Japonsko - část 5

9. listopadu 2015 v 19:57 | Polly |  Výlety a zájezdy
Tentokrát už se konečně pomalu dostáváme do opravdického a nefalšovaného Japonského města.



Sobota 8. srpna
Ráno jsme poslancům uvařili snídani. Ke všeobecnému překvapení jim to celkem chutnalo, ale před nástupem rychle zdrhli, jelikož se jim nechtělo navlékat si kroj (což chápu).
Po nástupu nastalo bourání stanů, které šlo o dost rychleji, než jejich stavění. Plán byl prostě takový, že každá dvojice zbourá svůj stan. Načež Karkulka usoudila, že protože v tom našem stanu moc nespala, tak si může dovolit jít navštívit Ostraváky (stejně jsem jí to dovolila, vypadala na ně hrozně natěšená a oni stejně za chvíli měli už odjíždět). Takže jsem stan bourala sama. Pravda, s plachtou mi pomohla Kamzík a já jim za to na oplátku odšroubovala pár šroubů.
Objevila jsem v sobě velmi dobře skrytý talent na rozšroubovávání věcí, takže i po tom, co můj stan byl rozšroubovaný, jsem pomáhala ostatním.


V takovém horku je nutné shánět vodu, kde se dá, s víte, kolik jsem za ten pobyt nashromáždila plastových lahví?

K obědu byla nějaká směsice, zejména bagety, ale objevili jsme tam i ty skvělé bílé placky. A nějací kluci donesli několik plat pitíček. Takových těch ovocných džusíků s brčkem. Já jich měla pět, Ťapka zvládla 11 a celá potom škrundala.
Po obědě byla nutná sprcha. Ale bylo to celkem dobrodrůžo. Už jsme totiž měly složené stany a do té venkovní sprchy se smělo jen v plavkách. Vnitřní jsme zavrhly, kvůli strašnému bordelu a vedru. No, takže s Kamzíkem jsme učinily pokus, kdy jsme se zabarikádovaly v těch venkovních sprchách, zatáhly okolní plachty a převlékly se tam.
Během naší činnosti našla nějaká holka před sprchami šampon a opatrně ho dala dovnitř skulinkou v té plachtě. Šikovná holka, asi to pochopila.
Jenže partička, která přišla po ní, pro změnu nepochopila vůbec nic. První, co udělala, bylo, že jediným zuřivým pohybem rozepla celou tu plachtu a roztáhla ji dokořán. Naštěstí již jsme v tu chvíli měly plavky na sobě a žádné pohoršení kolemjdoucích se tak nekonalo. Ale na zpáteční převléknutí do normálního oblečení jsme už zalezly do těch vnitřních sprch. Radši.
Potom jsme zjistily, že kdesi v Hubu je volně přístupná nabíječka. Tak jsme si půjčily retardér a obsadily jsme ji. Cestou jsme ještě šlohly místní noviny. Celkem nás totiž s Kamzíkem začalo bavit je překládat, tak jsme si tím snažily ukrátit čekání na nabití mobilu.
Mně osobně se podařilo přeložit pár takových opravdu dobrých perliček. Bohužel jediná, kterou si pamatuji, byla, že jsem looking forward přeložila doslovně jako 'dívají se dopředu na jejich budoucí společnou akci'. Nebo něco podobného.
Po chvíli za jednou holkou, která seděla vedle nás, přišly její kamarádky a začaly se normálně bavit česky. My padly smíchy a ona po chvíli taky. Přiznala se nám, že bylo hodně těžké udržet vážnou tvář, když nás celou tu dobu slyšela a rozuměla nám.
Pro zlepšení naší reputace jsme jí narvali další část novin na překlad. Byl to dobrý tah, sice na tom byla trochu lépe než my, ale taky nic moc.
Potom už jsme musely jít zpět do tábora. Měli jsme tam sraz a již zdálky jsme zjistily, že zbourali kuchyň bez nás. No, nestěžovaly jsme si, měly jsme míň práce. Jen se musely vytřídit odpadky a pak byla večeře. (ale s těmi odpadky, dostávali jsme tam všechno v plastových obalech a přitom se jako plast do odpadků počítaly jen lahve, což mi přišlo jako ohromná škoda).
Ještě před dožvýkáním našeho druhého chodu nás nahnali všechny do kroužku s tím, že si musíme povědět důležité informace. Nastal totiž už den odjezdu (respektive měl odjezd nastat přibližně za osm hodin) do japonských rodin. A ti, kteří byli v rodinách již před Jamboree, tam udělali pěknou ostudu.
V Japonsku je totiž zvyk, že se napustí jedna vana a pak se v ní vykoupe celá rodina. A skauti byli jako hosti, takže šli první. Pak vypustili tu vanu a vyšli na chodbu, kde stála srocená celá ta rodina v ručnících a čekala, až si bude moct vlézt do té napuštěné vany po nich.
A pak je tam jídlo. Mají nízké stoly, u kterých se sedí tak nějak divně. Je to něco jako, že se sedí na kolenou, ale zadek máte položený na patách. Neumím to popsat, každopádně to je hrozně nepohodlné. A bylo nám rázně zakázáno ohrnovat nos nad nohatými věcmi s mnoha klepety apod.
Přežili jsme to kupodivu v relativním zdraví. I když opravdu jen relativním.


Předtím jsem ještě nikdy neměla možnost vidět vlajku České Republiky na bambusu...

Protože jsme měli odjíždět někdy v jednu v noci (fakt tam neznají pojem jako 'přijatelná hodina'), tak jsme šly s Kamzíkem spát hned po této přednášce (a po dojezení večeře).
Tedy, chtěly jsme jít hned spát. Opřely jsme si hlavu na batoh a zavřely oči. Každé dvě minuty jsme si musely sednout a důkladně se celé podrbat a setřepat ze sebe všechny kamínky, které se na nás za tu dobu nalepily. A že jich bylo dost. Ale trpělivě jsme to zkoušely znovu a znovu. Až nastal zlomový okamžik, kdy Kamzíka napadl spásný nápad. Když máme na batohu hlavu, proč si na něj nelehnout celé? Ano, šlo by to, kdybychom měly ten batoh přibližně třikrát tak velký. Na desátý pokus se nám dokonce povedlo se na ten batoh vměstnat a po takto strávených deseti minutách nám začalo odumírat celé tělo. Opravdu dokonale zvládám zabalit takové věci jako je ešus, boty nebo tvrdá krabice přesně na ty místa, kde to nejvíc tlačí, když se na tom batohu pokouším spát.
Nakonec jsme to vzdaly a já jsem vyndala karimatku.


Pro ilustraci, jak vypadá ohromně nepohodlná poloha.

Tady by se ještě hodilo vysvětlit, proč jsem ji nevyndala hned. Měla jsem s sebou totiž takovou tu nafukovací, ale nešla mi srolovat a vyfouknout. Tedy, šla, ale potřebovala jsem na to tak půl hodiny času. A oni řekli, že nás prostě vzbudí, nasadíme si batohy a půjdeme.
Tak jsem to vyřešila tak, že jsem teď tu karimatku nenafukovala. S Kamzíkem jsme se obě na tu karimatku nevešly, takže si vzala ještě pytel na odpadky a spala částečně i na něm.
Dokonce se nám takhle podařilo i usnout. A já děkuji velkému hobitímu božstvu, že jsem se dokázala vzbudit včas. Kluci totiž na cestě našli nějakou kostru mořského živočicha (díky biologii jsem se ve škole o dva měsíce později dověděla, že to byl ostrorep, nijak mě to neutěšilo...) a bavili se tím, že ji házeli spícím obětem na obličej. Já jsem jako oběť nepřipadala v úvahu poté, co jsem se jich zeptala, co to je za obludu. Tak se začali soustředit na Kamzíka. Povedlo se mi odklonit tu hrůznost z dráhy tak, že nedostala přímý zásah do obličeje, ale stejně to pro ni musel být hrozný šok. Obdivuji ji, že ještě potom dokázala znovu usnout.
Ano, kluci nás takhle totiž vzbudili asi o dvě hodiny dříve. Takže jsme odmítly zůstat vzhůru a na našem improvizovaném lehátku jsme znovu upadli do snění.

Neděle 9. srpna

Vzbudili nás vedoucí. A tentokrát už ve správnou dobu. Tedy někdy uprostřed noci. To bylo fajn, protože nebylo zas takové horko a my nemuseli táhnout batohy přes celý areál při strašném pařáku.
Dorazili jsme na parkoviště, kde se čekalo na autobus, který nás měl odvézt na letiště. Pamatujete si ještě na popis té cesty na tábořiště? Jak jsme z letiště jeli devět hodin autobusem? Najednou se čirou náhodou z čista jasna totiž vyklubalo letiště, které je jen tři hodiny jízdy.
Ale to by byl moc velký luxus, že? Proto nás nechali hodinu čekat jen tak před autobusem. Pak Japonci vyvolali takový zmatek, že by si za to vysloužili přinejmenším řád druhého stupně. Otevřeli dveře dvou autobusů a řekli, že pravý je pro ty, kdo jedou už ze země pryč a levý pro ty, kdo poletí v rámci Japonska, do těch rodin. Fajn, vydali jsme se k levému.
Tam nás vyhnali, že jsme špatně a že ten, který je pro ty, kdo jedou do rodin, je ten druhý. V tu chvíli se před nás narvali nějací dospělí Angličané a naplnili kufr autobusu tak, že se nám tam polovina batohů prostě nevešla.
Takže jsme se nakonec museli rozdělit do dvou autobusů podle toho, ve kterém nám vezli batoh. Ovšem protože ten úplně první autobus byl přece pro ty, kdo jedou pryč ze země, tak nám museli přistavit ještě jeden.
Tak co, vyznáte se v tom? Jestli ne, tak to byl účel. Na místě se v tom totiž nevyznal nikdo.
Přesto se jakýmsi zázrakem stalo, že jsme v pořádku dorazili před šestou hodinou na jakési malé letiště. Samozřejmě, že přepážky otevíraly v šest a my tam museli asi hodinu čekat někde ve frontě, abychom se v šest hodin dozvěděli, že čekáme na úplně blbém místě. Celkem jsme tu frontu vyměnili čtyřikrát.
Na konci té poslední fronty opravdu čekalo správné letadlo a my jsme se tak dopravili na letiště Tokyo Haneda. Když jsem ukazovala pas u přepážky, tak se mě ptali, kam letím. Řekla jsem, že na Hanedu. Paní se na mě nechápavě podívala. Zřetelně jsem zopakovala slovo Haneda. Pak jsem zavolala na pomoc vedoucího. Ten řekl Haneda a bylo to v pohodě. Tak nevím, kde byl problém. Fakt jsem to řekla zřetelně a nahlas (ano, opravdu to bylo nahlas!).
V Tokyu si nás hned vyzvedli místní skauti a vlakem nás zavezli na místo, kde byl sraz s těmi rodinami. Ten vlak vypadal podobně jako naše metro, ale byl hrozně drahý. Obecně ta doprava v Tokyu byla strašně drahá. Za ty tři dny jsme tam projezdili přes dva a půl tisíce yenů (což je asi 500 korun). Ale zase je fakt, že jsme jezdili vlakem pořád.


Tam na srazu jsme uviděli hlouček Japonců a začali jsme se celkem bát. V naší holčičí skupince já, Kamzík a Ťapka, jsme si hrozně přály, abychom mohly být takhle nějak spolu.
Nakonec jsem skončila se Sýkorkou, ale byla to výhra. Opravdu. Dostaly jsme čtyřčlennou rodinu matka Yoko, dcera Ayano přibližně v našem věku, otec Chiro a mladší syn Tomo. Hrozně jsme se bály, že ta rodina nebude umět anglicky (jak se to stalo skoro celému zbytku oddílu), ale nám se podařilo přifařit se k takové rodině, kde dcera byla na půl roku v Austrálii studovat a matka byla učitelka angličtiny. Takže jediný, kdo tu konzervaci brzdil, jsme byly my s našimi dvouslovnými odpověďmi.
Když si nás vyzvedla matka s dcerou, tak se nás zeptaly, jestli nemáme hlad. Po kladné odpovědi nám ihned koupily strašně skvělé donuty. Byly vážně dokonalé, ananasový měl ananas zvenku, jako náplň i v těstu. Vysvětlily nám, že jsou teď naše rodina, takže nám budou platit všechno kromě suvenýrů a předplatily nám kartu na vlak (něco jako opencard). Než jsme se Sýkorkou pochopily, že ji musíme přiložit k turniketům vždy před vlezem a výlezem z nástupiště, tak nám to trvalo opravdu dlouho.
Celou cestu vlakem jsme před očima měly ty báchorky o jedné vaně, japonském stylu záchodů a nízkém stole. Nic z toho se nevyplnilo. Záchod měli normální, dokonce i s promakaným umyvadlem, stůl vysoký a k tomu sprchový kout, akorát se tam divně zapínala voda. Měli dva kohoutky, jeden na teplotu a druhý na objem tekoucí vody, jenže ten druhý šel otáčet tak ztuha, že jsem se bála, že ho urvu a vytopím je.
Dorazily jsme k nim domů a oni se dozvěděli, jak jsme strávily noc, zhrozili se, a řekli, ať klidně odpočíváme a dáme si sprchu. A když prý budeme něco potřebovat, stačí říct. Ještě do nás narvali ramen, což je takový vývar se strašně dlouhými nudlemi, a když se to jí hůlkami, tak to děsně cáká všude kolem.
Po důkladné očistě, zabordelení pokoje jejich mladšího syna (kde jsme bydlely) a nabírání energie, jsme se dostavily dolů s tím, že bychom se rády podívaly ven. Nebudeme přece celý den zavření v nějakém domě, když bychom mohly poznat tak cizí město.
Vzali to v pohodě a odvezli nás autem k nějakému akváriu. Vlastně to byla taková vodní ZOO (a byla mnohem lepší, než ta s šesti opicemi). Měli tam toho tuny. Malé rybičky, větší ryby i obrovitého kraba. Korály, medúzy, tučňáky, lachtany, delfíny, žraloky atd. atd.


Velekrab japonský, ještě jako malinký.

Jediný problém byl, že jsme tam vymetaly jednu show za druhou. Napřed jsme byly u delfínů, kde jsme nic neviděly a potom u lachtanů, kde jsme ničemu nerozuměly, protože ti ošetřovatelé mluvili japonsky. Nakonec jsme jim vysvětlily, že nás ty show zas tak moc neberou, a šly jsme se kochat mořskými koníky.
Bylo to moc fajn. Ta rodina nás pořád fotila, abychom měly nějakou památku. Jen pak mám problém s tím, že každou třetí fotku kazí můj obličej. Naštěstí jsem fotila i já, takže se můžete bezpečně podívat alespoň na nějaké záběry z jejich hlavního města.
Po akvárku nás její mamka vyhodila u jakéhosi budhistického chrámu. Braly jsme to jako poctu, že jsme navštívily jeden z jejich chrámů. A pak jsme zjistily, že se nám té pocty dostane asi tak ještě třikrát, protože v Tokyu mají chrám fakt na každém rohu. Vážně jich tam je hrozně moc.
Tenhle měla ta rodina téměř za barákem a Ayano nám ukázala jejich tradice. Nějaké očištění, házení mincí, kdy si můžeme něco přát a potom ještě sochu, která se má umýt. Když chce člověk být krásný, tak drhne soše obličej a když chce být chytrý, tak vydrhne hlavu.


Jeden z dalích jejich rituálnů, jakési symbolické očištění od hříchů.
Zajímavé bylo, že se ho učila každá skupinka a každá ho pak uměla trochu jinak.

Po náboženské chvilce jsme se pomalu vracely domů a potkaly jsme takový zapadlý krámek. Vevnitř seděla babka na schodech v tom jejich divném sedu. Napřed to vypadalo, že jsme ji vzbudily, ona se tedy dobelhala na ty schody a pak, když jsme platily zmrzliny, tak jsme položily ty mince na takový ten pultík, který v obchodech většinou bývá. Jenže schody byly od toho pultu tak daleko, že se ta paní musela v tom jejich sedu tak předklonit, až skoro z těch schodů spadla. Pak se japonsky bavila s tou holkou o nás. Nebylo to moc příjemné.
K večeři jsme měly sushi. Pravé japonské a navíc domácí. Spočívalo to v tom, že v jedné misce byla rýže, na tácu byly různé druhy syrových ryb (pro nás tam ještě měli nějaké uvařené maso, kdyby nám syrové ryby nechutnaly), potom miska s řasou a sójová omáčka. Stačilo nandat si na čtverec řasy trochu rýže, na to plácnout rybu, zabalit to do ruličky a namočit do omáčky.


Pravé japonské sushi na domácí způsob

Načež jsme se Sýkorkou zahájily stolování tím, že ani jedné z nás nechutnala ta omáčka a mně ještě k tomu nechutnala ta řasa. Ale bylo to úplně v pohodě, donesli mi misku a jedla jsem to bez řasy. Kupodivu i moc nevadilo, že ty ryby byly syrové.
Tomo si musel po večeři napsat domácí úkoly, tam totiž ze školy dostávají úkoly na hlavní prázdniny, což musí být fakt strašné. Tak jsme ten okamžik využily k tomu, abychom se dozvěděly něco o jejich písmu. Mají tam 3 druhy písma. Z toho 2 se naučí v první třídě (jedno slouží pro psaní slabik a druhé pro zapisování cizích slov) a tu poslední se jakž tak naučí do vychození školy. To je takové to, že jeden nebo dva znaky znamenají slovo. A hrozně vtipný je znak, který slouží pro 'strom'. Když je ten znak jeden, tak to znamená strom, když jsou dva, tak je to dřevo a tři značí les.
A protože jsme byly hrozně unavené, tak jsme šly už spát. Sýkorka ještě prohlásila, že musí vyzkoušet jejich pastu na zuby a já zatím zkoušela měkkost matrace. Byla vážně extra měkká, překřtila jsem to tam na 'vodní postel', protože já jsem měla matraci položenou na zemi. Když jsem na ní ležela a šlápla na ni Sýkorka, tak se to začalo tak hrozně vlnit a houpat, že tomu ani jinak říkat nešlo. Ale bylo to ohromně vtipné a pohodlné. Dokázaly jsme tak spát skoro 12 hodin…

Pondělí 10. srpna
Ráno jsme se vzbudily někdy okolo osmé hodiny, což pro nás představovalo nevídaný luxus. Dokonce ani v té rodině se na nás nezlobili, tak jsme se Sýkorkou došly na snídani. Měli tam úplně dokonalé lupínky, byly celé obalené v cukru a proklatě dobré. A u takových těch tetrapaků měli super vychytávku, zabudované otvírání po straně, takže to nemuseli složitě otevírat nožem.


Důkaz, že dnes ráno opravdu pršelo!

Po snídani jsme si zabalily věci na celodenní výlet a společně s nimi jsme se vydali na vlak. Naše první zastávka nebyla nic jiného, než chrám. Tento patřil k jednomu z největších chrámů v Tokyu a dokonce nám tam koupili takový pytlíček pro štěstí.


Že by další chrám?

Potom jsme zamířili k druhé nejvyšší věži v Tokyu nazvané Tokyo Tower. Vypadala trochu jako Eiffelovka, ale byla červená. Tam jsme vystáli frontu a vyjeli výtahem nahoru. Ten výhled byl neskutečný. Všude byly samé baráky, i na nejvzdálenějším obzoru. Až to skoro vypadalo děsivě. Ale líbilo se mi, že i přes tuto zjevnou mánii stavění hnusných budov, provozovali na zeleň, která byla hlavně v blízkosti těch chrámů, a tak jsem občas z té výšky zahlédla malé zelené ostrůvky.
Navštívili jsme i prosklené okénko, kterým bylo vidět až na zem. No, ještě že měli poblíž ukrytý takový ten kardiostimulátor nebo co. Bylo to celkem vysoko.






Domy, domy, domy a zase domy. Počkat, támhle vidím park! Ale vždyť to je zase nějaký chrám...

Pak nás upozornili, že během oprav, které nastaly padesát let od zprovoznění této věže, dělníci našli na vršku schovaný baseballový míček. Nikdo prý neví, jak se tam dostal. Určitě to bude nějaký hloupý Gandalfův vtípek…
Před věží jsme potkali dva kluky z našeho oddílu i s jejich hostitelskou rodinou. Musely jsme je začít litovat, ta rodina uměla dohromady asi tak deset slov anglicky. Tak jsme si s klukama celkem popovídaly a vyprávěly jim, že máme předplacenou kartu na metro. Tu se jeden z nich začal vytahovat, že on má kartu na všechny dopravní prostředky a uprostřed přechodu ji začal vytahovat z peněženky, když se mu na zem rozsypaly drobné mince. Po celém přechodu. Všichni zúčastnění to pomohli sesbírat, a tak se to stihlo do vypršení zeleného panáčka.
Rozloučily jsme se s kluky a společně s tou rodinou jsme zašli na oběd do nějaké restaurace. Sedli jsme si k tomu nízkému stolu, protože jsme si chtěly se Sýkorkou vyzkoušet, jak se u toho sedí. Blbě. Na začátku jsme seděly tak, jak se má. Po chvíli jsme přešly do tureckého sedu a pak už jsme tam prostě nějak seděly a byly rády, že nás to nebolí zas až tak moc.
K obědu jsme si daly něco, u čeho jsem doufala, že to bude dobré. Snažila jsem se totiž vybrat něco japonského, ale se surovinami jako máme v česku. A povedlo se. Vážně to bylo moc chutné, nějaké kuře s rýží (snad to tedy bylo kuře… :-)).
Po obědě jsme prošli hlavní branou nějakého jiného chrámu. To proto, že je tam taková divná bambule, o které nikdo neví, proč tam je, ale je to hrozně známé. Pak jsem se ztratila.
Těch několik minut mi v hlavě proběhla velikost Tokya, velikost přilehlého náměstí a množství lidí, kteří se tam nacházeli. Ale naštěstí mě našli.



Jasně, divná slavná bambule, ale zajímalo by mě, kdo se na ni podíval zespoda a pokochal se tímhle drakem...

Prošli jsme si tam místní tržnici a sehnali nějaké jejich tradiční bonbóny. Pak jsme tam ochutnali nějakou rýžovou sušenku, která nechutnala jako rýže, a pokochali jsme se hůlkami za 10 000 yenů. U obchodu s kimony jsme se zastavili a začali si povídat o Natce. Ona totiž má strašně ráda Japonsko a celou jeho kulturu, takže nám bylo jasné, že nějaké to kimono si určitě pořídí.
Pak jsme zamířili k jednomu z dokonalých obchodů se suvenýry. A cestou jsme potkali Kamzíka, Ťapku a jejich skupinku. Taky jejich hostitelská rodina vůbec neuměla anglicky. Prý měli na prvních deset minut tlumočníka, který ale hned zdrhnul. Tak Jsme si popovídali i s nimi a bylo to moc fajn.
Pokračovaly jsme jen s tou holkou, protože maminka musela jít učit angličtinu. V tom obchodu měli úplně všechno. Totálně. Od papírů po kuchyňská prkénka a bylo to dost levné. Tak jsme hned nakoupily nějaké věci domů, suvenýry a dárky pro známé.
Potom nás ta holka přemluvila, abychom ji doprovodily do obchodu s oblečením. Ale po chvíli jsme jí to odpustily, protože jsme tam našly dokonalé košile. Já jsem hned vzala takovou se skotským vzorem, která byla tak hrozně příjemná na dotek, že jsem příjemnější snad neviděla. Pak jsem tam našla ještě jednu, trochu podobnou.
Dále jsme se stavily v knihkupectví. Ayano hledala nějaký časopis a Sýkorka potřebovala mangu pro kamarádku. Já jsem zakotvila u anglicky psaných knih. Jen tak z principu jsem hledala Lotr a oni ho tam vážně měli. Jen se mě trochu dotklo, že ho Ayano nikdy nečetla. Nakonec jsem neodolala a investovala jsem do zlepšení své angličtiny zakoupením jednoho výtisku Hobbita. Snad tomu budu alespoň trošinku rozumět… Pak jsme ještě měly zuřivou debatu o tom, kdo co četl, která knížka mu přišla zajímavá a jak nesnášíme knihy s odfláklým koncem.
Kochaly jsme se i okolními obchody, protože tam byly takové ty skvělé vychytávky a nádherné věcičky. Dokonce jsem tam našla i sadu starých pohlednic. Ano, vzpomněla jsem si na Tebe, Pomněnko. Ale potom jsem zjistila, že celkem je tam těch pohlednic dvacet a to je jich dohromady jen pět druhů, a tak snad doufám, že to oželíš.
Znáte takové ty prstové ponožky? Tak ty jsou původem japonské a jsou tam hrozně drahé. Jako, že fakt hodně. Ale měli jich tam hrozné množství a cestou jsme potkaly snad dva obchody, které byly specializované jen a jen na ponožky.
Pak musela Ayano zařídit lístek do kina na zítra pro svého bratra a za to, že jsme šly s ní, všem potom koupila zmrzlinu. Já a Sýkorka jsme měly dohromady nějakou normální a hrozně dobrou a ona si dala japonskou. Dobře věděla, proč nám koupila tu normální. Japonská byla vážně zvláštní. Dala nám ochutnat a vůbec to nebylo jako zmrzlina a celkově to bylo takové dost divné.
Jely jsme už domů a před vchodem se Ayano zastavila a řekla, ať se těch studentů angličtiny schválně zeptáme, odkud si myslí, že jsme. Prý pak všichni odpoví 'Amerika'. No tak jsme to zkusily a ono jo! Vážně tipli Ameriku. To jsem netužila, že moje mluvená angličtina je na takové úrovni. Nebo spíš, že mluvená angličtina Američanů je podle nich na tak nízké úrovni…
Uklidily jsme se nahoru do našeho pokoje, abychom je tam moc nerušily při výuce a Ayano nám ukázala svého králíka. Napřed se hrozně bránila, že nás teď dovnitř do svého pokoje pustit nemůže, protože tam má bordel, ale nakonec se vzdala. Pořád tam bylo uklizeněji, než v tom pokoji, kde jsme v tu chvíli bydlely my.
K večeři bylo dokonalé jídlo. Jmenuje se to Otono myaki a v překladu to znamená něco jako 'osmažené všechno, co máš rád' a je to vážně lahůdka. My jsme měli nějaké vaječné nudle s masem a navrch slaninu a vajíčka. Pak nám ještě nabídli mochi. Se zděšením jsem zjistila, že je to přesně ta divná bílá věc, kterou jsem ochutnávala na tom jejich food festivalu. Ale snědla jsem to, i když to bylo gumovější, než žvýkačka.
Po jídle jsme jim donesly se Sýkorkou dárky, co jsme přivezly. Já pro ně měla knihu o Praze, ona nějaké sklo a tričko a šátek ze svého oddílu. Byli nadšení a dali nám nějakou tašku z látky na kimona.
Pak jsme ještě dotáhly dolů věci, co jsme na Jamboree vyměnily a začaly jsme si to měnit mezi sebou. Já, Sýkorka a Ayano. Nakonec to spíš dopadlo jako vyměňování malých dárečků.
Pak jsme šly spát, dokonce jsme dokázaly samy zprovoznit i klimatizaci a obsadily jsme jim zásuvku nabíječkou na mobil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 13. listopadu 2015 v 0:39 | Reagovat

Nechci se strefovat do tvé splustanující, ale argument, že v tom stanu moc nespala, je dost zvláštní... Rozhodně ne moc skautské...
Historka s vanou mě dostala. To vážně někde takhle funguje??!? Ubozí Češi, ubozí Japonci. (Nevím, koho je mi líto víc.) Házení ostrorepem zní poněkud brutálně- mám určité povědomí, jak to zvíře vypadá a nechtěla bych tím dostat. Představa města táhnoucího se na všechny strany, kam až oko dosáhne, je jednoduše děsivá. Brr...
Jé, mám podezření, že to poslední jídlo, co zmiňuješ, mi jednou udělala kamarádka! Jestli jo, bylo to dobré. :-)

2 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 14. listopadu 2015 v 12:41 | Reagovat

Geniální komentář k první fotce, spousta vtipných postřehů od pitíček po ponožky ale... zase dva díly hned za sebou? Jakože fakt? O_O  ;-)  :-D

3 Polly Polly | Web | 14. listopadu 2015 v 14:01 | Reagovat

[1]: My jsme tu historku naštěstí nezažili, ani nikdo z naší skupiny, ale kdo ví...
To musí být dobré, když je to všechno dobré a osmažíš to :-D

[2]: To je proto, aby si to mohl každý přečíst, až na to najde čas a náladu (pokud vůbec ;-)), takové interaktivní vydávání reportáží. A máš pochvalu, že se tím stále prokousáváš :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama