Láska voní Levandulí - Čtvrtá kapitola

20. května 2015 v 15:18 | Irith |  Láska voní levandulí - komplet
Bratranci se setkají s Diamantou a společně odjíždějí do Dna Pytle na chystanou oslavu.
Ano, vím že ty měrné jednotky tak úplně nesedí (jsou všude hrozně rychle), ale věřte mi, původní verze byla horší a upravit to jen na takhle malou chybu trvalo asi hodinu, s použitím všech možných chytrých knih a Silmarillionu.



Diamanta z Dlouhé stráně si uraženě odfrkla, sedla si na kraj cesty a znuděně pozorovala svého poníka, který se pásl na malé loučce. Už tady čekala skoro půl hodiny a Smíšek nikde. Domluvili se spolu, že se tady sejdou, ale Smíšek se neobjevoval. Nezbývalo nic jiného, než si sednout a čekat. Zavřela oči, zaklonila hlavu a užívala si posledních teplých paprsků letního slunce. Pak ale sluníčko něco zastínilo. Diamanta zamrkala. Před ní stál Smíšek a v ruce držel uzdu poníka. Vůbec ho neslyšela přicházet.

"Promiň. Trochu jsem se zdržel, jel jsem až do Bralska."

Diamantě poskočilo srdce. Do Bralova? Ale to musel jet jedině za… Smíšek ustoupil stranou a za ním se objevil druhý hobit. Diamanta vytřeštila oči a rozkašlala se. Aby zakryla své rozpaky, rychle vstala a objala Smíška. "No hlavně že už jste tady," prohlásila a po očku pohlédla na Pipina. Pipin hladil svého poníka, díval se do země a zdálo se, že si jí vůbec nevšímá.

"Vy se asi ještě neznáte, ne?" zeptal se Smíšek a probodl je pohledem.

Pipin mlčky zavrtěl hlavou.

Smíšek chytil Diamantu za ruku a odtáhl ji k Pipinovi. "Diamanto, tohle je můj bratranec a kamarád Peregrin Bral. Ten, co mě hrdinně zachránil na Pellenorských polích."

Pipin nic neřekl. Diamanta zrudla a měla pocit, že se červená až po kořínky vlasů. Určitě je mu úplně lhostejná, vždyť musel potkat spoustu krásných hobitek a elfek a lidských žen… jak by ho mohla zaujmout ona - obyčejná hobitka, odněkud z druhé strany Kraje. Diamanta zamrkala, aby zahnala z očí slzy.

"Pipine, tohle je Diamanta z Dlouhé stráně, zítra s námi pojede na Oslavu," pokračoval Smíšek a zřejmě si vůbec nevšímal Pipinových a Diamantiných rozpaků.

Pipin se pořád díval do země. Měl pocit, že se mu srdce musí rozskočit na dva kusy, jak rychle bušilo. Když před chvílí Diamanta Smíška objala, měl dokonce pocit, že pár tepů vynechalo. Diamantě byl evidentně úplně ukradený. Tvářila se naprosto netečně a očima doslova visela na Smíškovi. Pipin si povzdychl. Bylo jasné, že vůči němu nic necítí, ale Smíškem je naprosto uchvácena. Jak by někdy mohla chtít jeho - mladšího, menšího, míň důležitého a vždy druhého hobita?

"No co je s vámi?" zeptal se Smíšek a malinko do Pipina strčil.

Pipin se vzpamatoval a v duchu zaúpěl. Věděl, co se od něj čeká. Pokud se dva hobiti právě seznámili, čekalo se od nich, že se obejmou a políbí na tvář. Byla to tradice. Hobiti vždy s velkým nadšením dodržovali tradice a to se týkalo i pozdravů.

S největšími rozpaky k sobě přistoupili. Diamanta se mýlila, když si myslela, že už nemůže zčervenat víc. Teď měla pocit, že se červená i na prstech na nohou. Pipin Diamantu letmo objal. Z její vůně se mu zatočila hlava. Levandule, spousta levandule. Pipin si okamžitě uvědomil, že levandule jsou jeho nejoblíbenější květiny. Dobrá, zatím to zvládl, na řadu ale přijde ta horší polovina celého pozdravu. Smíšek se zubil od ucha k uchu a zjevně jim polibek odmítal odpustit. Pipin si v duchu poznamenal, že jestli to přežije, pěkně to Smíškovi spočítá.Diamantě nezbývalo nic jiného, než si stoupnout na špičky a se zavřenýma očima políbit Pipina na tvář. Bála se, že kdyby oči otevřela, viděl by v nich, co cítí, když ji drží v náručí. Jak má pocit, že jí v břiše vybouchl ohňostroj a jak jí po páteři přejíždí příjemné mrazení. Pipin se svými rty otřel o Diamantinu tvář a rychle ji pustil. Z místa, kde ho Diamanta políbila, mu do celého těla probíhalyhorké jiskřičky. Kdyby jeho oči mohly vraždit, ležel by už Smíšek bezvládně na zemi. Pipin se trochu zapotácel.

"Promiň," řekl Smíšek a podepřel ho. "Asi bychom měli jet, ať si můžeš odpočinout."


Hobiti jeli za sebou na ponících. Smíšek jel první, za ním Diamanta a nakonec Pipin. Diamanta celou dobu cítila, jak se na ni Pipin dívá. Jeho pohled ji šimral na zátylku a v hlavě jí vyvolával ohňostroje nadějí i pochybností.

Když se blížili k Hobitínu, uviděli, jak jim běží vstříc malá postavička. Za chvíli k nim doběhla zadýchaná Elanor.

"Vítejte! Už jsem se nemohla dočkat, běžela jsem vám naproti!" oznámila hrdě, jakmile se trochu vydýchala.

"A ví o tom tatínek?" zeptal se Smíšek.

Elanor provinile sklopila oči.

Smíšek se rozesmál a slezl ze svého poníka. "Pojedeš s námi?"

Elanor dychtivě přikývla. Smíšek jí zvedl do náruče a Elanor mu dala pusu na tvář. Smíšek jí vysadil do sedla a sám naskočil za ní. Pak se všichni pomalu rozjeli. Elanor vesele pokřikovala na Diamantu a předkláněla se, aby taky mohla dát pusu na tvář jí a Pipinovi, až ji Smíšek musel přidržovat, aby nespadla. Smíšek se sám pro sebe usmál. Elanor se na ně evidentně hodně těšila, jinak by neběžela takovou dálku.

"Elanor, kde jsi?" ozvalo se volání.

Všichni tři už dojeli až ke Dnu Pytle. Sam stál ve dveřích, rozhlížel se na všechny strany a volal svou nejstarší dceru.

"Je tu s námi," zavolala Diamanta a Sam se k nim obrátil.

"Elanor, kolikrát ti mám říkat, že nám nesmíš takhle utíkat!" zlobil se Sam se založenýma rukama.

Elanor provinile sklouzla z poníka a rozběhla se k otci. Sam jí zvedl do náruče a zamžoural na tři hobity na ponících.

"Dobrý den pane Smíšku. Dobrý den Diamanto. Á, dobrý den pane Pipine. Takže pan Smíšek si s vámi promluvil?"

"Ale Same, jsou tady tři promrzlí, hladoví a utrmácení hobiti a ty nás chceš ještě takhle vyslýchat?" naoko se zaškaredil Smíšek.

Sam je tedy pozval dál.

"Omlouvám se, že si s vámi nemůžu moc popovídat, ale zrovna přijeli trpaslíci s tou zásilkou ohňostrojů a musím to nějak vyřešit," řekl rozpačitě, zatímco vedl Smíška s Pipinem do salonu. "Nebude vám vadit, když si jídlo připravíte sami? Já se hrozně omlouvám, rád bych povečeřel s vámi, ale musím vyřídit ty trpasličí ohňostroje."

"Klid Same, to zvládneme," mrkl na něj Smíšek a podepřel Pipina, který byl bílý jako stěna.


"Sedni si," řekl Smíšek Pipinovi a ukázal na jedno křeslo u krbu. "Připravím něco k zakousnutí," řekl a odešel do spíže.

Když o pár minut později vklouzla do pokoje Diamanta, seděli oba hobiti v křeslech u krbu, na stolku před sebou měli položenou misku koláčků a tiše jedli. Diamanta se rozhlédla po místnosti, jestli někde neuvidí ještě nějaké prázdné křeslo. Ale co se týkalo křesel a židlí obecně, byla tato nora až zoufale nevybavená. Pipin si jí všiml a okamžitě se prudce vymrštil ze svého křesla. Možná až moc rychle, protože trochu zavrávoral. Rozhodně se ještě úplně nevzpamatoval z týdenní hladovky a následného nečekaného setkání s Diamantou.

"Posaď se," řekl tiše, očima se Diamantě pečlivě vyhnul a nabídl jí své křeslo.

Diamantino srdce poskočilo radostí. "Děkuji," špitla a posadila se.

Pipin se široce usmál a sám si sedl na předložku krbu. Okamžitě však zalitoval, že si sedl právě tam. Znamenalo to, že seděl přímo před Diamantou a pokud se nechtěl pořád otáčet, což se považovalo za zvlášť nevychované, musel se dívat přímo na ni. Diamanta si to uvědomila také, sklopila oči a dívala se na vzor na své sukni. Smíšek Pipina zpytavě sledoval a okusoval svůj povidlový koláč. Všichni tři hobiti mlčeli

"Vezměte si koláček," prolomil ticho po chvíli Smíšek.

Diamanta se tedy natáhla k míse s koláči. Místo koláčku však nahmatala něčí ruku. Zvedla oči a srazila se s Pipinovýma, pronikavě zelenýma očima. Uvědomila, si, že ta ruka je jeho. Pipin okamžitě se okamžitě stáhl zpátky. Diamanta si vzala koláček a rychle se do něj zakousla, aby hobiti nepostřehli, že má v očích slzy. Samozřejmě, že by ji nechtěl! Hnusí se mu, jinak by tak rychle a vyplašeně neuhnul. Byla sice pravda, že ji pustil na své místo, ale to bylo naprosto normální. Až po chvíli si uvědomila, že se jí Smíšek na něco ptá.

"Promiň, co jsi říkal?" zeptala se zmateně.

"Ptal jsem se, jestli ses teď bavila s Růžou," zopakoval Smíšek.

"Jo, jo," zněla nepřítomná odpověď.

Smíšek se ještě nějakou dobu snažil vést smysluplnou konverzaci, ale pak si uvědomil, že vlastně mluví jen on sám. Nechápal, co to do jeho kamarádů vjelo. Oba vždycky mluvili víc než dost a bylo pravé umění dokázat je utišit, ale teď… Pipin nepřítomně zíral do místa asi půl metrů nad Diamantinou hlavou a kouřil ze své dýmky. Naproti tomu Diamanta žmoulala lem svých šatů a něco si tiše pobrukovala.

Pipin s sebou trhl. "Já už asi půjdu spát. Ještě mi není úplně dobře," oznámil, zhasil fajfku a vstal. "Tak…ahoj," pozdravil Diamantu.

Zdálo se ale, že ta si ho vůbec nevšimla. Sice sebou trochu trhla, ale nedala na sobě ani v nejmenším znát, jestli ho slyšela. Pipin zamířil do pokoje, který mu Sam vyčlenil a okamžitě usnul.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 21. května 2015 v 17:25 | Reagovat

Emoce jsou popsány dost věrohodně, řekl bych. Přestože od Pipina i Diamanty lze čekat ráznější a méně citlivé chování, domnívám se, že za daných okolností působí obě postavy uvěřitelně.

2 Irith Irith | Web | 22. května 2015 v 15:40 | Reagovat

[1]: Díky!

3 Aredhel Aredhel | Web | 22. května 2015 v 22:00 | Reagovat

"Vezměte si koláček." Naprosto geniální věta v naprosto geniální chvíli. :-)
Je mi jich všech třech líto- takhle si vůbec neužijí oslavu (jaká to hrůza pro hobity...). Psychika postav je opravdu dobře vykreslená, čte se to skvěle!

4 Irith Irith | Web | 23. května 2015 v 7:19 | Reagovat

[3]: Je fakt, že tady v té povídce je Smíšek docela ignorant...
Uvidíš, třeba ještě užijí...

5 Vendëa Lissësúl Vendëa Lissësúl | Web | 24. května 2015 v 17:11 | Reagovat

Psychika postav je vážně úžasně popsaná. Tento díl se mi moc líbil! :)

6 Silwiniel Silwiniel | Web | 7. června 2015 v 11:51 | Reagovat

Nevím, jestli mi má být líto nebo jestli mám být ráda, že takovéhle bouřlivé pubertální období první zamilovanosti už mám za sebou :D Ale spíš jsem asi ráda :D Je to vážně sranda a pěkně se to čte.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama