Japonsko - část 4

3. listopadu 2015 v 21:20 | Polly |  Výlety a zájezdy
Tentokrát trochu trhlejší část...



Středa 5. srpna
Vzbudila mě ráno Karkulka. Já jsem pak už neusnula, ale byla jsem líná se zvedat. Tak jsem si sepsala zápisky, abych na nic nezapomněla, četla jsem si a psala pohledy. Potom už to bylo neúnosné, tak jsem vyšla ven a sedla si do kuchyně. Za chvíli jsme se tam sešli všichni a naše vedoucí nám řekla, že si kdosi dělal legraci, že ať chceš spát kdoví jak dlouho, tak tě stejně vzbudí v půl deváté to vedro. A hádejte, v kolik hodin jsme se tam takhle všichni sešli? No ano, přesně v půl deváté.
Po snídani jsem se vydala umýt si nádobí. Poprvé za náš pobyt se mi stalo, že mě tam přistihli. Byla tam totiž cedule 'Zde si umývejte jenom ruce'. Úplně nehorázně mě tam seřvala nějaká paní. Náš přepis konzervace by zněl nejspíš nějak takto:
"Ale tady si nemůžete mýt nádobí."
"Aha, dobrá, a kde si ho mohu umýt?"
"Tady ne, tady se nádobí mýt nesmí."
"Tak kde si ho můžu umýt?"
"nkhkujgfbwfwlkfozhskjcbsm (jakási její rodná řeč), tady ne!"
Tak jsem radši zdrhla a umyla to v táboře…

Před jedenáctou hodinou jsme se vydali na autobus, který nás měla zavézt do ZOO. Hrozně jsem se tam těšila, i když většinou bývají všechny zoologické zahrady skoro stejné. Dostali jsme i nějaký papír s rozpisem, kde bylo i sbírání odpadků a prezentace místního tradičního tance. No, to tam musí mít tedy hrozně moc těch odpadků, když jim je tam týden jezdí tak ohromné množství lidí sbírat. Asi je pak vždycky musí vozit náklaďákem zpátky. Alespoň jsme si to tak provozovali, dokud jsme se nedozvěděli, že už tam ty odpadky doopravdy nejsou a my jsme této práce zproštěni.
Vystoupili jsme v nějakém parku, kde poskakovali holubi. Praví japonští holubi, úplně stejní jako tady, v Česku. Prošli jsme tímto krásným parkem, až jsme skončili v parku zábavním. Tam nám dali asi hodinový rozchod. Využili jsme ho na oběd (to jsme šikovní hobitci, co?). Pak jsme objevili informační ceduli té ZOO. Zjistili jsme, že zatím mají výběh pro šest (6) opic a všude se vyskytovali obrovské nápisy 'otevíráme na jaře 2016'. Tak jsme si dali ještě jeden oběd a dobelhali se na sraz.


Tam nám rozdali nějaká klepátka ze stoyenového obchodu (vše za sto yenů, objevili jsme to pak v Tokyu). A nastoupily tam nějaké japonské holky v tradičních krojích. Byly tam i nějaké opravdu malinké a to bylo hrozně roztomilé. Ukázaly nám nějaký svůj taneček a pak po nás chtěly, abychom to taky vyzkoušeli. Ukazovaly nám nějaké ty figury, pojmenovaly je a pak je nahlas říkaly, abychom se mohli chytit. Jenže spojit to jméno a figuru se povedlo většinou tehdy, když už přešly na nějakou jinou. Ale poslední pokus se nám opravdu povedl.
Pak nám poděkovaly a naši část organizátoři odvedli na prohlídku ZOO. Dali nám vstupenku, prohlédli jsme si všech šest druhů opic a oni nás odložili v obchodu se suvenýry. A v jednom z výběhů jsem našla růst jetel (to víte, místo po opicích zírám po kytkách).



Glum!


Pak jsme znovu prošli tím parkem a vrátili se do tábora. Než přijely ostatní patroly, tak jsem si četla.
K nám do tábora ještě přišel vedoucí mého oddílu a řekl, že až přijdou všichni z našeho střediska, tak je mám zburcovat, aby si vzali kroj a šli se vyfotit na střediskovou fotku. Hrozně dlouho jsme čekali na Karkulku, protože šla někoho navštívit nebo co a nakonec Bůvol odmítl jít s tím, že si musí vyprat. Ale kromě něj jsme tam byli všichni.
A cestou zpátky nás zastavili Angličané a zeptali se, jestli nám mohou ukázat karetní kouzla. Samozřejmě, že jsme řekli, že jo. Napřed začali takovými 'vyber si kartu', zamíchali balíček a vyndali ji. Pak jsme si vybrali jinou a oni se nás zeptali, jestli víme, kdo jsou detektivové. Jenže my jim nerozuměli, tak se ptali, jestli známe Sherlocka Holmese, toho detektiva. A my, že jo. Tak nám ukázal, že tyhle dvě karty jsou detektivové. Zamíchal to a mezi 'detektivy' se objevila naše karta.
A potom dokonalý trik. Vybrali jsme si srdcovou trojku. On nás vyzval, ať ji položíme navrch. Zaklepal na balíček a vytáhl ji zprostředka. Pak jsme zaklepali my a on ji vytáhl zespod. Potom znovu zaklepal on a ukázal nám, že se celý balíček změnil v srdcové trojky. A na poslední zaťukání se z toho staly zase normální karty. Bylo to vážně neuvěřitelné.
Večer pak nastal náš obvyklý program - kecání. Marek se nás totiž snaží přemluvit, abychom šly do staršího oddílu, že to tam bude fajn. Původně jsme tam nechtěly jít kvůli němu, ale od té doby, co se to dozvěděl se snaží jak může, aby nás ještě přemluvil. Pak ještě přišel jeden Ostravák a kecali jsme i s ním.
Jenže se to po chvíli zvrhlo v děsivou diskuzi, kde nikdo nevěděl, kdo je na čí straně a o čem se tu vlastně diskutuje. Tak jsme se s Kamzíkem znovu vrhly na naši oblíbenou večerní činnost. Tedy luštění křížovek. No fakt, nejoblíbenější je hledání rozdílů a sudoku, to nám totiž většinou jde, i když si občas musíme pár čísel najít v řešení.
Najednou dovnitř do stanu vtrhla jedna holka, a když nás viděla, tak prohlásila, že ještě nikdy v životě neviděla nudnější trávení večera. Fajn, alespoň v něčem se nám podařilo dosáhnout prvenství.

Čtvrtek 6. srpna
Dnešní den byl vážně divný. Nelíbil se mi. Fakt ne. Měli jsme naplánovanou aktivitu Voda, což vypadalo hrozně lákavě. Někdo byl u moře a plaval, někdo lovil ryby a někdo byl na kánoích. Opájeli jsme se představou toho, jak se ochlazujeme ve studené vodě.
A místo toho jsme jeli hodinu autobusem jenom proto, abychom nasedli na nějakou ohromnou letadlovou loď. Která ale nesmí být letadlová (tužím, že po válce to Japonsko má zakázané), proto je vrtulníková. Nebo něco takového.
Prostě jsme hodinu jeli tam, tam jsme byli dvě hodiny na rozpálené palubě a pak jsme jeli zase hodinu zpátky. Ve zkratce to bylo přesně takhle.


Cosi na palubě, překřtili jsme to na protiletadlové dělo.

Jinak jsme tam ještě jeli výtahem na letadla (helikoptéry), pak jsme tam hledali záchod, snažili se koupit pití, ale zjistili, že nemáme peníze a pak okolo nás projelo vznášedlo.
Ale i jednu výhodu to mělo. Našla jsem tam Slovenku! A to jen tak ledajakou. Byla z oddílu, který se jmenoval Gondor a na kroji měla našitou jejich čestnou nášivku, Bílý strom. Ten originální Bílý strom Gondoru. A dokonce i dovolila, abych si to vyfotila.


Pak jsme tedy jeli zpátky, ani na vodu jsme si nesáhli. Z parkoviště jsme se naše holčičí skupinka znovu vydaly k velrybě. Chtěly jsme se nějak najíst a koupit si pití, ale udělalo se mi tak blbě, že jsem se jen dívala, jak holky jí a koupila si minerálku. Pak ony šly za Ostraváky a já s Ťapkou do tábora. Ona se totiž obětovala s tím, že mě bude hlídat. Já jsem si tam jen lehla a kupodivu jsem i usnula. Pak to bylo lepší.
K večeři bylo něco divného, ale sníst se to dalo. Pak byl zase ten divný nástup. Ale trochu se to zlepšilo. Provozuji, že dneska se vedoucí nerozestupovali. No a po nástupu mi Verča (hrozně mi připomínala Delfi, byla malá, blonďatá a hrozně veselá) popřála k narozeninám. Toho se chytili okolo stojící kluci a dali mi hobla. Málem mě v půlce pustili, ale drželi statečně. No fakt. Až mě tím překvapili.
Tak jsem jim poděkovala, zvedla se ze země a šla za Kamzíkem. Byly jsme domluvené, že dnes půjdeme měnit. Potřebovaly jsme se totiž obě zbavit šátku plného divných japonských znaků. Štvalo nás totiž, že je takový nijaký a navíc nevíme, co je tam napsané. Ale ještě před odchodem na měnění hledala Kamzík adaptér do zásuvky (tuto věc jsme hbitě přejmenovaly na retardér). Takže jsme chodily po tábořišti a řvali na celé kolo "nemáte někdo retardér?" ukázalo se, že ho má jen Natka, která odešla na večeři s Italy.
Vydaly jsme se za ní. Vysvětlila nám, že ho má ve svém batohu u sebe ve stanu a že si ho můžeme půjčit. Jenže než jsme odešly, tak nás Italové zastavili a popřáli mi k narozeninám taky. Bylo to hrozně milé a dostala jsem od nich taky hobla. A dokonce dvojitého. To bylo podruhé v životě (poprvé byl ten před půl hodinou), co jsem to zažila a zas tak strašné to nebylo.
Pak jsme tedy našly ten retardér a odešly s Kamzíkem do Hubu. Bylo tam místo na nabíjení telefonů, ale stály tam dvě velké cedule. Jedna hlásila 'nabíjení je plné' a druhá 'život je moc krátký na to, abyste ho strávili ve frontě na nabití telefonu'. To nám teda moc nepomohli, no.
Ještě jsme tam obhlédly počítače, jestli by se to nedalo zapojit do nich, ale to bylo taky plné. Tak jsme tedy šly měnit. A našly jsme zlatou žílu. U obchodu (tedy hrozně daleko) bylo pouliční osvětlení a asfalt. Tam si hrozně moc lidí rozložilo svůj stánek a byl tam strašný výběr. Já se tak zbavila těch přebytečných a nechtěných věcí a ještě jsem tím někomu udělala radost.

Pátek 7. srpna
Dnešní den již žádný program nebyl.
Takže ráno jsem měla spoustu času. Dokonce se mi i povedlo nabourat se na wifi (to brzo, co?) a tak jsem mohla odepsat Irith na její emaily. Pak znovu nějaký návrh na výlet, ale nějak z toho sešlo, proto jsem se znovu věnovala povinné četbě (můj chytrý výběr nejtlustší možné knihy).
S Kamzíkem jsme šly znovu měnit. Tentokrát nás už nebavilo být těmi, kdo za někým pořád dolejzá a snaží se ho uprosit a otevřely jsme si krámek sami. Chodili k nám zblízka i zdáli a bylo to super. Najednou jsme se cítili nějak důležitě.
A pak bylo, no co jiného, než ceremoniál. Tentokrát zakončovací. Znovu se tam procházeli s vlajkami a znovu to bylo tak na dvacet minut. No a pak přišli zpěváci. Zase nějaká Japonka co pořád po všech chtěla, aby zpívali s ní a tancovali. Tak jsme s Kamzíkem popustily uzdu své fantazie, odložily důstojné vzezření a vrhly se do tancování také.
A že to nebylo jen tak ledajaké tancování. Bylo to hafo různých figur a choreografií. Kupříkladu figura 'postihlá Japonka', která časem ovlivnila i figuru 'namakaný raper' až z toho vznikl 'raper s nalakovanými nehty'. Ze zvířecích kreací zvítězil 'slon' a pak jsme v děsivém záchvatu tancovaly dokonce i 'kozu', což by se normálně nikdy nestalo. A 'pekař' vznikl jako moderní obdoba jistě velmi známého tance 'pradlena'.
Všichni se na nás dívali hrozně blbě, ale to nám nevadilo. Baly to švanda a čím blbější věci jsme dělaly, tím vtipnější to bylo.
Potom byl okamžik proslovů. Dokonce nám poslal zprávu i Pan Ki Mun (píše se to trochu jinak, ale tohle je pro mě osobní vzpomínka, když jsme to brali ve škole. Představte si, že se někdo jmenuje Pan), což je něco jako vedoucí OSN.
A pak jeden takový pán, který měl strašně super proslov. Vždycky, když někdo na pódiu řekl Jamboree, prohlásila celá aréna sborově Jamboree taky. A tenhle pán s tím už počítal. Vždycky, když to řekl, tak udělal pauzu a počkal, než to zopakujeme. Jednou na to zapomněl a mluvil dál. Když si to uvědomil, tak na celou tu arénu řekl "No vidíte, tohohle jsem si nevšiml." Moc fajn chlapík.
Jeden kluk řekl, že by bylo vtipné, kdyby to tam teď pořádně rozjeli. No a na parket se v tu chvíli vyřítil nějaký Mary Friedman. Začali jsme se hrozně smát, protože nám to samozřejmě připomnělo Martina Freemana. Ale veškerá podobnost byla jenom ve jménu. Tohle bylo vážně děsivé. Líbí se mi třeba taková ta tvrdá hudba z Aredheliných playlistů, ale tohle bylo vážně moc. Až jsem prostě musela odejít dřív.


Trochu se tam prášilo...

A šla jsem samozřejmě kam jinam, než za Novým Zélandem. Řekla jsem si, že když tam přijdu před ceremoniálem, tak mě vyhodí s tím, že ten šátek potřebují na ceremoniál. A když tam přijdu další den, tak už bude pozdě. Přijít těsně po ceremoniálu se zdálo jako dokonalý nápad, který nemůže nikde ztroskotat.
Dorazila jsem tedy do jejich tábora, a zeptala jsem se první osoby, kterou jsem tam našla. Ta odpověděla, že ona se nepočítá, že je vedoucí a já se mám zeptat vedle sedících dětí. Fajn, přešla jsem k nim.

"Vyměníte mi někdo šátek?"
"My ne, my nejsme z Nového Zélandu." Vysmáli se mi nějací šikmoocí jedinci. Tak jsem se otočila na zbytek hloučku.
"Už šátky nemáme." Odpověděl kluk s novozélandským šátkem na krku.
Nechtěla jsem ho rozrušit, tak jsem sáhla po vysvětlení a jiné trofeji, sice menší, ale pořád hmatatelné. "Vy jste mi řekli, že si sem mám dneska přijít. Ale když nemáte šátky, vyměnil bys mi alespoň nějakou nášivku?"
"Je mi líto, ale šátky už nejsou."
"Já vím, vyměnil bys mi tedy nášivku?"

Kluk odběhl do stanu a za chvíli se vrátil s něčím v ruce.
Já s sebou měla jen tři malé divné věci, protože jsem počítala s tím šátkem, ale nabídla jsem mu je a on si vzal tu nejmenší a ještě mi za to poděkoval! Bylo to hrozně milé, asi jsem vypadala fakt zoufale a on mě chtěl nějak odškodnit…
Pak jsem ještě dvě oběti poprosila o kontakt. Oxidovat v jejich táboře déle už by nebylo vhodné.
Při odchodu jsem ještě zaslechla, jak se dva kluci baví o tom, že Mary Friedman je hloupý a že Martin Freeman je mnohem a mnohem lepší.
Cestou jsem potkávala davy, které se rozcházely po konci ceremoniálu. Započal dlouhatánský ohňostroj, který byl opravdu velkolepý. Jenže po deseti minutách už to bylo pořád stejné a moc dlouhé. Byla tma, já k sobě tiskla vydobytou trofej a provozovala jsem, že kdyby mě někdo přepadl, tak by mi to bylo úplně jedno, jen kdyby mi nevzal tu nášivku.
V táboře už na nás čekala návštěva. Dva poslanci a jejich dva bodyguardi. Tito poslanci byli kdysi prý také skauti, a tak se chtěli vrátit zpět do svých mladých let. Byli hrozně fajn, ale bohužel si nepamatuji, jak se jmenovali.
Večerní program měl být takový, že se bude hrát na kytaru a společně s těmito poslanci si zazpíváme. Jenže většina osazenstva (včetně mě) usnula, takže se to moc nepodařilo.


Šmajdalfe, dělej ohňostroj, no tak, Šmajdalfe...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aredhel Aredhel | Web | 7. listopadu 2015 v 2:21 | Reagovat

Já chci taky nášivku gondorského stromu!!! :-( (Proč tady něco tak úžasného nemáme??)
Výběh pro šest opic? Tak to mě pobavilo. (Stejně jako popisek Glum.) :-D
Je fajn, že se novozélandská eskapáda nakonec relativně úspěšně uzavřela, už jsem pomalu ztrácela naději. ;-)
Vidím, že jamboree přitahuje všeobecnou pozornost japonských politiků...

2 Polly Polly | Web | 7. listopadu 2015 v 17:19 | Reagovat

[1]: Že jo? Skoro jsem si říkala, že by stálo za to, ji prostě nějak dostat, vyměnit. Ale nepovedlo se :-(
Já jsem s Novozélanďany málem ztrácela trpělivost,ale šlo tu o princip...
Ti dva, co u nás přespávali, byli češi

3 Šárka Šárka | Web | 8. listopadu 2015 v 14:55 | Reagovat

S Pan Ki-munem jsi mi připomněla, že nedávno v praze uhradu visela cedule s nějakým jeho citátem, ale na ceduli se jmenoval Ban-ki moon :)
Oddíl Gondorských je skvělý, na podobné věci se těžko naráží. Škoda jen, že se mnoho věcí nestihlo a ne úplně povedlo. Ještě že může člověk vždycky luštit křížovky.

4 Rylandia Rylandia | 8. listopadu 2015 v 18:56 | Reagovat

Japonsko čtu průběžně, ale až teď mám špetku času komentovat - když si vzpomenu na ty vedra, vůbec nechápu, jak jsi tam zvládla tak dlouho fungovat! :-D Jinak škoda, že ses tam nedala nějak víc do řeči z nějakým cizincem, mohlo by to být velice zajímavé! :-)

5 Polly Polly | Web | 9. listopadu 2015 v 21:19 | Reagovat

[3]: :-) Křížovky, záchrana lidstva ( a často i hobitstva)

[4]: Taky se dost divím :D
No, jestli po tom toužíš, mohu Ti dát na pár cizinců kontakt sehnala jsem spoustu vizitek, jen nějak nedokážu jim napsat. Tak jestli jsi odvážnější, než já... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama