Velikonoce

6. dubna 2015 v 7:05 | Polly |  Jednorázové povídky
A už je to tady! Přišel čas pomlázek a vajíček natvrdo. Doufáme, že si dnešní den všichni užíváte plnými doušky a že ho všechny osoby ženského pohlaví přežijí alespoň v relativním zdraví.
A jak bychom mohli na blogu oslavit Velikonoce co nejlépe? No přece povídkou! Třeba vás dokáže alespoň malinko pozitivně naladit.
Ano, jsem si vědoma toho, že v Kraji Velikonoce nebyly, ale tady jde o princip :-)

Aredhel, Šárko, tahle povídka je pro Vás. Abyste věděly, že tu s Vámi počítáme i do budoucna a že tu pro Vás zůstanou dveře navždy otevřené (a možná, že se s Vámi i rozdělíme o svačinu). Bez Vás by to totiž vážně nebylo ono...




"A co mám udělat teď?" zeptal se bezradně Pipin a prosebně pohlédl na svého staršího bratrance.
Smíšek opatrně odložil svou pomlázku, vstal a šel mu pomoci. "Ukaž, kde jsi skončil?" zeptal se Pipina.
"Já nevím." Přiznal se Pip.
Smíšek si tedy jeho pokus o upletení pomlázky vzal do ruky a chvíli ho zkoumal. Otáčel ho kolem dokola a snažil se zjistit, ve které části to Pip pletl ještě dobře. Musel uznat, že se to jeho bratranci povedlo zamotat dokonale.
Nakonec to vzdal. Odložil tohle zašmodrchané něco a z hromádky náhradních proutků (která se od začátku pletení rapidně zmenšovala) si vzal osm nových. Dole je svázal maličkým, ohebným proutkem a udělal začátek.
"Podívej, je to jednoduché," otočil se na svého bratrance a snažil se mu to, dnes už asi po dvacáté, vysvětlit " jenom si ty proutky rozdělíš, potom vezmeš krajní a přehneš ho sem. Uděláš to samé z druhé strany a opakuješ to pořád dokola." Přitom mu vše názorně ukazoval.
"Já to nechápu." Ozval se potichu Pipin.
"Ale vždyť ti to loni tak šlo."
"Jenže to už je dávno, já jsem to asi zapomněl."
Smíšek byl bezradný, jediná věc, která mu nikdy nešla, bylo vysvětlování. A poslední dobou se mu zdálo, že je Pipin nějak moc nechápavý.
"Tak já ti to ukážu ještě jednou." Navrhl.
Najednou se na něj Pipin podíval s jiskřičkami v očích. "A nechceš ji raději uplést za mě?" zeptal se nevinně.
"Ale Pipe, každý správný koledník si svou pomlázku přece musí uplést sám…"
"V tom případě nechci být správný koledník. Upleteš mi ji? Smíšku. Prosím, prosím, prosím." Pipin na něj udělal svůj osvědčený přemlouvací pohled.
"Tak dobře, ale letos je to naposledy. Příští rok už si ji upleteš sám." (To, že přesně to samé řekl loni, předloni a předpředloni je vedlejší).
Pipin se usmál. Jak to tak vypadalo, ani letos se nemusí bát o to, že bude všem se svým pokusem o pomlázku pro smích.


"Ach jo. Proč mi to nikdy nejde?" postěžovala si Diamanta své starší kamarádce. Ta se k ní otočila a prohlédla si její výtvor. Protože byly Velikonoce, tak se Estella nabídla, že Diamantě pomůže ozdobit vajíčka.
"Ale vždyť je to pěkné. Povedlo se ti to."
"Nene, podívej se, tady se mi to totálně rozmazalo a tady je to divný." Nenechala se Diamanta odbýt.
"Mně se to líbí." Podotkla Estella. "Můžeš říkat, že je to takhle schválně."
"Ale…prostě se mi to nepovedlo."
"Když se to tak vezme, tak se ty vajíčka stejně sní…" Snažila se ji Estella utěšit.
Diamanta si ale pořád nenechala přesvědčit. "Já se to prostě nikdy nenaučím tak dobře jako ty."
"Neboj, naučíš, musíš to jen trénovat. Příští rok ti to půjde lépe, potom ještě líp…"
Bylo vidět, jak se Diamanta při slovech 'příští rok' otřásla. "Ale já bych to chtěla mít hezké teď. Estello, že mi s tím pomůžeš? Prosííím."
Estella se pousmála. Mělo jí být jasné, že to letos takhle znovu dopadne. Vždyť to tak bylo vždycky. Vždycky malovala většinu vajíček jen ona.

Smíšek s Pipem byli dohodnutí, že se tento Měsíčník sejdou hodně brzo. Chtěli si ten den náležitě užít. Tedy spíš dopoledne.
V sedm už oba vycházeli z Velkých Pelouchů s první výslužkou od Pipových sester a od jeho matky Rosany. Ta to ovšem nesla o něco hůře, jelikož si na rozdíl od svých dcer nezměkčila dopadovou zónu několika vrstvami polštářů.
Smíšek s Pipinem měli plán obejít co nejvíce hobitek a po poledni se včas někam zašít. Loni se jim to nepodařilo a následky byly opravdu špatné. Celá výslužka se jim rozmočila a už se nedala jíst. Hobitky totiž svoje privilegium koledníky polévat vodou, braly docela vážně. Tedy alespoň ta část z nich, která přežila ráno ve stavu relativního zdraví.
A jako taková třešnička na dortu byly samozřejmě jejich nejlepší kamarádky (a zároveň sestřenice, což ale u hobitů bylo zvykem) - Diamanta a Estella. A právě proto k nim šli až naposled.

"Už jdou! Támhle!" šeptala vzrušeně Diamanta své kamarádce. "Myslíš, že nás tady najdou?"
"Určitě, ale otázka je kdy a jak," usmála se na ni Estella.
Společně se totiž schovávaly v keřích za komínem u rodinné nory Bulvů. Nechtěly se nechat tak snadno, jen tak stát za dveřmi s vajíčkem v natažené ruce by bylo hluboko pod jejich úroveň. A navíc, odtud měly skvělý výhled a mohly se bavit překvapenými pohledy obou hobitů.
Smíšek s Pipinem napřed zdvořile zaklepali na dveře. Když byli vpuštěni dál, naprosto dokonale to tam celé prohledali, ale kromě Estelliny matky tam žádná jiná hobitka nebyla. Zaraženě vyšli ven a prohledávali přilehlé okolí. Dokonce bodali i do hromad slámy a obraceli kolečka. Ale nikde nic.
Estella s Diamantou se bavily, až se za břicho popadaly. Tedy, obrazně řečeno. Ale asi by bylo lepší říct, že se smály tak, až je Smíšek s Pipem zaslechli. Nastražili uši jejich směrem, a když se jim jejich podezření potvrdilo, vydali se na střechu nory. Drápali se nahoru a úpěnlivě se drželi všech stébel trávy, na které po cestě narazili. Jakmile konečně stanuli na vrcholu, začala pořádná honička.
Napřed to bylo všichni proti všem, ale po chvíli se to jaksi vyfiltrovalo. Takže Pipin honil Diamantu a Smíšek Estellu.
První dvojice jen třikrát proběhla slalom mezi komíny a bylo dobojováno. Pipin Diamantu chytil, poctivě vyšlehal a s úsměvem od ucha k uchu natáhl ruku pro očekávanou odměnu. Diamanta z kapsy vytáhla krásně pomalované vajíčko. "Dělala jsem ho speciálně pro tebe," řekla a usmála se na něj.
"Děkuju!" Pipin si ho od ní vzal a zkoumavě si ho prohlédl. Bylo světle zelené a voskem na něm byla namalovaná snítka levandule. Právě tohle bylo jediné vajíčko, u kterého Diamanta nakonec uznala, že se jí jakž takž povedlo (což už doopravdy muselo být něco, protože Diamanta měla v tomto ohledu doopravdy vysoké nároky). A právě proto se rozhodla, že ho dá Peregrinu Bralovi.
Mezitím o kus dál probíhal běh o život. No dobře, ne úplně o život, ale Estella běžela přinejmenším tak rychle, jako kdyby jí o ten život doopravdy šlo. Dokonce už komíny vyčuhující nad terén přeskakovala, aby se nemusela zastavovat a zdržovat obíháním. I Smíšek se pokusil ten komín přeskočit. Jenže si to tak trochu nevypočítal, zakopl, upustil pomlázku do trávy a po hlavě do něj zapadl. Nikdo už se nikdy nedozvěděl, jak se mu to podařilo. Nicméně, v tuto chvíli vězel hlavou a rukama v komíně, klátil nohama a snažil se dostat ven.
Po chvíli, vyplněné především peprnými výrazy, které by asi nebylo vhodné zde vypisovat (nicméně, jako malá ochutnávka by snad mohlo stačit 'do tuřínu!' a 'hobit, aby do toho kopl!') se mu konečně podařilo osvobodit. Po neúspěšném pokusu odstranit ze své košile saze, kdy si je spíše dokonale rozmazal do temně černé šmouhy, se rozhlédl kolem, zvedl pomlázku ze země a rychle doběhl za Estellou, která se smíchy válela po zemi.
"A mám tě!" vykřikl, když ji chytil a šlehal pomlázkou.
Estella se stále nemohla zbavit smíchu, a tak Smíškovi jen podala ruku s vajíčkem, které měla zase ona připravené pro něj.
To zase vypadalo jako louka posetá kopretinami. "Ó, děkuji." Řekl Smíšek a kývnul na Pipina, že už můžou jít dál.
Společně oba hobiti slezli zpět na cestu a po chvíli se ztratili v dálce.
Estella s Diamantou se za nimi dlouho dívali, potom Diamanta prohlásila, "to teda bylo něco. Byla to o dost větší legrace než loni."
Estella se na ni s šibalským výrazem obrátila "A to ještě nepřišla ta nejlepší část!"

"To tedy bylo něco!" zasmál se Pipin, když se Smíškem mířili k jejich úkrytu. "Tos tam sebou takhle praštil schválně? Nikdy bych nevěřil, že je to možné."
"Věř mi, že ani já bych tomu nikdy neuvěřil, kdybych to nezažil na vlastní kůži."
Smíšek žmoulal v ruce vajíčko, které dostal od Estelly a zvažoval, jestli ho má sníst už teď. Nakonec zvítězil hlad. Naposledy si ho prohlédl a zahájil svou oblíbenou akci 'loupání vajec'. Bylo to jednoduché. Spočívalo to v tom, že si najdete nějaký velký, placatý a pokud možno alespoň trochu čistý kámen. Pořádně se napřáhnete a mrsknete vajíčkem proti tomu kameni. Pak vajíčko zkusíte najít v okolní trávě, očistíte ho, oloupete a sníte.
Tedy, ve většině případů to takhle probíhalo. Především k tomu bylo potřeba vajíčko natvrdo. Což, jak se ukázalo, to vajíčko od Estelly rozhodně nebylo, to by se dalo označit jako ukázkové vajíčko na hniličku.
A tak tato akce dopadla tak, že totálně rozbila čtyři věci. Zaprvé samotné vajíčko, které se už rozhodně nedalo považovat za něco, co by se dalo pozřít. Poté kámen, který se změnil ve slizké něco s překrásným vzorem z přilepených skořápek. Smíškovu košili, na které se vedle černé šmouhy objevil žlutý mazlavý flek. A naposledy to byl Pip, již podruhé v tomto dni se svíjející smíchy.
Mezi zoufalými pokusy o nádech se ze sebe snažil vysoukat nějaký chytrý komentář. Ale nedařilo se mu to. Jediný výrok, který se dal jakž takž, reprodukovat mohl znít přibližně takto: "A tohle se ti podařilo jak?"
Smíšek na všechny tyto čtyři věci jen zíral a snažil se to pochopit. Nakonec to vzdal. Zhodnotil, že nejdůležitější bude, když budou pokračovat ve svém původním plánu. Proto si utřel ruce do trávy, zvedl Pipa ze země, nenápadně si ukousnul kousek z jeho výslužky a společně se vydali dál.

"Už jsme tady!" drknul po chvíli do svého mladšího bratrance, kterému se za tuto chvíli v rámci možností podařilo se uklidnit.
Tak se dva mladí hobiti pořádně ukryli. Zalezli si do jakési díry u břehu Brandyvíny. Dost daleko od cesty, aby se dokázali dobře schovat a dost vysoko nad vodou, aby se nenamočili.
"Hlavně potichu." Pošeptal Smíšek, když se oba konečně uvelebili.


"Tak pojď už, honem!" poskakovala Diamanta po celé noře.
"Jen klídek, už to bude!" zavolala Estella z druhé místnosti.
"Tak, už jsem tu." Oznámila, když se doplahočila za Diamantou. V každé ruce držela jednu velkou konev plnou vody. "Už můžeme jít." Pousmála se při představě věcí budoucích, podala menší konev Diamantě a obě se vydaly ven.
Smíšek s Pipinem jim samozřejmě sdělili, kde přibližně se budou nacházet. Jinak by to nebylo spravedlivé. Kdo to kdy viděl se někde schovat a zabarikádovat aniž by někdo věděl, kde je?
Proto teď Estella s Diamantou šly po proudu Brandyvíny a snažily se objevit nějaké známky života.
Všude bylo ticho. Tedy, pokud nepočítáme cinkání kostek ledu v Estellině konvi (její speciální vylepšení zvané 'ledová sprcha'), zpěv ptáků, šumění vody a vzdálené kýchnutí. Kýchnutí?
"Tam!" pošeptala Diamanta a vydala se potichu daným směrem.
Estella na ni mrkla a vydala se tam z druhé strany, aby případně mohla klukům odříznout únikovou cestu.

"No tak, potichu!" napomenul Smíšek Pipa, když už po páté kýchl. Ale už bylo pozdě. Za chvíli zaslechli tiché kroky Diamanty, která se k jejich úkrytu pomalu blížila.
"Takže, až řeknu teď, tak vyrazíme." Pošeptal svému bratranci.
Následovalo několik vteřin ticha.
"Teď!"
Oba hobiti vyrazili. Každý na jinou stranu. Neomylně se Pip vydal směrem k Diamantě a Smíšek směrem k Estelle. Těžko říct, jestli to byla náhoda či pečlivě naplánovaný žert.
Každopádně následující aktivita silně připomínala dopoledne, tedy až na to, že si vyměnili role. Pipin dlouho odolával a nasadil skvělou taktiku. Proběhl skrz mladé stromky do lesa a kličkoval mezi keři a tlustými kmeny již urostlejších exemplářů stromů. Diamanta se plahočila za ním, odhodlaná se nevzdat. Jenže křivolaký terén zafungoval a vody v konvi silně ubývalo. Když Diamanta Pipa konečně chytla, zbylo jen na symbolické pokropení. Ale to Pipinovi samozřejmě nevadilo. Byl rád, že vyvázl tak lacino a těšil se, až uvidí, jak dopadl Smíšek. Proto se smíchem vzal Diamantu za ruku a oba se vydali směrem za Smíškem a Estellou.
Oba zmínění mezitím praktikovali stíhací závod. A Smíšek to viděl opravdu bledě. Běh zrovna nebyl jeho silná stránka. Ale snažil se, to se musí uznat. Dokonce se dostal až k prvním norám. Proběhl těsně okolo zdi a jen tak tak se vyhnul Frodovi, kterého asi nenapadlo nic lepšího, než se v tuto dobu vydat na procházku po Kraji.
Zato Estella se mu vyhnout nestačila. Nastala ohromná srážka. Vzduchem létala konev i oba zmínění hobiti. Nakonec to dopadlo tak, že polití byli všichni kromě Smíška, který se nemohl nesmát.
"Promiň, já nechtěla." Omlouvala se zoufale Estella. Takhle to přece být nemělo!
"Tto nicc…" vysoukal ze sebe Frodo. Jak byl celý mokrý, tak už mu začínala být zima.
"Asi bude nejlepší, když se vy dva půjdete domů převléct, ne?" rýpnul si Smíšek, který si tuto příležitost nemohl nechat ujít.
Tak šli. Vzali to cestou zpátky a šli všichni vedle sebe, až se potkali s Pipinem a Diamantou. Jakmile je uviděli, byli Smíšek s Estellou donuceni jim převyprávět co, že se to vlastně stalo a proč s sebou táhnou Froda.
"No tak, mohli bychom už jít?" poprosil všechny Frodo, když mu přišlo, že všeobecný záchvat smíchu trvá už moc dlouho.
"Och, promiň, my jsme zapomněli, že tady stařečkovi je zima." Neodolal znovu Smíšek. Bleskově uhnul před ranou, která od Froda přiletěla a vykročil vpřed.
Ostatní šli za ním. Nikdo už nechtěl riskovat, že by kdokoliv nastydl.
Tedy skoro nikdo. Estella se nenápadně přiblížila ke Smíškovi, a když přecházeli most, tak do něj silně strčila.
Ten (překvapivě) spadl do vody. Po chvíli se konečně vynořil nad hladinou a vyprskl vodu, která se mu dostala do pusy. "Jen počkej!" křikl na Estellu, hrnul se ke břehu a snažil se ji chytit za nohu a stáhnout do vody.
Ale Estella vždycky včas uskočila. Po nějaké chvíli už to Smíšek vzdal. Zkusil tedy vylézt na břeh, ale velký nános kluzkého bahna mu v tom zabránil a on se znovu svezl pod hladinu. Ani na druhý pokus to nevyšlo.
"Asi tam budeš muset zůstat," volal na něj Pip. Bylo vidět, že si to dokonale užívá. Pro dnešek nebyl on ten nešikovný. A musel uznat, že je to docela legrace, smát se někomu jinému.
"Hm, asi jo." Řekl smutně Smíšek. Ale najednou ho něco napadlo, "alespoň si můžu umýt z košile to vajíčko." Poslední slovo adresoval Estelle.
"Koukám, že to vyšlo," pousmála se, "ani jsem v to nedoufala."
"Vyšlo, všechno vyšlo." Bylo to tak, dnešek se Smíškovi doopravdy nevydařil. "Ale příští rok to určitě bude lepší!"

Nakonec Pip Smíška vytáhl nahoru na cestu a všichni se už bez jakýchkoliv naschválů vydali domů. Byl na ně velmi zajímavý pohled. Diamanta v ruce nesla dvě konve, Pip se smál od ucha k uchu, Frodo se celý třásl zimou, Estella se spokojeně šklebila a pošťuchovala Smíška, ze kterého proudem tekla voda.
Postupně se po cestě odpojila Diamanta s Estellou a po chvíli i Frodo. Pipin se Smíškem ještě museli dojít do Bralova Městce, kde byl v tu dobu Smíšek na návštěvě. Když osaměli před rodinou norou Bralů, tak už to Pip nevydržel.
"To ti vážně nevadí, že tě takhle Estella vypekla?" vyhrknul na Smíška.
Smíšek se na chvíli zastavil a pak odpověděl, "nevadí, já ji mám rád."
"I přes to, co si k tobě dovoluje?"
"Právě proto." Řekl Smíšek a razantně si vyždímal lem košile.

"Vypadá to, že tyhle fialky už nebudete muset měsíc zalívat." Oznámil, když se podíval na tu malinkou květinku, která se právě teď topila v ohromné kaluži vody.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vénie Vénie | Web | 6. dubna 2015 v 10:35 | Reagovat

Paráda! My velikonoce moc nedržíme, ale tohle mně přimělo ze srdce se zasmát!
"Pro dnešek nebyl on ten nešikovný"
chudák Pip. Ale i když hobiti velikonoce neslaví, je to opravdu povedené.

2 Polly Polly | Web | 6. dubna 2015 v 10:58 | Reagovat

[1]: Díky moc!
U nás se Velikonoce taky slaví také jenom symbolicky.

3 Lupus Lupus | Web | 6. dubna 2015 v 11:40 | Reagovat

Moc povedené. U většiny scén jsem se dusila smíchem (moje rodina nemá pro náhlé výbuchy smíchu pochopení :)). Přeji všem z Mittalmaru veselé Velikonoce a přežití velikonoční honičky, ať Vás s pomlázkou navštíví nějaký milý hobit a také příjemné prožití nadcházejícího jara :).

4 Aredhel Aredhel | Web | 6. dubna 2015 v 18:48 | Reagovat

Děkuju moc za povídku (je kouzelná) a hlavně za všechnu podporu!!!
"Můžeš říkat, že je to takhle schválně." To je přesně moje taktika. ;-) Na hobitech slavících Velikonoce v kraji je něco přirozeného a úžasně veselého, rozhodně to zvedá náladu. :-) Dík!

5 Jeremiáš Jeremiáš | Web | 6. dubna 2015 v 19:37 | Reagovat

Líbí se mi to, ač sám popsaným tradicím neholduji. Je to taková hobití klasika v tom nejlepším slova smyslu, optimistická a lehká. Za mě rozhodně palec nahoru ;-) (překvapivě :-D)

6 Polly Polly | Web | 6. dubna 2015 v 19:40 | Reagovat

[3]: Děkujeme za přání. A já taktéž za poctu. Baviče to vždy potěší :-)

[4]: To jsem moc ráda :D
Já už této taktice také začínám pomalu přicházet na chuť. Život je pak mnohem jednodušší :-)

7 Clarissa Clarissa | Web | 6. dubna 2015 v 19:51 | Reagovat

Až z toho na mě při tom jde nostalgie. :-D

8 Polly Polly | Web | 6. dubna 2015 v 20:06 | Reagovat

[5]: až tak? Díky moc! :-D

[7]: tak to patříš k těm několika málo lidem (nebo elfům), o kterých vím, že tyto tradice dodržují u nás se vede jen pomlázka. Polévání vodou se zmiňuje akorát při hodinách elfštiny. Ale musí to být legrace :-)

9 Clarissa Clarissa | Web | 6. dubna 2015 v 22:11 | Reagovat

[7]: Dodržují? Možná kdysi, kdy můj věk ještě neobsahoval dvě cifry. Teď už jsou jediné, co mě na Velikonocích zajímá, prázdniny. :-D Já jenom, že mi chybí moje dětství...

10 Mexafell Mexafell | Web | 16. dubna 2015 v 22:24 | Reagovat

Já já ty vaše speciální povídky miluju. Žádná složitá zápletka nebo zamotaný děj. Prostě obyčejný hobití příběh napsaný neobyčejně skvěle :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama