Japonsko - část 2.

16. října 2015 v 17:18 | Polly |  Výlety a zájezdy
V minulém díle jsme se již doplahočili na místo a proběhlo zahájení této velkolepé akce. A jak to bylo dál?


Čtvrtek 30. července

Ráno nás již čekal program. Bylo to nazváno GDV - global developement village. Začínal od devíti, takže se toho ráno kromě snídaně moc nestihlo (museli jsme totiž naprosto nutně odcházet o hodinu dřív, protože jsme zase skejsli v zácpě...). Potom se za všeobecného shonu vyrazilo na místo programu. Tam nás uvedli dovnitř a řekli, že si máme vybrat nějaké stanoviště a že když uděláme dvě, tak můžeme jít pryč.
Jako první jsme se všichni dostali ke stanu USA. Tam to napřed vypadalo opravdu nezáživně, provedli nás bludištěm z panelů, na kterých byly napsané takové věci jako: nezanechávej po sobě stopy, nechoď po vyšlapaných pěšinkách atd. Jako je to pěkné, ale bylo to dost nudné. Potom nám začali vykládat o ohništích, že si je nemáme dělat normálně na zemi (a když už, tak to potom zahladit), ale máme si pořídit nějakou nádobu, abychom neožehli trávu. A že nemáme pálit víc dřeva, než potřebujeme. Ook, přesunuli jsme se dál. Tam to bylo vtipné. Měli tam siluety medvědů (byli o dost vyšší, než my) a vysoko ve vzduchu napnutý provaz. Místní týpek nám pověděl, že u nich na výpravách musí jídlo zavřít do nádob a pověsit ho takhle do vzduchu, aby jim ho medvědi nesnědli. Prý jim ale moc nejde o to, že by potom neměli jídlo (je vidět, že tam moc nejsou hobiti), ale že je z toho pak těm medvědům špatně. Ta nádoba byla asi třicet centimetrů vysoká a jim se tam daří narvat jídlo pro jednoho člověka na čtrnáct dní. Musí mít fakt malé porce. Pak nám to půjčili s tím, že to máme zkusit otevřít. Když to otevřeš, jsi chytrý jako medvěd a když to pak dokážeš i zavřít, tak jsi chytřejší než on. No, nakonec jsme to ve skupince zvládli :-) Někdo si i zkusil přehodit lano přes ten provaz natažený asi ve čtyřech metrech. Tři to zvládli, ale já to radši nepokoušela. Když jsme se před Američany zmínili, že v Česku medvědy nemáme, tak nám začali hrozně závidět.
A nakonec nás zavedli ke stanu, kde nám dali americký pas. Měli jsme tam sehnat razítka za pět různých amerických aktivit a prý za to potom něco dostaneme… Fajn, budeme to sbírat.
Jenže na tomhle programu nás bylo čtyřicet pohromadě a fakt to bylo moc, takže jsme se rozdělili do patrol a zbytek dne chodili jen po deseti lidech.
Naše druhá zastávka byla o včelách. Tam jsme absolvovali kvíz o jejich životě, výrobě medu a podobně. Potom nás čekala výroba svíčky z včelího plástu a nakonec jsme si z vosku mohli něco odlít. Byla u toho dlouhá fronta a ten odlitek se stejně potom tím horkem rozpouštěl. Ale ve víceméně přijatelné podobě se mi ho nakonec povedlo dovézt domů do Prahy. Nakonec nám dali takové ty gumové náramky se svým znakem a webovými stránkami, jenže Saramír mi kdysi tyto náramky zakázal, tak jsem ho hned po příchodu na tábořiště musela předat Ťapce.
Protože už jsme byli dost přehřátí, tak jsme vzali útokem stín a tam jsme se naobědvali - každodenní obědový balíček, spojený s oběma svačinami. Skládal se z pytlíku brambůrků (po deseti dnech už je to fakt hnus a všem to leze krkem), malého pitíčka, které bylo hrozně dobré, jednoho ovoce (pomeranč nebo banán, nic jiného v Japonsku nevedou) a několika hnusných baget (po druhém jídle už je všichni chtěli vyhodit, po třetím už je prokleli a pak už je nikdo ani nechtěl vyzvedávat. Dostávali jsme je totiž úplně pořád. K snídani, k obědu i k večeři pořád tyhle hnusné bagety. Byly tvrdé a nechutnaly dobře). Občas jsme dostali ozvláštnění v podobě bílé placky bez chuti, která byla ohromně vítaná, jelikož se dala sníst a mohly jste si na ni dát přesolené máslo a hrozně sladkou marmeládu. Nebo dokonce i párek v rohlíku s majonézou, samozřejmě, že v pořádně zapařeném sáčku, alespoň už ho nebylo potřeba ohřívat… No a k těm bagetám byly ještě tři druhy masa - kočičí žrádlo (vypadalo to tak a hrozně to smrdělo, chutnalo to dost zvláštně), potom masové koule v omáčce (jedlé) a tuňák, který byl celkem dobrý.


Tohle byl takový typický oběd...

No, nevím, co bylo k obědu zrovna ten den, ale jisté je, že po dožvýkání oběda jsme se vydali na další stanoviště. Chtěli jsme zkusit Českou Republiku, ale tam nás vyhodili, protože bychom se museli dostavit ještě s jednou skupinou. Snažili jsme se sice někoho přemluvit, aby tam šel s námi, ale všechny cizí patroly se nám vyhýbaly jen, co nás zahlédly.
Nezbylo nám tedy, než zkusit japonské stanoviště o sportu. Napřed se tam něco povídalo o tom, kdo proč má rád sport a co je na sportu skvělého, ale o jeho špatných stránkách a proč ho kdo nemá rád, se ani neceklo. Pak nám pustili krátký animovaný film, ve kterém šlo o tom, že někdo dopoval a pak za to byl potrestaný. Dali nám za úkol, že se máme rozdělit do čtyř skupinek a společně připravit nějakou prezentaci o tom, proč je špatné nedodržovat fair play. Načež nikdo nezklamal a utvořily se skupinky podle zemí. Čili tak, aby se nikdo moc nemusel bavit s cizinci. My jsme měli nějaké představení o tom, že byl závod a dva běžci ve vedení, přičemž jeden toho druhého shodil do škarpy a sám to vyhrál. Ty ostatní tomu běžci ve škarpě pomohli a nakonec si ten 'zloun' uvědomil chybu a styděl se za to. Bylo to hodně inspirované tím minifilmem, ale na nic jiného jsme nepřišli. Alespoň jsme byli originální, protože všechny ostatní skupiny to měly jen formou přednášky, že si zapsaly pár bodů a ty pak nahlas přečetly.
Potom už jsme si jen vyzvedli razítko za splnění dvou aktivit a vrátili se do tábora.
Odpoledne jsem vzala Ťapku a Kamzíka a společně jsme se šly podívat do expostanů. To je místo, kde měla každá zúčastěná země svůj stánek, představovala se tam ostatním a bylo to tam hrozně fajn. Dostaly jsme i spoustu různých blbostí z těch zemí. Třeba čaj ze Srí Lanky, náramky, nějaké zajímavé brožurky nebo nášivky. U Ukrajiny to bylo hrozně vtipné, napřed nám nabídl nášivku, kterou když si koupíme za nějaké japonské šušníky (tak říkám drobákům), tak tím přispějeme na nějaké děti. A pak nám nabídl, že můžeme projít vnitřkem jeho stanu a navštívit své sousedy. Měl na provozovně Slováky, ale já to nepochopila. A u Slovinska jsme na sebe mluvili každý svou řečí, dokud jsme tomu rozuměly, pak ten chudák Slovinec musel přejít do angličtiny, protože jsme byly moc nechápavé.
A našla jsem stánek Nového Zélandu! Měli tam jako aktivitu buď složení mapy z puzzlí nebo navrhnutí nové vlajky. Ta stávající se jim totiž nelíbí. Ani se nedivím, pořád jsem si ji pletla s Austrálií… A pak jsem se chtěla toho pána tam zeptat, kde jsou skauti z NZ, a jak to u nich chodí, jenže mě neposlouchal, protože se bavil s nějakým jiným pánem. Tak jsem jim alespoň pořádně prolezla a zdokumentovala nástěnku a hádejte, co jsem našla? Hobitín! Jo a jako návrh vlajky jsem jim tam nakreslila členy společenstva nebo Bílý strom Gondoru :-)


Hobitín!


Úplně dokonalá mapa. Hádejte, co je jinak :-)

Když se čas našeho volna chýlil ke konci, vydali jsme se zpět do tábora na večeři. Nějaká zelenina s těstovinami a hnědou omáčkou - naše typická večeřová strava.
Potom byl nástup. Tedy, říkat tomu nástup je vážně smutné. Nevím, jak moc znáte nástupy, případně, jak jste je dělali vy, ale na tohle tedy nikdo nemá. V pozoru, když se sundala vlajka a vlajková četa odcházela s vlajkou v ruce, tak se vedoucí rozestoupili (a to pořád v pozoru!) a rozchod byl oznamován slovy 'večernímu programu nazdar, zdar!' Na což všichni reagovali jen vykulenýma očima. Ale tak stalo se a ty nástupy byly povinné, jen pak člověk dostane chuť se na to úplně vykašlat a ani se neobtěžovat si na sebe pořádně vzít kroj, mít třeba nějaké boty nebo tak…
Abychom si trochu zlepšily náladu, tak jsme se zase vydaly někam ven, vyměňovat nášivky a šátky. Jenže po chvíli jsme to musely vzdát, protože byla najednou taková tma, že na to už nebylo vidět. A s baterkou to není ono.

Pátek 31. července

Brutální vstávání. Asi tak o hodinu a půl dříve, než normálně (takže půl páté). Rozdala se snídaně a šlo se na autobus. Takže znova přes celý areál… Cestou jsme ještě uvízli v davu a museli se za někým plahočit tak pomalu, že i šnek je proti tomu turborychlost. No, dorazili jsme tam tak o půl hodiny později, ale ten autobus tam kupodivu pořád čekal. Museli jsme si pípnout ID kartu a nasedli jsme dovnitř.
Jeli jsme totiž na program do Hirošimy. Ještě jsme dostali za úkol složit dohromady za oddíl sto jeřábů a odevzdat je u památníku, takže v autobuse byla poslední možnost je doskládat. Když jsme se usadili my, tak přišlo asi deset Japonců a sedli si do uličky. Fakt. Tam totiž měli vždycky jedno sklápěcí sedadlo, které bylo u strany a pak se dalo rozložit tak, aby mohl v každé řadě sedět jeden v uličce. Je to hrozně praktické a prý i pohodlné. No, pro toho Japonce, který spal vedle mě, to určitě taky bylo pohodlné. Když usnul, tak mu totiž padala hlava tak dlouho, dokud si ji neopřel o moje koleno a nespal na něm…
Cestou nám ještě pustili nějaký animovaný film o tom, jak se malá holčička vydala do toho muzea a tím se nám snažili přiblížit místo této katastrofy.
Nakonec se nám poštěstilo po několika hodinách dorazit na místo a roztomilé Japonky s cedulemi nám ukázaly cestu. Vešli jsme do nějaké budovy, kde jsme dostali rozchod. Byla možnost se podívat do muzea z toho filmu, do zahrad nebo si vyzkoušet origami či kaligrafii. Naše holčičí skupinka začala pokusem o muzeum. Napřed jsme se musely třikrát zeptat, kde to je. Pak nás pustili nějakým zapovězeným vchodem a nakonec jsme zůstaly v hrozné frontě. Po chvíli dorazil zbytek našeho oddílu a našli nás, jak stojíme ve frontě a čekáme. Načež ta jedna vedoucí zavelela, že všichni půjdeme dovnitř. Fajn, tak nás všechny vyhnali do budovy. Tam byla nějaká recepce a prodej lístků, odkud nás vyhodili s tím, že tudy se tam nevstupuje. Dobře, tak ne, no. Ta vedoucí zas zavelela, že všichni musí tu místnost urychleně opustit (ano, nemám ji ráda, jak už jste asi zjistili). Postavili jsme se znovu do fronty, která mezitím ještě povyrostla. Pak mě ještě Ťapka a spol. přemluvily, abychom se šly podívat do obchodu a koupily nějaké studené pití. Poté jsme se znovu vrátily a čekaly. Pak už jsem toho měla tak akorát dost, jak pořád někdo něco chtěl, všechno si to odporovalo a byl v tom hrozný bordel. Naštěstí se to vyřešilo tak, že jsme se na to všichni vykašlaly a šly si zkusit origami a kaligrafii.
Kaligrafie sestávala z toho, že jste si vybrali jeden ze dvou znaků a ten jste potom napsali na vějíř - neodmyslitelný doplněk v tom horku. A hádejte, co se skládalo na origami? No přece jeřáb! Trochu jsme se do toho zabrali a já jsem tak složila tři. Jednoho pro Irith, jednoho pro sebe a jednoho pro vedoucího z oddílu.


Výsledek naší urputné práce

Nakonec už nám přišlo hloupé jim tam takhle plýtvat papírem, tak jsme se šly projít ven. Dokonce jsme i trefily k jednomu z památníků. Tam nám dali tříminutové vysvětlení místních událostí (ta paní držela ceduli s tímto nápisem, a když jsme k ní přišli, vypadala hrozně šťastně).
Nevím, jestli všichni víte, co se v Hirošimě stalo, ale je to místo dopadu atomové bomby. Zajímavostí je, že jediná budova, která to přežila je, dóm od českého architekta. Ten památník se váže k tomu, že jedna malá holčička na následky ozáření onemocněla leukémií. Podle staré japonské legendy se vám splní jedno přání, pokud složíte tisíc jeřábů. A ona si přála, aby se uzdravila. Proto skládala a skládala, ale bohužel nedoskládala.
Lidé tím jejím příběhem byli dost zasažení (což se nedivím), proto jí postavili památník, který se tak stal připomínkou na všechny děti, které zahynuly kvůli atomové bombě. K tomu památníků jezdí ohromné množství turistů a přiváží poskládané jeřáby, které se tam vystaví. Je to neskutečný zážitek vidět jich tolik na tak malém místě.




Detail holubice, abyste viděli, že i ona se skládá z jeřábů

Potom už jsme se sešly se zbytkem oddílu, společně jsme položili k památníku své jeřáby a udělali si fotku. Ještě jsme se zúčastnili nějaké pamětní ceremonie, kde nám ukazovali nějaké tehdejší záběry a četli básně od lidí, kteří tuto hroznou věc zažili.


Památník

Pak již nastal čas odjezdu zpět na tábořiště. Došli jsme tedy na místo odjezdů autobusů, ale byl tam takový nával, že jsme měli ještě tři čtvrtě hodiny zpoždění. Museli jsme totiž počkat, než nám seženou nějaký autobus.
Abychom si ušetřili dvojité přecházení tábořiště, odpojily jsme se s holkami rovnou a vydaly se k želvě. Tam se totiž podle posledních zpráv měly vyskytovat pohledy. Ale kde nic, tu nic. Znovu to nevyšlo, takže nám nezbylo, než se vrátit do našeho tábora, dát si večeři a pak jít spát. Nástup stál znovu za prd.

Sobota 1. srpna

Ráno jsme vstali a po snídani jsme se připravovali na program příroda. Mělo to být něco jako výprava japonských skautů. Včera nám jiní Češi vyprávěli, že jejich program příroda sestával z toho, že se vydrápali na kopec, kde strašně smrděly nějaký žumpy a pak šli tím úporným pomalým krokem přes osm kilometrů po rozpáleném asfaltu. Na to Kamzík odpověděla, že podle našich zpráv tam mají být nějaká jezírka. Hm, to budou asi ty žumpy…
Nicméně jsme se to nedozvěděli. Kdosi si totiž stěžoval, že v tom horku na asfaltu se jim z toho udělalo špatně. A dnes bylo obzvlášť vedro, snad nejtepleji za náš pobyt v Japonsku. Proto nám tenhle program zrušili a my tak měli celý den volno.
Tak se naše obvyklá parta vydala znovu do expo stanů. Bylo to totiž vážně na dlouho, sto padesát stánků si nedokážete prohlédnout za jedno odpoledne.
Cestou tam jsem ještě šla s Kamzíkem na lov šátků. Ona mermomocí chtěla získat šátek Anglie a já (hádejte!), no Nového Zélandu, když Skotsko už jsem měla. Začali jsme Anglií, tam jsme si totiž byli jistí tím, kde to je. Angličané totiž tábořili na každém kroku, bylo jich skoro stejně jako Japonců. Zastavili jsme u těch, kteří byli nejblíže cestě, abychom nemuseli chodit daleko a Kamzík se odhodlaně zeptala. Kupodivu jí vyhověli. Ihned donesli svůj modrý šátek posetý bílými a červenými jeřáby. S jeřáby měli Angličané totiž všechno: kalhoty, nášivku, šátek, turbánek, batohy i boty, trika a snad i ponožky.
Vydaly jsme se tedy dál. Jenže jsem nevěděla, kde mají tábor, jen přibližný okruh. Tak jsme ještě zašly do našeho Hubu, protože Kamzík ztratila takovou knížečku, kde byl rozpis programů, mapa a nějaké důležité informace. A musím říct, že to bylo jediné štěstí, že jsme tam šly. Byla tam totiž ohromná mapa s tím, kde má která země tábor. No, nemohla jsem si vybrat lépe. Skotsko mělo tábory dva a Nový Zéland jenom jeden. Vážně asi nejméně zastoupené země…
Pečlivě jsem si zapamatovala místo jejich tábořiště a vydaly jsme se to najít naživo. Procházely jsme danou uličkou, ale jejich vlajka nikde! Hledaly jsme tu typickou, s křížem Velké Británie a červeným souhvězdím jižního kříže, ale vážně nikde nebyla. Až jsem zahlédla, jak se kdesi míhá černá podezřelá vlajka. No samozřejmě, že to byli oni. A ta vlajka byla celá černá s pírkem ptáka kiwi a velkým nápisem New Zealand. Asi se opravdu za svou stávající vlajku stydí.
Přestože jsem našla jejich stany, nijak mi to nepomohlo. Byli totiž všichni pryč! A mimo jiné mě uvítala dosti nepříjemná tabulka, na které bylo napsáno: "Pro všechny, šátky vyměňujeme až v poslední vteřině posledního dne. S láskou, Nový Zéland." Což mně vážně nepotěšilo.
Šly jsme tedy s Kamzíkem do těch expostanů, kde jsme měly domluvený sraz s Ťapkou a Karkulkou. Nepamatuji si už přesně, co všechno jsme si prošly tento den, ale vzpomínám si, jak jsme hledaly indický stánek, kde se dělalo tetování henou. Vešly jsme do jedné části stanu a poslali nás do druhé a z druhé nás znovu poslali do první. Teprve potom nám řekli, že ten, kdo to tetování kreslí, tam právě teď není a přijde zítra.
No a potom jsme tam potkaly Natku, jak se vřele baví s nějakým Mexičanem. Hned nás musela představit a vychvalovala ho až do nebe. Potom za ním přišel jeho kamarád, který se tvářil dost uťápnutě. Po chvíli z nich vypadlo, že ten druhý vůbec neumí anglicky. Toho jsem využila a zeptala se ho, jestli bych si s ním potom mohla psát španělsky, abych si to nějak procvičila, ale že španělsky moc neumím. On se na mě tak podíval a řekl, že to vůbec nevadí, že to není důležité. Potom se už Natka musela s tím svým Mexičanem rozloučit (jmenoval se Naco /načo/), protože měli někde sraz. Tak jsme se vydaly zpátky do tábora na oběd.


Netužila jsem, že i elfové se zapojovali do pořádání Jamboree... Ta lama je dokonalá

Po obědě byl přednesen návrh na celoodpolední výlet do blízkého městečka. Mně se tam nechtělo, proto jsem zůstala z mojí skupinky sama v táboře a po obědě jsem se znovu vydala do expostanů.
To byla vážně pošetilá věc, jelikož jsem s sebou neměla nikoho, kdo by mi to překládal. A to se projevilo tím, že jsem si připadalo jako pitomec, což mi i ostatní dávali celkem najevo. U stanu Saudské Arábie byl stoleček se židlí. Oni mi pokynuli, ať si sednu a sedli si proti mně. Pak mi tam něco říkal a já byla úplně vyklepaná, protože jsem si připadala jako při přijímacím řízení do teroristické skupiny. Bylo to vážně nepříjemné, až jsem se jich i trochu bála. Naštěstí jsem neprošla a oni se mi pak snažili naznačit, že už tedy jako můžu jít dál.
Vděčně jsem odtamtud zmizela a prošla pár stánky bez sebemenších potíží. Potom přišel na řadu Trinidad a Tobago. Tam jsem jim pro změnu taky nerozuměla, ale bylo to lepší. Potom mi přidělili nějakého kluka, aby mi vysvětlil, jak to u nich v zemi chodí a co dělají a tak. A jediné, co jsem z toho pochopila, bylo, že mají nějaké jídlo, které je něco jako rizoto a že je hrozně dobré. Pak se mě na něco zeptal a já jen přikývla. To byla chyba, protože mě odtáhl před stan do houfu lidí a já měla začít tancovat na jejich tradiční hudbu. Po dlouhém pohupování do rytmu se ty vyřešilo tím, že jsme udělali mašinku. Až se mi povedlo z tohohle vymotat, tak jsem si ještě zkusila hrát na jejich buben. Je vážně skvělý. Má kovový vršek, kde jsou vyklepané různé plošky, do kterých mlátí paličkou. A každá ploška odpovídá nějakému tónu, je to ohromně praktické. Ukázali mi tam nějakou jejich písničku a já ji pak měla vybubnovat taky. Když se mi to jednou povedlo celé, tak se na mě ten Tobažan usmál a něco zamumlal. Já jsem se ještě pokusila vymlátit ovčáky čtveráky a oznámila jsem mu, že tohle je naše písnička. On jenom obrátil oči v sloup a chtěl, abych znova zahrála to jejich. Potom jsem už radši zdrhla, aby mě nepřetáhl tou paličkou…


Přiznám se, že zrovna ve stanu Jižní Afriky bych Bilba nečekala.

Ten výlet do vesnice se jim nepovedl. Nikdo je totiž nepustil do autobusu, a tak se tam ani nedostali. Takže jsem byla i ráda, že jsem tam kvůli svojí lenosti nešla.
V táboře byl shon, byli jsme totiž domluvení na večeři se Švédy. Nikdo do poslední chvíle netužil, jak to bude probíhat. Nakonec se z toho vyklubala mezinárodní událost a my večeřeli se Švédy, Angličany a lidmi z Lucemburska. A pak ještě s někým. Ale původně jsme se odmítli promíchat, takže uprostřed shluku cizinců se rýsovala skupinka já a Ťapka a Kamzík. Snažily jsme se sice povídat si i s ostatními, ale dopadalo to jako vždy. Nejvíc to připomíná výslech. Pro představu nejběžnější rozhovor:
"Ahoj!"
"Ahoj, odkud jsi?"
"Z České Republiky. A ty?"
"Z Anglie."
"Hmm, to je fajn…"
A tím to skončilo. Pak někdo dostal skvělý nápad tu večeři ozvláštnit nějakým představením. Švédi nám předvedli nějaký svůj rituál, a my jsme měli tancovat mazurku. Jenže polovina lidí to tam neuměla, a když jsme to předváděli, tak to byla taková katastrofa, že jsme raději potom všichni zapadli k jídlu a sklopili uši. Kdosi totiž chtěl, aby to byla taková ta měnivá mazurka, ale nestáli jsme v kruhu, ale v jedné dlouhé řadě. To znamenalo, že ta holka, kterou vyšoupli na kraj, to musela celé honem rychle oběhnout a zapadnout na druhý konec řady, jenže to vůbec nestihla a nastal zmatek. A navíc kluci posílali každou holku na jinou stranu, takže uprostřed najednou vznikla ohromná díra, kterou neměl kdo nahradit.
Ani diváci se tomu nesmáli…
A pak nám jeden Švéd vyprávěl, že mají skvělou tradici, kdy se všichni opijí, udělají kruh a pořád dokola opakují jednu krátkou písničku a skáčou u toho jako žáby. Ta písnička v překladu znamená něco jako 'žáby, žáby, ach, jak jsou vtipné'. A celý ten rituál je prý taky hrozně vtipný. Načež přešli k realizaci a vytáhli k tomu rituálu skoro všechny. Po jeho skončení to kdosi dokonale shrnul slovy: "Tak to chápu, že se předtím musí opít, aby jim to připadalo vtipný."
Pak jsem se už raději vytratila a šla spát. Začalo to tam být dost zmatené a navíc došlo jídlo.


Způsob sušení prádla, který ale víc připomíná bazar

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 16. října 2015 v 20:35 | Reagovat

Moc zajímavé, zvlášť ten hirošimský příběh. A taky mapa světa. Nikdo nemůže říct, že je špatně, protože ve vesmíru nic jako nahoře nebo dole neexistuje. Ale Bílý strom na vlajce Nového Zélandu není špatný nápad, jen by si asi Tolkienovi dědicové vydělali na copyrightu... :-D  ;-)

2 Mexafell Mexafell | Web | 16. října 2015 v 21:44 | Reagovat

Jj, to s těmi jeřáby je známá věc. Osobně jich už mám složených kolem padesáti. Ještě mám co dohánět :-D
Nemyslíš, že kankán by mohli zvládnout všichni?
Ale je fajne, že na Tolkiena narazíš i v Japonsku :-P

3 Aredhel Aredhel | Web | 17. října 2015 v 0:42 | Reagovat

Óóó, myslím, že moje kamarádka, která byla na jamboree, účinkovala právě v českém GDV stanu... snad.
Upřímnou soustrast, co se jídla týče. Já sním maximálně hrst brambůrků a představa, že mi někdo ke každému obědu vnutí celý pytlík... huh.
Hirošima musí být zvláštní zážitek... nevím, jestli jeden z těch, které chci zažít. +nikdy jsem nedokázala složit jediného jeřába, hihi. :-?
Sobotní bloudění po táborech nemá chybu, stejně jako švédský žabí tanec. :-D A líbí se mi obrácená mapa světa.

4 Polly Polly | Web | 18. října 2015 v 20:40 | Reagovat

[1]: Nakonec tam ten Bílý strom stejně nedali :-(

[2]: Ono se to dá potom zvládnout skládat docela rychle. Jedna holka je pak skládala pořád a měla fakt slušnou hromádku. A já dala asi dvacet a pak mě to přestalo bavit :D
Asi by kankán zvládli všichni, ale to není moc český...

[3]: Je to možné, já si ty pořadatele moc nepamatuju, ale mohla bych ji zkusit najít  databázi účastníků, kdybys mi dala její jméno.
A jestli budeš chtít, tak s tebou nějakého toho jeřába složím, až se uvidíme :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama