Vládcové

15. ledna 2016 v 23:50 | Irith |  Jednorázové povídky
Stalo se, po čem jste všichni tak naivně toužili. Napsala jsem pokračování (Ne)přátel. Ale... řekněme že jsem v té chvíli měla trochu depresoidní náladu a podle toho to také vypadá. Takže nálada je podstatně zoufalejší a beznadějnějí než u (Ne)přátel. Ale ano, konečně se dozvíte, jak to dopadlo.
A o co tedy vlastně jde?
Ve chvíli kdy mají zdánlivě cokoliv a patří jim celý svět, si víc než kdy jindy uvědomují, že ztratili všechno a jediné co mají je sami sebe navzájem.

P.S. Ptáte se, proč je dnes povídka zveřejněná pár minut před půlnocí? Pip se Smíškem jsou na TolkienConu a vydání článku jsem se tedy měla opět zhostit já. Měla vyjít první část reportáže z Rádovských. JENŽE ten Morgothův proklatý vynález mě opravdu nemá rád. ;-( Strávila jsem bojem s ním x hodin, málem mě přivedl k pláči a nic...vyzkoušela jsem vše, co mě napadlo. Takže...na poslední chvíli zveřejňuji nnáhradou Pipovu povídku z našich zásob...a omlouvám se. Už fakt nevím, co s tím, proč zrovna mě ten počítač a blog tak trápí. - zoufalá Pomněnka, nesnášící techniku!!!



Peregrin Bral vstal a přistoupil k zrcadlu. Pomalu natáhl ruku a dotknul se svého odrazu. Bledý, tak bledý. Proč? Pipin naklonil hlavu ke straně. Přízrak na druhé straně skleněné plochy udělal to samé. Tak strašlivě bledý. Jen zářivě zelené oči a rudé rty dávaly tušit, že je ještě vůbec naživu. Kudrnaté vlasy mu v dlouhých loknách spadaly na ramena. Pipin si opatrně jeden pramínek namotal na prst. Pustil. Pootevřel rty a vydechl, sklo se maličko zarosilo. Dýchl na sklo trochu víc a opatrně na zamlžené kolečko sáhl. Jeho prst vykreslil v kapičkách vody klikatou čáru. Pipin se opatrně usmál. Vzpomněl si, jak jako malý kreslil v zimě prstem na okno. To bylo dávno… tak strašlivě dávno. Nebo ne? Najednou nevěděl. Pozorně se na sebe zadíval. Byl přece mladý, neměl vrásky a jeho oči v sobě neměly onu unavenost starých lidí. Ony v sobě měly něco jiného. Hobit před tím ucukl. Nechtěl si to připomínat. Teď ne. Pomalu otočil hlavu a podíval se na zavřené okno. Neměl by ho otevřít? Možná proto je tak strašně bledý. Jak už je to dlouho, co byl naposledy venku? Rok? Ne, to ne. Přece když dobývali Přístavy tak… Jak už je to dlouho?

Odstoupil od zrcadla a otevřel okno. Do místnosti zavál čerstvý vzduch a Pipin vyhlédl ven. Na město. Na jeho město. Bylo tiché a smutné. Ale proč? Proč je tak smutné, přeci Saurona porazili, Temný pán byl pryč. Lidé by neměli být smutní. Lidé… jak vlastně vypadají lidé? Nevzpomínal si. Setkával se tady jen s vojáky a generály. A to nejsou lidé, ne? Nevypadají tak. Mají uniformy a masky. Umí se smát?

Pamatoval si, že kdysi tu bylo veselo, lidé se bavili, byl tu hluk. Ne tohle vtíravé ticho. Jsou tiší i vojáci? Pipin nevěděl. Najednou chtěl před tím ohlušujícím tichem utéct. Zacpal si uši rukama a schoulil se do klubíčka. Začal si zpívat.

"Ať žije koupel večerní, když spláchnem prach a bláto v ní…" to mu zpívala jeho maminka. Počkat, on měl maminku? Musel mít, pamatuje si na její laskavé oči. Tam v Kraji. Pamatoval si Kraj. Rád by se tam někdy podíval. Ta píseň. Zpíval ji, on ji zpíval. Tehdy. V tu noc. Pipin vytřeštil oči. Zpíval ji v TU noc!

Rychle vstal a vrátil se zpátky k zrcadlu. Určitým způsobem ho uklidňovalo. V tu noc, kdy sebrali Frodovi Prsten. Kde je vlastně Prsten teď? Pipin ho cítil, cítil jeho přítomnost. Kde je? Vždyť oni ho vlastně se Smíškem uložili do té truhličky, aby jim ho nikdo nemohl vzít. Ano, správně. Byl tam. Byl v bezpečí. Smíšek to řekl.

Opravdu vzali Prsten Frodovi? Neměli ho už od narození? A narodili se? Počkat, ne, tohle nejsou správné otázky. Jistěže ho vzali Frodovi. On a jeho drahý Smíšek. Ano, uspali Sama a vzali Frodovi Prsten. A co se se Samem a Frodem pak stalo? Pipin vytřeštil oči hrůzou. Ne, na to myslet nebude, nebude!

Bledý, tak strašlivě bledý! Nemění se nakonec v elfa? Ne, to je hloupost. Počkat, elfové, co to s nimi vlastně bylo? Jo, už ví, když vzali Frodovi, drahému bratránkovi Frodovi Prsten a prohlásili ho za svůj, nebyli to elfové, kdo… Ne, už ví. Samozřejmě. Ten Smíškův báječný nápad. Udělali dohodu s trpaslíky. Na ten den byl mladý hobit doopravdy pyšný. Úžas v Dainově tváři, když se před nimi objevili, nesouce Prsten. Smíšek, chytrý Smíšek si ho nasadil a přinutil s ním trpaslíky ke spolupráci. Ne, to nebyl on, to Pipin to s nimi dojednal, že? Ano, přesvědčil je. Slíbil jim naloupené Sauronovy poklady. Slíbil jim jejich dávné dědictví.

Pak byli elfové, ne? Jak pyšní byli na začátku a jak podmanění na konci. Dají se moc snadno podplatit, aby mohli odolat. Ale nějací odolali, ne? Minas Tirith, počkat, to není elfí, ne. Lorien a Roklinka. Ty zůstaly. Ale s mocí Jednoho Prstenu nebylo tak těžké zlomit i jejich vůli. Zvlášť když jsou elfové tak… hloupí. Neublížili by dětem, nikdy by jim neublížili. A hobiti, hobiti pro ně byli jako děti. Hloupí, už zase podcenili půlčíky. Jako všichni. Možná na to byli moc bledí? Pipin si pamatoval, jak sám, dočista sám prošel Roklinkou a přesvědčil Elronda. Měli nařízeno ho zabít, ale nedokázali to. Neublížili by dítěti.

On je dítě? Není, ne? Co vlastně je? Nikdo tak bledý nemůže být dítě…

S Galadriel to bylo horší. Nebyla jako ostatní. Nedala se zmást. Pipin se otřásl a stiskl si rameno. Elfí čarodějka se ho pokusila zabít. Smíškův hněv byl strašlivý. Pipin by nikdy nevěřil, že má jeho bratranec takovou moc, že oni dva mají takovou moc. Čarodějnice byla mrtvá.

Měl z toho tenkrát radost? Nevěděl. Ale radost z toho neměl Gandalf. Hloupý Gandalf, proč se do toho motal? Museli ho uvěznit. Proč vlastně nezemřel? Smíšek to říkal, ano, čarodějové nemohou zemřít. Ale můžou zůstat spoutaní na věky.

Získat spojenectví lidí už nebylo nijak složité. Když odešel Aragorn… proč vlastně musel zemřít? Byl král, nechtěl jim pomoci, bojoval proti nim, no jo vlastně. Ale bylo mnoho těch, co se k nim přidali. Ten Rohanský bojovník. Nebo synové správce. Správce neměl Pipin rád, nelíbil se mu. Tak proto zmizel? Pipin si promnul spánky. Už si nepamatoval.

A pak vytáhli na Barad-dům. Zvítězili, Sauron byl jednou navždy poražen. Armády elfů a trpaslíků byli stokrát lepší než jeho vojsko skřetů. A čarodějný zrádce Saruman… zakleli ho? Kde vlastně ne? To je jedno.

Jsou vládci, vládci světa. Mají všechno. Bledý. Přál by si podívat se do Kraje. Chtěl by se tam ještě jednou projít. Jen jednou. Chtěl by svojí maminku. Kdy to bylo naposledy, kdy ho někdo políbil? Kdy ho někdo obejmul. Kdy mu někdo řekl, že všechno bude dobré? Nevzpomínal si.

Přál by si… přál by si… najednou mu vhrkly slzy do očí. Najednou si přál Prsten zahodit a už se na něj nikdy ani nepodívat, Ale věděl, že nemůže. Nemůže zradit Smíška. On je to poslední, co mu zbylo. Slzy mu stékaly po tvářích. Pipin se díval na svůj obraz v zrcadle, ruce volně svěšené podél těla. Plakal.

"Frodo, mě je to tak strašně líto, všechno je mi to tak strašně líto," zašeptal. "Frodo, proboha, Frodo!"

Najednou se ozvalo cvaknutí a dveře Pipinova pokoje se otevřely. Hobit se ohlédl, oči se mu rozzářily. "Frodo…!"

Nebyl to Frodo, byl to Smíšek. Pipin k němu udělal pár vrávoravých kroků a prudce ho objal. Smíšek ho opatrně hladil po zádech.

"Bratranče, co se stalo? Pipe, jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?" šeptal mu do ucha, zatímco mu palcem stíral slzy.

"Je mi to tak líto, všechno je mi to tak líto. Frodo…" šeptal Pipin. Najednou se od něj odtáhl a podíval se svému bratranci přímo do očí. Smíšek byl také bledý. To jsou teď bledí všichni?

"Přál bych si, aby se to nikdy nestalo," řekl nakonec.

Viděl, jak Smíšek ztuhl. Najednou se v jeho očích něco mihlo a jeho pohled vypadal stejně… stejně mile jako před tím. Před tím. Pipin si to ani neuvědomil, že se Smíškovy oči za tu dobu změnily. Jak by také mohl? Ty jeho také. Teď však vypadaly jako dřív.

"Já také, Pipe," řekl tiše Smíšek.

Chvíli tam stáli. Pak se Smíškovi zase něco mihlo v obličeji a jeho oči vypadaly jako dřív. Chladné. Se smrtí hluboko uvnitř. "Musíme jít na jednání. Círdan žádá o milost."

Pipin krátce přikývl. Oba hobiti vyšli z místnosti. Po předchozím pláči nebylo ani památky. Najednou byli oba zase… bledí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jíťa Jíťa | Web | 17. ledna 2016 v 12:06 | Reagovat

Hezky napsané :) Četla jsem to během šedivýho odpoledne a padly na mě z toho všeho trošku depka a splín :D

2 Finrod Felagund Finrod Felagund | Web | 17. ledna 2016 v 19:20 | Reagovat

Ať žije koupel večerní....

Proč mi to něco připomíná? :-D

3 Irith Irith | Web | 19. ledna 2016 v 17:13 | Reagovat

[1]: Až tak? No na mě také, když jsem to psala...

[2]: Ano ano, šikovný elf!

4 Aredhel Aredhel | Web | 19. ledna 2016 v 18:08 | Reagovat

Jak to tak čtu, tak si uvědomuju, že ten první odstavec je vážně geniálně napsaný... Ne, vlastně je to celé geniální. Tak správně depresoidní. ;-) Víš, že jsi v těhlech "postapokalyptických" vizích dost dobrá?
Ale myslím, že se teď ozvou hlasy, které budou chtít vědět, co se stalo s Frodem. Já se aspoň rozhodně ozývám... :-)

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 20. ledna 2016 v 20:49 | Reagovat

K (Ne)přátelům jsem tě prý inspiroval já a Aredhel, teď se to tak trochu vrací zpátky :-D. Prstenem ovládnutí hobiti fungují a vzhledem k tomu, jak jsou vůči jeho moci odolní, je jejich rozpolcenost skutečně uvěřitelná. Ale i přesto dokázali (Ne)přátelé říznout hloub, jestli víš, co tím myslím... ;-)  :-)

6 Tani Tani | Web | 20. ledna 2016 v 22:34 | Reagovat

Hluboce to na mne zapůsobilo.
Je to naprosto perfektně napsané-ta atmosféra a detaily.
Myslím, že to dokonalé popsala Aredhel-správně depresoidní.

[4]: taky se ozývám :-D

7 Irith Irith | Web | 21. ledna 2016 v 16:10 | Reagovat

[4]: To slyším poprvé, že by byl hobit dobrý v pesimistickém líčení smrtných příběhů :-)

[5]: Tak trochu vím... Rozpolcení, to je asi to správné slovo.

[6]: Díky moc!

Hele, to provozujete vážně? Je snad jasné, co se s ním stalo... o tom psát nehodlám... ale fajn, možná něco časem stvořím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama