděli do kterého nastoupit, ale nakonec v pořádku. A za čtvrt hodiny už jsme klepali kosu v Pomněnčině vesnici a vyhlíželi onu hobitku.

Za pět minut nám volala Pomněnka, že už běží a za chvíli se doopravdy objevila malá postava obtěžkaná deštníky.

Chvíli jsme rozpačitě stáli, pak jsem si řekl, že by možná bylo fajn prolomit společenské ledy a Pomněnku obejmout. Uhnula a začala nám rozdávat deštníky. To mě docela dost pobavilo. Ale hromadné objímání přeci jen následovalo, ale protože nám byla zima a mokro, vydali jsme se co nejrychleji do nory.

Pomněnka vzala dort. No, asi od ní nebylo úplně chytré s tou krabicí pohazovat, ale já fakt nevěděl, jak jí na to upozornit, aniž bych jí prozradil, co je uvnitř.

Ještě bych měl zmínit, co byl můj první dotaz na Pomněnku, když k nám přiběhla: "Už dorazila Aredhel?"

Celou dobu až do nory nám lilo a já doslova čvachtal vodou. Boty jsem mohl ždímat, byla mi zima a byl jsem
totálně promočený. Naštěstí nora nebyla moc daleko.

Přivítala nás Terka Trpaslík s Čekankou. Po chvíli se objevila i Aredhel a nastalo hromadné objímání číslo 2. Mezitím jsme ze sebe shodili všechny mokré vrstvy oblečení a šli se aspoň trochu usušit. Když bylo akutní nebezpečí zápalu plic zažehnáno, Terka Trpaslík se vytasila s toasty, která nám připravila a Aredhel s Finrodem na skypu. Chvíli jsme si povídali s elfem a pak se my spiklenci rozhodli, že se konečně zbavíme toho dortu.

Ovšem, protože přítomnost osmi totálně promočených lidí v jedné průměrné noře zákonitě vyvolá strašlivý zmatek, nebylo to tak jednoduché. Původní plán byl, že odlákám Pomněnku někam pryč a ostatní zatím připraví dort. Ovšem Pomněnka pobíhala všude možně, neustále lezla do kuchyně, jak mi hrobovým hlasem oznámila poměrně naštvaná Aredhel a odmítala si se mnou povídat někde v tichu a soukromí. Já zpočátku lítal za ní, ale pak jsem to vzdal a snažil se jen od někoho zjistit, jestli už je dort připravený. Naštěstí připravený byl.


Valie Yavanna, hobitka Čekanka a slušivý klobouček v hlavní roli ;-) (vtip pro zúčastněné)


Usměvavý Rádovský pán, který byl hlavní hvězdou slavnosti (tady o tom ale ještě nevěděl)


Hobití babička Třezalka a trpaslice Terka v dobré náladě

Usadili jsme tedy Pomněnku ke stolu a slavnostně přinesli dort. Svíčky na něm sice byly, ale má těžce získaná modrá růže ne… Trochu ve mně zatrnulo, ale situaci zachránila Yavanna, která danou kytku přinesla a prskla na kraj zákusku. Fajn. Dort připomínal spíše červenou hroudu, ale… snad se líbil. Popřáli jsme Pomněnce vše nejlepší k narozeninám (i když si moc nikdo, s ní v čele, nebyl jistý, kolik jí vlastně je) a ona sfoukla svíčky. Až pozdě jsme si vzpomněli, že jsme jí jaksi zapomněli dát naše přání. Takže ještě hrrr pro přáníčko s pomněnkami. Poté jsme začali krájet a rozdávat dort. Když Pomněnka prohlásila, že marcipán miluje a že ho vážně má hrozně ráda, myslel jsem, že si lehnu a už nevstanu. A já tady blbnu kolem ovocného dortu! Ale nutno říct, že pohled na Pomněnku, modrou až za ušima, stál za to.


Než si Pomněnka vzpomněla, že by si dort chtěla vyfotit, zbylo z něj jen tohle...byl opravdu výborný!

Předávání pamětin navázalo tak nějak samovolně (jezení toustů průběžně). Začal jsem já se svými pamětinami.


Pip podává Yavanně výklad k jejímu dárku... - "Poznáš, co to je za rostlinku?"


Stylová jmenovka od Irith (gramotnosti netřeba)


Aredhel s nadšením objevuje tajemství svého balíčku...


Pomněnka se (stejně jako elfka) dobývá do toho malého, dobře zabaleného čehosi...


Kdo je nejzvědavější, co Terka dostala?

Pro vysvětlenou k formě mých pamětin. Když jsem se vrátil z Bilbovek, vytasila se na mě Rosana s pozůstalostmi po babičce, které chtěla vyhodit, ale pak si uvědomila, že bych je možná mohl chtít (pamětiny typu kapesní hodinky, prsteny, náramky apod.). Takže jsem dostal kupu pamětin, které teď postupně rozdávám za akci, Vánoce, narozeniny a i hodně dalšího v jednom neb to není zrovna standartní pamětina. Původně jsem k tomu ještě chtěl dělat stylové krabičky, ale nakonec se z krabiček staly jen obrázky jako jmenovky. Aredhel dostala brož, Smíšek kapesní hodinky, Pomněnka další brož, Třezalka a Čekanka irské přívěsky, Terka Trpaslík náušnice, Yavanna náramek a na Finroda s Laisi čekají pamětiny u mě, s tím, že je někdy předám :-).



Čekanka se kochá svým novým šperkem s keltským motivem


Nebylo pochyb o tom, pro koho je tento dárešek :-)


A co bylo uvnitř?

Třezalka pak rozdala mušličky, Aredhel vidličky s pírky a silmarilly (super věcička, vypadá to jako palantír), Yavanna ovocné ozdoby na stromeček, Smíšek čtyřlístky z Irska, Čekanka naprosto úžasné obrázky (tuším že já dostal Barvínek, Smíšek kopretinu, Pomněnka pomněnku, Třezalka třezalku, a elfstvo nějaké elfí rostliny). No a Pomněnce se rozbilo udělátko na pamětiny, takže ta se omluvila. Nakonec jsme ještě já se Smíškem předali Aredhel dvě lahvičky s vodou z Atlantiku, jednu pro ni a jednu pro Jeremiáše (když pořád tak kňučeli po oceánu).


Stylová hobití vidlička od Aredhel, nechybí peříčko ani "silmaril"


Řekni, kopretino... Oblíbená kytička nejen Smíška, ale také povídkové Estelly


Barvínek Peregrina Brala :-)


Hádejte, kteroupak středozemskou rostlinku dostala Aredhel? :-)


Třezalka pro Třezalku...nemůže to býti jinak! :-)


Druhá hádanka pro znalce středozemské flory! :-)


Víte, že u Ereboru rostl vřes? :-)


Jedině Smíška s Pipem může napadnout přivést své drahé elfce soukromý kousek oceánu...

Pak jsme si nějakou dobu povídali, a když se skončilo, zjistili jsme, že je půl jedenácté. Já, Smíšek a Třezalka jsme šli spát a ostatní kecali do půl druhé. Příští rok jsem odhodlán zůstat vzhůru a nebýt tak příšerně odstrčen… (Aredhel, můžeš mě politovat! :-) - kdo toto nepochopil - soukromý vtip)


Hvězdec - Sobota


Ráno jsme se se Smíškem vzbudili v šest. Nechutné. Protože nám bylo jasné, že ostatní budou ještě dlouho spát, ve vší tichosti jsme se rvali, dělali úkol na angličtinu, a co možná nejméně hlasitě se smáli. Asi v půl osmé si k nám vlezla Třezalka a Pomněnka. Chvíli jsme se bavili, pak si přinesli snídani do postele a nakonec se rozhodli, že stejně ostatní za chvíli vstanou a tak bychom možná měli jít nakoupit. Šel jsem já s Pomněnkou. Ale protože všechno moje oblečení čítalo jedny kalhoty, jednu košili, jednu vestu, jeden kabát a jedny totálně promočené boty (šály nepočítám) a venku mrzlo, musel mi náš drahý Sam půjčit bundu, čepici a boty svého bratra, které mi byly přibližně o pět čísel větší. Krám naštěstí nebyl nijak zvlášť daleko a nakupování… je podstatně větší sranda nakupovat, když můžete celu dobu do své vynervované sestřenky hučet, že za každou cenu musí koupit kokos, protože za třináct korun, no nekup to! Kokos tedy byl doopravdy přidán do košíku. Chi! Pomněnka ovšem moje zapálení pro kokos nějak moc neopětovala a vypadal spíš totálně nechápavě, než potěšeně, jakou výhodnou koupi jsem jí to předvedl. U kasy mě nechala stát samotného a nervozně koukat na prodavačku, zatímco sama ještě pro něco odběhla. Hezké, neměl jsem ani korunu.

Ale zaplaceno a vrátili jsme se zpátky do nory, kde jsme se rozhodli udělat snídani. Jak jsme se motali v kuchyni, podařilo se nám (ne)chtěně vzbudit ostatní, takže na snídani vylezli všichni. Aredhel se sice ještě dlouho pokoušela předstírat bezvědomí, ale když začala vonět snídaně, vylezla i ona.


Každý dobrý den začíná pořádnou snídaní!

Terka trpaslík a Smíšek si dali partii stolního fotbalu a pak jsme to zkoušel i já s Trpaslíkem, ale po prohře 4:10 jsem na tento sport definitivně zanevřel.

V chodbě mě odchytla Pomněnka, aby mi tragickým hlasem oznámila, že to je sice katastrofa, ale venku je zima, mokro, z našich bot stále teče a suma sumárum že stopovačka asi nebude. Uklidnil jsem ji, že je to v pohodě a že se stejně zabavíme.

Za družného hovoru jsme se nasnídali a jali se trávit dopoledne. Začali jsme hraním našich písniček, plynule přešli na hraní písní Poetického a Falešného společenstva a skončili pokusy s nahráváním. Tak se stalo, že jsme si natrénovali Vod Poníka, abychom to mohli nahrát (což jsme už bohužel nestihli). To bylo dokonalé, neb se to cvičilo asi hodinu, přičemž Terka Trpaslík a Aredhel hrály na flétny, Smíšek na kytaru a mě byly po zralé úvaze svěřeny dvě číše, abych s nimi ve vhodnou chvíli ťukal o sebe. Ale dopadlo to fakt dobře.


Trpaslíci hráli nejen na návštěvě ve Dnu pytle, ale také v naší noře...


Aredhel s sebou sice tentokrát neměla harfu, ale ani tak nezůstala pozadu. :-)


Pip právě objevil nový hudební nástroj (tátovy zvonící číše) a náramně si to užívá

Pak jsme ještě nahráli dvě naše nové písně. Již zveřejněnou Thorinovu smrt (což bylo super, protože Aredhel pokaždé chytla zágeb u "strašných skřetů" a já s Terkou Trpaslíkem jsme se solidárně dusili s ní) a pak ještě jednu, do které se elfka naprosto zamilovala.


I hobiti dovedou udržet vážnou tvář (někdy :D) - premiéra nové písničky

Když už všichni měli nahrávání dost, uprosil jsem je, abychom zkusili namluvit (Ne)Přátele (tedy, uprošoval jsem je už den permanentně a měsíc občasně). Role byly rozděleny logicky : vypravěč - Aredhel, Gandalf - Třezalka, Pip- já, Smíšek - Smíšek, Sam - Sam, neboli Pomněnka, Frodo - Frodo, tedy Čekanka, cákač - Terka Trpaslík. Cože byl ten cákač? Když si nahrávku poslechnete, zjistíte, že v jednu chvíli má Pip v koupelně zpívat písničku. No a cákač byl ten, kdo si přinesl lavor vody a vytvářel pozadí k mým neladícím skřekům. Ano, doopravdy jsem to zpíval já a dost se tomu divím. Ale největší problém nebyl ani tak můj hlas, jako to, že jsem to četl z papíru, kde se nevytisknuly poslední dva řádky písně. Takže na nahrávce jsem epicky zakončil svoji píseň, pak bylo chvíli ticho, načež Aredhel řekla něco ve smyslu "co to děláš?" a po zralém uvážení mé neschopnosti se mírně rozpačitě pokračovalo. Podotknu, že fakt, že jsem vynechal poslední rým, jsem zjistil až na konci. Ale provozuji, že se nám to stejně povedlo.


Brandorádi si připravují scénář na nahrávku...a Sam zuřivě vybarvuje repliky pro Froda

Asi uprostřed naší činnosti se Čekanka a Yavanna sebraly a šly kreslit. Yavanna salát a Čekanka Zlatěnku. Výsledek byl, že jsme všichni co pět minut od nahrávání odbíhali a ochali a áchali nad jejich výtvory.


Když stůl opanovaly malířky...


Yavanna dokáže udělat umělecké dílo i z talíře zeleniny...

Když jsme se koukli na hodiny, zjistili jsme, že jsou dvě a že by to asi chtělo oběd. Pomněnka udělala úžasné rizoto s houbami, ale protože jsme nikdo moc neměli od snídaně hlad, ani se to nesnědlo.


Tolik k tomu, jak "Pomněnka vařila" - nebýt obětavé pomoci Trpaslice a Valie, byli bychom bez jídla :D


Terka Trpaslík se zdárně popere se vším...i s extra silnou cibulí Sama Křepelky

Přijela Pomněnčina sestra, která s námi měla strávit odpoledne. Ta se naprosto zamilovala do Aredhel, takže byl vážně problém od ní elfku odtrhnout a něco s Aredhel vyřešit, když bylo třeba.


Pomněnčina sestra Maruška s Aredhel "hrají pexeso"


Smíšek s Třezalkou se (nejen) na Maruščino přání dál obětavě starali o hudební doprovod...


A zatím co Smíšek hrál, Aredhel s Maruškou tančily...


Později se jim povedlo zlákat Šárku k partii fotbálku...


Hromadné objetí, iniciované Pomněnčionou sestrou před jejím odjezdem


Takhle moc se máme rádi!


POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 19. ledna 2016 v 18:23 | Reagovat

Lituju tě, ubohý odstrčený hobite. :-)
Vidím, že vaše cesta na dalekou Moravu, byla ještě vtipnější než moje... mně aspoň celou dobu nepršelo.
Dort byl náhodou skvělý, rozhodně stál za všechny peripetie, ale jestli chceš, polituju tě ještě jednou... :-)
Kokos...chichi... myslím, že toho později Pomněnka litovala. :-D
Co bylo to vylepšení, které neprošlo blogem??
PS. Dneska má svátek Doubravka. Hi hi.

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 20. ledna 2016 v 14:24 | Reagovat

Jé, hromadná objetí mám nejraději! :-) Krásná fotka.
Určitě jste si to skvěle užily. ;-)

3 Irith Irith | Web | 20. ledna 2016 v 15:02 | Reagovat

[1]: Jé! Děkuji!
Teď koukám, že jsem zapomněl napsat, jak jsme se Smíšek parodovali Podleze a Podraza v autobuse s holemi...
Kokos byl nejlepší! Vylepšení... nevíš? Oranžová Doubravka vai Eledar kvůli Jeremiášově egu?

[2]: Jsou super, jen je blbé, že pak na všechny nedosáhneš.

4 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 20. ledna 2016 v 20:54 | Reagovat

Ten soukromý kousek oceánu byl stejně skvělý nápad, jen tak mimochodem. Ulumúri v něm sice asi neuslyším, třeba mi ale Vala alespoň našeptá nějakou inspiraci... :-)

5 Silwiniel Silwiniel | Web | 21. ledna 2016 v 9:52 | Reagovat

Vaše oerganizační schopnosti, to je fakt něco :-D Muselo to být super! A koukám, že se už Aredhel přestala bát focení.

6 Irith Irith | Web | 21. ledna 2016 v 16:11 | Reagovat

[4]: No, už svůj výsledek měl (Anekron 2). tak úkol budiž splněn!

[5]: Nepřestala, jen si nedává dost pozor :-)

7 Ilian Ilian | Web | 22. ledna 2016 v 18:35 | Reagovat

Oooo, to musela být skvělá akce :D Moc se těším na další díl.

Jsme moc rádi, že jsme se s Vámi mohli osobně setkat na Conu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama