Nejlepší Vánoce

21. prosince 2015 v 18:00 | Gilly (Girri) |  Vánoce ve Středozemi
Dnešek je tak trochu "mimo plány". Občas se zkrátka stanou věci, které zamotají i hlavy moudrých, natož nás, malých hobitků. Takže...dneska navzdory všemu bude povídka o postavě, která tu už letos jednou byla. Tentokrát však v jiném podání. Přihodilo se totiž, že nám den před plánovaným zveřejněním přišla povídka od Gilly. Protože to ale vypadalo, že ji nenapíše a nepošle včas a dlouho se neozvala, napsala ji mezitím Irith místo ní. Danou povídku, Kterak Kozk ke kozám přišel, už jste si tu mohli přečíst. No a protože jsme nechtěli, aby něčí snaha vyšla vniveč, tak dnes zveřejníme i povídku od Gilly (Girri). Takže Kozk podruhé, snad bude nám i elfímu princi jeho letošní "nadprůměrná" přítomnost odpuštěna. :-) Přeji příjemné čtení.






Ráno na Štědrý den jsem se probudil naprosto čilý a plný radosti. Probudil? Elfové přece nespí, říkáte si. No jo, stejně jako můj otec, ten toho nadělá. To je samé: "Legolasi, drž bradu nahoru. Legolasi, narovnej ty záda! Legolasi, přestaň mečet, jsi elf a ne koza!" Jenže já vím, že tam uvnitř nejsem doopravdy elf. Já jsem srdcem kozel. A kozlové normálně spí.
Takže, kde jsem to byl? Jo, probudil jsem se plný radosti. To vám bylo takhle, otec odjel s většinou ostatních elfů z Temného hvozdu někam za nějakými jinými elfy či co, já vlastně ani pořádně nevím, a mě nechali doma samotného. Mám celý palác jen pro sebe a kozy!
Proto jsem byl taky takhle šťastný. A tak jsem vyběhl z postele a utíkal jsem po všech těch schodech až úplně dolů k bráně, abych se jen tak prošel. Otevřel jsem jedno její křídlo a-
Vžžžum! Sesypala se na mě hromada sněhu. Rázem jsem se octl na zemi. To poněkud otřáslo mým sebevědomím. Pro elfa (nebo aspoň kozla v elfím těle) není sníh ničím, než omrzelou hračkou, už jsme dávno vyzráli na závěje a laviny. A mě teď skosila taková sprška!
Vstal jsem a oprašuje si svůj vznešený ohoz si prohlížel napáchané škody.
V noci musely napadnout aspoň tři metry sněhu. Závěj sahala až téměř k vrcholku brány, vlastně končila těsně pod ním tak, že nahoře zůstala úzká štěrbina, spojující venkovní svět s palácem. Vešel by se do ní přesně jeden elf.
Nechtělo se mi šplhat až tam, ale pak jsem uslyšel něco, co můj postoj změnilo. Můj nejmilejší zvuk. Mečení. Málem by mě to rozradostnilo, kdybych si vzápětí nevšiml, že ten zvuk zní jinak než obvykle. Mé kozy byly vystrašené. Vyděšené. Zoufalé!
Neváhal jsem. Všechno musí jít stranou, když jde o tahle úžasná stvoření. A tak jsem se vrhl na tu bílou hromadu a šplhal a šplhal.
Zpočátku to nešlo, sníh se sypal a klouzal mi pod rukama. Nakonec se mi ale podařilo postavit z něj provizorní schůdky a dostat se ven.
Ocitl jsem se o tři metry výš než jindy. Paprsky mdlého zimního slunce jiskřily na krystalcích ledu a sněhových vločkách všude kolem. Temný hvozd bíle zářil, dokonce i pavučiny dnes vypadaly hezky. Všechno bylo úplně jiné, stromy z části zasypané a všechno čisté a nedotknuté. Byla to ta nejkrásnější věc na světě. Vlastně druhá nejkrásnější - hned za mými vlasy.
Jenže jsem neměl čas obdivovat krásy přírody, musel jsem zachránit své kozí přátele. Zřejmě byli zasypáni v tom obrovském množství sněhu. Ale kde přesně?
Vybavil jsem si, jak to tu vypadá bez sněhu. Ohrada by měla být asi sto metrů přede mnou. Zaposlouchal jsem se, jestli zase neuslyším mečení. Zachytil jsem ho, ale slabší. Už mečela jen jedna koza, Finesgal, vůdkyně stáda. Zdála se velmi vyčerpaná. Snad se žádná z koz v té závěji neudusila!
Rozběhl jsem se k domnělé ohradě. Ano, Finesgal byla někde pode mnou. Už jsem ucítil i ten nezapomenutelný zápach ohrady. Začal jsem rukama hrabat sníh a odhazovat ho za sebe. Mečení sláblo. Hrabal jsem dál, urputněji. Proč jsem nemyslel dopředu a nevzal si nějakou lopatu nebo aspoň šíp?
Pak jsem nahmatal něco tvrdého. Opatrně jsem z toho odmetl prašan. Objevila se strakatá a úplně zmrzlá kozí noha. Srdce mi spadlo až do bot. Není mrtvá?
Hrabal jsem dál, až jsem vyhrabal celou kozu. Byla to jedna z těch mladších. Naštěstí měla tep. Pokračoval jsem. Pak už jsem byl donucen do vykopané díry vlézt, a protože už mě bolely ruce, kopal jsem nohama. Koza se za chvíli probrala a já jsem jí poslal do paláce, aby se zahřála.
Minuty ubíhaly, záda mě bolela, prsty mi mrzly a všude bylo ticho. Kolem mě se čím dál tím víc zvedaly stěny jámy a tím pádem se kolem mě ochlazovalo. Mně to ale nevadilo.
Pak jsem stanul na zemi. Kolem sebe jsem spatřil celé své stádo promrzlé na kost. Vytáhl jsem je nahoru a opatrně všechny donosil do paláce.
Tam bylo krásně teplo a tak se kozy dobře rozmrazovaly. Za necelou hodinu už byly všechny v pořádku. Vesele kolem mne poskakovaly a Finesgal se mi jako vždy posadila na hlavu. Řekl jsem si, že tu se mnou zůstanou do zítřka, ven jsem je vyhánět nechtěl.
A tak jsme si udělali krásné Vánoce. Ve velké síni v přízemí stál obrovský strom s kořeny zapuštěnými do podlahy, otcovo dílo. Jeho poddaní ho zdobili a on sám, Thranduil, vyvěsil na špici ten největší vyřezávaný kořen, jaký jsem kdy v životě viděl. S pocitem zadostiučinění jsem to všechno sklidil dolů. Padesát koz vyskákalo na větve a zavěsilo se na nich. Já sám jsem se vyšplhal úplně nahoru a dirigoval svůj kozí sbor. Zpívali jsme koledy jako "Pojďme spolu do kozína", "Mečíme vám noviny" a "Narodil se kozí pán" (tím jsem samozřejmě myslel sebe). Strašně jsme se přejedli sena a okoralé zeleniny a nakonec jsme si klidně popovídali u krbu o tom, co jsme spolu tenhle rok zažili.
Říkám vám, byly to nejlepší Vánoce v mém životě.

"Legolasi! Legolasi?"
Probudil mě vzdálený hlas mého otce. Ani tenhle otravný zvuk ale nedokázal vyhnat příjemný pocit, který se mě zmocnil, když jsem si vzpomněl na včerejšek.
Jenže otec se blížil, slyšel jsem jeho kroky, jak vztekle dupal po schodech. Nakonec se rozrazily dveře mého pokoje.
"Legolasi! Právě jsme se vrátili. Vysvětli mi něco. Proč je celý palác plný kozích bobků?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 21. prosince 2015 v 19:26 | Reagovat

Skvělý závěr a především dokonalá představa Legolase, jak se snaží odhrnovat sníh šípem. Paráda :-D

2 Aredhel Aredhel | Web | 23. prosince 2015 v 2:31 | Reagovat

Tentokrát přímo z Legolasova úhlu pohledu... to tu ještě nebylo. Chudák, skoro mi ho bylo líto...
"Vlastně druhá nejkrásnější - hned za mými vlasy." :-D

3 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 24. prosince 2015 v 13:58 | Reagovat

Uhuu, Legolas vyhrabávající kozy. :-D

4 Clarissa Clarissa | Web | 26. prosince 2015 v 21:10 | Reagovat

Ten začátek mi připomněl problematiky transsexuálů, které jsem se nedávno věnovala. Ta kombinace mě málem dostala do kolen. :-D

5 Šárka Šárka | Web | 2. ledna 2016 v 9:34 | Reagovat

:-D To je až dojemná povídka. A je opravdu brilantně vtipná. Legolas je prostě velký hrdina, který se nezalekne ničeho, když jde o přátele. A taky je to mladý elfí ztřeštěnec. Tahle "mimoplánová povídka" by tu byla scházela, kdyby tu byla nebyla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama