Láska voní Levandulí - Šestá kapitola

28. května 2015 v 18:08 | Irith |  Láska voní levandulí - komplet
Rozhodně nejdelší kapitola, protože by nemělo smysl to dělit.
Asi bych měla uvést okolnosti vzniku této povídky. Tady se to docela hodí. Takže, psala jsem to v období, kdy jsem ještě naivně ráda psala romantiku (to už mě naštěstí přešlo) a pod vlivem z Let me say. Na jednu stranu jsem byla znechucená tématem tamnějších povídek, což jsem se snažila vyjádřit onou přeslazenou romantikou Pipin x Diamanta a na druhou stranu jsem byla nadšená z toho stylu, jakým je to napsané (to jak je to krásně hobití), který jsem se ze všech sil snažila napodobit.




Diamanta neklidně ležela ve své posteli a široce otevřenýma očima zírala do stropu. Nemohla usnout. Předpokládala, že po celodenní práci a uklízení bude jaksepatří unavená, ale ne. Spánek zůstával daleko. Pořád si v hlavě musela přehrávat včerejší rozhovor s Pipinem. Skoro celý den nemyslela na nic jiného. Pak ji najednou něco napadlo. Pomalu vstala. Věděla, že by to neměla dělat, ale bylo to silnější než ona. Po špičkách přešla ke dveřím a vyklouzla na chodbu. Dno Pytle byla opravdu velká a spletitá nora. Vyznat se tu bylo dost obtížné. Vykročila chodbou doprava a pomalu míjela jednotlivé pokoje. Pamatovala si, který to je. S rukou na klice však zaváhala. Opravdu by to měla dělat? Pak si ale vzpomněla na včerejšek a opatrně zmáčkla kliku.

Pipin se už několik hodin marně snažil usnout. Ještě včera by se spánku bál, ale teď by dal cokoliv za to, kdyby usnul. Už zkoušel všechno možné. Počítal olifanty, oddechoval do rytmu a snažil se na nic nemyslet. Ale to nešlo. Pořád se musel v myšlenkách vracet k včerejší Diamantině návštěvě. Najednou jeho citlivé špičaté uši zachytily jakýsi zvuk. Pipin zadržel dech. "Černí jezdci!" mihlo se mu naprosto nelogicky hlavou a Pipin zaťal pěsti. Klika cvakla a dveře se potichu otevřely.

Diamanta po špičkách vešla dovnitř a zavřela dveře. Přešla k posteli. Pipin ležel zachumlaný pod peřinou a široce rozevřenýma očima se na ni díval.

"Nemůžu usnout," oznámila mu.

"Já taky ne," odpověděl jí Pipin.

Bylo vidět, že čeká, aby mu vysvětlila, proč se proboha vkradla uprostřed noci k němu do ložnice.

"Já…přemýšlela, jsem o tom, co jsi mi včera vyprávěl, a myslím, že vím, v čem je problém." To byla pravda. Přemýšlela o tom celý den a byla si jistá, že na to přišla. Znovu si klekla vedle postele a zadívala se mu do očí. Zelená. Krásně, zářivě zelená. Diamanta se zachvěla zimou. Byla jen v noční košili a ani dnes ji nenapadlo vzít si kabát.

Pipin si všiml, jak se otřásla. Odsunul se ke stěně a pomalu, váhavě odhrnul peřinu. "Nechceš ke mně pod peřinu?"

Diamantě to vyrazilo dech. Rty už ale měla úplně modré a zmrzlé, zuby jí cvakaly zimou a celá se třásla. Opatrně si tedy vlezla k němu a Pipin přes ně oba přehodil peřinu. Diamanta ležela natažená rovně jako prkno a dávala si pozor, aby se ho vůbec nedotýkala. Chvíli jen tiše ležela a pak k němu váhavě otočila hlavu.

"Myslím, že máš nějaký problém. Něco tě moc a moc trápí. Tak moc, že se ti kvůli tomu zdají zlé sny. Dřív jsi je neměl. Něco se ti muselo stát, něco moc zlého. A nějak to souvisí se Smíškem," řekla.

"Máš pravdu," připustil po chvílí váhání Pipin. Překvapilo ho, že toho Diamanta tolik uhádla. Odhadla ho lépe než Smíšek, a to bylo co říct. Najednou měl hroznou chuť přivonět si k jejím vlasům a chytit jí za ruku. Ale ovládl se. Co by na to řekla? Pravděpodobně by odešla. To Pipin nemohl dovolit. V dlouhém, tmavém tunelu posledních několik let mu poprvé zasvitlo světlo a on ho nehodlal jen tak ztratit. Chvíli oba mlčeli.

Pak už Diamanta mlčení nevydržela. "Řekneš mi, co to je? Co tě trápí?"

Pipin sklopil oči, ale ještě předtím v nich něco zahlédla. Provinilost? Smutek? "To ti nemůžu říct," zašeptal Pipin.

Diamanta našla pod peřinou jeho ruku a stiskla ji. Neplánovala to, prostě to udělala. Nikdy neměla v úmyslu držet se s ním za ruku, ale kouzlo okamžiku ji ovládlo. Jejich prsty se propletly.

"Proč ne?" zeptala se.

Pipin se zachvěl. Pomalu vztáhl ruku a odhrnul jí vlasy z obličeje. Napůl čekal, že ucukne, nebo se bude bránit. Ale Diamanta jen slastně přivřela oči, natáhla druhou ruku a jemně mu začala prsty přejíždět po obličeji.

"To je to tak špatné, že to nemůžeš říct ani mně, ani Smíškovi?" zeptala se znova.

Pipin přikývl. "Vážně ne. Zničilo by vás to," dodal.

"Ale musíš to někomu říct. Když to nebudeš řešit, bude to čím dál tím horší," namítla Diamanta. Vůbec nechápala, co Pipin myslí tím 'zničilo by vás to'. Co mohlo být tak strašné, že to nemohl říct nikomu, ani Smíškovi?

Pipin zavřel oči. Má jí to říct? Ale to přece nešlo, už kvůli Smíškovi. Chvíli tiše ležel a nechal Diamantu, aby mu mapovala prsty obličej. Otevřel oči. Musí jí říct alespoň část pravdy. Už tak toho uhádla docela dost a třeba by mu opravdu mohla poradit, i když mu samozřejmě nemohla pomoct. "Já…jsem zamilovaný," řekl.

Diamanta okamžitě pustila jeho ruku a odtáhla se od něj co možná nejdál. Kousla se do rtu. Takže on byl zamilovaný. Mohla to tušit. Proč sem vůbec chodila, co si od toho slibovala? Několikrát rychle zamrkala a přemýšlela, co na to říct, jestli vůbec něco říct.

"Já také," špitla po chvíli.

Pipinovi se opět v očích mihl ten stín, provinilost. "Já vím," odpověděl.

Diamantě tím naprosto vyrazil dech. On to ví! Ale jak poznal, že je do něj zamilovaná? Shodila ze sebe peřinu a prudce vstala. Ale jestli to ví, tak proč ji tak trápil? Proč ji teď trápí? Rychle vykročila ke dveřím. S rukou na klice se ohlédla. Pipin klečel na posteli a tvářil se naprosto zmateně. Zelené oči mu zářily překvapením a zmatkem.

"Smíšek?" zavolal za ní.

Diamanta se pomalu obrátila. "Cože?"

"Je to Smíšek, že ano," odpověděl jí Pipin.

Zůstala stát s otevřenou pusou. Pipin sklopil oči.

Diamanta se hlasitě rozesmála. Pro Pipina to bylo tak nečekané, že s sebou trhl. Diamanta pomalu přešla zpátky. "Smíšek? Ne! Jak jsi na to přišel?"

Pipin překvapeně zalapal po dechu. Z otevřeného okna zavál poryv mrazivého vzduchu a Diamanta se už zase roztřásla. "Můžu?" zeptala se tiše. Pipin kývl a Diamanta si zase vlezla k němu a zahrabala se pod deku.

"Takže to není Smíšek?" zeptal se šokovaný Pipin.

Diamanta zavrtěla hlavou a obrátila se na bok, obličejem k němu. Byla jí taková zima, že jí zpod peřiny vykukovaly jen oči.

"Ale…tolik ses s ním bavila. Tancovala jsi s ním. Pořád ses s ním scházela. Viděl jsem…," Pipin zaváhal. Nechtěl toho tolik říct, ale šok mu rozvázal jazyk.

"Ale to nebylo proto, že bych do něj byla zamilovaná. Je to můj bratranec. Jsme jen kamarádi," odpověděla tiše Diamanta.

"Tak proč?" zeptal se Pipin. "Proč? Nikdy předtím jste se nebavili. Až teď, co jsme se vrátili z výpravy."

Diamanta byla moc ráda, že je pod peřinou zachumlaná tak důkladně, že Pipin neviděl, jak moc zčervenala. "Protože…chtěla jsem, abych byla blíž…vyprávěl mi…chtěla jsem…," a pak ztratila nit. Vůbec netušila, co řekne.

Pipinovy rty se pomalu roztáhly v širokém úsměvu.

"Čemu se směješ?" vyhrkla nakonec a dloubla ho do břicha. Vzápětí se však zděsila toho, co udělala. Přikrčila se, připravená odejít, kdyby to Pipinovi vadilo.

Ale Pipin se jen hraně zamračil. "Auuu, to bolelo." Přitom měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. To Diamantino 'důvěrné šťouchnutí' mu rozlilo v břiše důvěrně známý, hřejivý pocit. Znovu si přivoněl k jejím vlasům.

Takže Smíšek s Diamantou nechodil. Konečně se mu bude moct podívat zpříma do očí.

"Kdo to je? Do koho jsi zamilovaný ty?" přešla Diamanta do protiútoku.

Pipin se neklidně ošil. "To je jedno."

"No tááák, Pipine. Dlužíš mi to," udělala Diamanta smutný pohled. Ten pohled dlabal díry do Pipinova srdce. "Prooosím," pokračovala Diamanta.

Pipin přikývl. "Hádej," řekl a v očích se mu zablesklo.

Diamanta se vyhrabala zpod peřiny. Už jí zima nebyla. Cítila, jak Pipin pod peřinou šmátrá po její ruce a znovu mu ji stiskla.

Pipin se široce usmál a pohladil ji po tváři, teď se už nebál, že Diamanta uhne.

Diamanta si v duchu projížděla jména všech hobitek, které znala a které byly přibližně v Pipinově věku. Netušila, co by dělala, kdyby na nějaké jméno odpověděl 'Ano'.

"Myrta Pelíšková?" zeptala se po chvíli váhání.

Pipin jen zavrtěl hlavou.

"Vlaštovička Brandorádová?"

"Ne ne!"

"Prvosenka Bulvová?" vypálila Diamanta.

"Hmm…ne," našpulil pusu Pipin.

"Tak Rubína Hrdonožková?"

"Taky ne."

"Zlatěnka Hrdonožková!"

"Ani ta ne," opáčil Pipin.

"Tak nevím," vzdychla Diamanta.

"Ne?"

Diamanta zakroutila hlavou. "Řekni mi to," zaprosila.

Pipin zaváhal. Teď pravděpodobně dělal své nejhorší rozhodnutí v životě. Říct jí to, neříct… Ale když už věděl, že si tím neznepřátelí Smíška, bylo rozhodnutí mnohem snazší.

"Zavři oči," zašeptal. Diamanta poslušně zavřela víčka. Měsíční světlo jí jemně ozařovalo obličej a Pipin si pomyslel, že nikdy nic krásnějšího neviděl. Bylo pro něj mnohem, mnohem jednodušší jí říct, jak moc ji má rád, když měla zavřené oči.

Naklonil se k ní a opatrně, nesměle ji políbil na ústa. Oči se mu rozšířily překvapením, když Diamanta obmotala své ruce kolem jeho krku, přitáhla si ho blíž a polibek s nadšením opětovala. Konečně se od sebe odtrhli. Pipin zabořil nos do Diamantiných vlasů. Levandule, levandule, levandule, spousta levandule. Diamanta ho hladila po zádech.

"Tak kdo je to?" řekla po chvíli Diamanta a v očích jí zatančila čertovská světýlka.

Pipin se usmál a vtiskl jí polibek do vlasů. "Hádej!"

"Hmm…není to náhodou jedna malá, nevýrazná, nehezká a bláznivě zamilovaná hobitka…"

"Strašlivě krásná s moc hezkýma očima!" přerušil jí Pipin a znovu ji políbil.

Diamanta mu znovu začala prsty přejíždět po obličeji. "Ale proč jsi mi nikdy nic neřekl?" zeptala se trochu smutně.

"Já…poprvé jsem si tě všiml na Samově svatbě. Ale myslel jsem, že ty máš ráda jen Smíška. Pořád jste byli spolu. Pořád jste se spolu bavili. Potom jsem vás viděl tam v lese. Jak jste našli ty hrušky."

"Hrušky?" zeptala se zmateně Diamanta. Evidentně si to už nepamatovala.

Pipin jí tedy vypověděl všechno o Červíkovi, o hruškách.

Diamanta sklopila oči. "Takže za to můžu já? Podle toho, co jsi říkal, tvoje problémy s Palantírem začaly potom," řekla smutně.

Pipin jí objal. "To už je jedno. Už jsem na Palantír zapomněl. Teď myslím jen na tebe. Ale proč jsi něco neřekla ty mně?"

Diamanta se začervenala. "Myslela jsem, že bych pro tebe nebyla dost dobrá. Na své výpravě jsi určitě musel potkat strašně moc krásných hobitek, lidských žen a elfek."

"Žádná ale nemohla být krásnější než ty," odpověděl jí Pipin s dalším polibkem.

"Zamilovala jsem se do tebe v patnácti. Chtěla jsem ti něco říct, ale pak jsi zmizel. Se Smíškem, Samem a Frodem. A když jste se znovu vrátili, nenašla jsem odvahu se ti ani podívat do očí. Byl jsi tak daleko, bojoval jsi v tolika bitvách, zažil jsi spoustu dobrodružství. Já jsem nikdy nebyla za hranicemi Kraje. Tenkrát na té oslavě. Poprvé ses mi podíval do očí, ale okamžitě ses odvrátil a pak jsi zmizel. Hledala jsem tě, ale musel ses mi vyhýbat. To mě přesvědčilo o tom, že bys mne nikdy nechtěl. Jak jsem mohla vědět, že to znamenalo něco jiného? Pak jsem se skamarádila se Smíškem. Je to můj bratranec a nedělalo mi problémy s ním mluvit. Věděla jsem, že jste nejlepší kamarádi a chtěla jsem tak být blíž k tobě. Ale ty ses nám vyhýbal. Smíšek mi o tobě hodně vyprávěl. Vyprávěl mi o tvých dobrodružstvích. Hodně jsme se kamarádili, ale i přesto jsem nikdy nenašla odvahu tě oslovit. Až včera."

"Myslím, že teď už se mi zlé sny zdát nebudou. Už ne," řekl po chvíli zamyšleně Pipin.

"A kdyby ano, víš, že ti vždycky pomůžu," dodala Diamanta a přitulila se k němu. "Vyprávěj mi," zaškemrala.

"A o čem?"

"No o tvé výpravě. Ale vyprávěj hezké věci, ne ty strašidelné jako včera."

Pipin si povzdychl. Diamantiným očím prostě nemohl odolat. Tiše začal mluvit. Vyprávěl jí o Roklince, o Lorienu a paní Galadriel a o Aragornově korunovaci a velké oslavě. Dotýkali se čely a jejich prsty byly propletené.

Diamanta zavřela oči a zvuk Pipinova hlasu ji pomalu kolébal ke spánku. Pipin si uvědomil, že usnula.

Jemně s ní zatřásl. "Diamanto, musíš jít spát k sobě."

"Hmmmm…" zabručela Diamanta a stiskla ho ještě pevněji.

Pipin si povzdychl a vymanil se z jejího sevření. "Ty jsi ta nejtvrdohlavější hobitka, jakou znám," prohlásil s hraným rozhořčením.

"Taky tě miluju," zabručela Diamanta s úsměvem, ale oči nechávala tvrdošíjně zavřené. Jen se zahrabala ještě hloub pod peřinu.

Pipin vstal. "Tak já tě tam odnesu," prohlásil nakonec.

Diamanta mu obmotala ruce kolem krku a nechala ho, aby ji zvedl. Pipin ji vzal do náruče. Pomalu s ní vyšel ze dveří na chodbu.

"Jaký je tvůj pokoj?" zašeptal.

"Třetí zleva," zamumlala Diamanta.

Pipin s ní v náručí tedy vykročil k určeným dveřím. Loktem zmáčkl kliku a otevřel je. Vešel dovnitř a něžně Diamantu položil na její postel. Vyvlékl se z jejího objetí.

"Dobrou noc," zašeptal.

Diamanta našpulila rty. Pipin ji ještě jednou políbil a potichu odešel. Naposledy se po ní ohlédl, pak zavřel dveře a s nepřítomným úsměvem šel spát.


"Pipine, vstávej! No tak, Pipe! Je skoro poledne, za chvíli začne oslava!" řekl Smíšek a ještě jednou s Pipinem důkladně zatřásl.

Pipin zavrčel a odvrátil se na bok. Smíšek z něj stáhl deku. Pipin vztekle vykřikl a skočil po dece. Smíšek se smíchem uhnul a Pipin po hlavě spadl z postele.

"Auuu!" vykřikl ublíženě Pipin a přitiskl si na čelo polštář. "Kvůli tobě budu mít bouli," prohlásil ublíženě.

"Měl jsi vstávat," ušklíbl se Smíšek.

Pipin se na něj ošklivě podíval. "Tobě se to řekne. Ještě před chvílí jsem umíral a teď už mě nutí vstávat."

Smíšek se jen zasmál a vyšel ven. "Za půl hodiny to začne. Být tebou bych si pospíšil, Sam je už zase skoro nepříčetný."

Pipin se s bolestným výrazem postavil na nohy a zvedl peřinu. Pak se široce usmál. Poprvé, po mnoha měsících se mu zdál krásný sen. Moc krásný sen. Zdálo se mu, že za ním přišla Diamanta a řekla mu, že ho má ráda. Zdálo se mu, že se políbili. Co by jen dal za to, kdyby to byla pravda! Pipin vyplázl jazyk na Smíškova záda. Proč ho jen budil? Co byla nějaká hloupá oslava proti tomu snu? Měl ho nechat spát, aby sen mohl pokračovat. Pipin se obrátil, aby položil peřinu zpátky na postel, když mu pohled padl na noční stolek. Tam, vedle bílého svícínku ležela malá kytička levandule.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 28. května 2015 v 20:16 | Reagovat

Inu, víš jak se já stavím k romantice a asi tě nepřekvapí, že zrovna nepřekypuji euforií, když vyvrcholí happyendem. Napsané je to ale vážně dobře, z poměrně nenápadného tématu jsi dokázala hodně vytěžit.
Buď jak buď, vícekapitolové povídky jsou super ;-)  :-)

2 Irith Irith | Web | 28. května 2015 v 20:21 | Reagovat

[1]: Já varovala! A to několikrát.
Ale takové chvály od tebe si moc a moc vážím, vůbec jsem to nečekala.
Teď budou hlavně kapitolovky :-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 29. května 2015 v 16:22 | Reagovat

Mně se to líbí. Ano, je to hodně romantické a citové, ale je to i hobití. A co by to bylo za příběh, kdyby v něm nebyla nějaká ta romantika, že? Není to přeslazené, a TO je velké umění. ;-)

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 29. května 2015 v 19:43 | Reagovat

Není to přeslazené, to oceňuji.
Jinak moc pěkně napsáno. Ostatně, to přeci vždy! :-)

5 Irith Irith | Web | 30. května 2015 v 9:12 | Reagovat

[3]: Díky moc, opravdu, vaše reakce mi hrozně dodávají sebevědomí.

[4]: Děkuji!

6 Silwiniel Silwiniel | Web | 7. června 2015 v 12:04 | Reagovat

Teda, hned takhle do postele a pod peřinu? :D Ale Pipin byl vážně charakter, když ji ještě dokázal z postele vyhnat :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama