Japonsko - část 3

3. listopadu 2015 v 21:19 | Polly |  Výlety a zájezdy
Po delší době se znovu vrátíme za louži. A jelikož je toho ještě dost, vydám to v dvojitém množství, abychom se s tím neptalali až do Vánoc.



Neděle 2. srpna
Ráno jsem měla mít už podruhé službu v kuchyni. Proto jsem se nějak sama od sebe vzbudila hodně brzy. Našla jsem Sýkorku a oznámila jí, že bychom asi měli jít vyzvednout to jídlo. Ta jen řekla, že nemá kartu na vyzvedávání jídla a že bez ní nám to nedají. Tu karty prý měl jeden kluk z naší skupiny. Tak jsem se ho vydala hledat. Jenže jak polovina lidí spala venku, tak jsem se v tom nemohla vyznat. Každopádně nebyl ani ve svém stanu ani uprostřed náměstíčka, kde byla největší ložnice. Tak jsme se na to vykašlaly s tím, že to nějak dopadne, a že pokud tam nedojde on, tak tam půjdeme, až ho najdeme.
O půl hodiny později ke mně do stanu vtrhla ta vedoucí, co ji nemám ráda a hrozně mě seřvala, že jsem nedonesla snídani. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že nemáme tu kartičku. Uraženě odešla a odmítala cokoliv poslouchat. Nastal tedy pokus o zjištění, jak je to s naší snídaní. Samozřejmě, že už dávno donesená byla. Takže bylo všechno ook.
Rychle jsme se tedy nasnídali a pak jsme museli pospíchat k českému stanu, kde byl sraz kvůli společné fotce. Tam Ostraváci dali Ťapce neuvěřitelného hobla tím, že ji vyhazovali do vzduchu a dokonce ji pak i chytili. Měla totiž dnes narozeniny. (Já je mám o čtyři dny později, proto jsme spolu chtěly tady v Japonsku oslavit společné třicetiny (já 16 a ona 14). Jak to dopadlo, si přečtete dále).
Když nastal ten neuvěřitelný okamžik, kdy jsme se tam všichni sešli, tak kdosi zavelel a my se zase museli někam šoupnout.
Tam měl nějaký fotograf hrozně velkou radost z toho, že se nás snažil nějak srovnat. To bylo takové to: "Ty v tom modrém tričku, běž do první řady, nejsi v záběru". Na tom by nebylo nic špatného, že? Jenže všech dvě stě lidí mělo na sobě buď modré nebo červené nebo bílé triko. Takže věta 'ty v tom modrém' platila minimálně pro padesát účastníků.
Pak někoho napadlo, že by bylo strašně fajn se vyfotit tak, aby ta barevná trička vytvořila českou vlajku. Při prvním pokusu byla přesně uprostřed vlajky patrná zelená skvrna, která označovala květináč plný bambusu. Nikdo netužil, že ve státním symbolu České Republiky figuruje bambus.
Kvůli dlouhým protestům se uspořádal ještě jeden pokus, kdy se celá formace přesunula o sto metrů vedle tak, aby všem svítilo slunce přesně do očí. Tam byl ještě pokus o zarovnání hran, aby to vypadalo jako obdélník. No, asi se to moc nepodařilo, protože mamka se mě potom zeptala, jestli to měla být vlajka nebo obrys české republiky…


(varianta s bambusem)

Po tomto složitém procesu jsme se všichni odebrali zpět do tábora. A já s Ťapkou a Kamzíkem jsme se vydaly do otevřených sprch. To bylo strašně super, byl to velký stan, kde byly vevnitř dvě řady sprch a koupalo se tam v plavkách. Ta voda byla hrozně studená, a když jste se pořádně opláchli, tak vám pocit svěžesti občas vydržel i celou cestu zpět ke stanu. To znamená nějakých tři sta metrů.
No, tak jsme tedy vlezly do těchto sprch a pořádně dlouho tam pobyly. Když už to začínalo být podezřelé, tak jsme propustily Ťapku a s Kamzíkem jsem šla koupit pití. A poté jsme pomalu směřovaly ke stanům. Tu jsme na obzoru spatřily ty sprchy, ze kterých jsme před chvílí vyšly, a bylo rozhodnuto, další kolo nám přece neuškodí.
Nakonec jsme do tábora opravdu dorazily. Karkulka byla v tahu, tak jsme obsadily můj stan a kecaly. Pak to Ťapka zalomila. My ji nechtěly probudit, proto jsme vytáhly nějaké křížovky a potichu luštily. Po chvíli se Kamzík ozvala, že asi usne a ať luštím sama. Fajn. No, nakonec jsem to ani já nevydržela dlouho a taky jsem odpadla.
Byl na nás zajímavý pohled, jediný, kdo spal normálně, byla Ťapka, protože zabrala celou Karkulčinu postel. Kamzík usnula vsedě s hlavou na koleni a já spala napolo vsedě a napolo vleže. Respektive vleže s nohama na zemi. Dokonce si nás i někdo vyfotil, jak vtipně to vypadalo.
Když jsme se probudily, ovanulo nás vedro. Ale náladu nám zlepšila zpráva, že začal food festival. To znamenalo, že si každý tábor měl připravit nějaké jídlo ze své země a pak ho nabídnout ostatním. My měli perníčky a bylinkové čaje. A hned, jak jsme vstaly, tak nám oznámily, že máme službu a máme všechny, kdo přijdou k nám do tábora něčím zaměstnat a nabídnout jim co nejvíc věcí. Fajn, když jsem měla zaběhnuté dvě věty, tak to šlo. Prostě jsem je jenom opakovala pořád dokola a dokola. Dokonce si ani ti cizinci nestěžovali.
Pak nás slavnostně propustili a my se rozutekly na ochutnávky z cizích zemí. Ale celkem mě to zklamalo. Na začátku jsme zašly k Angličanům, kde jsme si mohly vyrobit lízátko, prostě jsme omatlaly špejli v rozteklém karamelu. A když to ztuhlo, tak jsme se to snažily slízat, jenže to bylo tvrdé jak šutr a šlo to pomalu. Kdesi u Dánů jsme ochutnaly osmaženou bramborovou kaši a zeleninu. A pak už nějak nic. Vrátily jsme se k nám a ujídaly jsme perníčky. Když někdo podotkl, že to za půl hodiny končí, tak jsem neodolala a dala tomu ještě jednu šanci.
Hned u našich sousedů Mexičanů jsem ochutnala nějaké jejich bonbóny. Měli asi pět druhů, z toho dva byly moc dobré a jeden divný. Vydala jsem se dál, ale všichni už skončili, takže jediné místo, kde mi něco dali, byli Japonci. Obdarovali mě dvěma bílými krychličkami zabalenými v řase a ještě hrnek jejich čaje, kterému jsme přezdívali vajglíky. Protože to tak nějak chutnalo. Ať jste našli kterýkoliv jejich čaj, měl vždycky jinou příchuť, ale tak jako na pozadí jste cítili vajglíky, což z toho čaje udělalo cosi nepoživatelného (později jsme zjistily, že je to typická příchuť jejich zeleného čaje. Měli s tím i čokoládu nebo dokonce i Oreo nebo zmrzlinu). Ale statečně jsem to vypila a ochutnala bílou věc. Nehýbala se, což byl bod navíc. Ale byla hrozně gumová a vypadala jako ožehnutá plamenometem. Nakonec jsem jim poděkovala a opatrně se vzdálila zpět do tábora, kde jsem se zbavila důkazů a rychle to zapila naším bylinkovým čajem.
Další byla na scéně nějaká show v místní aréně. Fakt nechápu, jak se jim podařilo do deseti dní narvat tři show… Ale dostavili jsme se do arény.
Přivítal nás tam nějaký Japonec, který se živí tím, že je akrobatický letec. Dělal takové ty všemožné nálety na zem a střemhlavé stoupání a klesání, vrtule a otočky a nakonec na oblohu nakreslil smajlíka a znak Jamboree (divný uzel). Pak odletěl.
Celá tahle maškaráda nastala kvůli tomu, že měl dorazit korunní japonský princ. To bylo hrozně vtipné, protože ani jeho ochranka nevěděla, jak se jmenuje. (Náš vedoucí nám vyprávěl, že na minulé Jamboree ve Švédsku přijel švédský korunní princ v teréňáku, kroji a pohorkách. A že ho vyhodili z jeho parkovacího místa s tím, že to je přece pro prince a on tam nemá co dělat. O deset minut později přijela jeho ochranka a vše se vysvětlilo.)
No, tak tenhle princ neměl ani teréňák ani pohorky. Zato měl tu ochranku a asi tak dvacet let navíc. Fakt, představovala jsem si ho jako takového mladíka, třicet, čtyřicet let. A tomuhle bylo tak přes šedesát. Ale mluvit celkem uměl. Při jeho proslovu se tleskalo po každé větě a bylo vidět, jak si to užívá. Pak si sedl někam na tribunu daleko od normálních lidí a sledoval zbytek akce.


To už nastoupila spousta japonských zpěváků a předváděla nám své výkony. Jediné, co mi utkvělo v paměti, byla Japonka (vystupovali tam jenom samí Japonci), která se pořád ptala "Have you enjoy it?" jako kdyby jiná slova neuměla. Už jsme si z toho dělali legraci a vždycky mezi písničkami jsme se na sebe podívali a předříkávali si to za ní.
Ale zazpívala nějakou pěknou písničku, sice na playback, ale i tak to předtím musela nazpívat ona. Všichni tu písničku znali, takže já jsem o ní nikdy předtím neslyšela. A abychom si to mohli zazpívat s ní, tak nám na takové té ohromné tabuli napsali titulky. A najednou se tam objevilo tohle: "wa oh oh oh oh oh oh" No já provozovala, že nebudu.
A hrozně vtipné bylo, že při tom zpěvu japonských kapel jásali většinou jen Japonci. Poctivě mávali rukama a nadšeně vyskakovali do vzduchu. Když byla dobrá atmosféra, tak se přidávali i další. Ale Japonci opravdu byli neunavitelní.
Po návratu jsme se ještě snažili uvařit k večeři jakési kuře. Ovšem bez kuřete, protože ti, co ho vyzvedávali, se zasekli ve frontě a přinesli ho po desáté hodině večerní. Možná to bylo i dobře, kdo ví, jestli to totiž bylo opravdu kuře. Ale i bez masa to bylo celkem dobré.


Pondělí 3. srpna
Dnes nás čekal až odpolední program, proto jsme ráno a dopoledne obětovali odpočinku, procházkám po expostanech a měnění věcí.
Na programu s názvem Kultura jsem schytala skupinku s Kamzíkem, Ťapkou, Karkulkou a Markem. Jenže v tomto složení se nic nedělalo, oni jen všechny aktivity přecházeli s tím, že je to nudné a pitomé atd. Jediné, kde se zastavili, byl čajový obřad. A to byla chyba. Sice nás tam hezky usadili ke stolu a ukázali nám, že když pijeme jejich dokonalý čaj z jejich překrásných misek, musíme napřed tu misku otočit po směru hodinových ručiček, pak to vypít a nakonec tu misku zase otočit o půl kola proti směru hodinových ručiček. Ten čaj chutnal jako čerstvě nasekaná tráva. Tak jsme to rychle vypili, poděkovali a vzdálili se.
O dalším kolečku bez aktivity jsem se na to vykašlala a s Kamzíkem jsme se odpojily a vytvořily svoji vlastní skupinku. Šly jsme samozřejmě k Američanům, aby nám dali razítko na tu jejich věc. Tam bylo chytání zvěře do lasa. Oficiálně mi ten pán odsouhlasil, že bych nejspíš umřela hlady. Pak jsme se stavily u stánku s esperantem a u mnoha kaligrafních blbůstek. Jedna byla fakt pěkná, tam nám dali předlohu a my jsme si ten jejich znak nakreslily na látku a pak ho vybarvily. Potom jsme se uvrtaly do patchworku. Provozovaly jsme, že si našijeme něco na látkový čtverec a pak si ho budeme moct schovat, jenže z té paní vypadlo, že jim to tam pak budeme muset nechat. Tak jsme jim tam umělecky jednoduše ztvárnily slunce, něco tam napsaly a šly jsme dál.
U stanu nějakých arabských šejků nám nabídli svou kávu a k tomu datle. Bylo to dost zvláštní. Ta káva vůbec nechutnala jako káva a datle byla hrozně sladká. A hrozně se mi líbilo kreslení tetování. To stačí nakreslit něco na pečicí papír černou fixou a pak to držet mokrým hadříkem na kůži. Jenže pak jsme zjistily, že to tetování tam vydrží tak den.
Potom už před námi všechny ty aktivity zavírali. Jediné místo, kam jsme se stihly narvat, byla výroba brumladla. Spočívalo to v tom, že jsme si uřízly kus bambusu, do něho jsme vyvrtaly díru a potom jeden ten dutý konec přelepily nějakým papírem na pečení.
Stačilo už jen se na to naučit hrát. Což zní jednoduše, ale vůbec nám to nešlo. Tak jsme to trénovaly celou cestu ke stanům a jediné naše štěstí bylo, že jsme šly rychleji, než ostatní, takže ty příšerné zvuky nestihly nikoho moc naštvat. To až v táboře jeden kluk celé odpoledne vyluzoval ty příšerné zvuky, až mu to bylo zakázáno.
Po večeři se mi povedlo přemluvit Kamzíka, abychom šly spolu vyměňovat a tak trochu i navštívit Nový Zéland. Kupodivu souhlasila. Takže jsme vyrazily. Novozélandský tábor jsme už našly snadno a dokonce tam i někdo byl! Těsně před naším příchodem se srotili na cestě a zaujali bojovou pozici. My jsme se uklidily na stranu a pozorovaly je. Po chvíli jsme zjistily, že stojíme přímo uprostřed něčí brány, tak jsme uhly kousek na stranu.
Novozélanďané si zkoušeli svůj bojový tanec (Pro neznalé: Haka). Když dotancovali a já byla připravena se jich zeptat na ten šátek, tak zdrhli. Fakt. No nevadí, šly jsme za nimi. Samozřejmě, že s odstupem pěti metrů, aby to nebylo nápadné. Tak jsme zjistily, že mají namířeno do svého hubu. Jenže tam se nějak ztratili. Tak jsme tam s Kamzíkem vešly jako spořádaní občané normálním vchodem a čekaly jsme. Zahlédly jsme je na tom místě, kde čekali ti, kteří měli za chvíli vystoupit se svým představením. Tak jsme si na ně počkaly. Bylo to vážně moc pěkné, tancovali všechno možné a pak i takový ten tanec, který je proslulý tím, že ho tancují před ragbyovým zápasem.
Když skončili, tak jsem to obešla a čekala na ně. Snažila jsem se je odchytit, až se budou trousit domů. Když se rozešli, tak jsem obklíčila jednu holku a zeptala jsem se, jestli by mi nevyměnila šátek. Ona řekla, že svůj už nemá, ale ať se zeptám někoho jiného a dovedla mě doprostřed jejich hloučku. Já se rozhlédla kolem dokola a s hrůzou jsem zjistila, že mě obklopili samí kluci, kteří před chvílí namakaně předváděli ten svůj tanec, měli pokreslené obličeji, neměli trička a celkem z nich šel strach. Nenápadně jsem tedy vycouvala a konečně našla nějakou holku. Holky totiž vypadaly o poznání bezpečněji. Na třetí pokus se mi podařilo najít nějakou oběť, která slíbila, že si mám přijít sedmého večer nebo osmého ráno. Fajn. Poděkovala jsem jim a ulevilo se mi, že už můžu být zticha. Fakt nemám ráda mluvení s cizími lidmi.
Vydaly jsme se tedy s Kamzíkem měnit nášivky, to je na mluvení nenáročné. Jediné, co potřebujete říct (a také to není nutné vždy) je "this for this?". Ovšem pokud máte zálusk na nějakou krásnou nášivku a v ruce vám zbývají jen takové ty české a nijaké, tak musíte oželet mlčení a vrhnout se do boje s tím, že tato nášivka představuje jedinečný český podsadový stan, což je fakt super vynález a Češi ho mají i tady na Jamboree, určitě jsi ho tu už viděl, že jo? No a víš, co je tohle? Tak to je úplně suprová samolepka české výpravy z minulého Jamboree. Tu prostě musíš mít. No, tak je to správně, a když už máš tuhle modrou, tak ještě potřebuješ tuhletu červenou, pak budeš mít sadu! Tomu se přece nedá odolat!
Nevyšlo to. Tentokrát ne. Narazila jsem totiž na jednu Japonku, která o našich skvělých českých suvenýrech nechtěla ani slyšet a za jednu její věc jsem jí musela nabídnout tři. Až skoro lituji toho, že jsem se nechala takhle oškubat. Ale pak jsem zjistila, proč mi to původně nechtěla vyměnit, byla to totiž nějaká super extra výroční a navíc pěkná. No, kdyby to řekla rovnou, tak na ni nadávám trochu míň.

Úterý 4. srpna
Dnes tedy měla nastat ta společná ohromná oslava třicetin. Ale to až večer. Ráno nás čekal program nazvaný věda. Zase jsme byli rozděleni na patroly. A naše první zastávka byla u křidýlek. Ale ne kuřecích, nýbrž křídel aerodynamických. Měli jsme vyplnit nějaký papír. Všechny informace byly napsané nedaleko na tabuli, ale bylo to tak divně, že jsme si to museli hodně poupravit a napsat tam něco, co by snad mohla být pravda, případně to napsat česky a modlit se, aby nám to uznali. Nekontrolovali to.
Druhá aktivita u toho byla, že dobrovolníka postavili na takové otočné cosi, dali mu do ruky křídlo, ale vyztužené na všech stranách. On s tím měl mávat nahoru a dolů a sledovat, co se děje. Nic. Ano! Po vyřčení správné odpovědi mu vyměnili toto křídlo za takové, které mělo jednu stranu volně plandací. A když máchal s tímhle, tak se začal otáčet kolem dokola. Vypadalo to hrozně vtipně.
Pak jsme si vyrobili z něčeho plastového věc, jež dokázala létat, když jste ji správně vystřelili gumičkou. Já jsem si tohle letadlo pojmenovala Názgul a stalo se postrachem ovzduší, protože v nestřežených chvílích létalo vzduchem a ani já jsem nedokázala předem říct, kde skončí.
Další zastávka byla zase u Američanů. Nějaká hrozně dlouhá aktivita o dolování, kolik se toho vytěží a jak malá část z toho se využije atd. Pak jsme měli doplnit nějakou brožurku, ale ty informace se k tomu nedaly sehnat. I přes toto úskalí jsme se však dostali na jejich zlatý hřeb - rýžování zlata. Jeden kluk ale vyfasoval tak hloupé místo, že vedle něho byli dva chlapi. Jeden chtěl, aby tou rýžovací miskou třepal a ten druhý chtěl, aby s tím kroužil. Takže když se díval první, musel třepat a když se díval druhý, musel tím kroužit. Trvalo mu to pak dvakrát déle než ostatním.
A poslední aktivita byla o umami. Nevím, jestli to znáte. Jmenuje se tak další základní chuť. Je sladkost, slanost, kyselost, hořkost a umami. Povídali nám tam o tom, kde všude je a že ji objevili Japonci jako první proto, že mají suroviny, ve kterých je jenom umami, kdežto zbytek světa má do toho zamíchané i něco jiného. A pak nám to dali ochutnat takovým pokusem. Napřed jsme dostali nějaký vývar, půlku jsme snědli, do druhé půlky nám nasypali to umami a měli jsme ochutnat ten rozdíl. No, nevím, mně to přišlo sice malinko jiné, ale všechno stejně dobré. Prý to s umami mělo být mnohem lepší, tak asi mám rozbité chuťové buňky.
Dnes nastal také druhý pokus o výlet do místního městečka a stejně jako poprvé i dnes jsem se rozhodla s nimi nejet. Proto jsem se od nich odpojila a zamířila do expostanů. Měla jsem totiž už skoro celou sbírku těch amerických razítek. Zbývala mi už jen jedna a ta se podle všeho vyskytovala kdesi v expostanech. Zastavila jsem se tedy v jejich stanu a zeptala se, kde to razítko můžu dostat. Ukázali přes uličku těch stanů na jeden, před kterým vlála obrovská vlajka s obrázkem toho razítka. Fajn, tak jsem jim poděkovala a vydala se tam.
Byl to stan s ohromnou propagandou, protože příští Jamboree má být právě v Americe. Nicméně mi tam to razítko dali a já se tak vrátila zpět do jejich stanu.
"Mám všechny ty vaše razítka." Řekla jsem.
"Tak to je moc fajn, budeme si to pamatovat."
Eche, cože? Jakože fakt? Jen jsem tam zůstala zírat. Asi jim mě pak přišlo trochu líto, protože mi podali jednu dost pěknou nášivku. Tak jsem jim moc poděkovala a vrátila se k nám do tábora na oběd.


Tohle bych ve stanu Jižní Afriky opravdu nečekala...

Tam jsem si četla, až přišel čas, kdy mi nastala služba v našem, českém, expostanu. Bylo tam na výběr pět věcí. Nahánět lidi nebo s nimi hrát stolní hokej nebo dělat placky (takové ty se špendlíkem, co se dávají třeba na batoh), nebo s nimi plést turbánky a nebo být u ježků v kleci. Já jsem chtěla plést ty turbánky, protože jsem si to chtěla připomenout a přišlo mi to fajn. Jenže mě odtamtud jedna holka prostě vyhodila.
No, tak jsem šla k ježkům v kleci. Nakonec to možná bylo i lepší. Byla jsem u nich sama, vždycky jsem to těm cizincům narvala do ruky s tím, že je to český hlavolam a že to určitě zvládnou. Za celou tu hodinu a půl to nezvládli vyndat dva. Ty jsem donutila alespoň, aby toho ježka vrátili dovnitř. A v mezičas jsem upletla turbánek pro Natku, protože jí ho den předtím upletl ten její Mexičan, ale vůbec se mu nepovedl a Natce se hned rozpadl (ten turbánek, ne Mexičan). Mimochodem, když jsem Natce překládala nějaké jeho věty, které jí pořád opakoval, tak se zhrozila a řekla, že se ho bojí. A to jí jenom vyznával lásku…
Po skončení služby jsem to vzala rovnou k velrybě, abych si ty dva kilometry ušetřila. Pozor, pozor, dnes se mi opravdu povedlo najít dopisy! A Irith ví, jak moc japonsky vypadaly. Slunečnicové pole a na nebi letící slaměný klobouk. Ale sehnala jsem je a dokonce i několik moc známek. To mě později zachránilo.
Po koupi pohledů jsem ještě našla nějaké jejich sušenky, které vypadaly jedle, a nakonec jsem se vydala přímo do velryby. Kdosi se totiž chlubil, že když tam byl on, tak tam bylo plno aktivit a bylo to úplně skvělé. Já jsem tam našla nějaké pódium, tak jsem se posadila a čekala, co se bude dít. Vyšly tam čtyři malé Japonky a předváděly jejich tradiční tanec. Spočívalo to v tom, že se klaněly na všechny možné strany, máchaly vějířem a otáčely se kolem dokola. Potom je vystřídali dva velcí Japonci a dělali přesně to samé. Po čtvrt hodině jsem odešla a šla jsem si prohlédnout ty slíbené aktivity.
Jako pokaždé i tady už se všechno zavíralo. Odevšad mě vyhazovali a jediné místo, kde mě vzali, bylo nějaké lepení papíru na papír. Cosi jako koláž. Původně to mělo být na vějíř, jenže těch už jsem měla takovou spoustu, že jsem to ukecala na obrázek květin. Dělala ho totiž nějaká malá holčička naproti mně, tak jsem na to ukazovala tak dlouho, dokud mi to taky nedovolili. Bylo to moc fajn, pomáhali mi s tím a ukazovali, jak to mám dělat. A maminka té malé holčičky si se mnou povídala a taky s jedním klukem, který si tam dělal ten vějíř. Nakonec jsme oba dali té mamince vizitku a ona si nás vyfotila. Říkala, že její dcera chodí do školy, kam se jezdí na program Komunita. Ten budeme mít zítra, tak zjistím, jestli se tam s ní nepotkáme. Když jsem tu kytku už měla hotovou, tak mi paní na zadní stranu napsala, jak se ta kytka jmenuje, já se rozloučila a vrátila se do tábora na večeři.
Holky už se vrátily z toho města a byly nadšené. Prý se tam na druhý pokus už dostaly, byly v nějakém chrámu a jely dokonce i vlakem. Ale shinkanzen to prý nebyl.
Po večeři chtěla Natka původně jít za tím Mexičanem a já měla jít s ní, ale nějak se jí nechtělo (kupodivu to zase bylo přes celý areál) a já ji nechtěla nutit.
Tak jsme s Kamzíkem oslavily moje a Ťapčiny narozeniny tak, že jsme jedly gumové medvídky a luštily sudoku.
Na nástupu jsme se ještě dozvěděli, že každá patrola pojede na ten program komunita jinam a v jiný čas. Jedna musí odcházet v šest dvacet, druhá v sedm deset, třetí šest a my jsme odjížděli v jedenáct…
Jo a zjistila jsem, že sice spím ve stanu sama, ale nemá to ty výhody jako když člověk (potažmo hermelín) spí ve stanu sám. To bych tam totiž měla hafo místa a nikdo by mě nebudil ani pozdě v noci ani ráno. Takhle jsem ve stanu viděla Karkulku jenom tehdy, když tam přiběhla v noci pro spacák a vzbudila mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 6. listopadu 2015 v 19:00 | Reagovat

Skvělé (hlavně pasáže o japonském princi a následném programu), jenom je poněkud vražedné hodit dvě kapitoly hned za sebe. Asi si tu druhou dám až někdy zítra, nebo se mi sešikmí oči a začnu přemýšlet o harakiri ve stínu rozkvetlé sakury... :-D Všeho moc škodí :D

2 Aredhel Aredhel | Web | 7. listopadu 2015 v 0:24 | Reagovat

Začínám být trochu zmatená ohledně toho, jestli se ti celkově v Japonsku líbilo nebo ne... zdá se mi, že převažují spíše negativní zážitky.
Návštěva prince je skvělá, stejně ježek v kleci a novozélandský bojový tanec. :-D Vůbec, Nový Zéland se zdá být dost nepřístupný a nepohostinný...
Česká vlajka se náhodou docela povedla. :-)

3 Šárka Šárka | Web | 7. listopadu 2015 v 15:52 | Reagovat

Tyjo tyjo, tolik věcí...Nechápu, jak se vůbec může takováhle obrakce organizačně zvládnout. I když ono se to asi nikdy nezvládá úplně a pak to dopadá tak, že ti zavírají aktivity a vedoucí prudí kvůli snídani.
Česká vlajka je hodně dobrá, stačí jen trocha fantazie. Myslím, že i když máš smíšené pocity, tyhle zkušenosti se neskutečně hodí. :)

4 Polly Polly | Web | 7. listopadu 2015 v 17:17 | Reagovat

[1]: Kořen se šikmýma očima :D Tohle opatření je hlavně proto, abychom dovydaly ty reportáže a mohly najet i na nějaký jiný program, dost se nám hromadí...

[2]:

[3]: Když to vezmu celkově, tak se mi to opravdu líbilo, bylo to takové nezvyklé ale stálo to za to :-)

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 8. listopadu 2015 v 18:06 | Reagovat

[4]: Někdo si STĚŽUJE že má dostatek článků. Pfff... (moment. Já jich mám teď docela dost taky. Tak nic.) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama