Irsko aneb Když se Hobitomaniaci vypraví na ostrovy - část druhá

21. listopadu 2015 v 9:26 | Irith |  Výlety a zájezdy
Druhá část povídání o Irsku. Tentokrát ale nejenom o Irsku.



Cestou jsme se stihly skamarádit se dvěma slečnami o třídu výše, takže ťapaly s námi a kecaly a kecaly. Cesta byla dlouhá asi čtrnáct kilometrů. Po pár hodinách chůze jsme došli ke schodům vedoucím na pláž k Obrovým schodům. Tyto schody jsou šestihranné čedičové sloupy. Dle pověsti je měl postavit Finn Mac Cool aby se tak lépe dostal ke své milé na protějším břehu moře, ve Skotsku. Ale postupem času se schody rozpadly a zůstalo jen pár prvních vybíhajících do moře. Existuje ještě jedna legenda, naanimovaná a ten Finn nám tam strašně připomíná Finroda :-) https://www.youtube.com/watch?v=T8mtY2GV_84 .

Jinak onen Finn je proslulý Irský hrdina a u Giants Causeway si z něj udělali brutální turistickou atrakci.

Giant's Causeway je také jediná památka Unesco v severním Irsku a proto je tam naprosto strašný turistický bordel. Z té strany, odkud jsme přišli my, to není tak znát, ale z druhé tam vede silnice a jezdí tam autobusy nadupané japončíky s foťáky a kroksami. Odporné.




Giant's Steps byly úchvatné. Cestou jsme se ještě prošli po balvanech na břehu moře a obdivovali skalní útvar "Finnova bota". Schody samotné byly fakt hezké. Jen nás naštvalo, že nás protivná ochranka pustila jen na jednu část. Zato jsme si to vynahradili tím, že jsme nedokázali najít normální cestu dolů a seskakovali jsme to po stupních :-). Ovšem protože sraz byl za čtvrt hodiny v tom informačním centru kilometr daleko a sto metrů nahoru, záhy jsme se museli opět vydat na cestu. Už se mi vážně chtělo strašlivě moc na záchod a navíc jsem začala odpadat (to bude dneska ještě hodně krát, funguji totiž na principu "Dlouho dobrý a pak najednou zkrat, ovšem za čtvrt hodiny zase dobrý.") Polly s tou naší novou kamarádkou mě nahoru musely téměř vláčet. Už jsme vážně neměly čas a navíc jsme netušily, kde takové záchody jsou. Obsluha nás nasměrovala kamsi. V tom se za skleněnými dveřmi objevil průvodce, tvářil se naštvaně a zuřivě na nás gestikuloval. Měly jsme zpoždění pět minut. Polly mě nekompromisně strčila na záchod.

No, nakonec se ukázalo, že průvodce na nás zuřivě mával proto, aby nám ukázal lepší a větší záchody a že máme ještě půl hodiny na infocentrum. Takže jsme nakoupily pár suvenýrů, vyfotili Finna Finrodovi a zoufale se všech okolo ptali, kde proboha stojí ten náš autobus.

K autobusu jsme nakonec trefily a byla na řadě další atrakce dne - destillerka (kterou jsme hbitě překřtili na Destilku) v Bushmills. Stále ještě nechápu, proč nás, neplnoleté děti, brali do destillerky, ale budiž. Na půli cesty průvodce zjistil, že děti tam vlastně mají vstup zakázaný a že asi smůla. Nakonec nám bylo po dlouhém ukecávání povoleno jít do obchodu. Já chtěla zůstat v autobuse, ale Polly zase chtěla whisku pro rodiče, takže mi nezbývalo, než jít také. Přece ji uprostřed takového doupěte neřesti nenechám samotnou :-).


Zájezd se nadšeně vrhl útokem na palírnu. Z nějakého mě trochu neznámého důvodu byla hlavní atrakce dne odřená plechová cedule, kterou si tam všichni fotili. Obchod… jako jo, no. Byl tam. A to je asi tak jediné, c se o tom dá říct. Kdykoliv chtěl někdo koupit whisku pro rodiče, musel říct některému z učitelů a dát mu peníze, on ji pak koupil. Výsledek byl, že ti čtyři dospělí, co tam s námi byli, nakoupili každý tak k dvaceti lahvím. Co si o nich musela provozovat obsluha, netuším.

Nadšení účastníci zájezdu nakoupili a konečně jsme se mohli šoupnout k další zastávce. Což byl hrad Dunluce Castle a slavný provazový most kousek od něj. Ještě pro doplnění, asi jste poznali, že předchozí odstavce o destilce byly dosti zaujaté. Ano, vážně nechápu, proč na školním zájezdu do Irska máme jako hlavní atrakci dne jít do destillerny whisky. Fakt ne.

Dunluce Castle je předloha krásného Cair Paravelu z Letopisů Narnie. Obrovská šedá masa kamene tyčící se na zelených vrcholcích nad šílícím oceánem. Prý měl kdysi ještě přístavbu kuchyně, ale ta se jednoho dne utrhla a i s kuchařem zřítila do vody. No, ale jak to tak bývá, když se stráví hodina na úplně zbytečném místě, nezbyde pak čas na to zajímavé. Takže nám bylo jen zastaveno u krajnice, abychom si ho mohli vyfotit.


Předposlední zastavení byl onen provazový most Carrick-a-Rede. Jedná se o útes, spojený se zbytkem pevniny provazovým mostkem, který kdysi rybáři využívali k tomu, aby se lépe dostali k bohatším lovištím ryb. Dnes je to turistická atrakce, pět liber za osobu a japončíci v kroksech. My jsme ale měli slevu, neb nám u Giant's Stepway průvodce zařídil permanentku klubu malých ochránců přírody, či čeho, takže jsme obojí měli za poloviční cenu.





Vystoupili jsme na parkovišti asi kilometr od mostu a vydali se na cestu. Polly na tom byla doopravdy špatně, ale já chytila druhý dech. Došly jsme k mostu, načež tam byla taková fronta, že jsme se raději otočily a vydaly na vyhlídku. Když konečně fronta pominula a my se vrátily, že tedy konečně sejdeme, začalo foukat a bylo nám zakázáno na most vstoupit. Po čtvrt hodině se zřejmě vítr uklidnil a my mohly přejít. Ten most byl dlouhý tak patnáct metrů, i když podle toho, jak se o něm všude psalo, jsme očekávaly minimálně Khazad-dům. Přejit byl rychle. Útes za ním byl velice působivý. Ale protože už byl opět čas vrátit se, museli jsme zpátky.

Poslední dnešní zastávka byla v nějakém městečku, asi Portrush. Tam nám bylo řečeno, že máme hodinu a půl na projití si města (ve kterém vůbec nic nebylo). My jsme ze všeho nejdřív vyrazily do obchodu nakoupit zásoby na zítra. Pak nám bylo řečeno, že tady prodávají skvělé fish and chips a že na ně máme jít. Ale jedinou informaci ohledně polohy toho krámu, kterou jsme dostaly, bylo: "Je to dole v přístavu". Super. Vydaly jsme se někam, kde jsme tušily přístav. Jako první jsme ovšem objevily kostel na nejvyvýšenějším místě široko daleko. Takže jsme zapadly do kostela. Následně Polly tipla směr a vydaly jsme se dolů tam, kde jsme tušily přístav. Po nějaké čtvrt hodině nám začalo být jasné, že jsme zabloudily. Zastavily jsme tedy nějakého kluka a zeptaly se ho, kudy k fish and chips. Měl strašlivý přízvuk, takže jediné, co jsme mu rozuměly, bylo icecream. Vypadal docela rád, že se nás zbavil. O pár set metrů později jsme zastavili druhého chodce, mámu s dítětem. Ta už byla lepší a konkrétně nás nasměřovala k vytouženému obchodu. Tam byla fronta jak bagr. Polly si tedy stoupla do fronty na rybu a já se jala hledat dárek pro Aredhel a Jeremiáše - oceán. V tom obchodě předtím jsme koupily malou lahvičku vody a já teď s již prázdnou lahví pobíhala po molu a snažila se jí naplnit pravou atlantickou vodou. Ovšem nevěřili byste, jak blbě se v takovém přístavu hledá oceán. Až po půl hodině usilovného běhání a hledání se mi ho podařilo najít. Voda napuštěna. Polly konečně přišla na řadu, ale to už jsme měli jen čtvrt hodiny na to, dostat se k autobusu, o kterém jsme totálně netušily, kde je (ano, Kdepak je a kde jsme my? bylo v tomto případě docela přesné). Polly nás tam ale nějakým fakt záhadným způsobem donavigovala. Opravdu netuším, jak se jí to povedlo. Cestou jsme minuli obchod Diamond a Boyd Street, což se muselo nutně vyfotit. Já opět začala odpadat, tentokrát brutálně. Polly mě musela po té ulici vláčet.

Podivným řízením osudu, který stál po celou dobu při nás, jsme sice dorazily asi minutu před odjezdem, kdy už půlka autobusu tam čtvrt hodiny čekala, ale opět ne poslední! Naše kamarádky z vyššího ročníku se totiž kompletně ztratily (a to měly mapu, kterou já už nedostala, neb mi v tom infocentru zavřeli před nosem). Průvodce docela zuřil, zvlášť když jsme je strašně dlouho nemohli najít.

Nakonec byli všichni naloženi a jelo se do hostelu. S Polly jsme se domluvily, že ty ryby necháme na večeři. Byl to hloupý nápad.

Do hostelu jsme přijeli v šest a ne v půl desáté jako obvykle. Polly se vydala vařit večeři a já se poflakovala kolem. A tam jsem udělala snad největší chybu tohoto zájezdu. Přišla za mnou holka, se kterou se kamarádíme (říkejme jí třeba Nela), jestli s ní nechci jít na pláž. Že ji tam samotnou nepustí a ona tam fakt chce jít, naposledy se podívat na irskou pláž. No a já na to kývla. Přeci jen, v Irsku jsem jen jednou, říkala jsem si. A tady pokorně přiznávám svou chybu. Neb jsem chytila v pořadí již třetí dech, říkala jsem si, že to bude v pohodě. Nedošlo mi, jak strašně tím Polly ublížím. Především ji asi ranilo to, že když jsem přišla za ní do kuchyně, říct jí, že ještě půjdu dolů, už u ní stála ona Nela a vysvětlovala jí to. Ten pohled, který po mně Polly vrhla, nikdy nezapomenu.

Ale už mi bylo blbé odříct, takže jsem jen spolykala gumovou rybu s gumovými hranolkami a vydala se na pláž. Ve výsledku nás tam šlo asi pět. Kvůli svému přirozenému sklonu vyhýbat se ječícím nadšeným holkám a díky vědomí vlastní viny jsem šla pár kroku před nimi a zpívala si Last Goodbye česky. Ne že by to moc pomohlo, pamatovala jsem si jen první dvě sloky.



Pláž byla úžasná. Ledová voda, temný písek a bílé vlny. Kolem útesy, ve kterých prosvítala jeskynní okna. Strašně jsem si chtěla zkusit běžet do vln. Řeknu vám, je to super. Jen jsem se bála běžet moc daleko, abych se úplně nezmáčela. Taky jsem na pláži našla pár kamínků pro Polly (mám dojem, že ani jeden nepřijala). Pak jsem se rychle s Nelou rozloučila a tryskem vyběhla zpátky, fakt jsem se cítila blbě, že jsem tam Polly nechala. Další chyba. K hostelu jsem se téměř plazila a začínala se mi točit hlava. Uvnitř jsem nějak zamaskovala své pískem obalené nohy, aby to učitelé neviděli a vrhla se do pokoje za Polly. Přivítání bylo docela chladné "Polévku máš na stole". Umyla jsem se (fakt jsem se bála, že z toho písku a z faktu, že jsem zpátky z pláže šla sama a nečekala na ostatní, bude průšvih) a šla se najíst. No a poslední moje velká chyba dneška? Protože jsem fakt nechtěla Polly v tom pokoji nechávat moc dlouho, tu polévku jsem do sebe naházela. K motání hlavy se přidal ještě žaludek. Nakonec už mi bylo fakt špatně, takže jsem zalezla do postele.

Polly byla rozzuřená do krajnosti (což jsem ale zjistila až další den ráno), ale zachovala se skvěle. Utěšovala mně, a když mi bylo nejhůř, lehla si vedle mé postele na zem. Přišly naše spolubydlící a pomalu jsme začaly usínat. A najednou. Crrrr. Moje první reakce byla značně otráveně "Vypněte ten budík." Pak Polly "To není budík, to je alarm." Ledově klidně mě vytáhla z postele, narvala mě do bot a bundy, vzala batoh a táhla mě ven na chodbu. Tam už se u dveří tísnili účastníci zájezdu v pyžamech a bosi (my byli jako jediní vybavení). Po chvíli alarm přestal a bylo nám řečeno, že se máme vrátit, že se nic neděje. A od čeho tedy alarm byl? Učitelé si topili v krbu a vypadlo jim poleno…

Polly mě uložila do postele, zbledla a prohlásila, že se musí jít projít a vydýchat to. Když se vrátila, byl pokus o usnutí číslo 2. A jaký byl výsledek mých večerních chyb? Správně, do půl druhé jsem nemohla usnout!


Čtvrtek - Když mi ráno Polly oznámila, jak strašlivě na mě byla včera naštvaná, dost mi to vyrazilo dech. Jak mohla být tak milá, starostlivá a rozhodná, když na mě byla příšerně naštvaná?

Snídaně a po snídani papá severnímu Irsku. Dnes jsme měli jet opět na jih, do Dublinu. Cesta probíhala nudně jako vždy. Musím říct, že by mě docela zajímalo, kolik času jsme za ten týden prochodili a kolik projezdili. Jo a za ten včerejšek jsme ušli dohromady přes dvacet kilometrů.

Na programu dneška bylo jediné - Dublin. Hlavní město Irska a snad to nejméně zajímavé hlavní město, které jsem viděla. Jako první bylo na řadě Trinity College a prohlídka Book of Kells - nejstarší psané knihy na světě. Samotná College byla celkem fajn. Hodně lidí, nechutné záchody, ale zase docela dost platanů (začínám mít fakt ráda platany) a architektury. Zaplatili jsme mastné vstupné a šli se podívat na slavnou knihu (jak jsem se později dozvěděla, stejně je to, co jsme viděli, jen kopie a pravá kniha je samozřejmě bezpečně v trezoru).

Byli jsme uvedeni do sálu plného audiovizuálčehosi, co nám mělo ukázat způsob výroby prastarých svazků. Bylo to anglicky. A nic moc nového. Když jste tohle přežili, konečně vám bylo umožněno vstoupit do místa vysněného. K samotné knize. Ta byla umístěna v prosvětleném akvárku, kolem kterého se tísnil početný dav turistů a v marné snaze šmatal alespoň na ono sklo, aby přes něj jo nic nebylo vidět.

Po tomto jsme pokračovali do známé knihovny, kde jsme jednak ve vystavených exponátech hbitě našli Hobita, jednak obdivovali obrázky z knih o severské mytologii a jednak se čtvrt hodiny snažili pro Aredhel vyfotit nejstarší harfu v Irsku. Skoro nám to vyšlo. V tom se ale objevila profesorka, že už musíme jít. Následovat měla nejoblíbenější atrakce dne našeho průvodce "Proklušme společně město". S Polly se nám z toho podařilo vymluvit a dál jsme pokračovaly samy.




Jako první jsme zamířily do obchodu se šálami, protože jsem si vytyčila irský cíl - získat další šálu. Předem podotýkám, že v tolika obchodech s oblečením, v kolika jsme byly zde v Dublinu, jsem snad nebyla za celý předešlý život. Ovšem ve všech byly ty šály příšerně, ale fakt strašně drahé a navíc tam nebyla jediná opravdu přesná. S narůstajícím zoufalstvím jsme bloudily ulicemi. Polly objevila jakýsi hudební krámek, kde zakoupila zpěvník irských hospodských písní (to jsou takové ty písně, co při nich tancujete na stole) a neuměle se snažila koupit i noty na cosi. Ale nedokázala prodavačce vysvětlit, co jsou to noty. Do toho krámku jsme zamířily hlavně proto, že ve vitríně tam měli obrovskou nádhernou harfu, kterou jsme chtěly koupit Aredhel, ale po zralé úvaze jsme ji přeci jen nepořídily. Nevešla by se nám do kufru.


V totálním zoufalství z nedostatku vhodných šál jsme zamířily k nějakému tržišti. Cestou jsme objevily sekáč, na který jsme ovšem úspěšně zapomněly, neb hned vedle prodávali úžasné, obrovské mufíny. V opojení z mufín jsme se vydaly na tržiště. Ukázalo se, že je to něco jako blešák a byly jsme tam snad jediné bílé pleti. Ale zakoupily jsme tam dárek pro Aredhel a dokonce našly i dokonalé košile. Ale stály dvacet euro. Po chvíli diskutování jsme se dohodly, že zavoláme Pomněnce, kolik tak stojí košile tady a rozhodneme se podle toho. Mám ošklivý dojem, že jsme Pomněnce přivodily mírný srdeční záchvat, protože zoufalý telefonát, z něhož se na úvod ozve "AhojjsmevIrskutakmluvrychle," asi není úplně vhodné přivítání.

Nakonec jsme košile nezakoupily a vrátily se zpátky do toho sekáče. A tam mě do očí uhodila šála. Ale jaká! Přesně taková, jakou měl Pip na Samově svatbě. Cedulka s cenou říkala 3 eura. Hbitě jsem šálu strhla a s kořistí se vydala k pultu. Tam se ukázalo, že nestojí tři, ale třináct euro, ale byla jsem moc perplex, abych diskutovala, a onu částku jsem tedy nakonec vydala. Tak mám asi nejdražší šálu široko daleko (ale je dokonalá).

Když byl úkol splněn, mohly jsme se vydat dál, ke katedrále sv. Patrika. Před ní jsme se usadily na lavičku a daly si oběd. Katedrála moc pěkná, vnitřek jsme nakonec oželely, stejně by se nám to smotalo dohromady s těmi předchozími kostely. Nakonec jsme tedy napsaly pohledy. Dohromady jsme těch pohledů měly asi deset, ovšem známek jen devět. Smíšek to vyřešil šalamounsky, ale asi to nebudu moc šířit, neb Aredhel tvrdí, že je to tajné.

Protože už nám času moc nezbývalo, vydaly jsme se k vikingskému centru města. Abych doplnila, v Dublinu totiž kromě té katedrály a vikingského centra o rozloze dva domy nic není. Ale vůbec nic. Je to absolutní díra, neschopná mít jediné doopravdy hezké náměstí.

V "centru" jsem si vzpomněla, že nemám dárek pro bratrance - magnet. Kdo nepoznal Dublin, neuvěří, jak těžké je tam objevit nějaké suvenýroviště. Až po půl hodině málem sherlockovské práce jsme konečně objevily cosi, co se dá nazvat krámek se suvenýry. Ne už tak krámek s magnety. Ano, v Irsku neexistuje jediný normální magnet. Na pokraji zoufalství jsem byla odhodlaná koupit velkého duhového a Boromirovsky se šklebícího leprikona (Give me the rrrrring!!!) Pardon, Aredhel :-). Nakonec koupena ovce se čtyřlístkem na pružince.

Byl čas jít k dublinskému monumentu, raritě města a celého ostrova, památky na kterou se sjíždějí davy. K několikametrovému kusu železa, zvaného jehla. Jako… fajn, postavme si doprostřed města jehlu, proč ne. Ale dělat z toho mezinárodní atrakci?

Cestou pokus najít poštu. Další věc, v Irsku totálně nedostupná. Naštěstí jsme ji našly u té jehly, kde už čekal zbytek zájezdu. Rychlým klusem jsme se vydaly k hostelu. Opět k tomu, co vypadá jak koncentrák.

Ostatní šli večer ještě do hospody, ale my zalezly a byly rády, že jsme rády. Ovšem tentokrát jsme bydlely v jiném pokoji, od kterého jsme opět dostaly kartičky. A ty opět nefungovaly. Protože jsme byly až v nejhořejším patře, musela jsem do recepce čtyři patra dolů. Tam jí zprovoznily, čtyři patra nahoru, nefunguje. Opět dolů, dali mi jinou kartičku, čtyři patra nahoru, nefunguje. Seřván celý personál, čtyři patra nahoru i s hosteskou. Ta nedůvěřivě rozmontovala zámek, žádnou závadu neviděla, zkusila odemknout, jde to. Mám ošklivé podezření, že tyhle elektronické věci v mé blízkosti prostě páchají svévolnou sebevraždu.


Pátek - Na programu byl přejezd do Londýna. Abychom toto stihli, museli jsme vstávat v půl páté. Bylo nám totiž řečeno, že přívoz jede v sedm a pak až další den. Pokus o sabotování celého úkonu a zůstání zde do dalšího dne. Bohužel se nepovedlo. Na trajektu Polly zasedla k Bídníkům a já šla do suvenýroviště, neb jsem zapomněla dárek pro sestru. Nakonec koupen přívěšek, dva přívěšky na klíče pro nás s Polly a sušenky. Cestou mě zastavovali lidi a ptali se na odborné posouzení, jestli se jim daná mikina bude hodit či nikoliv. Tak to si vybrali toho pravého.

Do Londýna jsme měli jet přes Wales, což způsobilo, že jsme v autobuse musely Bídníky odložit, neb jsem si polovinu textu vymýšlela, jak jsem se snažila koukat z okénka. Wales je úplně jiný než Anglie, Irsko i Skotsko. Je opuštěnější a kopečkovatější. Opravdu, Zatímco Irsko se vyznačuje útesy, Skotsko horami a Anglie pláněmi, ve Walesu jsou to samé kopečky.

Poučeni od Aredhel, že welština je předobraz sindarštiny, pečlivě jsme fotily všechny cedule po cestě. Pokud je tomu opravdu tak, pak jsem v epidemii, co se elfích jazyků týče, měla absolutní pravdu. Je to samá souhláska a pardon, ale vesnici s názvem Jhwglwhg fakt nedávám.

Protože Wales je rodný kraj Conana Meriadoca, netrpělivě jsme hledaly jakoukoliv zmínku o něm. Nic.

První zastávka byla v městečku s nejdelším názvem na světě. V Llanfairpwllgwyngyllgogeruchwyrndrobwllllantantysiliogogogochu. A pro zájemce: Smíšek se to naučil říct. Toto město se nevyznačuje vůbec ničím kromě tohoto jména a právě proto sem míří ročně zástupy a zástupy japončíků v kroksech. Jo, logika. Po pár povinných fotkách a návštěvě suvenýroviště v marné snaze najít o Conanu Meriadocovi alespoň něco, jsme zamířili na jacket potatoes (anglická specialita, podstatně jedlejší než fish and chips, ale nikde není inzerovaná. Musíte si o ní přímo říct).



Po této povinné zastávce jsme vyjeli do Llandudna (zásadně tomu říkám Llulandah). Tam je jednak nejdelší (a nejzpropagovanější) molo v Walesu a jednak je to místo, kde bral Carrol inspiraci v podobě dívky Alice pro svou nejslavnější knížku Alenka v říši divů. Proto je tu také turistická atrakce č. 2 a to, tradá, dřevěná Alenka a králík! Juchů!

Zde jsme dostali rozchod ke třem hodinám. Provozkové státy některých blbostí holt nikdy nepochopím.

Jako první jsme s Polly zamířily k Alence. Tam Polly totálně odpadla a vypadalo to, že zbylé dvě a půl hodiny prosedíme na lavičce v parku. Pak ale chytila druhý dech a vydaly jsme se nakoupit jídlo na zítra a najít molo.


Fakt nechápu, proč je tady taková atrakce špalek a kus prkna na vodě, když ty baráky okolo by vydaly za samotné turisticky hojně navštěvované město. Hrozně mi připomínaly taková ta plážová anglická letoviska z knih od Agathy Christie. Znáte to, N či M, Deset malých černoušků a tak. Úžasné, zdobené domečky, z nichž dýchá upravená úzkoprsá anglickost… Nádhera.



Ovšem nadbytek dokonalých domečků tady zřejmě vynahrazují nedostatkem obchodů, neprodávajících oblečení. Nakonec jsme museli do infocentra, aby nám poradili, kde tady koupíme chleba. Mimochodem, veškeré pečivo v Anglii je označeno "Frenche cousine". Nenašly jsme odvahu najít nějaké fakt anglické…

Molo jsme našly také, ono je fakt těžké to přehlédnout. Je malované, s množstvím stánků a provozem jako na pouti. Fakt to připomínalo pouť. I ten kolotoč tam měli.


Neb jsme na začátku měly tolik času, samozřejmě jsme se vrátit skoro nestihly.

Nakonec odjezd dle plánu a cesta do hotelu v Londýně. Na ukrácení cesty nám pustili film. Naštěstí to nebyly Ženy v pokušení, které už umím skoro nazpaměť a chce se mi z nich zvracet (pouštěly nám je na zatím každém zájezdu, už pět let), ani něco s názvem jako Piráti na vlnách (film 18+ a pouštěli nám ho v tercii na cestě do Anglie) a dokonce ani Povodeň (něco podobného, doplněné o efektní záběry topícího se města). Byl to Hodinový manžel. Těžko říct, jestli se mi ulevilo.

Ubytováni jsme byli v hotelu Ibis. Pokoje po třech, takže se k nám statečně přidala kamarádka z déčka. Asi dost litovala. Nepodařilo se nám uvařit čaj (špatný adaptér (jak Polly trefně říká, retardér)) a tak jsme šly raději spát. Pokud někdy půjdete do tohoto hotelu, bacha. Sprchy nejsou od pokoje nijak odděleny a dveře jsou průhledné. Docela zážitek.


Sobota - Poslední den našeho ostrovního putování. Den strávený v největším britském městě, v Londýně. Jestli chcete nějaké úžasně romantické líčení tohoto velkoměsta, asi vás zklamu. Už jsem tu byla potřetí a pokaždé mi Londýn neskutečně lezl na nervy. Tentokrát to sice bylo trochu lepší, ale to jen proto, že jsme se potulovaly spíše po periferiích a jelikož jsme tu nebyli v sezoně, japončíků v kroksech značně ubylo.

Začali jsme pokusem nasnídat se v našem hotelu. Fronta na jídlo byla fakt dlouhá a navíc stejně musela polovina lidí jíst ve stoje, protože zřejmě nikdo nepočítal s tím, že nás bude snídat tolik najednou.



Naskládali jsme si kufry do autobusu a vyrazili pěšky na metro. S Polly jsme měly jeden batoh dohromady. Výsledek tohoto byl, že ono zavazadlo bylo těžké jak koza a v jeho tahání jsme se musely co půl hodiny střídat. Průvodce nám před vchodem do metra (aneb Zablokujme Londýnské ulice snadno a rychle) dával pokyny na cestu a mohli jsme se ponořit do útrob zemských. Teď to ovšem tak strašné nebylo, neb tady bylo metro na povrchu, jako vlak. Dále to mělo být horší. Nevím, jestli jste někdy londýnským metrem cestovali, pokud ne, následující odstavec bude něco pro vás.

Jestliže jste někdy nadávali na špinavost/přecpanost/nedýchatelnost v pražském metru, tak oproti tomu londýnskému je to ledový palác. Metro je neskutečně olezlé, špinavé, pozvracené a nechutné. Místní považují za celkem normální volně pobíhající krysy a podobné věci. Je neskutečně, ale fakt strašně přecpané. Takže jakékoliv vystoupení či nastoupení se málem rovná menšímu boji na život a na smrt. Ale hlavně je tam neuvěřitelné vedro. Vážně. Já nakonec došla k názoru, že místní linky dělí podle teploty, protože jich tam prostě mají moc (asi patnáct) a barvičky jim na to nestačí. V té lince, kterou jsme povětšinou cestovali, bylo k pětatřiceti. Navíc tu metra jezdí v protisměru a systém vystupování a přestupování je totálně vražedný.

Bylo rozhodnuto, že společně dojedeme na St.James's Park, tam zájemci půjdou na oblíbený klus městem a ostatní se odpojí. My s Polly jsme se samozřejmě odpojily. Podle informací od spolužactva jsme se vydaly do Waterstone - největšího knihkupectví v Evropě. Cestou jsme se pokochaly krámkem s vystavenou obří zeleninou, do kterého uváděl návštěvníky dveřník a budovou akademie věd. Ve Waterstone jsme měly úžasný nápad. Zkusit tam pořídit tu poslední vydanou Tolkienovu knihu. Ale protože jsme nevěděly přesné jméno (já jen tušila, že je obálka modrá a je na ní holčička), přistoupila Polly k obsluze odvážně se slovy "Hledáme poslední knížku od Tolkiena". Obsluha jí porozuměla, ovšem jen proto, aby nám sdělila, že tuto knihu tady nemají. Takže jsme se naštvaně vydaly do patra Fantasy, že si jí najdeme.


Zamířily jsme na místo inkriminované. Nejdřív jsme žádnou knížku, jakkoliv se vztahující k Tolkienovi, za boha nemohly najít. Po dlouhém pátrání jsme objevily Společenstvo v jedné dolní polici. Sedly jsme si tam a začaly si knížky procházet. Společenstvo, Návrat Krále, knížky o Tolkienovi i o Středozemi. Nadšeně jsme se policí hrabaly a gratulovaly jsme si, že je toho tady tolik. Pak Polly objevila, že druhá police nad ní je také plná Tolkienových knížek. Zvedly jsme oči… Tolkienovi byla zasvěcená celá jedna skříň. Snad šest napěchovaných polic. Ráj. Snad hodinu jsme tam seděly a četly si. Nakonec jsem neodolala a koupila si knížku o Tolkienovi. Přece nepropásnu takovou příležitost.


Naše další zastavení mělo být Baker Street. Rozhodly jsme se totiž, že protože tradiční londýnské atrakce už známe, mrkneme se do těch odhlehlejších konců. Takže Baker Stret, King's Cross a Tower.

Protože je Baker Street docela dlouhá, rozhodly jsme se, že pro jistotu si ji projdeme od začátku až do konce a nesvezeme se metrem až ke konci, abychom 221B náhodou nepropásli. Vstoupili jsme do ulice. Číslo 1. Hmmm… to bude nadlouho. Nakonec, jak to tak bývá, bylo 221 úplně, ale úplně poslední dům v celé ulici, ještě za tím druhým výlezem metra. Stane se… Před dveřmi tam stála strašná fronta, kterou korigoval mírně unaveně vypadající strážník s bobyovskou čepicí. Chi chi chi. Udělali jsme pár fotek, pohrdli frontou i obchodem a raději se vydali po stopách Harryho Pottera.



Na King's Cross jsme trefily jen díky Polly. Ovšem na nádraží nastal zásek. Přepážka devět a deset byly obě daleko vzadu za pasovou (či jakou) kontrolou. Sklesle jsme se vydaly doprava, že to ještě nějak zkusíme se tam propašovat. A tam, úplně v rohu byl památník Harryho Pottera. Jednalo se o cihlovou zeď, ve které byl zabudovaný vozík s vycpanou sovou, napůl mizející ve zdi. Před tím stála hrozná fronta lidí, kteří ze všeho nejvíc toužili po tom nechat si přes sebe přehodit nebelvírskou šálu, chytit se držadel vozíku a dělat že běží, zatímco jakýsi kluk vedle bude držet druhý konec té šály a mávat s ní, aby jako vlála. Tedy to bych chtěla dělat. Celý den jen mávat šálou a vždycky ji ve vhodném okamžiku vyhodit do vzduchu…


Zbývala nám asi hodina na Tower. V metru jsme se ještě pokusily dojít na záchod. Veřejné WC byly celkem slušné, takže jsme k nim hbitě zamířily. Poplatek tam nebyl. Vlezly jsme dovnitř. Najednou se ozvala siréna a dovnitř vběhl chlap se samopalem. Musím říct, že v tom okamžiku jsem asi zapomněla dýchat. Ale chlápek si nás ani nevšiml, proběhl místností a pak zase odklusal pryč. Zvláštní. Mírně šoklí jsme si došly na záchod. Po cestě k metru jsme si ještě koupily ty dokonalé mufíny. Mňam.

Tower byl hezký. Ale protože jsme měli jen opravdu pár minut, jen jsme ho obklusaly. Hnaly jsme se docela rychle, takže jsme stihly jen pár fotek. Opět ovšem nevím, co o tom dále napsat. Prostě obrovský hrad uprostřed města. Tečka.


Sraz byl u Charing Cross. Vystoupily jsme ovšem o stanici dřív, neb ta správná byla dle cedule zavřená. Pět minut. Na místo to bylo asi půl kilometru. Ovšem zase jsme nutně potřebovaly na záchod. Opět jsme využily taktiku Mc'Donald a zapadly do prvního žlutého M po cestě. Kupodivu nás nevyhodili. Do cíle nám zbývalo asi 200 metrů a dvě minuty. Jo, kdyby se jednalo o rovnou asfaltku bez jakýchkoliv překážek tak to stihneme. Ale tady se bavíme o londýnských ulicích. Takže jsme se zasekly na semaforu. Na druhém. A na třetím. Ale světe div se, opět jsme nebyly poslední. Juch!

Když doklusali i poslední zoufalci, průvodce nás s úsměvem zavedl do metra vzdáleného asi třicet kroků. Jo, do toho, které mělo být zavřené. Zřejmě chyba lávky. Tak jsme se alespoň s Polly prošly. A vzápětí nám oznámil, že se pojedeme podívat na Tower. V tu chvíli mě měli omývat.

Přežily jsme i druhé povinné kolečko Towerem (v metru to bylo zajímavé, neb se vlak uprostřed zastavil, vyletěly modré jiskry a vypadalo to, že budeme ťapat pěšky). Bylo nám řečeno, že autobus je v Greenwichi a že se tam dopravíme lanovkou přes řeku. Lanovka byla fakt super. Nejdřív jsme tam hrozně dlouho čekali a pozorovali nějaké surfaře, co tam jezdili po řece zavěšení na drátě a pak jsme mohli nastoupit do skleněné baňky a vychutnat si Londýn seshora.

V Greenwichi jsme dostali rozchod, takže jsme si hbitě našly jedinou aspoň trošku fluffy trávu v okolí a lehly si do ní. Když se přiblížil čas odjezdu, došly jsme si ještě na záchod a nakoupit poslední zásoby na cestu a pak hurá do autobusu.

Cestu asi ani popisovat nebudu, nic tak světoborného se neudálo. Jen se mi podařilo řidiče překecat, aby mě vysadili na jedné autobusové zastávce poblíž mého domu a nevozili mě až ke škole. Vladyka Kraje si to holt umí zařídit :-). Jen Polly to rozdýchávala trochu hůře (a to ještě neví, jaký byl průšvih z toho, že jsem stál na jiné zastávce, než jakou mi udali rodiče a pak jsme se zoufale naháněli po celém Brandově :-).

Tak a to je konec mé reportáže o Irsku. Jestli máte dojem, že je ten konec uspěchaný, tak to proto, že mě po krásně fluffy Irsku psát o Londýně opravdu brutálně nebavilo. Ale co se dá dělat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 9:42 | Reagovat

Krásné fotky, do Irska se taky chci podívat. :-)

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 21. listopadu 2015 v 15:20 | Reagovat

Nádherný článek! Fotky jsou vážně úchvatné, hlavně to moře. Mrzí mě, že jsme k němu nešli... Moc lilo.
Harfa je úžasná!
A ten mostek, já bych se na něj asi bála. :-D
Vy jste si v Londýně mohli jít, kam chcete? To my teda rozhodně ne! Jinak bych asi navštívila podobná místa - na 221B bych strašně ráda někdy zašla. ;-) Třeba příště.
Jediné místo, kde jsme byli i my je Tower. Jen jsme kolem něj prošli, víc nám zajímal Tower Bridge. :-)

3 Jíťa Jíťa | Web | 21. listopadu 2015 v 16:02 | Reagovat

Týjo, tolik z Londýna za jeden den, to bych toho průvodce zavraždila :D
V Toweru je to moc hezké, korunovační klenoty, popravčí výstava, vyprávění o hostorii... :)
A na Greenwich vzpomínám taky ve spojení s tím obrovským prostorem plným trávy :D
Docela závidím návštěvu interiérů Trinity College, byla jsem tam jen venku..
Jo, co je to za obří houbu? :D

4 Ranger of Shire Ranger of Shire | Web | 21. listopadu 2015 v 16:10 | Reagovat

Juj já vyrážím se školou do Anglie příští sobotu :-) ,ale do Irska bych se vážně ráda podívala :D

5 Silwiniel Silwiniel | Web | 23. listopadu 2015 v 13:52 | Reagovat

Ten zámek je úžasný!! Nikdy jsem nikde nečetla, že by měl být předlohou pro Cair Paravel, kde jsi se to dozvěděla?
Ten nejdelší název vesnice ve welštině umí říct i můj elf, nechápu to :D Zkoušel mě to naučit, ale bez úspěchu. On se učil irštinu i welštinu. Má zálibu v těhle šílených jazycích :D
Dublinem jsem sice jen projížděla, ale jako díra mi to teda nepřišlo. Budu to tam muset někdy prozkoumat. Knihu z Kellsu bych určitě chtěla vidět, viděly jste film Brian a kniha z Kellsu? Je to moc krásný film.
V tom knihkupectví v Londýně bych si určitě taky připadala jako v ráji! A do Londýna už bych se konečně taky chtěla dostat, mám pocit, že tam byl už celý svět, jen já ne.

6 Šárka Šárka | Web | 23. listopadu 2015 v 17:46 | Reagovat

No tedy! Přijde mi, jako bys nepopisovala zážitky z pár dní, ale ze dvou měsíců! A tahle půlka reportáže je tak dokonale věrná a bez cenzury, že si velmi vážím toho, že jste se obě vrátily celé a jakž takž ve zdraví. :) Londýn mě nijak zvláště neláká (snad jen jednou bych chtěla vidět to pověstné haluzácké metro - něco pro klaustrofobiky a teroristy -, zato zbytek Irska (klidně i Dublin) spolu s částí Británie opět nelze než závidět. Stejně jsem neskutečně ráda, že už ste dávno zpátky!

7 Irith Irith | Web | 23. listopadu 2015 v 19:32 | Reagovat

[1]: Jeď tam, je to super!

[2]: Aha... No, ale to bylo jen proto, že jsem se trhli jako dvojička. Samotné by mi to neprošlo. Moře je fajn. Jen fakt studí a bacha na meduzy.

[3]: To je výklad nějakého hodně luxusního krámku. Bylo tam něco ze žampionů. A ten Greenwich mě fakt štve. Už jsme tam byli dvakrát a ani jednou na poledníku.

[4]: To si moc a moc užij!

[5]: Od toho původce. To vůbec nechápu. prostě elfština v jakékoliv formě není můj kamarád. Film jsem neviděla a ten Dublin... jako tahle, ve srovnání s Edinburgem je to neskutečná díra.

[6]: To ses o nás tak bála? Jsme potěšeny.

8 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 27. listopadu 2015 v 20:05 | Reagovat

Byli jste na úplně stejných místech jako můj bratr a Kiwi/Rylandia/jakkoli se vlastně jmenuje. Za chvíli vám to sem napíše :-D

Jo a zastávám se japončíků, jsou to nejoblíbenější turisté dle průzkumů (oproti Čechům třeba)... :-D

9 Neprihlasena Rylandia Neprihlasena Rylandia | 28. listopadu 2015 v 15:57 | Reagovat

Naprosto nesouhlasim s Dublinem. Je to absolutne uzasne a krasne misto. A obchody se suvenyry tam jsou na kazdem kroku. Holt kdyz jste tam byly jen jeden den... :)

10 Aredhel Aredhel | Web | 2. prosince 2015 v 0:44 | Reagovat

Ta nejstarší harfa Irska je krásná! A taková příruční! Hodila by se... :-)
Některé ty fotky jsou vážně nádherné, jako třeba moře, útes nebo Cair Paravel... vypadá to, že Irsko je od počasí až po přírodu ideální zemí...
Ten hrdina z animace vypadá naprosto jako Finrod!!!! O_O
Smíšek je dobře pohotový a klidný hobit! V poslední době začínám mít s alarmy jistou zkušenost (2x za jeden večer!), ale takhle správně jsem nereagovala... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama