Láska voní Levandulí - První kapitola

8. května 2015 v 10:20 | Irith |  Láska voní levandulí - komplet
První kapitola. Peregrin Bral se moc a moc trápí. A dalo by se říct, že má proč. Bude si muset vybrat. Volit mezi láskou a přátelstvím. A to vždycky bolí.



Ten on, o kterém Sam se Smíškem mluvili, byl samozřejmě Peregrin Bral. Pipin teď seděl u stolu, ruce měl složené pod hlavou a vypadalo to, že spí. Oči se mu však pod zavřenými víčky jen míhaly. Najednou s sebou zazmítal a vykřiknul. Otevřel oči. Zračil se mu v nich strach. Vymrštil se od stolu a zacouval k rohu místnosti. Uklidnil se, až když zády narazil na dřevěné obložení stěn.

"Byl to jen sen, jen sen…," zamumlal a svezl se na podlahu.

Hlavu si dal do dlaní. Pipin se strašlivě trápil. Ano, ten malý, bezstarostný hobit, kterému dřív nedělalo problém smát se kdekoliv a kdykoliv a který nikdy neměl daleko pro nějakou lumpárnu, nebo písničku, se trápil. A všechny jeho problémy vyplývaly z nešťastné lásky. Peregrin Bral, syn Palladinův, budoucí vladyka Bralova, Gondorský rytíř a osobní přítel mocného Ellesara byl nešťastně zamilovaný. Pipin se zachvěl a zavřel oči. Vzpomínal, kdy to jeho trápení vlastně začalo.

Když se před pěti lety vrátil spolu se Smíškem, Samem a Frodem zpátky do Kraje, myslel si, že bude všechno v pořádku jako dřív. A také to tak dlouhou dobu bylo. Vzpomínal, jak spolu se Smíškem vyhnal z Kraje Sarumana i s jeho kumpány. Trvalo pěkný čas, než napravili všechny škody, způsobené mstivým Sarumanem, ale nakonec se to celé tak nějak udobřilo. Byl klid. Pendloval se Smíškem mezi jednotlivými osadami Kraje, tančil na stole, smál se a zpíval. Pak přišel rok 1422. Frodo odjel spolu s elfy a Gandalfem za moře a Sam si vzal Růžu Chaloupkovou. Tam, na jejich svatbě Ji poprvé uviděl. Pipin si znovu vybavil ten večer. Svatba, hudba, veselí. Zase se Smíškem tancoval na stole. Zpívali veselé písničky a pili pivo. Pipin se sice moc snadno neopíjel a měl velkou výdrž, ale těžké pivo a bláznivá atmosféra udělala své. Když dozpívali poslední písničku, musel si jít sednout, protože si nebyl jistý, jestli se vůbec udrží na nohou. Smíšek se mezitím ztratil v davu, pravděpodobně šel najít někoho, kdo by mu načepoval další pivo. Pipin se zhroutil na židličku a vděčně se opřel o stěnu. Smíšek se však dlouho neukazoval. Pipin se zvedl, aby se po něm podíval, když ho konečně zahlédl. Tancoval s mladou hobitkou. Hobitka zvedla oči a pohledem se setkala s Pipinovýma očima. V tu chvíli Pipin prudce zrudl a musel se vypotácet ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu.

Když se na ni potom Smíška ptal, řekl mu, že je to Diamanta z Dlouhé stráně. Byla to Smíškova sestřenice. Pipin věděl, že je vlastně i jeho příbuzná, pocházela z větve Severních Bralů. Smíšek tvrdil, že její matka byla sestřenice Saramíra Brandoráda, Smíškova otce. Pipin si matně vzpomínal, že o tom něco slyšel, ale protože Dlouhá Stráň byla daleko, nikdy se o Severní Braly moc nezajímal. Až doposud.

Pipin ji už dále neviděl. Zdálo se, že se mu Diamanta vyhýbá. Za celý večer ji už ani nezahlédl. Potom oslava skončila a on odjel domů. Nějakou dobu bylo vše dobré. Dál se Smíškem jezdil mezi osadami, zpíval, smál se. Ale už nikdy se nemohl zbavit vtíravých myšlenek na hobitčiny oči, na její sladký úsměv. V kraji se vždy říkalo, že ta nejkrásnější hobitka je Růža Chaloupková. Ale pro Pipina bude nejkrásnější už navždy Diamanta. Miloval její oči, tak jasně modré, že v jejím stínu by i ty Frodovy bledly, zbožňoval její čokoládově hnědé vlasy, bledou plet a lehký, jemně ironický úsměv. Naprosto mu učarovala. Pak se ale věci začaly prudce horšit. Diamanta se se Smíškem scházela čím dál tím častěji a Pipin se jim zásadně vyhýbal. Postupně začal na svého staršího bratrance žárlit. Obdivoval Smíška, jak moc je v Kraji oblíbený. Samozřejmě, bitvu vybojovali spolu a Pipina všichni obdivovali také, ale Smíška více. Pipin totiž působil spíš problémy. Už ve válce o Prsten se Smíšek vyznamenal daleko víc než on. Pipin všechno ještě komplikoval. Ale hlavní problém byl v tom, že Smíšek byl prostě hezčí a hlavně vyšší. Také o tom docela svědčilo to, že už byl v celém Kraji známý spíš pod přezdívkou Smělmír Nádherný. Každá hobitka toužila po tom, aby si zrovna ji vybral a oženil se s ní, ale zdálo se, že Smíšek má oči jen pro Diamantu. Pak Pipina i žárlení přešlo a možná by se všechno vrátilo k normálu, kdyby nebylo té události před měsícem.

Léto bylo v plném proudu a Pipin se procházel po lese. Dobře, Pipin běžel, co nejrychleji mohl, aby utekl strašlivým psům sedláka Červíka. K hrudi si tiskl drahocennou kořist. Sice už byl plnoletý, ale pořád se choval trochu jako dítě. Před chvíli se například vloupal do stodoly sedláka Červíka a ukradl odtamtud několik jablek a pár hrušek. Měl ale smůlu. Neuvědomil si, jak moc je oproti Červíkovi vysoký a při odchodu se bolestivě čelem uhodil o zárubeň dveří. Zavrávoral a nohou shodil koště, které spadlo na plechový kbelík, který se po dlouhém váhání s obrovským hlukem vykutálel ze stodoly ven. Pipin nezaváhal ani vteřinu a vzal nohy na ramena. Stihl to jen tak tak. Po chvíli se do stodoly nahrnul rozzuřený Červík a vypustil na něj psy. Pipin zamířil do lesa, protože nepředpokládal, že by se psi odvážili až sem. Zřejmě se ale mýlil. Pipin v běhu zavrtěl hlavou. To bylo divné. Že by Červík chtěl jeho kůži dostat za každou cenu? Je sice pravda, že mu předevčírem ukradl dva pytle hub, před týdnem zase koš jablek a předtím ještě několik mrkví, ale stejně… Pipin upaloval, co mu hobití nohy stačily. V běhu byl vždycky nejlepší. To bylo také snad jediné, v čem byl lepší, než Smíšek. Nakonec psy setřásl. Zastavil se na lesní pěšince, chytil se za bok a namáhavě oddechoval. Položil svůj lup opatrně na zem a pokoušel se chytit dech. Tváře měl zčervenalé od dlouhého běhu, dlouhé, kudrnaté vlasy zacuchané, ale v jasně zelených očích mu vesele tančila čertovská světýlka. Najednou uslyšel hlasy. Okamžitě se napjal jak struna, připravený dát se znovu na útěk. Tvář se mu zkřivila bolestí, jak ho pořád ještě píchalo v boku a Pipin nastražil své špičaté, hobití uši. Slyšel jenom hlasy. Dva mladé hlasy. Pipinovi poskočilo srdce, když poznal Smíška. Sice se mu poslední dobou spíš vyhýbal, ale už se mu po něm dost stýskalo. Byl to jeho nejlepší kamarád. Co si Pipin pamatoval, vždy si hrál jenom se Smíškem. Smíšek ho utěšoval, když mu bylo smutno, Smíšek ho vždy dokázal rozveselit, když se nudil, Smíšek mu byl nablízku, když mu bylo nejhůř a Smíšek ho, samozřejmě po svém, vychovával jako mladšího bratra. Pipin se usmál a rozběhl se po cestě, vstříc Smíškovi a usmířit se s ním.

Vyběhl za zákrut a strnul. Najednou si totiž uvědomil, čí je ten druhý hlas. Patřil Diamantě. Pipin se nemusel dlouho rozmýšlet. Nesnesl by, kdyby ho Diamanta takhle viděla. Byl rozcuchaný, košili měl špinavou a na koleně obrovskou záplatu. Když v noci nemohl usnout, občas si představoval, že se jednoho dne vypraví k Diamantě domů, v krásných šatech a s kyticí růží a vyzná se jí ze své lásky. Rozhodně si však nikdy neplánoval, že by se s ní měl setkat takhle. Pipin nezaváhal ani vteřinu a v mžiku zapadl do křoví. Lehl si za keř maliníku, a snažil se splynout s okolím. Za chvíli se na cestě objevila i mladá dvojice hobitů. Smíšek poskakoval po cestě a zpíval veselou písničku. Pár kroků za ním tancovala Diamanta, dlouhé vlasy kolem ní vlály a v ruce držela kytičku levandule. Pipin si pomyslel, že nic krásnějšího ještě nikdy neviděl. Smíšek se najednou zastavil a natáhl ruku. Diamanta mu svou malou dlaň vložila do jeho a spolu zpívali a poskakovali dál. Pak se zastavili a Smíšek se pro něco sklonil. Když se znovu zvedl, Pipin viděl, že v ruce drží jednu hrušku. Jednu krásnou, žlutou hrušku, kterou před chvílí Pipin ukradl sedláku Červíkovi.

"Kde se to tady vzalo?" zeptala se Diamanta a Pipinův žaludek při zvuku jejího hlasu udělal kotrmelec.

"Asi to pro nás spadlo z nebe," se smíchem odpověděl Smíšek.

Diamanta se zasmála a … políbila ho. Smíšek jí přitiskl k sobě a dal jí pusu na čelo. Pak jí podal hrušku a odtančili dál. V Pipinovi hrklo. Měl pocit, že se mu snad zhroutil celý svět. Poprvé teď doopravdy viděl to, čeho se celou dobu tak bál. Smíšek a Diamanta… Jeho nejlepší kamarád a jeho láska spolu… Schoulil se do klubíčka. Nechtěl, aby Smíšek s Diamantou věděli, že je viděl.


Pak to bylo čím dál horší. Pipin na Smíška už dávno nežárlil, ale už s ním také nepromluvil ani slovo. Kdykoliv Smíška jen zahlédl, okamžitě se otočil a odešel. Jeho rodiče ho přemluvili, aby se odstěhoval do jejich starého domova v Bílé Studni. Zřejmě doufali, že když už Pipin nebude mít za zády rodiče, konečně se naučí hospodařit a chovat se jako budoucí vladyka Kraje. Ale byla to chyba. Pipin už doma neměl nikoho, kdo by ho alespoň občas donutil jít do společnosti a on se úplně uzavřel sám do sebe. V hospodě ho neviděli ani nepamatují a ven ostatně vycházel jen v případě, že si potřeboval dokoupit jídlo. Pipin celé dny seděl u stolu a vzpomínal na Diamantu. Na vítr v jejích vlasech, na úsměv na její tváři a na její sladké rty, kterými políbila Smíška. Pak přišly Sny. Čím dál tím častěji se mu zdálo o jeho příšerných zážitcích z Války o Prsten. Vypadalo to, jako by úplně zapomněl na to hezké, co se za rok jejich putování stalo. Úplně zapomněl na své zásluhy ve vymetení Kraje, zapomněl na Stromovouse, Elronda i Galadriel, zapomněl na své hrdinství v bitvách, a zůstaly mu jen vzpomínky na ty zlé, strašidelné a příšerné zážitky. Ve všech stínech viděl Černé jezdce, když venku řádila vichřice, ležel Pipin schoulený pod peřinou a snažil se zahnat hrůzné vzpomínky na šíleného správce Denethora, na smrt jeho syna Boromira a na Faramira, jehož bezvládné tělo už už zachvacují plameny. Opět se v něm probudil starý pocit viny. Vinil se za to, že Boromir umřel, vinil se za to, že nestihl k Faramirovi dovést pomoc včas a Denethor uhořel a vinil se, že všechny vystavil strašlivému nebezpečí a málem způsobil selhání Frodovy cesty, když ukradl Palantír a neprozřetelně se do něj podíval. Ostatně sny o Palantíru byly úplně nejhorší. Pipin znovu zakusil touhu podívat se do něj, zahledět se do těch smolně černých hlubin, jen ještě jednou… Bál se, že ho pohlcuje temnota a strach vše ještě horšil. Pipin nevěděl, co má dělat. Toužil po Palantíru, ale zároveň věděl, že jeho touha je špatná. Chtěl se s někým poradit, ale nevěděl s kým. Gandalf byl pryč a Aragorn daleko. Ale nejvíc ze všeho se Pipin bál, že dopadne stejně jako Frodo. Že ho Palantír celého ovládne. Že ho tma úplně prostoupí.

Pipin si hlavu opřel o stěnu. Palantír…. Do mysli se mu opět vkradla velká, smolně černá koule s tajemným vnitřním žhnutím. Palantír… Už jenom to jméno ho naprosto fascinovalo. Ale byly i další Sny. Ne tak vtíravé, ale děsivější. A na konci, těsně před probuzením, se mu před zavřenými víčky vždycky promítla Diamanta a její modré oči. Dohánělo ho to k šílenství. Pipin si přitáhl kolena po bradu. Věděl, že si bude muset vybrat. Bude si muset vybrat mezi láskou a přátelstvím. Bude muset volit mezi Smíškem a Diamantou. Jednoho z nich se bude muset vzdát, aby mohl být s tím druhým. Koho si jen vybrat?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 8. května 2015 v 18:32 | Reagovat

Pipinův psychický stav je naprosto dokonale vykreslený. Úplně mi to vyvstalo před očima. Když hledíš svým postavám do hlavy, bývá to vesměs hodně přesvědčivé, ale tady to působí vyloženě hmatatelně. Těším se na další díl.

2 Clarissa Clarissa | Web | 8. května 2015 v 22:22 | Reagovat

Já ti nevím... možná tak před Válkou o prsten, ale po ní? Celé to vypadá tak nepravděpodobně, ta žárlivost, kradení u Červíka... no, zkrátka na přeslazené zápletky moc nejsem.

Mimochodem, červen už mám (alespoň teoreticky) posvěcený. Teď to ještě celé naplánovat a doufat, že se tentokrát při mé smůle nic nepokazí...

3 Marča Marča | Web | 9. května 2015 v 15:59 | Reagovat

miluju Pippina,je strašně roztomilý :3 :DD
s Smíškem jsou děsně boží,snad si ho vybere,těším se na další kapitolu :)

4 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 9. května 2015 v 18:42 | Reagovat

Vřeštím blahem! :3

5 Vénie Vénie | Web | 9. května 2015 v 19:06 | Reagovat

hodně zajímavě psáno. Obdivuji, že jsi dokázala dát tvar a originalitu, jinak už velice ohraného a vyčerpaného tématu nešťastné lásky. Moc hezké :-)

6 Aredhel Aredhel | Web | 9. května 2015 v 22:28 | Reagovat

Mě se to líbí- je to napsané fakt dobře. Jenom mi to trochu evokuje některé povídky od Titany tím motivem, že se hobiti sice vrátili domů, ale stejně je některý z nich nešťastný a nemůže se nikomu svěřit... Ale to neber jako mínus. :-)

7 Irith Irith | Web | 12. května 2015 v 17:48 | Reagovat

[1]: Až tak? Moc díky!

[2]: Já varovala...
Jupí! Tak to už jste tři. Ty, Aredhel a Třezalka.

[3]: :-) Díky moc!

[4]: Jo? Tak to moc děkuji.

[5]: Tak nadšenou reakci jsem vůbec nečekala. Jsem moc ráda.

[6]: Bylo to psané na jejich základě. Snažila jsem se tomu přiblížit.

8 Illienel Illienel | E-mail | Web | 12. května 2015 v 22:27 | Reagovat

Jak často budou vycházet kapitolky? :D Jsem napjatá jako kšandy. Nejdřív jsem si říkala, že se Pipin určitě plete, že se Diamanta třeba schází se Smíškem, aby se dostala blíž k Pipovi, že doufá, že ho potká apod., ale po pozorném přečtení o tom odstavci, jak Diamanta se Smíškem tančí po lese a na konci si dají pusu, to mou teorii více než nahlodalo. Z Tvého vyprávění působí Diamanta se Smíškem opravdu jako potenciální šťastný pár. Ale protože u této povídky tuším opravdu hobití průběh, řekla bych, že to bude přece jen láska na první pohled, ale plná zamotanosti a popletenosti. :-) Zajímalo by mě, jestli tato povídka bude dějově vylučovat Vyděděnou nebo jestli se budou doplňovat? Zamýšlíš je jako dva naprosto odlišené, na sobě nezávislé příběhy nebo jsou to jen dvě části jednoho příběhu, dva úhly ohledu, dva dílky, které do sebe dějově i jinak zapadají?
K Jeremiášovu komentáři - ano, působí to opravdově. A pro mě je to o to živější, že přesně vím, jak se Pipin cítil a co s emu honilo hlavou. Zažila jsem to. Šmankote, jak já mu v tomto rozumím. Myslím, že se Ti v této povídce (min. v této kapitole se tak určitě stalo) povede dostat mi Pipina hlouběji do srdíčka. On je mi, hobit jeden ztřeštěná, sympatický, což o to, ale zatím se mi nepovedlo si k němu vytvořit nějaký bližší, osobní vztah. Což se, zdá se, možná změní. :-)
K tomu, co psala Clarissa...Pokud jde o pravděpodobnost či nepravděpodobnost toho, jak se hobiti chovali po návratu  ze své cesty, po tom všem, čím museli projít, co zažili a přežili, myslím, že je několik možných a velmi reálných teorií. Ale protože to jsou hobiti, a obzvláště, jedná-li se o někoho jako Peregrin Bral, myslím, že dost možnou reakcí na přestálé hrůzy a utrpení mohla být regrese (psychologický návrat k nižšímu vývojovému stupni - např. dospělý se začne v některých směrech chovat a reagovat spíše jako dítě, dospívající apod., protože je pro něj příliš obtížné reagovat na situaci a vyrovnat se s ní tak, jak se to čeká od člověka jeho věku, proto se začne chovat jako někdo mentálně mladší, čímž často ukazuje okolí, že potřebuje pomoc, aby se o něj někdo staral apod., často je to zkrákta kompenzace, psychický únik...) - to je způsob, jaký bych možná čekala u hobitů Pipovy povahy. Plus samozřejmě ty děsivé sny, noční můry, kde se mu vrací to prožité i různé děsivé vize...to bylo podle mě moc hezky popsané např. v sérii Hunger Games (četli jste?) a myslím, že to byl jedne z následků pro většinu zúčastněných, i když každý se s tím vyrovnává jinak a samozřejmě na každého to jinak působí. Tím chci říct (omlouvám se za to psychologické a jiné poloodborné teoretizování), že kradení u Červíka, téměř dětskou žárlivost apod. v Pipinově chování v této povídce chápu a přijde mi to odpovídající jeho situaci a prožitkům. :-)
Ty části, kde vzpomíná na to, co pro něj Smíšek znamená, co spolu prožili apod. mě vážně dojaly! :-) Je to moc pěkně napsané.
Myslím, že v tom žárlení se trochu odráží i to, že tak jako Sam ve Frodově, žil i Pipin tak trošku, i když oproti Samovi opravdu jen malinko, ve Smíškově stínu. Neukamenujte mě za to, ale Smíšek je všude prezentován jako ten krásnější, moudřejší, šikovnější a Pipin spíš jako ten roztomilý, ten potrhlý, zvědavý, co do všeho strká nos. (Doufám, že jsem se nikoho nedotkla, nebylo to myšleno zle.) Což samozřejmě v reálu mohla být tak trochu pravda, ale Ti dva si moc nezadali, v lumpárnách ani v dobrodružství, takže by se to mohlo zdát v pohodě, ale opravdu si dovedu představit, že když došlo na hobitky a celkově "dívčí či dámskou přízeň", mohlo to dělat nedobrotu a Pipin se mohl cítit méněcenně, což nahrává pocitu neopětované lásky, kde podle Pipa jeho vyvolenu hobitku rozhodně získá Smíšek a ona určitě přece bude ctít radši Smíška...jo, vážně je mi Pipin čím dál sympatičtější. Protože jeho pocity a myšlenky, jak jsi je zatím popsala v této povídce, jsou opravdu...působí na mě velmi živě, skutečně, věrohodně a přirozeně. Jsou mi lidsky blízké. A myslím, že nejen mně. :-)
Že je Růža Chaloupková považována za nejhezčí hobitku v Kraji sis vyprovozovala do povídky nebo je to odněkud z Kánonu? Dost mě to tvrzení zaujalo a ta myšlenka se mi líbí (kvůli mému milovanému Samovi, samozřejmě! :D) Ty dvě ěty po sobě, o Růži a diamantě, jsou opravdu krásné, vykouzlily mi úsměv na tváři a prostě - další bod pro Pipina i pro Tebe! :D Je to moc hezky řečeno. No a u očí, v jejichž stínu i ty Frodovy blednou, jsem se musela vážně smát. :D
Scéna tance v lese je půvabná. U ovoce jsem si jen říkala, jakou má mladý Peregrin dvojnásobnou smůlu. No a ty děsivé sny na závěr...drsná "realita" na závěr, dokazující, že Pipin nebyl v pohodě a že i jeho Válka poznamenala. A nevím, co pro něj v tu chvíli bylo horší, zda ozvěny hrůzných prožitků, neštastná láska nebo vědomí, že bude muset volit mezi nejlepším přítelem a svou milovanou. Chudák malá. :-(
Asi už jsi z mého komentáře pochopila, že jsem povídkou velmi zaujatá a z jejího vývoje a zpracování zatím nadšená, ale kdyby jsi přece jen ještě byla na pochybách, tak za sebe mohu jen říct, že se Ti to moc povedlo, Irith a já jsem nadšená! :-)
(P.S. A nekonečně moc nadšená jsem byla z Tvé reakce na mou hobití povídku. Skákala jsem nad Tvým komentářem radostí a culila se jak sluníčko na hnoji. Ne, vážně, takovou radost, jakou jsem měla, to už dlouho nepamatuju. Byla jsme vychechtaná jak po houbičkách a děěěsně moc ráda a spokojená. :-) Protože Tvým komentářem se ukázalo, že můj povídkový pokus splnil účel. :-) )

9 Illienel Illienel | E-mail | Web | 12. května 2015 v 22:29 | Reagovat

O_O Jejda...promiň, takovou slohovku jsem vážně nezamýšlela. :D Snad mi bude odpuštěno. :D
Aredhel, Clarissa a Třezalka už potvrdily účast? Skvělé!!! Moc se těším. :-)

10 Irith Irith | Web | 13. května 2015 v 18:05 | Reagovat

[8]: Ob čtyři dny, tuším.
Jen dočkej času jako koza vlasu, uvidíš :-)
S Vyděděnou to nemá absolutně nic společného. Ty dva příběhy se dokonce dost drsně vylučují.
Ty studuješ psychologii, že? A asi máš pravdu. Pravděpodobně to tak opravdu je :-) prostě píšu Pipa podle sebe, to už mluví za všechno.

A mimochodem, já jsem si plně vědoma, že "Smíšek je všude prezentován jako ten krásnější, moudřejší, šikovnější a Pipin spíš jako ten roztomilý, ten potrhlý, zvědavý, co do všeho strká nos". Je to naprostá pravda. Stejně tak to je i se mnou a Polly, takže to nebylo ani tak moc fikce :-) A řekla, bych, že Smíšek "Nádherný" byl u hobitek na 100% mnohem oblíbenější.
To s tou Růžou je vyprovozované, ale řekla bych, že to tak bylo.
A díky moc, ani nevíš, co pro mě všechny Tvé komentáře znamenají.

11 Illienel Illienel | E-mail | Web | 13. května 2015 v 19:44 | Reagovat

[10]: "Dočkej času jako koza vlasu." - to je dokonalé a naprosto mě to dostalo! :D Můžu Tě citovat dál? ;) Ok, říkala jsem si, že se to asi vylučuje, ale chtěla jsem mít jistotu. :-) A Vyděděnou budeš zveřejňovat po Levanduli? Kolik má Levandule kapitol?
Psychologii nestuduji. :D Ale je pravda, že psychologických legrací máme v rámci oboru docela dost. :-) Ale to, o čem jsme tu psala, se zmiňovalo snad v polovině předmětů, co jsem zatím za ten rok měla, takže... :D Navíc jsem si tím vysvětlila a "omluvila" svoje cvoklé infantilní chování posledních dvou let. Ty Píšeš Pipa podle sebe? :O Tak to už vím, proč je mi čím dál víc sympatický. :D
Vidíš a pro mě zase hrozně moc znamená váš blog a povídky. :-) Takže jsme si kvit. ;) Musím se vám přece alespoň trochu odvděčit za tu spoustu úžasného čtení, poslouchání a pokoukání, které už několik týdnů dělají můj život veselejší. :-)
Mimochodem, slyšeli jste tohle? :-)
https://www.youtube.com/watch?v=wAjEFEvBMg4

12 Irith Irith | Web | 14. května 2015 v 18:50 | Reagovat

[11]: Jasně.
Ano, eche... deset?
Fakt, já měla dojem, žes to psala na blog?
To je moc a moc dobře.
To neznám! Díky moc!

13 Pomněnka Brandorádová Pomněnka Brandorádová | E-mail | Web | 14. května 2015 v 19:57 | Reagovat

[12]: Ano, v jednom starém článku na blogu (cca třičtvrtě roku před maturitou) jsem psala, že mým snem, přáním a cílem je studovat psychologii. Ale po desetiletém snění jsem si to půl roku před maturitou a pár měsíců před podáváním přihlášek na VŠ rozmyslela. :D Nakonec jsem si vybrala obor Sociální pedagogika a poradenství, což směřuje k povolání, které lze obecně nazvat sociální pracovnicí, i když je tam i plno jiných možností. :-)
Celkově, co se týká starších článků, kd epíšu něco o sobě a svém životě už většina z toho není pravda, ty dva poslední roky byly totálně plné změn, jak už jsem Ti někde psala. :-) Až bude čas, budu to možná postupně na blogu aktualizovat a uvádět na pravou míru. :-)
Jéé! To jsem nadšená, že jsem našla něco, co ještě neznáš. :D
Dneska jsem po cestě šalinou dostala nápady na víc jak 10 hobitích jednorázových povídek a jednu sériovou. :D Jediné, co potřebuju, je mít co nejrychleji a úspěšně za sebou všechny zkoušky a trochu času, abych se mohla pustit do psaní. :-) To ale bude trvat ještě dlouho. :-( Každopádně další hobití povídky "z mé dílny" určitě budou. :-)

14 Polly Polly | Web | 14. května 2015 v 21:36 | Reagovat

[13]: Jupí, tak to se hrozně těším a držím palce, ať máš co nejdřív čas ty povídky napsat :-D

15 Pomněnka Brandorádová Pomněnka Brandorádová | E-mail | Web | 15. května 2015 v 8:57 | Reagovat

Smíšku, moc pěkný obrázek, vážně se Ti povedl. :-) Jen škoda, že není větší...bude v galerii ve větší verzi? A že není barevný, ale chápu, že většina nadaných kreslířek nesdílí mou fascinaci barvičkami a volí raději tužkokresbu. Takže to beru. Ale je strašně krásný a takový roztomilý. Jen se divím, že si toho Pipina nevšimli. :D Smíšek vypadá úplně přesně jako Smíšek, dokonale vystihnutý, včetně té jeho typické vestičky, která ani nemusí být žlutá, aby bylo poznat, že je jeho. :D A Diamanta má parádní hobití chodidla. A to jako bez legrace. Já zjistila, že najít někde nakreslená nebo vyrobená pěkná hobití chodidla, aby vypadala přirozeně, hezky a přitom jako hobití, je umění. A Ty jsi je přesně tak nakreslil! :-) A ten šátek, jak ho Diamanta nosí uvázaný křížem přes hrudník se mi moc líbí. Sluší jí to. :-) Zkrátka se Ti to zase povedlo, Smíšku. :-)

16 Polly Polly | Web | 15. května 2015 v 15:49 | Reagovat

[15]: vážně moc děkuji. Mně samotné ten obrázek trošku připomíná Jeníčka a Mařenku :D Jestli bude v galerii větší, to netužím, ale dám ho tam. A pochvala hobitích nožek mě hrozně potěšila, opravdu hrozně moc, byla s nimi celkem práce a ještě budu muset nožky trénovat, ale jsem nadšená, že už nevypadají zas tak botovatě, jako kdysi :-)
Ty máš ráda obrázky pastelkami? To je dobré vědět :-D

17 Silwiniel Silwiniel | Web | 18. května 2015 v 8:09 | Reagovat

To je dost smutné a depresivní...ale píšeš pěkně. Jinak se přikláním k názoru Clarissy, že je to takové hodně nepravděpodobné, ale co, fantazii se meze nekladou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama