Zrcadlo

18. listopadu 2015 v 16:24 | Irith |  Jednorázové povídky
Tak jo, jednou to přijít muselo. Toto, milí čtenáři je má první a poslední slashová povídka. Abych se obhájila, čtěte prosím následující řádky.
Zkusit si napsat vlastní slashovou povídku jsem chtěla už dost slouho, od doby Let me say. A proč? Protože je to vážně výzva. Slash totiž není jako normální romantika, je to mnohem, mnohem složitější. To, co vám u páru holka/kluk v pohodě projde bude u slashe znít prázdně, odfláknutě a perverzně. Prostě nemůžete jen tak vzít romantický text a změnit rody, nebude vám to fungovat. Jednak musíte jednání postav psychologicky velice dobře zdůvodnit. Napsat, jak moc milují jeden druhého a jak jsou spolu šťastní - aby to nevypadalo jen jako chvilkový rozmar. Ale hlavně, hlavně si musíte dávat vážně pozor na intenzitu. V romantice se líbají a padají si do náruče pořád, ve slashi to bude vypadat úchylně.
Takže, pro mě to prostě byla výzva. Zvládnu to? Zvládnu napsat něco tak choulostivého a těžkého? Jak se mi to povedlo, nevím. Posuďte sami.
Je to moje první a zároveň poslední slashová povídka, ten žánr mě nijak nezaujal. Párování je Smíšek/Pipin, protože Froda a Sama si prostě představit nedokážu, fakt ne. Jediní dva hobiti u kterých překousnu slash jsou Smíšek s Pipem. Je to divné, ale je to tak.
Aby to nebylo ale tak předvídatelné a kýčovité, je toto snad jediná slashová povídka v Čechách, která končí špatně.
Varování snad není třeba, v celé povídce se vyskytuje přesně jedna pusa a to absolutně nepopsaná.



Smíšek zrudl a honem odvrátil pohled. Stál spolu s ostatními společníky před paní Galadriel v Lorienu. Bylo to kouzelné místo a ona sama byla kouzelná.
Poskytla jim přístřeší a jídlo. Teď je zkoušela, zkoušela jejich odvahu pokračovat a věrnost Společenstvu. Společenstvo stálo na ostří nože. Jen jeden z nich zklame a padnou všichni. Zkoušela, jestli právě on nezradí. Nabízela jim, co může být, pokud se své cesty vzdají a co mohou ztratit, pokud budou pokračovat. Jen Aragorn dokázal vydržet její pohled. Boromira naproti tomu málem dohnala k slzám.

A Smíšek? Prudce se nadechl, když od něj Galadriel pohled konečně odvrátila a honem se začervenal. Ani na okamžik nezapochyboval, že bude pokračovat, že svému poslání neuteče, ale ta vidina ho přeci jen zasáhla. Víc, než by byl ochoten připustit. Když se ho potom ostatní ptali, co viděl, odmítl jim to říct. Styděl se, nesmírně se styděl. A když se ho potom, dlouho potom, v loďce, ve které pluli k Rauroským vodopádům, Pipin potichu zeptal, zamumlal jen neurčitou lež a umínil si, že se to nikdo nesmí dozvědět. Nikdo. Paní Galadriel mu nabízela tak nemožnou a přitom tak nevýslovně krásnou věc, že mu ještě dlouho trvalo, než byl schopen podívat se na své společníky zpříma. Obzvláště na jednoho z nich.

Peregrin Bral. To bylo to jméno, které mu Galadriel svůdně nabízela. Viděl sebe a Pipina, jak spolu bydlí v malém domečku u řeky. Daleko od ostatních pomlouvačných hobitů a přeci blízko k jablečným sadům. Viděl svého mladšího bratrance, jak mu s úsměvem nese džbánek piva a přisedává si k němu na zahradní lavičku před domečkem. Viděl, jak se k němu Pipin pomalu naklání. Viděl, jak se políbili. V tu chvíli už se Smíšek nedokázal dále dívat a musel odvrátit pohled. Galadriel se netvářila absolutně nijak. Neopovrhovala s ním, nebránila mu, nic. Chovala se, jako by právě neodhalila Smíškovy nejtajnější sny. Jako by právě nezjistila, že se Pán Rádovska zamiloval do svého mladšího bratrance.


Aby Smíšek přiznal pravdu, nevěděl, kdy to vlastně začalo. Možná to tak bylo vždycky, možná, že toho menšího hobita, s karamelově hnědými vlasy a velkýma, jasně zelenýma očima prostě miloval vždy. Jen s věkem si to víc a víc uvědomoval. Vlastně si to pořádně neuvědomil, dokud mu Galadriel neukázala obraz domečku u řeky. Možná že až tam, v Lorienu, si přiznal, že to co k Pipinovi cítí, není obyčejný bratranecký vztah. Ale také tam si umínil, že se to Pipin nikdy nesmí dozvědět. Byl si jistý, že jeho bratranec to cítí jinak. Miluje ho, to ano, ale jen jako nejlepšího kamaráda. A Smíšek nehodlala dát v sázku jejich přátelství. Ale jeho city k Pipinovi se od jisté doby nemohly moc tajit. Prudce se mu rozbušilo srdce, kdykoliv se na něj Pipin usmál, třásly se mu nohy, kdykoliv ho s rozpustilým úsměvem vyzval k tanci a červenal se, kdykoliv se o něj Pipin třeba jen otřel ramenem.

Až příliš pozdě si Smíšek uvědomil, že všechny tyhle problémy, děsivá nejistota, jestli k němu náhodou Pipin necítí něco podobného a cynické napomínání sebe sama, že toho by si přece všimnul, mohly být vyřešeny, pokud by se Galadriel prostě zeptal, co viděl Pipin. Co nabízela jemu. Ale tenkrát na to nesebral odvahu a teď už na to bylo pozdě.


Návrat do Kraje a do starých kolejí byl pro Smíška mučením. Nemohl věčně ignorovat příjemné mravenčení, když byl Pipin nablízku, ani sny, které se mu poslední dobou zdávaly čím dál tím častěji. Sny byly nevýslovně sladké, ale stejně nereálné, jako šance, že se Smíšek dokáže vrátit a pokračovat, jako by se nic nestalo. Asi dva roky po jejich triumfálním osvobození Kraje se Sam oženil. Vzal si Růžu Chaloupkovou. Smíšek je sledoval s radostí, ale tak trochu i závistí. Jak moc si přál, aby ho to samé čekalo s jeho bratrancem! Jak moc si přál, aby někdy sebral odvahu zeptat se ho, oslovit ho, říct mu, že je pro něj vším, že jen s ním se cítí doopravdy šťastný. Ale zároveň se bál Pipinova odmítnutí. Nevěděl, co by dělal, kdyby ho kvůli tomu měl jeho mladší bratranec nenávidět. Raději by umřel, než aby se výraz čisté, naivní lásky v Pipových očích změnil ve stín zahořklé nenávisti. Nepřežil by, kdyby ho Pipin obviňoval.

Od Samovy svatby uplynuly už více jak tři roky. Tři roky hrozného mučení. V noci nemohl spát a ve dne pak chodil s kruhy pod očima po celém Kraji. S Pipinem se vídal stále méně a méně. Už ho nechtěl potkávat. Vidět ho, pozorovat jeho úsměv a oči, ale přitom vědět, že mu nikdy nebude moci říct, co k němu doopravdy cítí, to bylo horší než cokoliv. Pipin to nechápal. Nedovedl pochopit, proč se s ním teď Smíšek nebaví, proč na jeho otázky reaguje jen pokrčenými rameny a sklopeným zrakem. Myslel si, že se na něj Smíšek zlobí. Smíšek to věděl a strašně si kvůli tomu nadávat, ale nikdy nesebral odvahu za Pipinem zajít a promluvit s ním. Nikdy.

Jeho láska prostě zasáhla příliš hluboko. Příliš hluboko na to, aby dokázal se svým bratrancem mluvit a zůstat klidný.


Estella Bulvová si sedla vedle Smíška a chytila ho za ruku. Hráli si spolu už jako úplně malí a všichni tak nějak počítali s tím, že se vezmou a budou mít spolu děti. Všichni věděli, že ona ho miluje. A všichni si mysleli, že ví, že on ji miluje také.

Smíšek od ní odvrátil pohled. Nenáviděl to. Nenáviděl se za to, že jí nedokázal říct, že ji nemiluje, že jeho srdce patří jen Pipinovi. Nenáviděl se za to, že se na ní smál, povídal si s ní a dával ji naději, i když sám věděl, že žádná není. Pořádně si lokl piva. Začínal být už trochu opilý. U Zeleného draka dnes nebylo moc lidí a to Smíškovi vyhovovalo. Chtěl být sám. Sám se svými starostmi. Bohužel ale přišla Estella.

"Co se stalo?" zeptala se a usmála se na něj.

Smíšek pokrčil rameny. "Nic!"

"Ale no tak, řekni mi, co se děje?" trochu do něj šťouchla. "Jsi pořád takový zamlklý, smutný, jako bez života. Takový jsi nikdy nebyl."

Další pokrčení ramen.

Estella se k němu přitulila. "Ale no tak, mně to snad můžeš říct," zašeptala a lehce ho políbila na ucho.

Smíšek s sebou trhl a odstrčil ji. Vzápětí si uvědomil svou chybu.

Estella se na něj smutně usmála a zvedla se.

"Ne, Estello, počkej. Já nechtěl…" začal Smíšek.

Estella mu ale položila prst na rty. "Miluješ někoho jiného, viď?" řekla potichu.

Smíšek mlčky přikývl a zavřel oči. Estella si k němu přitáhla židli a zpříma se na něj podívala.

"Kdo to je?"

Smíšek zavrtěl hlavou.

Estella si povzdychla a oči se jí zalily slzami. Milovala ho. Ale tušila, že on ji ne. Nebyla úplně hloupá. Vycítila, že se Smíškem je něco špatně a věděla, že to musí mít něco společného se zlomeným srdcem. Zhluboka se nadechla.

"Je to tvůj bratranec, Pipin Bral. Že ano?"

Smíšek s sebou trhl.

Estella se na něj smutně usmála. "Myslela jsem si to. Byli jste si tak blízcí. Vyrůstali jste spolu, šli jste spolu i na tu výpravu."

"Estello…" zachrčel Smíšek v šoku.

"Řekl jsi mu to?" zeptala se hobitka věcně a podepřela si hlavu rukama.

"Ne." Smíšek cítil, jako by jeho žaludek najednou začal dělat kotrmelce. Estella to ví. Estella to ví, a přesto tu se mnou sedí a normálně se baví. Nevadí jí to. Následující větou mu doslova vyrazila dech.

"Také tě miluje."

Smíšek několikrát otevřel a zavřel pusu, ale nevyšel mu z ní ani hlásek.

"Ty sis nikdy nevšiml toho, jak se na tebe dívá? Nikdy jsi neslyšel, jak o tobě mluví? Miluje tě, vím, že ano."

"Ale… jak…"

"Ženy prostě tyhle věci poznají," řekla Estella. "Být tebou, tak teď jdu domů a napíšu mu dopis. Dopis, ve kterém mu všechno vysvětlíš. Posledních pár měsíců vypadal hrozně a vím, že je to kvůli tobě. Čím dříve mu všechno vysvětlíš, tím dříve budete moci být spolu. A šťastní," vychrlila Estella rychle, protože viděla, jak se k jejich stolu blíží Smíškův otec.

Smíšek na ní chvíli beze slova zíral a pak se pomalu obrátil k odchodu. Potom se najednou usmál, rozběhl se k ní zpátky a políbil ji na tvář.

"Díky moc!"

"Rádo se stalo, a teď už běž," odstrčila ho s úsměvem Estella a sledovala, jak vyběhl ven.

Milovala ho. A proto se mu rozhodla pomoci.


Nejdražší bratranče,

Píši nejdražší, protože to tak doopravdy cítím. Jsi pro mě ta nejdůležitější bytost ve Středozemi a chci Ti říct jen jedno, miluji tě. Doopravdy Tě miluji, víc, než cokoliv jiného. Chtěl jsem Ti napsat a omluvit se. Omluvit se za své dřívější počínání. Neměl jsem Tě od sebe odehnat, neměl jsem se uzavřít do sebe a ignorovat svou lásku k Tobě. Proto Tě žádám o odpuštění. O odpuštění a lásku.

Pamatuješ si na Lorien a paní Galadriel? Chtěl jsem Ti tenkrát říct, co jsem viděl, co mi nabízela, ale neodvážil jsem se. Teď ale vím, že se odvážit musím, protože bez Tebe už nepřežiji ani minutu. Viděl jsem nás. Nás dva, jak bydlíme v našem vlastním domečku u řeky. Jak Tě miluji, jak Ty miluješ mne. Vím, že tato budoucnost je skoro pryč, ale ztracená není. Ty jsi to jediné, co opravdu potřebuji.

Prosím, nepiš, že mě nenávidíš. Tvoje zhnusení a nenávist bych nepřežil.

S láskou,

Smělmír Brandorád


Smíšek po sobě celý dopis kriticky přečetl. Nebyl to nijak zvlášť dobrý dopis. Byl hodně zmatený a nedával smysl. Ale dokonale tak odrážel Smíškovy city. Také byl hodně zmatený a věděl, že celý jeho život nedává smysl, ne bez jeho Pipa.

Zalepil obálku a ještě ten večer nechal dopis poslat. Věděl, že odpověď nepřijde dříve, než za týden.

Celých následujících sedm dní byl Smíšek jako na trní. Výčitky, naděje, noční můry a Estellina slova ho pronásledovaly ve dne v noci. Nebyl schopen myslet na nic jiného než na svého sladkého bratrance. Jak odpoví? Měla Estella pravdu? Opravdu ho Pipin miluje? A bude potom s ním ochoten odejít a žít v ústraní? Nebo se Estella mýlila? Potom ho Pipin bude nenávidět. Láska a nenávist. Nenávist a láska. Jediné dvě možné varianty. Jedna báječná a druhá příšerná. Která z nich to bude?

Odpověď přišla osmého dne ráno. Smíšek dopis dostal na snídani. Rychle do sebe naházel všechno jídlo a i s dopisem se rozeběhl do svého pokoje. Zamkl a pořádně se na dopis zadíval. V adrese poznával Pipinův lehce nečitelný rukopis. Přivoněl k obálce. Voněla jako Pip.

Nenávist nebo láska? Láska nebo nenávist?

Smíšek roztrhl obálku, vytáhl psaní a začal číst. Láska nebo nenávist? Dočetl a klesl na postel. Byla to láska. Ale horší než nenávist.

Smíšek začal plakat. Slzy mu stékaly po obličeji a kapaly na ten hrozný dopis. Smíšek zabořil hlavu do polštáře a roztřásl se. Dopis mu vyklouzl na zem.


Můj milovaný Smíšku,

miluji Tě. Samozřejmě že ano. Miloval jsem Tě vždycky. V Lorienu jsem viděl to samé, co Ty, ale také jsem nenašel odvahu Ti o tom říct. Udělal jsem hroznou chybu. Když ses teď ode mne odvracel, myslel jsem, že je to proto, že o tom víš a nenávidíš mne. Ani ve snu mě nenapadlo, že bys na tom mohl být stejně. Proto… udělal jsem hroznou chybu. Chybu, kterou už nejde napravit. Víš, Smíšku, čekali jsme moc dlouho. Příliš dlouho. Miluji Tě strašně moc, ale nemohu být s Tebou. Je pozdě. Kéž bys napsal o den dřív! Kéž bych sebral odvahu já! Smíšku, je pozdě. Příliš pozdě. Pozdě na všechno.

Včera jsem se zasnoubil s Diamantou z Dlouhé Stráně.

Navždy Tvůj,

Peregrin Bral
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 18. listopadu 2015 v 17:54 | Reagovat

"Neopovrhovala s ním?" Možná spíš "Neopovrhovala jím," ne?

Jinak vysvětlování vcelku zbytečné, varování pak úplně. Myslím, že by bylo hodně obtížné někoho touhle povídkou urazit. Napadá mě jenom náboženský fundamentalista, člověk z dob viktoriánských nebo tolkienovský lore-nazi.

Pointa se taky vcelku vyvedla, oceňuji i špatný konec, ale chápu, že ti slash nijak nesedne, protože jiné povídky vyznívají i o dost silněji. Rozhodně ale experiment, který stál za to.

2 Irith Irith | Web | 18. listopadu 2015 v 18:29 | Reagovat

[1]: Také je strašlivě stará. Snad víc než rok.
A díky!

3 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 19. listopadu 2015 v 19:40 | Reagovat

Pane bože, pane bože, to je tak dokonalé! Ostatně jako všechno, co napíšeš, Irith.

Chápu, že tě psaní slashe nezaujalo, není to pro každého. Ale kdyby ses k tomu přece jenom někdy vrátila, věz, že máš minimálně jednoho oddaného čtenáře :D

Ale stejně mi to přijde prostě nádherné. Nešťastné konce miluju, vyžívám se v nich.

A ještě k úvodu - vystihla jsi pointu dokonale, psaní slashe je úplně jiné, než "normálních" romantických povídek.

4 Irith Irith | Web | 19. listopadu 2015 v 19:42 | Reagovat

[3]: Och, díky moc! (Sebevědomí stoupá...)
A překvapuje mě, jak strašlivě moc je to jiné.

5 Aredhel Aredhel | Web | 19. listopadu 2015 v 21:46 | Reagovat

Myslím, že těch pár úvodních slov by mělo být vytesáno do kamene jako věčné pravdy o slashi. Obávám se, že jsi to vystihla víc než přesně.
Povídka je dobrá. Není urážlivá, je citlivá, intenzivní, ale ne přemrštěně... prostě slash a já nejsme velcí kamarádi, ale ty jsi nezklamala(opět). Výzva splněna, můžeš na sebe být pyšná. ;-)

6 Ilian Ilian | Web | 19. listopadu 2015 v 22:21 | Reagovat

Povídka je dokonalá! Líbí se mi ten špatný konec. Slash mě moc nezajímá (nečtu ho), ale od tebe jsem to zkusila a nebyla jsem zklamána :D

7 ranger-of-shire ranger-of-shire | Web | 20. listopadu 2015 v 20:17 | Reagovat

Páni ??? jakože já slash(e) moc nečtu, ale tohle je dokonalé :-) prostě awww....

8 Ranger of Shire Ranger of Shire | Web | 20. listopadu 2015 v 20:31 | Reagovat

Páni ??? slash(e) moc nečtu, ale tohle jsem prostě musela dočíst až do konce :-)

9 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | 20. listopadu 2015 v 20:32 | Reagovat

Naše schopná Irith zvládne i slash na jedničku. :-)

10 Šárka Šárka | Web | 23. listopadu 2015 v 17:01 | Reagovat

Obdiv za odvahu zkusit i tenhle nelehký žánr, je to smutně roztomiloučká povídka! :) Co je pozoruhodné, že to dokážeš napsat nikoliv o mnoho méně uvěřitelně, než Vyděděnou. A stejně, když o tom tak přemýšlím, tak jakkoliv je Zrcadlo skvěle napsané, asi bych si spíš dovedla představit Froda a Sama. :D

11 Irith Irith | Web | 23. listopadu 2015 v 19:27 | Reagovat

[5]: Díky moc! Ale tímto asi fakt končím, zdá se mi to takové trochu... povrchní. Nevím.

[6]: Děkuji. Já ho také moc nemusím, hlavně proto, že je jen opravdu málo dobrých Lotr slashových povídek. Zvlášť českých.

[7]: Až tak?

[9]: Začnu se červenat :-)

[10]: Ty dva nikdy. Prostě nikdy. Ani omylem. Upřímně, to už zvládnu celkem kohokoliv, opakuji kohokoliv v jakékoliv kombinaci, jen ne Froda a Sama.

12 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 24. listopadu 2015 v 15:46 | Reagovat

[11]: Neříkej cokoliv. Jsou i horší věci. Třeba Voldemort a Harry Potter. Vážně to existuje, dokonce i v češtině.

13 Irith Irith | Web | 25. listopadu 2015 v 18:44 | Reagovat

[12]: I to radši než Froda a Sama. Fakt, nevím o ničem horším. I Snapea a Harryho bych zkousla spíš než tohle.

14 Andoriana Andoriana | E-mail | Web | 25. listopadu 2015 v 21:04 | Reagovat

[13]: Až tak? ??? Z čeho pramení takový odpor?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama