Neštěstí

16. června 2015 v 18:08 | Irith |  Jednorázové povídky
Povídka na přání pro Pomněnku. Zadání bylo napsat příběh o tom, jak Frodo přišel o rodiče a jak ho pak Brandorádi vychovávali v Rádovsku.
Polly chtěla napsat kapitolovku, ale nakonec to nechala být. Tak alespoň tahle moje povídečka.



Frodo se zoufale snažil uklidnit se.
Vzpomínal, co mu říkával Bilbo. Pravidelně dýchat, zavřít oči, sednout si. Dát si něco malého k zakousnutí. Frodo se jednou rukou opřel o šedý mallorn rostoucí na břehu Stříberky. Otevřel oči. Přímo hypnoticky stočil svůj zrak znovu k vodě a k lodičkám, které se lehce pohupovaly na vlnkách. Ostatní členové Společenstva kolem nich nadšeně poskakovali (i když v případě Sama zas ne tak moc nadšeně) a spolu s elfy do nich ukládali věci. Frodo se odkradl ještě o kousek dál. Zrychleně dýchal. Děsil se okamžiku, až bude muset nastoupit do lodí. Nechtěl tam. Chtěl zůstat na pevné, sladké zemi.

Když mu na rameno dopadla něčí ruka, leknutím nadskočil.

"Frodo?" ozval se známý hlas a ošlehaný hraničář ho jemně zvrtl a otočil čelem k sobě. "Stalo se něco?"

"N…ne. Nic," Frodo se sám divil, jak rozechvěle zněl jeho hlas.

"No tak. Slíbil jsem, že tě budu chránit. Jestli se stalo cokoliv špatného, řekni mi to. Jsem si jistý, že ti dokážu pomoci."

Frodo se lehoučce pousmál, pak ale zavrtěl hlavou.

"Trápí tě něco?" dorážel neúnavně Aragorn.

Frodo chtěl znovu zavrtět hlavou, ale zrak mu sklouzl k lodičkám a zbledl ještě více.

"Nechceš pryč z Lorienu? Bojíš se další cesty?" zeptal se hraničář.

"To taky, ale… Aragorne, mohl bych vám něco říct?"

"Cokoliv," usmál se hraničář a sedl si.

Frodo se posadil na zem vedle něj a chvíli se koukal do prázdna. "Bojím se lodí," řekl nakonec.

Aragorn zmateně nadzdvihl obočí.

"Víte, říkal vám Gandalf, jak zemřeli moji rodiče?" zašeptal Frodo tichounce.


"Mohl bys mi podat támhle tu omáčku?" zeptal se Drogo Pytlík svého syna a mrkl na něj.

Dvanáctiletý Frodo se poslušně natáhl přes stůl a podal svému otci bílý omáčkovník.

"Hodný hoch," poplácal ho pan Pytlík spokojeně po hlavě a nalil si štědrou dávku lahodné hnědé tekutiny na svůj talíř s brambory.

Frodo se na svého otce usmál a odstrčil se od stolu.

"Děje se něco, miláčku?" sklonila se k němu jeho matka a lehce mu odhrnula kadeř vlasů z čela. "Je ti špatně?"

"Ne, mami. Jen už nemám hlad."

"Ale vždyť ses tolik těšil! Dva týdny jsi nemluvil o ničem jiném, než o té chystané hostině u dědečka Hrdomíra."

Frodo pokrčil rameny. "Já vím. Ale nějak… prostě už nemám hlad."

Primule se na něj starostlivě podívala. Když neměl hobit hlad, byl buď nemocný, nebo mrtvý.

"Tak dobře. Ale kdyby se něco dělo, řekni mi to."

Frodo se na ni jen usmál.

To co říkala, byla pravda. Opravdu se na tuhle hostinu moc těšil. Jednak kvůli všemu tomu jídlu, ale hlavně proto, že se zase jednou uvidí se svými příbuznými s matčiny strany. Pytlíkovi totiž bydleli v Hobitíně a do Rádovska se podívali jen výjimečně. A Brandorádi přitom byli pro malého hobita tak zajímaví! Byli úplně jiní, než ti nudní, pomlouvační hobiti z Hobitína. Hlavně měl mladý pan Pytlík rád svého bratrance Saramíra a jeho ženu Esmeraldu. Oba byli mnohem starší než on a brali ho jako vlastního syna. S velkým nadšením s ním prováděli nepravosti a poťouchlosti. Frodo je miloval. Ano, i proto se na tuhle hostinu tak těšil. Ale když byl konečně tady, stálo to za nic. Saramír s Esmeraldou se pořád s někým bavili a neměli na něj čas, jeho matka se smála se svými bratry a sestrami a otec Drogo pořád jenom jedl a nechtěl si se svým synem povídat. Frodo už se docela těšil, až odsud odjedou. Také měl takový divný pocit, jako by se mělo stát něco moc a moc špatného.

"Miláčku?" zavolala na něj jeho matka o hodinu později a vytáhla ho ze slibně se vyvíjejícího rozhovoru s jednou jeho Brandorádovskou sestřenicí. "Já s tatínkem se půjdeme projet na lodičkách. Možná tam budeme trochu déle, chtěla bych tatínkovi ukázat má oblíbená místa podél řeky. Saramír slíbil, že se o tebe postará a dohlédne, abys šel včas spát. Tak ho moc nezlob," Primule na něj rozpustile mrkla. Sklonila se k němu a tiše zašeptala, "ale máš mé plné povolení oplatit mu tu minulou zlomyslnost, co mi udělal."

Frodo se usmál.

"Tak my půjdeme, ano?" Primule si ho k sobě přivinula a dala mu pusu na tvář.

Frodo ji jen šťastně objímal a plnými doušky vdechoval její báječnou vůni.

"Mami?" ozval se nakonec.

"Ano miláčku?"

"Nejezděte," řekl Frodo a hrdlo se mu najednou stáhlo. "Já se o vás bojím."

"Neboj, zlatíčko. Ještě nikdy se nic nestalo. A hned zítra tě vezmeme na lodičku také, chceš?"

Frodovy oči se rozzářily. Tohle byl jeho tajný sen. Už mockrát matku přemlouval, aby ho vzala také na vodu, ale ona nikdy nechtěla.

"No, kluku," ozval se Drogův hlas a jeho otec mu pocuchal vlasy. "Shodli jsme se s tvojí matkou, že už jsi dost velký, abys zítra šel s námi."

"Díky!" vydechl Frodo a objal svého otce, kam až rukama dosáhl. Jeho zlé tušení už se mu z mysli dočista vytratilo.

"Ale ne, abys Saramírovi něco provedl!" zapřísahal ho Drogo. "Ne že tě napadne oplácet mu jeho lumpárny. To bys nebyl žádný správný Pytlík!"

Primule na svého syna jen mrkla, zavěsila se do svého muže a oba odešli.

Frodo jim ještě zamával a šel najít Saramíra, aby mu oznámil tu skvělou novinu, že už zítra bude moci na lodičky.

"Mami! Tati!" volal Frodo šťastně a mával na své rodiče daleko po proudu Brandyvíny. Saramír si ho vysadil na záda, aby malý Pytlík lépe viděl a ten teď vyhlížel své rodiče a mával jim.

Primule se otočila, aby mu také zamávala. Usmála se. Najednou přišla silnější vlnka a jak se Frodova matka otáčela, shodilo ji to do vody.

Frodo zaječel.

Drogo se rychle natáhl, aby svou manželku zachytil, ale loďka se pod jeho vahou převážila a on spadl za ní.

Frodo okamžitě sklouzl dolů a hnal se k řece. Saramír ho dostihl a zvedl do náruče. Pevně ho držel, zatímco se s ním rozeběhl zpátky k Brandovu. Nemohl mu dovolit vrhnout se do řeky.

"Mami, tati!" řval Frodo a zuřivě se svému bratranci vzpíral.

"Ne Frodo, ne," šeptal Saramír a nedbal na Frodovy kopance a škrábání, jak se malý hobit snažil vymanit z jeho sevření.

"Pusť mě!" kvílel Frodo. "Ještě jim můžu pomoct!"

"Nemůžeš," zašeptal Saramír a zoufale plakajícího ho donesl až do jeho pokoje.

Měl pravdu.

Primule a Drogo byli prostě moc daleko po proudu, než aby je mohl někdo zachránit. Brandorádi sice rychle spustili zbylé loďky na řeku a plavili se jim pomoci, ale už pozdě. Manželům Pytlíkovým nemohl pomoci nikdo.

"Mami, tati!" opakoval Frodo jako v transu, zatímco ho Saramír uložil do postele.

Frodo to ale nevnímal. Obličej měl mokrý od slz, hlava mu třeštila a stále se zdráhal uvěřit tomu, že jeho rodiče jsou opravdu mrtví.

"Mami, tati! Co teď se mnou bude? Proč jste odešli?"

"Neboj Frodo, to zvládneme. Postaráme se o tebe. Spolu to zvládneme," opakoval mu Saramír, zatímco dusil vlastní slzy. Frodo ale jen apaticky opakoval 'Mami, tati!' a nevnímal jeho uklidňující slova. Nakonec usnul vyčerpáním.


"Zapřísahal jsem se, že už na něco tak zrádného jako lodičky nikdy nevstoupím. Nepůjdu na věc, která zabila mé rodiče. Ztráta maminky a tatínka byla hrozná. Časem to bolelo pořád méně a méně, ale nikdy to…," Frodo vzlykl a otřel si košilí obličej.

"Promiňte, omlouvám se. Nemůžu zkazit výpravu, protože se bojím lodí," řekl rychle a odvrátil se od hraničáře.

Aragorn se na něj usmál. "Neboj Frodo, to zvládneme. Postaráme se o tebe. Spolu to zvládneme," řekl a pomohl mu vstát.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 16. června 2015 v 20:16 | Reagovat

Kdysi jsem kdesi slyšel teorii, že Droga a Primuli mohl na lodičce potopit Glum. Vůbec nevím, zda je to alespoň teoreticky možné, ale co... to jen tak pro zajímavost.
Dobrá povídka, jen trochu kazí dojem, že jsem pochopitelně věděl, jak skončí. I tak se ale rozvedení příběhu hodí :-)

2 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 16. června 2015 v 21:07 | Reagovat

O omhle pribehu jsem jeste neslysela, ale je to zajimave.
A jako vzdycky vyborne napsane.
Sice bylo hned od zacatku jasne jak to skonci, ale to vubec nevadi. ;-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 18. června 2015 v 22:05 | Reagovat

Krásná, překrásná povídka! Opravdu se mi strašně moc líbí, emoce jsou skvěle vykreslené...
Je podivné, jak málo se utopení Frodových rodičů přičítá váhy (je to prostě důvod, proč Frodo žije u Bila), když se vezmeme v úvahu, jak strašně pro hobity neobvyklou smrtí zemřeli. Jasně, sem tam někdo odešel a už se nevrátil, ale jinak prakticky skoro všichni v Kraji umírali stářím. Ale utopit se na projížďce lodičkou? Oba v jeden den? (Trochu se divím, že Primule Droga do té loďky vůbec dostala...) Zajímalo by mě, jak (kromě toho, že asi neměl rád lodě) to Froda poznamenalo. Je to vlastně docela fascinující... (Asi jako, kdyby moje rodiče zašlápl slon. ;-) )

4 Aredhel Aredhel | Web | 18. června 2015 v 22:07 | Reagovat

Krásná, překrásná povídka! Opravdu se mi strašně moc líbí, emoce jsou skvěle vykreslené...
Je podivné, jak málo se utopení Frodových rodičů přičítá váhy (je to prostě důvod, proč Frodo žije u Bila), když se vezmeme v úvahu, jak strašně pro hobity neobvyklou smrtí zemřeli. Jasně, sem tam někdo odešel a už se nevrátil, ale jinak prakticky skoro všichni v Kraji umírali stářím. Ale utopit se na projížďce lodičkou? Oba v jeden den? (Trochu se divím, že Primule Droga do té loďky vůbec dostala...) Zajímalo by mě, jak (kromě toho, že asi neměl rád lodě) to Froda poznamenalo. Je to vlastně docela fascinující příběh... (Asi jako, kdyby moje rodiče zašlápl slon. ;-) )

5 Aredhel Aredhel | Web | 18. června 2015 v 22:09 | Reagovat

[3]:[4]: Pardon. Netuším, jak se mi tohle povedlo, ale blog dělá divné věci...

6 Irith Irith | Web | 20. června 2015 v 6:23 | Reagovat

[1]: No, řekla bych, že spíš ne. Jestli si vzpomeneš na Hobita, tam říkali, že Bilba přestal pronásledovat proto, že se bál vylézt na světlo. Takže že by se jen tak objevil a šel utopit dva bezvýznamné hobity...

7 Irith Irith | Web | 20. června 2015 v 6:25 | Reagovat

[2]: Je to tuším ve Společenstvu.

[3]: Díky moc! Spíš by mě vážně zajímalo, jak je možné, že to ve Frodovi vážně nezanechalo nějaký strach z vody a loděk nebo tak.

8 Mexafell Mexafell | Web | 21. června 2015 v 17:18 | Reagovat

To je smutné... Spotřebovala jsem na tu povídku balíček kapesníčků :-(

9 Irith Irith | Web | 21. června 2015 v 19:44 | Reagovat

[8]: Vážně? Jsem potěšena :-D
Mně se pravideln stává, že brečím u psaní/čtení svých povídek. U Ran bulím snad pokaždé.

10 Šárka Šárka | Web | 30. června 2015 v 23:08 | Reagovat

Hlavní hrdinové Tolkienových příběhů mají tu smůlu, že jen málokdy vlastní "funkční" rodiče :D Frodo bohužel není výjimkou, ač svou situaci zvládal podle všeho dobře. Povídka je skvělá, jako obvykle moc pěkně rozkreslené hobití vztahy a taky pozitivní konec :)  Ono je to vlastně strašně podivné takto zemřít v rámci Kraje...Je dobře, že se někdo pustil do rozvedení této události.

11 Šárka Šárka | Web | 30. června 2015 v 23:09 | Reagovat

[10]: tak koukám, že se už i Aredhel podivila té smrti a ještě k tomu daleko profesionálněji :D

12 Ester Ester | 6. července 2018 v 10:15 | Reagovat

Nemám slov. Možná proto, že bulím jako mimino. Je to krásná povídka a to zakončení briliantní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama